18. OMYL
Mnozí dnes věří, že misionáře a různé náboženské agitátory máme vyhodit ze dveří
Určitě se tak musí zachovat každý, kdo neumí obhájit svoje názory, víru a způsob života. Zpupně vyhnat misionáře od dveří je pak jediná možnost, jak se neztrapnit a nenechat si odhalit svůj prázdný, bolestný a často škodlivý život. Ruku na srdce: kolik lidí je dnes schopno obhájit to, jak smýšlí a žijí? Jen hodně málo! - to vím zcela jistě za několik let své misijní služby, kdy nás lidé odháněli těmi nejarogantnějšími způsoby. Ti slušnější se jen vymluvili na nedostatek času.
Tohle zná každý věřící člověk, který se nějak snaží lidem pomoci poznat pravdu. Jak jsou často lidé prázdní uprostřed naplněných bytů! A jak platí známé: prázdný sud nejvíc duní. Asi každý z nás si občas všimne sportovců, zpěváků, politiků ale i vědců, jak často říkají plytké fráze, kdykoli se jich reportér zeptá na nějaké základní životní názory. Umí dobře boxovat, hrát fotbal či hokej, zpívat nebo rozumí politice či genetice, ale na otázku, co v životě považují za důležité, neumí odpovědět. Moc o tom totiž nikdy nepřemýšleli – o, tom, co je důležité. Nedávno se jednoho prezidenta sousední země ptali, na co se těší, až se uzdraví. Musel jsem se stydět, jaké prázdné fráze vypouštěl a opakoval stále dokola. Bylo to cosi o jeho práci, pak ještě něco o práci, a na závěr říkal, že se těší na práci. Čest práci, pomyslel jsem si. Nějaké poděkování lékařům či dokonce Bohu, nebo zmínka o vyšších hodnotách jeho života, to ani náznakem.
Ano, když někdo nabízí cédéčka, špičkové vysavače, nerezové nádobí nebo zájezd na Bahamy za velmi příznivou cenu – to je jiná: “Jen prosím, pojďte dál, posaďte se, zde je káva, nabízejte, vyprávějte, předvádějte, jaké výhody mi dáte, jaké slevy...? Ach, to je krásné zboží, kdybych tak měl peníze, všechno bych to koupil, škoda jen, že nemáme doma víc místa, už je všechno všude plné, možná by ještě nějaká police ke stropu šla udělat.” (Jen ta má duše je pořád nějak prázdná.)
Vyprávěla mi jedna žena, jak k nim domů v Holandsku přišel člověk nabízející vysavače, a ani po hodině se ho nemohli zbavit. Pořád jim ten vysavač vnucoval a vychvaloval ho, i když to nechtěli koupit. Už nevěděli, co dělat, ale pak je napadla spásná myšlenka: začali mu povídat o své víře, o křesťanství. Ihned se rozloučil a “vystřelil jak namydlený blesk”. To je to, o čem mluvím.
Jeden řecký filosof chodil v Aténách po tržišti a všechny trhovce strašně hněval. Ukazoval na jejich zboží a křičel pořád dokola z plna hrdla: “To je krásné zboží, ach, to jsou krásné věci, tolik věcí, tolik nádherných věcí.... které nepotřebuji !” Tolik zajímavých věcí, které nemusím mít. Kolik věcí dnes máme, které nepotřebujeme. A jak často to, co potřebujeme, nemáme. Je paradoxní, že různí misionáři různých církví, ale i ti pohrdaní Svědkové Jehovovi (slangově jehovisté) nabízejí právě to, co mnoha lidem chybí (především je to bible a její zvěst), a co by jim mohlo dát do života víc radosti a dodat dnes tak nedostatkové zboží, jako je: klid a pokoj do duše, ušlechtilá víra, láska, vděčnost, nadhled a tolerance. Možná při tom posledním slovu si někdo řekne: no, zrovna jehovisté, že by mohli učit toleranci, to snad ne?!
Nepatřím k organizaci Svědkové Jehovovi, ale Božím svědkem chci určitě být
Nemám žádnou bytostnou potřebu agitovat pro jakoukoliv církevní organizaci, ani pro organizaci Svědků Jehovových. Jen je mi líto lidí arogantních, nafoukaných, pyšných a primitivních, kteří lidmi z různých církví pohrdají a zle s nimi jednají. Zbavují se možnosti získat zdarma to, co jim nejvíc chybí. Mluví s misionáři povýšeně a tvrdě. Všem těmto lidem nic špatného nepřeji, ale předpovídám, že přijde doba, kdy budou škemrat, aby jim někdo řekl pár slov o Bohu, ale bude pozdě. Všechny svoje barevné televize, cédéčka, nerezové kuchyně, auta, videa, počítače a peníze pak budou nabízet za pár slov z bible a nějaké sebemenší poučení o duchovních věcech, ale nedostanou nic, protože bude pozdě. Protože promeškali dobu, kdy jim to Bůh nabízel skrze svoje služebníky; ale oni je odehnali od dveří, ignorovali je nebo se jim vysmívali a jejich literaturu házeli do koše. Nepatřím k organizaci Svědků Jehovových, ani do žádných jiných podobných skupin, jen bych si moc přál být svědkem Boha nejvyššího, jehož jméno je v bibli skutečně asi šest tisíckrát vyjádřeno čtyřmi hebrejskými znaky JHWH a čte se Jahve nebo Jehova, nikoli Hospodin (to je pozdější náhražka JHWH). Být jeho vyslancem, dělat mu čest a ukazovat lidem cestu, to je i má touha a nejvyšší přání. A tolerance?
Tolerance
Tolerance je slovo na samostatnou přednášku. Také tolerujete, když vám někdo posprejuje dveře nebo se před ně vyčurá? Nebo když dvakrát za den šlápnete na ulici do psího výkalu? Tolerujete rádi neochotu, drzost, sprostotu a lidskou blbost? To vše nás ovšem tato doba nutí tolerovat, nemáme-li se zbláznit. Nedávno přišel kamarád a řekl mi: někdo u nás nalepil výzvu, aby se lidé postavili proti učiteli, který učí na místní škole, protože je svědek Jehovův. Nalepil to, kam se dalo. Kamarád není jehovista a do žádné církve nechodí, ale naštvalo ho to. Řekl mi: Tak ono jim nevadí, že na té škole učí plno překabátěných komunistů, ono jim nevadí, že se tam děti perou a šikanují, kouří a jsou tam drogy, že tam do nich hustí evoluční nesmysly, nevadí jim sprosté billboardy a televize plná násilí, nevadí jim, že děti už ve dvanácti letech poučují, jak dělat správně sex a nabízejí jim kondomy či antikoncepci - ale že je tam jeden učitel svědek Jehovův, to někomu moc vadí. Jako by neexistovala svoboda vyznání (tolerance). To ten učitel dal asi nějakému spratkovi pětku nebo dvojku z mravů, a jeho “inteligentní” tatínek takto reaguje. A asi má silný pocit, že taková věc, jako je náboženské vyznání učitele (vždyť může ovlivňovat žáky, že?), by se neměla tolerovat. Svoje “vyznání víry” však ten člověk považuje jistě za správné a tolerování hodné.
Tolerance, sblížení a převrácené hodnoty
Jen málokdo si uvědomuje, že k opravdovému sblížení nedochází v kompromisu (toleranci), ale v pravdě. A k té nejvíce sbližující pravdě patří informace o oběti – tedy odpuštění skrze oběť. Skutečné pouto mezi lidmi nelze budovat tolerancí, ale poznáním, jak opravdu věci jsou, tím, že budeme žít ve světle. Tolerance může být dočasným řešením pro klid, tolerance k jiným názorům či chování je často nutná pro přežití, není však trvalým základem šťastného soužití. Nemůže být základem dlouhodobě šťastné společnosti.
Jsou věci, které se dají tolerovat, a jsou věci, které se tolerovat nesmí. Jistěže nemáme lidi, se kterými nesouhlasíme a jejichž mínění a život je v rozporu s naším míněním a životem, likvidovat, ale máme udělat vše v lásce a rozvaze, aby svoji chybu poznali a napravili. Nebo my sami. Tolerance je slovo krásné, žel dnes naprosto pochybné. Toleruje se to, co se tolerovat nemá, a netoleruje se to, co se tolerovat má. Je to proto, že svět je naruby (jak říká jeden vtip: “Židé válčí a Němci kšeftují”), velmi mnoho lidí nemá žádnou ušlechtilou víru a má naopak zcela zmatené hodnoty a pojmy. Proto volají po toleranci, protože na nic jiného nemají. Kdo nežije v pravdě, potřebuje, aby ho lidé tolerovali. Lidé, kteří jsou zabetonovaní v omylech, lháři, pokrytci, zloději a sobci volají po toleranci. Ta je totiž jejich spásou. Samozřejmě i naopak: nemají-li se ti moudří a slušní zbláznit, prostě musí mnoho hnusných věcí tolerovat vedle své neustálé snahy po nápravě toho, nač jim stačí síly a čas.
To, co je nereálné (vznik světa náhodou), se nazývá realitou a objektivitou, to co je reálné a přirozené (inteligentní příčina), se nazývá nadpřirozené, smyšlené a náboženskou pohádkou. Slušnost a ohleduplnost je slabost, drzost a neurvalost síla, štědrost je hloupost. Lidé s těmito hodnotami samozřejmě neumí tolerovat to, co je v rozmezí přípustného a netolerovat to, co je nesprávné. Mají to popletené a zpřeházené a “hozené někam jinam”. Samozřejmě, totéž si může myslet někdo o mně. Problém je, že lidé, kteří se mýlí, si často nejsou ochotni ani popovídat, vyjasnit stanoviska, změnit názor – nemají totiž žádný názor, jen průměrné, ničím nepodložené mínění, které nejsou schopni (a proto ani ochotni) obhajovat. Mně stále zajímá, jestli se nemýlím, mnoha lidem je ale naprosto jedno, zda to, co míní, je pravda. Proto když jim chce někdo přinést pravdivější pohled na svět a vyvést je z omylů, chovají se lhostejně či arogantně, nebo zuří a vyhazují jej ze dveří. Cílem misionáře je však jedna věc: aby byl také konec druhých lidí dobrý. Nejen současnost, kdy jsou někteří lidé “v pohodě”, “ve vatě”, “za vodou” a “vysmátí” (a tedy žádnou misii zdánlivě nepotřebují), ale aby se tito lidé také mohli smát naposledy, až třeba už tolik nebudou “v pohodě, ve vatě a za vodou” - protože jen takový člověk se směje nejlépe, který se může smát i naposledy.
Sekty a misionáři
Na sekty jsou odborníci stejně jako na sekt. V prvním století byli za sektu označeni křesťané. To proto, že to tehdy bylo nové “náboženství”, a navíc neměli viditelného, malovaného či tesaného boha, ani zájem stavět chrámy a kostely a nějak se lacině zviditelňovat. Pokud by se v našem národě vytvořila skupina lidí, která by odmítala podvádět, krást a lhát a všechny záležitosti by chtěli dosvědčovat jen čestným slovem, bez použití razítek, podpisů a dokladů, byli by označeni za fanatiky a považováni za sektu – pokud by se nějak sdružili dohromady. Hodně by se odlišovali od průměru a lidé by se jim smáli, využívali je a podváděli. Zneužívali by jejich dobrotu a slušnost.
Důvody, proč lidé “sektáře” vyhazují od dveří, jsou především dva: vlastní nedostatek argumentů a pocit, že to, co jim sektáři nabízejí, nepotřebují. Obojí je ovšem velký omyl. Tragický omyl.
Velmi mnoho lidí tuší, že sektáři mají věci promyšlené, zdokladované, že používají řadu argumentů (i pseudoargumentů), proti kterým by neuměli oponovat, že mají svoji strategii. Toto není chyba sektářů či misionářů, ale těch, kteří nemají žádnou strategii, svůj život nemají promyšlený, na základní životní otázky odpovědět neumí, a tak tuší dosti nerovný rozhovor. Bojí se trapasu. Nenapadne je, že je ještě další alternativa: něco se zadarmo dozvědět a svůj život “narovnat”, tedy postavit do konfrontace a vytěžit z toho světlo. Obdržet nějaké poznání, a pak třeba svobodně říci “děkuji, už nechci dál pokračovat, to mi stačí, prosím, už mě nenavštěvujte”. Už ke mně nechoďte. Protože mnoho lidí neumí klidně a moudře zvážit informace, reagují ve své prázdnotě podrážděně, a to dřív, než se mohou něco dozvědět. Je to k jejich škodě, ne těch sektářů. Ti jsou na to zvklí. Opravář televize, kterého jste si pozvali domů, si také nemyslí, že si tu televizi umíte spravit sami. A do obchodu nejdu kupovat něco, čeho mám doma nadbytek. Proto není žádná hanba, že přijmu k rozhovoru lidi, kteří mi řeknou to, co nevím. To ale mnoho lidí neví.
Nutno ale připustit, že jedna věc lidem na sektářích vadí oprávněně: jejich určitá zaslepenost. To, že si myslí, že jen oni budou spaseni, nebo že jen oni jsou ti “praví ořechoví” a “snědli všechnu moudrost”. Často neslyší-nevidí. To vadí i mně na některých z nich, jako třeba na svědcích Jehovových. Na jedné straně přináší řadu závažných a pravdivých, lidem neznámých informací, na druhé straně nejsou často sektáři a někteří nemoudří misionáři sami schopni nic slyšet a naslouchat: kritiku o sobě či pravdivý názor, který se liší od toho jejich. Tím se poněkud podobají těm, kteří zas nejsou ochotni naslouchat jim!
Trvám však na tom, že je správné sektáře správně využít. Ne tak, jak to někteří lidé udělají, že je třeba okradou nebo si od nich půjčí peníze, které už nikdy nevrátí, či zneužijí “ovoce” jejich víry, tedy jejich ochotu k praktické pomoci, ochotu vyslechnout lidské problémy, prakticky pomoct a obětovat se pro druhé. Ne, to není správné využítí sektářů. Správné využití je nechat si přednést informace. Přijmout literaturu, tu si pročíst, popovídat si s nimi o nejasnostech, nechat si důkladně vysvětlit, co učí, jaký cíl mají, kým se stanu, když mezi ně vstoupím, jak se můj život změní. A z toho všeho si pak vybrat onu “smetanu” – pravdu. Jejich tvrzení si ověřit, vybrat si z toho všeho jen pravdivá fakta a tím svůj život obohatit. Žel, na tento přístup mnoho lidí “nemá”. A také hlavně nevědí, k čemu by jim to bylo dobré, jak jsem již psal. Tak kdyby sektáři nabízeli tvrdou měnu – ale nějakou “pravdu”? K čemu je to dobré? ptá se malý český materialisticky orientovaný človíček. A nejen český.
Asi každý se již setkal se Svědky Jehovovými – co se o nich ví i neví
Ví se o nich, že odmítají transfuzi krve, i přes riziko úmrtí sebe nebo svého dítěte. Odmítají vojenskou službu (držení zbraně), odmítají slavení narozenin a Vánoc, politické posty, volby, zdravení vlajky a vstávání při hymně neboli obecně nacionalismus – a to i v době totality a přes riziko vězení či dokonce ztráty života. Ví se o nich, že jsou misijně velmi aktivní, schopni stát ve špatném počasí se Strážnou věží nebo Probuďte se někde na rohu ulice či u metra, a že chodí po bytech a nabízejí domácí biblické studium. Někteří jsou velmi zdrženliví, jiní neodbytní. Ví se o nich, že již mnohokrát předpovídali konec světa (1914, 1925, 1975 atd.). Znají slušně bibli, i když každý, kdo ji také trochu zná, nemusí jim na nic zkresleného naletět.
Méně se ví, že jsou velmi pořádní, čistotní, takže každý trochu chytrý majitel (stadionu, sálu apod.) jim rád vše pronajme, protože to pak po nich (na rozdíl od jiných církví) najde nejen v bezvadném pořádku, ale často v lepším stavu, než to bylo předtím. (Mimochodem, vy líní a poživační křesťané, kteří je tak nenávidíte a kritizujete, není to také svědectví pro Krista, ta jejich pracovitost, pořádkumilovnost a řada dalších ctností? Dejte si pozor, aby vás nějaký Svědek Jehovův jednou na Božím soudu nesoudil!) Moc se mezi lidmi nezdůrazňuje, že jsou známi svojí poctivostí v práci, odmítáním jakýchkoliv podvodů a krádeží, byť by šlo jen o tužku nebo papír z kanceláře. Méně se ví, že mají většinou velmi dobře vychované děti (ne nezvedené rozmazlené spratky, jako mnozí křesťané), protože výchova je přísná. Můžete si být stoprocentně jisti, že počmáranou kabinu vašeho výtahu nemá na svědomí žádné dítě svědků Jehovových, bydlících či nebydlících ve vašem domě. Samozřejmě se také tiše přehlíží, že rozvody jsou u nich zcela výjimečné, ani nemluvě o sebevraždách či trestné činnosti.
Neví se, že zatímco ve válkách shazovali na lidi bomby evangelíci, katolíci i jiní zaručeně “spasení duchoborci”, avšak žádný svědek Jehovův. Žádný Svědek Jehovův tyto bomby také nevyráběl. Ale také nás Svědci Jehovovi nebudou profesionálně bránit – to je druhá strana mince. Svědci Jehovovi trpěli v koncentrácích za nacismu vedle katolíků, evangelíků a dalších věřících, a stejně tak za komunismu. Oč více se věnují misijní a kolportační službě, o to méně se věnují charitativní činnosti (péči o staré, nemocné, bezdomovce atd.) – tu přenechávají státu a církvím, které ale nesnáší a zatracují. Sympatické je, že nerozlišují “mladé a staré”, nepěstují žádný kult mládí. V mnohém s nimi nesouhlasím a v mnohém jim fandím. Nemám žádný důvod je nekriticky oslavovat nebo hanět. Věřím, že tu jsou na práci, kterou nedělají jiní věřící, a že patří k pestrosti křesťanských církví, kde si každý najde “tu svou” skupinu. Spásu v Kristu je u nich možno najít stejně dobře, jako u jiné církve, zakrnět a ničemu neporozumět můžete uprostřed Svědků Jehovových, katolíků, evangelíků, charizmatiků i jinde.
Není pravda, že Svědci Jehovovi učí, že Ježíš Kristus byl jen dokonalý člověk (prorok). Věří, že byl Boží syn, s předlidskou existencí, nikoli však Bůh - odmítají tedy trojici. Učí řadu věcí z bible, které jsou přitažené za vlasy a lživé, (např. že Kristův příchod – parousia - se již uskutečnil v r. 1914) a jiné, které jsou přesnější než u většiny církví (třeba výskyt Božího jména ve Starém zákoně). Odmítají evoluční teorii, kterou mnozí věřící (katolíci i protestanté) trapně přijali jako Boží metodu stvoření, aby se tak zavděčili oficiální vědě a většinové společnosti. Odmítají uctívání Marie a svatých a klanění se jim. Samozřejmě odmítají potraty, nikoli však antikoncepci jako třeba katolíci. Protože však svoje názory často mění (což jiným církvím vyčítají), mohou být tyto informace v době, kdy je čtete, už zastaralé. Svědci Jehovovi dovolují sobě změny, tzv. “nové světlo”, u druhých církví to však vidí jako “nepevnost v učení”. Proto je velmi důležité číst bibli a udělat si vlastní názor na všechny církve, včetně této. Kdo sám nebude číst bibli a vykládat ji biblí, Svědkům Jehovovým snadno nalítne na všelijaké nepravdivé výklady, kterých by se u nich za 150 let jejich existence dalo napočítat už asi stovky, a které oni sami dávno opustili (“staré světlo”).
Chvála všech ušlechtilých sektářů
Bible říká zcela jasně: buď studený nebo horký, ale nebuď vlažný. Ve dvacátém století i v předchozích staletích máme řadu příkladů, jak mnoho “sektářů” – tedy těch skupin, které se vydělily oprávněně i neoprávněně, špatně dopadlo. Roku 1184 byli exkomunikováni valdenští v Itálii a Francii a pronásledováni. Žižka nechal pobít Adamity (1421), katolíci vyvraždili 3 000 hugenotů v Bartolomějské noci (Paříž,1572), a řada moderních sekt byla mnohdy i krvavě zlikvidována policií, nebo se odpravily samy (USA). Mnoho lidí sektářům nalítlo, dali jim svoje peníze a přišli o všechno. (Jeden můj vzdálený příbuzný asi o milion korun.) Někteří začali se sektou spolupracovat, úplně se pomátli a ztratili vlastní identitu, nebo byli pak sektou vyloučeni a měli z toho psychické trauma. Je třeba ale zdůraznit, že to jsou spíše výjimky, a že na psychiatrii končí mnohem více lidí nevěřících a bez jakéhokoliv náboženství, pokud tito ateisté a materialisté neskončí sebevraždou ještě dřív, než jim nějaký psychiatr může nabídnout pomoc!
Ano, sekty jsou nebezpečné, tak jako je nebezpečné vše, co se nějak zhoubně přežene ad absurdum. Zcela jistě existují škodlivé sekty, o takových mluví i bible. Sekty jsou však také nutné, protože jen díky jim se někdy zachová sám základ – odtud slovo fundamentalisté. Někteří sektáři odbočí od pravdy, jiní na odbočení upozorní. Sekty jsou i mezi vědci, umělci a politiky, kde se to nazývá směry, školy a frakce. Mají svoje vůdce, mluvčí, obhájce, odpůrce, někdy mučedníky, spisy. Jak jsem již psal, kdo má rozum, může si z kontaktu se sektou odnést cenné informace, které jinde nezíská. Kdo rozum nemá, stejně dopadne špatně, ať v sektě nebo mimo ni.
Když se někde zahájí nějaké ušlechtilé hnutí (většinou to zahájí jedinec), tak to chce ďábel zničit. Dělá to tak, že se nejprve postaví proti tomu (podnítí proti nim pronásledování). Když jsou ale lidé vytrvalí a ďábel už nemá sílu tomu bránit a vidí, že “tu káru” proti nim nepřetlačí, dá se na stejnou stranu, tlačí s nimi, aby si ti lidé natloukli (aby to neubrzdili). Požádá je o členství. Takto to bylo na začátku křesťanství – když ďábel viděl, že rozmáhající se křesťanství nezničí, dal se k nim. Po třech stoletích se stalo křesťanství státním náboženstvím, a to byl počátek úpadku organizované církve. Naštěstí křesťanství nemá s organizací a organizovaností nic společného, nestojí na tom (o tom je 19. Omyl). Padnout mohou organizace i jedinci, ne však pravda.
Naproti těm bláznivým a zhoubným sektám jsou tu lidé, kteří se prostě jen vydělili z průměrného davu a jejichž odlišností je třeba (“jen”) lepší vidění skutečnosti, ušlechtilá víra nebo pěkný život a neochota podílet se na zlořádech, které jsou v dané době považovány za “normální, zákonné, rozumné a neškodné” a dělá je kdekdo – i řada církví. Kdyby bylo za Hitlera víc Němců v sektě Jehovas Zeugen (Svědci Jehovovi), nikdy by nedošlo ke 2. světové válce a Hitler by se vůbec nedostal k moci. Ale bylo by jen úplně stačilo, kdyby bylo více Němců docela normálními věrnými křesťany. Hlubšími katolíky, evangelíky či evangelikály. K nacistickému šílenství by pak nemohlo dojít. Tak, jako by Ježíš nebojoval za Führera ani neběhal po cvičáku se samopalem a neagitoval za rasovou čistotu, tak to nemůže dělat ani docela normální křesťan – i kdyby mu šlo o život. Proto za vzestup nacismu v Německu nesou vinu především tehdejší německé církve, za vzestup komunismu v Rusku i jinde nesou vinu místní církve a vlažní (neslaní) křesťané. Za současný bídný morální stav našeho národa obviňuji sebe, svoje křesťanské přátele a církve. Nebo kdo jiný má sílu to měnit?
Tma za to nemůže,
protože tma nemá žádnou hmotnou podstatu – je to jen nedostatek světla. V neslaném jídle je nedostatek soli, neslanost jako podstata neexistuje. Nemůžete nikam přidat víc neslanosti, ale můžete ubrat či přidat sůl. Za vzestup grázlů, jako byli Hitler, Lenin, Stalin, Mao či Pol-Pot, a těch, co je podporovali, může církev jejich doby, stejně jako za vzestup evolučních nesmyslů. Živá církev (a potažmo lidé s ušlechtilou vírou) je jediná dostatečně silná složka společnosti, která může kladně ovlivnit svět. Jako se církev dovede postavit proti otrokářskému řádu a úplně ho rozložit (např. křesťané v římské říši), tak ho církev může podporovat (Sever proti Jihu, USA 19. stol.). Nevěra církve a pohodlnost lidí vede k tomu, že vzrůstá tma a síly tmy. Nic se nemůže tak dokonale zkazit jako církev, a nic nemá tak velkou sílu k ryzímu obětavému životu, jako věrné následování Krista.
Každý člověk, který se proti špatnosti postaví, je ovšem zcela nutně “sektář”, protože se vyděluje z davu nejen nevěřících, ale i mnoha věřících. Tak, jako je výjimkou skupina lidí páchajících extrémně zlé věci, tak je výjimkou skupina lidí, konajících dobro, – tvoří sektu. Je na každém, aby to uměl rozlišit. Je na každém, aby se sám uměl postavit zlu, jít proti proudu, který se vylévá z břehů a hrozí ničit život. Takový člověk nemůže počítat s jásajícími davy, které půjdou hned s ním. (Ty půjdou, až jim z toho něco pokyne.)
Jak říká poučka: velký člověk nemá moc přátel, má jen nepřátele a fanoušky. Kristus byl největší člověk všech dějin. Měl na zemi jen jediného tělesného přítele, a to byl Jan Křtitel. Všichni ostatní byli učedníci, fanoušci, čumilové a nepřátelé. On je ale ve své velkorysosti nazýval přáteli a dokonce i Jidáše, který ho zradil a přivodil mu šestihodinové utrpení na kříži a smrt, nazval přítelem. Kristus přišel, abychom se jeho plnohodnotnými přáteli mohli stát. Abychom mohli žít život na vysoké duchovní úrovni. Tento život praktikují jen výjimeční jedinci nebo malé skupiny, tzv. sekty.
Lidé, kteří hledají pravdu, váží si jí a chtějí ji dát i druhým, činí tak s rizikem, že budou označeni za sektu či sektáře, vyhozeni ze dveří, pronásledováni či ignorováni. Nebo že budou zcela nepravdivě k nějaké stávající sektě přiřazeni či s ní srováváni. Tito lidé však správně tuší, že bez ušlechtilé a zcela mimořádné víry se svět propadne do zhoubného blouznění třeba materialistického nebo náboženského typu. Tito lidé správně vědí, že pro pravdu je třeba riskovat i to, že nás lidé označí za sektáře se všemi svými důsledky.