3. Představujeme se, titulujeme, díváme se do očí, klepeme
Není slušné říkat někomu při rozhovoru “helejte se” místo oslovování ho jménem nebo titulem. Není tedy slušné ani mluvit stylem “podívejte se, pojďte sem, co jste říkal” – i když by tam bylo slovíčko prosím. Správné je: pane Novák, prosím, podívejte se, paní Houbová, prosím vás, pojďte sem” apod. I u některých dětí jsem viděl, že jim rodiče tolerují, když se o tatínkovi nebo mamince (nebo jiné osobě) vyjadřují: “von mi řekl”, a “vona povídala” namísto slušného “tatínek mi řekl, maminka povídala”, ale i “pan učitel povídal”. Proto se také představujeme, abychom mohli při rozhovoru používat jméno toho, s kým hovoříme. To platí samozřejmě i při telefonování, ale o tom bude ještě řeč. V případě titulů užíváme titul nebo název úředního (služebního) postavení. “Pane inženýre, mohu se vás zeptat..., nebo pane předsedo, pane faráři, pane tajemníku a pod. Na západ od nás si na vysokoškolské tituly moc nepotrpí, v USA se často lidé oslovují jen křestními jmény, ale u nás je to jinak. U nás by to, co jsou zvyklí třeba v Americe, působilo drze a nevychovaně.
Při představování platí zhruba toto: “Dosud neznámého člověka představuje ten, kdo jej zná. Někdy, když jde o výše postavenou osobu (příp. staršího člověka či ženu), se musíme dovolit: “mohu se představit?”, “dovolte mi, abych vás představil”. Představuje se nejprve muž ženě, mladší staršímu a níže postavená osoba více známé či výše postavené. Také se představuje nově příchozí tomu, kdo je v daném místě prostě “místní”. Kupříkladu přivádím své dva kamarády k sobě do zaměstnání, nemohu tedy říci: “Kluci, toto je inženýr Janda.” Ale správně: “Dobrý den, pane inženýre, mohu vám představit své dva přátele?” Vyčkáme krátce na odpověď (třeba někoho z nich už pan inženýr zná) a pak řekneme: “Toto je Franta a toto Láďa a toto je inženýr Janda.”
Snažíme si zapamatovat vyslovená jména a když zapomeneme, raději se omluvíme a znovu poprosíme o osvěžení paměti, než jméno vůbec nepoužívat (u titulu je to snadné). Tedy: “Promiňte, ale zase jsem zapomněl vaše jméno, můžete mi znovu osvěžit paměť?” (můžeme třeba vysvětlit, proč – “víte, nechci být nezdvořilý”). Jistě, pokorní lidé nevyžadují používání vysokoškolských titulů, i když je mají, což je správné – ale nemůžeme k tomu nikoho nutit. Existují inteligentní pokorní lidé, u kterých ani nevíte, že titul mají. Ti chtějí být oslovováni jen svým jménem. Často u takových lidí nenajdete titul ani u jména na jejich bytové vizitce. Používají jej jen tam, kde je to opravdu na místě: v profesním styku, v zaměstnání apod. Ale znovu opakuji: kdo si na titul potrpí i v soukromé sféře, přejme mu jej! A respektujme to – i ve svém srdci. S tituly je tomu stejně tak jako s pokorou, slušností a jinými podobnými věcmi. Sami tituly neužívejme, kde to není vyžadováno, pokorní a slušní buďme, ale nemůžeme k tomu nikoho nutit – snad jen děti.
Vykáme každému, kdo vypadá starší, kdo je dospělý či plnoletý, pokud není domluveno nebo zvykem jinak. Prostě udržujeme určitý odstup a nedáváme najevo převahu (postavení, vzdělání, stáří apod.) tím, že jednostranně tykáme. Tykání navrhuje starší mladšímu, žena muži a výše postavený podřízenému – to samé platí při podávání ruky. Vykání a tykání má velký smysl a patří k bohatostem češtiny, oproti jiným jazykům. Netřeba urychleně navrhovat tykání. To, že tykáme Bohu není žádný dostačující argument pro tykání také všem lidem. Ne všichni lidé jsou tak přátelští, jako Bůh. To musíme respektovat, stejně jako respektujeme policii nebo svoje nadřízené. Pokud nám někdo tykání navrhne, můžeme ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí nám tykat, neznamená to hned, že můžeme automaticky tykat i my jemu. Tedy na otázku starší dámy “mohu vám říkat Pavle” nemohu odpovědět: “To víš, že jo, Květuško.” Ale opatrně řekneme: “Samozřejmě, bude mi ctí..., ovšem vy jste pro mne stále paní Novotná, ale mě říkejte klidně Pavle, to je jisté”... a čekáme na reakci.
Nedomluvené tykání dospělým cizím lidem působí drze a nadřazeně, i když někteří lidé to mají ve zvyku (např. někteří úředníci, mistři a mocní bezmocným). Nezapomínejme, že tykáním se skutečně nijak člověku nepřibližujeme, ale tím, že se vcítíme do jeho situace. A co dělat, když někdo arogantně tyká nám? Nic! Pokorně to přijměme – pokud sám obsah jeho mluvení či jednání vůči nám nevyžaduje, abychom se bránili či “zatlačili” dotyčného do patřičných míst. Prostě samo tykání nás nemusí nutně urážet, není-li urážlivý i obsah toho, co nám kdo sděluje. Potom snad v krajním případě může přijít ono ironické: “…a my si tykáme?”
Při podávání ruky: nejprve se podíváme na ruce, abychom si je neminuli, a jakmile dojde ke stisku, podíváme se do očí tomu, komu ruku tiskneme. Ihned. Stisk má být dostatečně silný, jistě ale úměrný – jinak stiskneme ruku přístavnímu dělníkovi, jinak tento dělník křehké ženě. Ale asi známe všichni dokonce i muže, kteří podávají místo ruky “rybí ploutev”. To je nepříjemné, když si někdo nechá ruku stisknout, sám ale naši ruku nestiskne. Ještě jednou: je hrozné a nespolečenské podávat ruku a koukat se při stisku ruky kamkoli jinam než do očí. To platí i při přípitku, podíváme se do očí hned poté, co sklenice o sebe ťukly, nebo když je to bez ťukání, po pozdvižení číší – každému zvlášť se podíváme do očí, tak jako když zdravíme skupinu lidí. Obecně však platí, že se díváme do očí vždy, když s někým hovoříme, někoho zdravíme, na něco se ptáme, přejeme “dobrou chuť” apod. Pohled do očí nemusí nikoho hypnotizovat, ale nemá být také jen nepřirozeně krátký s okamžitým “uhnutím” očí. I to je nezdvořilé. Při proslovu k více lidem se má správný řečník dívat z jednoho na druhého. Jakoby chvilku mluvil vždy k jedné osobě, pak zas ke druhé, a tak postupně ke všem. To je ovšem umění! Řečnictví je umění, zde už se nedá až tolik hovořit o slušnosti či neslušnosti.
Při podávání ruky nabízí ruku (první k podání napřahuje) opět nejdříve žena muži, starší mladšímu a osoba výše postavená níže postavené – to ale neplatí při vcházení do úřadu či k nadřízenému a pod. Bylo by komické, kdyby někdo při vstupu třeba k řediteli do jeho pracovny první napřáhl ruku a nabídl ji panu řediteli ke stisku, byť by to byla žena či starší člověk. Služební postavení (nebo jen to, že jsem tu místní) dominuje nad pohlavím i stářím. Je to tedy opačně než s pozdravem: když někam vstupujeme, první zdravíme, ale na stisk ruky čekáme – ať už jsme žena nebo starší člověk, u mládeže ani nemluvě.
Na úřadech se většinou ruka nepodává, i když je nám to milé, když nám ji úředník k podání nabídne. Samozřejmě, že někdy je správné počkat, kdo ruku k podání nabídne, např. v situaci, kdy se starší žena setká s výše postaveným mužem. Nabídnutí ruky je zde jisté gesto, při kterém ten, kdo jej první udělá, dává najevo – ať už právě správně či nesprávně - svoji určitou nadřazenost či “nóblesu”. Když by se např. nějaký všeobecně známý, výše postavený muž, setkal třeba na recepci s nějakou méně známou dámou, asi bude výrazem pokory a galantnosti tohoto muže počkat, až ona podá ruku jemu – i když by to z hlediska svého postavení mohl udělat právě on – jako výraz “svého úřadu”. Záleží na situaci - když by tato žena přišla k němu do úřadu, určitě bude jen na něm, aby jí svoji ruku nabídl první. To by zde však platilo i tehdy, kdyby byl jen obyčejným úředníkem. Zde to nebude nafoukanost, ale správný postup.
Napřažení ruky ke stisku však není vždy jen výrazem nadřazenosti, ale také milého pozvání k rozhovoru, uvedení ke stolu či do skupiny přátel, nabídnutí pomoci. Je to krátký obřad, který ač beze slov, hodně toho říká. Vždyť nabídnutým stiskem ruky také nabízíme přátelství, stvrzujeme dohodu o tykání, nabízíme usmíření nebo se k něčemu nepohnutelnému zavazujeme. Víme také, co to znamená, když na napřaženou ruku druhá osoba svoji ruku nechá podél těla či v kapse! Proto jsem zde věnoval tomuto aktu trochu víc pozornosti.
Ještě poznámka. Podávání ruky a představování se (o kterém už byla řeč) je často navzájem spojený obřad. Někdy hovor začal bez představování se a bez podání ruky, ale je milé a společenské hovor přerušit a říci: “Promiňte, ještě jsem se ani nepředstavil, já jsem Jirka Domanský.” Pak chvilku vyčkám na reakci a mohu opatrně i nabídnout ruku ke stisku. Křesťané, když se při programu představují, přidávají ještě krátké svědectví o své víře. Je to pěkný a užitečný zvyk, ale nemůžeme k tomu nikoho nutit. Mezi námi je též mnoho plachých lidí, málo duchapřítomných – nehněvejme se na ně. Ty nevychované poučme, s mírností.
Mělo by patřit k samozřejmosti (ale nepatří), že při vcházení do neznámých místností, cizích bytů a všude tam, kde by mohl někdo pobývat, nejprve zaklepeme nebo zazvoníme, a to i tehdy, když jsme si jisti, že uvnitř nikdo není. Může se však stát, že se mýlíme a o nemilá překvapení není pak nouze. Sousedé třeba odjeli na Filipíny a jdeme jim zalít květiny. Je rozumné před odemčením bytu zazvonit a chvíli vyčkat. Nejen, že se mohli nečekaně vrátit, ale v bytě může být nějaký jejich známý či příbuzný, který také vlastní klíče. A příbuzný či známý má v bytě svého příbuzného či známého větší práva, než třeba soused zalévající jim květiny. Ten jejich blízký se v bytě může svléknout, vykoupat, chovat jako doma, podle zvyklostí a dohody mezi nimi. O nemilé a trapné situace pak není nouze. Ne jeho, ale naší vinou.
Jsou ovšem lidé, kteří vám vlezou až do koupelny, přestože je různými signály a zvuky upozorňujete, že se právě sprchujete. Před takovými pomáhá jen pevný zámek. Na druhé straně je ovšem nevychovanost, když se někdo nezamkne v koupelně či na záchodě přesto, že tam může někdo neúmyslně vejít. Takové situace také jistě známe. Pokud jde o zvonění a ťukání, i zde je řada výjimek. Pečovatelky, které mají klíč, asi nebudou zvonit na nemohoucího člověka, aby mu oznámili, že vstupují a nesou oběd. Nejprve zaklepat a pak teprve vejít ovšem mohou, není-li domluveno jinak. Asi také nebudeme zvonit, když z bytu vychází silný zápach plynu. To by pak bylo tzv. “poslední zvonění”.