19. OMYL
Mnozí dnes věří, že stačí chodit mezi křesťany, číst bibli, a spása je jistá
Spása – tento pojem není úplně neznámý, ale pro úplnost vysvětlím: je to záchrana. Ovšem ne ledajaká záchrana. Je to náboženský pojem vyjadřující záchranu od toho vůbec největšího průšvihu, při konečném účtování na Božím soudu. Na spáse je nádherné také to, že si jí může být člověk vědom již za života zde. Prostě ví a rozumí, jak tomu se spásou je, a podle toho se zařídí. Může také už zde na zemi prožívat Boží náklonnost, třeba tak, že ho Bůh různě ochraňuje a pomáhá mu, i od těch malérů pozemských, dává mu klid do duše, sílu k pěknému Božímu životu a třeba i mocné skutky (zázraky). To nejsilnější je oprávněné povědomí o Božím omilostnění od hříchu. Kdy může člověk právem očekávat, že na Božím soudu obstojí – někteří to nazývají jistotou spasení.
Protože však spása souvisí s obětí, utrpením, zkouškami a podobnými ne moc příjemnými věcmi (jak ze strany Boha, tak i člověka), okolí dotyčného člověka nemusí o tom, že je spasen, nic vědět. Může si dokonce myslet pravý opak – že “osud” (Bůh) toho člověka pronásleduje víc než jiné lidi. O to ale zas tak moc nejde, co si myslí okolí, zvláště když se mýlí. Tragedie je, když se mýlí sám ten člověk. Když má falešný pocit, že je vše v pořádku. Že je spasen. A není.
Buď že si myslí, že “nikomu nic zlého nedělá” a tudíž je vše před Bohem v pořádku. Nebo že udělal určité kroky směrem ke své záchraně, které stačí. Chodí do nějaké církve, udělal před časem Bohu nějaké obřadné vyznání, modlí se, čte bibli, zpívá zbožné písničky, je pokřtěn…“a Bůh je spokojen”. Ale on spokojen není! Tak, jako se může mýlit ateista a namlouvat si, že Bůh neexistuje, a za vše zde na světě může jen souhra okolností (náhoda), tak se může mýlit, ještě tragičtěji, člověk věřící v Boha! Byl by to asi ten nejhorší omyl v životě. Asi jako islámský terorista - sebevrah, který si myslí, že jde po svém činu rovnýma nohama do nebe, a pak zírá, kdeže se to octnul! To je docela trapné.
Gott mit uns
Bůh s námi, měli nacističtí pohlaváři na opasku. Bůh nám pomůže vyhrát válku, nebe i peklo je s námi, věřili. Hitler věřil, že i oheň a přírodní živly jdou s ním, stejně jako všichni bohové. Proto dal svým vojákům do tuhé ruské zimy jen šálu a jeden pár rukavic, věřil totiž, že zima a mráz ustoupí jeho cílům. Výsledek (to, že tisíce vojáků pomrzlo) ukázal, že zatímco jejich bohové, démoni i peklo opravdu s nimi byli, skutečný Bůh byl proti nim. Měl asi hodně důvodů, proč je nechal určitou dobu řádit. Vždyť v takových dobách se ukáže, kam člověk patří, na které je straně, a co umí hřích. Smrt není to největší neštěstí člověka. Největší neštěstí člověka je život ve lži a v hříchu, bez Božího odpuštění. To je pravá příčina našich mnoha různých trápení, Hitlerovo řádění a koncentráky jsou už jen důsledek. Nevyhnutelný důsledek! Skutečná příčina smrti má však duchovní povahu. Rozpoznat příčinu je důležitější než jen odstranit důsledek (to ví přece každý opravář). Proto je tak zlé žít ve lži a omylu, a to i o svém spasení.
Neléčené zranění může být smrtelné
Pokud má člověk vážné, třeba vnitřní zranění, nebo vážnou nemoc, a neví o tom, asi to nebude ani léčit. Možná pociťuje nějaké bolesti, ale připisuje jejich příčinu něčemu nevýznamnému. Toto špatné rozpoznání diagnózy může být tragické, může se ho dopustit laik i odborník. Takové jedno velmi vážné smrtelné zranění si v sobě neseme úplně všichni. Je to hřích. Ten způsobuje nejen to, že si navzájem všelijak ztrpčujeme život, ale i to, že nakonec – ze zcela biologicky nepochopitelných důvodů – naše těla umírají. Smrt je totiž jedna ze záhad medicíny i biologie.
Organizmus, zvláště člověka, je tak zkonstruován, že jeho buňky se pravidelně od narození vyměňují. Regenerují se. Asi do třiceti let jsou všechny buňky v těle (i mozkové, to se dlouho nevědělo) nahrazovány novými, aniž to nějak moc pozorujeme (všimneme si toho jen u kůže, vlasů a nehtů nebo po zranění). Záhada je, proč tato regenerace postupně přestává po třicítce fungovat, zpomaluje se a stále více starých buněk zůstává v těle bez náhrady. To je tajemství biologie, ne však teologie. Bible říká jasně, že příčinu třeba hledat krátce po stvoření, kdy se do světa dostal hřích, kdy došlo k porušení lidí i přírody a Bůh zasáhl, aby člověk nežil věčně (jak bylo původně možné). Člověk – hospodář se zkazil, a kde je špatný hospodář, chátrá i hospodářství. Smrt a umírání, chaos a degenerace postihla svět. Bůh však nabídl také lék a uzdravení.
Jak to funguje?
Jak slovo spása, tak i slovo hřích lidé znají a používají. Někdy v legraci, jindy vážně. Hřích není přemisťování věcí z jednoho místa na druhé, hřích je přemisťování věcí bez svolení jejich majitele (krádež). Hřích není sex, hřích je sex s někým, s kým být nemá (smilstvo). Hřích není mluvení, hřích je mluvit to, co není pravda (lež, pomluva). Hřích není házet kameny, ale házet je na nevinnou hlavu (vražda). Ale i toto vše může mít výjimky. Bible definuje hřích takto: kdo může udělat dobré a neudělá, má hřích. Nebo jinak: hřích je bezzákonnost, tedy jednání v rozporu se zákonem (Božím zákonem). Jsou to hříchy, proč se lidé dostávají do vězení nebo na šibenici. Jejich hříchy, nebo těch druhých (třeba při justičních omylech).
Představte si, že jste udělali nějaký takový vážný hřích a čekáte na popravu. Jste ve vězení. A v tom přijde za soudcem váš nejlepší přítel a řekne: prosím, pusťte ho, já půjdu na popravu za něj. Tak něco takového se odehrálo mezi Bohem a Ježíšem Kristem a námi, lidmi. První člověk na světě, Adam, Boha neposlechl a uvedl tím do světa lidí hřích a smrt. Bohu poslušný Kristus, který žádný hřích neudělal, umírá místo Adama, aby přivedl lidi zpět k Bohu.
Pozemský soudce by takovou nabídku asi nepřijal (Bůh ji přijal). Nicméně případy, kdy se za záchranu (spásu) člověka obětoval jiný člověk, se staly na světě již mnohokrát (např. páter Kolbe a další). Takové jednání je nejvyšší láskou. Když se jeden člověk obětuje za záchranu druhého. Když ale byl ztracen věčný život, musel se obětovat někdo, kdo ten věčný život měl – a to byl v celé historii lidstva jen Ježíš. To je ten lék na hřích. Kristova oběť za lidstvo přináší zpět ztracený věčný život. Ne naší zásluhou!
Placebo
Když se zkouší nové léky, podá se kontrolní skupině lidí látka, která se skutečnému léku jen podobá – nemá však jeho složení ani účinky. Nikdo z testovaných neví, zda dostal skutečný lék, nebo toto tzv. placebo. Placebo se může projevit psychicky. To když se pacient domnívá, že dostává léky, skutečné chemikálie, ale ve skutečnosti dostane třeba jen injekci čisté vody. A někomu se uleví! Je to důsledek sugesce. Stejně tak “duchovní placebo”, které dnes někteří věřící užívají, a zas jiným dál rozdávají, má vůči hříchu jen paliativní (tj. zmírňující) účinky. Neodstraňuje příčinu problémů – hřích. Ulevuje se jim, mají dobrý pocit, že jsou vyléčeni, spaseni. Domnívají se, že přijali skutečný lék, ten naprosto účinný, a nyní jsou už jen v rekonvalescenci. Je to však tragický omyl, nejtragičtější, v jakém snad může člověk žít. Ježíš jednou takové lidi nazval “obílené hroby”. Navrch vypadají čistě, jako spasení (uzdravení), ale uvnitř jsou plni hniloby (nemoci). Tento stav se dá také pojmenovat slovem pokrytectví.
Pokrytectví je velké nebezpečí, které číhá na lidi všeobecně, na věřící lidi pak zvlášť. Je to život ve falešném domnění, že člověk je spasen, v pořádku, že patří Bohu, ač nepatří. Že přijal lék na hřích, ale ve skutečnosti to bylo jen placebo. Takový člověk chodí třeba do nějaké církve, modlí se tam, zpívá písničky, poslouchá kázání, pokyvuje hlavou na souhlas, vede učené zbožné řeči, třeba i vyučuje druhé, čte bibli – ale spasen není. Možná byl pokřtěn, možná prošel nějakým iniciačním (zasvěcovacím) obřadem (křest, konfirmace, biřmování), možná řekl v pohnuté náladě nějaká nadšená slova Kristu. Třeba něco slíbil, i písemně. Ale skutečný lék na hřích nepřijal – jen placebo. Duchovní nádor odstraněn nebyl a metastázy zla jsou zjevné.
Takový člověk se často dostává do problémů, stále znovu a znovu musí podstupovat duchovní terapii (nekonečné rady od pastýřů či jiných věřících, neustálé “foukání na bolístky”, nekonečnou pastorační pomoc, stále “dobíjí baterii” a “tankuje”, a pořád je jak děravé řešeto, jen “natankuje”, už je zase “na suchu”). Ježíš řekl o lidech, kteří ho přijmou jako lék na hřích (uvěří v něj), že se stanou zdrojem života. “Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.” (Jan 7:28) Ten už nemusí tankovat a dobíjet a pořád si nechat foukat bolístky, ale sám plní ty “děravé” a fouká rozbolavěné. On nikdy nevysychá, jeho “baterie” je na věky nabitá – protože je stále připojena k nabíječce. Nepotřebuje křesťanské shromáždění k obnově své duchovní síly, on tato shromáždění může zakládat, může tam pomáhat podpírat další, jako apoštol Pavel a jiní podobní.
Kamna jsou zdroj
Víte, jaký je zásadní rozdíl mezi horkými kamny a ohřátým předmětem, který stojí vedle nich? Když dáte kamna do chladné místnosti, tak to tam rozehřejí, když tam ale dáte rozžhavený předmět, vychladne. Takový je rozdíl mezi člověkem obráceným a neobráceným, spaseným a nespaseným. Spasený člověk je zdrojem života a radosti i pro druhé. Nepotřebuje, aby ho někdo pořád podpíral, radil mu, utěšoval, přemlouval, znovu ho zapaloval, povzbuzoval a dobíjel. Toto vše potřebuje naopak ten, kdo místo spasení přijal jen placebo. Ten se vnějšími způsoby může podobat spasenému (chodí do církve, mluví o Bohu, má náboženské způsoby, je “celkem slušný”), ale uvnitř skutečné spojení s Bohem nenastalo, je to tam nezhojené, bolavé, původní, tedy smrtelné, skutečným pánem je tam hřích. Není to ratolest napojená na živý kmen.
Tito lidé a jejich chování bývají častým důvodem – i když zcela nepřijatelným – proč tolik lidí odmítá církev, víru v Boha, náboženství. Zde je vítaná výmluva, proč se osobně nezajímat o pravdu svého života a nehledat jeho smysl právě tam, kde se nejvíce nabízí - u autora tohoto světa, o kterém se může člověk dozvědět právě nejvíce v církvi. Tento falešný důvod odporu vůči církvi jim poskytují svým chováním právě ti “zrovna nedobití, nenatankovaní” pseudokřesťané. Když ale třeba kazatelům toto vysvětluji, říkají, že hlásám křesťanské “supermanství”. Já ale vůbec neříkám, že křesťan nemůže být unavený, nemocný, smutný, rozbolavěný. Říkám jen, že je u zdroje života, že je sám tím zdrojem pro druhé, protože je na věky se zdrojem (Bohem) spojen (v Kristu). Nic víc, ale také nic méně. Buď jsme přijali Krista, nebo placebo – “supermanství nesupermanství”.
Časté nepochopení
Časté nepochopení toho, co je to přijmout Kristovu oběť jako lék na hřích, panuje na straně věřících i nevěřících, lidí náboženských i nenáboženských. Přitom bible tento proces popisuje zcela zevrubně, asi tak na tisíci stranách Starého a Nového zákona. Ukazuje, že přijmout Krista – tedy uvěřit v něj a následovat ho, může mít ty nejbizarnější, nejpodivuhodnější projevy a podoby. Může to prožít člověk, který Boha nikdy nehledal (“dal jsem se poznat těm, kteří mne nehledali”), stejně jako ten, který ho intenzivně hledal (“kdo hledá, najde”). S Kristem může být spojen ten, který o něm v životě neslyšel, jako ten, kdo o něm slýchal od dětství – a naopak.
Právě proto, že otázka spasení není žádnou povrchní záležitostí, koluje mezi věřícími lidmi tento vtip: Víš, jaká tři překvapení tě čekají v Božím království? (Boží království je budoucí místo či “stát” zachráněných lidí.). To první překvapení, že tam nejsou ti, které jsi tam rozhodně čekal. A pak že tam jsou ti, které jsi tam rozhodně nečekal! No a to třetí, že jsi tam vůbec ty.
Nepochopení
Bylo by nepochopení, aby z toho, co jsem napsal, někdo vyvodil další omyl - že je to vlastně jedno, co člověk dělá a čemu věří. V 15. Omylu bylo jasně vysvětleno, jak je velmi důležité, čemu věříme. Jak je důležité hledat pravdu, a jak ji můžeme najít právě v křesťanské církvi. Jsme-li buddhisté, hinduisté, mohamedáni, komunisté, ateisté nebo nacisté, jsme-li zastánci mylných výkladů bible, je to životní omyl. A stejně jako odsouzení do vězení za kriminální čin má svoji vlastní hlubší příčinu, tak i členství ve špatné organizaci má svoje hlubší příčiny. Pokud se s mylným učením takové organizace člověk ztotožňuje.
Kristus se obětoval za příčinu. Obětoval se, aby odstranil kořen zla, hřích, nejen jeho důsledky (odstranění důsledků hříchu už je jen důsledek jeho oběti, side effect). On však odstranil především důvod, pro který všichni čekáme na smrt. A někoho ten důvod trápí, jiného netrápí. Někomu jen vadí, “že ho chytli” – ne důvod, “proč po něm museli jít a chytat ho”. Někoho trápí, proč uprostřed nějaké organizace není všechno v pořádku, nenachází pokoj a radost a sílu k pěknému životu, jinému to nevadí.
Jen jednoho je třeba
A tady jsme u jádra věci. Co když se člověk narodil v Japonsku, v buddhistické rodině, a byl tak vychován? A v jeho srdci je velká touha po pravdě, hledá ji, vadí mu zlo, trápí se jím? A co když se někdo narodil v ateistické rodině?- a má velkou snahu dozvědět se, proč jsme tady a co kdo tvrdí - a tak hledá a pátrá, protože chce znát pravdu, vadí mu hřích. A jiný se narodil v rodině katolíků, svědků Jehovových, komunistů nebo bez rodičů? Ano, místo našeho narození, výchova, přesvědčení našich rodičů, vychovatelů, škola i doba, ve které jsme se narodili, to vše formovalo směr (dobrý či špatný), kterým můžeme i velmi dlouho jít, třeba celý život. To vše formovalo teorii, životní filosofii, kterou jsme se naučili od mládí vyznávat. To vše formovalo i praxi našeho života – např. členství v nějaké organizaci.
Takže navenek můžeme být slušní nebo neslušní, věřící nebo nevěřící, dobří či zlí, “chodiči” do církve nebo “nechodiči” do církve, vyznavači západních či východní náboženských směrů, nebo žádných směrů. Jako ti dva, co viseli vedle Ježíše. A přece měli v sobě cosi, co bylo víc a důležitější než jejich momentální situace – oba dva to měli. Jeden měl cit pro spravedlnost a pochopil, že Ježíš je i pro něj naděje, druhý nepochopil nic (pokud můžeme soudit z velmi kusé historické informace v bibli). Projevilo se to až na poslední chvíli – ale bylo to v nich, i kdyby byli Krista nikdy nepotkali! Jeden lupič je při dělení kořisti nepoctivý, druhému to vadí. Nejsou stejní, pokud jde o vnitřní postoje.
Nevíme, proč ti dva vedle Ježíše šli až do vlastní smrti špatnou cestou. Přesto jeden z těch dvou zločinců byl člověk, který byl “jinde”. Ne navenek, ale uvnitř. Projevilo se to na poslední chvíli jen dvěma jeho větami. Tento obraz Golgoty, kopce na okraji Jeruzaléma, kde byl v prvním století ukřižován Ježíš a ti dva zločinci po jeho stranách, je takový modelový obraz světa lidí. Tři ukřižovaní: jeden svatý, nevinný (Kristus), druzí dva nesvatí, hříšníci. A z těch dvou jeden Boha ještě nakonec najde, protože mu kdesi v hloubi duše patří, druhý je zcela mimo.
Tři skupiny lidí žijících pospolu
Tři ukřižovaní na Golgotě jako by reprezentovali celé současné i minulé lidstvo.
Jedna skupina jsou lidé, kteří vědomě žijí pro spravedlivého Boha, jsou tedy už i rozumem na jeho straně a obětují se za druhé. Po setkání s Kristem a jeho učením s ním a pro něj žijí.
Druhá skupina jsou lidé, kteří se zatím potácejí ve svých neodpuštěných vinách. Mohou žít lépe či hůře, třeba pod různými náboženstvími, všelijakými organizacemi, nebo jako ateisté. Mohou být slušní a spořádaní i naopak. Vyznávají všelijaké teorie o životě. Avšak kdesi v hloubi duše patří k těm prvním, patří Bohu. Jsou připraveni na setkání, které je změní. Je možné, že ještě za života zde na zemi uvěří v Krista a porozumí. Začnou žít tak, jako ti první.
Třetí skupina jsou lidé vnějškově zcela podobní té druhé. Horší či lepší. Mohou mít i “dobrou teorii”, chodí třeba do nějaké křesťanské církve, nebo církev odmítají. Liší se “jen” hluboko uvnitř své duše – nikdy pravdě neporozumí, nikdy si ji nezamilují a trvale se k Bohu nikdy nepřiblíží, i když vnějškově to s nimi může vypadat nadějně. Kdyby žili v 1. století, byli by Krista při setkání odmítli. Možná by se jím nechali uzdravit či nakrmit, ale jinak by je toto setkání nezměnilo.
Je užitečné si uvědomit, že dokud nebude nastolen Boží stát (Boží království), tyto tři skupiny jsou naprosto fyzicky pomíchané, tito lidé z různých skupin žijí pospolu, často v jedné rodině. (“jeden bude vzat a druhý zanechán”). Je velmi ošidné snažit se lidi do těchto skupin již dnes zařazovat. Tato práce náleží jen Bohu. Věřící v Krista mají kázat evangelium, ne lidi škatulkovat. O nějakém rozlišení však asi každý přemýšlí a Kristus jej úplně nezavrhoval (“neházejte perly své sviním”). Je však duchovně bezpečnější se rozlišováním moc nezabývat, prostě proto, že je velmi obtížné a ošidné. Je pravdivé jen v duchu svatém.
Mnozí návštěvníci církevních obřadů se mohou dívat svrchu na lidi, kteří patří k jinému vyznání, nebo na různé neznabohy, kriminálníky a desperáty. A naopak blahosklonně přijímají sobě podobné. Když ale člověk touží přijít věcem na kloub, zjistit, jestli jde po správné cestě – pak má skoro každý, v každé době a ve většině zemí světa možnost poznat Boží pravdu. Člověk, kterému začal život lépe, se může dívat s pohrdáním a svrchu na odlišně smýšlejícího a jednajícího člověka. Jen musí dát moc pozor, aby se na něj jednou nedíval místo svrchu zespodu!
Jestli Bůh něco nenávidí, tak je to pýcha. Ježíš řekl jasně: od toho, komu bylo více dáno, bude i více požadováno. (Luk 12:48) A jinde řekl: Pravím vám, že mnozí od východu i od západu přijdou a budou...v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mat 8:11,12) Bylo to řečeno právě v situaci, kdy Ježíš ocenil velkou víru člověka, který nepatřil do tehdejší (správné) církve. Slova “od východu” i “od západu” mohou naznačovat, že ve všech kulturách, náboženstvích a směrech má Bůh svoje lidi. “Po jednom sebráni budete” a “zachoval jsem si v Izreaeli sedm tisíc těch, kteří se neklaněli Bálovi” čteme ve Starém zákoně. (Iz 27:12, 1Kr 19) A dva budou na loži, ...na poli, ...ve mlýně - a jeden bude vzat, a druhý zanechán, řekl Kristus. Trochu to ukazuje na časová pásma, ve kterých se svět bude nalézat při příchodu Božího soudu (lože-večer a noc, pole-dopoledne a odpoledne, mlýn-ráno a dopoledne).
Terč má jen jeden střed
Dospěl jsem ve svém životě k názoru, že pravda je jen jedna. Že není víc způsobů, jak vznikl život na Zemi, ale jen jeden. Že není více lidí, kteří jsou v něčem nejlepší. Že není možné být “tak trochu v jiném stavu”, a ani není možné být “tak trochu na Boží straně”. Není mnoho dobrých životních programů, ale jen jeden. Je jen jeden smysl života, kterému se může člověk obětovat, ostatní jsou nesmysly – a těch je hodně. Není mnoho Bohů, ale jen jeden. A není víc cest, kterými se člověk k jedinému Bohu dostane, ale jen jedna – Kristova. Přestože lidé tvrdí, že jich je mnoho (viz 16. Omyl).
Když střílíme do terče, chceme trefit střed, desítku. Ovšem devítka je také dobrá, i osmička se počítá. A přece nemíříme na osmičku, ani na devítku, ale na desítku, do středu. Je mnoho přijatelných zásahů, ale abychom jich dosáhli, míříme vždy do středu. Ježíš jednou prohlásil: Já jsem ta cesta, pravda i život. A kamarád, který se dřív věnoval buddhismu, jednou prohlásil: Myslím, že kdyby se Buddha sešel s Kristem, stal by se Kristovým učedníkem. A ne naopak. A o tom to je. I Buddha šel po svém obrácení po velmi vznešené cestě. Ale záleží na tom, co by učinil, kdyby se setkal s Kristem – o 500 let později a 5000 kilometrů víc na západ. Kristus byl dokonalejší než Buddha, a při setkání s ním se pozná, kam člověk míří - jaký člověk je. Kristus byl střed. Stejně tak by setkání Krista, dříve než visel na kříži, rozdělilo oba zločince s ním visící. Jeden by šel za Kristem, druhý by se odvrátil. Je však také nutno vzít v úvahu, že vše a každý má svůj čas.
Důležité pro tento výklad je pochopit, že k takovému fyzickému setkávání jakéhokoliv člověka (ať už Buddhy nebo jiných lidí) s Kristem vůbec nemusí docházet. Prostě buď v Buddhovi, ve mně nebo ve vás je půda pro přijetí Kristova smýšlení, nebo není. A každé setkání s pravdou či lží, spravedlností či nespravedlností, dobrem a zlem, charakternějším či méně charakterním člověkem, je setkání, ve kterém se vždy a znovu náš vztah ke Kristu řeší a prověřuje. Prověřuje se, kde rozpoznáváme střed, kam míříme. Co přijímáme a co zavrhujeme, co je nám milé a co lhostejné. Tedy priorita hodnot.
Ježíš řekl: kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne přijímá toho, kdo mne poslal. Dospěl jsem ve svém životě k názoru, že Ježíš je střed. Všechno ostatní je napodobování, následování, opakování, kopírování, čekání na setkání s ním – nebo omyly. Pravdivý originál je jen jeden. Komunista nedojde k pravdě proto, že i v komunismu je také trochu pravdy (snad by se tam i nějaká našla). Ale proto, že jej pravda táhne ke Kristu a on pak musí odvrhnout komunismus, dříve či později. Buddhista nedojde k pravdě proto, že i v buddhismu je trochu pravdy (jistě tam je), ale proto, že začne mířit do středu – a ten střed není v buddhismu ani v komunismu. Zatouží se jich vzdát pro lepší věci – a ty najde u Krista.
Když máme ve sklenici nějakou dobrou tekutinu a chceme tam nalít jinou lepší (“vodu života”), musíme tu první, také celkem dobrou (“současný slušný život”), vylít. Nemůžeme je smíchat! Člověk se musí vzdát špatného i dobrého, chce-li to nejlepší. To podstatné je, jestli to nejlepší opravdu chceme a rozpoznáme (porozumíme), když se s ním setkáme. Jsem přesvědčen, že mnoho lidí, navštěvujících dnes křesťanské církve, a vyznávajících takzvané křesťanství, by v prvním století při setkání s Kristem šlo jinam, pryč od něj. Vyčpělé, mdlé, divadelnické a na člověku nic nepožadující některé současné (show)křesťanství se jim líbí – ale skutečný Ježíš, od toho by na hony utíkali. V tom je ta velká nejistota spasení! V tom je ta velká jistota spasení! A na druhé straně lidé, kteří toto vyčpělé křesťanství odmítají, by možná v 1. století Krista nadšeně následovali. Pozor však na unáhlené konkrétní soudy, jen Bůh vidí do srdce.
Kristus nezaložil vůbec žádnou organizaci
Organizace, všude ve světě, v různých lidských aktivitách, je naprosto nevyhnutelná. Jen v křesťanství jde o mystifikaci. V Krista (pravdu) nelze věřit organizovaně, ale jen samostatně. Proto původní význam novozákonního slova církev (eklésia), je “ti, kteří jsou povoláni”. Ti, kteří v Krista uvěřili, automaticky tvoří církev (organizaci) – a naopak, církev nemůže držet pohromadě proto, že se lidé schází v jedné budově, u jednoho oltáře, před stejnými sochami, obrazy, chodí ke stejnému faráři a poslouchají všichni toho jednoho svého kazatele. Církev není ani dána tím, že se všichni podobně chovají, zpívají stejné písničky a papouškují stejné vyznání víry.
Členská základna, církevní organizace, fyzická příslušnost k jedné skupině, nic z toho nevytváří Kristovu církev. Církev Kristova jsou dnes všichni ti, kteří milují pravdu a jsou na cestě k ní – ať žijí kdekoli, nebo – mají-li tu Boží milost, třeba i pospolu. A patří k ní i ti, kteří již zemřeli a milovali pravdu a byli na cestě k ní. Proto Kristus řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Pravda vede k životu, i když cesta k ní může být lemována bolestí a smrtí.
Mezi lidmi je tolik nepochopení proto, že považují za církev nějakou organizaci, vnější lidskou strukturu či budovu – a každý, kdo se tam pohybuje, je “věřící”. Je to asi stejně naivní, jako bychom považovali za doktora každého, kdo je často v nemocnici. Člověk se nestává autem tím, že vejde do garáže. Nedávno mi vyprávěla jedna žena, jak jí někdo při modlitbě ukradl peněženku z kabelky. Pro lidi odmítající církev je to samozřejmě velmi dobré sousto: “vidíte je, to jsou ti věřící!” Pro toho, kdo hledá pravdu, to žádné sousto není. Takový člověk totiž nehledá důvody proti církvi, “proč církev ne”, ale kde je pravda. Nejprve ho zajímá, jak mu církev může pomoci na cestě hledání pravdy (tedy Krista živého), později se ptá, jak může pomoci on jí. Špatní věřící ho neodradí, naopak, pomohou mu takovému způsobu života se vyhnout!
Sám Kristus řekl jednou apoštolu Petrovi: “Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!” (Mat 16:23) Jidáš byl také Kristův apoštol a nejbližší příbuzný! Proto říká bible, že i ďáblové věří v Boha, ale mají z něho hrůzu. Protože nežijí v pravdě – tedy v Kristu. (Jak 2:19) Sám ďábel byl původně Božím čistým stvořením, ďáblův titul “Lucifer” znamená “Světlonoš”. Ten, který měl nosit světlo, začal přinášet tmu. To se může stát jak bytostem duchovním, tak tělesným. Oni vysmívaní čerti či ďáblové jsou vlastně původně “čistí” andělé, kteří následovali svého pána, satana (odpůrce) a ďábla (pomlouvače). Tvořili jednu “organizaci” s těmi, kteří zůstali věrni Bohu! Proto podle organizace nejde nikoho posuzovat. Tak bychom mohli v prvním století posuzovat Krista podle Jidáše, nebo podle Petra, který Krista zapřel, a podobně. Podobně hodnotili někteří Krista podle lidí (hříšníků), se kterými se on setkával (“kamarádil”). To je všechno omyl – on byl zcela jinde. Byl “jinde” nejen v hloubi své duše, ale i svým tělem a skutky!! Tím byl naprostou výjimkou. Chodil mezi zloděje, ale nebyl zloděj. Chodil mezi nemravné lidi, ale nebyl sám nemravný. Chodil mezi vojáky, ale nebyl voják. Stýkal se s mnoha ženami i muži, ale nebyl ani na ženy, ani na muže. Byl svůj, oddělený od hříchu, čistý Boží syn. Kdo ho nechce, může mu dát jakoukoliv špatnou nálepku a najít si důvod, proč tak udělá.
Nic lepšího a chytřejšího nemohl ďábel udělat, než že to všechno pomíchal (lidi svaté s nesvatými) a navíc se ještě sám mezi (hloupými) lidmi zesměšnil, takže ho znázorňují s rohy a řetězy a dělají si o něm a o pekle vtipy. Ono se to hezky směje, dokud nic moc nebolí, že? Ale nejlíp se směje ten, kdo se směje naposledy. Kdo se směje na konci, kdo se směje ještě “den poté”. Ďábel to udělal chytře, všechno to pomíchal (svatost je podle bible vlastně oddělenost, nepomíchanost), ale Bůh využívá ďáblovu chytrost (i ta je stejně jen od Boha) ke svým svatým a spravedlivým cílům. Nechal to ďáblovi pomíchat, dobro samo ve své podstatě to neohrozí a vlastní silou zvítězí, v tom je jeho síla. Bůh nemusí dobro prosazovat mocensky. To sice udělá, ale ne dřív, dokud nebude zlo poraženo mravně, vlastní silou dobra, ze svých vlastních zdrojů. Až pak je možno nekompromisně oddělit zlo od dobra, zlé od dobrých, a vytvořit mezi nimi již více nepřekročitelnou propast. Až se zlo ukáže morálně či právně jako zlo. Pokud by se tak stalo dříve, jen silou a mocí, hrozilo by opětné zkažení – vždyť kde jinde, než v ráji, na počátku stvoření, tato situace už byla? Tam byly všechny předpokladu k dobrému světu – a nestalo se. Proto je dnes cesta k dobrému světu odlišná.
To, že někdo věří v Boha (ďábel jistě v Boha věří a nepopírá jeho existenci), ještě neznamená, že Boha miluje a “nezkazí se”. Tedy že Boha nezradí, nezradí pravdu a nesejde z cesty (sejití z cesty či minutí se cíle je významem slova hřích). Ten, kdo v Boha věří, nemusí ještě žít pro pravdu (pro Krista). Vždyť pro víru v Boha stačí mít jen dostatečné důkazy, informace a trochu logiky. O směřování člověka to však moc nevypovídá – stejně jako opak, když člověk v existenci Boha nevěří.
K čemu jsou organizace?
Autodopravci, lékaři, učitelé, letci a mnozí další mají svoje organizace. Organizací je i stát a rodina, ale také parta trempů či horolezců. Ti se mohou zorganizovat, zvolit si vůdce a program. Zpívat písničky, schůzovat, podnikat, udělat vojsko a bránit se proti nepříteli. Jak ale zorganizovat lidi, kteří milují pravdu? Ustanovit jim vedoucího a pokladníka? Vždyť žijí na různých místech a nachází se v nejrozličnějších situacích i organizacích. Jeden z manželů může pravdu milovat, a druhý ne. Někdo z těch, kdo už je organizován jako autodopravce či učitel, pravdu miluje, jiný vedle něj, ve stejné organizaci, pravdu nemiluje. Někteří z těch, kteří jsou organizováni v nějaké náboženské společnosti či církvi, pravdu milují, jiní nic nepochopili a chodí jen ze setrvačnosti či jiných důvodů.
Někdo z těch, kteří k pravdě směřují, se narodil v bandě zločinců a právě sedí a ještě dlouho sedět bude ve vězení (možná ho popraví) – jiného, který je také ve vězení, žádná pravda nezajímá. Půjde tam zas a zas. Uvnitř jedné rodiny někdo o náboženství nechce ani slyšet. O Kristu nechce ani slyšet. A přece mu patří, je na jeho straně, na rozdíl od manželského druha, který chodí do církve, na svého partnera vyvíjí tlak, aby uvěřil, a je to pokrytec (obílený hrob). Možná, že ten nevěřící partner se právě brání stát se takovým pokrytcem – je tedy (skrytě) na straně Krista. Tím, že odmítá falešného Krista.
Může to být stejně tak i obráceně, pokrytec může být ten, který poučení o Kristu odmítá. Je to zmatečné? Jen ale pro toho, kdo si nedá práci to promyslet. Snažil jsem se zde ten zmatek trochu “zorganizovat”, uspořádat, zpřehlednit. Ukázat, že tak, jako nejde zorganizovat dobré a zodpovědné řidiče a vydělit je od řidičů špatných, nezodpovědných, jako nejde utvořit organizaci dobrých, schopných a pacienty milujících lékařů a vyčlenit je od těch špatných, tak nelze (zatím) fyzicky zorganizovat lidi milující pravdu - Krista. Oni svoji celosvětovou organizaci tvoří, jsou ale bez budov, pokladníků, vůdců a byrokracie. Snadno je však pozná každý, kdo k nim (vnitřně) patří – vždyť přijali stejný model lásky – ten Kristův.
Proto také může Kristus prohlásit o Janu Křtiteli: Chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který měl přijít. (Mat 11:14) Vůbec není nutné z tohoto verše vyvozovat převtělování či jiné podivnosti. Ten, kdo má Kristova ducha, má na jedné straně svoji vlastní vnější osobnost (určité jméno, žije v nějaké době a nějaké zemi atd.), na druhé straně je zcela totožný s každým jiným, kdo má také Kristova ducha, i když také zcela odlišnou vnější osobnost (jinak se jmenuje, žil třeba v jiné době a jiné zemi atd.). V tomto stejném duchu (postoji k životu) bude podobně jednat a podobně řešit rozličné situace, jak by to dělali ostatní stejného ducha, i když vnějškově jiní lidé. Proto každý, kdo plně patří Kristu, může říci o jiném takovém: vím, jak se zachová. Vím, co udělá. Je zde prostá totožnost povah a charakterů. Není na tom nic až tak záhadného, funguje to dnes jako kdysi. Samozřejmě se to zatím netýká těch, kteří dosud Krista nepřijali a svůj život mu prakticky nepodřídili. Na které to teprve čeká. A naopak: dva lidé si mohou být fyzicky blízko, často být spolu, být třeba manželé či členové jedné organizace, a přece se velmi podstatně (povahově) lišit.
Kdo tedy pochopil, ví, že nemluvím proti oprávněnosti lidských organizací, ani těch církevních – ale jen o jejich nedostatečnosti. O jejich neschopnosti přijímat jen svaté lidi, třídit “zrno od plev”. Církevní organizace jsou užitečné k tomu, že člověk, zvláště na počátku svého hledání, má velikou pomoc. Seznámí se s vynikajícími lidmi (i těmi opačnými), dostane dobrou literaturu (bibli) i nabídku poučení a výkladu. Často i praktickou pomoc v životě a od mnohých i dobrý příklad praktické víry – alespoň pro začátek.
Božímu člověku totiž “všechny věci napomáhají k dobrému.” Tedy i to, že se v církvi setká jak s duchovně vynikajícími lidmi, tak s pokrytci. Obojí je tomu, kdo hledá pravdu, k dobrému. Jednomu to pomůže, aby se pokrytcem nestal, druhému se pokrytectví zalíbí. Člověk se může v církvi i osobně setkat s Kristem a přijmout ho do svého života. Jak se moderně říká: člověk se tu profiluje. Doporučuji každému, kdo pravdu hledá, aby si zcela jistě nějakou pěknou křesťanskou církev našel. Při hodnocení církví je dobré připomínat si následující rozhovor.
Jeden člověk se ptá druhého: “Nevíš o nějaké dokonalé církvi?” “Jo, vím, ale nechoď tam!” “A proč?” “Protože pak už přestane být dokonalá!”