7. Pomáháme a dáváme přednost
Nejednou se mi stalo, že jsem doprovázel někoho a vyprávěl mu svoje hlubokomyslné postřehy z Bible o lásce a nevšimnul si, že vláčí těžký kufr. A také jsem to mnohokrát zažil na vlastní kůži. Když jsem nedávno vytahoval z auta těžké díly nábytku a s funěním je tahal do rodinného domku, zálibně mě pozoroval mladý zdatný farář. Asi při třetím kuse jsem to nevydržel a požádal ho o pomoc. Ovšem, že souhlasil; prostě ho to nenapadlo. Lidé, kterým nábytek patřil (také křesťané) se ani neobtěžovali vyjít na ulici – třeba alespoň poděkovat.
Každému, kdo něco dělá, táhne, strká, nese, vláčí a tak podobně nabízíme pomoc. Pomoc nabízíme také tam, kde na něco nebo někoho čekáme, okouníme a druzí pracují. Například nás někdo posadí ve své kanceláři a požádá, abychom počkali – třeba na někoho jiného, kdo zrovna není přítomen. A tento člověk cosi dělá, a já sedím a koukám. Proč neříci: “Nemohu Vám nějak pomoci? Třeba jen něco rovnat, překládat z hromádky na hromádku, prostě to, co zvládnu?” Odpověď bude asi záporná, ale není hezčí to nabídnout, než “dřepět jak pecka” a mlčet? Pomoc nevnucujeme! Cizí lidé se mohou bát, že buď jim pomáhanou věc ukradneme, nebo budeme za to něco chtít. Starým lidem pomáháme do tramvaje i ven, podpíráme je, přidržujeme, otvíráme dveře, pouštíme je sednout. S úsměvem a bez trémy. Trochu problém dělají ženy středního i vyššího věku, kterým by nabídnuté místo mohlo vadit – mrzet je, že jsou již považovány za staré. Někteří lidé si raději v dopravních prostředcích ani nesedají, i když je místo, v obavě, že se vůz zaplní a budou muset vstávat (mají trému a pod.).
Já nejsem pro tento způsob. Raději si sednout, když místo je, a pak místo uvolnit s úsměvem, nebo neuvolnit, dle uvážení. Ale je to vždy šance pro dobré slovo a projev lásky. Mnoho zmůže dobré slovo, milý úsměv a pohotové vysvětlení, nejen při dopravě. Stojí nade mnou starší žena a tuším, že nabídnout jí místo je ošidné. Mohu říci: “Nechcete si, prosím, sednout, vidím, že máte těžkou tašku.” Nebo: “Mohu vám nabídnout místo? Aby se vám pohodlněji cestovalo.” Občas používám frázi: “….to abyste viděla, že džentlmeni nežijí jen v Anglii.” Křesťan by neměl být skoupý na slovíčko. Nemá být upovídaný, ale konec konců, jak má vlastně začít vydání svědectví o Kristu? Není tím nejlepším začátkem hezké jednání a laskavé slovo? Těžko se smiřuji s nerozhýbatelnými a zamlklými křesťany, kteří se nechají obskakovat a kam je postavíš, tam stojí a čumí. Šťouchněte do něj, ať se pohne, když s ním nehýbe duch svatý.
Ovšem jsou také tací, kteří ze zásady prostě nic nepomohou, do žádné práce se nehrnou, protože “by si mohli ublížit”. Tyto lidi je třeba nechat, protože člověk nikdy neví, jak to vlastně je a mohl by křivdit. Ovšem i zde platí: Zpravidla nejštědřejší jsou ti, co sami moc nemají a nejochotnější pomáhat ti, kteří by se měli šetřit a mají od doktora na to papír – že nesmějí nic těžkého zvedat. S tím ale nic nenaděláme, to je tak, co je svět světem. Lásku k bližnímu nelze vynucovat. Ani jsem v životě nenalezl smysl v tom přesvědčovat někoho, že když nemá a dá, bude mít, a když nemůže a pomůže, bude moci. Nesetkal jsem se s velkým nadšením a chválou, že jsem dotyčnému otevřel oči, když jsem mu říkal, že díky tomu, že jsem neposlechl doktory, abych se šetřil a nic těžkého nezvedal, díky tomu mi zřejmě Pán dal milost, že ještě chodím a nejsem úplně invalidní. Ne, tomu se špatně naslouchá, kdo nemá připravené srdce. A těch argumentů proti. Jeden můj známý občas s oblibou řekne: nebudu to dělat po kábrtovsku. Tím chce říci: nebudu někoho přeplácet, nebudu pomáhat tomu, kdo si to nezaslouží, apod. Je to krásná výmluva, že? To bych dopadl, dodá. Žel, nevšiml si, že mám stokrát víc než on, všeho. Včetně radosti ze života, přátel i peněz. Divné to věci, dějí se pod sluncem. Ve mnohém platí krásné, jasné a hlavně pravdivé: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody !! Je to otázka víry, kterou mnoho lidí prostě nemá, přestože myslí, že má.