5. U jídla a ve společnosti

Naše maminky nám říkaly: “Nemlaskej”. To platí pořád, stejně jako nesrkáme, neprskáme, neděláme hluk příbory o talíř apod. Samozřejmě u jídla s druhými lidmi nekouříme. Nejen při jídle, ale kdykoli ve společnosti dalších lidí se omlouváme za zamlasknutí, říhnutí, zakručení v břiše, všelijaké nekontrolovatelné či bezděčné zvuky uvnitř našeho těla. Také když sklouzne nůž, vidlička či lžíce a zazvoní o talíř. Při zývání si dáváme ruku před ústa, stejně jako při kašli. Říkáme promiňte či pardon i za hlasité kýchnutí, říhnutí, nepříjemné kašlání, smrkání apod. Dokonce i za pláč, kdy nás něco náhle a neočekávaně dojalo třeba uprostřed rozhovoru (nebo když nás dojalo, jak málo či špatně nás pohostili).

Ne v každé rodině a domácnosti se to dodržuje ale: je hezké čekat, až všichni, kteří se navzájem znají, (v jídelně u jednoho stolu) mají svoji porci, a pak se teprve pustit do jídla. Je to asi otázka výchovy, a nechci vnucovat ostatním to, co jsme dodržovali u nás doma. Ale mám nepříjemný pocit v rodině, kde si sednou ke stolu, a každý se hned, jak dostane svoji porci, pustí do jídla. Nevadí mi tolik, že se nemodlí, jako to, že nečekají s jedením, až všichni budou u stolu. Trochu mi to připomíná vlčáky. Pak sám nevím, zda mám bojkotovat toho, kdo už začal jíst, a čekat, až přijde i třetí a čtvrtý, nebo se také pustit do své porce. Nevnucuji to, ale okázalé modlitby před jídlem moc rád nemám. Zvláště ne ve veřejných jídelnách, ani tiše skloněné hlavy. Rád řeknu před jídlem: “dobrou chuť, děkujeme Pánu” (a třeba tomu, kdo uvařil, či zaplatil), a jíme. Vím, že Kristus žehnal jídlo, určitě v křesťanské rodině je pěkné, když se před jídlem modlí, čtou z Bible, a modlí se často i při jiných příležitostech. Děkujeme Bohu přece za vše: že můžeme dýchat, jíst, pít, chodit, mluvit, ale i že nám funguje tělo v mnoha tisících dalších oblastech. A za vše, co z Boží ruky bereme – pokud se nemýlím, tak je to vše, co máme, kromě hříchu.

Pít se nemá se lžičkou v šálku, ať už jde o kávu, čaj, nebo něco jiného. Nedloubeme se lžičkou do oka. Když servírujeme kávu nebo čaj, nesmíme hostovi přinést lžičku namočenou v šálku. Lžička musí ležet na podšálku vedle hrníčku. Podšálky dáváme hostům vždy, nejsme líní. Také při servírování trochu myslíme: kam si host odloží kosti, kam odloží pytlík od čaje, má si čím zamíchat, je tam cukr? atd. Bude potřebovat ubrousek? Co sůl a pepř? Při jídle si nemáme dávat na vidličku velké sousto – např. se nemá dávat na vidličku (lžíci) příloha s masem. Tedy je správné dát si na vidličku knedlík s omáčkou či zelím, ale ne knedlík zároveň s masem a ještě zelím, nebo brambor s masem, apod. Nejprve si dáme do úst knedlík (brambor, rýži atd.) s omáčkou či zeleninou příp. zelím, a pak zvlášť maso, jako druhé sousto. Ne tedy nastavět na vidličku “mrakodrap” jídla, který nám ve finiši (těsně před ústy) spadne, nejlépe do klína nebo silné vrstvy omáčky.

Jíst maso bez přílohy je nechutné, a zvláště dětem by to neměli rodiče trpět. Sníst salám bez kousku chleba či rohlíku, nebo řízek bez brambor – to je arogance (např. vůči těm, co ve světě hladoví). Nehledě na to, že je to nezdravé. Nejsem vegetarián, ale jíst přemíru masa není správné, ze všech možných hledisek. Necpeme se, nehltáme, nejíme jako zvířata. Ani když nás nikdo nevidí. V životě stejně neexistuje ani jediné místo, kde nás nikdo nevidí. Křesťané se však nechovají pěkně proto, že je někdo vidí, ale proto, že je to tak správné. A dělat to, co je správné, to je ta nejlepší modlitba vděčnosti tomu, komu na nás opravdu záleží. A na kom záleží nám. Dělat, co je správné, znamená žít s Bohem.

Je-li u nás pozván k jídlu host, má ve většině věcí, které se týkají jídla, obsluhy apod., přednost. Dostává první porci na stůl, naléváme mu čaj či jiné nápoje jako prvnímu. Nedovolíme mu odnášet prázdné talíře či mýt nádobí. Není ani slušné v době, kdy jsou u nás hosté, mýt nádobí. Nádobí necháme v dřezu až na dobu, kdy hosté odešli – pak ho teprve umyjeme. Mýt nádobí před hostem nebo zároveň při jeho návštěvě, ať už sedíme všichni v kuchyni či v jiné místnosti, je nelaskavé. Jistě že jsou hosté, kteří si vynutí pomáhat. Ale běžně se snažíme, aby k tomu nedošlo. V biblických dobách host byl PÁN. Žijeme, žel, v dobách jiných, ale je užitečné vědět, jak to chodilo v dobách, kdy nejen host, ale hlavně Bůh byl ještě PÁNEM. Kdo tedy Boha stále za Pána svého života považuje, měl by být informován.

V restauraci, když číšník přinese jen jeden jídelní lístek pro více osob (v trochu lepší restauraci se to nestane), dáme přednost ve výběru jídla našim spolustolovníkům, přátelům apod., teprve poslední se podíváme sami. Také příbor nabídneme z talířku nejprve ostatním, pak si vezmeme sami. V lepší restauraci nesbíráme nic z  podlahy, co nám upadlo. Poprosíme číšníka, aby nám přinesl nový příbor, atd. Talíře nedáváme v restauraci na sebe, ale můžeme je dát blíž k okraji, aby to mohl číšník snadněji odnést. Ubrousek nedáváme do popelníku, ale na talíř. Číšníci nemají rádi, když se to dává do popelníku. Po dojedení dáme příbory rovnoběžně vedle sebe. Pokud v restauraci odejdeme třeba na WC a příbory nejsou na talíři rovnoběžně, číšník nesmí talíř odnést, i kdyby na něm bylo třeba už jen půl sousta - je to znamení, že jsme ještě nedojedli. Jakmile bychom však dali třeba i na plném talíři příbory rovnoběžně a odskočili si, číšník může talíř odnést – je to znamení, že jsme dojedli. Jakmile jsou příbory rovnoběžně, třeba i na celé porci, může to číšník odnést a myslet si, že nám to nechutná či je nám nevolno a jíst už nebudeme.

Dále je ve společnosti nevhodné dávat najevo nějaké tajnosti. Např. kopáním druhého pod stolem. Tajné věci si máme předávat v tajné společnosti, a ne tajně v otevřené společnosti, před ostatními – např. šeptáním, posunky (ty jsou dovoleny jen mezi rodiči a dětmi) nebo dokonce tím, že s někým začneme mluvit jazykem, o kterém víme, že mu ostatní nerozumí. To je hnus fialový. Ani není vhodné s někým odejít, abychom si něco tajně sdělili, když víme, že to ostatní tak pochopí. Prostě tajné věci si máme sdělovat na zvláštních schůzkách, mimo ostatní společnost a hlavně v jinou dobu. Samozřejmě, jako u všeho, co tu píši, mohou nastat výjimky. Třeba když někdo někoho požádá v náhlé, neočekávané věci, o soukromý rozhovor. Pak je třeba ostatním se omluvit, případně požádat o svolení. Obecně ale platí, že toto lze akceptovat v širší společnosti jen opravdu výjimečně. V nějakém nenadálém a naléhavém případě.

Hygiena

Těžko někomu vnucovat své vlastní hygienické zásady. Nepíši však brožurku o hygieně (kdo mě zná ví, že by byla pro většinu lidí nepřijatelná), ale o pěkném, milém, slušném a křesťanském chování. Je urážlivé, když mi někdo nabídne napít se z jeho láhve (nemáme zrovna u sebe kalíšky), já souhlasím, ale před napitím si hrdlo láhve po něm otřu. Nejen že je to naprosto nesmyslné z hlediska prevence před infekcí, ale je to hnusné vůči tomu, kdo mi napití nabídl. Když se bojím infekce, tak při troše rozumu – anebo slušnosti – nabízenou láhev vůbec nepřijmu (i když mám žízeň!). Trochu lépe už působí, když já někomu nabídnu láhev, ze které jsem pil, a než mu ji podám, hrdlo otřu. Ale ani to nemá žádnou cenu, snad jen výraz jakéhosi ohledu – je to podobné, jako když při večeři Páně kazatel otírá kalich před každým napitím. Je to jen určitý zdvořilostní akt. S hygienou to nemá nic společného, snad jen z estetického hlediska okraj kalichu vypadá lépe než se stopami po rtech.

Také se mi několikrát stalo, že jsem chtěl dát polibek na přivítanou někomu, komu jsem zvyklý jej dávat, a on se ode mne odklonil: buď on měl rýmu (tak to je trochu lepší, z hlediska slušnosti), nebo já měl rýmu. Opravdu jsem pro to raději riskovat než odklonit hlavu, je to velmi nepříjemné, přinejmenším tak, jako na napřaženou ruku k podání nechat ruku podél těla či v kapse. Je to urážlivé. Mohou se ovšem sejít navzájem dva “velcí hygienici”, a pak i ten druhý ocení, že byl varován. Ale je lepší varovat předem – “prosím tě, dnes mi nedávej pusu, mám chřipku” – než odklonit hlavu. Já bych si polibek nechal dát i od “chřipky”, ale svůj “chřipkový” samozřejmě ani nenabízím ani nevnucuji. Také nedoporučuji, aby se zvláště před ostatními lidmi (ale vlastně vůbec) posílali navzájem dospělí lidé do koupelny umýt si ruce. To je nedůstojné, to můžeme přikázat jen dětem. Znám (zvláště) některé ženy, které velmi mile po mém příchodu naznačí, kde je koupelna (i když to vím) – je to jemný příkaz “běž si umýt ruce”. To je fuj.

Ovšem opět druhá strana mince: jdu si umýt ruce. Polibek do odvrácené hlavy nevnucuji. Nabízím zouvání bot, i když je správné návštěvy nezouvat – stejně jako je správné, když návštěva zutí nabídne. Když ke mně přijde návštěva, říkám: tady je to jak v Americe, chodí se v botách po koberci, nezouvat! Ale neříkám to, když někam přijdu na návštěvu: u vás se zouvat nebudu, jako v Americe…Pusu ti dám, i když mi teče z nosu, musíš být statečná(ý) a mít pevnou víru. Tak to ne. Tedy upřesňuji: být statečný a mít pevnou víru, to ano, ale vynucovat na někom, aby o tom podal důkaz, to ne! Kdo máš uši…

Zpět     Dále