20. OMYL
Mnozí dnes věří, že homosexuálové a další jinak orientovaní jsou rovni ostatním
Rovni mohou být v tom, že mají dvě ruce a dvě nohy a jednu hlavu, ale nemohou být rovni svou sexualitou. Nevidomí, hluchoněmí nebo lidé po obrně jsou jistě v mnohém rovni ostatním, ale nejsou rovni ve schopnosti vidět, slyšet, mluvit a pohybovat se. Homosexuál není roven heterosexuálovi, protože:
Mobilním telefonem jistě můžeme zatloukat hřebíky, ale tak nějak se k tomu moc nehodí a hlavně k tomu nebyl vytvořen! Také lednička je výborný botník – ale většinou tak slouží, až když nefunguje a stojí bez dveří za dveřmi. (Běda neschvalujícím, K. P. 9/2001)
Tím pádem válečný pokřik homosexuálů “my jsme jako vy” je nepravdivý. Nejsou! Protože však jejich vada a především debilní filosofie je spojená s intimními věcmi, je kolem homosexuality, na rozdíl od jinak postižených lidí, tolik vzrušení a zmatků. Ze všech těchto 33 Omylů, které byly uveřejněny v diskusním fóru pro mládež na internetu, nejvíce rozpoutal diskuzi právě tento omyl, o homosexuálech. Mnozí mají obrovskou “svatou” potřebu se jich zastávat – jako by jim někdo ubližoval. Primitivní homosexuální filosofie (kterou zastávají někteří homosexuálové a někteří heterosexuálové) však ubližuje společnosti jako celku, protože zatemňuje pravdu, ať už ji zastávají členové parlamentů, média, literáti, vědci či tupý dav.
Mnohým nevadí lži darwinismu dodnes učené na školách, ze kterých vzešlo nacistické a komunistické krvežíznivé běsnění, ani hrůzy 20. století a strašný stav mezilidských vztahů, třeba v rodinách. Ale mají obrovskou potřebu někoho odlišného bránit – což je i sympatické, jen kdyby ta obrana byla založena na pravdě. Nevadilo by mi zastávat se homosexuála proti těm, kteří ho pro jeho vadu chtějí trestat. Velmi mi ale vadí zastávat se mylné a trapné homosexuální životní filosofie a homosexuálních praktik. Navíc je homosexualita v drtivé většině spojena s promiskuitou (časté střídání partnerů - Philip Blumstein, Peppei Schwartz: American Couples: Money, Work, Sex)
Prapory a fangle
Každému jen trochu normálnímu a cudnému člověku se musí zvedat žaludek, když vidí průvody homosexuálů a lesbiček s prapory a transparenty volajícími po jejich právech. Nazí či polonazí, pomalovaní a navonění, tancují jak smyslů zbavení na ulicích (demokratických společností!) a křičí, že jsou normální, také umí vychovávat děti, aby je společnost nediskriminovala. Proč takové průvody nepořádají slepci nebo neslyšící? Proč slepci nevolají: jsme jako vy, nediskriminujte nás, dejte nám možnost řídit auta a letadla, umíme to stejně dobře, jako vy... Proč není tlak na letecké společnosti, aby zaměstnávali také nevidomé piloty? Tam se ta diskriminace tak nějak mlčky toleruje – zatím. Silně to připomíná křik moderních společností po rovnosti mužů a žen, zatímco v praxi každý ví, že je to nereálné a drtivá většina mužů i žen toto volání po rovnosti ignoruje a z feministek si dělá jen legraci. Je to moderní pokrytectví.
Obraz pochodujících homosexuálů je jen další ukázka, jak může nejen jedinec, ale i skupina lidí totálně zhloupnout. Kdyby však to postihlo jen je, ještě by to šlo. Prostě by je policie rozehnala a hotovo. Ale když se zblázní i většina parlamentu, co potom? Co státy, které se tváří, že homosexualita je tak normální jako dýchání a jídlo? Jaký mozek asi mají poslanci, kteří tvrdí, že homosexualita je prostě jen jiná sexuální alternativa, a tudíž ji máme vnímat jako odlišnou barvu kůže nebo papilární linie na prstech jiných lidí? A kdo si to nemyslí, je netolerantní a zlý.
Poblázněný, zmatený svět
Asi se moc nepletu, když jsem psal o poblázněném světě třetí den poté, co teroristé zničili dvě výškové budovy v New Yorku a část komplexu Pentagonu ve Washingtonu D. C. s mnoha tisíci mrtvých. Toto vše souvisí s lidským myšlením a omyly (viz Omyly 1-33) v hlavách mnoha jedinců, ale i celých národů a jejich parlamentů. Také homosexualita je na prvním místě problémem pravdivého lidského myšlení. Přesto, že je mnoho pádných argumentů proti oprávněnosti dělat z homosexuálního svazku legální instituci (manželství), jen 80 poslanců u nás hlasovalo proti vydání zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Navrhovatelem byla Z. Rujbrová (KSČM) a další, pro přijetí bylo 110 poslanců! (Report 4/1999)
Americká psychiatrická asociace hlasovala (!) již v roce 1973 pro to, aby homosexualita již nebyla označována za zdravotní poruchu, a v následujících letech odstranila ze seznamu zdravotních poruch také pedofilii, sadismus a masochismus! Poslanec Jiří Karas však řekl, že homosexualita byla z mezinárodního seznamu chorob vyřazena “...nikoli z medicínských příčin. Motivem vyškrtnutí byla spíše politická snaha o eliminaci případné společenské a právní diskriminace homosexuálů.” S odvoláním na české sexuologické prameny připomněl, že homosexualita byla vždy řazena mezi deviace, a to dokonce tak typické, že sloužila jako snadno pochopitelný model, na němž byla vysvětlována celá problematika deviací.” (Mezinárodní Report, 5/1999/str. 27)
Tři roky před vyškrtnutím homosexuality ze seznamu zdravotních poruch homosexuální aktivisté vzali útokem výroční schůzi Americké psychiatrické asociace a uprostřed panelové diskuze o homosexualitě nazvali psychoanalytika Irvinga Biebera před jeho šokovanými kolegy “sviní”. Asociace, stejně jako předtím univerzity, kapitulovala. (Život víry, 8/9/1999) Z toho vidíme, že celou problematiku lze chápat kontroverzně: třeba tak, že se homosexualita nemá léčit (když není nemoc) – a skutečně tento tlak od některých lékařů je, přestože ji léčit jde. Poslanec Jiří Karas uvedl v březnu 1999 při jednání Parlamentu ČR, že “v lékařské literatuře popisované případy léčby homosexuální orientace psychoanalytickými a psychoterapeutickými metodami vykazují v průměru úspěšnost 52 %” (MF Dnes 2/4/1999.)
Stejně tak pedofilie je deviací (odlišností, úchylkou), která může patřit do oblasti patologického (chorobného) vybočení v oblasti názorové, citové, morální apod. s praktickými důsledky. Takto postižení lidé patří do péče kazatelů, farářů, psychologů a všech těch, u kterých je předpoklad “duchovního, rozumového i citového zdraví”. Dr. Gerard J. M. van den Aardweg, holandský psychoterapeut, řekl: “Jedná se o hlubokou krizi lásky. Pokud se nenaučíme znovu opravdové lásce, je i politika bezmocná. Egoismus a láska tvoří dva protipóly naší doby. V rodině, kde skutečně panuje láska, kde otec skutečně miluje svého syna a dá mu to najevo, kde matka skutečně miluje svou dceru a dá jí to najevo, je pravděpodobnost rozvoje homosexuality a jiných sexuálních poruch a typů neuróz velice nízká.”
Bezesporu všechny tyto věci ukazují na velkou nejistotu, jak tomu vlastně se sexuálními odlišnostmi je. Na jedné straně se jeví téměř jisté, že sklon k homosexualitě mají někteří lidé již od narození (proto se rozlišuje homosexualita vrozená a získaná), na straně druhé dědičnost homosexuality prokázána zatím nebyla. Čteme o tom: “S velkými fanfárami se publikovalo roku 1993 zjištění molekulového genetika D. Hamera a jeho spolupracovníků, že gen pro mužskou homosexualitu sídlí v oblasti Xq28 chromozomu X. Neurologové George Rice a George Ebers jejich zjištění zpochybňují. Jak to ale často ve vědě bývá - je zapotřebí důkladnější studie.” (Vesmír 7/99/str. 414 - Science 284, 571, 1999).
Moderní touha zničit rodinu
Mnoho homosexuálů chce “manželství” jako uznání jejich vztahu, který je pro ně mezistupněm, “ale to, co opravdu chtějí, je uznání jejich životního stylu”, řekl dr.Aardweg. Cituje jednoho amerického homosexuála: “Bojujte za manželství osob stejného pohlaví a jeho výhody. Když se toho dosáhne, přeměňte celou definici manželství, abychom mohli požadovat právo na sňatek ne proto, že máme rádi morální hodnoty společnosti, ale proto, že chceme radikálně změnit pojem manželství. Manželství je mýtus a zastaralá záležitost”. Většina homosexuálů však o manželství nemá zájem, protože si je vědoma, že není schopna žít v monogamním vztahu. Je to z toho důvodu, že homosexuální pud je nenasytitelný a jedná se o neurotický pud, obsesi (obsese-nutkání, posedlost; Report, viz níže)
Německý výzkum z roku 1996 prokázal, že mezi aktivními homosexuály jen necelá pětina žije v monogamním vztahu, přičemž 60 % z této necelé pětiny ani nebydlelo spolu. Z mnoha průzkumů je známo, že aktivní homosexuál má průměrně stovky partnerů, i když má svého stálého partnera. Pevný vztah trvající déle než 5 let byl zjištěn pouze u 7 % homosexuálů. Podle amerických průzkumů gay-psychologů si pouze 4 % byla navzájem věrná a tyto vztahy trvaly méně než pět let. Je možno říci, že jen velmi malá skupina homosexuálů něco jako manželství chce a je toho schopna.
Dr. Aardweg řekl, že proti rodině od roku 1952 vystupují různá mezinárodní hnutí sexuální reformy. Na Západě již existuje aktivní hnutí za legalizaci pedofilie, která je podobnou sexuální obsesí jako homosexualita. Podle programu ´otce´ sexuální reformy, Alfreda Kinseye, který sám byl homosexuál a pedofil, měl být legalizován i incest. Celý tento program převzala Mezinárodní federace plánovaného rodičovství a financovala Rockefelerova nadace.
“Do hlav dětí nové generace se vtlouká, že sexualita nemá nic společného s reprodukcí (rozmnožováním), ale jde jen o jakési vyjádření vztahu mezi lidmi – jako sklenička alkoholu. Toto bude mít dopad i na jejich schopnosti uzavřít dobré manželství a založit rodinu. Image normální rodiny se tímto dále a dále ničí, proto je tento propagandistický efekt jedem. Naše společnost potřebuje dobrá manželství a stabilní rodiny. Bez toho je Západ předurčen k zániku. Právě ve společnostech, které se v minulosti pohybovaly na pokraji zániku, se objevilo rozšíření a tolerance homosexuality a pedofilie. Tvrdím, že jdeme stejným směrem”, varoval dr. Aardweg. (Mezinárodní Report, 7/2001/str. 21, zvýraznil P. K.)
Jiná sexuální alternativa?
Když mám kratší nohu a kulhám, je to jiná ortopedická alternativa k chození zpříma? (jinak se chození zpříma, bez kulhání, říká normální – to je od slova norma, viz níže). A když mě proto, že kulhám, nevezmou k horské záchranné službě (“strašně tím trpím, už jako dítě jsem chtěl být u horské záchranné služby, nemohu bez toho žít”) - tak mám vyrazit s praporem do ulic a křičet, aby mě lidi nediskriminovali a dali mi tu šanci? A když je někdo na malé děti (pedofil), je to jen jiná sexuální alternativa? Máme tedy homosexuály oddávat, dávat jim děti (od heterosexuálů) a byty a tvářit se, že jsou jako tatínek s maminkou – taky takoví “ťuťu ňuňu”? Máme tyto lidi řadit vedle heterosexuálů tak, jako vnímáme černou či žlutou barvu kůže, různá zbarvení ptactva či pestrost motýlů? Jsem přesvědčen, že na psychiku dítěte má stokrát horší vliv život se dvěma “hodnými homosexuály” než ten nejhorší dětský domov nebo hádající se táta s mámou.
Máme v naší “moderní” době opravdu další pohlavní vymoženosti – další to nový dárek od evoluce? Homo, trans, bi, sado, maso a kdoví, co ještě? (možná různé kombinace: bimaso, homomaso, transmaso – nebo snad utramozkomagoro?). Nejde prostě jen o vadu (sexuální dysfunkci), kterou myšlenkově vadní lidé povyšují na alternativu, normu a životní standard? Nejde jen o obyčejné selhání jistého lidského “softwarového vybavení” a někdy i “hardwaru”? Když se mi ráno nechce do práce a obrátím se v teplém pelíšku na druhý bok, a navyknu si na to, mám pak volat “nediskriminujte mě”, jde jen o novou relaxačně-odpočinkovou orientaci? Zažaluji šéfa, že mě chce vyhodit, je netolerantní!
Žádná nová pohlavní orientace neexistuje! Jde jen o staronové hlouposti
Sexuální orientace je jen jedna. To, co v našem poblázněném světě skutečně existuje, je spousta dysfunkcí, deviací, posedlostí či bažení (craving), která lidé prostě nezvládají.(Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc.: Bažení /craving/) A když něco nezvládám – to může být “nutkavá orientace na cokoliv” – na člověka, zvíře, práci, hry, nakupování, sex, cigaretu, počítač, dort se šlehačkou, alkohol, cizí ženu a tisíc dalších věcí – tak mám tři možnosti, jak se zachovat. Dvě jsou správné, hodné ušlechtilého a normálního člověka, třetí je zrůdnost. Abych mohl zvolit správný postup, když jsem v pasti nějaké svázanosti, musím mít samozřejmě nejprve pravdivý postoj k celé věci. Zde je třeba si uvědomit, že žijeme ve světě zmatků, omylů a lží, kde deset psychiatrů bude mít jeden názor a druhých deset zcela opačný, stejně tak dvacet poslanců. Veřejné mínění se pak vrtkavě točí podle toho, jak která síla omyl či pravdu do veřejnosti protlačila.
První možnost, ta správná, když jsem v pasti nesprávné touhy
Hledám cestu ven, jak se (jak to) změnit. Není málo kuřáků, kteří se odnaučili kouřit, a je nemálo těch, kteří to nikdy nedokázali, přes velkou snahu. A jiní se ani nepokusili. Tak je to s alkoholismem, obžerstvím, drogami, nevázaným sexem i homosexualitou – některým se podařilo změnit svůj stav, z pasti se dostat. K tomu samozřejmě patří zkusit různé léčby, terapie, odvykací kůry spolu s úpěnlivou modlitbou k Bohu – který může všechno! To je to nejlepší možné, co pro svou nemoc, úchylku, posedlost, bažení lze udělat. Ať jde o homosexualitu, alkoholismus, onanii, kouření, drogy, nezřízený sex či cokoli dalšího, třeba jen závislost na čokoládě. Je ale možnost, že v pasti dost dlouho člověk zůstane – co potom? Bojovat s kulhavostí a odnaučit se ji, to asi moc nejde, že? I když modlit se za ni jde, to jistě. Ale když nic nepomůže, ani Bůh? Když má vada nade mnou vítězí? Co pak?
Druhá možnost, také správná, když jsem v pasti nesprávné touhy
Druhou ušlechtilou reakcí na nezvládnutý problém (může to být psychosomatická příčina) je žít tiše a pokorně, s nepřestávající snahou o změnu a vítězství. Vůbec neříkám okřídlenou větu: naučit se s tím žít. Ani trochu se to neučte! Nerezignovat, stále se modlit a bojovat, stále zkoušet, jak by přece jen šlo zvítězit, ale tiše a pokorně si přiznávat, že jsem zatím nezvítězil. Bůh mi to zatím nedal, a tudíž ani nemohu chtít to, co oprávněně mohou požadovat lidé, kteří v této situaci nejsou. Když jsem slepý, tak si řidičák vydupávat nebudu. Pokud jsem hluchý, nebudu se cpát do hudební poroty. Jsem-li silně sexuálně přitahován k dětem, nebudu usilovat dělat skautského vedoucího, tělocvikáře či plavčíka. Vyhnu se nástrahám. Jsem malý, nebudu se cpát do týmu košíkové. Kulhám? Nechám si zajít chuť dělat záchranáře. A jsem homosexuál? Dokud se to nezmění, nebudu na nikom chtít, aby mě oddával, svěřoval mi do týrání (nazývané péčí) děti a nebudu usilovat ničit jejich základní pojem o tátovi a mámě. Nebudu si svůj mindrák po dítěti léčit trápením a devastací cizího děcka. Jednoduše “budu někde v koutku bojovat a tiše trpět” – dokud se to nezmění! Nemusím svůj problém vytrubovat. Mluvím o tom hlavně s Bohem, a pouze výjimečně se zkušeným, pevným a duchovně vyspělým člověkem, který by mi mohl pomoci. A jsem vděčen za to, co mám, že vůbec žiju, a třeba zvládám jiné potenciální nebezpečné závislosti - a v tichosti bojuji dál. V případě homosexuality ani nedoporučuji – na rozdíl od jiných vad – se nějak i zdánlivě neškodně přátelit či sdružovat s podobně postiženými.
Třetí možnost, ta nesprávná, když jsem v pasti nesprávné touhy
Udělám ze své nouze ctnost. Vyhlásím, že můj stav je normální, přijatelný a neškodný, je to jedna z mnoha alternativ (evolučních, moderních, to zní pěkně). Kulhám? Proč ne? Copak musí všichni lidé chodit zpříma? Není to jen jedna z pohybových pestrostí homo sapiens? Jsem na chlapečky? Tak mi to přejte a tolerujte mě...vy, vy...staromódní, bigotní, konzervativní a netolerantní lidé! Jsem jen jiný, to vám vadí? Jsem kluk a líbí se mi kluci, jsem holka a vzrušují mě holky, tak mi to přejte, vy moralisti!
Nediskriminujte mě, neostrakizujte, neodhánějte. Jsem také člověk, nedám se odstrkovat, a budu bojovat za svoji orientaci (na čokoládu, drogy, děti, stejné pohlaví, alkohol). Budu bojovat za svoje práva. Chci se ženit a vdávat s lidmi stejného pohlaví, chci vychovávat děti (které mi heterosexuálové zplodí nebo medicína dodá), chci být v armádě, chci brát důchod po svém partnerovi – jako vy, chci být jako vy. Mám na to plné právo. Tak toto je postoj trapnosti a vadné mysli. Četl jsem o člověku, který byl citově závislý na svém nákladním autě (V3S), spal s ním v garáži a měl s ním i sexuální poměr. Že by další orientace? Myslím, že by parlament měl zasednout a legalizovat tento poměr, dřív než nějací bigotní, netolerantní lidé, nejspíše z církví, vytáhnou do boje proti oddávání lidí se stroji. Také netolerantní manželce toho řidiče se to vůbec nelíbilo, asi byla také staromódní.
Stejně trapně je možno postavit se ke každé závislosti a nedostatku sebeovládání. Jen si vzpomeňme, jakými vtípky a taktikami zakrývají svoji ubohost kuřáci, opilci, obžerové. Také sexuální nezdrženlivost heterosexuálů je mnoha ubohými sexuology obhajována jako neškodná nebo dokonce zdraví prospěšná (ovšem s ochranou). Ochrana rozumu před hloupostí spolu se sebeovládáním se však nedoporučuje – “to je naopak velmi škodlivé”. (odvaž se, nevaž se, rozvaž se, pověs se).
Není náhodné, že Bůh zničil Sodomu a Gomoru poté, co zaslechl velký křik. Dokud tam byla homosexualita “potichu”, nechával to být. Ale jak začali křičet, byli zničeni. V těchto historických městech, která jsou dnes pod hladinou Mrtvého moře, kvetla homosexualita a snad i sodomie (styk se zvířaty) – odtud název. Znám homosexuály, o kterých to skoro nikdo neví. Jsou tak “normální”, jako jiní postižení lidé. Nemávají fanglemi a nekřičí. A setkal jsem se s homosexuály bojovnými, nenávistnými, upoceného čela a ukřičených rtů, kteří by se nejraději vyhlásili za nejvyšší dobro a normu té nejsprávnější sexuality. Br a fuj. Stydím se za ně.
Problém homosexuality je také problémem normy
Jistě, jde o problém normy (měřítka), o to, kdo má právo říci: toto ne a toto ano. Toto je “v normě” – tedy normální, a toto je mimo normu, nenormální. Nenormální se v určitých lidských oblastech nazývá nemorální. Kulhání se bez diskuzí chápe jako stav mimo normu (nezdravý stav), ale nenazýváme to nemorálností. Svést kamarádovi manželku je (snad ještě dosud) chápáno mimo správnou normu, a nazýváme to nemorálností.
Kdo rozhoduje o tom, co je v normě? Jsme to my lidé? Je to člověk, který se prostě rozhodne a řekne: toto je dobré a toto zlé, já, pán tvorstva to tak vyhlašuji. Vyhlašuji, že barvoslepost a kulhavost je porucha, je mimo správnou normu, homosexualita je rovnocenná možnost k heterosexualitě, je v normě. Vyhlašuji, že se člověk nesmí zabít po porodu, před porodem může, to je v normě. A také se může zabít, když je moc marod nebo moc starý a chce už umřít. Vyhlašuji, že na dítě má právo jen matka, otec musí platit a nemluvit do toho. Vyhlašuji, že... Ano, je to problém autority vydávající měřítka (normy).
Pokud tu jsme evolucí, tak já vyhlašuji, že si můžeme opravdu vyhlašovat, co chceme – máme na to plné právo v rámci určité kulturní oblasti. Pokud ale náš život je mistrovským (i když třeba dávno poničeným) dílem stvořitele, pak vyhlašuji, že jen tento stvořitel má právo vyhlásit, co je dobré a co zlé, co je odchylka od dobrého, od normy. A pro nás znát jeho stanovisko je to nejlepší. Protože výrobce tomu nejlépe rozumí – když to udělal. “Toto je normální, správné, přirozené, tak jsem to chtěl a stvořil, tamto je také ještě v mezích normálu, patří to k pestrosti, kterou jsem zamýšlel, a toto je porucha, nemoc, zlo, dysfunkce, hřích, ničení života.” Kde je tato autorita, to si musí ovšem každý rozhodnout sám, o tom jsou v podstatě všechny omyly, o kterých píšu. Homosexualita je od stvořitele, ve kterého věřím já, vyhlášena jako odchylka od normálu, odchylka od toho, co s lidskou sexualitou při stvoření člověka zamýšlel. Je nazývána hříchem, nenormálností a nemorálností, je-li praktikována. Tento stvořitelův paragraf o homosexualitě mi připadá rozumný a odpovídající realitě. Vám ne?
Aby nedošlo k omylu
Posedlost a nesebeovládání jsou doprovodné jevy dekadentní společnosti - úpadku. Tam, kde si lidé povolí uzdu, nekázní svoje těla a vychovávají v této uvolněnosti i své děti, když po generace upadá morálka a sebeovládání, tam je samozřejmě stále těžší bojovat se zlozvyky, posedlostmi a bažením. Tam se to také postupně přijímá za normu. Ruku v ruce jde v takové společnosti teorie i praxe. Po nějakém čase se může stát nějaká úchylka nezvladatelnou a snad i dědičnou – přinejmenším dispozice k ní. Homosexuál, který se chová tiše a normálně, je si vědom svého handicapu a nedělá z něho normu, může být mnohem lepším člověkem než nemravný heterosexuál – kterých je na světě mnohem víc. Každého “jinosexuála”, který svůj sexuální defekt, jakkoli získaný (vlastním či nevlastním zaviněním), neprosazuje jako normu, ale touží se uzdravit, považuji za přítele a bránil bych ho před hloupými, dogmatickými a fanatickými heterosexuály, ať už z církevních či necírkevních skupin. Nehodlám však bránit lživou homosexuální filosfii.
Hitler posílal homosexuály do koncentráků, v Ugandě dnes považují homosexualitu za zločin proti přírodě a může být trestána až doživotním vězením. Také v Keni může jít homosexuál do vězení. Kdo četl pozorně až sem, pochopil, že jsem nepopisoval na prvním místě to, jak se máme k homosexuálům chovat, ale jak máme chápat homosexualitu a homosexuální filosofii. Že homosexualita je porucha a homosexuální filosofie lež, která vede k nesvobodě a hříchu. (Pro vyjasnění: Hebrejským slovem chattá se v bibli rozumí sejití s pravé cesty, šlápnutí vedle, minutí se cíle, nesplnění slibu apod. z důvodu omylu – hřích neúmyslný. Naopak pro úmyslné sejití s cesty používá biblická hebrejština výraz ávon, který označuje něco úmyslně pokřiveného – hřích svévolný. - Biblický slovník, Adolf Novotný). Já hříchem homosexuality netrpím, ale spoustou jiných. Kristus zemřel za všechny hříchy! Přišel, aby nás ze hříchu osvobodil. I z hříchu homosexuality. Slovem hřích zde mám na mysli jak ono pokažení lidského těla (vrozený sklon k homosexualitě), tak i onen mylný názor na toto pokažení (obhajování homosexuality jako rovnocenné alternativy k heterosexualitě, tedy prolhanou homosexuální filosofii) a z toho plynoucí špatné chování. Od toho všeho nás přišel Ježíš osvobodit.
Jak ale osvobodit člověka, který zarputile trvá na tom, že jeho otroctví je jen jiná alternativa svobody?