8. Bereme ohled na slabší – galantnost kdysi a dnes, staří a nemocní
Jdeme-li cestou (např. po silnici), necháme jít svého společníka po té bezpečnější a schůdnější straně. Normálně má žena jít na pravé straně muže, ale bezpečnější strana cesty má přednost před tímto pravidlem. Tedy po obousměrné silnici, kde jdeme vlevo, žena nebo starší osoba jde také vlevo od muže nebo osoby dospělé, mladší, případně silnější a pod. Jedna žena jde uprostřed dvou mužů, jeden muž uprostřed dvou žen. To proto, aby nebyla dávána nevhodně přednost jen jednomu. Samozřejmě to nedodržujeme tam, kde si chtějí dva popovídat aniž to třetímu vadí. Jdou tedy vedle sebe. Ještě donedávna platilo za slušnost, že když žena vstoupila do místnosti (nebo odcházela), všichni muži povstali.
Dnes už se to prakticky vůbec nedodržuje, ale píšu to proto, že někomu, kdo toto neví, by mohlo být divné, proč některý muž vždy vstane při příchodu ženy do (a také odchodu z) místnosti. (zažil jsem to a působilo to komicky, také proto, že málokdo věděl, proč ten muž každou chvíli vstává) Tedy pro vysvětlenou. Kdysi vstali všichni muži – určitě není vhodné, aby se křesťané řídili různými nesmyslnými pravidly stanovenými osvícenstvím či duchem emancipace. Slušní a galantní můžeme být ke každému, někde k ženám je to zvlášť vhodné, jinde je zcela biblické, aby žena – křesťanka, dala přednost právě muži (např. při mluvení a rozhodování). Do restaurace má vcházet první muž, vycházet první žena. Prostě proto, že je nevhodné, aby to vypadalo tak, že tam žena muže vede. Ale do míst neznámých, nebezpečných (možná někdy právě i do té restaurace), tmavých a podobně jdeme první (jde první muž či prostě odvážnější nebo obětavější křesťan – to může být v daném složení lidí zrovna nějaká žena).
Dveře, které byly otevřené, ve veřejných prostorách, nezavíráme, jinak se zesměšníme (nejsme-li o to výslovně požádáni). Pokud je otevřeme, zase je zavřeme. Bereme ohled na každého, zvláště slabé a handicapované. Také na lidi, kteří nemají rychlý postřeh a duchapřítomnost. Ne každému bylo dáno. Nemusím být první, kdo něco chytrého ví. Mohu počkat, zda odpověď na položenou otázku nenapadne též mého pomaleji uvažujícího kolegu. Nepohrdám jím, neboť on může být vzhledem ke mně pomalejší v rozumu, ale rychlejší v lásce. Raději bych si to s ním vyměnil. Nemusíme se tedy vždy blýskat svoji vysokou inteligencí – raději láskou a ohleduplností. Ta je ještě lepší indikátor inteligence.
Staří a nemocní
Když mi maminka jednou v životě řekla, že na stáří půjde do Domova důchodců, tak jsem jí odpověděl: “Mami, jen přes mou mrtvolu. Ať od tebe víc už tuhle větu neslyším.” Nikdy jsem s ní takto tvrdě nemluvil. Byla překvapená, ale z celé její bytosti vyzařovalo, že je šťastná. Myslel jsem to vážně, styděl bych se dát svoje rodiče do nějakého zařízení pro staré lidi. Myslím, že staří rodiče občas z lásky řeknou svým dětem, že jim nechtějí být na stáří na obtíž. Apeluji na děti, aby z lásky ke svým rodičům (pokud ji nemají, tak ke Kristu) jim vysvětlili, že mezi křesťany nemůže být láska spojena se zbavováním se někoho. Že jedním z největších štěstí v životě křesťana je někomu sloužit, starat se o něj, pomáhat mu, obětovat se, tím spíš, že jde o rodiče. Utírat po něm pobryndaný stůl, pomáhat mu se stolicí a močí, prát na něj, a stokrát mu trpělivě a bez emocí vysvětlovat, kolikátého je a kdy přijdu a proč tam jdu, atd.
Pamatuji se na návštěvu u cizí paní, která mi tehdy řekla: moje maminka musí do starobince, je silně sklerotická, a to víte, já podnikám a mám rodinu. Nemohu jí celý den hlídat.
Nechci soudit druhé, setkal jsem se se starými lidmi, kteří všelijak bláznili, byli velkou přítěží svým blízkým, nemohli být ani chvilku bez dozoru, atd. Nebo také za nic na světě se svými dětmi nechtěli stáří trávit. Nemohu globalizovat žádnou situaci, to se týká celého “Křesťanského společenského chování”. Ale píšu pro ty, kteří mají “uši k slyšení”. Kteří si z těchto různých návodů, osobních příkladů, názorů a řady obecně platných principů vezmou určité správné, duchovní poučení. Jakousi esenci toho, jak by asi věci zpravidla být měly či mohly. Nemohu svůj postoj vydávat za absolutně správný příklad bez výjimky. To by byla drzost a lež. Ale i kdyby moje maminka byla dementní, i kdybych musel změnit zaměstnání, přestěhovat se, i kdybych se musel vzdát mnoha radostí, vždy bych se snažil se o své rodiče postarat. Neříkám, že za všech obětí. To jsem neřekl. Ale těch způsobů, jak to “dokázat”, může být mnoho – třeba přestěhováním starých rodičů k sobě (děti musí! bez řečí uvolnit svoji místnost, děti totiž nikdy nejsou přednější než rodiče), nebo přestěhováním se k nim, nebo výměnou bytu tak, abychom jim byli hodně nablízku a mohli každý den alespoň “zaskočit”.
Alternativ je mnoho, žádnou nelze prohlásit za absolutní, jde o princip. Samozřejmě, že je to velmi citlivé téma. Co když můj manželský partner nechce? Co když se nesnáší tchyně se zetěm, nebo dokonce s vlastní dcerou? Nebo tchán se snachou, nebo dokonce s vlastním synem? Co když staří rodiče mají špatný vliv na naše děti, svoje vnoučata? Co když staří rodiče za nic nechtějí být nablízku se svými dětmi? A vůbec, mám pro své rodiče, abych je zaopatřil, opustit evangelizaci a misijní práci? Neřekl snad Ježíš: Kdo miluje svoji matku více než mne, není mne hoden? Nemohu na tyto otázky odpovědět jinak než už jsem jednou učinil: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. A ještě něco: co takhle riskovat? Všichni lékaři mě zrazovali, abych si nebral maminku domů na reverz, když ještě “není při smyslech”. Udělal jsem to a rychlost jejího uzdravování v domácím prostředí byla neočekávaná. Zase tím nestanovuji pravidlo, že je správné vždy neposlouchat doktory. Občas ale jistě! Také svému vzdorujícímu partnerovi se mohu snažit v lásce vysvětlit, že “dnes potřebuje péči moje maminka, zítra to bude tvoje, nebo ty sám – sama. Dnes nechci dát do starobince tátu či mámu, zítra tebe, že? Ovšem asi platí, s určitou licencí, že manželský partner je přednější než rodič. Neměli bychom rozbít svoje manželství kvůli svému tvrdohlavému rozhodnutí starat se za každou cenu o jednoho z rodičů – měli bychom hledat schůdné, kompromisní řešení!
I ve věcech, ve kterých potřebuje žena intimitu a syn není zrovna ta pravá “zdravotní sestra”, to jde, decentně a dobře. Všechno jde, když se chce. Když po řadě let pak maminka zemřela, mezi mnoha různými věcmi byl balíček převázaný provazem s nápisem: “Moje osobní dopisy, po mé smrti, prosím, spálit.” Minutu poté, co jsem toto přečetl, už balíček hořel v kamnech. Dovedu si představit spoustu hnusných lidí, kteří by to otevřeli, možná i pod různými rádoby krásnými záminkami. Tak hluboko bych snad neklesl. Mimo jiné věřím, že se s ní setkám, jak bych se jí asi podíval do tváře? Stačí, co jsem jí provedl za jejího života.
Rád bych také řekl, že někdy je správné riskovat. Mnozí lidé riskují v životě všude možně a vše možné, ale pro víru, pro princip, který je čistý a krásný, pro dodržení Božího zákona, toho riskování moc neshledáš. Tam spíše proklamují tzv. “moudrost”, která je spíše než moudrostí nevěrou. Docela obyčejnou, světskou, pohanskou nevěrou. V pozadí může stát zbabělost či neochota nejen riskovat pro dobrou věc, ale i slevit ze svého pohodlí, nemít konflikty se svým partnerem, prostě mít “svůj klid”. Zdůrazňuji, že strašpytelství je hřích. Tak vážný, že je jmenován před vraždou a smilstvem. (Zj 21/8)