2. Zdravíme a loučíme se
Stále platí za jistou slušnost, dříve zcela běžnou, pozdravit v každé menší veřejné místnosti, kam vstupujeme (obchody, čekárny, kanceláře, úřady a pod.). Vůbec nám ústa neupadnou, když pozdravíme pokladní u kasy, poté, co na nás přišla řada, stejně jako na poště u okénka či v bance apod. Zdraví první ten, kdo přichází, i když je to žena, starší člověk nebo ředitel. Stejně tak při loučení. Když se však dva lidé kdekoli setkají (nikdo nepřišel první), má pozdravit nejprve mladší staršího, muž ženu či podřízený nadřízeného, ale když se k tomu někdo nemá, proč to neudělat za něj?
Také je stále ještě považováno za správné zdravit i cizí lidi na chodbě v obytném domě, ať už jsem místní, nebo jdu za někým na návštěvu apod. Třeba potkám na schodech partu kluků (měli by mne pozdravit první, protože jsou mladší), ti ale o mne zcela evidentně nejeví žádný zájem (někdy zaplať Bůh). Řeknu tedy pěkně nahlas: “Dobrý den (pánové…!).” Dívají se překvapeně. Tak tohle jim doma neukazovali. Všemožné jim koupili, všemožné umožnili, ale zdravit neučili. Asi si rodiče řekli (pokud sami o zdravení vůbec vědí), že ze zdravení žádný zisk nekyne, tak proč to učit své děti. Důležitější je umět karate, ne? Zdravení nepatří k tržnímu hospodářství – ale každý, kdo byl někdy v nějaké “západně” vedené firmě, dobře ví, že patří. Zavolejte si do Eurotelu, vy zdravit nemusíte, ale vás pozdraví. Můžete být protivní jak noc, ale setkáte se vždy s příjemným tónem a nakonec vám řeknou: děkujeme za zavolání, pěkný den. Že by pokrytectví? Ale ne, obyčejná slušnost, kterou se tam ovšem musí zaměstnanci naučit a která je tvrdě (pod hrozbou propuštění) vyžadována. Žádné pokrytectví. Prostě koho slušnosti nenaučili doma nebo tam, kde vyrůstal, musí se jí naučit dodatečně, to je dnešní realita. Člověk, který se neumí chovat, jakoby hrozně “páchnul” – tak se to dá přirovnat. A jeho “zápach” – tj. ten divný, nepříjemný pocit z jeho chování, zůstává ještě nějakou dobu po jeho odchodu. Asi to všichni známe.
Vstupujeme-li do velkých pracovních místností (např. dílen či kanceláří), kde chceme třeba mluvit s někým konkrétním (např. známým), nebo jdeme kvůli nějaké jiné záležitosti, musíme pěkně nahlas pozdravit všechny přítomné a po všech se rozhlédnout. V malé místnosti, kde pracují třeba jen dva tři lidé, se při pozdravu také podíváme každému do očí. Ve větších místnostech může být hluk, mnozí dělají svou práci, ale nemylme se: jsou na toto své prostředí zvyklí a dobře si povšimnou, že ten “ňouma ani nepozdravil.”
Lépe dvakrát a pěkně nahlas. Kuňkání pro sebe není pozdrav. Ovšem jistě: jsou místa, kde by hlučné pozdravení nebylo na místě (např. nahrávací studio, čekárna obřadní síně krematoria či tam, kde jsou právě lidé soustředěni na něco, co by nemělo být rušeno příliš hlučným zdravením apod.). Jinak zdravíme v čekárně u doktora a jinak v hale, kde běží dva soustruhy a bruska – zde je nutné pozdrav doslova “zařvat”. Někdy je nutné pozdravit (jak na přivítanou tak rozloučenou) jen pokynutím ruky a rozhlédnutím se po přítomných – např. když jsme přišli pozdě či dříve odcházíme z nějakého jednání, kdy nechceme rušit. Ale odejít, ani nepozdravit, ani se nerozhlédnout po přítomných a nepokynout jim, je nevychovanost. Lze ovšem už předem se všemi domluvit: “omlouvám se dopředu, budu muset dříve odejít, tak už vás pak nebudu rušit a zmizím”. Takto se můžeme dopředu – že se už nerozloučíme – omluvit i jedinci. Slovo má velkou moc a je třeba ho užívat. Mnoho z toho, co tu píši, vyžaduje prostě jen určitou porci moudrosti, přemýšlení “dopředu”, apod. Tedy nebýt “trouba”, který nemyslí, jen tupě zírá. A když už myslí, tak jen na sebe, svoje výhody, co z toho bude mít, aby už měl klid, aby už byl pryč, atd.
K těm odchodům ještě podrobněji. Již jsem naznačil, že když odcházíme, loučíme se. Nemizíme “jako pára”. Loučení může znamenat podle situace: 1. Někdy jen zanechání vzkazu na papírku na stole, když odcházíme a nikdo z těch, koho se náš pobyt týká, není přítomen, 2. Jen tiché naznačení pozdravu ústy a pokynutí hlavou či rukou zamávání všem přítomným - to je tam, kde by hlasité slovo rušilo, 3. Hlasité pozdravení hromadně všech a rozhlédnutí se po každém zvlášť, 4. S každým zvlášť si podat ruku a říci pár slov na rozloučenou, přitom nezapomeneme poděkovat za pohoštění či další laskavosti, kterých se nám dostalo, případně pozdravovat další lidi spojené s tím, s kým se loučíme, a které známe (rodinné příslušníky, přátele, známé atd.). Ovšemže nesmíme při loučení zapomenout nejen na poděkování (a to se týká i toho “loučení se” na papírku), ale také na vyrovnání dluhů, zaplacení služeb (telefonáty, faxy, e-mail, internet, delší pobyt, elektřina, plyn apod.). Někdy jsme třeba i přišli něco zaplatit, vyrovnat apod., jsme pozváni dál, zůstaneme chvíli na návštěvě a na konci zapomeneme důvod, proč jsme přišli a odejdeme. Na tyto trapasy pozor. Ještě popíšu několik zásad k loučení se.
Všeobecně je důležité rozloučit se hlavně se všemi, se kterými jsme se na začátku osobně vítali. Pozor: mnozí, se kterými jsme se přivítali, už jsou třeba jinde. Ale při svém odchodu se musím zeptat, kde je najdu a dovolit se (jsme-li v cizím prostředí) se s nimi rozloučit. Ne tak, že se sami hrneme do dalších nám neznámých místností, a hledáme třeba paní Vocáskovou a dobýváme se za ní na WC, abychom se rozloučili, ale že se zeptáme přítomných: “Nevíte, prosím, kde je paní Vocásková, rád bych se s ní rozloučil.” Jestliže se dozvíme, že je např. “vedle v místnosti”, musíme se nejprve dovolit tam jít (nejsme-li místní), samozřejmě s následujícím zaklepáním. Nebo vzkážeme pozdrav.
Totéž platí v cizím větším bytě. Ale rozloučit se s každým, s kým jsem se při příchodu viděl nebo přivítal, je nutné a slušné – pokud ovšem dotyčný sám neodešel bez pozdravu. Je někdy bolestné, když se nerozloučíme s někým jen proto, že je momentálně někde jinde. To je to nepříjemné: “A kde je vlastně Zdeněk? Ale on už odešel před půl hodinou...” Může to dost mrzet, i když se to stalo neúmyslně a ve shonu událostí. Nedejme si shonem událostí vzít místo pro slušnost a laskavost! Když potřebujeme nutně odejít předčasně, je nutné rozloučit se s omluvou. Stejně tak je hezké, pokud se chceme rozloučit s někým rychle a neočekávaně, říci: “Dovolte mi, abych se rozloučil”, nebo “Promiňte, musím se již rozloučit (musím už odejít)”. Můžeme-li, vysvětlíme důvod, nechceme-li vysvětlovat, řekneme: “Mám něco naléhavého, omlouvám se, musím už jít, na shledanou.” Mnohdy už přece jen nejde rozloučit se s každým, s kým jsem se viděl. Pak poprosíme někoho druhého: “Mohl byste laskavě vyřídit pozdrav panu Vokurkovi, já už musím jít, děkuji, na shledanou”. Pokud se přece jen zapomeneme rozloučit, což se stát v dnešní uspěchané době může, napravujeme to vše telefonem – a nejsme-li daleko, tak návratem a omluvou.
Také by mělo být samozřejmé – ale není, že když odcházíme a vstaneme od stolu, židli po sobě vrátíme na místo, tj. zašoupneme ke stolu, např. i v restauraci. Pokud jsme třeba na návštěvě seděli na pohovce, urovnáme po sobě potah nebo polštáře, pokud jsme v daném místě spali, uklidíme, usteleme postel, případně dáme lůžkoviny vyvětrat tak, jak nám hostitel řekne nebo je v daném místě zvykem. Samozřejmě řádně uklidíme vše, co jsme rozkramařili, případně nabídneme vyluxování, atd. Mytí po sobě vany, umyvadla, úklid v koupelně, to by mělo být běžnou praxí. Jistě při své návštěvě nabízíme pomoc v kuchyni, mytí nádobí a pod., i když správný hostitel to odmítne (záleží samozřejmě na typu ubytování, jeho délce apod.).
Také mnoho lidí neví, že když jdou na “velkou” na WC a mísa zůstane i po spláchnutí umazaná (mužům se to může stát i při “malé”), tak je k tomu vedle mísy určená štětka, kterou vyčístíme vše, co zůstalo na stěnách WC mísy přilepeno. Nebo papírem otřeme pomočená místa a znovu spláchneme. To samozřejmě platí úplně beze zbytku pro všechny navštívené toalety, ať je to u přátel, v kanceláři, hotelu nebo na dálnici. Rodiče by měli záchod zkontrolovat po svých dětech – nejen záchod, ale všechny místnosti, kam směly děti. Dítě se většinou nepochlubí tím, že ve vedlejší místnosti rozbilo vázu, nadrobilo nebo upatlalo stěnu. Musí se tam jít rodiče podívat a prohlédnout vše, kam děti mohly vejít, včetně WC.
Mělo by také být samozřejmé, když někde bydlíme s více lidmi (třeba o dovolených, na školení apod.), že ráno, když poprvé po spánku uvidíme další lidi, říkáme každému “dobré jitro”, před spaním “dobrou noc”. Před jídlem “dobrou chuť”, před odchodem “nashledanou” a při příchodu “dobrý den” (večer). Někdy je při společném bydlení, kdy se alespoň s některými lidmi známe (třeba jen u jednoho stolu), slušné říkat, kam jdeme a kdy se vrátíme, pokud plánujeme něco ne každodenního. To aby nás lidé nehledali a nestrachovali se (např. na horách apod.) a nedělali třeba zbytečné poplachy. Prostě tehdy, když víme, že nás budou jako obvykle čekat (např. v jídelně) a my nepřijdeme. To vše patří ke slušnosti a určité ohleduplnosti lidí, kteří spolu nějakou dobu bydlí, a třeba se ne moc znají.