1. Prosíme, děkujeme a omlouváme se

Studený pot hanby mě polévá, když slyším svého přítele v obchodě u pultu mluvit s paní prodavačkou: “Dejte mi tohle a tady to, jo ještě si vezmu támhleto a ukažte mi, jak se s tím zachází. Tohle si vezmu, tamto ne, a zabalit. To je všechno, spočítejte mi to.” Pak vítězoslavně kouká, chvíli čeká, až mu prodavačka vrátí do posledního haléře a vypadne. Proč bych ho neměl informovat, jak mnohem hezčí by bylo říci: Prosil bych toto a tamto, a byla byste tak hodná a mohla mi to zabalit? Děkuji, přeji hezký den, nashledanou...”

Slovíčko “prosím” se používá také tam, kde druhému člověku něco podáváme, nebo ukazujeme cestu a pod. “Prosím, zde je váš kabát.” “Prosím, jděte touto cestou.” “Ne, prosím, to nemohu udělat, to by se šéfovi nelíbilo.” A “zde jsou, prosím, vaše klíče”. Také při přeslechnutí raději používáme prosím?” než obvyklé “coó?”. Být příjemným, poděkovat, poprosit, trochu se k tomu usmát a chovat se ohleduplně a mile nikomu neublíží. A můžeme se tak chovat i v té nejnepříjemnější samoobsluze, kde jsme právě vystáli dlouhou frontu a nic nedostali. Máme stále mnoho důvodů k radosti a vděčnosti Bohu i lidem! Díky, že máme na čem stát, čím se dívat a čím nabírat do košíčku, i když nebylo co nabrat. Díky, že vůbec jsme, existujeme, díky, že existují naši přátelé a drazí lidé. Díky, že jsme v samoobsluze nezmokli nebo tam nevybouchla bomba. Stále tolik důvodů k radosti a velmi milému chování – alespoň slušnému chování.

Mimochodem – všímáte si někdy, jak jsou lidé (a nejen po ránu) zachmuření? Jednou jsme s mým nevěřícím kamarádem jeli někam Prahou a při cestě ulicemi jsme se dívali po dívkách – ne jak jsou sexy, ale počítali jsme, která se mile tváří. Asi z dvaceti mladých děvčat se trochu příjemně tvářila jen jedna nebo dvě, všechna ostatní mladá děvčata se všelijak mračila, i když bylo pěkné slunečné odpoledne, i když byla mladá a pěkně oblečená. A to se týká velmi mnoha lidí dnes, ne jen děvčat. Lidé nejsou vděční, neumí se radovat z drobných věcí – pokud se dá nazvat drobností to, že vyjde slunce, že jsme na světě, máme co jíst, případně patříme Bohu. Pokud nás zrovna nebolí zub nebo žaludek, pokud se právě netrápíme nad utrpením někoho jiného či nad hříchy světa, máme mnoho důvodů od rána do večera se radovat!

A když už se něco nepovede, někomu neradi ublížíme, omlouváme se. Omlouváme se i tam, kde do nás někdo strčil. Omlouváme se i za své přátele, když udělají něco, co je nemilé, nebo jsou nevychovaní. “Promiňte, že jsem do vás strčil”, můžeme říci, i když není vlastně jasné, kdo strčil do koho. Můžeme se omluvit i za druhé, když svojí neomaleností či nevychovaností někomu ublížili, ale omluvit se buď neumí, nebo jsou už prostě pryč. Slovíčka prosím, děkuji a omlouvám se jsou také ve svazku klíčů k lidskému srdci. Nejsou předepsány žádným zákonem, ale určitě rozumem i citem. Tedy zákonem lásky. A k tomu patří milý úsměv a příjemný, laskavý pohled. Od mračení jsou tu mraky, ne my lidé.


Zpět     Dále