22. OMYL
Mnozí dnes věří, že nejdůležitějším povoláním je povolání lékaře
“Hlavně to zdraví”, přejí si lidé při různých láskyplných chvilkách. “Jen ať nám slouží zdravíčko”, to je to nejdůležitější. Jasně: chuť k jídlu, trávení, správný rytmus srdečního tepu, ten nejoptimálnější tlak, potence, optimismus, mít dobré EKG, EEG, KGB a STB – pardon, ty poslední byly spíše proti zdraví. Hodně lidí si nějak za celý život nestačilo povšimnout, že nemoci nejsou to nejhorší, co nás v životě sužuje. Z toho důvodu při průzkumu veřejného mínění v ČR je vždy na nejvyšších místech v důležitosti a užitečnosti povolání lékaře, na poslední místo řadí Češi povolání faráře a kněze. “Ti jsou celkem k ničemu, míní, důležité je trávení a sex”, a o to se nám přece starají doktoři. To je obraz našeho národa. Silní, vykrmení, bujní - a duchovně tupí – takoví nejsou zdaleka všichni lidé, ale je jich děsivě moc. Také se tomu říká “knedlíková kultura”. Říkám to jako člověk, který je nemocný a má rád knedlíky. Ale nefandím lidem, kterým je jedno, proč žijí – hlavně že jsou zdraví. Že jim dupou králíci.
Není vám to také divné?
Nevím, zda jenom mně je už dlouho divné, jak jsou nemocnice přeplněny lidmi. A kolik je v moderním věku nejrůznějších chorob přesto, že medicína udělala tak velké pokroky. Ať vejdeme do kterékoli ordinace, všude a pořád plno lidí. Snad by se to dalo vysvětlit tím, že lidí je jednak víc než dřív, a že také více o své zdraví pečují, proto se tlačí u doktorů. Ale asi to jen tím nebude. Zdravotnických zařízení je také víc a nejsou plné jenom čekárny, ale i lůžková oddělení, na operace se čeká často týdny i měsíce, velké procento porodů je rizikových, staré nemoci se vrací (TBC), nové se objevují (AIDS) a krematoria jsou také pořádně vytížena.
Není to divné, ve století tak obrovského pokroku medicíny, důrazů na hygienu, prevenci, očkování, prohlídky – ve století genetiky a biochemie? Lidí je víc, ale nemocí také. Doktor Judah Feynman poukazuje na to, že lékařské encyklopedie registrují patnáct až dvacet tisíc lidských chorob, a z nich méně než tisíc lze “vyléčit” nebo úplně zastavit. Daleko více nemocí moderní medicína neumí ovlivnit ani zmírněním příznaků. To je také důvod, proč se rozmáhá alternativní medicína. (Z článku Imaginární zahrady s reálnými ropuchami, Dudley R. Herschbach, Vesmír 3/98/str.166).
Další podivnost pokroku medicíny
Není také poněkud divné, že ve století tak obrovského pokroku medicíny se vedou už desítky let vášnivé diskuze, zda eutanazie ano či ne? Na jedné straně potřeba eutanazie vyvstala mimo jiné i s pokrokem medicíny, která umožňuje prodloužit život člověku i přes nefunkčnost řady jeho orgánů (dříve by už byl takový člověk dávno zemřel). Ale druhý důvod eutanazie je neschopnost vyléčit řadu nemocí (rakovina), odstranit pomalé a bolestivé umírání, o němž se ví, jak asi skončí – nestane-li se zázrak. I toto je důvod vzrušených debat o eutanazii. Zda pomáhat lidem ukončit jejich život – asistovaná sebevražda.
Holandsko – jedna z nejbohatších evropských zemí, vykročilo ve své legislativě tímto směrem. Ne Indie, ne rozvojové latinskoamerické a africké státy, ale Holandsko, země s vyspělou medicínou a ekonomikou. Tam vám místo vyléčení nabídnou možnost zabití. Není to trochu paradoxní? Kdyby to nebylo tak bolestné a tragické, bylo by to až úsměvné. Hitler by byl asi docela překvapen, že se někdo vrací k jeho metodám o půl století později.
Včera mi vyprávěla má kolegyně z práce, jak v Holandsku, v jedné její známé rodině, se stará matka rozloučila s dětmi – všichni se na tom vespolek domluvili. Ne před odchodem do divadla, ale ze života. Nebylo jí nic víc než to, že byla už hodně sešlá věkem. Přišel lékař a zabil ji. Podobně se dnes mladí lidé domlouvají, zda “si nechají” dítě nebo ne, zda dovolí klíčícímu životu žít dál, nebo ho zabijí. Opravdu “velký pokrok lékařské vědy”, a hlavně lékařské etiky. Je to především o ušlechtilé víře.
Hledejte nejprve... a ostatní vám bude přidáno (side effect)
Čím to je, že dnes lidé usilují o zdraví, a ono před nimi utíká? Čím to je, že přes nebývalou péči o člověka už od kojeneckého věku nás řada chorob trápí často už v mládí? Je to proto, že v našem životě je mnoho věcí, které člověk získává jen jako “side effect” (čti: sajd efekt) – vedlejší produkt, vedlejší účinek. Na tuto záhadnou skutečnost poukázal největší lékař všech dob, Ježíš Kristus. Ten jednou řekl zvláštní poučku: “Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechny ostatní věci vám budou přidány.” Tento výrok vyjadřuje velmi krátce a výstižně jeden z největších průšvihů moderní doby: lidé hledají pilně a intenzívně zdraví, klid, štěstí, pohodu atd. - ale nenalézají to – jakoby to před nimi utíkalo. Touží po zdraví a jsou často nemocní. Hledají klid, pokoj a jistotu, a prožívají velký strach, obavy a nejistoty. Vytoužené štěstí před nimi prchá jak jejich vlastní stín. Je to proto, že to, co by měli hledat na prvním místě, nehledají! To je průšvih naší doby.
Totéž platí i o penězích, vhodném životním partnerovi, pohodě v rodinném životě, úspěchu. Jsou lidé, kteří to nehledají a mají, a naopak. Snad nejnápadnější je tento princip (vedlejšího účinku) v oblasti zdraví a světového míru. Mnoho lidí touží po míru, svět hledá mír, mluví o míru, vyhlašuje mír, uzavírá mírové smlouvy, pořádá mírové konference - ale jen se už už zdá, že mír nastal, vypukne někde válka. Důvod je zcela prostý: mír je jen ovoce – je to “side effect”, vedlejší produkt jiného důležitého snažení! Mír je ovocem spravedlnosti. (Iz 32/17) Ne o mír je třeba usilovat, ale o spravedlnost. Pak bude mír jako přirozený důsledek tohoto správného snažení. Protože však lidé nežijí spravedlivě, protože nežijí podle pravdy a práva – nemají ani mír – i kdyby se “ukonferencovali”. Ani v duši, ani mezi sebou. Není to žádné tajemství, žádná magie, žádné čáry máry – a stejné je to i se zdravím a dalšími věcmi!
Hlavně to zdraví
Určitě všichni známe spoustu lidí, kteří, jakmile je někde píchne, už běží k doktorovi. Lékaři by mohli vyprávět romány o těchto “o sebe pečujících a stále sebe pozorujících” pacientech. Jsou většinou “permanentně” nemocní! Na všechno alergičtí, pokud je v okruhu jednoho kilometru jeden mikrob, “určitě se jím nakazí”. “Nemohou nic zvedat, nikomu nic pomáhat, nesmí se namáhat” – aby si neublížili. “Pan doktor mi to zakázal” (abych ti projevil lásku a pomohl ti, nebo se o to alespoň pokusil).
Vypráví se takový příběh. Sněhová vánice zasáhla skupinu lidí kdesi v horách. Všichni nějakou dobu postupovali společně, ale pak jeden už nemohl a zhroutil se. Ostatní se radili, co s ním, a došli k závěru, nechat ho na místě, protože by všichni zmrzli. Jen jeden z nich nesouhlasil. Nechal ostatní jít kupředu, a rozhodl se, že vyčerpaného kamaráda ponese či potáhne sám. Ostatní šli rychle kupředu a ztratili se mu z očí. On postupoval velmi pomalu, krok po kroku, vypadalo to jako celá věčnost. Přesto se vynaloženou námahou, jak kamaráda vláčel s sebou, trochu zahřál. Zanedlouho vánice ustala a on spatřil nedaleko horskou chatu. Jaké bylo však jeho překvapení, když těsně před ní uviděl v závěji zmrzlá těla všech těch, kteří spěchali za záchranou. On i jeho kamarád však byli zachráněni.
Tak i zdraví je jen výsledkem vedlejšího účinku, sajd efektu. Zdraví je ovocem hlubšího vztahu s Bohem – dárcem zdraví i délky života. V bibli čteme: “Boha se boj, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví.” (Př 3:7) Zdraví tedy dostáváme jen mimochodem, když se (mimo jiné také) bojíme Boha. Ovšem ke zdraví vede i řada dalších důležitých vlastností, a jak uvedu v závěru, nelze jednoznačně odvodit, že nemocný je ten, kdo se Boha nebojí a hřeší. Bůh je svrchovaný, svými radami nás učí, která cesta kam vede, a které výsledky (účinky) můžeme očekávat při určité snaze. Ale jak tomu je u všech dobrých rad a moudrých návodů (v bibli i v lidské oblasti), vždy ještě zůstává prostor pro překvapení a jiné výsledky, než bychom očekávali. Nezapomínejme, že svrchovanost “výrobce”, tvůrce je vždy víc i než jeho vlastní návod. Z ničeho si nemáme udělat modlu, ani z tvůrcova návodu, byť sebelepšího. Nad biblí stojí živý Bůh, asi jako nad dopravní značkou či předpisem má svrchovanou pravomoc policista. Může vás poslat na červenou, po chodníku či do protisměru. Ale jezdit tak běžně se nedoporučuje – pro zdraví naše i našich bližních.
Vedlejší účinky jsou všude
V příběhu o sněhové vánici máme jen další “side effect”. Oni “spěchali za svou záchranou” a nedosáhli jí, on usiloval o záchranu svého kamaráda (ne o svoji) – a zachránil jeho i sebe. Vedlejším produktem lásky k bližnímu mu byla záchrana vlastního života. Kristus hovořil velmi často o vedlejším efektu. Jednou řekl: kdo si chce život zachovat, ten ho ztratí. Ale kdo by ho ztratil pro mne a pro evangelium, zachová jej. A jinde zas říká: dávejte a bude vám dáno (Luk 6:38).
To jsou všechno výroky o side effectu, kdy člověk usiluje o něco duchovně ušlechtilého (zachránit druhému život, darovat něco někomu, být spravedlivý, pomáhat) – a dostává ještě víc, než by očekával. Dostává navíc i to “nezamýšlené”: svůj život, dostatek všeho, mír a bezpečí, pomoc. I když se chová právě opačně: svůj život a zdraví riskuje, hmotné statky rozdává a hledá ospravedlnění druhého na svůj vlastní úkor a přes vlastní ohrožení. Lidé krátkozrací takové jednání kvalifikují jako: koledování si o potíže, o trápení či nemoc, zbytečné riskování, rozhazování, pomáhání na nepravém místě. Tito hloupí lidé pak na takové jednání mají tyto průpovídky: “pro dobrotu na žebrotu”, “když něco nechceš mít, tak to půjč”, “ať se každý stará o sebe”, “to není můj problém” “to bychom dopadli” – a dopadají. Ke stáru se o ně nikdo nezajímá (možná se zajímá o jejich důchod). Známý je i vedlejší účinek ve výchově: děti přísně vedené milují pak své rodiče víc, než ty rozmazlované a nikdy netrestané.
Také povrchní křesťané obhajují často intenzívní péči o sebe a své pohodlí. Říkají, že přece Kristus nechtěl, abychom zanedbávali své zdraví a sebe – dokonce se jeden čas v křesťanství šířila neuvěřitelná teorie, že se musíme učit nejprve milovat sebe, abychom pak mohli milovat i bližního. Jen nevím, kterého Krista mají tito vynálezci na mysli a podle které mutace Nového zákona tuto teorii vyrobili. Kristus dobře věděl, že sami sebe rádi máme, proto naši lásku k sobě dal jako zcela samozřejmé, to nejlepší srovnávací měřítko pro lásku ke druhému člověku. Věděl, že se lásce k sobě učit nemusíme, že i sebevrah se má rád. Opravdu se nemusíme učit nejprve získávat majetek, abychom se ho pak uměli vzdávat, či snažit se o kariéru, abychom se pak mohli správně pokořit.
Vedlejší účinky – řetězové reakce, najdeme všude. Jen málokdy dosahujeme ihned cíle, bez toho, abychom se nejprve nemuseli zabývat věcmi, které mají na první pohled s cílem pramálo společného. Kdo někdy zaséval semena, pěstoval něco na zahrádce, stavěl dům, učil se na hudební nástroj nebo cizí jazyk, ví, že začátky mají pramálo společného s budoucí rostlinou či chutným ovocem, pohodlným bydlením, pěknou hudbou či mluvením cizím jazykem. Ježíš říká: “Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta vede k záhubě, a mnoho je těch, kteří vcházejí skrze ni.” (Mat7:13) V počátcích nějaké cesty musí být často sebezapření a snahy, které zdánlivě k cíli nevedou nebo jej ani nepřipomínají.
Podobně zmiňovaná záchrana – spása (19. Omyl) je jen vedlejším účinkem života s Bohem, uvěřením v Krista. Opak je pokrytectví nebo sugesce – to, že si namluvím, že jsem spasen, chodím již “po tom správném břehu”, že jsem uvěřil a mám Krista v srdci – ačkoliv jsem neučinil kroky, které ke spáse skutečně vedou a nežiju “zachráněný život”. I v církvi se často dělá řada chyb: usiluje se o věci sice zaslíbené, ale zaslíbené jen jako důsledek určitého postoje (víry) a chování (skutků). Zmiňoval jsem už spásu, ale také prosperita (“spravedlivý nemusí žebrat”) nebo činění mocných skutků (zázraky) jsou jen “side effect”. Je to Bohem slíbeno, ale ne jako výsledek přímé sobecké snahy o vlastní spásu, bohatství či zázraky. Třeba o majetku čteme: “Cti Boha ze svého majetku ...bohatě se naplní tvé sýpky.” (Př 3:9,10) Znamená to tedy, že člověk má být už z toho mála, co má, štědrý, a pak může očekávat, že Bůh mu požehná třeba i rozmnožením hmotných statků. Nejsme štědří kvůli nim, a proto ani zklamaní, když nepřijdou. Bůh však, pokud chce, nás může takto odměnit. Je to vedlejší účinek naprosto jiné snahy a touhy, než být bohatý.
V křesťanství může jít při špatně zacílené snaze o sugesci, ve východních náboženstvích o tzv. mantry – stálé opakování slova či věty. Ale je to totéž. Tam, kde člověk neučiní to, co má, se může velmi mýlit – něco si nalhávat. Může mít dojem, že je na cestě k cíli, a jít opačným směrem. Stejně tak si může někdo přát zdraví, vsugerovat si, že je zdráv, věřit ujištění doktorů, že je vše v pořádku – a druhý den umřít, nebo se mnoho let trápit a trpět. Také dlouhý život, podobně jako zdraví, je jen ovocem (vedlejším produktem) zcela jiného (někdy i opačného) usilování. Dlouhý život je, mimo jiné, také vedlejším důsledkem pěkného chování k rodičům. “Cti otce svého i matku svou, ať jsi dlouho živ na zemi...”. (2. Moj 20:12) Dlouhý život si tedy paradoxně nezajistíme tím, že se s rodiči nenervujeme, že se s nimi neobtěžujeme, netrápíme, nenecháme zdržovat a odložíme je, když už je nepotřebujeme – ale právě naopak. Dlouhý život není důsledkem péče o naše zdraví a tělo!! Neplyne z toho, že se šetříme, jak mnozí myslí a praktikují.
Musím se vždy smát, když slyším, jak se nějaký reportér ptá sto- a víceletého člověka, jaký je recept na dlouhověkost: co pít a co nepít, co jíst a co nejíst, co dělat a co nedělat. Vždycky slyšíme něco jiného: jedna stoletá babička celý život nepila alkohol, nekouřila, vstávala v pět a těžce pracovala, jiná stoletá pila jak duha, kouřila a celý život nic nedělala. Ještě jsem neslyšel, aby se jich ptali, jaký vztah měli k rodičům. A právě i v tom je recept. Nejen úcta k rodičům, ale i jiné duchovní kvality vedou k dlouhému životu, např. bázeň před Bohem. Jistěže délka života souvisí se zdravím, ale právě ono tak vyvyšované zdraví závisí především - jako řetěz příčin a účinků - na naší lásce k Bohu a k lidem.
Proč vlastně existuje “side effect”?
Jde v podstatě jen o řetěz příčin a účinků. Dům nemohu stavět tak, že prostě přinesu střechu a stěny, a je to. I kdybych jej celý přivezl hotový, nějak musel vzniknout – postupně. Nejprve musím sehnat pozemek, vykopat základy, obejít spoustu úřadů kvůli spoustě povolení. A ještě předtím musím nějak sehnat peníze – to vše je jiné než dům. Také obilí se nesází do pole jako vzrostlá rostlina s klasem, ale seje se semeno (vlastně se nesmyslně schová pod zem!), to musí vyklíčit, potřebuje vodu a slunce. Side effect je “tahání za řetěz na tom konci, kam dosáhnu (kde to jde, kde to umím, kde je to účinné), abych pohnul něčím, co je daleko, kam nedosáhnu, co je neviditelné, kde to neumím a bylo by tam tahání (snažení) neúčinné”. Navíc ale je tu často tzv. “kouzlo nechtěného”, i když trochu v jiném smyslu, než se tento výraz používá. Za ten konec řetězu tahám úplně z jiného důvodu – a nechtěně sklízím i to, co také potřebuji a oč jiní marně usilují, protože usilují nesprávně (např. sobecky), a hlavně na nesprávném místě. Vtipně se tomu říká “dobře plakat, ale na nesprávném hrobě”.
To je mechanizmus vedlejšího účinku. Lidé usilují o zdraví a jsou často nemocní – pečují o sebe, chrání se před nákazami, šetří se, kontrolují – a stonají a chřadnou. Snaží se totiž tahat za řetěz na tom špatném konci – kde je to neúčinné. A cíl se jim vzdaluje. Chtějí mír, tak podepisují všelijaké smlouvy, usilují o rovnováhu zbraní, pořádají konference. “Tahají za špatný konec” – mír se od nich vzdaluje. Ten je totiž výsledkem jiného zřetězení příčin a účinků. Spravedlivá společnost žije v míru. Nespravedlivá je vtažena do války proti své vůli, i kdyby měla mírových smluv plný archiv, kolem sebe betonovou zeď a nad sebou “ochranný deštník” raket, stihaček a satelitů.
Sobecké motivy
Těžko říci, jak by to dopadalo, kdyby si někdo vypočítavě řekl: tak já, abych získal peníze, budu je rozdávat, abych získal majetek, budu štědrý, abych se měl dobře, budu přát druhým...Možná by to i fungovalo. Jenže lidé nemají až tak “velkou víru”, aby to zkusili. I na “štědrost z vypočítavosti” musí být jistá porce víry – protože to také nemusí vyjít. Navíc tento postoj není nic jiného než jiný typ sobectví, takže suma sumárum – neznám nikoho, kdo by to z takových důvodů zkoušel. Prostě buď jsou lidé štědří a pečují o druhého proto, že mají ušlechtilou víru (mají ho rádi nebo prostě jen poslouchají Boží příkazy), anebo nic – a pak side effect není.
Ovšem jistě existují lidé, kteří se k lásce prostě nutí, protože vědí, že je to správné. Existují lidé, kteří prostě jen poslechli Boha – ne že by byli nějak přirozeně přitahováni “milovat bližního”. Proč by ne? Díky za ně. Také moudrost patří k jasným příkladům “side effectu” – výjimkou je snad jen Šalomoun, který o ni prosil Boha přímo a dostal ji. Prosit však přímo můžeme o věci, které sobecké nejsou. Jako prémii dostal Šalomoun ještě dlouhověkost a bohatství – právě proto, že o to nežádal! Existují lidé, kteří se prostě jen Boha bojí – díky za ně. I k bázni před Bohem je třeba moudrosti. Jen hlupáci se nebojí, jsou pyšní a smělí – bylo by dobře jim to psát na náhrobky. Asi tak nějak: “Zemřel pyšný a hrdý, nikoho a ničeho se nebál.” Jako side effect dostal smrt. Známe přece rčení “ty si koleduješ”.
Side effect v modlitbě
Kouzlo “nechtěného” funguje i v modlitbě. I tam existuje side effect. Šalomoun se modlil o umění rozeznávat spravedlnost a být moudrý (už to, že se tak modlil, byla známka moudrosti) a jako návdavek k tomu dostal i bohatství, dlouhověkost a mír od nepřátel. Panoval na přelomu prvního a druhého milénia před Kristem, jeho jméno znamená “pokojný” (hebr. šelómó) Také Ježíš učil zahrnovat do modlitby ostatní než jen myslet na sebe. “Otče náš..., buď tvé jméno svaté..., přijď království tvé..., buď vůle tvá..., chléb náš..., dej nám..., odpusť nám...”. Raději než (za uši tahající) “Otče můj, dej mi, ukaž mi, odpusť mi”, já, já, já atd.
Tedy ne: Bože dej, ať mé jméno vynikne, ať naše vláda je pevná navždy, ať se prosadí má vůle, ať mám já co jíst, odpusť mně moje viny... Ale jako vedlejší produkt modlitby za druhé, za jejich zdraví, odpuštění pro ně, dostatek všeho pro ně atd. může být (nemusí) také požehnání pro mne. Nemodlíme se tak z vypočítavosti, ale proto, že jsme do svého života přijali Kristův model lásky – více je dát než brát. Více je myslet na bližního než na sebe. Tento postoj pak má – jako kouzlo nezamýšleného – mnoho side effectů, které můžeme sklízet jako ovoce. A sklizeň opět rozdávat dál.
Hlavně to zdraví, jen ať nám slouží
Hlavní je, aby měl člověk v pořádku rozum. Kdo jej v pořádku má, ví, že nejdůležitější je poznat smysl života a pevně se držet toho, co je správné. Tedy toho, co souvisí s pravdou. O tom, co souvisí s pravdou, nás učí mnoho ušlechtilých lidí, kteří často obětovali kariéru, peníze a lidskou slávu, aby mohli druhé k pravdě přivádět. Duchovní pomoci se věnují profesionálně, ať už s biblí nebo bez ní. Proto povolání kazatele, misionáře či kněze hodnotím jako zdaleka nejdůležitější. Ti především učí (měli by učit), který život vede ke zdraví, a který postoj vede k životu. Misionáři a kazatelé mají vůbec tu nejtěžší práci na světě – byť by si “malý český člověk” myslel, že “nic nedělají” nebo že to jsou parazité.
Ať si to jde každý zkusit – a hned se vrátí k zednické lžíci, k počítači či rýsovacímu prknu. Zjistí, že celý den vykládat vagóny nebo kydat hnůj je o mnoho lehčí než řešit lidské problémy. Učit druhé žít – dnes tak málo ceněná dovednost – to je vůbec to nejdůležitější a nejtěžší. A kdyby to lidé uměli, ani by doktorů (těch MUDr. i JUDr.) nebylo tolik potřeba! A nebylo by potřeba celé řady jiných věcí. Množství profesí by odpadlo, kdyby lidé smýšleli a žili podle pravdy. Kdyby bylo dost těch, kteří druhé lidi vedou k ušlechtilé víře a kdyby bylo dostatek těch, kteří o toto vedení stojí.
Mnoho lidí s ušlechtilou vírou pracuje v nemocnicích, sociálních ústavech, starobincích, psychiatrických léčebnách, charitativních organizacích, církvích a podobně. I tito lidé mohou druhým pomáhat jak tělesně, tak i duchovně, neboť většina z nich tuto práci nedělá pro peníze, ale jako poslání. Věnovat se však “na plný úvazek” misijní činnosti, kázání a vyučování, to je vůbec to nejtěžší. Je to tak těžké ze dvou důvodů. Jednak takový člověk (misionář, kazatel) musí sám velmi hodnotný život žít, mít ušlechtilou víru i praktický život, ale na druhé straně trpělivě snášet pohrdání (někdy pronásledování) a to, že tyto hodnoty nejsou v současné společnosti uznávány, ceněny a tudíž ani žádány. Je obtížné nabízet něco, o co málokdo stojí, i když vidíme, jak moc to lidé potřebují.
Pravdivý příběh (Převzato ze Zpravodaje AS, 8/2001, Praha)
Při paraolympijských hrách, které se konaly před několika lety v Seattlu, nastoupilo na start devět závodníků k běhu na 100 yardů. Všichni byli tělesně nebo duševně postiženi. Po startu vyrazili – až na malého chlapce, který klopýtl, upadl a začal plakat. Ostatní to zaslechli, zpomalili, ohlédli se a všichni do jednoho se vrátili. Jedna holčička s Downovým syndromem se nad ním sklonila, dala mu pusu a řekla: “Tohle ti pomůže.” Všech devět se pak spojilo za paže a šli společně k cílové čáře. Celý stadión se zvedl a několik minut nadšeně jásal. Lidé, kteří tam byli, stále o této příhodě mluví. Proč?
Protože někde úplně hluboko uvnitř cítíme: To, na čem v tomto životě záleží, není náš vlastní úspěch. V tomto životě záleží na tom, abychom druhým pomáhali zvítězit, i když to bude znamenat, že sami zpomalíme a změníme kurs. Velikost člověka nezáleží v dokonalém fungování jeho svalů!
Rovnice, která neříká to, co neříká (neříká vše)
6+6=12 ... tato rovnice říká, že když sečteme dvě šestky, dostaneme dvanáctku. Vždy, když sečteme dvě šestky, dostaneme dvanáctku. Neříká ale, že dvanáctka je vždy jen výsledkem součtu dvou šestek! To tato rovnice neříká – číslo dvanáct můžeme dostat třeba sečtením třech čtyřek a nekonečně mnoha dalšími způsoby (rovnicemi). Jinými slovy: když se někdo Boha bojí a varuje se zlého, je to spolehlivá možnost získat též zdraví, ne však jediná. Bůh je svrchovaný, může dát zdraví i tomu, kdo se Boha nebojí (Jeden farao, který se Boha nebál, pevné zdraví dostal, kvůli těm, kteří se Boha báli). Bát se Boha je rozumné, není to však jediné, co vede ke zdraví. Kristus ukázal, že je ještě vyšší motiv a cesta ke zdraví.
Bůh je láska, ale obráceně to neplatí – láska není Bůh. Kristus je cesta, ale obráceně to neplatí – každá cesta nemusí být Kristus. Je to jako pěkně zahrát na hudební nástroj. Je třeba splnit mnoho podmínek: musí být někdo, kdo umí hrát, nástroj musí být kvalitní a dobře naladěn. Nelze ale vždy říci, když někdo nehraje pěkně, že má špatný nástroj. Třeba neumí hrát. Nebo naopak hrát umí, ale má špatný nástroj. Je to komplex podmínek, které musí být všechny splněny. Tak je to i se zdravím a mnoha dalšími vedlejšími účinky.
Proto také neplatí, že kdo je nemocný, žije zle. Takto ta rovnice neplatí a bible ukazuje, že nemoc může být následek hříchu. Ale ne nutně vždy. Kristus byl muž bolesti, zkoušený nemocemi – ale byly to naše bolesti a naše nemoci, které na sebe vzal. Jeho utrpení a bolesti nebyly důsledkem jeho hříchů. Přítel Kristův, Lazar, kterého Ježíš miloval, byl nemocen a zemřel. Také apoštol Pavel byl nemocen. A řada dalších, o kterých bible říká, že to byli Boží lidé. Pozor tedy na unáhlené závěry.