24. OMYL
Mnozí dnes věří, že moderní datovací metody dokazují obrovské stáří vesmíru, Země i života na ní
Přání je otcem myšlenky. To platí jak v určování stáří vesmíru a Země, tak i zkamenělin a sedimentárních vrstev. Teprve poté, co se ve vědě ujala darwinistická evoluční fantazie, vyvstala u jejích obhájců zoufalá potřeba, aby svět byl hodně, hodně starý - aby všechno mělo dost času na “sebevývoj”. Evoluční procesy totiž potřebují strašně moc času – vždyť je pohání jen náhoda, a o té se říká, “že je vůl”, jinak řečeno, “umí jen něco pořádně zkazit, ne vytvořit”. Inteligence zkracuje čas. Když zadáme složitý úkol někomu neschopnému, bude mu trvat hodně dlouho, než to vyřeší – pokud vůbec. Když tentýž úkol zadáme schopnému člověku, vyřeší to brzo a když to bude dělat tým inteligentních schopných lidí, může to být hotové ve velmi krátkém čase. A nejvyšší inteligence?
Bůh mohl stvořit svět v šesti dnech i dříve, ale náhoda, která to neumí a do níž evolucionisté vložili všechnu svoji víru a naději, potřebuje miliony let (ve skutečnosti to nedokáže nikdy, ale oni věří, že za miliony let to dokázala! – viz 2. , 3. a 13. Omyl). A tak se zoufale hledaly na přelomu 19. a 20. století takové procesy, které by časově nahrávaly evoluci a ukazovaly na vysoký věk Země i vesmíru. Evoluční fantasté odstranili inteligenci na počátku a museli si uměle vytvořit “velmi starý svět”. Evoluce potřebuje miliony let. Všechny ostatní procesy, které naopak ukazují na velmi nízké stáří (jen tisíce let), začaly být ignorovány, vysmívány a jsou dodnes zpochybňovány. Vysvětleme si to na příkladu.
Starý dům – opravdu starý?
Představme si dům, který chce někdo prodat. Výše kupní ceny je mimo jiné závislá i na stáří tohoto domu. Protože se dokladům, kdy byl dům postaven, nevěří, prodejce i kupec si vezmou na pomoc odborníky, aby vědeckými metodami stanovili jeho stáří. Kupec by rád, aby se ukázalo, že dům je velmi starý, a tedy jeho hodnota nízká, prodávající by chtěl, aby tomu bylo naopak.
Jak je možné takové stáří určit? Od doby, kdy byl dům postaven, v něm probíhala celá řada procesů, a pokud umíme popsat jejich průběh, mohli bychom z této funkce poznat stáří domu. Chemik by se mohl soustředit na chemické změny ve zdivu (tvrdnutí omítky, krystalizaci či stupeň oxidace kovů), fyzik by mohl změřit odchylky v průhybu trámů a nosníků, geolog by zjišťoval stupeň eroze vnějšího pláště budovy či míru sedání základů. Možná v místech, kde se neuklízí, a kde není žádný pohyb vzduchu, by se dalo zjistit, jaká vrstva prachu se tam od postavení domu nanesla, a tak stanovit dobu “nulového prachu”, tj. krátce po dokončení stavby. Také radioizotopové metody by se mohly uplatnit, a možná by se někde ve sklepě našel stalaktit či stalagmit (krápník), který se tam nepozorovaně tvořil. I odborník na architekturu a různé slohy by přišel ke slovu. Asi by se tedy našlo mnoho způsobů, jak určit stáří této stavby.
V čem je problém – kapající vodovodní hydrant
Problém je v tom, že každá z těchto metod vykáže zcela jiné stáří. Můžete si být stoprocentně jisti, že stáří onoho domu, zjištěné nejrůznějšími metodami, se bude pohybovat téměř od nuly do nekonečna! Takže si kupující i prodávající mohou vybrat dle libosti, odborníci se mohou libovolně hádat. Bude-li někdo tvrdit, že dům byl dokončen před pár měsíci, najde výsledky měření, které to potvrzují, stejně jako ten, kdo bude tvrdit, že dům je desítky či stovky let starý. Podobně (a ještě hůře) je to s procesy, kterými chceme stanovit stáří hornin a sedimentárních vrstev, stáří Země, Měsíce, Sluneční soustavy, hvězd, galaxií a vesmíru. Všechny mají svoje “pokud, jestli, snad, za předpokladu atd.” a ukazují na naprosto rozdílná stáří. Lidé, kteří věří ve stvoření podle biblické chronologie (v šesti 24hodinových dnech před 6 000 lety), najdou mnohá potvrzení své víry v různých metodách určování stáří. Stejně tak jako lidé věřící na miliony a miliardy let trvající evoluci.
Obtížnost správného vyhodnocení procesů stárnutí můžeme znázornit na příkladu velké nádrže, do níž kape voda z hydrantu. Před jakou dobou začala voda do nádrže kapat? Odpověď je “snadná”: změří se (nebo spočítá) obsah vody v nádrži a se stopkami v ruce se změří frekvence kapání (kolik vody nakape třeba za minutu). Podíl těchto dvou čísel je pak doba, před kterou začalo kapání. Ovšem: pokud, jestli, snad, za předpokladu, že...!
Pokud někdo hned na počátku nenapustil část nádrže rychleji a neodešel. Jestli nedošlo k nějakému poklesu hladiny vody, třeba netěsností špuntu v nádrži, vyšším odparem, prosakem nebo odčerpáním. Snad můžeme věřit, že frekvence kapání se během celé doby nezměnila (to se občas stává, závisí to např. na tlaku vody v potrubí). A za předpokladu, že během celé doby, co jsme v oné místnosti nebyli, nikdo nechodil, a občas nepřipustil další vodu, či neodpustil. A ještě další a další předpoklady bychom museli stanovit – a věřit. Podobné nejistoty panují při datování pozemských nebo vesmírných objektů.
Nikdo ze současných lidí nebyl na samém počátku vzniku vesmíru a Země
Nikdo z lidí nebyl při tom, když evoluce či Bůh tvořili vesmír a život na Zemi. Proto nikdo neví, jaké byly:
Další informace k datování a problémy s tím spojené
Dr. Snelling ukázal, že argon je infiltrován do zemské kůry z rezervoárů v zemském plášti. Sebral vzorky lávy ztuhlé v letech 1949, 1954 a 1975. Nechal tyto vzorky datovat metodou Potassium-Argon. Výsledky datací této 50 let staré lávy byly šokující: od 270 000 let až k 3,5 mil. let stáří! (Je třeba upozornit, že argon je zachycen jen ve ztuhlé lávě, proto se datum nevztahuje k lávě v tekutém stavu v zemi, ale až od doby jejího výronu a ztuhnutí na povrchu). Také u metody 14C je řada velkých obtíží (to platí u všech izotopových metod), např. ve stanovení počátečních podmínek. Jak jsem psal, ukazuje se, že i dnes tvorba 14C přesahuje o 30% jeho zpětný rozklad. Všechno dnešní množství radioaktivního 14C by se při současné rychlosti jeho tvorby naakumulovalo za méně jak 30 000 let. A tak by zemská atmosféra neměla být starší než toto datum. 14C vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry z 14N, je nestabilní a rozpadá se zpět na 14N s poločasem rozpadu 5730 let.
Rychlost radioaktivního rozpadu se může měnit vystavením látky neutrinům, neutronům nebo kosmickému záření. Dále je radioaktivní rozpad úměrný rychlosti světla a Barry Setterfield nedávno ukázal, že se rychlost světla v minulosti podstatně snížila. Tím by byl v minulosti urychlen radioaktivní rozpad a vše by tak vykazovalo vyšší stáří než je skutečnost. Asi nejpopulárnější datovací metoda je datování pomocí U-Th-Pb zrn zirkonu (ZnSiO4), avšak výsledky jsou velmi nejisté: radiogenní olovo se snadno vytratí difuzí z krystalů a tento proces je urychlen teplem, vodou, radiačním poškozením i počasím, na druhé straně je takto olovo v jiných krystalech “zděděno” (přibyde tam). Zjištěné stáří se mění významně vzájemně i mezi krystaly na subatomárním měřítku, na různých krystalických ploškách a při různě orientovaných krystalech. To činí tuto metodu značně diskutabilní.
Velmi vzrušující zprávy přícházejí z výzkumů skupiny vědců programu RATE v USA. Dr. Humphrey a dr. Baumgardner zjistili, že sice změřený poměr v zirkonech tvrdých žul mezi uranem a olovem dávají 1,5 mlrd. let, ale v nich zadržené hélium, které stále uniká (rychlost tohoto úniku byla právě hlavním předmětem jejich výzkumu) ukazuje na věk mezi 4000 a 14000 let, po zpřesnění 5680 (+/- 2000) let. Na mezinárodní konferenci kreacionistů (ICC) v roce 2003 bylo uvedeno, že 14C se nachází ve všech pohřbených organických materiálech (i v uhlí) v měřitelném množství bez ohledu na to, jak “staré” (dle evolučního nazírání) jsou, což limituje vrchní hranici stáří těchto vzorků na 250 000 let. Ani s nejcitlivější technikou by po 250 000 letech neměl být přítomen už ani jeden atom 14C. Vezmeme-li v úvahu pravděpodobný nižší poměr 14C před potopou, pak se tento věk ještě snižuje. Faktory, které by snižovaly poměr 14C, jsou tyto: 1. Více 12C v biosféře – bylo více suché země, více CO2, 2. méně produkce 14C následkem silnějšího magnetického pole odrážejícího kosmické paprsky, 3. 14C se začalo vytvářet již při stvoření, přesto není nikde v rovnováze. Jak již bylo řečeno, mnoho geologických vzorků, považovaných za miliony let staré, včetně diamantů a uhlí, obsahuje měřitelné množství 14C. Takto staré vzorky by však neměly mít žádné měřitelné množství 14C následkem radioaktivního rozpadu. Přítomnost 14C v dimantech je zvláště šokující, protože zde nehrozí žádná možná kontaminace. Uvedení vědci se chystají přednést výsledky své práce na světové kreacionistické konferenci v San Diego 5. listopadu 2005.
Arizonský meteoritický kráter
Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 m a hluboký 175 m (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až 200 000 let! 1. Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let. 2. Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let. 3. Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let. 4. Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let, z drobných meteoritů na 2 700 let. 5. Metodou termoluminiscence (změny v krystalech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let. 6. Není bez zajímavosti, že nedaleko žijící indiánský kmen Hopi tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 lety.
Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Mají dojem, že vědci dají kus horniny do testovacího přístroje, vychýlí se ručička, ta ukáže stáří – a je to. Tak snadné to opravdu není.
Velmi často záleží na názoru toho kterého odborníka a především na jeho víře – světonázoru. Vzpomeňme například nález lebky KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum). Richard Leaky našel tuto moderně vypadající lebku ve vrstvě, kde by “neměla pro evoluční víru být”, protože první datování metodou K-Ar (draslík-argon) vykázalo neuvěřitelných 220 milionů let. Proto nerozhodla laboratoř, ale evoluční víra! Lebka (resp. skála, kde byla nalezena!) byla předatována a stáří odhadnuto (viz Jan Beneš: Člověk, str. 64) na asi 3 miliony let. Ale i toto stáří se příčilo evoluční víře. A tak byla “datována” znovu (“to by bylo, aby se realita nepoddala evoluční víře”). Výsledek 1,89 milionu let už byl přijat. Tak vypadá ono “přesné” datování. (CRSQ 6/85/str.27, CRSQ 3/86/str.185). Člověku naskakuje husí kůže.
Je velmi zajímavé, že sám Leaky (evolucionista) chtěl pod váhou těchto faktů nejprve změnit svoji víru na evoluci člověka. Nakonec, pod tlakem evoluční komunity, zachoval víru – a změnil fakta.
Trochu historie - Velký třesk a absolutní datování (Hermann Schneider, str. 33n)
V roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad a r. 1905 navrhl poprvé E. Rutherford použít jej ke geologickému datování. Skutečná datování mohla být prováděna až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem r. 1937. V té době byla však již evoluční víra ve vysoká stáří zemských vrstev pevná (dávno před měřením). Do té doby existovaly jen metody relativní, kdy se stáří Země stanovovalo z obsahu soli v mořích a přísunu soli v současnosti, z odnosu pevniny řekami, z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů, z tření u dna moří a vzdálenosti Měsíce, z ochlazování zemského povrchu za předpokladu žhavého a tekutého počátečního stavu, atd.
Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se však s tím neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let.
Další evolučně datovací kouzla
Samuel Haughton přišel r. 1878 s teorií, že délka trvání geologické formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu v ní (síle usazenin). V roce 1913 součet tlouštěk sedimentů fanerozoika činil 85 km, v r. 1937 už to bylo 130 km. Tato teorie ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi sedimentace, jež jsou mimochodem libovolně neurčité – mezi 1 m za sekundu až 1 mm za tisíc let. Haughtonovské maximální síly sedimentu byly a jsou základem geologické časové stupnice. Takže dříve, než vědci začali provádět radiometrické výzkumy, “věděli”, co musí hledat – totiž stovky miliónů let pro prvohory a desítky milionů let pro třetihory. Tím si předem určili, co bude “správný” a co “chybný” výsledek.
Které datum byste rádi?
Není bez zajímavosti, že formuláře vydávané radioizotopovými laboratořemi, které se odevzdávají spolu se vzorky k datování, mívají předtištěnou otázku, jaké stáří vzorku je očekáváno. Proč? Pokud by techniky byly absolutně objektivní a spolehlivé, tak by takové informace neměly být pro vědce, provádějící měření, potřebné. Laboratoře předpokládají, že anomální data jsou běžná, a tak potřebují nějakou kontrolu, zda obdržely “dobré” datum. (Answers Book) Z toho důvodu např. zkameněliny nejsou často chápány jako vhodný datovací materiál – dávají totiž pro evoluční víru příliš nízké stáří! Zkameněliny neposkytují očekávané evoluční stáří milionů let, proto je evolucionisté pro datování vrstev (zcela svévolně) nepoužívají. Říkají, že “nejsou dobrými hodinami”. (rozuměj: nepodporují potřebné evoluční dlouhé věky) R. J. Strutt (Lord Raighley) napsal již v r. 1909: “Přesvědčil jsem se..., že fosfatické materiály (fosilie, zkameněliny) zřídka, pokud vůbec, zachytí víc než malý zlomek helia, jež v nich v průběhu jejich existence bylo vyrobeno.” (Hromadění helia v geologické době) Takže se zkameněliny datovaly podle vrstev, ve kterých byly nalezeny. Používaly se k tomu olověné rudy, radioaktivní rudy a zirkon, který se tvoří již při vysokých teplotách v magmatu. Jenže koncentrace helia a různých izotopů olova může do značné míry záviset na tlaku, parciálním tlaku He, době ochlazování apod. – jež mohou být spíše funkcí hloubky místa vzniku, než stáří vzniku.
Arthur Holmes
To není detektiv Sherlock Holmes, i když také pátral – ale po stáří geologických vrstev. Označujeme ho za otce geologické časové stupnice. Kupodivu již r. 1913 stanovil “absolutní časovou stupnici” geologické historie Země – tedy dřív, než mohly být uplatněny izotopové metody. Pro svoje odhady se snažil získat přívržence lákavými sliby: “Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.” (Stáří Země) Holmesem stanovená spodní hranice kambria zůstala dodnes: 600 milionů let. Svoje evoluční nazírání světa, které ovlivnilo jeho víru v geologické věky Země, vyjadřuje slovy: “Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.” Tento bludný kruh je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení: “Pouhých dvacet miliónů let bylo sotva použitelnější než těch pár tisíc let arcibiskupa Usshera.” (ten stanovil věk Země podle bible na 4 004 let p. n. l.).
Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 370 milionů let pro střední devon a 600 milionů let pro spodní hranici kambria (prvohory), a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu. Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul k tomu poznamenává: “Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20 %.” (Dějiny geologického času)
Kdybychom se vzdali interpolace pomocí maximálních tlouštěk sedimentu, nastal by chaos. Nebylo by pak už jisté, že např. karbon je mladší než devon či silur. Pořádek může být zachován jen tak, že stratigrafii (pořadí vrstev) přiznáme absolutní prioritu před radiometrií.
Nehodící se škrtněte
Robert V. Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřiné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270krát mladší, než udává geologická časová stupnice.
Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1 000krát mladší, než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.
U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy). Uhlí by nemělo obsahovat – dle evolučního datování – žádný radioaktivní 14C. Každé uhlí jej však obsahuje, jak už bylo uvedeno, což vypovídá o jeho nízkém stáří (tisíce let) – pokud se ale neuchýlíme k nějakému jinému vysvětlení, aby evoluční “dlouhé počty” byly zachovány.
Stáří Země
V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází to z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 (!) předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek “bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo tomu, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. (Většina informací je z: Hermann Schneider: Velký třesk a absolutní datování, str. 41.)
R. 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson s podstatně zlepšenými měřícími metodami získanou Pb-Pb (olovo-olovo) izochronu meteoritů, jež vykazovala negativní směrnici. Konstatují: “Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Bezstarostná víra v 4,5 miliard let starou Zemi se tím ale nezměnila. Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře a atmosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali za 4,5 miliard let.
Některá absurdní stáří
Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let (Měsíc je dle evoluční víry starý přibližně tak, jako Země). R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let. Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež “se nehodí”, se většinou vůbec nehovoří o stářích. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.
Dr. Earl Hallonquist, kanadský chemik, testoval kousky vulkanické lávy z Havaje. Vědělo se, že láva byla utvořena v letech 1800 a 1801, přesto metoda K-Ar dala výsledek 160 milionů let…Podobně jedna skála ve Švédsku dala po třech různých měřeních 380, 440 a 880 milionů let… V Coloradu (USA) vykázala jedna skála 725 milionů let, ale později se zjistilo, že 95% olova ve skále zde bylo pravděpodobně od počátku, takže výsledek byl chybný…V bloku pískovce v Austrálii (Sydney) bylo nalezeno petrifikované dřevo, které bylo podrobeno testu na 14C a vykázalo stáří asi 33 000 let, zatímco pískovec kolem něj je dle evolučního stáří asi 220 mil. let starý...U některých současných vulkanických hornin v USA a bývalém SSSR bylo metodou U-Th-Pb naměřeno stáří 100 milionů let a 8,4 miliardy let.
Metodou K-Ar byla láva stará 50 let na Novém Zélandě (hora Ngauruhoe) datována na 0,2 až 3,5 miliónů let. “Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa, o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají stáří v rozmezí 100 miliónů až 10 miliard let běžnými radioaktivními metodami.” (Ing. B. Balcar: Tajemství potopy, str. 40/41) Ještě jednou opakuji, že stáří lávy se vztahuje až k její vychladlé formě, protože jen ta (nikoli tekutá) je schopna udržet argon potřebný k měření. Měření tedy neurčují stáří žhavé lávy v nitru země, ale až vychladlé na zemském povrchu.
Některé další nutné revize myšlení
Pro archeology je jednou z nejtěžších úloh přesně určit stáří nalezených artefaktů. Kamenné artefakty na nalezišti Jinmium (Austrálie), původně datované na neuvěřitelných 176 000 let, byly důkladnějšími měřicími metodami opticky stimulované luminiscence a pomocí radioaktivního uhlíku 14C zpochybněny - spodní vrstva sedimentů je mladší než 22 000 let. Nejstarší tedy zůstávají nálezy z Malakunanja II a Nauwalabila I, kde byly termoluminiscencí stanoveny pozůstatky kolonizace na 50-60 tis. let…Jak staré jsou stromy v deštných pralesích Amazonie? Některé nemají letokruhy, jiné velmi nepravidelné, a tak jedinou metodou je 14C. Proti očekávání se ukázalo, že některé stromy jsou přes 1400 let staré…Hanab Parkal panoval svým Mayům v Americe v sedmém století. Jeho věk byl (v r. 1950 metodou určování stáří kostí a zubů) určen na 40 let. Nápis v jeho hrobce však hlásá, že zemřel jako osmdesátník. Britští archeologové a matematici bourají nyní představu, že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Mark Pollard s kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z univerzity v Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let. Jde o to, že se zřejmě stáří kostí zemřelých mladých lidí považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických metod. (Vesmír 5/99/291) Pravdou však je, že viníkem je mylná evoluční ideologie, která předurčuje stáří nálezů.
Biologická stáří
Mitochondriální DNA je děděna převážně od matky. V r. 1997 přišli vědci s pro evolucionisty nepřijatelným závěrem, že první žena, nazvali ji symbolicky Eva, žila před 100 - 200 tis. lety – tzv. “Mitochondriální Eva”. I tak evolučně nepřijatelné stáří bylo ovšem založeno na evolučním pohledu na mutace – rychlost mutací je však diskutabilní. Nedávno byla míra mutací explicitně měřena znovu a zjištěna 20krát vyšší, než se očekávalo. To činí mitochondriální Evu ještě mladší, umisťuje ji to do doby 6 500 let před nás. Toto datum už sdělovací prostředky nerozhlašovaly, protože silně připomíná kreacionistický pohled na minulost. Časopis Vesmír převzal ze Science (1999) informaci, že s odměřováním času molekulárními hodinami to nebude tak jednoduché. Nejenže u různých skupin organizmů jdou různou rychlostí, dokonce se v rámci jedné evoluční linie mohou střídavě předcházet a zpožďovat. Pohromou je nedávno odhalená skutečnost, že společně s jádrem může ze spermie do vajíčka vstoupit i mitochondrie, jejíž DNA je schopná rekombinovat s mtDNA vajíčka, a tím zavést, či naopak smazat některé změny v nukleotidech. Může to vážně ohrozit teorie vystavěné na analýze mtDNA….Mnozí biologové doufají, že se nedostatky mitochondriálních hodin podaří statistickými metodami odstranit a uvést některé nesrovnalosti na správnou míru.
Opravdu miliony let? Milion je tisíc tisíců!
Z některých dinosauřích kostí (kupodivu nejsou mineralizované) se dají získat proteiny a spočítat sekvence aminokyselin - bylo by to opravdu možné po 140 milionech let?! V Dominikánské republice byly v břišní dutině včel uvězněných v jantaru nalezeny bakterie schopné kultivace (vytvořily se kolonie živých bakterií). Evolucionisté jim přisoudili stáří 25-40mil. let, ale ztratili o ně zájem, když se ukázalo (jako u mravenců v jantaru), že jsou velmi podobné současným bakteriím, tedy že za údajných 30 mil. let nedošlo k žádné evoluci (ani mimo jantar). Je zde ale řada jiných implikací. I bakterie ve “spícím” stavu, jakožto každá aerobní spora, musí alespoň minimálně dýchat a “jíst”. Mohla by zásoba kyslíku a “potravy” vystačit po 30 mil. let? Zde Michael Kinnaird dodává, že také opticky aktivní komponenty mikrobních proteinů by kompletně racemizovaly již po zhruba milionu let, jejich proteiny by se staly neužitečné. Totéž se týká nukleových kyselin, také opticky orientovaných, s různým časovým rozložením racemizace. A tak by tyto organizmy zahynuly dávno před 30 miliony let. Proto se jeví pravděpodobnější, že nejsou tak staré. Navíc oproti zmrzlým bakteriím tyto byly v teplejším prostředí a proto vyžadovaly vyšší metabolismus.
Proč se řada zvířat, z nichž mnohá ještě dnes žijí (tzv. živé fosilie), nevyskytuje ve zkamenělinách po desítky milionů let, jako např. tuatera, latimerie, ptakopysk, švábi, černí mravenci, motýli, měkkýši, ostrorepi, dále z rostlin přesličky, kapradiny či strom ginkgo (jinan)? Eldredge hovoří o 5ti skupinách trilobitů, kteří se v prvohorách nezměnili po 200 milionů let! Je možné, že by poslední latimerie zkameněla před 70 miliony let a od té doby už žádná, přestože jich muselo žít miliardy kusů? Roku 1938 byla objevena živá latimerie u Madagaskaru a dnes jich máme již několik stovek. Trochu zvláštní! Podobně ony poslední haterie novozélandské (plaz tuatera, Sphenodon punctatus) zahynuly a zkameněly před 135 miliony let, a pak se bez jakýchkoliv zkamenělin objevily živé až dnes, ve čtvrtohorách? V tomto mezidobí milionů let se ani jí, ani desítkám dalších organizmů, jejichž počty za tak dlouhou dobu musely jít do miliard, “nepodařilo zkamenět” – ani jednomu jedinci! Nebo spíše žádné miliony let od velké světové potopy, kdy všechny tyto zkameněliny naráz vznikly, neuběhly? Není to reálnější vysvětlení této tajemně dlouhé doby “fosilního vakua”?
Na mnoha místech světa nacházíme polystrátové stromy, což je zkamenělý kmen, prostupující vertikálně řadu vrstev skály či uhlí, tedy mnoho vrstev údajně starých miliony let. Někdy přes tyto vrstvy nalezneme místo stromu zkamenělého dlouhého hada. Jak tento útvar vysvětlit? Dovede si někdo představit, jak do spodní vrstvy sedimentu zapadl kmen stromu a zůstal trčet svisle nahoru a čekal, až se kolem něj za miliony let nahromadí okolní vrstvy, ty zuhelnatí či zkamení a on bude po miliony let uhelnatět či kamenět s nimi, takže spodní i vrchní část kmene bude stejně kvalitně zkamenělá a nakonec zasypaná okolními vrstvami? Trochu neuvěřitelná představa. Obraz rychlé sedimentace a neméně rychlého vzniku uhlí či ztuhnutí všech usazených vrstev (následkem cementace, kalcifikace, uhelnatění a dalších procesů) spolu s takto zapadlým kmenem stromu (an block) se zdá být přirozenějším vysvětlením než obraz miliony let postupující sedimentace dle evoluční představy.
Známé dokazování v kruhu
Jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, jak stará je skalní vrstva, ve které se tato zkamenělina našla. A jak je tato vrstva stará? To záleží na tom, jaké zkameněliny obsahuje! Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o paleontologii a budete číst, že stáří té které zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o geologii a budete číst, že stáří té které vrstvy je takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny. (Dr. Sylvie Bakerová: Jablko sváru) Ač to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou takto datovány. Kreacionisté vysvětlují, že většina geologického sloupce jsou nánosy vzniklé během potopy a v době po ní a poukazují na podobné procesy, které se v malém měřítku odehrávají i dnes (např. erupce vulkánu Sv. Helena ve státě Washington roku 1980). Sedimentární vrstvy mohou být uloženy velmi rychle, proudící vodou, nad sebou, šikmo nebo i vertikálně, a velmi rychle ztuhnout. Miliony let k tomu nejsou zapotřebí.
K dalšímu zamyšlení
Sonda Magelo objevila na Venuši krátery, jejichž okraje nejsou vůbec erodované, jsou ostré, jak kdyby vznikly včera, a ne před miliardami let. Podobně na zemi dnes vidíme vysoké hory a hluboká údolí a různě zvrásněnou krajinu. Jak je možné, když podobně zvrásněný povrch musel existovat na zemi i v minulých dlouhých evolučních etapách, že geologické vrstvy jsou nad sebou tak rovné, bez “hor” a “údolí”? To se členitost vytvořila až ve čtvrtohorách? Proč se v celém geologickém sloupci téměř vůbec nevyskytují meteority? Jak je možné, že je mnoho meteoritických kráterů na povrchu Měsíce, Marsu, Země a jiných planet, ale během údajné milionové historie Země nenajdeme ani jediný v zemských vrstvách? To v prvohorách, během 400 milionů let, nepadaly meteority? A ve druhohorách, během 180 milionů let, nepadaly meteority? A ve třetihorách, během 70 milionů let, nepadaly meteority? Začaly padat až během posledních dvě stě tisíc let?
Nízké stáří vesmíru i Země
Je celá řada pádných důvodů k tvrzení, že náš vesmír i sluneční soustava jsou jen několik tisíc let staré, nikoli mnoho miliard. Následuje několik málo příkladů z mnoha desítek, které existují pro předchozí tvrzení.
1. Galaxie se svinují příliš rychle Hvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jen několik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru 10 miliard let. Evolucionisté to nazývají “dilema svinování”. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie “density waves”, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu.
2. Komety se rozpadají příliš rychle Podle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako solárního systému, okolo 5 miliard let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum). Mnoho komet má typický věk 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema řadou hypotéz, z nichž se žádná nepotvrdila.
3. Není dost bahna na mořském dně Každým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mld. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží je v oceánu. Tento materiál se kumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak 400 m. Při 24 mld. tun za rok by byl současný stav sedimentů naakumulován za méně než 12 mil. let (to je maximum) – i při redukci bahna tektonickými deskami.
4. Není dost sodíku v moři Každým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně než 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mld. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě udávají maximální možný věk 62 mil. let. Výpočty pro jiné prvky udávají ještě méně let.
5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychle Celková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1 000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem přirozenější a přímé vysvětlení, založené na prokázané fyzice, vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intenzity až do přelomu letopočtů a stabilní úbytek potom. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí co nyní. Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let (to je maximum).
6. Mnoho vrstev je příliš silně zohýbáno V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým poloměrem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.
7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické “věky” Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdáleny méně než stovky let (to je maximum).
8. “Zkamenělá radioaktivita” zkracuje geologické “věky” na několik let Radiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. “Stlačená” radiohalo 210Po ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) jedné každé z nich, ne stovek milionů let dělících je jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. “Sirotčí” radiohala polonia, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.
9. Helium na nesprávném místě Všechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05 % (!) množství helia, které by se mělo nahromadit za údajných 4,5 mld. let. Tak atmosféra vypadá mnohem mladší než její předpokládaný evoluční věk. Studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více než miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisíců let (to je maximum).
10. Z kamenné doby není dost koster Evoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala minimálně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Kromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony lidí. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá jen pár stovek let.
11. Zemědělství neexistuje moc dlouho Obecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena, ale nevěnovali se zemědělství. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli stejně inteligentní, jako jsme my. Že by si nikdo z údajné populace 4 miliard lidí (viz bod 10) nevšiml, že ze semen rostou rostliny? Mnohem pravděpodobnější je, že se lidé věnovali zemědělství, ne však po dobu stovek tisíců let, jak vyžaduje evoluční pohled (a jak neodpovídá zjištěné historicko – archeologické skutečnosti), ale jen několik tisíců let po potopě.
12. Historie (dějiny) je příliš krátká Proč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní, jak my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč se všechny psané zápisy, veškerá kultura, architektura, matematika a ostatní projevy lidské společnosti začínají objevovat až tak pozdě, ne dříve jak před asi 4 – 5 tisíci lety? což neuvěřitelně podporuje biblické časové hledisko. Celosvětovou potopu přežilo 8 lidí, kteří pak znovuzabydlovali zničenou zem, spolu s ostatními zvířaty a rostlinami. Neudivuje, že na tak zničené zemi bydleli někteří lidé nejprve v jeskyních, malovali na jejich stěny, rozdělávali ohně a lovili zvířata. Někteří lidé žijí podobně i dnes – a jsou to stejně schopní lidé, se stejným mozkem, jako máme my. Toto popotopní zabydlování zničené země neprováděl žádný poločlověk, ale člověk, kterému nejen mozek, ale i celé tělo fungovalo mnohem lépe než nám. Navíc si z předpotopní doby přinesl řadu zkušeností a vědomostí. Proto kreacionisté nečekají, že archeologické a historické bádání bude vydávat svědectví o tom, jak lidské jazyky začaly chrochtáním a bručením a po desítky či stovky tisíc let se řeč vyvíjela z nějakých skřeků. Člověk neobjevoval desítky tisíc let písmenka, číslice, nebydlel ve větvích stromů či zemských norách, aby pak postupně vytvářel civilizaci.
13. Na evoluční vývoj rodu Homo je dnes na zemi málo lidí Evoluční teorie o vzniku současného člověka se stále posouvají hlouběji do třetihor, následkem nových nálezů. Ještě před několika desítkami let evoluční antropologové soudili, že sága rodu Homo trvala jeden až dva milióny let, nyní patrně neobstojí ani nedávné představy počítající s pěti milióny let. Poslední odhad vyplývající z poznatků o rané existenci společného předka opic mluví o nejméně osmi miliónech let. Tato evoluční víra je však (kromě jiného) ve velkém rozporu s velikostí současné populace. Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že dle výpočtů populačního nárůstu to byli spíše Noe a jeho žena před nějakými 4000 lety, než nějaký hypotetický evoluční pár před dvěma či více miliony let. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní je to přes 6 miliard. Budeme-li propočítávat přírůstky světové populace dle té nejnižší evoluční chronologie rodu Homo (500 000 let), potom by zdvojování obyvatel po tuto dobu nastávalo každých více jak 16 000 let – což je absurdně malý nárůst, uvážíme-li, že v současné době činí přírůstek asi 1,7-2% za rok, podle odhadů Spojených národů, uznávané autority v oblasti populačních trendů. Kdyby byla evoluční chronologie pravdivá, pak by dnes muselo žít tolik lidí, že by se nevešli do prostoru o poloměru Země – Měsíc!
Nejstaršími známými civilizacemi světa byly civilizace Sumeru, Egypta, Babylónie, Asýrie a zemí v oblasti východního pobřeží Středozemního moře. Archeologové a historikové podnikli rozsáhlý výzkum těchto zemí. Jejich poznatky zabírají doslova celé svazky literatury. Mnohá datování dávných civilizací se opírá o izotopovou metodu 14C, kterou objevil profesor Libby (USA, Nobel. cena). Dnes víme, že pro datování nedávných objektů může být tato metoda snad tak trochu použitelná, ale pro předměty vyššího stáří (desítky tisíc let) už je velmi sporná. Profesor Libby to sám vyjádřil takto: “První šok, který jsme zažili s doktorem Arnoldem byl, když naši poradci nás informovali, že historie se rozpíná pouze 5000 let zpět. Čtete sice články v knihách, že ta a ta společnost nebo to a to archeologické místo je třeba dvacet tisíc let staré. Ale my jsme rychle zjistili, že tyto dávné věky nejsou známy přesně, ve skutečnosti asi tak doba První Dynastie Egypta je první historické datum, na které můžeme spoléhat s určitou jistotou.” (Radio-carbon Dating, A. J. Monty White)
1 – Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách lidstva sahají asi tak do let 2000 – 3500 p.n.l. Nejstarší záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé, sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).
2 – Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem následkem značné vulkanické činnosti.
3 – Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví, tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l. Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně rozvinuté – tedy žádné tisíce let probíhající pokusy vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován, byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až 25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové písmo uměli číst i v Egyptě, ukazují tabulky z Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates) před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.
4 – Osídlování Žádné skutečně ověřené datování archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.) spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.
5 – Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého světa.
6 – Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací. Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku, kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často nacházíme v historických záznamech velmi komplikované matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od Edwarda Chiera čteme: “Tyto matematické znalosti byly tak rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná, když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k porozumění souvislosti.” (Věda a bible)
Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují “postupnou evoluci písma a kultury”, ale naopak to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu (mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman píše: “Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení, než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl to přesný opak všech dosavadních předpokladů. Podle všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám, budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale to se nesplnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou nejstarší světové kultury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve své Ancient History of the Near East: “Kdykoliv jsme narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela vyvinuty,” a na jiném místě: “I v té nejstarší podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura ukazuje v plné výši svého vývoje.” A dr. L. W. King píše ve své knize Sumer and Akkad: “Ačkoliv nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k poměrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli již značně vysokého stupně kultury.”
Vyjádříme-li chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací) mezi kreační a evoluční představou jen lapidárně, pak spor není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700, 3700 nebo 4700 let před náš letopočet. Ne, o tom to není! Údiv evoluční komunity by měla způsobovat otázka, proč historie Egypta (a jiných civilizací) nezačíná 50 000, 100 000 nebo 150 000 let před námi, když už v té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní nám? A skutečně žádné takto staré civilizace nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv. “úrodný půlměsíc”, tedy jakési široké pásmo kolem hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a severní Afriky a časově odpovídají kreační představě. Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa Palestiny dr. Nelsona Gluecka: “Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.” (Rivers in the Desert)
Nízké stáří světa – závěr
Při dokazování nízkého stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči (0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla (za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další řadě skutečností.
Zjištěná fakta podporují více pohled obhajující “nedávné stvoření” než evoluční dlouhá stáří. Doktor Morris uvádí přes 70 různých přírodovědeckých důvodů, proč může být svět starý jen několik tisíc let – tedy ve shodě s biblí. Nejsou to tudíž fakta, co řadu vědců nutí věřit na miliardy let starý svět, ale touha obhájit evoluční víru. Snaha “koupit nový dům co nejlevněji protože je (dle našich měření) hodně starý”. Je ovšem na každém, aby si vybral, co mu připadá nejrozumnější a nejpřijatelnější. Doporučuji však budovat víru na faktech, ne naopak. A to i kdybychom se měli vzdát hypotézy, která se nám líbí a jejíž obhájení bychom si moc přáli. To se týká jak evolucionistů, tak kreacionistů!.