16. OMYL
Mnozí dnes věří, že většina náboženství učí vlastně totéž
Všechny cesty vedou do Říma, a tak i mnoho životních cest vede nakonec stejně k “tomu samému”. Také mnohá náboženství učí podobné věci a Bůh je jen jeden, říkají občas lidé... Je pravda, že z Brna do Prahy se dá jet přes Plzeň, to je jistě možné. Ale zrovna ta nejpřímější cesta to není, a pokud někomu zachutná v Plzni pivo, nemusí už k cíli dorazit vůbec. Tak nějak je to i s těmi všemi cestami. Stačí si jen všimnout lidí kolem sebe: každý po nějaké té životní cestě kráčí, často i náboženské, každý má nějakou svou životní filosofii, ale že by hodně lidí dospělo nakonec k vyrovnanosti, radosti, pokoji, usmíření a lásce - moc takových nepotkávám. Vy ano?
Nezdá se mi, že by lidé nakonec “spočinuli v náručí Páně” jen proto, že žijí a jdou po nějaké cestě, třeba i náboženské. Ledaže bychom do toho zamíchali převtělování (reinkarnaci). To jest, že člověk se bude rodit a umírat tak dlouho, až k Bohu dojde. I kdyby to tak bylo, otázku pravdivosti jednotlivých náboženství to neřeší. Pokud zrovna nevyznáváme, že pravda je úplně všechno, třeba i lež, pak je legitimní snažit se pravdivý pohled na svět, jeho původ, smysl života a správnou životní cestu hledat a oddělit od lži, omylu či fantazie. Potom i celá řada náboženských knih a jejich teorií musí být jen snůškou polopravd a různých omylů, třeba nabalených na dávných historických událostech. To vše kombinováno s občas prospěšnými radami a obecně pravdivým morálním apelem. Vyznávání takových “filosofických sběrných surovin” nebude asi tím nejlepším směrem k nějaké konečné pravdě.
Asi půl roku u mne bydlel chlapec, který pracoval na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných, kde jsou staří lidé). Než mě okradl a zmizel, vyprávěl mi skoro denně řadu příběhů dědečků a babiček, kteří zde dožívají. Stále noví a noví lidé tam přicházeli, zatímco předchozí umírali. Jsou to vesměs velmi smutné příběhy lidí. Ne smutné jejich fyzickým utrpením, ale jejich bídným životním názorem. Až na vzácné výjimky, k žádnému pokojnému a ušlechtilému konci nedospěli. I v nemoci, ve stáří a v trápení se pozná (možná právě nejlépe), jaký člověk je a celý život byl.
Když byl někdo celý život zlý, je takový i ve stáří, a když byl celý život lakomý a chamtivý, je tak tomu i ve stáří. Když byl zvyklý celý život na někoho křičet a poroučet, dělá to i ve stáří – snad jen s tím rozdílem, že už se ho nikdo nebojí a působí směšně. Málokdy jsem slyšel, že tam měli někoho velmi laskavého, vyrovnaného, pokojného. Někoho, kdo třeba ve svém životě prožil radikální obrácení. A tito staří lidé ještě občas patřili k nějaké církvi! A tak nejen ze zkušenosti známého z LDN, ale i z vlastní zkušenosti se mi nezdá, že by všechny (životní) cesty vedly k Bohu. A všelijaká náboženství?
Dvě různé věci se zaměňují
Velké nedorozumění o “všech náboženstvích a cestách vedoucích k Bohu” vzniká popletením dvou obtížných otázek. Jsou to:
1. Která teorie, popisující svět a správný život v něm, je pravdivá? (Jinak řečeno: Co je pravda?)
2. Je znalost pravdivé teorie zárukou pravdivého života a spasení? (Jinak řečeno: Žije vždy správně ten, kdo zná pravdu, a naopak?)
První otázka míří více k teorii. Ke zjištění, který pohled na svět a jaký správný způsob lidského života v něm nejlépe odpovídá realitě (je pravdivý). Tedy nejen to, jak svět opravdu vznikl, ale také jak v něm žít, aby to vedlo k zachování života, dlouhodobě ke štěstí, a k tomu nejvyššímu cíli (např. spasení). Jak žít, aby to bylo v souladu s projektem stvoření. Pokud to převedu na příklad s cestováním z Brna do Prahy, tak první otázka je o tom, která cesta z Brna do Prahy je teoreticky nejkratší, kterým směrem se vydat k cíli, přes která města, kterými spoji, co je nejrychlejší, nejlevnější a pod. Je důležité si uvědomit, že jde o výběr nejpravdivější teorie! Nic méně, ale ani nic víc.
Druhá otázka míří více k praxi. Ke zjištění, jestli lze i bez pravdivé teorie dojít (prakticky) ke správnému cíli. A opačně, jestli se nedá zabloudit i se správnou teorií. Jedním z významů hebrejského slova pro hřích je “minutí se cíle”. Druhá otázka je tedy o vlivu teorie na praxi, o tom, zda lze z Brna do Prahy dojet i přes neznalost cesty, a třeba i rychle a úsporně. A opačně, jestli cíl může minout i ten, kdo ví, jak se k němu nejlépe dostat (jistě ne přes Plzeň). Jestli tento správně informovaný člověk musí vždy dojet k cíli. Tedy jaký je vztah mezi “vědět” a “chovat se”, případně “vědět” a “dopadnout” (spása), neboli jak velký je vliv teorie na praxi.
Obě otázky jde převést na řadu konkrétních variant, nenáboženských i náboženských. Jedna taková častá náboženská varianta té první otázky zní: která církev (nebo který člověk) je nejblíže svým učením bibli (Bohu)? Někteří lidé si určí tu správnou církev třeba eliminační metodou: vezmou učení různých církví, vyškrtnou to, co se neshoduje s biblí, a která církev má těch vyškrtaných věcí nejméně, ta je nejblíže biblické pravdě. (“Tam se dáme!”) I stará Jednota bratrská (založena v 15. stol.) prý hledala po světě “čistou církev”.
Ekvivalentně pak zní i otázka druhá: Je spojení s takovou věrnou církví nevyhnutelně nutné pro správný život a spasení? Co člověk, který do takové církve nechodí? Může být spasen a žít Bohu oddaný život? A naopak: když je člověk s takovou církví v kontaktu, žije nutně svatě a musí dojít spásy?
Druhá otázka – jaký je vztah pravdivé teorie a praxe
O tom, jak je spása (záchrana) člověka závislá na vlivu pravdivé teorie (věrné církve), je 19. Omyl. Je tam, že znalost dobré teorie a tlak dobrých příkladů je sice velkou pomocí k dosažení cíle, ale není zde žádná ocelová kauzalita typu: kdo ví a je pod kladným tlakem, jde dobře a dojde k cíli; kdo neví a nic pravdivého na něj netlačí, nedojde!
Kdy a kde asi byly podmínky ke správnému životu a rozhodování lepší, než na počátku lidské existence, v ráji? Adam s Evou byli vlastně u cíle, u zdroje, ani se nikam nemuseli lopotit, jako my. Žádné zlé skutky kolem, žádné špatné příklady, naopak silné zdravé tělo, znalost pravdy, přímý kontakt s Bohem, jedním slovem: ráj. Nejen ten tělesný, ale i ráj kladných vlivů, kladných tlaků a informací a teorií – až na tu jednu výjimku (satan svůdce). Toto rajské dokonalé prostředí je nesrovnatelné s dnešním světem omylů, podvodů, lží, tisíců svůdců a svodů na všech stranách hned odmala či ještě dřív (geny). A přece právě v ráji všechno to pozemské zlo začalo! I z tohoto příkladu vidíme, že křečovité snahy “opečovávat duchovně i tělesně člověka” a vytvářet mu ty nejlepší podmínky, aby byl “dobrý” a “šťastný” a nezlobil, jen pěkně žil, nemusí vůbec vést k cíli. To jsou známé věci, třeba při výchově dětí (“vše pro děti, aby...”) nebo z civilizovaných, bohatých zemí s řadou zlých a nešťastných lidí.
a) Samotná znalost pravdy (nebo vliv dobrých příkladů) ještě tedy neznamená, že tu správnou cestu zvolíme. Někoho určitý cíl ani nepřitahuje (nemá zájem dostat se do Prahy, stačí mu jen, že někam jede).
b) Samotná znalost pravdy také neznamená, že na nastoupené cestě vytrváme, že neodpadneme.
Pro mnoho lidí jsou i některé závažné informace nezajímavé, protože jsou z oblasti, kterou již dávno vytěsnili ze svých zájmů. Tak třeba při rozdávání biblí vězňům misionáři vědí, že by se jim tato kniha neměla dávat natištěná na jemném papíru (tzv.japan). Mnoho “muklů” si totiž do listů z takové bible zabalí tabák. Darovaná bible má pak pro ně hodnotu jen počtem svých listů, nikoliv jejich obsahem. To, co by je mohlo osvobodit navždy (její informace), zhodnotí tito “inteligenti” na cigaretový papír, dým a rakovinu plic. Takto ovšem zachází s cennými informacemi mnoho lidí, nejen vězňové. Proto jsou mnozí lidé vězni i na svobodě.
Porozumění
Všechna ta má vysvětlování, kdy i správná informace a kladný tlak nepřivedly člověka k důležitému cíli, shrnul Ježíš Kristus v podobenství o rozsévači. Rozlišuje tam znalost informace od porozumění informaci! Do porozumění pak klade vlastní těžiště spásy (tj. dosažení důležitého cíle - Mat 13:23 srovnej s 13:19) Ukazuje, že mezi důležitou (vnější) informací (tj. pravdivou teorií) a pevným uchopením této informace (člověkem uvnitř) stojí ještě sám člověk – adresát informací.
Člověk není pravdivou informací spoután. Není jako stroj, kam se vloží děrný štítek nebo čipová karta s programem. Jeho dosavadní volby, touhy, záliby, koníčky a život vůbec ovlivňují, zda dojde k porozumění důležité informaci (pravdivé teorii, kladnému vlivu). Zda dojde k procesu přijetí či odmítnutí, jestli setkání s důležitou pravdivou zprávou vyústí v její dostatečné zakořenění v mysli a srdci! Jen tak může být dosaženo cíle (např. spasení). K nedosažení cíle může dojít i tehdy, když pravdivá informace není hned odmítnuta (člověk ji zná, nějak i používá, a ona v něm nějakou dobu žije). Takový člověk může být pod kladným tlakem pravdy a pravdivě žijícího okolí (dobrá výchova, dobrá rodina, věrná církev atd.). Ale i v těchto případech, z výše uvedených důvodů, může minout cíl. Potom se takoví lidé mohou jevit svému okolí jako ti, kteří “jsou sice věřící, ale nechovají se tak”.
I přes toto riziko stojí za to pomáhat lidem poznat pravdu – i kdyby naši snahu jen zneužili nebo použili jinak, jako někteří vězňové zmíněnou bibli. Nežít v omylu či nevědomosti stojí za snahu i zklamání z nepochopení (neporozumění). Znalost pravdy také úzce souvisí se svobodou (o vztahu svobody a pravdivých informací je v celé řadě Omylů, např. č. 14, 23, 29 i jinde.). Všech pět velkých (živých) světových náboženství – rozumějme v kontextu - teorií o světě (judaismus, křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus) učí, že každý člověk má možnost k Bohu se dostat, i když vyšel nesprávným směrem a pravdu o tom, jak se dostat k cíli, zatím nezná.
Závěrem tohoto rozboru (ohledně oné druhé otázky, tj. vlivu teorie na praxi) chci říci toto: kvalita života člověka na této zemi může být ovlivněna bezpočtem různých věcí (geneticky, výchovou, místem narození, historickou dobou narození, jeho vlastní volbou a vůlí, řadou setkání atd.). Nic z toho nemusí být ještě nutně rozhodujícím činitelem v otázce jeho okamžitého/celkového chování a spasení. Může to mít obrovský vliv a nemusí. Jsou-li tyto faktory kladné (žádné zlé vlivy dědičnosti, správná výchova, znalost pravdivé teorie atd.), je u těchto lidí větší pravděpodobnost lepšího chování, nižší kriminality, delšího zachování pozemského života. Nicméně na konečné určení člověka, jeho spásu, to vliv nemá, a mnohdy to nemá vliv ani na okamžité “zachování se”.
Řeknu-li to na příkladu, pak do ohně pro nás může skočit právě ten, kdo byl špatně vychován a žádnou pravdivou životní filosofii nevyznává.
Vlivy různých kladných (pravdivých) a záporných teorií a tlaků z okolí mají spíše katalytické a třídicí účinky. Bezbožní jsou pod negativními vlivy ještě horší, Boží lidé se spíše semknou a zocelí vůči zlu. Pod pozitivním tlakem konají bezbožní trochu méně zla a jsou méně problematičtí (má to na ně paliativní – zmírňující účinek, něco jako placebo). Lidé Bohu patřící v kladném prostředí – pokud neusnou - rozkvetou. Na vlastní spásu či zavržení, domnívám se, nemá pravdivá teorie a kladný tlak žádný vliv. Jen na prodloužení životnosti tohoto světa a někdy k lepšímu rozpoznání, kdo je kdo (vytřídění). Možná někomu tento postoj zavání predestinací a kalvinismem, ale to nebylo smyslem mého výkladu. Já jsem chtěl spíše varovat před unáhlenými soudy nad lidmi, kteří zastávají různé náboženské teorie, výklady a postoje. Chtěl jsem ukázat, že něco znát ještě vůbec nic neznamená!
První otázka - který popis světa a správného života je pravdivý?
Jsou všechna náboženství stejně pravdivá, nebo se dá vystopovat, že některé je od reality vzdálenější a jiné je jí blíž? Je mnoho bohů, je jen jeden, nebo dokonce “všechno je svým způsobem bůh”? Bylo učení Krista stejné jako učení Mohameda, Krišny a Buddhy? Anebo je to všechno jen výmysl lidské obrazotvornosti? Má pravdu bible, korán, Bhagavadgíta či Tripitaka? Nebo všechny tyto knihy různých náboženství jsou stejně dobrými informacemi o světě, jeho původu a správné cestě člověka na této zemi a každá nám svým způsobem ukáže z nějakého úhlu Boha, jaký je a co chce? Nyní se tedy neptám, jako v otázce druhé, zda lze pod vlivem různých náboženství dojít k Bohu pravému, ale která ta náboženská teorie je pravdivější.
Žádný návod
Asi hodně lidí zklamu, když řeknu, že si na to každý musí odpovědět sám. A odpovídat si na otázku “co je pravda” skutečně musí a každý to dělá, ať chce či nechce, ať si myslí, že ho třeba i nezajímá. Souvisí to s vírou, bez které nikdo nežije, bez které žít prostě nelze. Ať už se člověk hlásí k náboženství, ateismu či agnosticismu. Nebo se nehlásí nikam a k ničemu. Ani duševně nemocní lidé se této otázce nevyhnou. Prostě každý člověk si během svého života musí automaticky mnohokrát odpovídat na otázku, co je pravda.
Ať už je tato otázka příjemná či nepříjemná, kladená vážně nebo povrchně. Život ji stále znovu klade a k odpovědím každodenně donutí. A člověk odpovídá svými slovy, skutky, postoji, vnitřním smýšlením i vnějšími projevy. Stav naší civilizace, to jsou naše odpovědi na onu první otázku, co je pravda. Uvedu jen stručně pět hlavních náboženských popisů (výkladů) světa a správného života v něm. Je na každém, kdo hledá pravdu, aby si dal práci, sehnal příslušné náboženské knihy a seznámil se s jejich obsahem, případně s jejich vyznavači. A pak si vybral.
Judaismus a křesťanství
Kristus byl Žid a v době, kdy žil na zemi, Židé vyznávali judaismus, který je přísně monoteistický (Bůh je jeden). Základní knihou, stejně jako pro křesťanství, je bible, která byla psána od stvoření světa (4 000 př. n. l.) Na začátku bible je Mojžíšem (16. stol. př. n. l.) zapsán stručný průběh stvoření, pád do hříchu a krátká historie zkažení předpotopního lidstva. Dále soud potopou (Noe), obnovení země a vyvolení izraelského národa (za patriarchů Abraháma, Izáka, Jákoba). Následuje egyptské zajetí, ze kterého pak už Mojžíš sám tento národ vyvádí (tzv. exodus). O událostech před svým životem čerpal Mojžíš vědomosti zřejmě ze starých zápisů, od pamětníků (ústní tradice) a hlavně z Božího zdroje – vnuknutí či inspirace Božím duchem. Že bible je knihou naprosto výjimečnou, Bohem inspirovanou, lze prokázat řadou jejích informací – o bibli viz 26. Omyl. Nový zákon pak popisuje jednu důležitou etapu dějinného boje se hříchem - spasení (záchranu) lidí ze hříchu a od jeho důsledků: zkažení života, trápení, bolesti a smrti - díky životu, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Nový zákon končí knihou Zjevení, kde jsou proroctví o konci světových dějin. Byl dokončen v 1. století našeho letopočtu, takže všech 66 knih bible (39+27) bylo psáno po dobu 1600 let (s asi 400 letou přestávkou před Kristem).
Bible je nejvydávanější knihou v dějinách lidstva. Podle ní byl svět stvořen v šesti dnech, nevznikl žádnou evolucí. Bůh stvořil zvlášť rostliny, ryby a vodní organizmy, ptáky, suchozemská zvířata a člověka. Starý zákon prorokuje příchod Spasitele (hebrejsky Mesiáše, řecky Krista), který se na konci své pozemské cesty obětoval za lidi, a tak zaplatil výkupní cenu za Adamův hřích. (viz 19. a 33. Omyl) Bible říká, že jiný spasitel světa není, a že není jiné cesty k Bohu, než skrze Krista. Je to jedinečná kniha i tím, že stvoření i celé dějiny spásy a lidstva se odehrávají v normálním historickém rámci lidských dějin. Bible události časově datuje, zasazuje je do zeměpisných míst a často je uvádí paralelně s historií jiných národů – tím se dá snadno řada biblických tvrzení ověřovat vědecky. U jiných náboženských knih to takto snadné není – jsou více jen filosofiemi a morálními kodexy než historií.
Islám
Kolébkou islámu je Arábie, zakladatelem je prorok Muhammad (Mohamed) – přelom 6. a 7. století po Kristu, hlavní knihou je korán, nadiktovaný Mohamedem. Na rozdíl od Krista, který nikdy nezhřešil, se Mohamed obrátil k Bohu až asi ve 40 letech. V knize Dějiny náboženství píše dr. Josef Kubalík: “Zakladatel islámu není originální duch, nehlásá nové myšlenky, jenom přijímá a upravuje křesťanské, židovské a arabské náboženské představy.” Alláh v arabštině znamená totéž co Bůh. Islám (odevzdání se) tedy staví jak na Starém zákoně, tak si vybírá i z Nového zákona, dle Mohamedových představ.
Korán (recitace) přejímá z bible (někde jen v hrubých rysech) představy o stvoření, jediném Bohu a konečném soudu. Muslimové (vyznavači islámu) nepřijímají Krista jako Spasitele, ale jen jako proroka (učitele). Posledním a největším prorokem je pro ně Mohamed, který přinesl konečné, podle muslimů /už lidmi/ nepokřivené Boží slovo. Věří, že když padnou ve svaté válce, dostanou se do ráje (odtud slovo “hurá” – u´raji, do ráje). Pět pilířů islámu je: šaháda – vyznání, že “Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží”, salát – pět každodenních modliteb, zakát – almužna, saum – půst v měsíci ramadánu a hadžadž – pouť do Mekky (alespoň jednou za život). Nerado se mluví o násilném převracení nevěřících na islám, které je součástí tzv. džihádu (džihád, šestý pilíř islámu, vyjadřuje převracení na islám “po dobrém i po zlém”). Každý bible znalý křesťan ví, že příchodem Krista (je to součást jeho učení a jednání) definitivně skončily starozákonní války a fyzická likvidace hříšníků pomocí Božího lidu! Každý koránu znalý muslim ví, že Alláh vede muslimy do fyzického boje proti nevěřícím stále a znovu ještě dnes! Takže ani v tomto bodě tyto dvě “teorie”, křesťanská a muslimská, nejsou zajedno a diametrálně se liší. Říkat, že křesťanství a islám učí v podstatě totéž, je asi jako říkat, že křesťanství a komunismus učí v podstatě totéž! To může tvrdit jen neznalec.
Hinduismus
Hinduismus je hlavním náboženstvím Indie. Posvátnými knihami jsou védy, které vznikaly přibližně od 13. stol. př. n. l. Hinduismus nemá žádného zakladatele, je to polyteistické náboženství (s mnoha bohy), nejpopulárnějším je Šiva. Sídlí prý na vrcholcích Himalájí a má 1 000 očí a 1 000 rukou a stejný počet nohou. Jeho manželkou je hrozná bohyně Devi (Kali). Vedle Šivy tvoří hlavní trojici bohů Brahma a Višna. (Brahma stvořitel, Višna zachovatel, Šiva zhoubce). Nejslavnějším vtělením boha Višnu je Krišna, o něm je píseň o Vznešeném (Bhagavadgíta). Hinduismus vyrostl ze starého védského náboženství jako výsledek různých tlaků, mimo jiné i buddhismu. Počet vyznávaných bohů může dosahovat miliony, protože každý člověk, každá rodina, může mít svého boha - bohy.
Vedle věčného nejvyššího Brahmy je věčná také hmota. Důležitým prvkem hinduismu je zákon karmanu (karma) – jde o koloběh existencí, reinkarnaci (převtělování, stěhování duší). Veškeré životní úsilí Inda je vymknout se zákonu karmanu. V knize Hinduismus píše David M. Knipe: “Plynutí životů se v klasickém hinduismu říká převtělování (sansára), což je svízelný stav, jejž má přerušit a ukončit vysvobození (mókša) z pout k tomuto světu, do nichž člověka uvrhávají následky jeho činů (karma).” To je tedy hinduistická “spása”. Bráhmani jsou kněží a učenci dozírající na védské obřady. Důležitým cvičením usilujícím osvobodit člověka od utrpení a uvést ho v blažený klid (vytržení, nirvánu) je jóga. Viditelný svět je klam a přelud – májá. (“Při bližším zkoumání zjistíme, že had na zemi není had, ale provaz”, praví vykladač...).
Slovo véda připomíná moderní slovo věda – poznání, nauka. Hinduisté skutečně kladou do správného poznání těžiště spásy. Což by se mohlo jevit blízké i křesťanství, ale zdaleka není. Protože hřích, podle této nauky, je vlastně jen důsledek omylu v myšlení, špatného poznání. Snad i proto si někteří moderní vědci myslí (véda-věda), že spasí svět. Až přijdou na to, jak “funguje hřích a zlo”, tak ho prostě odstraní tím, že tuto dysfunkci opraví. To je ovšem trapný omyl, do kterého upadla i současná psychiatrie (freudizmus) a inklinuje k němu i genetika a jiné obory. Těžko asi věda opraví povahu člověka tak, aby “miloval svého bližního jako sebe samého”. Aby byl svobodný a zároveň “hodný”. Tento cíl může dosáhnout jen Bůh – a intenzivně na něm pracuje už celé věky.
Věda může svět “zrobotovat a zglajchšaltovat”. Místo mozků nám dát čipy a místo na živého Boha nás napojit na satelit a dnem i nocí nás kontrolovat nebo řídit. Nebo nás naklonovat. Ale udělat lidi tak, aby “svobodně volili dobro”? To asi nepůjde jen nějakou úpravou lidského “softwaru či hardwaru”, tedy zásahem do psychosomatické stavby těla nebo jeho genetických základů, jak se mylně domnívají někteří psychiatři, psychologové a biologové.
Buddhismus
Ne každý ví, že buddhismus vlastně ani není náboženství v pravém slova smyslu – Bůh ani bohové v něm nehrají žádnou roli. Jde spíše o filosofickou nauku. Nejucelenější knihou, zachycující kázání, výroky Buddhy a různá ustanovení pro buddhistické mnichy, je pálijský kánon Tripitaka (Trojí koš). Zakladatel buddhismu, Siddhártha Gautama - Buddha (osvícený), žil na přelomu 6. a 5. stol. p. n. l. v Indii. Hinduistické bohy sice uznával, ale byli mu celkem lhostejní. Na cestu mravného a skromného života od přepychu a pohodlí se obrátil ve svých 29 letech. Učil usilovné práci o vykoupení se z utrpení bez Boha, silou lidské vůle na základě osvícení (pravdami, které lidem sdělil). Stanovil 4 vznešené pravdy buddhismu: o utrpení, o vzniku utrpení, o odstranění utrpení a o osmidílné cestě ke spasení. Čtvrtá vznešená pravda zní:
“A která je to, mnichové, střední stezka, již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nirváně? Je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha.” Jádro Buddhova učení, obsažené ve čtyřech ušlechtilých pravdách, se soustřeďuje výhradně na dosažení hlavního cíle – potlačení “žízně” (tím se myslí veškeré toužení po čemkoli, např. po životě, zdraví, štěstí, rodině atd.), ukončení strastného bytí a osvobození v nirváně. Buddha ponechává stranou existenci Boha, tvůrce či prvotního hybatele, duši i původ vesmíru. (Buddhismus Robert C. Lester).
Buddhismus je tedy snaha vysvětlit, že veškerá bolest pochází pouze od lpění (žíznění) – od jakékoliv snahy po čemkoli, kromě nelpění. Vyhasnout, vyvanout, přestat žíznit po životě. Buddhismus je snaha o spásu vlastním úsilím, vlastní silou, bez Boha. Ta snaha by snad byla i sympatická, kdyby ovšem byla účinná – tedy pravdivá. Problém je, že k cíli nevede. Prvním omylem buddhismu je názor, že život sám je vlastní příčinou všech bolestí a trápení. Jenže je to právě život, co je cílem Božího stvoření – život věčný, nikoli vyhasnutí. Bůh nestvořil oči proto, abychom se naučili netoužit vidět a uši proto, abychom přestali žíznit po slyšení krásných věcí. Svět tu není proto, abychom se naučili ho nechtít. Bolest a trápení nepramení ze života samého, lpění na něm, ale ze špatného života, z bezzákonnosti. Tedy ze hříchu. Trápení matky nad mrtvým synem nevzniklo tím, že se ti dva někdy narodili, nebo že matka toužila, aby její syn žil.
Z prvního omylu vyplývá i druhý omyl buddhismu. Protože bolest a trápení nepochází ze samotné existence života a touhy žít, ale z porušování řádů a zákonitostí, ze kterých bezbolestný život plyne (toto porušování je hřích), nemůže tedy ani vést k cíli (k životu bez trápení a utrpení) snaha vyhasnout, nelpět na životě a jeho krásách či slastech. Na buddhismu je jistě sympatické, že ukazuje, podobně jako Kristus, že mnohé trápení lidí vzniká chamtivostí a lpěním na věcech nepodstatných. Ale zevšeobecnit tuto příčinu trápení na všechno (nemoc, bolest, smrt, zlo) je nepravdivé a neúčinné. Asi se nám neuleví od bolesti zubu tím, že nám někdo doporučí, abychom na zdravých zubech nelpěli. Pravdivější a účinnější bude předejít příčinám kažení zubů (prevencí) a při bolesti odstranit její příčinu (třeba zánět). Bible učí, že Bůh stvořil svět dobrý, kde člověk mohl věčně žít radostný život a děkovat za dar existence hmotného světa. Tento svět se porušil a toto porušení přináší bolest, ale lékem Božím není konec světa a života v něm, ale obnova. Ne vyhasnutí, ale nová, bezhříšná a velká chuť žít v souladu s Božími řády. Cílem je nová země a nové nebe a nový život, kde už k porušení nedojde. Buddhismus se v mnohém jeví velmi blízký Kristovu učení, svého času mne dost zaujal, ale poznal jsem, že nemá žádnou sílu, protože není pravdivý. Buddhismus je placebo.
Svět je velký novodobý Babylón (zmatek)
Vedle těchto pěti hlavních světových náboženství je ještě celá řada náboženských systémů a kultů – více či méně živých, např. taoismus, konfuciánství, šintoismus. V současné době existují stovky různých hnutí a směrů, ať už uvnitř jednotlivých náboženských systémů, nebo odtržených a jdoucích svou vlastní cestou. Každý asi slyšel o mormonech, Církvi sjednocení (Moon), baháismu, Haré Kršna hnutí, Svědcích Jehovových (O nich viz 18. Omyl) či Adventistech sedmého dne. Světově velmi silné je také charizmatické hnutí, tvořící buď samostatné církve (Letniční c., Apoštolská c.) nebo působící uvnitř jiných křesťanských církví, např. i v katolicismu a protestantství. V rozporu s křesťanstvím kvete také magie a spiritismus – tedy vyvolávání duchů a věštění minulosti i budoucnosti. A zde by si někdo mohl pomyslet, že náboženství je takový velký zmatek, o který se raději ani nezajímat.
To je ale omyl. Přece nějakou svoji víru, tedy i své náboženství, má každý člověk, jak jsem již několikrát psal. Každý člověk má nějaký vzor svého chování, hodnotový žebříček, svůj pohled na svět, jeho vznik a případné pokračování. Každý člověk má nějaký alespoň mlhavý názor na to, co je po smrti, co je dobré a zlé, nějakou, alespoň krátkodobou naději. Každý pro něco (někoho) žije. Bez víry a bez boha či Boha nelze žít. Jinak řečeno: bez bohů se nežije. Nikdo bez nich nežije. Jde jen o to, zda ono náboženství, které každý z nás vyznává, se shoduje s realitou. Jestli věříme v reálného Boha (pokud existuje), nebo v nějakou modlu. Jestli se učíme milovat stvořitele, nebo jsme si na jeho místo dali stvoření!
Pokud jsou někomu bohem peníze, rodina, děti, práce, věda, materialismus, jeho vlastní ego nebo holduje nějakému koníčku, vyznává satana či nepravé bohy, má svoje náboženství. Má svého boha (modlu). To je také důvod, proč bylo dřív vedeno tolik různých náboženských válek – bojovalo se proti lidem vyznávajícím bohy vymyšlené, nepravé (modly), nebo naopak proti lidem vyznávajícím skutečného Boha, stvořitele nebe a země. Jednotlivé skupiny též bojovaly uvnitř mezi sebou za různé výklady a názory.
Protože my dnes žijeme uprostřed vyznavačů materialistických bohů (peníze, výrobky, zdraví, kult mládí, síla a know-how), nemůžeme ty dávné náboženské rozpory a boje vůbec pochopit. Máme dojem, že se tehdy lidé zabíjeli pro “žabomyší” problémy. To je ovšem jen mylný názorový pohled z úhlu toho našeho současného náboženství – materialismu. Materialismus je omyl, je to náboženství s nepravými bohy, a my jím hodnotíme ostatní náboženství nematerialistické podstaty. Z pohledu materialisty se samozřejmě každé náboženství jeví jako zbytečný přelud, nepotřebný balast. Pravý opak je však pravdou: balast a přelud, celkem bezvýznamná okrajová záležitost, je materialistické pachtění. Pomíjí, nepřináší trvalé štěstí, nespasí. Je to služba neexistujícím bohům či existujícím ďáblům.
Kdyby vstali dávní horlivci pro určité náboženské směry (např. páter Koniáš), asi by nám řekli: vidíte, kam to došlo, a to jen proto, že jsme v boji za “čistou víru” nebyli dost důslední. Jen díky tomu se vy nyní klaníte bohu hmoty a konzumu a tělesných vášní a jste jejich otroky, počítáte každodenní vraždy a nevíte si rady se zločinností a terorismem a máte strach z budoucnosti. Trochu to připomíná staré izraelské války proti pohanským kenanským národům. Jen proto, že židé nebyli dost důslední ve vymýcení zla, připravili sobě a snad i celému světu budoucí (současné) utrpení. A podobně je tomu se špatným náboženstvím. To je ovšem něco, co my dnes nedokážeme pochopit, a při těchto mých úvahách se možná mnohým pění krev – nebo zívají.
Ono se zas tak moc dnes nezměnilo
Dnes mnozí bojují za boha peněz: aby ho uspokojili (nasytili), dřou do úmoru, někteří poctivě, jiní méně poctivě. Mnozí také pro tohoto boha bojují mezi sebou (konkurence, trh). Někteří i podvádí, riskují zdraví, život i svobodu, obětují sebe i své bližní pro svého boha. A cítí radost a uspokojení, když jejich bůh tloustne a roste (bankovní konto) a trpí bolestí, když hubne (“nejdou kšefty”). Je to náboženství “jako řemen”! Jen hodně naivní člověk si myslí, že je “neutrál”, že nemá boha.
“Žijeme ve světě, kde stále ještě milujeme věci a používáme lidi, místo abychom milovali lidi a používali věci.” (Studentské listy 1990) Kdo si myslí, že jeho život je “bez boha”, že ničemu nevěří, že žije bez náboženství a jakékoliv ideologie, lže sám sobě. To totiž není možné, musel by být mrtvý!
Rozdílné teorie
Jak si každý může povšimnout, když si trochu víc prostuduje náboženské systémy, mají mnohé rozdílné rysy – mluvím o teorii. V některém náboženství věří v jednoho Boha, jinde v mnoho bohů a ještě jinde se o bohy vůbec nestarají. V některých náboženstvích je dovoleno zabíjet vše, od zvířat až po lidi, jinde se nesmí zabíjet nic, ani komár. Nesmí se tam jíst maso. Jsou náboženství hlásající lásku ke všem, i k nepřátelům, a jsou náboženství hlásající likvidaci nepřátel, tvrdé tresty pro provinilce, boj s nevěřícími. Jsou nauky obhajující bohatství a prosperitu a jinde zase najdete pravidla přísné chudoby a odřeknutí se jakéhokoliv majetku. Pro některé víry je Bůh oddělený od svého stvoření, jinde je totožný se stvořením, stvoření je vlastně sám bůh. Nemluvím o praktickém životě věřících, ale o teoriích, které obhajují.
Dalo by se pokračovat výčtem celé řady rozdílů uvnitř různých náboženství, církví a sekt v pohledu na Boha, bohy, člověka, jeho úděl, podmínky spasení, v pohledu na původ vesmíru, Země a života, na historii lidstva i v tom, co je v životě správné a nesprávné. Kdyby byly náboženské teorie shodné, nebo téměř shodné, nebylo by v historii i v současnosti tolik náboženských válek, nebylo by tolik církví, rozkolů mezi nimi, tolik hádek a nesnášenlivosti, tolik sekt a samostatných skupin učících často diametrálně odlišné věci. Toto vše ukazuje, že “většina náboženství neučí totéž”.
Shodné rysy
Jak si každý může povšimnout, když si trochu víc prostuduje náboženské systémy, mají mnohé shodné rysy – mluvím o teorii. Nejenže věří v Boha či bohy jako původce světa a života (to i buddhismus), ale také ve vykoupení (spásu) či zatracení člověka po smrti. Mají také v řadě důrazů podobný mravní hodnotový systém, kterým se snaží vést každého jedince k dobru. Snad žádný náboženský systém na světě nemá za cíl konat zlo – ano, satanisté tento cíl mají, ale i oni věří, že konání zla je správné, že je to vlastně dobro. Tak věří i sebevrah, který si bere život – že je to správné (pro něj). Jde o popletené hodnoty. Pomineme-li však tyto krajnosti, většina tradičních náboženství i nových směrů chce člověka nějak povznést, vychovat, naučit dobrému, stmelit rodinu, předejít nemorálnostem a chaosu, který by vznikl, kdyby lidé lhali a kradli a loupili a neměli žádné mravní mantinely.
Všude najdeme podobné hodnoty, které jsou i v Mojžíšově desateru a ostatních knihách bible. Nepokradeš, nezabiješ, nevydáš křivého svědectví, cti otce a matku, miluj bližního, ujímej se chudých, sirotků a vdov, pomáhej lidem, odpouštěj přestupky a křivdy, pracuj a modli se. Asi ani ten nejhorší kazatel, farář či guru nikdy nekázal, že je správné krást a lhát a být líný. Dokonce mnohé světské organizace, podniky a ateistická hnutí dbají o určité morální zásady: slušné chování, poctivost, pracovitost, jsou proti alkoholismu, drogám a sexuální nevázanosti, alespoň na veřejnosti.
A tak se vnucuje otázka: proč tedy není na světě láska a pohoda, když je jen málo lidí teoreticky vyznávajících zlo? Když většina uznává “jakés-takés desatero”, určité všeobecně přijatelné principy, které se shodují i s mnoha náboženskými systémy? A když náboženské teorie mají mnoho shodných morálních rysů? Liší se třeba ve vysvětlování původu světa a vesmíru, liší se v četných teoriích o posmrtném životě, spáse, praktickém životě, ale pokud jde o důrazy na základní mravní principy (desatero), tam se většinou shodují.
Proč tedy není na světě více dobra?
Proč je tolik zbraní, vojska, policie, válek, zločinů, rozvodů a trápení? Když skutečně drtivá většina lidstva uznává kladné hodnoty? Dokonce většina lidí je nějak nábožensky orientována, i četní ateisté vyznávají morální hodnoty podobné těm církevním – proč tedy svět není jeden velký ráj, jen tu a tam občas narušovaný nepatrnou menšinou vyšinutých extrémních jedinců? Proč je tomu spíše naopak: proč je lásky, rodinné pohody, pevných vztahů a poctivosti tak málo. Někde musí být chyba, něco nesouhlasí. Přece když většina lidí teoreticky uznává správné hodnoty a dobré věci (a to opravdu uznává), když tedy mají dobrou teorii, proč to na světě vypadá téměř opačně – jako by lidé měli spíše teorii hlásající zlo, teorii špatnou?
Jen teorie, byť pravdivá, nestačí
Kristus přinesl na tuto velmi palčivou otázku odpověď. Ukázal, proč lidé často konat dobro chtějí, alespoň je principiálně uznávají, ale nekonají. Proč velmi často souhlasí s pěknými morálními hodnotami (třeba jako příslušníci různých náboženství, ale i jako ateisté), ale nemají sílu je (tyto pozitivní teorie) realizovat. Proč se často pěkné záměry zvrhnou a pokazí. Proč “svaté nadšení” po nedělním kázání vyprchá ještě před obědem. Kristus přinesl zcela jasnou odpověď – a nejen to, hlavně přinesl lék (více o tom viz 33. Omyl). Ukázal, proč v ráji, kde byly ty nejideálnější podmínky ke konání dobra (pravdivá teorie i nezkažený svět), vše nakonec selhalo na jednom malém pokušení.
Kristus ukázal, že samotný souhlas s pěknými hodnotami, byť spojený i s členstvím v nějaké církvi či náboženské společnosti nebo prospěšném hnutí nevytváří vlastní zdroj dobra a nemá tudíž ani jeho sílu. Být v pravdivé, ušlechtilé organizaci, znát pravdivou teorii je jen předpoklad praktické životní cesty ve správném směru, ale nic víc. Proto Kristus neřekl: vy jste cesta, tam jsou cesty, všude je pravda, každý má život, mnozí vejdou. Ale “já jsem ta cesta, pravda a život.” A mnozí nevejdou!, nenajdou a půjdou po špatné (široké) cestě, která vede do zahynutí (v rozporu s dobrými teoriemi, které budou znát).
Celé dějiny Izraele až do Ježíše ukazují, že k záchraně člověka z Boží strany nestačí ani pravdivá teorie (Starý zákon) ani to, že člověk tuto pravdivou informaci obdrží. Ale že je nutné pravdu proměnit v tělo, a toto tělo vyměnit (obětovat) za ta naše (viz 33. Omyl). Toto opatření spásy (Kristova oběť) má však zase jen cenu pro toho, kdo chce dojít: k pravdě, lásce, k Bohu. A to může být Žid, buddhista či muslim, ateista nebo hinduista. Právě toto porozumění vede k tomu, že takový člověk žije vždy za Krista – protože s Kristem (s pravdou). Mnozí lidé uprostřed pravdivých teorií nic nepochopí. Neporozumí. Na cestu spásy nenastoupí a ušlechtilou víru nezískají, i kdyby je Kristus vedl za ruku celý život. Jiní lidé uprostřed nepravdivých a polopravdivých teorií pravdu zahlédnou, zaujme je, porozumí jí a vydají se cestou spásy – Kristovou cestou – byť by se fyzicky či teoreticky s Kristem či jeho učením nikdy nesetkali. Pro lepší porozumění tomu, co myslím, si místo Kristova jména můžeme dosadit slovo světlo, pravda nebo správný směr (cesta vedoucí k cíli). Jsou to však jen náhražky, které Kristovu osobnost nemohou v celé své šíři nahradit. (Tj. Kristus je světlo, ale světlo není Kristus, Kristus je cesta, ale cesta není Kristus atd.) – nemůže být, protože světlo za nás nezemřelo, ale živý, fyzický, bezhříšný Boží syn, člověk Ježíš Kristus, narozený v Palestině na přelomu věků. On je pak světlem těm, kteří po světle touží, stejně jako životní cestou a cílem. Pro tyto lidi se stává pravdou.
Z výše uvedených důvodů není možné někoho “donutit ke křesťanství” (donutit k víře v ušlechtilé hodnoty – tedy k porozumění jim), není možné pokřtít “do křesťanství” – tedy polít třeba kojence vodou, a tím ho “spasit”. To je zcela absurdní, i když se to takto občas učí. Spása (záchrana) plyne z Kristovy oběti, a může se u člověka projevit třeba tak, že přijme evangelium (informaci o Kristově oběti, životě a učení). Nebo jinak, když se třeba mnoho lidí nikdy s evangeliem nesetkalo (před Kristem apod. – Žid 11. kap.). Spása je ovocem, a člověk ji může dosáhnout jako side-effect, tedy aniž se o ni snaží (viz 22. Omyl). Pokud se se zvěstí o Kristu setká, hraje rozhodující úlohu u člověka porozumění.
Jde o vnitřní ztotožnění se s Kristem (nevěřící si může místo Krista dosadit pojmy pravda, poctivý život, čistota apod. – což je ovšem jen redukce Krista). Spásu přijímá člověk rozumný, Homo sapiens, rozpoznáním, kdo Kristus je. (Jak jsem již mnohkrát psal, může spásu nabýt i člověk nerozumný, např. ateista – viz výše.) Mimo jiné i rozpoznáním, že Kristus nepřišel založit nové náboženství (“Nový, další zákon”), další učení, filozofii či ideologii, ale dát svůj život za lidi, kteří ve starých náboženstvích (např.v judaismu), pod staronovými ideologiemi (v křesťanském náboženství) tento život nenalézají a najít ani nemohou. Jde o pochopení, že Nový zákon není žádný nový zákon, další sbírka zákonů, nějaká novela ke Starému zákonu, ale že Nový zákon je pouze ne dost výstižný název zápisu o jedné důležité historické události – o životě a oběti Ježíše Krista. Kdy jeho tělo (řec. sarx, doslova maso, angl. flesh, ne body) bylo zničeno za naše těla, maso našich těl. Proto se při Večeři Páně používají symboly jeho těla a krve. Aby bylo jasné, že nejde o nějakou novou “Kristovu” filozofii, nové učení, důležité symboly. Ale o fakt jeho těla, za nás obětovaného. Jeho krve, rukou, nohou, trupu, vnitřních orgánů i hlavy.
Ke spáse dojdou uprostřed křesťanského náboženství (rozuměj v kontextu: uprostřed pravdivé teorie) jen někteří, stejně tak jako někteří k ní dojdou v jiném náboženství nebo mimo jakékoliv náboženství (rozuměj v kontextu: mimo znalost pravdivé teorie) – jak už bylo několikrát řečeno. Znalost pravdivé teorie je nevyhnutelně nutná k praktickému, pěknému, spravedlivému a užitečnému životu zde na této zemi, k životu, kde osobní štěstí není budováno na neštěstí druhých či budoucím neštěstí vlastním.
O spáse pak spíše vypovídají výroky: “komu bylo více dáno, od toho bude i více požádáno”. A “smiluji se, nad kým se smiluji a slituji se, nad kým se slituji” a “přijdou mnozí od východu a západu a stolovat budou s Abrahamem a Izákem a Jákobem, a synové království ven vyvrženi budou”. A “po jednom budete sebráni”, nebo “dva budou na loži, jeden bude vzat a druhý zanechán...”. Spása, záchrana člověka, vyplývá ze svobodného rozhodnutí svrchovaného Boha. Tím ovšem není popřeno, co bylo řečeno – že porozumění Boží pravdě znamená přijetí této záchrany u člověka, žijícího v tomto světě. Bůh svoje svobodné rozhodnutí zcela jistě něčím řídí, je to spravedlivé rozhodnutí, nikoli loterie. A porozumění/neporozumění Božím pravdám signalizuje člověkovo spasení/nespasení ještě před konečným Božím verdiktem. O tom to je. To se týká těch, jak bylo řečeno, kteří se se zvěstí o Kristu setkají a nemají žádné (cizí vinou zaviněné) překážky jí porozumět. U nich pak odmítnutí či přijetí je otázkou života a smrti.
To jedno potřebné
Vypráví se taková alegorie: Jeden člověk upadl do močálu, pomalu tonul a hrozila mu smrt. Bylo riskantní mu jít na pomoc. I šel kolem něj muslim a zarecitoval: “Alláh je veliký”, a šel dál. Pak šel kolem hinduista a řekl si jen tak pro sebe: je to jen májá, klam a přelud. Pak šel tudy buddhista a tomu člověku poradil: nežízni po životě, vyhasni, a budeš šťasten i v tomto stavu, a pak přejdeš do nirvány. Šla tu také skupina moderních filosofů a dokazovala tomu člověku, že veškeré jsoucno je závislé pouze od našeho subjektivního nazírání - tedy i bahno, tělo a smrt. Pokud si je člověk nemyslí, tak nejsou. A pak šel kolem Kristus a toho člověka vytáhl...!
Pěkné, že? – pro křesťany!
Takto se to říká - samozřejmě mezi křesťany, hinduisté nebo mohamedáni by tu historku určitě podali jinak. A komunisté také jinak. A katolíci také jinak. A.... také jinak.
A já vám ji řeknu také jinak
Takhle: šel kolem něj muslim a nechal ho tam, pak šel ale jiný muslim a vytáhl ho, šel kolem něj hinduista a nechal ho tam, pak šel jiný hinduista a vytáhl ho, šel kolem buddhista a nechal ho tam a šel jiný buddhista a vytáhl ho, šel tudy komunista a nechal ho tam a šel jiný komunista a vytáhl ho, šel tudy ateista a nechal ho tam a zas jiný ateista ho vytáhl. Jeden žid ho tam nechal a druhý ho vytáhl, šel tudy filosof, katolík, evangelík, charizmatik, mormon, jehovista, a nechali ho tam, a šel jiný filosof, jiný katolík, jiný evangelík, jiný charizmatik, jiný mormon, jiný jehovista a vytáhli ho. Šel tudy lupič a nechal ho tam a šel jiný lupič a vytáhl ho. Víte, co spojuje všechny ty, kteří tam toho člověka nechali?
Nějaké náboženství. Možná východní, možná západní, nebo ateistické či agnosticismus, katolictví, evangelictví, humanistická filosofe či nějaké charizma. Možná je spojuje láska k přírodě, touha cestovat a poznávat cizí kraje či jen mít se dobře. Nebo vztah k hudbě, ke zvířátkům, rodině či vlastním dětem nebo k penězům. Možná je spojuje sport, nějaký spolek či nějaká církev. Možná ty, kteří tomu člověku nepomohli, spojuje křesťanské náboženství – tedy jakási křesťanská klubová záležitost.
A víte, co spojuje všechny ty, kteří pro toho tonoucího nasadili svůj život? JEŽÍŠ KRISTUS ! Kdo tomu nyní porozuměl, pak už chápe jedinečnost a neotřelost onoho závěru: a šel tudy Kristus a vytáhl ho. V těch všech, kteří toho člověka vytáhli, šel Kristus, přestože někteří z nich ho nevyznávali..