VI.

ČASOVÁ OBDOBÍ A DATOVACÍ METODY:

JEJICH VZTAH K OTÁZCE INTELIGENCE

A K OTÁZCE JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ

1. Časová období a datování

V současné době je předmětem intenzivního bádání řešení otázky, jakou roli při vzniku života hraje informace a inteligence. Přední biologové stále ještě připisují náhodě a přírodním zákonům výrobu informace během vzniku genetického kódu. Přijme-li se tato teze, má to dalekosáhlé důsledky. Budeme nyní prověřovat některé problémy tohoto druhu:

  1. Inteligence.

    Uskutečňuje-li a řídí-li nějaký projekt inteligence, je obyčejně k provedení projektu zapotřebí méně času než je-li celý projekt ponechán čiré náhodě. To je nad slunce jasné. Neinteligence (náhoda) potřebuje k provedení nějakého inteligentního projektu - jako je výroba nějakého stroje nebo návrh konstrukčního nákresu - téměř vždy více času, než provádí-li týž projekt inteligence. » Jít na slepo « většinou zabere moře času, víc než inteligentní pokus, plán vytvořit stroj či program.

    Například: obratný a inteligentní inženýr by sám a vlastnoručně dokázal vyrobit ve své dílně malé auto, řekněme během tří let. Kdybychom svěřili výrobu téhož auta 70 obratným inženýrům, kteří by měli k dispozici potřebné dílenské prostředky (za výrobou tohoto auta by stálo 70 krát více inteligence) mohl by se tento automobilový projekt dokončit v několika měsících. Udělejme další krok tímto směrem. Kdybychom pro výrobu téhož auta měli k dispozici nekonečnou inteligenci, pak by z teoretického hlediska mohl být náš vůz vyroben v jediném okamžiku. Nekonečná inteligence, kdybychom s ní mohli opravdu vážně počítat (z přírodovědeckého hlediska), by potřebovala nezměrně málo času pro realizaci svých projektů. Jdeme-li opačným směrem, ukážou se jasně podobné matematické souvislosti. Ponechá-li se výroba téhož auta čiré náhodě, tedy skutečné neinteligenci, protipólu inteligence, bylo by zapotřebí nekonečné množství času, aby se realizoval projekt auta.

    Poměr mezi časem a inteligencí je inverzně proporční (nepřímo úměrný). Třást kuličkami jako Eigen (tj. vyrábět pomocí náhody), to trvá jistě déle, než vyrábět pod vedením inteligence.

    Chceme-li ovlivnit vzájemný poměr mezi časem a inteligencí, daly by se vyrobit jednotlivé automobilové součástky tak, že by při zatřesení (působením náhody) do sebe pevně zapadly, jako při třesení nějakou dětskou skládačkou mohou do sebe pevně zapadat její kostky. Pomocí takových »irreverzibilních « automobilových součástek by mohla čirá náhoda vyrobit auto, a to v celkem únosném termínu (ovšem jen při povrchním pohledu na věc!) Součástky takového auta by v tomto případě reagovaly jako kostky nějaké irreverzibilní skládačky, jež při zatřesení vytvoří obraz třeba Hradčan.

    Avšak byla by taková skládačka důkazem, že čirá náhoda sama o sobě je s to uskutečnit v krátké době projekt bez přispění inteligence? Nikoliv! Vždyť v tomto případě neuskutečnila projekt čirá náhoda, nýbrž naprogramování a inteligence vložená do oněch do sebe zapadajících kusů. Programování a inteligence musely nejprve vykonat svou práci tím, že vyrobily do sebe zapadající kousky skládačky nebo automobilové součástky. Čirá náhoda nikdy nevyrobí právě takové irreverzibilní součástky. Postaví-li se taková skládačka nebo auto z těchto pevně do sebe zapadajících kusů, nelze nikdy tvrdit (Eigen), že je vyrobila náhoda. Ta dodala jen pracovní energii. Avšak inteligence tuto energii usměrnila, aby programované kusy do sebe zapadly. V součástkách tedy byla skryta (uložena) inteligence, usměrnění, rozhodnutí, myšlení, záměr. Náhoda jen odhalila tyto skryté vlastnosti a tím mohla uskutečnit projekty. Čirá náhoda neplánovala, ani nepřipravovala konstrukci, jen ji provedla. Předem působící Inteligence byla prvořadá. Čirá náhoda byla pouze sekundární (druhořadá).

    Kdyby tedy stavební materiál biologického života (aminokyseliny, fosfáty a nukleotidy) byl tak ustrojen, že by se při náhodném » třesení « (při pouhých molekulárních pohybech) automaticky tak seřadil, že by vytvářel projekty, ústrojí a genetický kód, znamenalo by to, že má stejnou strukturu jako naše irreverzibilně do sebe zapadající automobilové součástky nebo kostky už zmíněné skládačky. Vždyť čirá náhoda sama od sebe nevytváří žádné projekty. Z tohoto důvodu musela inteligence a smysluplný záměr předem zpracovat složky biologického genetického kódu, takže pak mohly při chemickém » třesení « vytvářet projekt genetického ústrojí.

    Má-li být vybudován projekt čirou náhodou, musí inteligence cílevědomě už někde předtím zpracovat složky projektu. Zůstává však skutečností, že aminokyseliny života, při » třesení « (molekulárních výkyvech) do sebe nezapadají irreverzibilně (nevratně), aby vybudovaly živé produkty.

    Dnes převládající biologická filosofie přírodních věd požaduje na základě shora uvedených úvah, velmi rozsáhlá údobí, aby čirá náhoda (opak inteligence, neinteligence) mohla uskutečnit projekt abiogeneze (pravzniku života). Toto učení nepotřebuje vlastně jen velmi rozsáhlá časová období, aby z čiré náhody »vysoukala « projekty. Potřebuje téměř nekonečně velká období, aby z nekonečně slabé inteligence (čirá náhoda) uskutečnila téměř nezměrně velké projekty. Biologické projekty nemají k dispozici právě tento téměř nekonečný čas.

    Aby bylo lze dosáhnout téměř nekonečně složitých biologických projektů, muselo by být ještě k volnému použití téměř nekonečné množství biologických základních látek života (tj. opticky aktivních aminokyselin, nukleotidů atd.) Avšak tato téměř nekonečná množství základní surové látky života nebyla v našem vesmíru k dispozici, natož pak na naší Zemi před vznikem života. Tyto skutečnosti ubírají hodně věrohodnosti předpokladům materialistické filosofie o vzniku života.

    Čirá náhoda tedy potřebuje k provedení velmi složitých projektů nejen nekonečné množství času, nýbrž i téměř nekonečné množství hmoty (opticky aktivních aminokyselin atd.) Avšak zůstává faktem, že čirá náhoda nemá k dispozici ani jedno ani druhé. Obojí je přísně omezeno a dávkováno. Z tohoto důvodu má čirá náhoda opravdu malé vyhlídky provést krajně složité projekty v nedostatečném čase a s nepostačující hmotou. Inteligence zachází daleko šetrněji s časem i stavebním materiálem. Pro konstrukci životaschopného ústrojí, projektu, genetického kódu a konceptu krajně složitého mechanizmu látkové výměny, na základě čiré náhody (tj. naprosté neinteligence), by bylo absolutně nutné mít k dispozici mnoho miliard let a nekonečný vesmír plný nezměrných mas biologické surové hmoty.

    Na základě těchto úvah chceme nyní prověřovat, nakolik jsou skutečně k dispozici ta velmi rozsáhlá časová období, která by vyžadoval vývoj biologického projektu skrze čirou náhodu. Nepotřebujeme se zde zabývat existencí nekonečných mas hmoty, kterých by také bylo zapotřebí. Vždyť na zemi před vznikem života neexistovaly takové masy čistě aktivních aminokyselin.

    Pro tuto chvíli mějme za to, že prabuňka vznikla chemickým vývojem a čirou náhodou, jak to tvrdí neodarwinisté, a že se normálně rozmnožuje. Podle této teorie se pak přírodní výběr a mutace pomalu postarají o to, že vzniknou nové vyšší druhy. Pro tento zásadně náhodný proces jsou naprosto nezbytná velmi rozsáhlá časová období. Podle Darwina bez nich nelze vysvětlit vývoj nových druhů. Vývoj veleještěrů (sauria) podle představ Darwinových přívrženců nám objasní, jak jsou nezbytně nutná rozsáhlá časová období pro transformizmus (vývoj jednoho druhu z jiného).

  2. Ještěři, trilobiti a člověk.

    Ve školách se běžně učí, že ještěři vymřeli před 70-120 miliony let - dávno předtím, než se objevili první lidé. Podle nejnovějších odhadů Louise Leakeye vznikli bezprostřední předkové člověka před asi 1-10 miliony let. Podle Darwinistické teorie pracovala čirá náhoda a výběr na vzniku nových druhů savců a člověka asi 70-120 milionů let po vymření ještěrů.

    Mezi těmito novými druhy prý byli i předkové homo sapiens. Vývoj od prabuňky k dnešnímu člověku potřeboval prý asi 600-700 milionů let. Co tomu říkají experimentální geologické nálezy?

    V Glen Rose na řece Paluxy v Texasu je možno ještě dnes vidět nesčetné stopy ještěrů uchované v tamní křídě. Obrovské stopy dinosaura, který vážil 70 tun, se dochovaly v mnoha exemplářích. Najdeme tam i stopy Tyrannosaura rex. Vedle stop jiných druhů ještěrů stopy dinosaura ohromují. Jsou-li plné vody, mohlo by se tam vykoupat malé dítě. Různí geologové a vědci jiných oborů našli vedle stop ještěrů i lidské stopy (1), které vyfotografovali a uveřejnili. O těchto nálezech byl natočen i film (2), který vzbudil v USA velkou pozornost.

    Jak lze vykládat tyto nálezy? Podle nich se zdá, že dinosauři existovali ve stejné době jako člověk. Ještěři zanechali své stopy v křídě, jež tehdy byla měkká. Po svém ztvrdnutí křída nemohla opět změknout, aby do ní po mnoha milionech let mohl člověk vtisknout své stopy aniž by se přitom nezahladily stopy ještěrů. Stopy lidí i ještěrů jsou vtisknuty do křídy stejně ostře, takže je vyloučeno nějaké změknutí v mezidobí. Je tedy možno udělat jen jediný závěr, že totiž stopy dinosaura i člověka byly vtisknuty v téže době. Jestliže však ještěři, podle dnes převážně zastávané geologické teze, vymřeli před 70-120 miliony let, pak člověk už musel také žít před 70-120 miliony let.

    (1) R. T. BIRD: Natural History (1939) Str. 96, 225, 261, 302; srov. též: A. E. WILDER SMITH: Herkunft und Zukunft des Menschen. Telos-Verlag (Neuhausen-Stuttgart 1975) Str. 135-137, 293.

    (2) S. TAYLOR: Footsteps in Stone. Films for Christ Association (North Eden Road Elmwood, III.1974).

    Jediná alternativa by byla, že ještěři žili před 1-10 miliony let - to však žádný geolog není ochoten připustit. Důsledky obou alternativ jsou dalekosáhlé.

    Jestliže se člověk vyvinul přes obojživelníky k plazům a až k savcům, jak tvrdí darwinistická teorie, musel by si tento vývoj vyžádat velmi mnoho času. Jestliže však člověk žil současně s ještěry, pak se nemohl vyvinout z nich nebo z jejich předků; tím se zkrátil vývojový rodokmen o 70-120 milionů let. A právě toto časové zkrácení vývojového rodokmenu je neslučitelné s Darwinovou vývojovou teorií. Její celý rodokmen od prabuňky k člověku má zapotřebí jako absolutní minimum 600-700 milionů let, aby mohl proběhnout celý vývoj na základě čiré náhody a přírodního výběru. Žil-li však člověk současně s ještěry, ztrácí se asi 20% teoreticky nezbytného vývojového období. Evoluce, vysvětlovaná čirou náhodou, mutacemi a přírodním výběrem, se podle matematické teorie pravděpodobnosti nemůže vyrovnat právě s tímto 20% zkrácením.

    Někteří přírodovědci se pokoušeli obejít obtíž současného výskytu stop dinosaura a člověka tím, že tvrdili, že lidské stopy v Glen Rose jsou podvrhy. Byly prý do křídy vtesány. Avšak nálezy nových lidských stop v panenských křídových vrstvách (nově odkrytých při vykopávkách) vylučují tento výklad.

    Jiní přírodovědci, jako např. George Gaylord Simpson v USA, tvrdí, že nálezy v Glen Rose neexistují. Jsou prý to lži - pravděpodobně jako Piltdownský člověk, kterého věhlasní geologové podvrhli jako důkaz darwinizmu. Protože i přírodovědci sahají ke klamání a podvodům jako ostatní smrtelníci, mohlo by se tohle vysvětlení nálezů v Glen Rose i přijmout - kdyby to nemělo háček. Objevují se totiž stále nové takové nálezy i na jiných místech, i když se o nich v oficiálních časopisech cudně mlčí. Člověk je přirozeně skeptický vůči těm přírodovědcům, kteří se v minulosti zapletli do podobných afér. V této otázce zůstává faktem: celá neodarwinistická filosofie by byla naprosto zničena jediným prověřitelným nálezem stop dinosaura a lidské nohy v téže panenské vrstvě křídy. /poz. korektora: evoluční teorie je tak flexibilní, že by jí i případné uznání těchto nálezů zřejmě nezničilo – je stále “natahována” a pozměňována, je nefalzifikovatelná/. Na základě těchto úvah lze pochopit postoj neodarwinisty G. G. Simpsona. Pravost nálezů v Glen Rose by jednou ranou obrátila vniveč celé jeho dílo jako průkopníka neodarwinizmu. Známé aféry kolem Macmillana a Velikowského vedle podvodu s Piltdownským člověkem (Eoanthropus) poskytují mnoho látky k přemýšlení.

    Doba nutná pro vývoj darwinistického rodokmenu člověka se v posledních 20 letech zkrátila ještě drastičtěji. Trilobiti vymřeli podle dnes všeobecně platného názoru asi před 300-400 miliony let. Podle tohoto pojetí musely být všechny geologické útvary, v nichž se nacházejí trilobiti, nejméně 300-400 milionů let staré. Útvary, v nichž se nacházejí lidské stopy, by musely být podle darwinistického učení jen asi 0-10 milionů let staré; takže v útvarech s trilobity by se za žádných okolností neměly objevit lidské stopy či pozůstatky.

    Geolog Dr. Clifford Burdick však nedávno učinil pozoruhodný objev, jenž uvádí v pochybnost shora uvedené darwinistické datování (3). Ve Swasey Mountain (středozápadní Utah) objevil asi ve 2000 m v jednom Wheelerově útvaru stopy bosé nohy dítěte. V této stopě lidské nohy ležely stlačené, avšak zkamenělé pozůstatky trilobita.

    (3) Srov. A. E. WILDER SMITH: Basis for New Biology. Telos-Verlag (Neuhausen-Stuttgart 1975), Str. 281 násl.

    Zřejmě trilobit ještě nebyl zkamenělý, když tudy běželo dítě; neboť organizmus byl dítětem pořádně rozšlápnut. Dr. Burdick má tedy za to, že trilobit v té době ještě nebyl zkamenělý. Je-li jeho předpoklad správný, pak žili lidé i trilobiti v téže době.

    Jestliže však trilobiti vymřeli asi před 300-400 miliony let, a ještě před jejich vymřením už žil člověk, zkrátí se vývojové údobí rodokmenu života asi o 300-400 milionů let. To by se pak člověk musel závratně rychle vyvinout z primitivní prabuňky, když už byl v době trilobitů více méně plně vyvinut. A tak rychle však přece jen nemůže pracovat čirá náhoda a přírodní výběr bez inteligence. Nikdo by neuvěřil, že se člověk vyvinul v relativně krátké době podle zásad přírodního výběru a čiré náhody.

    Před několika lety objevil E. T. Scoyen v arizonských jeskyních kresby (3a) lidí a různých druhů zvířat. Ta zvířata se však podobají ještěrům a veleještěrům; to ukazuje týmž směrem. Prvotní člověk žil s všelijakými zvířaty ( i s veleještěry?) která jsou dnes vymřelá. Některá z těchto vyobrazených zvířat vyhlížejí pozoruhodně stejně jako zvířata dětských pohádek a mýtů. Jistě, není zde možno dělat konečné závěry, protože důkazy pro to nejsou ještě jednoznačné. Dají-li se tyto nálezy potvrdit, pak chybějí obrovská údobí nezbytně nutná, aby se podle vývojového rodokmenu mohl člověk vyvinout v rámci zásad čiré náhody a výběru. Jestliže však chybějí tahle enormní časová období, pak je vyloučena biologická evoluce podle samotných neodarwinistických principů.

    (3a) Srov. E. T. SCOYEN: Arizona Higways (July 1951) 36-39.

    Jsou-li však datovací metody, jichž se používá pro rodokmen života, nejisté nebo nesprávné, pak by se mohly shora popsané nálezy vysvětlit. Z tohoto důvodu musíme důkladněji prověřit datovací metody, protože na nich závisí celá experimentální a filosofická stavba moderní biologie.

  3. Datovací metody.

Obzvláště v posledních 10-15 letech byly objeveny všude po světě, ale nejvíce ve východní Africe, zkamenělé pozůstatky podobné lidským; používá se jich jako důkazů, že se člověk vyvinul ze zvířecích předků. Máme zvláště na mysli důležité práce rodiny Leakey v Olduvajské rokli, o nichž psaly různé přírodovědecké časopisy (4). Stáří nových zkamenělých nálezů závisí přirozeně na použité datovací metodě. Je-li tedy Leakeyovo datování nespolehlivé, pak jsou i jeho závěry nespolehlivé.

Podle posledních Leakeyových údajů je nutno v geologickém letopočtu posunout pořádně dopředu výskyt hominidů (z řádu člověku podobných primátů) než jak se připouštělo před 10-30 léty. Tehdy se všeobecně zastával názor, že se člověk (homo sapiens) vývojově odloučil od hominidů asi před 1 milionem let. Z geologického hlediska byl tedy homo sapiens velmi mladý. Na základě Leakeyových prací se dnes pro toto vývojové oddělení cest jednotlivých druhů uvádí 1-10 milionů let v geologickém letopočtu. U všech těchto teorií je přirozeně naprosto rozhodující a směrodatné datování takových případů. A přesto se v popularizační literatuře velmi málo pojednává o datovacích metodách.

(4) L. LEAKEY: Skull 1470. National Geographical Magazine 143 (1973) 819; Start Again on Man's Family Tree. Science News 105 (1974) 69; New Scientist (27, 2. 1975); Science 192 (14. 5. 1976).

Právě to je slabá stránka Leakeyových nálezů. V počátečním období zaujala geologie establishmentu skeptický postoj. Tyto názory boří totiž staré, s námahou vybudované rodokmeny vývoje člověka. Ještě důležitější ale byla tvrdá skutečnost, že Leakeyovy nálezy pevně vymezily vývojové období člověka až po hranici 10 milionů let. Podle jeho názoru se vyvíjel člověk a jeho bezprostřední předkové o několik milionů let dříve, než se dosud předpokládalo. Brzký výskyt člověka vyžaduje, aby vývoj pomocí čiré náhody probíhal rychleji, než jsou ochotni připustit svědomití přírodovědci. Čirá náhoda potřebuje vyloženě pomalou evoluci. Leakeyovy nálezy naproti tomu požadují téměř neuvěřitelně rychlý vývoj člověka prostřednictvím mutací a výběru. Lze tedy zcela dobře chápat výhrady konzervativních přírodovědců vůči Leakeyovi. Z tohoto důvodu se musíme ptát, jak došel Leakey k datování a jak ti druzí. Vždyť na spolehlivosti těchto měření závisí velmi mnoho.

2. Směrodatné zkameněliny

Jak se datují geologické útvary všeobecně? Jednu velmi důležitou metodu, jak určit stáří útvarů, v nichž jsou zkameněliny, nazýváme metodou směrodatných zkamenělin. Prozkoumávají se jednotlivé druhy zkamenělin, které se vyskytují v nálezu. Stáří útvaru se tedy určí podle toho, jaké zkameněliny se v něm najdou. Objeví-li se např. v nějakém geologickém útvaru kosti ještěrů, ještěří vajíčka nebo veleještěří stopy, udělá se závěr, že se dotyčná vrstva uložila v době veleještěrů. Protože ale podle názorů současné geologie, jež se opírá o neodarwinizmus, ještěři vymřeli před 70-120 miliony let, jejich pozůstatky musely zapadnout do útvaru nejméně před 70-120 miliony let. To znamená, že i tento geologický útvar musí být nejméně 70-120 milionů let starý. Máme-li určit stáří nějaké geologické vrstvy, pak podle datovací metody směrodatných zkamenělin jedině rozhoduje, jaké zkameněliny se v ní najdou. Všechny geologické útvary, v nichž jsou stopy dinosaurů, musí být podle této metody nejméně 70-120 milionů let staré.

Jsou-li v nějakém geologickém útvaru zkameněliny trilobitů, pak musí být podle stejných úvah asi 300-400 milionů let starý, neboť podle neodarwinistické teorie trilobiti vymřeli asi před 300-400 miliony let. Jestliže se najdou v nějaké geologické vrstvě lidské pozůstatky (kosti, stopy, nástroje) tak se ví, podle shora uvedených úvah, že tento útvar musí být geologicky mladý. Vždyť přece člověk vznikl, jak tvrdí Leakey, asi před 1-10 miliony let. Lidské pozůstatky jakož i vrstvy, v nichž se vyskytují, nemohou být přirozeně starší než sám člověk.

Tato datovací metoda směrodatných zkamenělin je pro většinu současných geologů jediná spolehlivá a rozhodující, i když je jasné, že jeden z hlavních předpokladů je platnost celé neodarwinistické vývojové teorie. Jestliže však jsou předpoklady vývojové teorie nejisté, pak jsou stejně nespolehlivá všechna datování podle metody směrodatných zkamenělin.

Stoupenci Darwinovy vývojové teorie tvrdí, že trilobiti vymřeli asi před 500 miliony let. Proto musí být všechny útvary, v nichž se nacházejí trilobiti, asi 500 milionů let staré. Datovací metoda směrodatných zkamenělin je vlastně klasický » circulus vitiosus « (začarovaný kruh - dokazuje něco tím, co má být dokázáno). Staví na předpokladech vývojové teorie (že totiž člověk vznikl z primitivních předků ještěrů a jiných druhů), aby určilo geologické staří člověka a jiných organizmů. Předpokládá, že transformizmus je skutečností, aby dokázal a určil, že k tomuto transformizmu došlo v geologickém čase.

Při určování stáří útvarů s trilobity se samozřejmě používá týchž principů metody směrodatných zkamenělin. A protože podle předpokladů vývojové teorie trilobiti jsou poměrně primitivní organizmy, musí být geologicky staří (5). Při takových úvahách se úplně přehlíží skutečnost, že fyziologicky primitivní organizmy jako améby existují i dnes zároveň s velmi vyvinutými organizmy jako člověk či opice. Geologické stáří a fyziologickou jednoduchost nelze v žádném případě ztotožňovat. Nacházejí-li se nyní v nějakém geologickém útvaru pouze fyziologicky jednoduché organizmy jako trilobiti, to ještě neznamená, že v době, kdy se ona vrstva ukládala, žily jen primitivní organizmy jako např. trilobiti. Vždyť dotyčné útvary ukládala většinou voda. Fosilní zvířata a rostliny (vázaná na určité místo) zaplaví voda a zkamení, zatímco složitější organizmy (co mají nohy nebo křídla) mohou uniknout valící se vodě. Tak se nacházejí v útvarech, jež uložila voda, hlavně ty organizmy, které v době svého uhynutí nemohly vodě uniknout. První organizmy, jež voda zaplavila, byly často fyziologicky primitivní - a ne nutně geologicky starší či geologicky jednodušší.

(5) Ačkoliv trilobit je zařazován mezi primitivní živočichy, měl velmi složité a složitě organizované oko, jaké lze vůbec najít v přírodě v nějakém organizmu. To je dokázala vyvinout ve velmi krátkém čase čirá náhoda? A jak? Srov. Science News 105 (2. 2. 1974) 72.

Datovací metoda směrodatných zkamenělin je vystavena ještě dalším nebezpečím, jež omezují spolehlivost jejích výsledků. Když jsem studoval zoologii na oxfordské universitě, byl znám druh ryb Coelacanthus (Latimeria) jenom jako zkamenělina. Podle tehdejší teorie to měl být jeden chybějící článek ve vývoji ryb. Geologické útvary, v nichž se nacházely zkameněliny latimérií, byly podle této směrodatné zkameněliny datovány s naprostou jistotou (mnoho milionů let.) Doba vymření latimérií závisela na názoru toho kterého přírodovědce a stejně byly datovány i útvary se zkamenělinami latimérií.

V současné době vědí všichni informovaní lidé, že takové určování stáří na základě směrodatných zkamenělin - latimérií může být naprosto mylné. Vždyť naprosto stejná žívá ryba se loví ve vodách u Madagaskaru (6) a je totožná se zkamenělinami, o kterých se tvrdí, že jsou 300 milionů let staré. Kdyby latimérie skutečně vymřela asi před 300 miliony let, pak by se její zkameněliny mohly použít jako datovací metoda. Kdo však dnes může tvrdit, že geologický útvar s latimériemi musí být asi 300 milionů let starý? Pozůstatky by mohly pocházet právě tak dobře z jednotlivých latimérii, které obeplouvaly Madagaskar v geologicky nedávné době.

Spolehlivost datovací metody směrodatných zkamenělin je tedy naprosto závislá na datu, kdy druh vymřel. Avšak nemůže-li být toto datum bezpečně stanoveno, metoda nedokáže přesně datovat. Datovací metoda směrodatných zkamenělin nemůže poskytnout žádné absolutní hodnoty, pokud nejsou známa absolutní data vymření.

(6) COLEACANTH: Science News (27. 3. 1965) 199; New Scientist (25. 5. 1972).

Všechny výsledky, jež uvádí, jsou závislé na rodokmenu a předpokladech vývojové teorie. A datování rodokmenu je opět konstruováno za pomoci domnělých dat vymření jednotlivých druhů. Kerkut právem poukazuje na toto slabé místo datovací metody směrodatných zkamenělin. (7)

Pokud máme ještě problém latimérií před očima, nesmíme přehlédnout další aspekt klamné podstaty vývojové teorie. Latimérie, jako poměrně primitivní ryba, byla považována za předka pozdějších dále se vyvíjejících druhů. Teprve v poslední době se vytvořil docela jiný obraz o latimérii. Posledním bádáním totiž bylo zjištěno, že latimérie jako druh není z hlediska organizovanosti vůbec primitivní. Tato ryba je totiž » ovovivipar « (přivádí na svět živá mláďata) avšak bez placenty (plodové lůžko) jako u savců (New Scientist 70.-1976-456). Jak se má nyní posuzovat fakt, že ryba, která na vývojové stupnici platila za poměrně primitivní a málo vyvinutou, má tak vysoce vyvinutý rozmnožovací mechanizmus? Určitý druh žraloků se rozmnožuje podobným způsobem. Jak mohou být fyziologicky tak vysoce vyvinuté ty druhy ryb, které se údajně vyskytují v dávných geologických údobích? Evoluce za pomoci čiré náhody a přírodního výběru měla stěží dost času na takové fyziologické finesy. Vysoce vyvinuté oko trilobita podtrhuje tutéž skutečnost. (8)

(7) G. A. KERKUT; Implications of Evolution. Pergamon Press (Oxford 1977) Str. 134-169.

(8) New Scientist 69 (i975) 600.

V poslední době vyvstaly další obtíže téhož druhu, jež uvádějí v pochybnost datovací metodu směrodatných zkamenělin. Už jsme se o nich zmínili:

V Glen Rose (Texas) v korytě tamní řeky Paluxy se nachází velké množství stop ještěrů. Protože stopy ještěrů slouží jako směrodatné zkameněliny, datuje se stáří křídového útvaru v Glen Rose asi 0-120 milionů let. Rolland Bird a další přírodovědci tam vyfotografovali i jiné stopy. Některé z nich byly nesporně lidské. Tyto stopy byly často 39 cm i víc dlouhé vedle 30 cm stop. Objevují se tam také stopy, jež odpovídají otisku dětské nohy. Jsou-li tyto stopy opravdu lidské - a neexistuje žádný experimentální důvod, který by uváděl tento předpoklad v pochybnost - pak narážíme opět na ohromnou potíž při datování; vždyť ty zkamenělé stopy, podobné lidským, leží v témže geologickém útvaru jako stopy veleještěrů.

Jak se má geologický útvar v Glen Rose datovat tváří v tvář těmto skutečnostem? Podle metody směrodatných zkamenělin jsou útvary se stopami veleještěrů 70-120 milionů let staré. Určuje-li se stáří podle lidských stop, musel by být útvar nejvýš 1-10 milionů let starý. Rozdíl mezi obojím datováním téhož geologického útvaru je náramný. (Nedávno tři vědecké laboratoře nezávisle na sobě určily stáří stop dinosaurů a lidských stop v Glen Rose, v korytě řeky Paluxy (Texas), a to za pomoci dřevěného uhlí, které bylo nalezeno v křídové vrstvě. Došly k shodnému výsledku: není starší než 12.800 let.)

Experimentální stránka darwinistické vývojové teorie je závislá na datování zkamenělých biologických pozůstatků. Aby uspořádání vývojové teorie mohlo být experimentálně průkazné, musela by být k dispozici jedna nebo i více datovacích metod, jež by určovaly stáří (geologických vrstev i nálezů) nezávisle na vývojové teorii a na jejích předpokladech.

Datovací metoda směrodatných zkamenělin je bezesporu nejdůležitější, jakou má geologie k určování stáří vrstev. Ona také přispěla k potvrzování vývojové teorie víc než všechny ostatní datovací metody. Ona totiž vždycky podporuje vývojovou teorii. Důvod je jasný: předpokládá totiž, že vývojová teorie je experimentálně pravdivá, takže může za její pomoci vybudovat rodokmen a pak dokazuje pravdivost teorie na stupních rodokmenu. Tak datovací metoda směrodatných zkamenělin dostává punc správnosti na základě vývojové teorie. Nato se přikročí k tomu, že vývojová teorie dostane punc správnosti od datovací metody směrodatných zkamenělin. Je pak možno se divit, že vývojová teorie potvrzuje datovací metodu směrodatných zkamenělin a naopak? Z této symbiózy mezi teorií a praxí žije a tyje už více než 130 let. Právě datovací metoda směrodatných zkamenělin rozhodujícím způsobem pomohla vývojové teorii udržet se v přírodovědeckém sedle, přestože sám neodarwinizmus stojí v přímém rozporu s druhým termodynamickým zákonem.

Odmítnutí datovací metody směrodatných zkamenělin by odstranilo hlavní oporu neodarwinistické teorie, která dnes už více než 130 let brzdí biologické bádání, neboť není nic jiného než » circulus vitiosus «. Její zásadní odmítnutí muselo být tedy naším prvním úkolem při prověrce datovacích metod.

3. Datovací metoda pomocí C14

Datovací metoda pomocí radioaktivního izotopu uhlíku-C14 se dá použít všude, kde se vyskytují biologické pozůstatky, neboť ty mají v sobě uhlík. Uhlík je směsí izotopů C11, C12, C13 a C14, Izotopy jsou atomy téhož prvku, lišící se jen svou hmotou, avšak mající stejné chemické vlastnosti. C14 se syntetizuje v horní atmosféře tím, že dusík (N14) je bombardován pomalými nebo tepelnými neutrony: N14 + n = C14 + H1

Protože kosmické paprsky neustále bombardují zemskou atmosféru, v níž je obsaženo hodně N14, v horní atmosféře se nepřetržitě vytváří C14 z N14. Tento C14 je oproti C12 radioaktivní. Když se radioaktivní C14 sloučí s kyslíkem, vzniká C14O2, který je též radioaktivní. Tento radioaktivní oxid uhličitý C14 O2 se smíchá s oxidem uhličitým vzduchu C12 O2, který není radioaktivní.

C14 je tedy radioaktivní, a proto se rozkládá. Během 5568 let (nebo 5730 let, záleží na názoru toho kterého přírodovědce) se rozloží polovina nahromaděného C14. Tzv. poločas rozpadu trvá tedy 5568 (5730) let. Po této době klesne na polovinu radioaktivita jakéhokoliv množství C14. Po dalších 5568 letech se hodnota zmenší opět o polovinu. Po třetím takovém údobí opět o polovinu atd.

Když nyní rostlina přijímá ze vzduchu pomocí fotosyntézy oxid uhličitý a přeměňuje jej za pomoci slunečního světla na cukr a energii, bude rostlinná tkáň právě tak radioaktivní jako oxid uhličitý ve vzduchu; neboť C14 v rostlinách i ve vzduchu je v rovnováze. Zvířata i lidé pojídají rostliny, v nichž je obsažen radioaktivní C14, takže se i jejich tkáně stávají radioaktivní. Všechno, co žije na zemi, je konec konců závislé na radioaktivním CO2 ve vzduchu. Všechno živé stojí v rovnováze s tímto radioaktivním CO2 ve vzduchu. Pokud se ve vzduchu syntetizuje C14 z N14 při konstantní rychlosti skrze kosmické bombardování, zůstává konstantní i radioaktivita vzduchu a celé živé biologie. Biologie a vzduch vytvářejí vztah dynamické rovnováhy.

Nastane-li smrt zvířete, či uhyne-li rostlina, přestává i rovnováha mezi C14 ve vzduchu a C14 ve tkáni organizmu. V mrtvém organizmu se totiž C14 ve tkáních neobnovuje přísunem C14 ze vzduchu. Radioaktivní molekuly C14 se v mrtvé tkáni rozkládají a nejsou nahrazovány novými C14 ze vzduchu. Následkem toho v mrtvém organizmu klesá radioaktivita C14 (zatímco u živých organizmů je konstantní, tj. v rovnováze s koncentrací C14 ve vzduchu). 5568 (5730) let po smrti organizmu proto dosahuje radioaktivita mrtvé tkáně už jen polovinu původního množství. Tento proces je základem datovací metody pomocí C14. Určí se radioaktivita C14 mrtvé tkáně a vypočítá se pak pomocí tzv. poločasu rozpadu, kolik let uplynulo od smrti organizmu. Přitom se přirozeně předpokládá, že radioaktivita C14 zůstala konstantní od okamžiku smrti až do dneška. Spolehlivost datovací metody pomocí C14 je závislá na následujících předpokladech.

a) C14 ve vzduchu. Koncentrace C14 ve vzduchu musí být v okamžiku smrti organizmu stejně silná jako v době, kdy se provádí určování stáří. Byla-li např. při smrti organizmu hodnota C14 ve vzduchu nulová a uplynulo-li od této smrti 1000 let, pozůstatky tohoto organizmu by předstíraly nekonečné stáří. Když totiž takový organizmus uhynul, neměl v sobě žádné radioaktivní C14 a musí proto v každé době ukazovat, podle této metody, že je nekonečně starý. Byla-li naproti tomu radioaktivita C14 nějakého organizmu v okamžiku jeho smrti před 5.568 lety (5.730) přesně dvojnásobná než dnes, pak nyní dojdeme k výsledku: počet let = 0, to zn., že organizmus právě zemřel nebo ještě žije. Z toho děláme závěr, že datovací metoda je přímo závislá na konstantní rychlosti syntézy C14 skrze kosmické záření v horní atmosféře. Může však astronomie zaručit tuto stálost?

b) C14 - rychlost rozkladu. Rychlost rozkladu C14 musí zůstat stálá za všech přírodních podmínek, tj. musí být možné zaručit absolutní stálost tzv. poločasu rozpadu a to za všech přírodních podmínek, jaké mohou nastat na povrchu země. V poslední době se právě v této oblasti objevily vážné pochyby v kruzích odborníků. (8a)

c) Výměna C12 a C14 ve zkamenělinách. Po uhynutí organizmu nesmí dojít k výměně C12 a C14 mezi okolním prostředím a organickými pozůstatky. Je-li vzorek, jehož stáří se má určit, napájen čerstvým C14 ve formě karbonátu či bikarbonátu (uhličitan nebo kyselý uhličitan), pozůstatky se budou zřejmě jevit mladší, než jsou ve skutečnosti. Když se C14 jako karbonát či bikarbonát vylouhuje vodou a nahradí se C12, pak se pozůstatky budou zdát starší, než jsou ve skutečnosti. Vždycky totiž nelze zaručit, že nedošlo k této výměně mezi C14 a C12.

Shora uvedené předpoklady pro spolehlivost Libbyho metody pomocí C14 je nutno krátce vysvětlit, protože na nich závisí i spolehlivé datování podle této metody. Sám Libby (Willard Frank Libby - nositel Nobelovy ceny za chemii 1960) upozorňoval na možnost takových mezer ve své metodě a varoval, aby se po ní nežádalo příliš.

(8a) JOHN ANDERSON: Abstract of Papers. 161. kongres amer. chem. společnosti v Los Angeles (1971); srov. též W.W. Fields Unformed and Unfilled, Presbyterian and Reformed Publishing Company (Nutley, N. J. 1976), str. 212.

4. Konstantní koncentrace C14 v atmosféře

Má-li datovací metoda pomocí C14 vykazovat spolehlivé výsledky, musí být stálá koncentrace C14 ve vzduchu za posledních 5.000 - 60.000 let; to zn. syntéza C14, k níž dochází v horní atmosféře skrze bombardování kosmickým zářením, musí zůstat stálá (konstantní). Jinými slovy N14 musí být dnes bombardován kosmickým zářením stejně intenzivně jako v době, kdy uhynul biologický pozůstatek, jehož stáří je třeba určit. Je však možné zaručit, že toto bombardování je konstantní?

Sám zdroj kosmického záření, i když není dopodrobna znám, zůstal podle názoru směrodatných astronomů pravděpodobně stálý. Problém koncentrace a intenzity kosmického záření, jež zasahuje horní atmosféru, zůstává otevřený. Závisí to na mnoha faktorech, mezi nimi i na síle zemského magnetického pole. Čím je totiž silnější magnetické pole naši země, tím slabší je kosmické záření, jež proniká do atmosféry. V dobách, kdy má země silné magnetické pole, proniká na ni méně kosmického záření, než v dobách slabého zemského magnetického pole. Zjišťujeme tedy, že koncentrace C14 v atmosféře je přímo závislá na síle magnetického pole naší země. Datovací metoda pomocí C14, jak jsme už zjistili, je však přímo závislá na konstantní syntéze C14 skrze kosmické záření. Konec konců je tedy datovací metoda pomocí C14 závislá na stálosti magnetického pole naší země. Avšak jak je stálé ve skutečnosti magnetické pole naší země?

5. Vliv magnetického pole země na syntézu C14

Je všeobecně známo, že zemské magnetické pole podléhá silným výkyvům. Před 145 léty Karl Friedrich Gauss začal měřit zemské magnetické pole. V roce 1835 zjistil jeho hodnotu 85,6 x 1021 A/m2. Dnešní hodnota za týchž podmínek je 80,1 x 1021 A/m2. Za 145 let se tedy zmenšila síla magnetického pole země o 5,5 x 1021 A/m2 (9).

Magnetické pole naší země je povětšinou nezávislé na magnetických rudách v zemské kůře. Kovy při teplotě, jež přesahuje Curieův bod (u železa při 750° C), se už nemohou zmagnetovat. V zemské kůře, asi v 25 km hloubce, dosahuje teplota Curieovy hodnoty, takže v té hloubce železo nemůže být příčinou magnetického pole. Totéž ovšem platí i pro ostatní magnetické kovy. Dosahuje-li teplota Curieův bod v 25 km hloubce a je-li zemská poloosa asi 6.370 km dlouhá, pak v zemském jádru je pro všechny kovy Curieova hodnota mnohonásobně překonána. Z toho vyplývá, že zemský magnetizmus je elektromagnetický. Naše zeměkoule není žádný trvalý magnet. Elektrické proudění v zemské kůře vytváří magnetické pole; jakmile se toto proudění omezuje, slábne i magnetické pole.

Protože je experimentálně dokázáno, že magnetické pole se rychle rozpadá, ubývá zřejmě i proud v zemské kůře; a tím musí slábnout i magnetické pole. O příčinách a původu těchto proudů se mnoho bádá a přemýšlí.

(9) W. F. LIBBY: Radiocarbon Dating. University of Chicago Press, 6th revised edition (Chicago 1965) Str. 4-5; srov. W.W. FIELDS: Unformed and Unfilled. Presbyterian and Refotmed Publ. Co., Nutley N. J. 1976; A. E. WILDER SMITH: Mans Origin, Mans Destiny. Shaw, Publishers (Wheaton, Ill. 1970), Str. 116-118.

Lamb (10) se domnívá, že se jedná o volné proudy, které jsou zbytky dávných geologických a kosmických událostí. Takové proudy by přirozeně časem slábly, takže se magnetické pole musí rozpadat, jak to také pozorujeme. A k tomu ještě víme, že v minulých dobách magnetické pole kolísalo. Nejsou však žádné důvody k předpokladu, že by se rozpad magnetického pole mohl změnit v jeho růst působením normálních, známých procesů, k nimž došlo v historických údobích.

Nic tedy nemluví ve prospěch toho, že by geologické nebo kosmické události během posledních 20.000 let mohly přispět k oživení proudu v zemské kůře.

Podle současných měření je poločas rozpadu zemského magnetického pole asi 1400 let - ovšem za předpokladu, že zůstala rychlost rozpadu konstantní. To znamená, že během 1400 let zeslábne magnetické pole země o polovinu. Z toho vyplývá, že během 7000 let (5 poločasů rozpadu) dnešní magnetické pole kleslo na 1/32 své původní hodnoty. Současná hodnota magnetického pole musí tedy být 37% jeho hodnoty v Kristově době (II).

(10)T. G. BARNES: Origin and Destiny of the Earth's Magnetic Field. Institute for Creation Research (San Diego 1973Str. XIII; srov. Fields uvedené dílo (pod, g),

(11) W. W. FIELDS: Unformed and Unfiled.Presbyterian and Reformed Publ. Co. (Nutley, N. J. 197. str. 203.

Důsledky těchto pozorování jsou důležité:

a) Z geologického hlediska měla země v relativně krátké době podstatně silnější magnetické pole než nyní. Čím je zemské magnetické pole silnější, tím slabší je kosmické záření, jež proniká do horní atmosféry a následkem toho tím menší je i syntéza C14. Čím silnější je magnetické pole, tím víc je přibrzděna syntéza C14.

b) Shora uvedené úvahy o hodnotě magnetického pole mohou být upřesněny takto:

4.000 př. Kr. byla hodnota magnetického pole 12 G (Gaussů)

5.000 př. Kr. 20 G

6.000 př. Kr. 35 G

8.000 př. Kr. 98 G

1970 Kr. vykazovala hodnota magnetického pole 0,62 G (Gaussů) (12).

c) Asi před 10.000 by muselo být ve vzduchu podle toho zcela málo C14, jestliže rozpad magnetického pole postupoval konstantní rychlostí; vždyť reakce N14 + n= C14 + H1 musela být následkem nedostatečného záření téměř zcela nepatrná.

d) Biologické pozůstatky, které se už tehdy před 10.000 léty ukládaly do geologických vrstev, měly v sobě už při své smrti málo C14, takže se musí dnes jevit starší, než jsou ve skutečnosti. Když v těch dobách vznikala ropa a uhlí za uvedených podmínek, byly už při svém uložení z hlediska datovací metody pomocí C14 radioaktivně » mrtvé «, a proto se jeví jako mimořádně staré. Jestliže se uhlí a ropa ukládaly před 10.000 léty a v té době bylo ve vzduchu nepatrně C14, předstíraly by dnes - stejně jako tehdy - vysoké stáří.

e) A nyní něco důležitého: Pod ochranou magnetického pole by nebyla přiškrcena jen radioaktivita C14 ve vzduchu, nýbrž by bylo přitlumeno všechno ionizující záření kosmického původu. Zemský povrch by byl mnohem méně radioaktivní, než při dnešním stavu rozpadajícího se magnetického pole.

(12) D. a MAUREEN TERLING: Continental Drift. Doubleday and Co. (Garden City, N. Y. 1971), str. 64; srov. FIELDS, str. 64.

Je známo, že vzrůst ionizujícího záření zkracuje délku života všech biologických organizmů a škodí jejich vitalitě. Zároveň přibývá biologických změn. Byla-li tedy jednou doba, v níž bylo ionizující záření na zemském povrchu podstatně menší než dnes, pak by měly všechny tehdejší organizmy sklon žít déle a vyskytovalo by se méně biologických změn než dnes; byly by také daleko vitálnější než dnes. Uhelné vrstvy v zemi dosvědčují obrovskou vitalitu rostlin. Obří vzrůst zvířat i rostlin v dřívějších geologických údobích ukazují na podobnou vitalitu. Jistě v tom také hrála svou roli zvýšená teplota - v některých dávných dobách vládlo teplejší podnebí než dnes - avšak pouhý tepelný rozdíl by sám o sobě stěží stačil vysvětlit bujný růst vrstev uhlí a gigantizmus zvířat a rostlin.

Lze předpokládat, že rychlý rozpad magnetického pole naší země silně ovlivnil biologické podmínky životního prostředí. Rozpadá-li se zemské magnetické pole stejnou rychlostí, pak by před 10000 léty zemští živočichové byli podstatně silnější a také by žili déle než dnes. V genetice zvířat a rostlin by se ještě nenahromadily škodlivé mutace způsobené ionizujícím zářením. Zasvěcený biolog čte proto s určitým zadostiučiněním, že Adam žil 930 let, Metusalem 969 let a Noe 950 let. Teprve po velkých geologických zvratech, jež pravděpodobně negativně ovlivnily magnetické pole, začali lidé dosahovat věku nejvýš 120 let a v následujícím průběhu klesl věk na 70 let. V téže době prý začalo hynutí a vymírání velkých druhů zvířat i rostlin. Takové účinky lze určitě připsat, i když jen zčásti, klesající ochraně zemského povrchu proti kosmickému záření.

f) Podle všeobecného přesvědčení zemské magnetické pole kolísá. Slábne a zase sílí. Čas od času dochází k zvratu magnetických pólů. Vyvstává tedy otázka, zda se tyto výkyvy magnetického pole shodují s vymřením různých druhů v geologických dobách. Robert J. Uffen (13) se domníval, že úbytek magnetického pole umožňoval tak silné kosmické záření, že organizmy žijící v mělkých vodách, byly usmrceny anebo dávka mutací byla tak vysoká, že se tím urychlila evoluce.

Od zveřejnění Uffenova díla (1963) však jiní badatelé uvádějí, že zvýšené kosmické záření, k němuž došlo následkem slábnoucího magnetického pole, by bylo příliš slabé, než aby mělo biologické následky. Opět jiní badatelé naproti tomu dokázali, že během magnetických zvratů vyhynuly celé biologické druhy (14). Při provádění hlubokomořských vrtů se zjistila souvislost mezi vymřením dírkonošců a zvraty pole (15) (foraminifera - řád prvoků z třídy kořenonožců-Rhizopoda).

Allan V. Cox (16) rozvíjel tyto ideje dál. Zmizí-li zcela dipól, který činí čtyři pětiny celkové síly pole, i víc, pak prý se ochrana zemského povrchu proti kosmickému záření neoslabí o více než 10-12%, neboť hlavní ochranou není magnetické pole, nýbrž sama atmosféra. Cox pak navrhuje, že v dobách oslabeného magnetického pole slábne stejně i ochrana, kterou nám poskytuje atmosféra proti kosmickému záření. Mechanizmus oslabené atmosférické ochrany probíhá takto: Kdyby země neměla magnetické pole, měly by protony sluneční činnosti všude volnější přístup.

(13) R. J. UFFEN: Nature 198 (1963). 143. - srov. Science News 109 (1976) 204.

(14) Geological Society of America Bulletin 82 (1971), 2433·

(15) BARBARA KRATING, EMILIE PASSAGNO a CH. HELSLEY: Science News 109 (1976), 204.

(16) A. V. Cox: Viz Science News 109 (1976), 204.

Během oslabení magnetického pole vnikají tyto protony do atmosféry a katalytickým způsobem ničí vrstvu ozónu v horní atmosféře tím, že vytvářejí oxid dusnatý (NO). Je známo, že NO katalyticky ničí ozón. Zničení vrstvy ozónu v horní atmosféře by umožnilo pronikání ultrafialových paprsků atmosférou a ty by mohly usmrcovat život. Slábnoucí pole by tedy umožňovalo pronikání více protonů ze sluneční činnosti, jež vytvářejí NO a ten by zničil vrstvu ozónu, jež chrání život před velmi škodlivými ultrafialovými paprsky. Tak by přece jen zemské magnetické pole silně ovlivňovalo život organizmů na světě.

U všech těchto úvah se ovšem předpokládá, že rozpad magnetického pole zůstává opravdu konstantní. Bylo by možné přijmout, že dochází k takovému konstantnímu rozpadu, kdyby proud, jenž vyrábí magnetizmus, vytryskl z nějaké ojedinělé obrovské geologické události. Pozdější menší události, ať už vyrábí proud nebo jej ničí, by měly vliv na sílu nebo slabost proudu a porušily by stálost rozpadu. Protože ale původní pramen proudu není ještě znám, lze v této oblasti zatím jen spekulovat (pronášet teorie).

6. Některé závěry

a) Biologické pozůstatky, jež jsou 5000-10000 let staré, mohou předstírat daleko vyšší stáří při určování datovací metodou pomocí C14.

b) Rostoucí ionizující ozařování následkem slábnoucího magnetického pole zkrátí délku života všech živých organizmů a sníží jejich vitalitu. Přitom se budou stále častěji vyskytovat mutace. Protože však přes 90% mutací škodí životu, dědičné vlastnosti všech živých organizmů budou za těchto okolností degenerovat. Tato degenerace může vést ke zhoršení, stěží však ke zdokonalujícímu se vývoji, protože nelze klást rovnítko mezi degeneraci a vývoj dokonalejších druhů!

c) V dřívějších dobách, při nepatrném kosmickém ozařování, nedocházelo k tolika mutacím, jako v dobách silnějšího ozařování. Jsou-li však mutace vlastním zdrojem darwinistické evoluce (jak se tvrdí téměř na všech stranách), pak tento druh evoluce nebude při silném magnetickém poli naší země probíhat tak rychle. Při silnějším ozařování by musela darwinistická evoluce probíhat rychleji. Zde narážíme na velký paradox: Podmínky pro darwinistickou evoluci - silné ozařování, velké mutace, jsou právě pro udržení života nejvíc škodlivé. V prvotních údobích země při nepatrném kosmickém záření by podle toho evoluce musela probíhat mnohem pomaleji než dnes, při silném ozařování a velkých mutacích. Avšak současná geologie nás chce učit pravému opaku - k hlavnímu vývoji prý došlo už v prekambriu a kambriu, kdy mutace byly pravděpodobně řidší než dnes. A tu je třeba si uvědomit, že přece všechno živé je dnes vystaveno silnějšímu ionizujícímu záření víc než kdy jindy a prakticky už nedochází k žádnému vývoji vyšších druhů, který by se dal zjistit. K současné evoluci prý dochází v čistě duševní oblasti, a ne v tělesné. (že by jen v knihovnách po celém světě?). Jak se mají biologicky oddělit tyhle dvě oblasti, to zůstává ovšem mírně záhadné. Z biologického hlediska duševní vývoj je závislý na fyzikálním vývoji mozku - nebo aspoň na » komputerech «, které mozek vyvíjejí a programují.

d) Jsou-li biologické pozůstatky podstatně mladší než jak se jeví podle datovací metody pomocí C14 a jiných metod, pak se ještě více zkrátí čas nutný pro vlastní evoluci, než jsme si mysleli. Toto zkrácení časových údobí pro evoluci je opravdu na pováženou, neboť vývoj pomocí čiré náhody a mutací potřebuje především obrovská časová období. Vždyť požadovaný čas pro vlastní darwinistickou evoluci vystačí i z teoretického pohledu jen ztěží.

7. Jiné datovací metody

Datovací metoda pomocí C14 se používá jen pro určování stáří od současnosti do 10000-60000 let, protože C14 má relativně krátký poločas rozpadu. Pro starší útvary a pozůstatky byly vyvinuty jiné datovací metody. Datovací metoda pomocí draslíku a argonu vychází ze skutečnosti, že draslík je mírně radioaktivní a pomalu se rozkládá na vzácný plyn argon. Ten se pak ukládá v nejrůznějších krystalových mřížkách, jež obsahují draslík. Změří se tedy množství argonu v takových mřížkách a pak lze vypočítat stáří na základě poločasu rozpadu draslíku. Pomocí této metody se tedy určuje množství argonu na krystalových mřížkách, který se tam nashromáždil od doby, kdy masa přešla z tekutého stavu do pevného. Je zřejmé, že argon se udrží jen v pevné krystalové mřížce (ne v tekuté lávě!). Touto metodou tedy nelze určovat stáří tekutých » skal « (lávy). Teprve až začnou skály krystalizovat, pak je možné touto metodou měřit jejich stáří.

Přestože je teorie, jež tvoří základ této metody, prostá, vynořují se při jejím použití všelijaké těžkosti.

Argon se zachycuje na krystalových mřížkách jen fyzikálně, takže plyn může snadno unikat. Např. zahřeje-li se nějaký útvar s krystaly, v nichž je argon, plyn částečně unikne. Avšak unikne-li argon, pak se útvar bude nutně jevit mladší, než je ve skutečnosti. Naproti tomu se útvar bude jevit starší, když do krystalových mřížek vnikne argon ze vzduchu (vzduch totiž obsahuje značné množství argonu). Za těchto okolností datovací metoda určí příliš vysoké stáří.

Protože se jedná o zcela nepatrná, ba miliardtinová množství argonu, musí tato metoda počítat s relativně vysokou hranicí omylu. K tomu se pojí další obtíž, k níž se dnes velmi málo přihlíží. Všeobecně se předpokládá, že stálost radioaktivní rychlosti rozpadu jednotlivých prvků je absolutně neměnná. Uvede-li ji někdo v pochybnost, pak sklidí často jen údiv. A přece dnes víme, že např. poločas rozpadu plutonia se dá téměř libovolně měnit. Totéž platí pro izotopy uranu a jiných radioaktivních látek. Je-li plutonium v procesu atomové bomby (tedy v proměnlivém proudění neutronů), pak se poločas rozpadu tohoto radioaktivního prvku zmenší z tisíců let na několik miliardtin vteřiny. Vložíme-li týž radioaktivní kov do atomového reaktoru, tedy do proměnlivého proudění neutronů, pak lze poločas jeho rozpadu měnit libovolně.

Jestliže kosmické události v dávných dobách způsobily velkou koncentraci neutronů na zemském povrchu (např. před biogenezí), bylo by možné, že by se poločasy rozpadu radioaktivních látek znatelně zkrátily. Dnes se už nesmí tvrdit, že poločasy rozpadu radioaktivní látky jsou absolutní konstantou. Jsou závislé na prostředí. A přece všechny datovací metody, kromě metody směrodatných zkamenělin, závisejí na absolutní stálosti poločasu rozpadu radioaktivních látek. Povrch Měsíce i Země velmi jasně dosvědčují, jak často na nich muselo v dávných dobách docházet ke změnám. Lze proto přijmout jako fakt, že prouděni neutronů na zemi nebylo vždy konstantní (17).

8. Shrnutí

Běžné datovací metody nejsou zásadně s to absolutně doložit obrovská časová údobí, která požaduje darwinistická evoluce. Rychlý vývoj dokonalejších druhů vyžaduje vysokou dávku mutací, jež může být závislá na silném ionizujícím ozařování. Avšak víme, že vysoké dávky záření jsou škodlivé už pro existující život, ba při vysoké koncentraci mohou život i zničit. V prekambriu a kambriu jsou zastoupeny téměř všechny biologické rody, což by podle neodarwinistické teorie svědčilo o vysoké dávce mutací. Avšak právě ty by byly závislé na silném radioaktivním záření, jež by bylo opět pro biogenezi nepříznivé. Vysoké dávky ozařování zabraňují, aby se vytvořila a udržela zdravá genetika; vedou spíše k involuci (zanikání) než k evoluci (vývoji). Konečně je nutno přiznat, že datovací metody pomocí radioaktivity nemohou dodat žádné spolehlivé údaje o velkých časových údobích, které vyžaduje Darwinova teorie. Všechny mohou snadno předstírat příliš vysoké stáří.

(17) W. STRATTON. D. SILMANN, S. BARR, H. AGNEV: Are portions of Urals really contaminated? Science 206 (28. 10. 1979). 423-425: srov. též Wilder Smith na uvedeném místě (pozn. 3).


Zpět     Dále