VII.
MIKROEVOLUCE, TRANSFORMIZMUS A KONCEPTY
1. Stačí na evoluci mutace a přírodní výběr?
Slovo » evoluce « se často nevědomky používá ve dvou významech. Za prvé se tím míní malé proměny v rámci jednoho druhu, jež vznikají mutacemi a výběrem, a které se pak mohou dědit (mikroevoluce). Za druhé se tím míní přeměna jednoho druhu v jiný vyšší druh tím, že se nahromadí mutace, a právě toto znamená slovo » transformizmus «. K prvnímu druhu evoluce (mikroevoluce) zřejmě dochází. Je skutečností. Je vidět denně na rostlinách, zvířatech i lidech. Pěstitelské pokusy u krav, psů, u různých druhů pšenice či rýže dokazují, že tento způsob evoluce nebo mikroevoluce je nepochybnou skutečností, kterou lze dokázat přírodovědeckými pokusy.
Naproti tomu přeměna jednoho druhu v jiný na základě mutací a přírodního výběru je docela jiný problém. Mnozí biologové se snaží použít skutečnost mikroevoluce jako základnu pro makroevoluci nebo transformizmus a zaměňují tak oba pojmy evoluce. Hranice druhů jsou biologické reality. Mikroevoluce uvnitř těchto hranic je jiný jev než makroevoluce, jež prý překračuje hranice druhu. První pojem (mikroevoluce) vyžaduje pouhou úpravu už existující genetické informace. Druhý pojem (makroevoluce) vyžaduje, aby kvalitativně i kvantitativně rostla už stávající genetická informace, a to čirou náhodou a výběrem.
Vznik Darwinových druhů pěnkav připisujeme mikroevoluci. Vždyť k potřebným malým úpravám může dojít na témže základě, jako vznik pářící houbovité tkáně u ropuchy druhu Alytes obstetricans (1). Jestliže se páry těchto ropuch nutí, aby se pářily ve vodě, což normálně nečiní - samečkovi naroste taková houbovitá tkáň. Životní prostředí působí na již existující genetickou informaci v ropuše, aby se vytvořily houbovité tkáně. Žije-li ropucha na suchu, pak zůstává tato genetická informace latentní. Životní prostředí uvolní už stávající genetickou informaci právě tak jako práce v zahradě oživí moji už existující genetickou informaci pro tvrdou kůži na rukou, takže dostanu mozoly. Tak může mikroevoluce pocházet z malých modifikací nebo uvolnění už stávající genetické informace, kterou oživí prostředí. Pro takový proces není zapotřebí nové informace. Pro jev, který nazýváme mikroevolucí stačí modifikovaná nebo nově uvolněná informace.
Naopak přechod nějakého suchozemského savce do rodu velryb vyžaduje zcela novou informaci. Musí nějak vzniknout nová a velmi specifická informace, která se nutně zakládá na znalostech hydrauliky, aby zkonstruovala zvláštní prsní bradavky velrybí samice, jež kojí mláďata pod vodou. Nebude stačit úprava informace k vytvoření bradavky u suchozemských savců, aby bylo možno zkonstruovat takovou prsní bradavku.
(1) A. KOESTLER: The case of the Midwife Toad. Hutchinson (London 1971).
Přechod nějakého druhu opic do » homo sapiens « by také vyžadoval naprosto novou informaci. Vždyť opice nevlastní informaci, která by zkonstruovala neslýchaně složitý » komputer « lidské řeči. Práce Noama Chomského v této oblasti jasně dokázaly tuto skutečnost (2). K tomu přistupuje ještě další nová informace, kterou vyžaduje vytvoření dalších sekundárních částí systému lidské řeči (jazyk, rty, tvar ústní dutiny atd.). Přechod jednoho druhu pěnkav ve druhý se dá vysvětlit za pomoci mutací (obměn, modifikací) nebo tím, že se pod vlivem životního prostředí uvolní už existující genetická informace. Avšak přechod nějakého druhu opic v člověka, suchozemského savce v nějakou velrybu nebo obojživelníka v nějaký druh plaza vyžaduje zcela novou dodatečnou informaci, kterou nemůže pokrýt obměna nebo kolísání latentní už existující genetické informace. Proto rozlišujeme mikroevoluci od makroevoluce, a to na základě informace, jež by byla nutná pro přechod.
Dnes je většina vedoucích přírodovědců toho názoru, že mutace a přírodní výběr jsou hnací pružinou obou druhů evoluce a že mezi nimi neexistuje žádný zásadní rozdíl. Mnozí biologové zastávají názor, že jakýsi druh chemické selekce či výběru řídil chemickou evoluci až k prabuňce, to zn. k abiogenezi. Profesor zoologie na cambridgské universitě v Anglii W. H. Thorpe (3) zastává dokonce názor, že mutace a přírodní výběr jsou výlučně a samy o sobě s to vysvětlit všechno, co se týká vzniku života (chemická evoluce až k prabuňce) i biologických druhů (makroevoluce).
(2) N. CHOMSBY: Language and Mind. Harcourt (New York-ChicagoAtlanta 1972).
(3) W. H. THORPE: Evolution and Christian Belief, Occasional Paper No. 7. British Social Biology Council, Tavitrock House South, London.
Je proto přesvědčen, že se můžeme vzdát hledání dalších vysvětlení biogeneze a vzniku jednotlivých druhů - všechno prý už dokonale vysvětlil neodarwinizmus. Mnozí význační přírodovědci zastávají podobný názor a vybízejí své studenty, aby beze všeho přijali tutéž tezi. Lze tak jednat, aniž by tím intelektuální poctivost utrpěla újmu?
Je přirozeně známo, že většina mutací škodí organizmu, který je jejich nositelem. Má se za to, že jen velmi malé procento mutací, které se vyskytnou na organizmu, by mohlo být pro něj prospěšné. Tyto velmi řídké prospěšné mutace by pak měly být odpovědny za vývoj k dokonalejším druhům pomocí čiré náhody. Tak by tedy přírůstek mutací, způsobený silnějším ionizujícím zářením měl podporovat evoluci navzdory už zjištěné skutečnosti, že ionizující paprsky mají sklon škodit rozvoji života a jeho trvání. V boji o život prý snadněji přežije několik těch málo organizmů, které jsou nositeli příznivých mutací. A ty organizmy, co přežijí, budou prý mít samozřejmě více potomstva než ty, které přežijí jen s námahou; z toho prý vyplývá, že časem nositelé příznivých mutací budou převládat v jakémsi společném fondu druhových genů. Čím rychleji prý bude docházet k mutacím, tím častěji prý se budou vyskytovat příznivé mutace a to prý způsobí, že vysoké dávky mutací dosáhnou velkých vývojových změn.
Podle těchto představ by se jednou vzniklá primitivní buňka měla automaticky, poměrně rychle, a zcela nezbytně vyvinout až k nejvyšším biologickým druhům. Pro tento vývojový proces prý není zapotřebí ani naprogramování, ani nějakého řízení. Celý vývojový systém je podle Darwinovy teorie samočinný, samostatný a k tomu ještě tak jednoduchý a jasný, že jej dnes jen málo přírodovědců uvádí v pochybnost zásadně anebo vážně. Je však stav věcí skutečně tak jednoduchý a samozřejmý, jak se všeobecně předpokládá?
2. Přežití těch organizmů, které zanechávají nejhojnější potomstvo
Schützenberger a jiní přírodovědci (4) poukázali na to, že shora vylíčené neodarwinistické vysvětlení biogeneze a vzniku druhů je tautologické, to zn. bezobsažné. Důvod Schützenbergerova přesvědčení je prostý: neodarwinistická domněnka neříká nic jiného, než že přežije ten organizmus, který přežije. Nebo: přežije ten organizmus, který zanechá nejvíce potomstva, které přežije:
Na tomto místě si klademe jinou otázku: Odpovídá skutečnosti, že ten organizmus, který se rychleji množí než ostatní, je také nutně vyšší, to zn. » vyvinutější « než ten, který se tak rychle nemnoží? Vždyť v samé oblasti lidské genetiky se zjišťuje, že tomu tak nemusí být. Velmi schopní, pracovití a nadanější lidé nejsou zdaleka z těch, kteří by měli hojné potomstvo - je tomu právě naopak. V mnohých rozvojových zemích se často stává jedním z hlavních státních problémů přelidnění či populační výbuch, neboť často nedokážou uživit tolik rodících se dětí. Něco podobného se zjišťuje i mimo oblast lidské genetiky. Rostliny, které se nejvíce rozmnožují, jistě nejsou vždy více vyvinuté než ostatní, i když se dokážou ekologicky lépe přizpůsobit.
(4) Schützenberger a spolupracovníci: Mathematical Challenges to the Neo-Darwinian Interpretation of the Evolution; sestavil: P. S. MOORHEAD a M. M. KAPLAN: Wistar Institute Symposium Monograph No. 5. (1976).
Za příznivých podmínek se krysy rychle rozmnoží na úkor výše vyvinutých druhů. To však není nijak žádoucí pro Darwinovu evoluci. Primitivní mech na nějaké louce lehce potlačuje více vyvinutou trávu. Tyto skutečnosti jsou tak zřejmé, že upustíme od dalších specifických příkladů. Rozmnožovat se a zanechat hojnější potomstvo - to se zřejmě nekryje se vzestupným vývojem a evolucí druhů, proto si můžeme dovolit tento darwinistický způsob myšlení odložit » ad acta. «
3. Ustálení hranic druhů
Nedávno jsem pracoval na zahradě. Zryl jsem několik záhonů. Vždycky dbám na to, aby půda byla dobře prohnojena a tak ryji hluboko. Přitom vyrývám mnoho velkých, tlustých ale mrštných žížal, na které už číhají kolem poletující kosi. Tyto zdravé, mrštné žížaly jsou náramně dobře přizpůsobeny svému životnímu prostředí, zahradní půdě. Daří se jim dobře, když si razí cestu dobře zkypřenou půdou a tak ji větrají. Přirozeně musí velmi rychle reagovat na blízkost četných kosů a jiných ptáků, jinak by zcela jistě nezanechaly žádné potomstvo.
Kdyby mělo dojít k mutaci v genetice žížaly, jež by jí umožňovala pohotověji reagovat na kosy - dejme tomu, že by žížaly pomocí této mutace lépe slyšely kosy - pak nositelé této mutace jistě lépe obstojí v žížalím boji o život a tím zanechají i více potomstva. Vždyť taková mutace by červu dodala větší životaschopnost. Všechny mutace, které červu pomáhají v červím boji o život, v zásadě dělají z červa dokonalejšího červa. Dojde-li u žížaly k mutaci která, dejme tomu, vyvolá růst dvou rudimentárních nohou nebo rudimentárního oka, jež nerozlišuje pouze světlo od tmy, nýbrž zachycuje i věrný obraz okolí, bude už červ na cestě vyvinout se na vyšší stupeň v rodokmeni života. U červa by mohlo dokonce dojít k další mutaci, jež by mu dodala lépe vyvinutý mozek a nervový systém. Pak by se snad mohl kochat i kosím zpěvem. Avšak všechny tyto mutace, jež by vyráběly » více vyvinutého červa «, by vedly k tomu, že by zároveň automaticky vznikal hůře přizpůsobený červ. Vzestupný vývoj na základě mutace zanechá mnohem méně schopného červa. Smíme-li to říci bez obalu, vyjádříme to takhle: Červ, u něhož dojde k mutaci, která mu dodá trochu lepší nervovou soustavu nebo oko, by se třeba mohl tak moc kochat kosím zpěvem nebo krásným pohledem na přírodu, že by pak jako červ špatně dopadl v boji o život. Jestliže tedy nějaký červ má pomocí mutace lépe přežít jako červ, pak mutace z něho musí udělat lepšího červa - a ne nejbližší vyšší vývojový stupeň ve zvířecím světě. Vždyť na počátku nejbližšího vývojového stupně automaticky bude jako červ méně schopný.
Přírodní výběr tak nepovede k vyšším druhům, nýbrž k ustálení a zlepšení už stávajících druhů. Bude působit proti transformizmu jednoho druhu v jiný a bude podporovat trvalost existujících druhů v jejich zdokonalené formě. Táž úvaha platí pro všechny druhy zvířat i rostlin. Těm totiž opravdu pomáhají pouze ty mutace, jimiž se stávají ve svém ekologickém zákoutí schopnější, tj. ty, jež je utvrzují v jejich rodech a druzích. Už existující organizmy měly na základě výběru a mutací více času osvědčit se ve svých ekologických prostředích než ty nejvíce zdokonalené druhy. Není-li nějaké ekologické zákoutí z jakýchkoliv důvodů obydleno, pak snad může přispět k jeho osídlení nějaká mutace. Darwinovy pěnkavy poskytují dobrý příklad, jak lze dobýt nové ekologické zákoutí pomocí zmíněného mechanizmu.
4. Přechodné články nejsou schopny života
Shora uvedené myšlenky lze vyjádřit také jinak. Dojde-li k mutaci, pak přírodní výběr bude brzdit transformizmus a působit proti němu. Krajní stálost různých druhů během geologických údobí ukazuje tímto směrem podle údajů současné geologie. Včely a jiné druhy hmyzu zůstaly prakticky nezměněny během téměř nepředstavitelně dlouhých údobí. Coelacanthus (latimeria) se v ničem podstatně neliší od starobylých zkamenělin latimérií. Jestliže docházelo ke genetickým mutacím ve všech geologických dobách, pak musí existovat nějaký dynamický a ustalující biologický proces, který vysvětluje, jak se tento druh udržel. Mutace samy o sobě by jistě časem přinesly jakési » náplavy druhů «, s nimiž se také v praxi setkáváme (srov. vývoj dírkonošců - foraminifera). Jak se však dá vysvětlit pozoruhodná rodová stálost u včel a mnoha jiných druhů? Abychom objasnili, jak je hranice druhů stálá, navrhujeme použít mutaci a přírodní výběr. Příčinou proměn uvnitř hranic druhů jsou mutace. Tímto způsobem a také proměnlivou, latentní, genetickou interakcí lze vysvětlit obydlení nových ekologických prostředí např. Darwinovými pěnkavami. Přírodní výběr působí v rámci ekologického prostředí jako stabilizátor. Brzdí přeměnu jednoho druhu v jiný, a jedině čirá náhoda by musela obstarat rybě nohy, aby mohla opustit vodu a procházet se po zemi. Čirá náhoda ale nedokáže vyrobit takovou novou inteligentní informaci.
Tento předpoklad potvrzují i jiná pozorováni. Paleontologie např. nezná žádné přechodné stadium mezi kytovci a suchozemskými savci. Nikdy nebyla zjištěna postupná přeměna mezi velrybami a suchozemskými savci. Takové mezičlánky by byly pravděpodobně neschopné života. Neodarwinizmus však vyžaduje existenci takových mezičlánků. Již více než 130 let se marně hledají.
Stejně nejsou známy žádné přechodné formy mezi bezobratlými měkkýši a pravými obratlovci. Proč? Podle předpokladů Darwina a jeho žáků by musela raná paleontologie téměř lavinovitě nacházet takové mezičlánky. G. A. Kerkut (5) dokazuje, že celý myšlenkový obsah teorie transformizmu je přírodovědecky a experimentálně neudržitelný. Podle Kerkuta dnešní geologicko-paleontologické poznatky jasně ukazují daleko víc na polyfylogenetickou biogenezi než na monofylogenetickou. Přesto zastává současná biologie téměř jednomyslně, že všechen život vznikl z prabuňky (tedy monofylogeneticky). Kerkut uvádí mnoho důkazů, jež mluví ve prospěch odděleného vzniku jednotlivých druhů, tedy pro to, že nepocházejí všechny z prabuňky prostřednictvím transformizmu.
Jestli tedy biologické rody vznikly odděleně, a přesto mají stejnou genetickou řeč a stejný genetický kód, stěží se lze vyhnout závěru, který z toho vyplývá: Společný kód a společná genetická řeč sotva mohou být dílem čiré náhody; vždyť čirá náhoda nikdy nevytvořila ani jediný kód.
(5) G. A. KERKUT: Implication of Evolution. Pergamon Press (London 1960).
Kód totiž vždycky závisí na konvenci (dohodě). Čirá náhoda nevytváří žádné konvence. Z toho plyne nutný závěr, že genetický kód a genetická řeč, jež jsou stejné pro všechny formy života, pocházejí z jediného pramene, který je s to vytvořit kód i řeč. Podle naší experimentální zkušenosti dokáže tyto požadavky splnit pouze inteligentní pramen. Vždyť jen inteligence dokáže vytvářet kódy, řeči, jazykové a kódovací konvence. Skutečnost, že existuje pouze jediná genetická řeč, by ukazovala na jediný inteligentní pramen.
Jestliže biologické rody vznikly odděleně, sotva by se dalo očekávat, že budou v následujících údobích přecházet jeden do druhého. Všechna experimentální zkušenost, již máme k dispozici, svědčí jasně, že mutace mohou vyvolat změny jen v rámci určitého druhu. Tyto změny nikdy nepřekračují hranice rodu. Dosáhnout takového překročení hranic rodu je zřejmě nezměrně obtížné – organizmus by se tak zcela zničil. Podle neodarwinistických představ by však vůbec neměl existovat problém překročení hranic rodu, neboť prý všechny biologické druhy, které známe, měly vzniknout právě touto cestou (prostřednictvím transformizmu), a proto prý by - v důsledku této teorie - muselo být překročení hranic rodu poměrné snadné.
Ze shora uvedených myšlenek uzavíráme, že transformizmus na základě mutací a následujícího přírodního výběru není naprosto tak samozřejmý a snadný, jak se dnes všeobecně míní. Experimenty dokazují, že hradby rodů jsou neobyčejně vysoké a pevné. K tomu přistupuje skutečnost, že samy změny způsobené mutacemi mají v rámci rodových hranic stabilizující účinek na jednotlivé druhy a nijak nepodporují evoluci ve smyslu transformizmu, nýbrž působí opačným směrem.
5. Některé závěry
Jak ukázal Kerkut, neodarwinizmus zastává sedm hlavních postulátů (6):
1. Neživá hmota samočinně dala vznik živé hmotě - biogeneze.
2. K samovolné biogenezi. došlo jen jednou, takže všechen dnešní život pochází z jediné prabuňky. Tento předpoklad se podezdívá zjištěním, že genetický kód všech dnes známých forem života (rostlin i zvířat) je stejný. Stejný a nezměrně složitý kód života by nemohl vzniknout čirou náhodou v různých dobách a za rozličných okolností. Proto se má za to, že k té čiré náhodě došlo jen jednou, a když vznikl genetický kód, tak prý skončila.
3. Všechny druhy virů, baktérií, rostlin a zvířat pocházejí všechny jeden z druhého a jsou všechny geneticky příbuzné.
4. Mnohobuněční (metazoa) prý vzešli samočinně a bez plánování z jednobuněčných (protozoa) podle zásad náhodné mutace a přírodního výběru.
5. Bezobratlí (invertebrata) jsou všichni geneticky příbuzní.
6. Obratlovci (vertebrata) jsou geneticky spřízněni s bezobratlými.
7. Všichni obratlovci jsou geneticky navzájem příbuzní.
(6) Srov. Dodatek 1.
Ani jediný z těchto sedmi postulátů neodarwinizmu nelze dokázat experimentálně. Co však nelze dokázat pokusem, to nemůže být žádný pravý přírodovědecký poznatek. Je-li tedy sedm postulátů neodarwinizmu experimentálně nepodloženo, pak musí být neodarwinizmus filosofický názor a žádná přírodní věda. Vždyť přírodní věda staví na tom, co se dá dokázat pokusem.
6. Jiné hledisko: Stroj a koncepce
Abiogeneze (pravznik života) a vznik biologických druhů se dají prověřovat z docela jiného hlediska. Všechny biologické organizmy (zvířata, rostliny, bakterie, viry atd.) jsou z určitého hlediska stroje látkové výměny, jež čerpají energii ze svého okolí. Zelené rostliny berou potřebnou energii ze slunečního světla. Zvířata ji berou z rostlin a jiných zvířat, proto jsou ve své podstatě opravdové stroje. Jak se však dá definovat » stroj «?
Stroj je agregát hmoty, který vlastní projekt, tj. záměr. K provedení projektu je nutno hmotu naprogramovat nebo - slovy Jacquesa Monoda - vybavit ji záměrem, aby se stala strojem. Všechny stroje jsou tedy cíleně naprogramovány, jinak by totiž nedokázaly provést žádný projekt. Surová hmota není žádným strojem, nemá žádnou schopnost provádět projekty. U strojů látkové výměny lze naprogramování pojímat jako chemický koncept, který v sobě zahrnuje projekt látkové výměny života. Koncept je velký a rozhodující znak všech živých organizmů a všech strojů. Bez koncepční inteligence není život. Biologický život je hmota, která je nositelem koncepcí a inteligence. Hmota se stává strojem, který funguje cíleně a podle projektu právě na základě koncepčního uspořádání hmoty v agregátech. Neživá hmota, tedy v »surovém « stavu, není nositelem žádného programování, koncepcí nebo inteligence, jež by z ní mohly vytvořit stroj. Hmota plus fungující koncepce vytváří stroj. »Surová « hmota bez koncepce nikdy nefunguje jako stroj. Vznik první prabuňky (abiogeneze) je však bohužel problém: jak získala hmota koncepty a tak se stala strojem? Vždyť buňka je hmota plus fungující koncepty a projekty.
Jdeme-li dál tímto směrem, shledáme, že vznik druhů je pouze rozšířením téhož principu. Jak získal jednoduchý stroj - první buňka - další strojní koncepce složité buňky nebo nějakého vyššího organizmu? Kdy tedy vznikla vyšší inteligence, jež je nutná pro vzestupný vývoj v darwinistickém slova smyslu?
Je to fyzikální axiom, že anorganická hmota nemá žádné koncepce, žádnou inteligenci. Druhý zákon termodynamiky vyjadřuje právě tento fakt. Proto anorganická hmota, je-li ponechána sama sobě, nikdy nedokáže vytvořit stroj, který vykazuje inteligenci. Surové anorganické hmotě chybí podstatná část stroje, totiž inteligence nebo fungující koncept. Jen hrubá chyba v myšlení požaduje, aby neživá hmota vytvořila stroj bez přispění jakýchkoliv konceptů. Anorganická hmota nemá podle druhého zákona žádné koncepty, jak bylo experimentálně zjištěno. Proto také anorganická hmota, ponechaná sama sobě, nestaví žádné stroje čirou náhodou. Je jasné, že ani stroje, ani koncepty nevznikají samy od sebe, ačkoliv podle Prigogina mohou neinteligentní struktury vznikat samovolně. Stroje závisejí na inteligenci. Proto je anachronismus předpokládat dnes, že všechen život vznikl sám od sebe z neživé hmoty, ať už se klade samočinný vznik života do přítomnosti nebo do dávné minulosti.
Přírodovědec, který zastává materialistickou filosofii ve formě neodarwinistické vývojové teorie, hledá zdroj těchto koncepcí, tohoto strojového programování a této inteligence buňky a života. Protože je nenachází v anorganickém světě hmoty, času a prostoru, zbývají mu ještě dvě další možnosti:
a) hledat je mimo dimenze času, prostoru a hmoty. Pro materialisty však tato cesta není schůdná, protože pro něho jako materialistu neexistuje žádná jiná dimenze než časoprostorové kontinuum, v němž žijeme. Pro materialistu je časoprostorové kontinuum jedinou dimenzí, ve které smí hledat zdroj konceptů stroje, který nazýváme život. Je-li důsledný ve svém myšlení, pak pro něho neexistuje žádná jiná skutečnost.
b) hledat ji v opaku inteligence (v čiré náhodě). To je přirozeně postoj zoufalství, neboť podle tohoto řešení má neexistující inteligence dát samočinně vznik inteligenci bez působení jakékoliv příčiny (kauzality). Ve skutečnosti materialista, který sahá k tomuto »řešení« (a činí to většina), tím hází přírodovědeckou flintu do žita.
Z experimentálního hlediska (tj. podle zásady druhého termodynamického zákona, který odpovídá pokusům) anorganická hmota nemá žádné koncepce, žádné programování, žádnou inteligenci. Není-li v ní ani nejmenší stopy po inteligenci, jak má vytvořit inteligenci pro živý stroj látkové výměny? Jakpak vytáhne kouzelník zajíce z cylindru?
7. Čirá náhoda a složitá strojní soustava
Nedávno jsem měl řadu přednášek na univerzitě ve Štýrském Hradci na téma: Je člověk řízen společensky nebo geneticky? Během diskuze mi vyprávěli o vášnivém koníčku jednoho sedláka, který žije nedaleko města. Sbírá totiž všelijaké strojní součástky: motory, ozubená kolečka, osy, nálevky, trubky, filtry, setrvačníky a soukolí. Ty pak smontovává, jak to právě jde. Součástky pocházejí z nejrůznějších vyřazených strojů, takže je často uměním vydumat nějakou souvislost mezi nimi.
Jednoho dne se kdosi ptal sedláka, nač staví takový velký, složitý a divný stroj, který spotřebuje tolik energie a přesto nevykoná žádnou užitečnou práci. Sedlák klidně odpověděl: » Však se jednoho dne ukáže, k čemu by se to dalo použít! «
Tvrdí-li někdo s evolucionisty, že daleko složitější strojová soustava života vznikla podobným způsobem, je na tom intelektuálně lépe než ten sedlák? A nadto, je hodna univerzitní úrovně činnost, při které se buduje »stroj « bez koncepce (ať už na biologické či jiné základně) !
8. Složitá strojová soustava na molekulární úrovni
Manfred Eigen (7) a Jacques Monod (8) zastávají dva rozdílné názory o vzniku složité strojní soustavy života. Monod je přesvědčen, že člověk (a život vůbec) je výsledkem jakési molekulární hry podobné ruletě.
(7) M. EIGEN, R. WINKLER: Das Spiel. R. Piper-Verlag (München Zürich 1975).
(8) J. MONOD: Zufal und Notwendigkeit. E.Piper-Verlag (München 1971).
Jednou prý padlo ve vesmíru číslo člověka a hle, čirou náhodou vznikl člověk. Eigen naproti tomu neponechává vládu pouze čiré náhodě. Chce, aby byla řízena přírodními zákony. Toto řízení vyústí podle jeho mínění do složité strojové soustavy života. Eigenův názor není jistě tak nihilistický jako Monodova domněnka, přesto však vyvstává otázka, zda řízení přírodními zákony může vytvořit takovou inteligenci, aby vznikl stroj. Druhý termodynamický zákon popírá právě tuto možnost, neboť stanoví, že v anorganické hmotě stále přibývá entropie (míra neuspořádanosti a bezkoncepčnosti). Eigen však požaduje, aby pořádek v hmotném systému samočinně přibýval.
Jak se tedy snaží Monod i Eigen obejít druhý termodynamický zákon? Eigen cituje Monoda (9):
»Druhý zákon formuluje pouze statistickou předpověď; tím samozřejmě nevylučuje, že libovolný makroskopický systém při změně nepatrného dosahu a velmi krátkého trvání zase nesestoupí po svahu entropie, to zn., že časem může jít nějak nazpět. U živých bytostí jsou to právě ony řídké a prchavé změny, které podchytí replikační mechanizmus a reprodukuje je a které se pak uchovají pomocí výběru.«
Domněnka tedy zní: malé výkyvy v chemických systémech se vyskytují jako snížení entropie. To je samo o sobě naprosto správné. Tyto výkyvy prý pak podchytí replikační mechanizmus a reprodukuje je. Malé odchylky z rovnováhy v chemických systémech tedy představují sníženou entropii, to zn., krátkodobě zvýšený pořádek. Ty prý pak replikační mechanizmus » podchytí « a tak je nashromáždí.
(9) Eigeu, uved. dílo (pozn. 7), Str. 183.
Avšak právě zde je háček! Způsobit takové nepatrné výkyvy, k tomu sice stačí čirá náhoda; avšak podchytit tytéž nepatrné výkyvy při biogenezi - a zde jde o biogenezi, ne o vznik druhů, k tomu je zapotřebí nějakého mechanizmu nebo nějakého stroje, který ovšem před vznikem života neexistoval a který také nikdy nevznikne náhodou. Vždyť přece jakýkoliv mechanizmus je chemicky koncepční a inteligence v surové, anorganické hmotě neexistuje. A také tyto snížené entropie nevyrábějí žádnou chemicky inteligentní informaci - jak jsme viděli - ani před vznikem života, ani po jeho vzniku.
Musíme se podívat ještě na další aspekt problému malých výkyvů a jejich podchycení pomocí replikačního mechanizmu. Jistě je musí nějaký mechanizmus podchytit, nemají-li se časem ztratit při obnovení chemické rovnováhy. Dejme tomu, že je nějaký mechanizmus, jak jej požaduje Eigen, podchytí a zvěční v genetice buňky sníženou entropii jinak dočasných výkyvů. Co bylo ve skutečnosti podchyceno? Eigen a Monod vycházejí z domněnky, že snížená entropie malých výkyvů se rovná výrobě opravdové informace. Podle této teorie replikační mechanizmy shromažďují sníženou entropii a komplex informací. Náhodné výkyvy na nepatrné úrovni, jež se pak zachovají, vytvářejí tedy informaci -genetickou informaci. To je Eigenova neodarwinistická teze. Je tomu tak?
Replikační mechanizmus, jenž jako stroj samozřejmě nikdy nevznikne čirou náhodou, bude moci jistě fungovat jako usměrňovač tím, že zabraňuje obnovení molekulární rovnováhy. Tím také jistě bude moci shromažďovat sníženou entropii nebo zvýšený pořádek. Avšak vyrobí a shromáždí tím inteligentní informaci, když pouze shromažďuje a reprodukuje sníženou entropii?
Každý informační odborník ví, že odpověď na tuto otázku je rozhodně záporná. Eigen i Monod se mýlí právě v tomto bodě. Informace nemůže být předávána bez snížené entropie nějakého druhu, avšak snížená entropie sama o sobě není totéž co inteligentní informace. Eigen i Monod staví na předpokladu, že snížená entropie je inteligentní informací. To však není pravda. Systémy snížené entropie, jako např. symbolika Morseova kódu, mohou existovat jako zobrazení snížené entropie, aniž by přitom obsahovaly nebo nějak zprostředkovaly informaci. Aby se dala sdělovat informace Morseovým kódem, je třeba kódový systém snížené entropie naplnit informací na základě konvence. Morseovy obrazce se musí naložit koncepcemi, informací a poselstvími podle předem uzavřené dohody. Morseův útvar může být výrazem snížené entropie, ale nemusí nutně obsahovat zvnějšku vloženou informaci. Informace může být později » nacpána« do symboliky jako koncept.
Dítě pozoruje na obloze různé útvary mraků. Vidí rozličné tvary a seskupení (= sníženou entropii). Zachce-li se tomu dítěti, může přikládat útvarům mraků (= snížená entropie) význam. Fantazie vyrobí význam a koncepty a přikládá je oblakovým formám (= snížené entropii), které teprve pak působí jako nositelé informace. Bez dětské fantazie zůstane snížená entropie mraků bez poselství a bez inteligence.
Vytvářet sníženou entropii skrze výkyvy a jejich podchycení v replikačním mechanizmu je tedy možné. Tím se však nevytvořily žádné koncepty nebo hodnotná informace, jež by dokázala zbudovat stroj. Vždyť informace, koncepty a inteligence se vezou na snížené entropii, ale nejsou jí samotnou.
Souhrnně zjišťujeme, že termodynamické výkyvy podchycené nějakým mechanizmem mohou způsobit snížení entropie. V tomto bodě mají pravdu Eigen, Monod, Ilja Prigogine (10) a jejich kolegové. Avšak i když se tím vytvořila snížená entropie a tím některé předpoklady pro sdělování informací, zůstává skutečností, že v žádném případě nevznikla informace nutná pro konstrukci oka nebo zvukové čočky (melounu) delfína. Snížená entropie nebo zvýšený pořádek nejsou totéž co inteligentní informace, jak ji chápe Shannon a Wiener na základě teorie informací. A bez takové informace a jejího uskutečnění nevznikne žádný stroj látkové výměny - ani jen parní stroj, natož pak biologické ústrojí.
9. Prameny konceptů a idejí
Z experimentálního hlediska známe biologický nervový systém jako zdroj idejí, informace, inteligence a konceptů. Každý biologický organizmus je konceptem a tím se liší od anorganické hmoty, z níž se skládá. Nervový systém vyvíjí nové koncepty. Biologický organizmus je inteligentní, hmota, z níž je vytvořen, nikoliv. Biologický mozek vyvíjí koncepce, ideje a sestavuje je do kódu symbolických znaků; napodobuje životní projekty: u zvířat se to projevuje při budování ptačích hnízd, králičích nor, pavučin atd.
(10) I. PRIGOGINE: Time, Irreversibility and Structure, in: The Physicists Conception of Nature. K 70. narozeninám Paul Diraca. Mehra 8 Reidel (Dordrecht). P. CLANSDORFF, I. PRIGOGINE: Thermodynamic Theory of structure. Stability and Fluctuations. Weley Interscience (New York-London 1978).
Člověk dokáže realizovat své ideje a koncepty ve hmotě (např. sochař) nebo v abstraktní formě (např. spisovatel či vědec). Píše knihy, skládá básně, zabývá se matematikou.
V obou případech, jak u zvířete, tak u člověka, mozek uskutečňuje nové koncepce a vnitřní inteligenci organizmu. I když » komputer « vyvíjí nové, nezávislé ideje (což je dnes docela možné), zůstává přece jen prodlouženou rukou lidského mozku, který jej sestavil jako stroj na vyvíjení myšlenek. Tak lidské mozky a jejich výrobky (komputery) vyrábějí novou konkrétní a abstraktní inteligenci. Sám biologický organizmus je výrazem konkrétní inteligence. Lidský mozek převyšuje zvířecí komputerový systém, protože je naprogramován na vývoj a používání řádné inteligentní, » abstraktní « řeči, jejímž cílem. je sdělování informace.
Život je ztělesněním pramene konceptů a idejí a patří k němu biologický mozek. Tato skutečnost nám může pomoci při řešení problému, jak se zrodila inteligence. Je jasné, že biologický mozek nemohl vyvinout koncepty biogeneze. Koncept mozku i života existoval dávno před oběma, jak je tomu u všech strojů. Koncepty biologického mozku zřejmě nemohou být příčinou biogeneze. Vždyť koncept existuje vždycky dříve než stroj a nikdy stroj před konceptem. Z tohoto dilematu je však východisko, jež vede přes biologický mozek a nejnovější bádáni o něm.Roger W. Sperry je profesorem na California Institute of Technology. Specializoval se na oblast činnosti mozkových hemisfér. Před několika léty věřil, že fenomén vědomí je pouze funkční, endogenní a operativní činnost hmotného mozku. Myšlenky, koncepty vědomí a ideje byly pro něho pouze výplodem mozkové struktury. Po svém mnohaletém bádání o mozku přišel prof. Sperry v roce 1965 k částečně opačnému závěru o poměru mezi látkovou výměnou v mozku a vědomím. Nyní je přesvědčen, že vědomí, ideje, myšlenky a koncepty částečně vyvěrají z mozku samého a částečně z exogenního zdroje. Jinými slovy - dnes věří, že jevy mozkové činnosti jsou částečně endogenního, částečně exogenního původu - mozek tedy vyvíjí v sobě koncepty, avšak přijímá je také »zvenčí «. Podle toho mozek vyrábí a přijímá fenomén, který nazýváme vědomím (11).
Důvody této změny názorů profesora Sperryho jsou zajímavé. Zakládají se zčásti na pracích o lidském mozku, jež prováděl sám, a zčásti na bádání Wildera Penfielda (12). Wilder Penfield elektricky stimuloval mozek u více než tisíce pacientů postižených padoucnicí. Objevil přitom, že stimulace určitých míst v časovém laloku mozku vyvolávala » flash back « (retrospektivní záběry), jež měly podobu snových obrazů z minulosti pacienta. Tyto obrazy se jevily pacientovi jako promítání filmu, který vnímal ve svém vědomí. K promítání obrazů z minulosti docházelo zcela automaticky pod vlivem elektrického stimulování a dá se opakovat. Je to prostě jakýsi druh oživení minulosti, avšak nijak neuvádí pacienta do zmatku. Pacient si byl totiž vždy vědom, že ve skutečnosti nebyl v minulosti. Pacientova psyché zůstala takřka nedotčena stimulací mozku a prostě si přečetla, co mozek vyprodukoval pod dráždivým vlivem proudu.
(11) VIRGINIA MCINTYRE: An 1nterview with Roger Sperry. Science of Mind 48 (12). 18-25.
(12) WILDHR PENFIELD: The Mystery of the Mind, Princeton University Press (1975). Dále: Článek R. W. Bess v: Creation Research Society Quarterly 13 (1976), 69-70.
Během pokusu žila a existovala psyché, pacientovo » Já « naprosto normálně a prostě nebrala vážně snové obrazy, které jí mozek předkládal.
Až do doby pokusů s pacienty postiženými padoucnicí Wilder Penfield mínil, že mozek vyrábí psyché (angl. the mind) - tzn., že psyché je prý prostě stín hmotného mozku. V tom případě by se ono » Já «, psyché, nenávratně rozplynulo, jakmile by se rozložil nebo odumřel fyzický mozek. Se zánikem mozku zanikne i duše. Po svých pokusech s epileptickými pacienty došel Penfield k závěru, že se stimulování hmotného mozku, jež mechanicky vyrábí » zpětné záběry «, nedotýká psyché. Nehmotná strana vědomí nebyla elektrickým proudem zasažena. Psyché, ono » Já «, prostě bralo na vědomí, co mu hmotný mozek předváděl. Nehmotné, transcendentní » Já «, které stojí nad hmotným drážděním, vnímá a čte mechanicky a chemickoelektricky uložené obrazy. Vědomí je závislé na hmotném mozku a na nehmotné psyché.Penfield došel k závěru (jako později též Sperry), že psyché (the mind) stojí nad obsahem vědomí. Psyché je zákonodárná moc biologického systému, zatímco mozkový mechanizmus (struktura, propojeni atd.) představuje prováděcí moc. Obě jsou však podle své podstaty a funkce hierarchicky přísně odděleny. Psyché může vnímat obrazy a informace, koncepty a ideje nashromážděné v mozku. Hmotný mozek však není jediným pramenem konceptů a idejí, který má psyché k dispozici. Penfield i Sperry jsou přesvědčeni, že psyché může přijímat i mimosmyslové vjemy. Může navázat spojení s jinými » psyché «, s jejich koncepty a idejemi, a to bez přímého zprostředkování hmotného mozku.
Může vstoupit do kontaktu s jinými tvůrci konceptů a bezprostředně od nich přijímat koncepty.
Psyché sama je tudíž nehmotná. Pravděpodobně je nehmotným konceptem - je jsoucností jako jiné koncepty. Může navázat spojení s jinými koncepty ať už jsou uloženy ve hmotě či ne. Nynější lidská psyché je nehmotný koncept, který je během života vázán (hierarchicky) na hmotu. Při smrti se irreverzibilně odloučí od hmoty, zůstává však její vědomí a je pak jen zákonodárnou mocí bez exekutivy.
Materialistická filosofie tak ovlivňuje myšlení současného člověka, že má potíže s představou o ideji nehmotného konceptu, i když denně používá takových nehmotných konceptů ve své řeči i v běžném hovoru. Takové koncepty jsou často nehmotná jsoucna, která existují samostatně nebo také mohou být vázána na hmotu.Ve své známé knize » Brány vjemů « (13), zastával Aldous Huxley podobný názor. Ačkoliv byl přesvědčený ateista, věřil, že existuje nějaký » kosmický zdroj myšlenek « (Universal Think-Tank), který někde mimo naše časoprostorové kontinuum vytváří a nějak ukládá všechny koncepty, s nimiž se setkáváme ve vesmíru. Podle této teze nevznikly bez příčiny koncepty, na jejichž základě stojí biologie (např. koncept orlího oka, lidského mozku nebo zvukové čočky v hlavě delfína). Podle Huxleye musí mít někde zdroj. Aby se vypořádal s tímto problémem, navrhl svůj pověstný univerzální Think-Tank. Huxley udělal ještě další krok, když připouštěl, že lidský mozek (nebo vědomí) může navázat spojení s tímto kosmickým zdrojem myšlení a jeho koncepty.
(13) A. HUXLEY: The Doors of Perception. Harper (New York 1954)
Koncepty, které jsou uloženy v lidském mozku, mohou tedy podle Huxleye navázat styky s kosmickým zdrojem myšleni a obsahem jeho konceptů. V tomto případě považoval za prvé lidský mozek za spojovací článek mezi časoprostorovým kontinuem a kosmickým zdrojem myšlení. Za druhé v něm viděl orgán, který dokáže vyvinout samostatné koncepty. Protože je tento ThinkTank plný konceptů, které vytvořily vesmír a zrodily život, styk s takovou přemírou konceptů by způsobil záplavu v každém lidském mozku a ochromil by jej v biologickém boji o život zde na zemi. Huxley proto zastával názor, že mozek funguje jako záklopka, která přiškrcuje spojení mezi vědomím a kosmickým zdrojem myšlení. Určité psychodelické omamné prostředky, jako LSD a Psilocybin, jsou podle Huxleye, s to, umožnit spojení mozku s tímto zdrojem konceptů, který pak skutečně zaplaví mozek » lijákem konceptů « - jako při jistých poznávacích výletech pomocí LSD. Podle Huxleyho výkladu mozek běžně funguje jako redukční ventil, aby zabránil takovým záplavám a jejich toxickým doprovodným příznakům a brzdí přítok z kosmického zdroje myšlení do lidského vědomí.
Tyto představy jsou zřejmě pouhé spekulace a musí se s nimi podle toho také kriticky nakládat. Naproti tomu nálezy Wildera Penfielda a Sperryho jsou přísně experimentální, a proto je musíme brát vážně. Přesto však Huxley viděl problém biogeneze velmi jasně. Jedná se totiž o problém geneze konceptů - z » Logu «. Huxley se nedopustil osudné chyby některých svých kolegů nesnažil se připisovat zrod konceptů a inteligence jejich protipólu - čiré náhodě. Problém biogeneze je problémem, jak vznikly chemické a všechny ostatní koncepty. V přírodovědeckém smyslu se tento problém nikdy nevyřeší, tvrdí-li se, že koncepty vznikly bez jakékoliv příčiny (tj. čirou náhodou). Vývojová teorie se snaží problém biogeneze a vzniku druhů připisovat čiré náhodě a přírodnímu výběru v rámci boje o život. Toto tvrzení připisuje vytvoření inteligence jejímu opaku, a to bez působení jakékoliv příčiny. To však už při dnešním stavu teorie informací a kybernetické vědy není přípustné. Dnes je prostě nevědecké, tvrdí-li někdo, že lidský mozek, zvuková čočka delfína či oko zkamenělého trilobita » tu prostě jednou byly «.Tak se háže přírodovědecká flinta do žita. Připisovat čiré náhodě zrození nepředstavitelného konceptu mozku nebo oka není jen vědecky pochybné - je to přímo naivní.