6. Navštěvujeme se a vtipkujeme jen opatrně
Zdržuj nohy své od domu přítele svého, aby syt jsa tebe, neměl tě v nenávisti – tak nám radí Šalomoun v knize Přísloví. Navštěvovat přátele může být povinnost, nebo jen ohleduplnost, nebo také radost. Navštěvovat přátele může být také vnucováním se.
Nechat se navštěvovat přáteli může být jak povinnost, ohleduplnost, nebo také radost. A taky utrpení. Každý, kdo někoho častěji navštěvuje by měl mít stoprocentní jistotu, že je vítán. Vědět, kde je vítán a hlavně jak často je vítán. To, že se bezprostředně po mém zazvonění netváří hostitelé kysele ještě neznamená, že se tak netváří ve svém srdci a zcela otevřeně po mém odchodu (nebo pak už šťastněji). Asi každý máme své přátele, které vidíme rádi denně; a pak ty, které vidíme rádi ob den. A pak ty, které vidíme rádi jednou za rok. Potíž je v tom, že právě tito poslední chodí denně. Co pak? Jakýsi vojevůdce prohlásil: Pane Bože, ochraňuj mě od přátel, s nepřáteli už si poradím sám.
Moje jediná rada je tato: nebuďme tímto typem přátel. Ježíš byl skoro všude vítán a žádán a kde o něj nestáli, nezdržoval se tam. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, on měl dost toho na práci. Samozřejmě, že rozlišujeme! Lidi, kteří jsou osamělí a nemají nikoho, kromě nás. Lidi, kteří mají trápení a bolest na duši. Od těch, kteří nevěda co s načatým večerem, rozhodli se obšťastnit svojí návštěvou právě nás.
Je slušné i rozumné před návštěvou se ohlásit, předem ji domluvit. Jestliže cítíme jen nepatrné zaváhání či malý stín v hlasu toho, koho chceme navštívit, vycouvejme z nabídky. Dobré zboží je vyhledáváno i bez reklamy. Buďme lidmi, kteří musí před přáteli utíkat. Nebuďme lidmi, před kterými utíkají. Před kterými se zapírají a vymlouvají. Buďme těmi, kteří jsou srdečně a opakovaně zváni a nevědí, kam dřív. Jak to docílit? Musí mít člověk svůj pevný a vznešený program. Nesmí být závislý na přátelích, ale na Bohu. Buďme lidmi, kterým nevadí, když lidé chodí neohlášeně. Kteří vždy mají čas na každého, kdo to opravdu potřebuje. Kéž k nám chodí lidé rádi a najdou vždy pomoc. Najdou především Boha.
K hostům by se obecně měl člověk chovat pěkně, pohostit je vždy, třeba i jen maličkostí, nemáme-li nic většího po ruce (a nevidíme-li rozumné jít to honem shánět, nebo někoho poslat třeba do Večerky či k benzinové pumpě). Hosta je třeba vždy pozvat dál a udělat si na něj čas. I při několik let trvajících rekonstrukcích svého domku jsem měl vždy pevnou zásadu: přišel-li host, nechat všeho a věnovat se mu. Alespoň hodinu dvě, pak se třeba omluvit. Pokud zrovna tvrdnul cement či dokonce sádra (ta tvrdne rychleji), tak se jen na moment omluvit, dodělat nejnutnější a hned si k hostovi sednout. Jistě – zase a znovu opakuji – záleží na situaci.
Těžko asi při příchodu hosta, který chodí pomalu denně, vyženu partu zedníků, a sednu si k tomuto hostovi. Nechám malování bytu, malíře a pomocníky pošlu domů, abych mohl pít kávu s někým, kdo přišel neohlášeně a může přijít stejně dobře zítra či pozítří. Také ale na druhé straně není vhodné zapojovat návštěvy do práce – i když to někdy zdvořilejší návštěva nabídne. Doporučuji toto odmítnout. Prostě ze zdvořilosti a úcty k návštěvě. Vždy jsem razil zásadu, že živý člověk je důležitější než neživá práce. Práce neuteče, není zajíc, v tomto případě to opravdu platí. A to vím dobře, jak moc člověk touží, aby “už to měl hotové”. Prostě se musí přemoci. Ostatně jako vždy, když chceme dělat něco dobrého. Je málo oblastí života, kde “dobré a správné” jde samo od sebe a zároveň je i “příjemné a přirozeně chtěné”.
Dodnes si vzpomínám na hořký zážitek, když jsem jednou nesl nějaký písemný vzkaz svému známému, bratru v Kristu. Bylo to v podvečer, a když on mě uviděl, vzal si ode mne papír a mezi dveřmi svého bytu mi řekl: “Promiň, že tě nemohu pozvat dál, my koupeme.” Pochopil jsem po delším rozjímání po cestě domů, že “oni koupali dítě”. Tak tohle ne: to je hnus fialový. Ve Starém zákoně a obecně platí, že host je víc než nejen dítě, děti, ale dokonce i často rodinní příslušníci. To není v rozporu s tím, co jsem psal výše, že například host odchází z návštěvy, když přijde rodinný příslušník. Prostě host ve dveřích se nemůže odbýt takovou debilní větou “my koupeme, kojíme, rodíme nebo cokoli kolem dětí”. Samozřejmě že slušný host třeba odmítne pozvání dál, ale musí to udělat on! Řeknu to zcela natvrdo: i kdyby mělo být dítě nevykoupáno, nenajedeno, nepřebaleno, nevyspinkáno, host má přednost. Nevím, jak lidé s tímto typem smýšlení (smýšlení typu “naše dítě je náš pánbůh”) asi čtou ty neuvěřitelné pasáže v Bibli, kde kvůli ochraně hosta byla nabídnuta oběť vlastních dětí, třeba dcer, dokonce jejich zneuctění. A co dítě Boží, syn Boží, Ježíš, jak je možné, že jej tatínek – Bůh obětoval pro “cizí lidi”, nás, kteří jsme se vlastními vinami ocitli “vzdáleni”? Někdy léta věříme v Krista ale vůbec nám nedochází, co se vlastně mezi Otcem a Synem tehdy odehrálo. A už vůbec nepřijímáme, že by to mělo být aplikovatelné na naše pozemské vztahy. Je třeba si dobře uvědomit jednu důležitou věc: tak, jako žijeme uprostřed pohanské společnosti, kde funguje kult sexu a kult násilí (a spousta dalších kultů), tak zde funguje také kult dětí. Pohané musí něco uctívat, a dnes jsou to vedle “bezbranných milých” zvířátek také děti.
Dítě by nemělo mít přednost ani mezi manželi - ovšem zde různé "milující maminy" se mnou souhlasit asi nebudou. Manželský partner je vždy přednější než “naše dítě”, ale třeba i adoptované dítě, dítě nevlastní a pod. Zbytečně mnoho rodin by netroskotalo, kdyby tuto zásadu znali. Zde je třeba na druhé straně pohany také pochválit: má-li při porodu zemřít matka nebo dítě, přednost se dává automaticky životu matky. Tak alespoň něco. Až tak daleko jejich kult dětí nejde. Důvodem ale není pohanská moudrost, jako spíše neúcta k ještě nenarozenému životu, který si pohané zvykli zabíjet dle libosti (upozorňuji, že nejsem žádný fanatický "antipotratář" a vůbec si nemyslím, že nenarozený život je roven životu dospělého člověka, jak to někdy křesťané pojímají). Ale po porodu se pořadí úcty nevěřících lidí rychle obrací - "dítě nade vše". Běda dospělému, který by se na darebáka - našeho miláčka, jen křivě podíval!
Určitý druh humoru je kořením života, zná ho i Bible stejně jako to, varovat před marným vtipkováním. Těžko říkat mladým lidem, aby nežertovali. Alespoň to, že vše má svoji míru. Kdo tuto míru překračuje, je nepříjemný, protivný a může zraňovat a urážet. Ne každý humor (a druh vtipu) se hodí ke každému a do každé společnosti. Mladí lidé by měli také vědět, že mnoho lidí ve světě díky hloupým vtipům přišlo i o život, nebo měli těžké psychické následky – např. z velkého leknutí. Je třeba dobře zvážit, kdy i obyčejné leknutí může vést k velmi nepříjemným věcem.
Můj tatínek s oblibou občas při pití kávy přiložil nenápadně ještě horkou lžičku někomu k ruce. Tento vtip dělal až do chvíle, kdy maminka shodila kávu na zem…naštěstí nebyl nikdo opařen. Asi to nesouvisí jen s vtipkováním, ale uvedu tuto zásadu právě zde: je neslušné obecně na někoho mířit (z legrace) třeba jen plastikovou pistolkou, je neslušné také na někoho ukazovat prstem, či nějakým předmětem. Není také pěkné mluvit o někom stylem “já tě, ho, jí atd. zabiju”, i když to myslíme jen z legrace. Takto a podobně se mluvit prostě nemá.
Jsou lidé, u kterých nevíme, zda mluví vážně či žertují. Je to velmi nepříjemný způsob hovoru a zažil jsem, kolik těžkostí to může nadělat. Stejně nepříjemná je častá ironie. Zvláště mezi manželi je to obvyklá zbraň jednoho z nich. Ale neléčí se tím nic, jen deptá. Asi mnozí z nás to zažili, že třeba i u nám ne moc známých lidí – manželů, probleskuje před hostem od jednoho z nich vůči druhému podivná ironie – která ovšem hostovi často vůbec nic neříká, kromě nepříjemného pocitu, že “mezi nimi to neklape”.
Dělat si legraci na účet druhého je rovněž ošidné. Musíme si být jisti, že ho naše vtipkování nebolí v srdci přesto, že se tomu sám směje. A pokud se něco nemilého nebo směšného někomu přihodí, zvažme, zda se zasmát. Když se učitel splete a celá třída se směje, nemusím se smát také já. Možná právě můj úsměv by ho bolel, možná právě na mne se podívá v té chvíli, stejně jako ho na druhé straně potěší, že právě já se nesměju. Nepostoupíš po množství ke zlému, říká Bible. Nemusíme dělat to, co dělají všichni. Mějme odvahu být sami svoji – podle Krista. Nemysleme, že když jsme uprostřed skupiny křesťanů, že všichni dělají jen to, co by zrovna dělal i Kristus. A nemysleme, že uprostřed skupiny nás Bůh nevidí jako jednotlivce. Neopičme se ve všem ani po křesťanech, nezapomeňme, že ne všichni musí jít rovnýma nohama do nebe. Následujme to, co je Kristovo. Ve všem ostatním buďme svoji a spíše příkladem. Kdyby se byl Kristus choval jako ostatní věřící kolem něj, nebyl by Kristus. Stejné platí i o nás, každém zvlášť. Budeme-li se chovat ve všem jako věřící kolem nás, nebudeme s Kristem – vždyť Kristus je vždy o kus dál než všichni kolem.
Když hovoříme uprostřed více lidí, vždy musíme mít na mysli, kdo všechno je kolem nás. Co by se mohlo někoho dotknout nemile a mohlo nespravedlivě zranit. Můžeme mluvit o rozvodech, potratech nebo bláznech, ale naše mluvení může bolestně zasáhnout někoho v koutku, kdo byl k rozvodu přinucen, ženu, která z nějakého důvodu prodělala potrat, nebo člověka léčeného na psychiatrii. Je třeba v lásce vážit slova a nemluvit stylem “padni, komu padni, ať slyší, kdo slyší”. Na druhé straně neříkám, že křesťan mluví tak, aby se nikdy nikoho zásadně nedotknul. Že maže lidem med kolem úst. Ježíš je nám opět příkladem. Jsme velmi tolerantní a velmi netolerantní. V čem, kdy a jak? Čtěte Bibli.