15. OMYL
Mnozí dnes věří, že každý si má věřit, čemu chce. Musíme být hlavně tolerantní
V tomto smyslu ani moc nemusíme. V předchozím Omylu jsem vysvětloval, že si stejně každý věří, čemu chce, – za právo “věřit čemukoli” není třeba bojovat, ani o něj usilovat. Jestli máme o něco usilovat – a to máme - tak chtít znát pravdu, protože znalost pravdy vede ke svobodě. Potřebujeme znát pravdu o důležitých oblastech života (Odkud, kam a jak.). Proto je nutné věci pravdivé, ušlechtilé a vznešené rozšiřovat a nabízet; vnucovat se dají sice také, ale může to mít sporný efekt (někdy kontraproduktivní) – a každý si stejně bude dál věřit tomu, čemu bude chtít – i po více či méně agresivní nabídce nějakých nových informací. A jako se dá zneužít rákoska, mobilní telefon, sexuální pud nebo informace, tak se dá zneužít i svoboda. A přece to není důvod ji odmítat!
Jednoho dne zahynul v jedné pražské trafostanici mladý člověk, který tam kradl dráty. Sežehlo ho vysoké napětí, moji mladí přátelé ho oplakávali a tvrdili, že byl moc hodný. Kradl prý proto, že to na něm druzí, méně hodní, chtěli. Krátce nato, 21. srpna 2001, byli na pohřbu zase jiného, 23letého narkomana, který utonul. Neznal jsem ho, jen jsem s ním měl před nějakou dobou domluvenu schůzku, na kterou nepřišel. Skoro jistě bych s ním při té příležitosti hovořil o své víře, svém postoji k životu a jeho životním stylu. Nevím, jestli by mu má misie zachránila život, ale už jsem to nestihl.
Ne, nikdo těmto dvěma mladým lidem nevnutil jinou víru k životu, tak jako ji nevnutil asi třem stovkám lidí, kteří se zabili skokem z Nuselského mostu. Ti všichni měli svoji víru, svůj postoj, svůj životní styl a svoje názory. Nenechali si svoje názory vzít - ke své škodě! Jejich víru a smysl života jim nevzala ani totalitní diktatura, ani demokracie. Ani zatracovaní a vysmívaní Svědkové Jehovovi, Mormoni, Armáda spásy, jejich rodiče, škola či nějaký přemýšlivý jedinec.
Nevím o těch zemřelých nic, ale jsem si jist, že velká většina z nich se v nějaké podobě setkala s ušlechtilými lidmi a velmi pěkným názorem na život. Semínko lepšího životního postoje, které jim mohlo zachránit život, se však neujalo. Ne, opravdu nemusíme bojovat za to, aby lidé mohli věřit, čemu chtějí. Raději usilujme ze všech sil, aby měli lepší informace, a tím i možnost lepšího názoru na život, aby získali lepší (= pravdivější) víru. Aby se neopakovala zvěrstva 20. století, tragedie uvnitř národů a rodin. Aby bylo méně sebevražd, vražd a lidského trápení. Aby lidé nežili ve lži!
Neplést lidem hlavu, nevnucovat jim svoje názory, nechat je žít…?
Mnoho lidí, které necháte žít a ničím jim nepletete hlavu, brzo umře! Svět hloupostí, omylů a násilí kolem nich jim hlavu splete dostatečně – že už ji nic nerozplete. Ujme se jich televize, video, internet, rozhlas, knihy, noviny, party, přátelé. Proti agresívní misii reklam, televize či internetu se lidé nebrání tolik, jako proti misii náboženské. Ta jim moc vadí. Ne už tolik všechny ty plytkosti, stupidity a nesmysly, které káže materialistická společnost. Proto jenom velmi silná a ušlechtilá víra může být dostatečnou ochranou proti tomu všemu a lékem na následky – kde ji ale vzít? Jen se podívejte, kolik je křížků kolem silnic – většinou mladí lidé. Nahlédněte do policejních protokolů, podívejte se do věznic, na chirurgie, do pasťáků, odvykacích středisek, rozvrácených rodin. Uvidíte obraz víry, kterou nikdo nekultivoval, která vyrostla bez znásilnění, jen působením “neškodné”, svobodné materialistické propagandy. Uvidíte obraz duchovní bídy. Uvidíte, kam vede život v omylech. Možná nemusíte ani nikam chodit, třeba žijete takový život sami. Dobré znamení však je, že jste vydrželi číst až sem.
Někdo by nyní mohl říci: a proč bych se chodil dívat na samá bolavá místa? Což není mnoho normálních, příjemných, pěkných lidí, kteří žádnou zvláštní víru v Boha nemají, a přece normálně žijí? Již mnohokrát jsem tuto věc vysvětloval.
Za prvé, mnoho takových lidí opravdu není a co horší, tendence je klesající!
Za druhé, charakter se pozná až za delší dobu a v nouzi. Asi jako láska mezi partnery. A tam, kde není nějaký pevný, vznešený důvod nepodlehnout davu, být vděčný za to, co mám, zůstat věrný – tam přichází pád, dříve či později. Pád těch, kteří se zpočátku a v nevypjaté situaci jeví docela slušní a normální.
A za třetí. Ve světě narůstá nebezpečná údernost davu. Hloupost znásobená technikou, omyly v myšlení, prosazované dnes, v protikladu k minulosti, s nebývalou silou díky technickým výrobkům (viz 1. Omyl). A to nevěští nic dobrého. Proto moje tak velké volání po nutnosti mít vznešenou víru co nejdříve. Ubránit se “tuctovému” názoru na život. Mít víru opřenou o pravdu, o fakta plynoucí z obětavého hledání pravdy – takovou víru nemá většina lidí kolem nás. Jedna kolegyně mě kritizovala za to, že píšu tyto omyly. Tvrdila, že si má každý věřit, čemu chce, a není potřeba něco lidem písemně vnucovat nebo hlásat. Je to žena, která se také mnohokrát setkala s oním utonulým narkomanem. Zřejmě mu nic nevnucovala... nevím, třeba byla dobrým příkladem bez slov, nechci jí křivdit.
Mnohokrát jsem slyšel o rodičích, kteří řekli, že je lepší, aby jejich dítě chodilo do hospody než do kostela. Zajímavý názor, snažím se mu porozumět dřív, než ho odsoudím. Dovedu se vžít do postoje těchto rodičů. Setkali se možná s různými fanatiky (ale spíše naopak s velmi příjemnými věřícími lidmi). Možná slyšeli o rozkolech v rodinách kvůli náboženství, možná viděli nějaký z mnoha filmů, kde věřící člověk (kněz, farář, mnich, jeptiška) byl záporná postava. Sledují, jak se lidé, kterým se říká věřící, někde ve světě perou. Asi nevědí, že Ježíš sám řekl, že vnese do světa rozkol a rozdělí některé sobě blízké lidi, takže se z nich stanou nepřátelé – to se moc neví, ale mnozí to jistě zažili na vlastní kůži. Pravda je jako nůž, který lidi rozděluje. To vidíme na každém kroku.
Docela chápu, že se těmto lidem jeví popíjení piva a hospodské tlachy menším zlem pro jejich děti než náboženství. Docela rozumím, proč tito rodiče takto smýšlí. Je to proto, že ničemu nerozumí! Nechápou nic, žijí v omylu. Je to ovšem jejich volba. Nikdy si nedali práci najít pěkný smysl života a přijít věcem “na kloub”. Nikdy si nedali práci vyjasnit si, co vlastně Kristus učil, proč je tolik církví, v čem se liší od bible, jestli jsme tu opravdu jen “náhodou”, kde je “jádro pudla”. A kdo vlastně jsou ti, kterým se říká mylně křesťané, a kteří se vzájemně zabíjejí. A tak s asi sedmdesáti procenty naší české populace odsuzují či ignorují náboženství – o kterém nevědí nic víc, než jen do omrzení opakované křižácké války a inkvizice. Asi je nenapadne ani ve snu, že právě lidé s jejich typem povrchní víry byli kdysi dávno těmi křižáky a inkvizitory! Vůbec je nenapadne, že právě tato povrchní víra měla za pár desítek let 20. století na svědomí přes 100 miliónů mrtvých. Tedy číslo, kterého křižáci a inkvizice nedosáhli ani za stovky let svého působení.
Je to jedno, čemu kdo věří?
Je snad úplně jedno, čemu věří náš manželský partner, naši rodiče, naše vláda nebo učitelé, kteří učí naše děti? Je jedno, čemu věřil Mussolini, Stalin nebo Napoleon? Čemu věří vaši sousedé? Mylná víra Darwina vedla do nesmyslů nacisty a komunisty – jejich vlády sice nakonec padly, po obrovském utrpení, které lidem způsobily, ale jejich nesmyslům věří dál miliony lidí. Je to všechno jedno? “Hlavně musíme být tolerantní a nikomu nic nevnucovat?”
Je vám jedno, jaký postoj k životu má řidič, v jehož autě právě jedete, nebo řidič protijedoucího auta, které se proti vám řítí stokilometrovou rychlostí? Je to úplně fuk, jaký životní postoj má doktor, který vás bude operovat, nebo personál, který se o vás pak bude v nemocnici starat? Je vám úplně jedno, jak smýšlí parta grázlů, která jde zrovna proti vám odlehlou ulicí? Říkáte si: musím být tolerantní, ti chlapci si mohou věřit, čemu chtějí... a to vás uklidňuje? Ano, všichni mají právo věřit, čemu chtějí. Je tu jen ta malá “drobnost”, že na jejich víře bude často záviset náš život, to, jak se k nám budou chovat, jak s nimi budeme vycházet, jak rozumně povedou naši zem, budou vyučovat naše děti a žít vedle nás. Na jejich víře závisí, v jakém světě budeme žít my a jednou také naše děti. Je vám to jedno? Je-li to víra mylná, postavená na špatných informacích, povrchní – běda nám, běda našim dětem. Jeden autor z prvního století napsal, že křesťany chtěl mít každý za sousedy. To asi o něčem svědčí, že? Řeknou to dnes lidé také o nás, o mně a o vás? Jsme lidmi, které by chtěl mít každý za sousedy? Nebo si lidé oddychnou, když už jsme pryč? To vše je obraz a důsledek naší víry!
Víra, kterou člověk má, ovlivňuje jeho chování
Ukaž mi, jak žiješ, jak se chováš, a já ti řeknu, čemu věříš. Pokud někdo věří, že lidský život je tu nějakou náhodou, že se vyvinul za miliony let ze zvířat, a tak neexistují žádná předem daná měřítka správného smýšlení a chování, asi to bude mít velký vliv na jeho život. Pokud někdo věří, že mezi zvířetem a člověkem není rozdílu, nemůže to nemít vliv na jeho chování. Neznamená to nutně, že se bude jako zvíře vždy chovat. Ale asi stěží ho toto přesvědčení bude motivovat k nějakému ušlechtilému jednání vůči lidem – snad ke zvířatům. Pokud se bude přece jen chovat jinak než zvíře, povede ho k tomu ještě nějaký jiný motiv – strach, vypočítavost, zvyk (možná křesťanská či nějaká jiná duchovní výchova), nebo cosi dalšího. Určitě ne jeho víra, že lidé jsou stejní jako zvířata. Tímto nesmyslem pak může svést ostatní, kteří už žádný další motiv k lepšímu chování mít nebudou.
V zamyšlení nad knihou Když sloni pláčou (Jeffrey Moussaieff Masson, Susan McCarthyová) píše Tomáš Grim: “Člověk, který věří na evoluci, nemůže než s Massonem souhlasit. Jak napsal D. W. Rajecki: Akceptujeme-li předpoklad, že chování není ničím jiným než projevem fyziologických procesů, pak uznávat biologickou, ale odmítat psychologickou podobnost mezi námi a ostatními druhy je nelogické a neodůvodnitelné... Představa o lidské výjimečnosti je nejen logicky pochybená, ale navíc empiricky špatná. Nejsme jenom poněkud podobní zvířatům, my jsme zvířata, jak napsala britská filozofka Mary Midgleyová.” (Vesmír 1/2000/str. 44)
Snad by se jen chtělo dodat: JAK KDO! Ano, toto je také víra, jeden z mnoha lidských postojů k životu. Jan Zrzavý, o kterém jsem psal v Omylu č. 6 (o “moudrosti” některých vědců), podobně “perlí”: “ ... – láskou se od ostatní fauny nelišíme”. (Vesmír 1/2000/str. 49) Je poněkud troufalé, že pan Zrzavý mluví v množném čísle, a ne jen sám za sebe. Už tato neoprávněná generalizace jej diskvalifikuje jako vědce.
V jedné řadě s názory mnoha evolučních myslitelů stojí také jeden z nejznámějších anglických biologů, Richard Dawkins. Ten učinil nedávno následující prohlášení: “Myslím, že /náboženskou/ víru je možno chápat jako případ jednoho z mnoha světových zel, srovnatelných s malým virusem neštovic, ale hůře potíratelným.” (Richard Dawkins Is Science a Religion?, The Humanist, vol. 57, Jan/Feb 1997, p. 26 - A+F 3/99/a, vsuvka v závorkách P. K.).
Víra utkaná z mozaiky omylů a lidské beznaděje
To, co jsme před chvílí četli od Grima, Midgleyové, Zrzavého a Dawkinse, je obraz jejich víry. Je to víra utvořená z řady omylů, předsudků, chybných logických závěrů, podlehnutí tlaku módy a většinového myšlení. Tato víra vychází z chybného konceptu evoluce v biologii – můžeme tak sledovat, jak omyly Charlese Darwina působí “mocně” ještě sto let po jeho smrti. Aby toho nebylo málo, ateista Bertrand Russell k tomu přidává navíc omyl z oblasti astronomie (velký třesk plus entropie) a dokresluje tak chmurný, leč zcela vadný obraz světa. Ten, podle něj, vznikl bez jakéhokoliv tvůrčího záměru, a tak také zanikne. Zde je popis Russellovy “hluboké” víry:
“Člověk je produktem příčin, které vůbec nepředvídaly, jakého cíle dosáhnou. Jeho původ, jeho růst, jeho naděje a obavy i to, co bude jednou milovat a v co věřit, jsou pouhou výslednicí náhodného rozmístění atomů. Žádné nadšení, žádné hrdinství, žádná síla myšlenek a citů nemůže uchovat život lidského jedince za hranicí hrobu. Všechny útrapy věků, všechna zbožnost, veškerá inspirace a skvělý jas lidského génia jsou předurčeny k vyhasnutí v pustém zániku sluneční soustavy a celý chrám úspěchů lidského snažení musí být nevyhnutelně pohřben spolu s troskami zhrouceného vesmíru. Všechny tyto věci jsou, ne-li naprosto mimo diskusi, tedy tak blízké jistotě, že žádná filosofie, která je odmítá, nemůže mít šanci obstát..., a proto může být příbytek pro duši bezpečně vybudován jen na pevných základech strohé beznaděje.” (Universum 3/2000) Nutno dodat, že jde o duši Russella, on si ji vybudoval na “pevných základech strohé beznaděje”. Ostatním to podsouvat nemusí. Pro nás může být hlavně poučením, kam mylné informace a chybné vnímání reality může vést.
Asi to nejbolestivější bude, že…
Tyhle pověry, tuto falešnou víru, utkanou z nejrůznějších omylů, “pumpují pod tlakem” do dětí a studentů ve školách, a to pod vzletným názvem “exaktní věda”. Žijeme ve společnosti, která ve své většině tento falešný obraz světa přijímá, libuje si v něm, stále více se v něm utvrzuje (v médiích a přírodovědecké filosofii) a vyučuje jej na školách. Je to její bůh. Podle posledního sčítání v roce 2001 jsou 2/3 populace v České republice nevěřící. To ovšem pravda není. Žádný člověk není nevěřící – každý něčemu věří, otázka jen zní, čemu. Aby člověk mohl nevěřit v Boha, musí věřit kdejakým nesmyslům, pověrám, bůžkům, modlám. Kde není víra pravdivá, pravdivý obraz světa, nastupují pověry – jako třeba ta chmurná Russellova. Každý člověk něčemu pevně věří – jen jde o to, čemu.
Poslední sčítání lidu ukázalo přibližný obraz mozaiky mysli našich spoluobčanů. Je v něm též semínko budoucnosti, jehož trpké plody už sklízíme a ještě hojně sklízet budeme. Život ve lži nemůže vyústit v nic jiného než v život ve zlu. Život ve zlu končí vždy tragicky. A všechno to začíná nehledáním pravdy, špatnými názory, životem v omylu, chybnou vírou.
Tak, jako existují “děti ulice”, tak je také “víra ulice”. Bolestné je, že “víru ulice” nemají jen “děti ulice”, ale právě mnoho lidí z tzv. normálních poměrů, mnozí politici, filmoví režiséři, spisovatelé, učitelé, vychovatelé, parlamentní většiny apod. Je to průměrný až podprůměrný, nekultivovaný názor na život (bez hledání pravdy), jehož trpkým ovocem bylo nejkrvavější století známých dějin lidstva - 20. století. Ovšem ve všech staletích sklízeli lidé trpké ovoce své povrchní víry, nejen ve dvacátém. To je jen modelově zajímavé tím, že je nám nejblíže, říkáme mu moderní, máme pocit, že v něm se nachází už víceméně “dospělé” lidstvo – a přitom je tak moc krvavé. Omyl je v tom, že si pleteme technickou vyspělost s vyspělostí charakteru. Je to pořád o tom “mít, či být”.
Bůh podle lidského obrazu
Ten, kdo se trochu zamyslí nad svým vlastním nitrem, nejhlubšími záhyby své duše, a přidá k tomu pozorování sobě známých lidí, dojde ke snadnému závěru: lidé se podobají nějakému svému bohu (Bohu). Každý člověk tohoto svého boha miluje, slouží mu, pracuje pro něj, obětuje se mu, přemýšlí o něm a stále víc si jej svým životem ztvárňuje. Tím bohem mohou být peníze, rodina, vlastní tělo, byt, sex i drogy. Tím bohem může být vlastní firma nebo oblíbený koníček, děti, auto, počítač, bankovní konto, nějaký člověk nebo jen práce. I to vše dohromady.
Tím bohem ale může být také Bůh skutečný, který stvořil tento svět a jehož existence se dá snadno prokázat, pokud člověk pravdu hledá, ne si ji tvoří. Pokud si nezamilujeme bohy, máme šanci poznat Boha. To je důvod, proč stále prosím, zvláště mladé lidi: hledejte, hledejte, hledejte pravdu o smyslu života. Ne o zpěvácích, filmech, nejnovější módě, zábavě, špičkové technice, ale o smyslu a cíli lidského (tvého) života. Kde hledat? Co uděláte, když se chcete naučit dobře anglicky? Nebo na hudební nástroj? Nebo hrát fotbal? Budete sedět doma a koukat na televizi nebo trávit čas po diskotékách? Hledat pravdu znamená stýkat se s pravdivými lidmi, získávat, prověřovat a třídit informace a následovat to, co je ušlechtilé, a toho, kdo žije víc než jen průměrný život. Kdo hledá, najde. Ostatní zůstanou ve tmě, u svých neexistujících bohů, kteří jim v den “D” nepomohou.
Antony van Leeuwenhoek (nizozemský brusič brýlí, zdokonalil mikroskop, od r. 1680 člen brit. Royal Society):
“Rozhodl jsem se, že nebudu zarputile lpět na svých názorech, nýbrž je opustím a přejdu k jiným, když mi někdo ukáže rozumné důvody, kterých bych se mohl chopit. Nemám totiž jiný cíl, než se přiblížit k pravdě.”