33. OMYL
Mnozí dnes věří, že Ježíš Kristus byl jen jeden z mnoha moudrých filosofů a učitelů minulosti
Jeden z mnoha? Kteří jsou ti další, jemu podobní? Byl prokazatelně největší osobností v celé historii lidstva. Převyšoval všechny moudré filosofy a učitele minulosti i přítomnosti především tím, že byl od narození až do smrti bez hříchu (jednou vyprovokoval přítomné slovy: “Kdo z vás obviní mě z hříchu?”– Jan 8:46). Naprosto nesrovnatelný byl jak svými výjimečnými činy (zázraky i obrovským osobním sebeovládáním a sebezapřením), tak i slovy (jeho myšlenky i život byly a jsou námětem bezpočtu knih, divadelních her, výtvarného umění, filmů, poezie, přísloví a hlavně inspirací milionů lidí k činům lásky a oběti).
Kristovým vystoupením začala většina světa počítat nový letopočet – tj. “po Kristu a před Kristem” (komunisti, jako všichni darebáci, měli z Kristova vlivu hrůzu, a tak se snažili jeho jméno vymazat i tím, že prosadili psaní “p. n. l.” a “n. l.”). Kristovo pozemské vystoupení dalo vznik druhé části bible – Novému zákonu (27 knih). Bylo to křesťanství, ne Spartakovo povstání, co vedlo k pádu římského otrokářského řádu (otrok i otrokář se stali křesťany a bylo po otroctví) i samotné římské říše.
Způsob křesťanského myšlení umožnil rozvoj moderní vědy experimentální metodou (Dr. Charles Thaxton Duše vědy). Mimo jiné i proto, že křesťané hmotu a svět nikdy nezbožštili (viz Gaia současných pohanů v 31. Omylu). Věděli, že svět není Bůh, ale stvoření - lze jej zkoumat, podmaňovat, testovat jeho zákonitosti a využívat je v náš prospěch. Nám to připadá samozřejmé, ale pro stará i nová panteistická náboženství či pohanské kulty to tak samozřejmé nebylo a není.
Kristus a církev a tělo
Kristus nikdy nekladl váhu na organizaci, budovy, kartotéky, byrokracii a lidskou hierarchii. (Nenechte si říkat ´mistře, otče, vůdče´... jeden je váš Mistr, vy pak všichni bratři jste. – Matouš 23). Vždy kladl jasné dělítko mezi lidi jemu jednoduše poslušné, a mezi ty jen pod jeho jménem “organizované”, z nichž mnozí mu neporozuměli. Dobře věděl, že mnozí zradí (Jidáš byl jeho nejbližší příbuzný), i když se budou tvářit jako přátelé a nazývat se jeho jménem (křesťané – viz 19. Omyl).
Kristus také nekladl váhu na péči o tělo. Neučil lidi, jak se starat o bydlení, šaty, peníze, hygienu, zdraví. Říkal, že toto vše (potřebné) přijde jako vedlejší efekt správného smýšlení. Těžištěm jeho zájmu byl duchovní stav člověka. Jak má člověk smýšlet, mluvit, které hodnoty vyznávat. O co se má člověk snažit a co může zanedbat a doslova “hodit za hlavu”. Kristus vysvětloval, kde má mít Boží člověk svůj poklad – tedy střed svého zájmu. Nikoli ve svém výpisu z účtu, nikoli v dobře zařízeném bytě, krásné vile či autě, ani ne v šatech, kterými je dekorován. Tak jako hodnotu člověka nevytváří organizace, ve které je členem či kam chodí, tak ji nevytváří jeho zdravotní stav, velikost jeho majetku či krása šatů nebo těla. Toto vše chápal Ježíš jako nehodné zájmu člověka – pokud něco z toho je nutné k životu, Bůh to automaticky dá tomu, kdo Krista poslechne. Side effect.
Kdo toto pochopí, nemá problém s tím, proč je tolik církví, různých náboženských organizací, nesoucích Kristovo jméno či jména odvozená od jeho působení (apoštolská církev, letniční c., katolická c., evangelická c., baptistická c., adventní c., křesťanská c. atd., atd. – úmyslně nepíšu velká písmena, protože je mnoho odvozenin všech těchto názvů). Kdo toto pochopí, nemaskuje trapně svůj nezájem o pravdu (o víru v Boha) tvrzením “nemám rád organizovanou víru”... (a proto si nechám tu svoji nevíru). To je přece každého věc – jako se nikdo nemusí hájit, že “není zlatokop” a vysvětlovat, proč není. Jde jen o to, aby si pak nestěžoval, že “žádné zlato nemá”! Že žije ve zmatku a bez pravdy.
Kdyby církve rozdávaly peníze, to by mnoho lidí “najednou mělo jasno” – byly by fronty! Nikdo by se nevymlouval na chaos a odrazující organizovanost. Komu jde skutečně o pravdu, tak ji hledá, zmatek nezmatek, a najde. Kterákoliv církev je v hledání Krista (a jeho učení) výbornou pomocí. Je to něco jako v knihkupectví. Také si nestěžujeme, co je tam knih, ale hledáme tu, která nás zajímá. Neříkáme: tam nepůjdu, je tam zmatek, nenaplňuje mě to tam, nevyznám se v tom. “Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.”
Únava
Dnes je formálně křesťanství nejrozšířenější náboženství na světě s více než miliardou vyznavačů. Jako u všech lidských hnutí, také na masově se šířící křesťanské organizace přišla “únava” – duchovní i fyzická. Roku 313 n. l. bylo křesťanství ediktem milánským vyhlášeno státním římským náboženstvím Konstantinem Velikým a jeho spoluvládcem Liciniem. Bylo to po staletích pronásledování. To přispělo k větší profánnosti (zesvětštění, zkažení) praktického života církví. Kristus odmítl stát se králem, ale jeho “následovníci” to neodmítli. Neodmítli ani jiné věci, bohužel: hromadění majetku, pronásledování protivníků, světskou kariéru, workoholismus pro svět místo pro misii atd.
Mnozí zradili Krista a “usnuli” ve víře a v následování – zatímco ve světských starostech zůstali převelmi bdělí! Při pohledu na řadu křesťanů by si člověk udělal úplně jiný obrázek o Kristově učení. Řekl by si, že asi učil: hodně pracujte pro své pohodlí, usilujte o pěkné šaty, vybavte své byty drahými věcmi, neztrácejte čas marnými modlitbami, dbejte na to, abyste měli vždy dost peněz, nejdůležitější je vnější čistota, na té vnitřní tolik nezáleží, o nikoho se nestarejte, milujte především sebe a své rodiny, hodně cestujte a užívejte si života plnými doušky a na mě zapomeňte. Důležitý je tento život, o nějaké nebeské království se nestarejte, nikomu o mně nevyprávějte.
Únava přišla také z čekání na druhý příchod Krista (on jej předpověděl, ale bez udání data). Někteří mysleli, že se Kristus vrátí po svém odchodu (nanebevzetí) brzo. Je pozoruhodné, že toto vše (“únavu a usnutí” všech svých následovníků) Kristus předpověděl jako jedno ze znamení konce světa (26. a 27. Omyl).
Kristova oběť
Kristus byl Starým zákonem dávno předpověděný obětní beránek za hříchy světa. Křesťanství vychází ze starozákonního, Bohem zjeveného učení, že zdraví, život, radost a pokoj, to vše stojí a padá s poslušností Boha. Protože od prvního člověka (Adama, ne evolucí) se po světě rozšířil hřích jako rakovina (tj. neposlušnost vůči Bohu a jeho zákonům), přišla tím do světa nemoc, smrt, trápení a nepokoje. Tento “stav zmaru” se přenesl od člověka, koruny stvoření, i na zvířata a rostliny a celý svět. Člověk se stal špatným hospodářem a uvedl zemi do chaosu a trápení. Stal se tonoucím, který se ale nemůže sám vlastní rukou vytáhnout na břeh. Snaží se o to pomocí medicíny, vědy i techniky, pomocí náboženství, dobrých skutků a duchovních aktivit, ale možné to není. Tak, jako se mrtvá hmota nemůže sama oživit (viz 2. Omyl), tak si hříšný člověk nemůže dát bezhříšnost, a tím věčný život.
Nový zákon je o cestě ven z tohoto stavu. Bůh poslal toho, jenž nikdy nezhřešil, a tudíž měl věčný život, Krista. Život věčný lze ztratit jen hříchem – ne násilnou smrtí těla (Mat 10:28). Násilná smrt Kristova těla umožňuje člověku napojit se na jeho tělesně (fyzicky) přerušený život, který tak (vlastně nepřerušen) pokračuje v jeho následovnících. To se týká i těch před Kristem i těch, kteří o něm nikdy neslyšeli – vysvětlení je v 19. Omylu. V podstatě se to rovná novému stvoření. Kristus jako by posunul svět před Adama, před okamžik jeho zhřešení, kdy celé lidstvo bylo dosud bezhříšné v Adamovi. (Adam a Eva se v bibli chápou jako jeden člověk, Adam v bibli často znamená lidstvo.)
Kristus posunul duchovně svět před Adama a dává každému novou volbu ze dvou otců. Každý si může vybrat, jestli chce za otce Adama s jeho neposlušností vůči Bohu, nebo Ježíše, poslušného až do smrti. Toto je volba duchovní, je to rozhodnutí rozumu i citu. Proto je může udělat každý člověk na světě, ať žil před Kristem, vedle pozemského Krista nebo se narodil daleko od něj, geograficky či časově. Toto rozhodnutí dělá přirozeně a automaticky každý, kdo žije – tím, jaké hodnoty si ve svém životě volí, čemu dává přednost, k čemu inklinuje, jak smýšlí. Nejde o celkově slušný život, nejde o to, jestli se člověk nikdy nedostal do vězení a nezhřešil, jde o nejhlubší náchylnost člověka k dobrému či zlému. Poslední slovo si pak nad každým z nás ponechává soudce nejvyšší. “Smiluji se, nad kým se smiluji”, říká Bůh. Moderními slovy politika: Spása člověka je závislá na Boží volbě s přihlédnutím k člověku, jeho víře, nejhlubšímu směřování i skutkům.
Již jsem vysvětloval v 19. Omylu, že si můžeme představit Kristovu oběť také tak, že za nějakého zločince (Adama), odsouzeného na smrt (následkem hříchu), se nabídne jiný člověk (Kristus). Ten samozřejmě nemůže být sám ve vězení (následkem hříchu). Skutečný viník (hříšník) pak může být propuštěn (spasený člověk). Tento příklad má miliony obměn a chce jen ukázat na podstatu věci: Kristus za nás žil tak, jak my to nedokážeme – bez hříchu. Tím si život, který měl od Boha Otce, zachoval (nepodlehl hříchu a život neztratil, jako Adam a my). Kristus si život zachoval, ale neponechal (on šel na popravu dobrovolně, bylo to jeho pozemské poslání). Kdyby si život ponechal, odmítl jít na popravu, žil by zde na Zemi dodnes, protože by nezestárl a neumřel tzv. přirozenou smrtí – ta je jen důsledkem hříchu. Ale my, hříšní lidé, bychom zůstali v hrobě, bez spasitele. Jaký to má ale smysl a pro koho? K čemu je to prakticky dobré? Není to všechno od skutečného života jen vzdálená teorie?
Taková oběť má smysl jen pro toho, kdo opravdu touží zbavit se hříchu. Kdo touží být jako Kristus. Zde vidíme, jak nesmyslné jsou takové ty řeči: “oni se vyzpovídají a jdou hřešit dál” apod. Nikdo, kdo chce mít Kristův charakter, nebere na lehkou váhu jeho oběť. Nikdo z nich “nehřeší proto, že se pak může vyzpovídat”. Ti ostatní si mohou dělat, co chtějí. Nemusí se vymlouvat, že nejsou zlatokopové. Nikdo je nenutí, aby byli. Kristova oběť má smysl jen pro ty lidi, kterým vadí zlo, špatnost a hřích – a sami jsou slabí. Tito lidé nalézají v Kristu cestu k Bohu (protože k Bohu lze přijít jen bez hříchu a oni k němu přijít chtějí), nalézají v Kristu nejhlubší pravdu o sobě (o svém nitru, svědomí, zrádnosti srdce atd.) a inspiraci a sílu k odpouštění druhým. Kristus ukázal hranici dobroty: tou hranicí je smrt. Když někdo řekne: dobrota musí někde končit (“to bychom dopadli”), pak křesťan ví: dobrota končí smrtí. Dokud jsem naživu, neudělal jsem pro bližního vše! A proto není pravdivý výrok: “Už jsem pro toho člověka udělal všechno”. Dokud je křesťan naživu, nemůže toto oprávněně říci.
Jak přijmout Krista?
Má-li člověk získat něco tak vážného, jako je těsné spojení s Bohem, a stát se Kristovým následovníkem, pak to vyžaduje důkladné porozumění. Pochopit, oč jde. Kristus často poukazoval na to, že nejde jen o nějakou citovou záležitost, ale důkladné zvážení všech pro a proti. Varoval, že cesta s ním (za ním) je úzká, bolestná a náročná, že je to cesta kříže a s křížem. Na počátku této cesty stojí odřeknutí se světa i vlastního života, odřeknutí se majetku, sebe sama i nejbližších. Kristus vyžaduje celého člověka, a není možné ponechat si nic z toho, co člověk měl před setkáním s ním. Tím, že řada lidí takto svoji cestu za Kristem nenastoupí, prožívají pak schizofrenii a trápení. Jsou to pak rozpolcení, částeční křesťané. To byl a je pořád velký problém – “křesťanství na půl úvazku”.
Můžeme si to přirovnat k zamilování se. Víme dobře, jak se může člověk zamilovat, ale nebýt si jist, jestli ve svém vztahu pokračovat. Oheň se stále více rozhořívá, jak spolu ti dva tráví mnoho času, ale to ještě víc zvyšuje bolest a nejistotu, zda se nerozejít. Na jedné straně se bojí, že rozchodem o něco pěkného přijdou, na druhé straně se bojí, že to nedopadne dobře, protože jsou věci, ve kterých si nerozumí a které nad jejich vztahem zavěšují velký otazník. Trápení a rozpolcenost se tak jen zvyšuje.
Podobné je to s člověkem, který by rád dal svůj život Kristu, ale zároveň si jej ponechal. Rád by se pro Krista všeho zřekl, ale také to všechno potřebuje. Chtěl by jít za Ježíšem, ale zůstat, kde je. “Dvěma pánům nelze sloužit”, řekl jednou Kristus. Možná, že zde čekáte nějakou chytrou radu, ale ona neexistuje! Buď jsem zemřel sobě i světu, nebo žiju dál a Krista nemám. Jiné řešení není. Jít chvíli na sever a chvíli na jih opravdu nevede k cíli. Mezi Kristem a ďáblem není žádný most ani zlatá střední cesta. Tak ani mezi Kristem a tímto hříšným světem. Chceme-li mu pomoct, musíme jej opustit a jít cele za Kristem.
Řešení, které nic nevyřešilo
Zmíněný problém jak jít plně za Kristem a při tom si nechat “svůj svět”, trápil lidi od prvního století až dodnes. Zajímavě ho “vyřešila” katolická církev (i jiní). Prostě rozdělila věřící na “klérus” (kněží) a laiky. Kněží se “zástupně” plně oddali Kristu za laiky. Nežení se, nemají světská zaměstnání, věnují se cele duchovní práci, a jsou prostředníky mezi “lidem” a Kristem. Laici se žení, normálně pracují, vydělávají peníze, pečují o majetky a žijí do značné míry “ve světě”. Tím mohou také hmotně podporovat svoje “prostředníky”. Je to řešení, které ale nic neřeší.
Rozhodnutí pro Krista nemůže udělat jeden člověk za druhého. To musí učinit každý sám za sebe. Nemohu si zamilovat Krista na 10 % s tím, že zbylých 90 % doplní můj kněz. Není možné, aby tzv. laik žil jednou nohou ve světě a jednou u Krista s tím, že jeho kněz za něj bude oběma nohama u Krista. To opravdu v křesťanství nejde. Za jednoho vězně nemůže jít do vězení jiný vězeň, když už ve vězení sám je! Kněz je hříšný, smrtelný člověk, stejně jako laik v jeho farnosti, a každý se musí pro Krista buď naplno rozhodnout, nebo zůstat starým člověkem. Řešení katolické církve (tím neříkám, že mnozí katolíci – laici i kněží - nejsou opravdoví Kristovi lidé) je v rozporu s Kristovým duchem. Je to nová záplata na starý pytel. Záplata se utrhne a díra je ještě větší. Naštěstí mnoho katolíků se tím neřídí.
Kristus se nehodil do žádné doby
Kristus se nehodil do žádné doby, protože je nadčasový. Spojí-li se s Bohem i nepatrný, hříšný člověk, stává se velikým a silným, podle rovnice: 0 + Bůh = Bůh. Protože se Kristus nehodil do žádné doby, každá doba ho může mít jako svůj vzor a inspiraci pro řešení svých problémů. V každé době, kultuře i typu vlády může hrát Kristus roli katalyzátoru, světla či soli. Totéž jistě platí o těch lidech, kteří se s Kristem ztotožnili a žijí s ním. Proto Kristus nabízí vybudování spravedlivé společnosti. Ne rovnováhou zbraní, silnou ekonomikou a demokracií, ale sebeobětující se láskou. To platí i v manželství.
Kristus totiž přinesl jasnou odpověď na otázku, proč se i ty nejkrásnější cíle a počáteční nadšení nakonec zkazí. Proč třeba prvotní zamilovanost dvou lidí skončí v jakémsi stereotypu – anebo hůře. Nadšení různých pěkných hnutí a jejich vysoký počáteční náboj postupně vyprchá a mizí a přichází nepřekonatelné problémy, často rozpad a konec. Na průkopnické začátky se pak vždy nostalgicky vzpomíná. Kristus ukázal proč.
K bodu jedna: počáteční nadšení dvou zamilovaných lidí, kteří si v první fázi své známosti dovedou tolik odpouštět, mají tolik společných plánů a jeden ustupuje druhému, jen aby spolu mohli být, – to vše vypůsobí jen zatlačení a slisování hříchu, který je hluboko v nich. Mimo jiné i touhou po sexu, po partnerovi, po lásce. Na chvíli tak ustoupí i sobectví, hluboce zakořeněné v každém z nás. Ale skutečná láska to není – ta vzniká až spojením s Kristem (není-li vedle erós i agapé, vztah se rozpadá). To proto, že má-li se nějaký vztah nerozpadnout následkem silně korozivní povahy hříchu, musí se tento vztah vybudovat od nuly (tedy nejprve projít smrtí s Kristem, rozpadem staré osobnosti, a s ním začít nový život). Proto se po čase začne mezi dva zamilované vkrádat (dosud potlačovaný) hřích a tento vztah ničit, pokud mezi nimi není Kristus (pokud alespoň jeden z nich neuvěřil, nedal Kristu svůj život). Pokud žádný z nich sám sobě nezemřel a na Krista se nenapojil, není šance. Totéž platí o četných krásných hnutích za spravedlnost, bratrství, pro nějakou dobrou věc a proti různým nešvarům. Bez Kristova typu života (osobní oběti, ke které sílu dává Ježíš) končí často mnoho dobrých snah “pod gilotinou” sobectví a v marazmu zla, násilí a frustrace. Nepřipomíná vám to něco z vašeho života?
K bodu dvě: Spojení s Kristem nelze obelhat či nějak uměle vyhnat (“rychlokvasit”). Když se chci přihlásit na vysokou školu, je dobré předem vědět, co mě čeká. Že to bude mnoho let odříkání, nepříjemného memorování, chození na přednášky, cvičení a traumatizující zkoušky. Mnohé slasti života si student musí odříct. Nebylo by rozumné toto vše adeptům zatajit a tvrdit, že studium je něco jako příjemná dlouhá dovolená, a teprve postupně jim vyjevovat celou pravdu a “přitvrzovat”. Tak také Ježíš upozorňoval, že cesta za ním je úzká a je to cesta utrpení a je rozumné spočítat hned zpočátku náklady. Teprve až na jejím konci je život – ten radostný život s Bohem, který však zodpovědným nástupem na tuto těžkou cestu začíná již na jejím samém začátku, vlastně uvěřením Kristu. To podstatné je však uvěřit reálnému Kristu dle historických evangelií, ne takovému, jaký by se mi líbil a kterého jsem si třeba z bible “vypreparoval”. Třeba takový ten příjemný a neškodný “Ježíšek” pohanských vánočních bakchanálií.
Lidé se Krista bojí
Mnohokrát jsem si v životě uvědomil, jak moc velkou hrůzu lidé z Krista a jeho nároků mají. Dokonce i četní kazatelé mají strach, aby někdo nevzal Kristova slova “až moc vážně”. Sám jsem ve svém životě tento strach také prožil. Kladl jsem si otázku, jestli jsem schopen vést někoho a spolupracovat s tím, kdo by vzal Kristovo učení vážněji (opravdověji) než já sám. Co kdyby byl můj žák zapálenější pro Krista než já?
Tento strach, že Kristova absolutní čistota, absolutní nárok na poctivost a pravdivost a stoprocentní nasazení času pro dobrou věc ukončí všechny plytké a povrchní aktivity dosavadního života, je obrovský a paralyzující. Může vést k povrchnímu křesťanství, nebo k jeho úplnému ignorování, nebo k náhražkám. Proto dnes tolik kvete jóga a východní kulty, protože jejich nároky jsou o mnoho menší než Kristovy. Dávají trochu uspokojení lidem přesyceným materialismem, ten mu ale ponechávají. Nic mu neberou, jen vylepšují to, co je. Jde o náhražku, která ke skutečnému Kristu může nakonec vést, ale i nemusí. Tyto náhražky se tu a tam prezentují tvrzením, že křesťanství se již přežilo, že “východní kontemplace” jsou hlubší a více spojí s Bohem. Jsem přesvědčen, že v pozadí je jen strach z vysokých Kristových nároků a touha nějak je obejít. Bez Kristovy operace (s ním zemřít a vstát z mrtvých) však dát nový život nejde. Je to jen foukání na nezhojitelný nádor. Balzamování mrtvého.
Víra bez skutků
Křesťanství je bez skutků málo zajímavá teorie. Kristus udělal skutek, který nedokázal nikdo jiný. On se nechal chytit, týrat, soudit a mučit k smrti, a přitom se tomu všemu mohl vyhnout. Navíc jeho tělo bylo zdatnější, zdravější než naše – nebylo otupené a více cítilo bolest. Tak obrovské sebeovládání nikdy nikdo nikde nedokázal. Proto u Krista mluvíme o nejvyšší (Boží) lásce. Také proto je s nikým nesrovnatelný.
Jen si představte, že byste měli svojí obětí někoho zachránit. Víte, že vás mají kvůli tomu odvést a zavřít – neutečete? Řekněme tedy, že neutečete, necháte se odvést, ale oni vás začnou bít. Vy ale pořád ještě můžete kdykoli utéct – neutečete? Dobře tedy, necháte se bít a týrat, ale víte, že vás navíc odsoudí k šestihodinovému bolestnému umírání – neutečete, když je to stále možné? Necháte se odsoudit a odvést na popraviště přesto, že to je jen na vás? Necháte si na kříži probít ruce a nohy hřebíky, zůstanete na něm viset přes hrozné bolesti, budete se dusit až do smrti, i když můžete požádat Boha, aby to vše zastavil? Nepožádáte? Z toho důvodu nechápu nikoho, kdo hledá inspiraci a sílu pro svůj život u kterékoliv jiné dějinné postavy, než u Krista. Je snad někdo srovnatelný s Ježíšem? Znáte takové jméno?
Kristus se mohl do poslední chvíle vyhnout bolesti i smrti. Lidé, kteří to nechápou, mohou jeho chování nazvat hloupostí, zbytečnou obětí, fanatismem, ale on věděl dobře, co dělá. A upřímný člověk si přizná, že nikdo jiný by toto nedokázal. Proto můžeme Kristovu lásku a čistotu nazvat nejvyšší. Proto nemá žádný smysl hledat někde náhražky. Proto jen spojením s ním můžeme dosáhnout podobného charakteru. Tomu ale mnozí nechtějí rozumět! Kristu je možno se smát, nesouhlasit s ním, ignorovat ho, nebo milovat – ale nejde ho ničím nahradit. Na jeho život nikdo nemá. A protože se lidé Kristových nároků bojí, hledají všelijaké náhražky, nebo alespoň popírají jeho historickou existenci – prý se to nestalo! Lidé si to vymysleli.
Historické skutečnosti - proroctví
O věrohodnosti bible jsem psal již ve 26. a 27. Omylu. Nyní jen stručně o Ježíši jako historické postavě 1. století našeho letopočtu. Ve Starém zákoně je více než 300 proroctví, která se splnila při Kristově prvním příchodu. Přes pět století věděl celý izraelský národ dopředu, kdy se Kristus narodí – podle proroctví v knize Daniel. Proto bylo jeho narození v 1. století očekáváno. Těžko se mohl Ježíš nějak úmyslně podle toho zařídit. Proroctví říkala, že bude z kmene Juda (kmenů bylo dvanáct), z rodové linie krále Davida, a že bude zabit. Dnes nám to může připadat samozřejmé, ale ne tehdy – mnozí židé doufali, že Kristus se stane králem, osvobodí je od římské nadvlády a bude panovat na věky. Možná i Jidáš měl tyto představy, které se nenaplnily, protože byly falešné.
Starý zákon předvídal stovky let předem, že Kristus se narodí z panny, že vjede s velkou slávou do Jeruzaléma a bude zrazen za 30 stříbrných. Předpovězeny byly i detaily jeho ukřižování, a to stovky let předtím, než tento způsob popravy zavedli Římané! Také o smyslu jeho smrti (že nezemře za svoje viny, ale za naše), o vzkříšení a o dalších věcech čteme mnoho let před Kristovým příchodem.
Kalifornský matematik profesor Petr Stoner učinil v jedné ze svých tříd zajímavý experiment. Pokusil se určit pravděpodobnost náhodného splnění pouhých 48 proroctví o Kristu. Každý student dostal za úkol zkoumat jedno určité proroctví a stanovit statistickou pravděpodobnost jeho náhodného splnění. Například 700 let staré proroctví (Mich 5,2), že se Kristus narodí v Betlémě, má pravděpodobnost jedna ku počtu všech měst v Izraeli. Tímto způsobem bylo vyhodnoceno 48 proroctví ze Starého zákona. Výsledná pravděpodobnost (součin jednotlivých pravděpodobností) byla 1/10181. (Dr. Henry M. Morris: Bible a současná věda). Tedy extrémně malá, rovnající se v realitě nemožnosti.
Historicita novozákonních knih
Profesor F. Bruce (Univerzita v Manchesteru, Anglie) říká: “Z nějakých důvodů existují lidé, kterým je ´svatá kniha´ podezřelá už sama o sobě a požadují pro ni mnohem přesvědčivější důkazy než u obyčejného světského pohanského spisu. Pro historika platí stejná měřítka pro oba druhy knih.” (Věrohodnost Nového zákona, str. 11). Existuje asi 5 000 (!) řeckých rukopisů celého Nového zákona nebo jeho částí (např. Kodex Vaticanus, Kodex Sinaiticus, Kodex Alexandrinus atd.). Datování vzniku většiny knih Nového zákona do prvního století n. l. nemůže být rozumně popíráno.
Nový zákon je opravdu velmi bohatý v rukopisném osvědčení. Průkaznost jeho spisů je mnohem vyšší než průkaznost mnoha jiných starověkých spisů, jejichž původnost se nikdo neodváží zpochybnit. Kdyby byl Nový zákon jen sbírkou světských spisů, jeho hodnověrnost by byla (dle současných kriterií) nade vší pochybnost. Je zvláštní, že historikové mnohdy méně zpochybňovali věrohodnost novozákonních knih než teologové. Historikové jako W. M. Ramsay, Ed. Mayer a A. T. Olmstead důrazně protestovali proti přílišným pochybnostem některých teologů při posuzování historických spisů Nového zákona.
Jen pro srovnání je dobré si uvědomit, že například Césarova Galská válka (psaná mezi roky 58 a 50 p. n. l.) je zachována v několika rukopisech, ale jen devět nebo deset z nich je dobrých a nejstarší byl psán až asi 900 roků po Césarově době! Ze 142 knih Římských dějin od Livia (59 p. n. l. až 17 n. l.) se zachovalo pouze 35, nejstarší ze dvaceti rukopisů je 400 let vzdálen od originálu. Ze 14 Tacitových dílů Dějin se zachovaly jen čtyři a půl, z jeho šestnácti knih Annálů máme dochováno deset úplně a dvě zčásti (z 9. a 11. století) – odstup od originálu je tedy 800 až 1 000 let!
Thukydidovu Historii známe z osmi rukopisů, nejstarší jsou z doby kolem roku 900 n. l., a z několika zlomků ze začátku letopočtu. Totéž lze říci o Herodotově Historii (asi 488-428 p. n. l.). A přece žádný vědec v oboru starověkého písemnictví by nepřijal tvrzení, že původnost Herodotových či Thukydidových knih je pochybná, protože nejstarší dochované rukopisy jejich děl jsou o 1 300 let mladší než originály! U Nového zákona je tato doba jen v rozmezí 40 – 150 let! Odborník na rukopisy, Sir Frederic G. Kenyon, napsal o rukopisech Nového zákona: “Interval mezi daty originální kompozice a nejranějších dostupných dokladů je tedy tak nepatrný, že je v podstatě zanedbatelný...” (M. Chašbaz Vzkříšení, F. F. Bruce Věrohodnost Nového zákona).
Mimobiblické a mimokřesťanské doklady
Důležitým dokladem věrohodnosti Nového zákona je řada poznatků o novozákonních událostech jak z archeologie, tak i z mimokřesťanských pramenů. Zřejmě nejvíce jsou novozákonní události zdokladovány ve spisech Josepha Flavia, který žil v letech 37 až asi 100 n. l. (Židovská válka a Židovské starožitnosti aj.). Flavius rozhodně nebyl křesťan, přesto píše:
“A v tom čase povstal Ježíš, moudrý člověk, jestliže ho vskutku můžeme nazývat člověkem. Byl činitelem zázračných skutků a učitelem lidí, kteří přijímají pravdu s potěšením. Odvedl mnoho Židů a také mnoho Řeků. Tento muž byl Kristem. A když ho Pilát po obžalobě našich předních mužů odsoudil na kříž, ti, kteří ho milovali, se nenechali odradit, neboť on se jim zjevil opět živý třetího dne, jak o něm svatí proroci předpovídali spolu s tisíci jiných překvapujících věcí. A dodnes kmen křesťanů, po něm pojmenovaný, nevymřel.” Tato pasáž ze Starožitností (XVIII,3.3) vzbudila mnoho kontroverzí, nikdo však nepopřel její autentičnost, přestože snahy o to byly. Podobné je to i v Židovské válce (II.9.3 a II.9.4).
Také Thallus zmiňuje Krista ve své historii Řecka, přibližně kolem roku 52 n. l. Jeho dílo zmizelo a známe je pouze z citací pozdějších spisovatelů.
Dopisem z vězení, který píše Syřan Mara Bar-Serapion svému synovi někdy po roce 73, se ho snaží povzbudit k hledání moudrosti. Jako příklad uvádí Sokrata, Pythagora a Krista: “Jakou výhodu získali Atéňané popravou Sokratovou? Hlad a mor na ně dopadly jako trest za jejich zločin. Jakou výhodu měli lidé ze Sámu z upálení Pythagora? V okamžiku byla jejich zem pokryta pískem. Jakou výhodu měli Židé z popravy jejich moudrého Krále? Krátce potom bylo jejich království zničeno. Bůh spravedlivě pomstil tyto tři moudré muže: Atéňané zemřeli hladem, Sámoští byli zaplaveni mořem, Židé byli zničeni a vyhnáni ze své vlasti a žijí v úplném rozptýlení. Ale Sokrates nezemřel zbytečně, žije v učení Platonově. Pythagoras nezemřel zbytečně, žije v soše Hery. Ani moudrý Král nezemřel zbytečně, žije dál v učení, které vydal.”
Ježíš byl vzkříšen a žije
Mnozí odborníci zhodnotili novozákonní údaje o Kristově smrti a zmrtvýchvstání a došli k závěru, že celá událost je jasným historickým faktem. Nemohu zde rozebírat jejich důvody pro tento závěr. Za všechny uvedu výrok Thomase Arnolda, bývalého profesora historie v Rugby a Oxfordu, autora známé třísvazkové “Historie Říma”: “Neznám žádný fakt z historie lidstva, který je pro nestranného vyšetřovatele prokázán plněji a lepšími důkazy všeho druhu, než to velké znamení, které nám Bůh dal, že Kristus zemřel a znovu vstal z mrtvých.” (M. Š. Chašbaz Vzkříšení). Historicitou Ježíše Krista se také zabývá nedávno vydaná kniha Kauza Kristus (Lee Strobel; vydal Návrat domů, Praha 2002, 278 stran).
Kristus nabízí vítězství, ne strach
Také znáte lidi, kteří mají strach z pravdy? Někdo to nepřizná a různě zastírá: popíráním pravdy (třeba historicity nějaké události), ignorováním pravdy (prostě se zajímá o něco jiného), humorem, výsměchem nebo náhražkami pravdy. Někteří lidé se necítí dobře vedle těch, kteří žijí pravdivě, jiní je jen využívají, aniž by chtěli mít stejný zdroj “chutného ovoce”. Stačí jim jejich vlastní uschlý strom a cizí ovoce.
Vedle nás, hříšných lidí, velmi čistý člověk dlouho neobstojí. Buď se zkazí, nebo se ho nějak zbavíme. Kristus by nepřežil v žádné době! Zcela zákonitě ho mnoho lidí nesnášelo, protože nedal na jejich životní rady; nenáviděli ho pro jeho pravdivost, charakter a duchovní i fyzickou sílu. On jim mravně neustoupil (nezkazil se, nezapřel pravdu), ale fyzicky ustoupil, nepoužil sílu: nechal se popravit a vstal z mrtvých (Bůh jej vzkřísil). Tím ukázal, že pravdivý život má větší sílu než smrt i násilí. Ukázal cestu. Řešení tedy není zoufat si z toho, že téměř všechno je jinak. Řešením je se změnit. Bůh nás nemiluje proto, že jsme dobří, ale nabízí nám dobrými se stát – protože nás miluje.
Kdybych měl co nejstručněji popsat praktický význam Kristovy oběti, řekl bych, že přišel vyřešit spor mezi tělem a duchem. Přišel pro takové lidi, kteří chtějí dobro a mají dobrou vůli žít ušlechtilý život, ale nejde jim to. Nemají k tomu z velmi různých důvodů sílu. “Duch je sice ochotný, ale tělo slabé”, řekl Ježíš těsně před svým zatčením. Protože Kristus nad svým tělem zvítězil, my do tohoto vítězství můžeme vstoupit prostě jen vírou. Ta (vlastně Kristus) pak staré tělo přemáhá a roste ve skutky a v nový, pravdivý pohled na svět a mění ho tak, jak mění nás.
K tomu mělo přispět i těchto 33 omylů.