2. OMYL
Mnozí dnes věří, že život vznikl z neživé hmoty zcela bez programu, shodou okolností
Pokud víme, tak velká pitomost, jako je víra v sebeoživení mrtvého materiálu (tzv. chemická evoluce), nebyla v minulosti nikdy tak masově vyznávána, jako je tomu dnes, a to ani pokud jde o letité spory o samoplození. Jde skutečně o ryze moderní blouznění. Co hůř, dnes jsou tyto fantazie o vzniku života z neživé hmoty učeny na školách bezostyšně a s nestrojenou vážností jako seriózní věda. Z neživé hmoty měl prý jen tak naslepo vzniknout život – živá buňka. Protože nic podobného dnes neprobíhá ani v přírodě ani v laboratoři, je toto tvrzení neověřitelné a hlavně neuvěřitelné – stejně jako je tomu u evoluce biologické. Ovšem tím snadněji se tyto zrůdné pověry šíří, i když je to v rozporu se současnými znalostmi a fakty. Vlastně jde o jistý druh čarodějnické představy - co jiného je víra v sebeoživení hmoty? Ve školách se na toto téma učí čiré výmysly a lži (jako např. o dávné bezkyslíkové atmosféře v prebiotickém období Země – viz níže).
Věda má bezpečně zjištěno, že buňka nemohla vzniknout samovolně z neživých materiálů, stejně jako je vyloučen neřízený vznik celých orgánů (očí, kostí, křídel, mozku atd.). Evoluční pitomosti se vyučují a troubí do veřejnosti a mnozí si v těchto lžích rádi hoví. Netrápí se pak nějakými mravními zákony nebo vděčností za život. Nevědí ale, že život ve lži vždycky končí trápením a že zakrývat si oči před skutečností nikdy nevede ke štěstí. Podívejme se nyní, proč nemohlo dojít ke vzniku života na Zemi nebo někde ve vesmíru jen díky miliardám let a joulům energie, bez tvůrčí inteligence.
Profesor Pasteur jako první zasadil fantaziím o chemické evoluci života nezhojitelnou ránu.
Roku 1864 byl francouzským mikrobiologem a chemikem Louisem Pasteurem ukončen staletí trvající spor o to (viz 30. Omyl), zda ve sterilním prostředí (tj. bez života a jeho zárodků - buněk, semen, spor apod.) může vzniknout život: nemůže! Tento závěr nebyl nikdy vědecky popřen. Od té doby až dodnes platí: živé vzniká jen ze živého (“kopírováním”). Profesor Pasteur tak jen potvrdil dávnou lidskou zkušenost, že vše složité vzniká zase jen ze složitého. Buňky z buněk a organizmy z organizmů, složité lidské či zvířecí výtvory vznikají jen z tvůrčího úsilí rozumu či instinktů, nikdy následkem nějaké shody okolností (náhody). Mrtvá hmota bude vždy jen mrtvá, pokud ji na živou nezmění již existující život! Člověk to zatím svým rozumem neumí, ale v přírodě to umí program života, který je ve všem živém a kopíruje se (předává) z jednoho organizmu na další (z rodičů na potomky). Tato “kopírovací” či odvozovací schopnost rozmnožování je vložena ve formě programu (DNA) do všeho živého, ať už probíhá pohlavně či nepohlavně.
Neživá hmota nevytvoří život stejně tak, jako se v kuchyni nevytvoří samy od sebe buchty, i když jsou tam “velmi příhodné podmínky”, dost surovin, čas i teplo. Musí přijít někdo, kdo to umí a vnutí hmotě funkci a uspořádanost. Učení, že kdysi dávno neživá hmota vytvořila živou buňku “jen tak”, za miliony let, je primitivizmus, bláznovství a lež. S vědou to nemá nic společného! Materialistická fakta zde zcela jasně popírají materialistickou filosofii (hypotézy o sebeoživení materiálu). Proto tvrdím, že materialistická věda je v rozporu s materialistickou filozofií, mimo jiné i v tomto tvrzení, že současný hmotný svět neživých a živých forem povstal sám od sebe z nějakého praatomu či z neznámých dávných fluktuací jakýchsi energetických kvant.
Konkrétně
Z Pasteurových výzkumů plyne, že život musel existovat vždy. Ne věda, ale nechuť přijmout tento závěr vede některé přírodovědce k zoufalé víře v chemickou evoluci a k marným snahám ji prokázat přes jasné Pasteurovy i současné výzkumy. Položme si nyní dvě podstatné otázky:
1. Proč nebyl Pasteur nikdy vědecky popřen?
V druhé polovině 20. století byly vykonány stovky pokusů s cílem prokázat, že ve sterilní redukční atmosféře snad nějak přece jen mohou vznikat alespoň základní stavební kameny jakési hypotetické “protobuňky”. Všechny tyto pokusy byly negativní a zcela zdrcující pro evoluční víru. Nikdy se nepodařilo bez zásahu experimentátora syntetizovat ani jedinou, opticky aktivní L–aminokyselinu nebo D-formy DNA/RNA (a to jsou jen jednoduché neživé součásti buňky), natož aby se vytvořily k životu směřující složité (protenoidní) sekvence. Člověk tyto neživé molekuly syntetizovat umí (ne ty sekvence), avšak jako výsledek složitě připravených chemických reakcí, ne jako výsledek spontánních procesů simulujících dávný stav světa bez života, tedy bez zásahu experimentátora nebo již existujícího programu života. A to druhé je pro prokázání chemické evoluce naprosto podstatné!! Nic takového není experimentálně známo a hlavně si nelze tuto možnost ani teoreticky představit, nemáme-li se uchýlit k čarodějnictví. Proč?
Řečeno zcela jednoduše: příroda neumí sama sebe postupně dlouhodobě organizovat. Nikdy nikde nebyl zdokumentován proces, při kterém by “drobná nahodilá zvýšení pořádku” dlouhodobě navazovala na sebe, hromadila se a integrovala do jedné soustavy. Toto by muselo pokračovat stále dál, mnoho lidí po sobě (generace po generaci) by to muselo pozorovat a být svědky, jak někde v jednom neživém systému přirůstá kvalita, organizovanost a funkčnost – jen tak sama od sebe. Žádný takový proces není znám. (přírodní věda je přece o pozorovatelném, nelze se tedy vymlouvat, že dnes už takový proces nikde neprobíhá, a proběhl jen kdysi dávno a možná i kdesi daleko a asi jen jednou...)
Je to však s prokazováním chemické evoluce ještě horší. Všude pozorujeme procesy právě opačné: samovolné stárnutí, rozpad a zánik (neživých soustav, předmětů, celků – o tom viz níže v odstavci o entropii). Proč tedy věřit, že před miliony let to bylo vše opačně? Jen proto budeme věřit nemožnému, že zcela nevyhnutelná existence živého stvořitele se někomu nelíbí? Proto raději věřit lžím a nesmyslům a tvrdit, že kdysi dvě plus dvě bylo tisíc? Vědci zde klamou veřejnost neustálým opakováním, že “věda na to jednou přijde, počkejte si....”. Pravdou ale je, že věda na to už přišla, a nyní to už jen znovu a znovu potvrzuje! A že někteří vědci se s tím nechtějí smířit.
Proč to příroda neumí - trochu složitěji, ale vydržte, bude vysvětleno
a) Neživá příroda neumí podchycovat neperiodické fluktuace s nižší entropií a začleňovat je postupně do jediné otevřené soustavy (kumulovat je). Dále příroda neumí tvořit informaci, umí ji jen kopírovat. Nestačí, že otevřenou soustavou proudí různé energie dlouhou dobu - neživý systém je bez předem existujícího konvertibilního mechanizmu neumí převést na růst specifického (neperiodického) pořádku – což je právě znak živých organizmů. To umí jen program a intelekt – tedy záměr! Ilya Prigogine k tomu říká:
“Pravděpodobnost, že se za normálních teplot shromáždí makroskopické množství molekul, aby mohly vzniknout vysoce uspořádané struktury s funkcemi, které jsou vlastní živým organizmům, je mizivá. Představa spontánního vzniku života v jeho současné formě je tedy vysoce nepravděpodobná i v časovém horizontu miliard let, během nichž probíhal prebiotický vývoj.” (Ilya Prigogine, G. Nicolis a A. Bablojantz, listopad 1972, Physics Today, str. 23-31) Všimněte si, prosím, že Prigogine na dávný prebiotický vývoj věří, ačkoli ho jedním dechem popírá. To je velmi častá rozporuplnost v této oblasti myšlení. Je tedy zcela mimo rozumnou diskuzi, aby vznikla smysluplná uspořádanost jak kodonů, tak i aminokyselin v proteinech. Který asi proces by vybral právě těch 20 (22) standardních aminokyselin, které nalézáme v živých organizmech, z oněch všech několika set známých, a pospojoval je do správných sekvecí? Že by boj o život mezi neživými?
b) Neživá příroda neumí vyloučit vratnost (reverzibilitu) dějů. Mnoho chemických reakcí je vratných (proto jsou v rovnicích šipky na obě strany), např. kondenzační reakce, při kterých vznikají peptidy či proteiny. Bez odnětí vody probíhá zpětná reakce k výchozím reaktantům, tedy aminokyselinám (zákon o působení mas).
c) Neživá příroda neumí odfiltrovat destruktivní charakter spontánně působících energií. Tytéž energie, které nahodile vytvoří v systému určitý jednoduchý pořádek (pokles entropie), jej zase v některých následujících cyklech zničí. Například totéž záření, které aminokyselinu vytvoří, ji později opět zničí. (Nehledě k tomu, že spontánně vzniklé aminokyseliny jsou vždy racemáty, tedy pro živý organizmus nepoužitelné, neproteinogenní.) Důvodem této destruktivnosti je skutečnost, že spontaneita procesů nezná žádný cíl, nesleduje, co je výhodné (pro budoucí strukturu) a mělo by být zachováno, odděleno a nezničeno (to dokáže program, instinkt nebo myslící bytost – tzv. Maxwellův démon).
Takže z důvodů a), b), c) je zřejmé, proč (neživá) příroda neumí sama sebe dlouhodobě organizovat. A že to neumí, potvrzuje také naše zkušenost. To, co se učí na školách o vzniku života, je zcela nepravdivé. Nejenže se neřekne poctivě studentům o překážkách evolučního scénáře (a,b,c), ale dokonce se stále ještě mluví o redukční atmosféře naší Země v prebiotické etapě. Dnes je ale stále zřejmější (z geochemických výzkumů a dalších analýz), že volný kyslík byl přítomen v určitém významném množství v naší atmosféře dávno před fotosyntézou a dýchacími cykly. Tím je samozřejmě vznik jakýchkoliv složitějších makromolekul života z neživé hmoty (bez programu) naprosto vyloučen. (viz dr. Charles Thaxton: Tajemství vzniku života; existenci kyslíku v prebiotické atmosféře také postuloval ve své přednášce RNDr. Emil Paleček, CSc., na minisympoziu v Brně, 14. 11. 2001).
Geochemické nálezy ze zemských vrstev o nějaké evoluci nevědí zhola nic
Každý organický chemik ví, že v přítomnosti volného kyslíku se zastaví všechny syntézy mezi organickými reaktanty. Kyslík na organické sloučeniny působí korozivně: velmi rychle je oxiduje, rozkládá. Proto evoluční teoretici požadují nekompromisně, aby dávná atmosféra Země byla bez kyslíku (tzv. redukční). Pokud by zde bylo i jen malé množství O2, o evoluci buňky by nemělo smysl ani začít uvažovat. Jenže dnes je už mnoho desítek let prokázáno, že žádná bezkyslíková atmosféra nikdy na této zemi neexistovala! Jednak UV záření rozkládá vodu na volný kyslík a vodík (fotodisociace), ale hlavně z rozboru zemských skal a oxidačního stupně nerostů (např. Fe2O3 hematit, Fe3O4 magnetit, UO2-U3O8 uraninit a řady dalších) je zřejmé, že volný kyslík existoval vždy ve významném množství. Naproti tomu není ani stopy po nějaké redukční (bezkyslíkaté) čpavko-vodíko-dusíko-uhličito-uhelnaté atmosféře, promíchané kyanidy a vodní párou, jak ji (o měnícím se složení) postulují chemičtí evolucionisté. Podobně nemáme v sedimentech ani stopy po dávných oceánech plných organických sloučenin zkoušejících miliony let stát se životem – jak to požaduje evoluční scénář. Protože kyslíková atmosféra existovala na této zemi již před zkamenělinami prvních rostlin a živočichů, jak svědčí nálezy z nejstarších zemských vrstev, tvrdí kreacionisté (vědci popírající evoluci a postulující stvoření), že hypotézy o chemické evoluci nejsou vědou, ale ateistickými pohádkami.
Žádné stopy po miliony let vznikajícím životě
Jak by se dalo očekávat z kreačních představ (vědecké představy o stvoření), nebudeme nalézat v žádných vrstvách hornin stopy chemicky vznikajícího života a pomalu postupně se tvořící buňky. A tak tomu skutečně je! Život se objevuje zcela náhle, nejen v podobě živých mikroorganizmů (existujících dodnes), ale co hůře pro evoluční víru, zcela náhle a “odnikud” se vynořují už na samém počátku světa i velké mnohobuněčné organizmy (metazoa) – a ne jejich primitivní “předformy”. Kuriózní rovněž je, že jednobuněční jsou spíše ve vyšších vrstvách, zatímco v kambriu, tedy na začátku (údajných) prvohor, chybí. Tam se to již mohutně “hemží životem”, mnohobuněčnými organizmy (ve zkamenělinách) a dokonce obratlovci. Tento jev se nazývá “kambrijská exploze” a evolucionisté pro tak náhlý výskyt řady organizmů v tak starých vrstvách nemají žádné vysvětlení. Evoluční vyznavač Richard Dawkins o těchto organizmech řekl: “A my nalézáme mnohé z nich v již pokročilém stádiu evoluce, hned jak se objevily. Vypadá to, jako by tu byly zasazeni, bez evoluční historie. Není třeba zdůrazňovat, že tento objev potěšil kreacionisty.” Tak to je jedna z mála pravd od Dawkinse. (The Blind Watchmaker, New York: W.W.Norton Co., 1987)
Entropie
Termínem entropie je označován druhý termodynamický zákon (tyto zákony jsou celkem čtyři, nejznámější je první, o zachování hmoty a energie). Entropie byla původně definována v 19. století ve fyzice jako veličina vyjadřující míru neuspořádanosti soustavy – ve 20. století se dostala do úzké souvislosti s moderním pojetím informace, vlastně jako její protiklad (Shannon). V uzavřené soustavě je změna entropie vždy kladná: ?S 3 0, může tedy jen vzrůstat. To se projevuje jako samovolné zhoršování stavu nějaké soustavy prvků - stárnutí, rozpad (morfolýza). Důvodem jsou již zmíněné vlastnosti soustav neživých prvků (a,b,c).
Jde o ubývání organizovanosti soustavy a její tendenci samovolně směřovat z uspořádaného stavu do méně uspořádaného. To je od stavu s nižší entropií (vyšší uspořádaností) ke stavům s vyšší entropií, nižším obsahem informace a volné (Gibbsovy) energie. Tento méně uspořádaný stav je stavem vždy pravděpodobnějším. Neživá soustava bez vnějšího inteligentního zasahování (oprav a úprav člověkem či v důsledku zvířecích instinktů) nebo bez vnitřního programu (kterým disponuje živá buňka) k němu postupně, po dosažení rovnováhy, směřuje.
Samovolný růst k neuspořádanosti (tedy vyšší entropii) pozorujeme všude kolem sebe v neživých soustavách, otevřených i uzavřených (izolovaných). Stárnou a chátrají (rozpadají se) lidské výrobky (např. domy, stroje), ale i přírodní neživé objekty (např. skály, hvězdy, planety a jejich uspořádání, dokonce i prvky Mendělejevovy soustavy).
Na druhé straně, je-li do soustavy vložen program, jako je tomu ve všem živém (DNA), pak probíhá opačný proces. Dokud tento program funguje, živé organizmy (složené z neživých prvků!!!) vykazují zápornou entropii (negentropii), rostou, rozmnožují se, probíhá v nich látková výměna a vzrůst uspořádanosti (pokles entropie, ovšem na úkor jejího vzrůstu v okolí). Je tomu opačně než u neživých soustav, přestože živé organizmy jsou ze stejných neživých prvků. Jejich život a “vzdor” vůči entropii je dán právě tím obrovsky složitým uspořádáním těchto neživých prvků jejich těl. Po nějaké době (z hlediska biologie z dosud neznámých důvodů) se proces regenerace v jednotlivých tělech vyšších organizmů postupně zpomaluje, nastávají degenerativní změny (tkáně už se neobnovují tak rychle, jak odumírají buňky) a nastává stárnutí a smrt. Pak nastupuje opět proces entropie jako u neživých soustav (rozklad mrtvých těl na minerály a neživé prvky, např. uhlík, vodík, síru atd.).
Ta největší záhada pro zatvrzelé evoluční myšlení je, jak mohla neživá hmota samovolně (jenom “vlastním úsilím”) vyvinout program k potlačení svého vlastního přirozeného rozpadu (entropie). Obrátit tento proces dokáže jen živá inteligence nebo od ní vytvořený a do soustavy vložený program. Evolucionisté stále jen opakují “mantru”, že entropie je definována pouze pro uzavřené soustavy a v otevřených může klesat, – ale žádný takový dlouhodobý pokles entropie nepozorujeme ani v otevřených soustavách – proč, to bylo již výše vysvětleno. Neumíme si teoreticky vůbec představit, čím by mohl být samovolný vznik životního programu způsoben. Samotný přísun energie to nedokáže, i kdyby tento proces trval miliardy let, jak bylo vysvětleno. Právě naopak, čím více času, tím hůře (entropie s časem vzrůstá!).
Držitel tří doktorátů, přírodovědec Wilder Smith, o tom napsal: “Zůstává faktem, že dodávání energie nebo její nedodávání má druhořadý význam při snížení entropie. Prvořadý význam však má akumulace snížené entropie. /Dr. Charles Thaxton mluví o konfigurační energii/ Surovou, neživou hmotu můžeme ozařovat libovolným množstvím sluneční energie a nedojde naprosto k žádné samovolné organizaci hmoty. Jestliže naproti tomu týmž množstvím sluneční energie ozáříme zelený list rostliny, akumuluje se energie ve snížení entropie. Vzniká cukr a energie a dochází k samovolné organizaci. Vždyť listová zeleň je právě tím vhodným mechanizmem, který akumuluje sluneční energii tak, že redukuje oxid uhličitý (snižuje entropii).” (Přírodní vědy neznají žádnou evoluci, poznámka v hranaté závorce a zvýraznění P. K.)
Wilder Smith zde mluví o procesu fotosyntézy a říká to, co všichni velmi dobře známe z praxe. Různé náhodné procesy mohou vést tu a tam k určitému chemickému či fyzikálnímu uspořádání, drobným zajímavým konfiguracím (jako jsou krystalické ledové kresby na oknech, periodické soustavy krystalů či pravidelně zvlněný písek na pláži), ale v delším časovém intervalu nikdy nedochází k vícestupňové kumulaci těchto jednotlivých nezávislých drobných snížení entropie (vzrůstu pořádku) na jednom místě (v jedné chemické či fyzikální soustavě prvků), což platí pro otevřené i uzavřené soustavy. A právě tento požadavek, aby se v jedné soustavě dlouhodobě zvyšovala organizovanost neperiodického (specificky složitého) charakteru (případně vznikala informace/program pro tuto složitou soustavu) je klíčový pro vznik života (buňky). Neboť i ten nejjednodušší známý živý organizmus (nebuněčné virové soustavy či bakterie), případně i ten nejjednodušší teoreticky představitelný živý organizmus (protobuňka) musí mít právě jen takovýto charakter specificky velmi složité (neperiodické) uspořádanosti neživých prvků, aby se o této uspořádanosti mohlo mluvit jako o živém organizmu se všemi jeho atributy (růst, rozmnožování, pohyb, látková výměna, dráždivost, energetické přeměny atd.).
Příklad: bude-li na jednom místě docházet k výbuchům sopky, mohou se po první erupci někde pod svahem nakutálet dva kameny na sebe a třeba i zpevnit lávou (to je snížení entropie, vzrůst pořádku), ale při dalším a dalším výbuchu nelze očekávat, že se na ty první dva kameny postaví další a další, k tomu přistaví kolmá zídka, pak přilítne trám pro budoucí strop, a tak postupně vznikne dům. Každý další výbuch sopky spíše ty dva první kameny shodí! Tak pracují samovolné (spontánní, náhodné) procesy ve světě fyziky i chemie. Proč, to bylo uvedeno pod a), b), c). Hlubší důvod pro 2. termodynamický zákon (entropii) byl rozpoznán až později. Ten spočívá ve vlastním pohybu atomů, který je z hlediska využitelné práce (ať už pro naše stroje nebo pro jejich vznik, tedy pro konfigurační energii) neuspořádaný. Samovolné procesy tedy pracují s těmito všemi směry se pochybujícími atomy a molekulami, z nichž jen část se dá použít pro účinnou práci. Ukažme si to na pokusu.
Vezměte si dvě černé (č. 1, 2) a dvě bílé (č. 3, 4) kuličky, postupně s nimi vždy zatřepejte v podlouhlém korýtku a zapisujte si výsledky. Uspořádaný stav – tedy ten, který je použitelný pro další kroky ke vzniku něčeho složitějšího (černé a bílé kuličky pohromadě) se může vytvořit osmi možnými pořadími kuliček (1234, 1243, 2134, 2143, 3412, 3421, 4312 a 4321). Tyto stavy představují využitelnou energii. Ale všech možných kombinací (permutací) je celkem 24 (1:3). Vznikne tedy samovolně dvakrát víc stavů neuspořádaných, beze smyslu, které nemůžeme (které příroda nemůže!) použít pro další stavbu něčeho funkčního a složitého. Budeme-li vycházet (bude-li příroda vycházet!) jen z nejideálnější možnosti, tedy uspořádaných stavů (samozřejmě, že evoluční teorie musí vycházet naopak z neuspořádaných stavů – takže tím hůř), zjistíme, že čím více pokusů uděláme, tím více se bude konečná množina všech výchozích uspořádaných stavů měnit ve stavy neuspořádané, a to zcela samovolně, až nakonec budeme mít celou soustavu prvků v homogenní neuspořádanosti (nerozlišenosti). Žádná materialisty vysněná a proklamovaná samovolná “kumulace příznivých odchylek” se tedy neděje – alespoň ne v reálné přírodě; jedině v evoluční fantazii.
Proto naše výrobky nejenže nejsou samy od sebe stále složitější a dokonalejší, ale dokonce si nezachovají ani původní stav funkčnosti – a to i kdyby jen ležely ve skladu. Naopak: musíme je opravovat, vyměňovat součástky a nakonec skončí na smetišti. Kdo můžeš pochopit, pochop, kdo máš uši k slyšení, slyš (bible). Úplně stejné je to v chemii, kde každý chemický proces má svůj počátek, průběh a konec, na který nenavazují samovolně další a další nové chemické děje, které by vedly ke stále složitější sloučenině. To platí, i když uvážíme velké množství materiálu a mnoho dějů současně. Proto i otevřené soustavy stárnou, rozpadají se a ztrácejí svou funkčnost. Neživá příroda nemá schopnost vytvořit složitost života. Je třeba si uvědomit velmi důležitou skutečnost: ateisté a materialisté proklamující evoluční procesy (ať chemickou či biologickou evoluci) nemají žádný příklad skutečně probíhajícího vývoje, který by šlo sledovat třeba několik lidských generací. Jediné, na čem svoji víru ve vývoj zakládají, jsou změny, často změny k horšímu – i ty vydávají za evoluci. Je to stejné, jako tvrzení, že padající omítka a trhliny ve zdivu jsou důkazem, že se dům sám postavil.
Proč věřit, že kdysi dávno neživá příroda sama sebe organizovala po miliardy let, když dnes to nedokáže po dobu ani těch několika málo let, ve kterých žijeme? A když navíc v těchto několika letech našeho života pozorujeme v neživé přírodě procesy právě zcela opačné, máme přesto věřit, že v minulosti tomu bylo jinak a současné stárnutí a tendence k rozpadu bylo dříve mládnutí a tendence k větší složitosti? Tak přesvědčuje lidi věda? Takovými argumenty operuje vědec? To, co dnes opravdu vidíme všude kolem sebe, je stárnutí a rozpad, ne vývoj. Nikde nepozorujeme přirůstání složitosti a specifity ve směsích či sloučeninách pevných látek, kapalin nebo plynů, ať už v přírodě či u umělých struktur (bez zásahu programu či člověka). Proces vývoje neživé hmoty zná jen evoluční fantazie, a to ještě jen v dávné minulosti! Kterýpak literární žánr používá slova: “Dávno, tomu, dávno...” a “Bylo nebylo…”?
2. Proč v rozporu se všemi fakty lidé v dávné sebeoživení materiálu stále sveřepě věří?
a) Jeden důvod, ten nejpodstatnější, jsem již uvedl. Mnoho lidí se jednoduše nechce smířit se skutečností. To je přece běžná věc, že nechceme přijmout nějaký (třeba nemilý) fakt a bráníme se mu. A proč by ne? Je zcela legitimní nesmířit se s realitou a třeba ji i změnit. Problém je v tom, že by se přitom neměla zatajovat pravda a lhát. Měnit realitu nemůžeme tak, že před ní zavřeme oči a budeme jen rétoricky tvrdit, že je jiná. Nebo že je třeba počkat, až se ukáže, že je jiná, zatímco nyní to tak nevypadá.
Studentům by se mělo říci: dosavadní znalosti, dosavadní experimenty, dosavadní zkušenosti ukazují, že život náhodně vzniknout nemohl. Vše ve vědě nyní ukazuje, že život vznikl ze života. Tečka. O Bohu přitom (v hodinách přírodovědy) není nutné hovořit. Žel, opak je pravdou. Lže se, že je jisté, že život z neživé hmoty povstal, že už zhruba víme, jakým způsobem, jen je třeba ještě dalších výzkumů, protože celá problematika je složitá, a věda se přece také vyvíjí a bla, bla, bla.... lež, lež, lež. Motá se do toho Mars a hlubiny vesmíru, teplo, voda a záření a miliardy let, tajemství a věda. Lež, lež, lež! (Mercedes) Neřekne se pravda, že dosavadní experimenty ukazují, že život sám od sebe vzniknout nemohl!
b) K naivní víře v sebeoživení materiálu přispívá i řada dalších slabin v lidském myšlení. Zcela běžně si i vědci pletou podmínky nutné pro udržení života (co je nutné pro chod života) s tím, co je nutné pro vznik života (co je nutné pro vznik těla organizmu). Voda a teplo jsou podmínky nutné pro udržení života mnoha organizmů, ale nestačí k jejich vzniku! Mnoho neinformovaných lidí věří ještě dnes, že třeba plíseň vzniká sama od sebe jen tak ze špíny, vlhkosti a tepla. To by byl opravdu zázrak! I vědci z NASA často vytrubují hlouposti typu: našli jsme (někde ve vesmíru) vodu, tak tam může být i život – to slyšíme a čteme v různých publikacích stále znovu a znovu, až si zoufám.
Přitom mezi vodou a životem je větší rozdíl než mezi křemennými oblázky a barevnou televizí s křemíkovými polovodiči. Je to asi, jako bych řekl, že budu mít brzo auto, protože už mám vzduch do pneumatik. Pokud by opravdu platilo “na Marsu je voda, a protože voda nějak souvisí se životem (jako pneumatiky se vzduchem), tak tam bude i život”, pak by v této primitivní logice muselo také platit: “na Marsu je kamení, tak tam budou i domy, je tam křemík, budou se tam povalovat také polovodiče, je tam vodík a síra, určitě se tam někde budou vyskytovat igelitové tašky. Když mohly za miliardy let vzniknout z vody a neživých prvků ty nejsložitější stroje, které známe, živé buňky, proč by nemohly z křemíku vzniknout integrované obvody s tranzistory, z kamení domy či z uhlovodíků igelitové tašky nebo jiné plastové výrobky z organických materiálů? Proč příroda (náhoda) přeskočila to jednodušší a dala se do konstruování toho nejsložitějšího, co neumí ani člověk? Řeknu vám to: protože evoluční teorie je jen fantazie, která chce zakrýt pravdivou realitu.
c) Další slabina lidského myšlení, která umožňuje naivní víru v evoluci materiálu, je tato: lidé si snadněji představí velké věci, např. děje z obecné fyziky, hůře už procesy z chemie či mikrobiologie. Pohyby planet, Archimédův zákon, nakloněná rovina či kolo na hřídeli jsou srozumitelnější lidské mysli a lépe představitelné než to, co se děje v několika mikronech prostoru malinké buňky nebo nějaké složité sloučeniny. Chemii rozumí mnohem méně lidí než fyzice (ve škole je proto méně oblíbená) nehledě na obtížnost představ i pro chemiky samotné. A tato skutečnost usnadňuje primitivní, naivní víru, že dům, hodinky nebo igelitová taška (ta je také z organické hmoty) by samy od sebe za miliony let nevznikly, ale buňka, ten “malý chomáček chemikálií” – ta ano. Že je ten “malý chomáček chemikálií” (tak si buňku také představovali Darwin a Haeckel) složitější než město New York (vždyť toto seskupení neživých prvků žije!!), to mnozí až tak dramaticky při svých “úvahách” neprožívají. Jejich naivní vírou, že se to “tak nějak” za dlouhý čas mohlo “samo od sebe udělat”, to nijak neotřese. To je důvod, proč si ještě dnes někteří lidé myslí, že přece “i plíseň vznikne sama od sebe na špinavém nádobí nebo červi v hnijícím ovoci”. A to jsme v 21. století! Není divu, že se lidem v evoluci snadno věří, když mají tak mylné představy. Pokud by se vám podařilo vypěstovat plíseň na špinavém nádobí, aniž byste k tomu použili spory (výtrusy) již předchozí živé plísně (např. z okolního vzduchu), okamžitě si požádejte o Nobelovu cenu, máte ji jistou. Vaše jméno bude mít nadlouho stejný zvuk jako jméno Einsteina, Newtona či Leonarda da Vinci. Já ale nepopírám inteligentní syntézu, ale samovolný vznik – kdo čte pozorně, pochopil ten obrovský rozdíl.
A tak kombinace 2/ a), b), c) umožňuje řadě lidí věřit v ten obrovský nesmysl, že nejsložitější organizace neživé hmoty, jakou vůbec ve vesmíru známe, živá buňka, je výsledkem jen dlouhého času, erupcí a fluktuací energií, záření, teploučka, shody okolností a tzv. “příhodných podmínek” – což je kouzelný, nikým nedefinovaný termín, který má hřejivé účinky na evoluční mysl. (Jaké asi jsou všechny příhodné podmínky třeba jen pro pouhé vyléčení krátkozrakosti nebo šedého zákalu – že by voda, teploučko a miliony let?) A aby ty všechny evoluční nesmysly byly přijatelnější, zapletou se do toho ještě hlubiny vesmíru, UFO, cizí civilizace a nekonečný pokrok vědy. Vědecká kategorie, které se říká informace (program), v těchto úvahách nijak nechybí, a to přesto, že jde o materialistickou veličinu! Při vzniku života materialisté milují jen hmotu, dlouhý čas a energii, ale nemilují informaci. Zastáncům samovývoje hmoty ani nevadí, že bez informace dnes nevznikne jediné stéblo trávy, buňka mikroba či plísně, natož nějaký vyšší organizmus. Ani jim nevadí, že inteligence (která jediná umí vytvořit program, tedy soubor informací nutných ke vzniku specificky uspořádané soustavy) dnes předchází všemu složitému kolem nás. A že vše složité, co chceme docílit, začíná projektem, myšlením, tedy již existujícím životem. Nic z toho nebrání mnoha lidem v primitivní a sveřepé víře v chemickou evoluci buňky z neživé hmoty. Je to tragický životní omyl mnoha současných lidí, vědce nevyjímaje.
Skutečnost je hrůzostrašná
Je třeba si uvědomit hroznou a zcela obnaženou skutečnost: řada vědců prostě v otázce chemické evoluce klame, lže, blábolí fantazie a nesmysly, a to za vydatné podpory médií a škol. Ač se nám to zdá neuvěřitelné, veřejnost je klamána výmysly o miliardách let vedoucích ke vzniku života “kdesi kdysi jaksi” – v rozporu se všemi vědecky zjištěnými skutečnostmi. Hodně lidí má přece jen jakousi naději v pravdivost a serióznost vědců, protože vidí výsledky jejich práce (ne filosofie), a je tudíž pro ně obtížné přijmout neuvěřitelnou skutečnost (kterou zde nyní uvádím), že by se tolik vzdělaných lidí mohlo mýlit (o tom viz 30. Omyl).
Velmi málo lidí si totiž uvědomuje, že je velmi ostrá hranice mezi zjištěnými fakty a výkladem těchto faktů. Za vědecký fakt se považuje to, co lze experimentálně ověřit, v laboratoři kdykoli zopakovat, podložit zkušeností, ukázat někde v terénu či v depozitářích muzeí – to jsou všechno fakta. V otázce vzniku života je proto situace naprosto jasná: každodenní pokusy spolu s geochemickými nálezy prokazují, že život v neživém prostředí z neživé hmoty samovolně vzniknout nemůže a v historii Země tedy velmi pravděpodobně tak nevznikl. To je to, co věda prokázala. Veřejnosti a studentům je však nalháván pravý opak: život ve sterilním prostředí sám od sebe vznikl, kdysi dávno, nikdo u toho tehdy nebyl a my jen ještě nevíme vše do detailů. Vydávat toto za přírodovědecký fakt je ovšem naprostá lež – tedy to, co činí většina učebnic a mediálních tvrzení evolučních fundamentalistů. Znovu jen opakuji, že hlavní důvod je: nechuť přijmout závěry, které z experimentů jednoznačně vyplývají již přes sto let. Totiž že na počátku života musel být život, a že život musel předcházet každému vzniku života. Tedy že svět musel začít životem, nikoli mrtvou hmotou. Na počátku nebylo vejce, ale kohout se slepicí. A před kohoutem se slepicí nebylo cosi nižšího, ale vyššího. Na počátku nebyly atomy, ani svět RNA, ale živé bytosti. To ví každý trochu myslící člověk – jen někteří vědci to vědět nechtějí a části “publika” se to také moc líbí, chce to tak slyšet.
Jen pro ilustraci uvedu příklad z knihy doporučované pro střední i vysoké školy. V kapitole “Hypotéza o vzniku života” čteme: “Genetický kód se však vytvořil. Nevíme, kdy a jak. Ale když vznikl, ... vznik života zůstává stále ještě hypotézou, která se i nadále na základě nových faktů bude doplňovat, opravovat a přehodnocovat. Vznik života je jeden z dlouhodobých problémů biologie. Budeme ho stále lépe vysvětlovat a budeme mu i stále lépe rozumět. Budeme mu však někdy rozumět úplně?” (Přehled biologie, Praha 1994, str. 586-592) Přejmenoval jsem si onu kapitolu o vzniku života takto: POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ, KTERÝM SE NELÍBÍ REALITA. Povídačky o tom, že “jednou na to věda přijde”, jsou lež, protože věda už na to přišla – otázka vzniku života není problémem vědy, ale vědců – je to problém jejich srdce a mysli. Jejich ochoty přijmout realitu přesto, že se jim nelíbí.
Několik vědeckých výroků o chemické evoluci
Prof. Bruno Vollmert, makromolekulární chemik: “Všeobecně rozšířené úvahy o chemické evoluci, která měla předcházet evoluci biologickou, postrádají jakékoliv vědecké opodstatnění.”
Dr. George Wald, Nob. cena 1967: “Když přijde na původ života na Zemi, jsou zde jen dvě možnosti: stvoření nebo spontánní plození (evoluce). Není žádná třetí možnost. Spontánní plození bylo popřeno před 100 lety, ale to nás vede jen k jednomu dalšímu závěru: nadpřirozené stvoření. My to nemůžeme přijmout z filozofických důvodů (osobní důvody); a tak volíme víru v nemožné: že život povstal spontánně náhodou.” (Amer. biochemik a fyziolog, 1906-1997, Nob. cena za objevy v oblasti primárních fyziol. a chem. pochodů v procesu vidění, dostal ji se dvěma dalšími vědci)
Ernst Kahan, biolog: “Je absurdní a absolutně nemyslitelné věřit, že živá buňka vznikla sama od sebe. Avšak věřím tomu přece, protože jinak si to neumím představit.”
Biolog prof. Conklin z University Princenton: “Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.”