III.
VZNIK PRAŽIVOTA (BIOGENEZE) ČIROU NÁHODOU?
B. ŘETĚZOVITÉ SPOJOVÁNÍ STAVEBNÍHO MATERIÁLU
1. Standardní schéma
Náhodné chemické reakce nevytvářejí žádný vhodný stavební materiál pro živou buňku. Proto také materialisticky pojatá biogeneze nemá k dispozici žádné výchozí látky. I když je nutno vyloučit, že by materialistická filosofie života měla nějaký vhodný stavební materiál pro živou buňku, přesto musíme prověřit další kroky biogeneze v jejím teoretickém schématu, chceme-li mu porozumět. Jaké jsou další kroky biogeneze, jak ji popisuje A. I. Oparin (1) a po něm většina učebnic? Ujasníme-li si to, pochopíme lépe darwinistickou filosofii a výrazněji poznáme její přírodovědecké nedostatky.
Jak jsme právě uvedli (srov. rovnice II a III ve druhé kapitole) musí se určité opticky aktivní aminokyseliny řetězovitě spojit, mají-li se vytvořit životaschopné bílkoviny.
(1) A. I. OPARIN: The Origin of Life. Dover Publ. (New York 1953); A. I. OPARIN: The Origin of Life on Earth. Academie Press (New York 1957); A. I. OPARIN: Life: Its Nature, Origin and Development. Academie Press (New York 1962).
Při každém řetězovitém spojení dvou molekul aminokyseliny se uvolní jedna molekula vody. Toto řetězovité spojování, při němž se vylučuje voda, se nazývá » kondenzace «. Všechna taková řetězovitá spojení jsou však reverzibilní reakce, jež mohou vést buď k vytváření peptidů a bílkovin nebo zpět k výchozím látkám. Mohou zařadit » rychlost «, jež vede k peptidům a bílkovinám, nebo » zpátečku «, jež vede k výchozím látkám. Směr reakce určuje hmota výchozích látek a výsledného produktu. (Srov. 2. kapitolu). Zda rovnice II bude probíhat směrem k peptidům nebo zpět k aminokyselinám, to závisí na reakčních podmínkách a na koncentracích řídících látek. Proto jsme mezi obě strany rovnice nepoložili šipku, nýbrž rovnítko. Toto znaménko říká, že rovnice může probíhat dopředu i zpětně, podle toho, jaké jsou reakční podmínky. Tím se ukazuje, že reakce je » reverzibilní «. Mnoho reakcí mezi látkami, které obsahují uhlík, je reverzibilních. Důsledek této skutečnosti má velký význam pro řešení problému biogeneze, jak jsem již dříve krátce naznačil.
Při nadbytku vody se životaschopné bílkoviny vůbec nevytvoří. Stavební materiál života, jednotlivé aminokyseliny, které se utvořily v praoceánu, se proto nesloučí na bílkoviny. Přebytečná voda jednak rozkládá životaschopné bílkoviny, jednak zabraňuje jejich vytváření. Opakujeme tedy jediný logický důsledek této skutečnosti, protože je velmi důležitý pro další kroky v této kapitole: Nějaká prapolévka v nějakém praoceánu je tím nejposlednějším místem, kde by mohlo dojít k spontánní biogenezi přes stadium kondenzace již uvedého druhu. Tak ztroskotává mýtus nahodilého, samovolného vytváření
životaschopných bílkovin hned na prvním stupni - totiž na zákonech organické chemie. Samovolný vznik života je dnes hlásán jen proto, že to vyhovuje a podpírá materialistickou filosofii a její názor na život.
Jak jsme už viděli, racemátové aminokyseliny, které nám dodá blesk a čirá náhoda, nám nejsou nijak užitečné pro spontánní biogenezi. Avšak i kdybychom měli v praoceánu dost levotočivých aminokyselin, nesloučí se do žádných životaschopných bílkovin, protože potřebné chemické reakce jsou reverzibilní (vratné), působí analyticky (rozkládají) a ne synteticky (neslučují, nebudují).
2. Trochu pozměněné standardní schéma
Někteří přírodovědci jsou si plně vědomi tohoto háčku reverzibility organických reakcí a nadbytečné vody - i když se o těchto poznatcích v učebnicích nic neprozrazuje. Problém, který se jednou uzná, se dá přirozeně řešit. Stačí jen nepatrná úprava celkového schématu.
Vybuchne-li podmořská sopka, chrlí žhavou lávu, jež přijde do styku s vodou. Mezi žhavou lávou a vodou se vytváří škraloup, kde žár lávy neustále odpařuje vodu. A odpařuje-li se mořská voda na takovém škraloupu žárem lávy, mohou se tam slučovat nějaké aminokyseliny, jež jsou rozpuštěny v mořské vodě. Podmínky, které způsobují koncentraci aminokyselin na škraloupu » odpuzují vodu «; ta se proměňuje v páru. Zde tedy vládnou podmínky, jež by byly příhodné pro vytváření peptidů. Voda, jež se vylučuje při řetězovitém spojování aminokyselin na peptidy (a ovšem i voda praoceánu), je z tohoto reakčního systému odnímána.
Proto tedy postupuje syntetická reakce od aminokyselin k peptidům a bílkovinám. K analytické (tj. rozkladné) reakci zpět k výchozím látkám nedojde, protože tu není nadbytečná voda; je odstraňována vypařováním. Tím, že se odstraňuje voda (žhavá láva ji odpařuje), peptidy a bílkoviny prý se tvoří velkou rychlostí a ve velkém množství. Reverzibilita reakce byla podvázána vypařováním za pomoci vysoké teploty. Zde se dokonce očekávají velké výtěžky bílkovin ze stavebních bloků života (jež původně vznikly čirou náhodou v praatmosféře za pomoci blesku).
Nyní vyvstává ale důležitá otázka: Budou tyto bílkoviny životaschopné? Aminokyseliny, které má tento systém k dispozici, jsou bohužel racemáty. Ty však vytvářejí bílkoviny, jež nejsou vůbec schopné života. Problém samovolného vytvoření bílkovin je sice za navrhovaných podmínek vyřešen, jenomže dotyčné bílkoviny nejsou životaschopné. Materialistické schéma se tedy musí pozměnit podruhé.
3. Standardní systém se upravuje ještě jednou
Všichni víme, že lze určitými opatřeními zabránit, aby se ze slepičích vajec vylíhla kuřata. Dříve než se dá pod kvočnu 13 vajec, povaří se pět minut. Potom kvočna poctivě odsedí na vejcích své tři týdny, ale nevylíhne se žádné kuře. Teplotou vroucí vody se bílkoviny i jiné látky potřebné k životu nezvratně » denaturují « a srazí. Bílkovina ztvrdne a dostane prostorově denaturovanou formu, která už nemůže být nositelem života. Tato denaturace způsobená vysokou teplotou není bohužel normálně zvratná, nedá se tak snadno převést do původního stavu.
Vznikají-li tedy v nějakém praoceánu bílkoviny z aminokyselin za pomoci žhavé lávy, jež tomuto chemickému procesu odnímá přebytečnou vodu, pak takto vytvořené bílkoviny budou už během chemického utváření tvrdnout, tzn. budou se denaturovat. Takové sražené bílkoviny se pro vznik života absolutně nehodí.
Silné chemikálie, jako např. koncentrovaná kyselina sírová, dokážou také odstraňovat vodu, stejně jako vysoká teplota. Bohužel i takové metody by měly své nedostatky – kdyby ovšem takové látky v praoceánu vůbec bylo možno najít! Za prvé rozkládají bílkoviny a také jiné sloučeniny na jejich výchozí látky; v případě proteinů na aminokyseliny. Tak by opět zvrátily průběh syntézy života - kdyby k ní kdy došlo. Za druhé denaturují a sráží citlivé životní bílkoviny - stejně jako vysoká teplota.
Ani upravené a pozměněné schéma nám nijak nepomůže na cestě k samovolnému vzniku života. (Ve většině učebnic o biogenezi se ovšem tyhle důležité poznatky zamlčují). Jestli někdy mělo dojít na naší planetě k samovolnému vzniku života, pak by byla nějaká prapolévka v praoceánu stále ještě tím nejnepravděpodobnějším místem pro tuto událost.
Zůstává faktem, že prabuňka nikdy nemohla vytvořit své bílkoviny za pomoci nahodilé, samovolné reakce z aminokyselin, které se sloučily v praatmosféře za pomoci blesku. Dnešní buňka nesyntetizuje své bílkoviny náhodnými procesy, nýbrž na základě přísně programovaných, kodifikovaných, biochemických procesů. Jestliže nám současná přírodní věda dává vysvětlení o minulosti, a proto i biogenezi (což přijímá většina přírodovědců), pak by také prabuňka musela vytvořit své bílkoviny za pomoci podobného programování a podobného kódování (tj. pomocí inteligence a know-how) - a ne skrze neprogramování, tj. čirou náhodou, nebo skrze neinteligenci.
Tyto poznatky se po objevení genetického kódu staly pádnými argumenty. Je už nejvyšší čas, aby ovlivnily i naše představy o metodice biogeneze.
Je-li principem současného života programování a ne jeho protipól - čirá náhoda, pak zůstává jediná otázka: Odkud pochází původní programování při vzniku praživota (abiogeneze), u prabuňky?
V současné době je buňka programována - a přítomnost je přece klíčem k minulosti - podle dnešních přírodovědeckých (zvláště geologických zásad). Dnes se program přečte z kódu či z konceptu a provede se. Je-li tomu tak dnes, a je-li přítomnost klíčem k minulosti, muselo být i při vzniku života původní programování prabuňky přečteno z nějakého kódu nebo vypracováno podle nějakého konceptu.
Musíme si proto položit otázku, zda může čirá náhoda s úspěchem programovat. Je jasné, že čirá náhoda může programování pozměnit nebo i zničit. O tom nikdo nepochybuje. Ptáme se zde pouze, zda prabuňka při vzniku života mohla být tak složitě zkonstruována na základě programu, který vznikl čirou náhodou - tedy zda mohl čirou náhodou vzniknout program, jakým je genetický kód? Nakolik víme, veškerou výměnu látek všech druhů života, který kdy existoval, určuje program, a ne čirá náhoda.
Najdou se dnes i nějací přírodovědci, kteří jsou přesvědčeni, že prabuňka byla naprogramována čirou náhodou. Mezi tyto přírodovědce se počítá Manfred Eigen, takže se musíme zaměřit na jeho představy, týkající se programování molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNK) a bílkovinné molekuly za pomoci čiré náhody. Čtvrtá kapitola se zabývá tímto i příbuzným problémem programování molekuly DNK.
Nejprve ale ještě musíme dále prověřovat, nakolik by se mohly vytvořit bílkoviny života čirou náhodou - bez inteligence, » vědět jak « a programování.
4. Různé druhy bílkovin
Jak jsme viděli, bílkoviny jsou složeny z dlouhých řetězců - a také prstenců - peptidů, které se skládají z aminokyselin, jak jsme také zjistili. Aminokyseliny jsou opět zřetězeny skrze skupinu amidů (-CO-NH-). Bílkoviny, které pocházejí z živých procesů, jsou složeny jen z levotočivých aminokyselin. Ty pak nikdy nevzniknou na základě náhodné reakce.
Je důležité si uvědomit, že bílkoviny a také nukleové kyseliny mají dvojí strukturu či uspořádání:
1. Všechny bílkoviny mají čistě chemicky podmíněnou strukturu. Toto uspořádání je chemicko-fyzikálního druhu. Stejný druh struktury je odpovědný za tvar diamantu jako za činnost nějakého hormonu. Ovlivňuje formu i architekturu molekuly. Proteinoidy, které čirou náhodou vznikají ve zkumavce z peptidů, mají obyčejnou molekulární architekturu, ne však takovou, jaká je nutná pro fyziologii života. Proto také nevykazují žádnou hormonální či jinou fyziologickou činnost. Tyto proteinoidy nesou chemickofyzikální uspořádání nebo strukturu, ale ne takovou architekturu, jakou potřebuje život. Všechny sloučeniny jsou nositeli tohoto prvního druhu chemického uspořádání.
2. U jistých bílkovin, ale i u jiných substancí jako např. u nukleových kyselin, se vyskytuje druhý, dodatečný druh uspořádání, jež leží striktně v rámci prvního chemicko-fyzikálního uspořádání. Tento vyšší druh struktury ovšem používá prvního chemického uspořádání jako svou základnu. Tato druhá struktura je inteligentní uspořádání na základě konceptu a je často kódovaná, zatímco první uspořádání není přirozeně nijak podmíněno kódem. V druhé struktuře je uložen » projekt «, kód a inteligence. Jejich pomocí bílkovina začne fungovat jako stroj či nukleová kyselina ukládá informace. Proteinoidy, jež vznikají ve zkumavce po běžných reakcích z aminokyselin a polypeptidů, jsou nositeli výlučně prvního druhu uspořádání, - čistě chemický řád normálních mocenství - a žádného druhého inteligentního, kódovaného uspořádání, jež vede k projektům a strojům, a které ukládá informaci, jež je také chemicky zakotvena.
Je velmi důležité nesměšovat tyto dva druhy uspořádání, i když jedno má základ ve druhém. Oba druhy jsou samostatné. Chemická struktura určuje architekturu, formu a podobu molekuly stejně jako formu krystalu či diamantu. Tato struktura je základnou prvního druhu uspořádání. Táž chemická struktura se však může budovat dál, takže se vyvine vyšší druh uspořádání. Chemická struktura bílkovinové molekuly - první druh. uspořádání - může být tak upravena, že má např. léčivé účinky. V tomto smyslu mohou jisté bílkovinové molekuly působit jako cukr: sládnou na jazyku (srov. Science 181: 6, 7, 73). Jiné působí jako insulin: snižují hladinu cukru v krvi. Další opět mohou sloužit jako ochranné látky, spojit se s antigeny, aby tak chránily tělo proti vetřelcům. Jiné působí jako opiáty - mírní v těle bolesti. Tak se takové substance antagonizují naloxonem, stejně jako se antagonizuje morfin.
Všechny tyto farmakologické a fyziologické účinky jsou závislé na prvním uspořádání: na čistě chemické architektuře bílkovinové molekuly. Zapadnou do určitých receptorů a tam vyvolají - dosud nám neznámým způsobem - svůj fyziologický či farmakologický účinek. Avšak týž druh chemické struktury (1. uspořádání) může být dotvářen, takže je pak nositelem kódu či klíčové informace - jakéhosi druhu chemického písma, jež podobně jako lidské písmo, obsahuje kódovanou informaci. Je tedy možné čistě chemickou architekturu molekuly (1. uspořádání) tak uspořádat, že přímo zapadne do tvaru nějakého receptoru (jako ruka do rukavice), aby vyvolala fyziologickou nebo farmakologickou odpověď. Nebo je možné tutéž chemickou architekturu molekuly tak naprogramovat, že se stane opravdovým » rukopisem «, jenž nevklouzne přímo do » rukavice «, do nějakého receptoru, aby tam vyvolala přímý účinek, nýbrž ukládá » písemnou «, kódovanou informaci a předává ji dál, aniž by vyvolala fyziologický účinek. Tento druhý druh informace tedy nevyvolává žádný přímý účinek, instruuje prostřednictvím kódu za pomoci kódovaného písma nebo struktury jiné části buňky, aby provedly určité fyziologické, syntetické či analytické procesy. Toto druhé uspořádání je tedy takřka kódovaná písemná informace, jež sama nepracuje, nýbrž působí nepřímo tím, že předává informace jiným částem buňky, které pak vyvolají potřebné fyziologické, či syntetické účinky. Toto druhé uspořádání dává pokyny, poučuje jako text knihy. Aby však bylo možno poučovat, je zapotřebí gramatiky, kódu, slovníku, nauky o větě. Tím vším je právě tento druhý druh uspořádání.
Je nutno si dobře uvědomit, že základem obou druhů uspořádání je táž chemická struktura. Jenomže první uspořádání působí přímo - vyvolává účinek přímo v receptoru, zatímco to druhé má kódovanou informaci, která je podle určitého klíče zakotvena v architektuře molekuly. Tato kódovaná informace pak řídí činnost ostatních částí buňky. Hranice mezi oběma druhy uspořádání se stávají nejasné tam, kde chemie smaže kód. To sice chemie dokáže, avšak nikdy nevyrobí kódovanou informaci. Tento druhý druh uspořádání bývá charakterizován jako » klíčový záznam «, » simulování « a » zprostředkované působení «.
Tyto trochu abstraktní vztahy lze snadno osvětlit příkladem: Vezmu kus křídy a nakříduji celou plochu tabule. Ta je nyní pokryta jemnou vrstvou křídy, jež je udržována určitou chemickou architekturou (chemie křídy). Molekuly křídy drží pohromadě tuto vrstvu - dodávají hmotu, chemii, řád, aby to dokázaly. Toto je první druh uspořádání.
Vezmu-li nyní kus křídy a napíši na tabuli větu, např. » Tráva je zelená «, pak nakříduji tabuli jako předtím, pokryji tabuli molekulami křídy a jejich uspořádáním (chemie křídy). Avšak na prvním druhu uspořádání » rajtuje « druhé, kódované uspořádání, které obsahuje nadto nepřímou, kódovanou a podle klíče zaznamenanou informaci a koncepci. Chemie zůstává v obou případech uspořádání stejná, avšak chemie druhého uspořádání nese dodatečnou, kódovanou informaci. Nápis » Tráva je zelená « vůbec nevypadá jako zelená tráva, nechutná jako zelená tráva, ani nemůže pod vlivem slunečního světla provést fotosyntézu na kyslík a uhlohydráty - jak to všechno může dělat zelená tráva. Písmo spíše kódovanou formou symbolizuje trávu. Za pomoci křídových molekul je kódovaným popisem zelené trávy. Písemná informace » rajtuje « na křídových molekulách a je závislá na jejich chemii. Avšak nadto architektura těchto křídových molekul » simuluje « v druhotné zprostředkující formě zelenou trávu, protože v lidské řeči je taková koncepce, takový klíčový záznam, že architektura věty » tráva je zelená « simuluje to, co roste na každé louce.
Tento stav lze osvětlit ještě jinak: Inkoustové molekuly, které zprostředkují obsah této knihy, mají vlastní chemickou strukturu, jež umožňuje, že můžeme napsané věty číst, vnímat. Tato architektura molekuly inkoustu je uzavřena do sebe a činí inkoust - nebo tiskařskou čerň - černý. Zároveň ale tvoří základnu pro druhou architekturu - bázi kódované formy řeči. Tvar písma je vybudován na struktuře tiskařské černi, ale nemá v ní svůj původ. Informace, která je v molekulách tiskařské černi, není absolutně žádnou základnou pro obsah, pro kódovaný obsah hotové knihy, i když architektura inkoustu i architektura věty nebo písma jsou na sobě navzájem závislé. Chemické složení inkoustu nemá naprosto nic společného s kódovaným obsahem knižního textu.
Polijeme-li vodou text napsaný inkoustem, poruší se, změní a částečně se smyje. Nikdy však tím nevznikne v textu nová informace. Chemické procesy mutací působí podobně jako voda na tento text. Mutace pozmění dosavadní informaci nebo ji zničí, ale nevytvoří žádnou novou informaci. Právě v tomto bodě spočívá velký omyl neodarwinizmu, který učí, že mutacemi vzniká zásadně nová informace.
Neodarwinizmus kromě toho učí, že zlomky informací se mohou spojovat, takže vytvářejí nový složitý text - asi jako kdyby spojka » a « se mohla spojit s jinými spojkami » a « - a tím vytvořit novou koncepci románu. Jak při literární práci, tak ani v textu genetického kódu nevznikne tímto způsobem žádná nová informace.
Chemické vlastnosti atomu uhlíku, který tvoří podstatu molekuly DNK, nemají s kódovaným obsahem nukleové kyseliny přímo vůbec nic co do činění, i když oba na sobě závisejí - právě tak jako při tiskařské černi a obsahu knihy. Tyto dvě věcné skutečnosti můžeme odlišit takto: První druh uspořádání neobsahuje žádné projekty nebo inteligenci, zatímco druhý je nositelem klíčové inteligence a kódovaných projektů. Právě tak jako inkoust a tiskařská čerň nemají v sobě žádný kód, který by poukazoval na trávu, stejně tak není v prvním uspořádání žádný simulovaný kód či uložená kódovaná informace. Avšak kódované písmo, jež bylo napsáno tiskařskou černí, má oba druhy uspořádání, první i druhý. Dodatečná informace je zachycena v druhém druhu, který přesahuje čistou chemii prvního druhu uspořádání. Zjev dvou velmi těsně spjatých uspořádání je ovšem velmi rozšířen: Např. kus litiny má strukturu železa. Ta však sama o sobě nestačí k výrobě motorového bloku. Informace k jeho výrobě není v železe. Železu ovšem můžeme vtisknout dodatečnou informaci, kterou nemá. Dáme-li do dílny, kde jsou příslušné stroje a dělníci, technický nákres a železo, pak lze vyrobit motorový blok. Železo nemá žádnou kódovanou informaci technického nákresu, může však být jeho nositelem, takže vznikne motorový blok. Přitom motorový blok má zároveň vlastnosti technického nákresu i molekuly železa. Motorový blok je tedy jakýsi hybrid dvou pramenů informace.
Stejně i chemické prvky nukleové kyseliny nebo bílkovin života nemají v sobě žádnou dostatečnou informaci, aby vytvořily nějakou amébu nebo dokonce člověka. Vezme-li se však koncept života (takřka technický nákres) a spojí-li se tato kódovaná informace s vlastnostmi prvků nukleových kyselin (nebo bílkovin), pak může vzniknout améba nebo člověk. Avšak hmota sama - a vůbec už ne ta hmota, která já základem stavby nukleových kyselin nebo bílkovin - nemá v sobě žádnou informaci kódovaného technického nákresu, podle něhož by vznikl člověk. Živý organizmus je hybrid (kříženec) dvou pramenů informace.
5. Hmota se organizuje sama od sebe?
Z tohoto důvodu je samovolná biogeneze z mrtvé hmoty zásadně i teoreticky nemožná. Chybí zcela pramen informací pro druhé uspořádání. Proto také nikdy při experimentech nedochází k spontánní biogenezi ani dnes, ani v minulosti. Názory Manfreda Eigena a jiných přírodovědců, že se hmota sama od sebe organizuje až k nejvyššímu stupni života, jsou výsledkem záměny obou uspořádání. Mnozí přírodovědci, mezi nimi Eigen i Monod, se domnívají, že první druh uspořádání může samovolně vytvořit druhý druh uspořádání z ničeho a ještě k tomu čirou náhodou. Informačně teoretický experiment však mluví rozhodně a jednoznačně proti takové domněnce. Chemické uspořádání prvního druhu nedodává žádné koncepty druhého druhu, protože ty jsou přece vázány na kódy, a proto jsou vázány na konvenci, na dohodu. První druh nic » nesimuluje « ani neinstruuje, a proto také není vázán na nějakou konvenci.
1. Jestliže naše přírodní vědy chtějí zůstat vědami, musí se pevně držet experimentu. Tato skutečnost je tak zásadní, že musíme tvrzení uvedená shora ještě více vyhranit. Vždyť nejasné či povrchní pochopení těchto skutečností vede ke klamným názorům, že hmota a čirá náhoda jsou s to vytvořit vývojový koncept.
2. Nelze nikdy tvrdit, že chemické uspořádání (tedy řád č.1) vytvoří druhé uspořádání (řád č.2), to znamená řád konceptu, kódu motorového bloku, améby nebo člověka. Molekuly křídy nikdy nevytvoří koncept křídou napsané věty: » Tráva je zelená «. Jistě, řád č. 2 má svou základnu v řádu č. 1., avšak stejně je jisté, že řád č. 2. není inherentní řádu č. 1., tj. není mu vlastní či vrozený, není v něm obsažen. Koncept auta nebo psacího stroje není zcela bezpečně v chemických vlastnostech železného odlitku (řád č. 1.), stejně jako obsah či koncept knihy nevyvěrá z chemických či jiných vlastností papíru nebo tiskařské černi. Řád knižního obsahu, myšlenkového bohatství je vnucen papíru a tiskařské černi, díky jejich chemickým i jiným vlastnostem, avšak ani papír, ani inkoust se nevyvíjí až na tak vysoký stupeň, aby samovolně a čirou náhodou vytvořily obsah či koncept knihy. - Krátce: Řád č. 1. nikdy nevytváří řád č. 2., i když řád č. 1. je nositelem řádu č. 2.
6. Některé důležité předpoklady a důsledky
Tyto skutečnosti mají dalekosáhlé důsledky, jež si nyní vyhraněně formulujeme: Ze vhodných aminokyselin lze » ulít surovou bílkovinu « jako z roztaveného železa odlitek. Tento » odlitek « aminokyselin (proteinoidů) nikdy v sobě nemá koncept téměř nepředstavitelně složité látkové výměny živého organizmu. Je-li základní struktura odlitku vhodná (aminokyseliny, které jej tvoří musí být např. levotočivé), lze na něj » napsat « kódovaný koncept této složité látkové výměny, stejně jako se píše na papír informace, jež tvoří obsah knihy. Avšak jako papír sám nevytváří, » nepíše « koncept knihy, tak ani levotočivé aminokyseliny nevytvářejí či »nepíšou« koncept látkové výměny živé buňky. Druhý druh informace látkové výměny není inherentní atomům uhlíku (není v nich obsažen, není jim vlastní). Právě to je hlavní tvrzení druhého termodynamického zákona.
Životaschopné bílkoviny mají uspořádání čistě chemické (řád č. 1.), ale také kódované uspořádání, jež odpovídá konceptu (informaci), které je s to cíleně (účelně) organizovat látkovou výměnu živého organizmu (řád č. 2.). Bílkoviny, které vznikají v laboratorních zkumavkách ze směsi pravo- a levotočivých aminokyselin (nebo i z opticky aktivních aminokyselin, bez kódovaného řízení), takové látky se nazývají proteinoidy, protože ve srovnání s životaschopnými bílkovinami vykazují různorodé vlastnosti, jsou prvního druhu uspořádání (jde o chemický řád, který je závislý na mocenstvích atd.), avšak nemají žádnou strukturu, jež by odpovídala konceptu látkové výměny živého organizmu. Jsou tzv. nepopsaným » papírem «. Zastánci vývojové teorie nyní tvrdí, že tento » papír « (bílkoviny a nukleové kyseliny) vytváří z ničeho a čirou náhodou všechny ty nepředstavitelně složité koncepty živých organizmů. Podle logiky zastánců vývojové teorie: knižní papír napsal obsah knihy a vytvořil její celé myšlenkové bohatství, v našem případě genetický kód koncipovaly samy nukleové kyseliny čirou náhodou.
7. Naprogramování bílkovin
Tím nechci tvrdit, že v laboratoři není možné syntetizovat životaschopné bílkoviny - » popsané « bílkoviny.
Látky jako insulin se už podařilo uměle vyrobit. Avšak v opojném nadšení nad syntetickými úspěchy laboratoří se velmi snadno zapomene, že bylo přitom částečně použito přírodních enzymů, aby se podařila tato laboratorní syntéza. Tyto enzymy už dostaly kódovanou informaci v živé buňce, a tak mohly molekulu zastřihnout na míru, přeměnit a obstarat vnitřní dopravu. Tento kód tedy vyrobil novou syntetickou molekulu, neboť se pro tuto syntézu ve zkumavce použily enzymy, jež byly nakódovány nějakou živou buňkou. Umění stříhat, svářet a přeměňovat organické molekuly, jehož se dnes dosahuje v laboratoři za pomoci enzymů, pochází vlastně z oněch nástrojů, z enzymů, které vytváří životní řád. Tyto enzymy jsou bílkovinové stroje, jež bezvadně » ušijí « jiné molekuly; za své obdivuhodné strojové schopnosti vděčí genetickému kódu živého organizmu, který do nich zabudoval či zakódoval tuto inteligenci. » Písmo a koncepty « na takových enzymech jsou výlučně » vypůjčeny « z konceptů a písma genetického kódu buňky.
Z těchto úvah vyplývá, že i syntéza hmoty provedená v laboratoři závisí přímo či nepřímo na produktech biogeneze, protože používá » vědět jak « a inteligence enzymů, aby dosáhla vytčeného cíle. Z toho vyplývá, že živá hmota je hybrid dvou druhů uspořádání, neboť enzymy, které se používají při umělé syntéze, byly naprogramovány v nějaké živé buňce. I kdyby si nějaký biochemik vyrobil všechny potřebné enzymy, pak by jen » odkoukal « životní koncept řádu č. 2 a vložil jej do molekuly. Jeho umělý život by zůstal pořád křížencem dvou druhů uspořádání, a proto nemá vůbec nic společného s čirou náhodou. Laboratorní syntéza používá know-how a kódování živých organizmů, aby razila cestu laboratorním syntetickým metodám. Řeže, svařuje, přeměňuje a dopravuje organické molekuly za pomoci know-how enzymů, které je napsáno na kódu života (nebo biochemika). Laboratorní syntéza života tím pouze dokazuje, že člověk je s to naučit se, jak může informace nashromážděné na genetickém kódu použít pro vlastní syntetické účely.
Jak vypadá toto písmo genetického kódu a také bílkovinových molekul? Dnes téměř každý zná jeho podstatu. Čtyři organické báze tvoří 4 písmena života, jež jsou použita v trojičné formě jako písmena naší abecedy. Chemická struktura nukleové kyseliny tvoří bázi genetické řeči. U bílkovin nacházíme jiný druh informace a řeči, jež vytváří z bílkovinových molekul jakési superstroje, které řežou i svářejí. I tato řeč je zakotvena v organické chemii molekuly. Musíme si ale dobře uvědomit, že sama chemie nevytvořila řeči a jejich koncepty, i když obě řeči jsou zakotveny v molekulách bílkovin a DNK. Chemie nevyrobila koncepty chemických systémů, který tu řeč shromažďuje. Připomínám opět tiskařskou čerň a obsah knihy.
8. Propozice - papír píše knihu
Materialistická neodarwinistická filosofie by ráda zastávala názor, jak jsme už viděli, že » papír« života, aminokyseliny a nukleové kyseliny, mají nejen patřičnou (inherentní) informaci papírových molekul, nýbrž že je jim nadto ještě inherentní (že je v nich obsažena) informace, inteligence, ono »vědět jak« celé látkové výměny živého organizmu, a to pod vlivem čiré náhody a přírodního výběru. Tato filosofie tedy tvrdí, že knižní papír napsal za pomoci náhody a přírodního výběru obsah knihy, nějaký román. Je nutno přitom upozornit na skutečnost, že tento filosofický názor není experimentálně zdůvodněn či zakotven a že mu rozhodně odporuje druhý termodynamický zákon. Proto nezná přírodní věda evoluci genetického kódu ze základních prvků života (z onoho » papíru «) čirou náhodou.
9. Moderní hledisko
Je to ale pravda, že současná biologie hlásá biogenezi (vznik života) z mrtvé hmoty - z molekul » papíru «? Dříve jistě ne! Vždyť před několika léty se ještě učilo, že chemické reakce hmoty jsou neutrální. Náhoda je také » neutrální «. To, co evoluce usměrňovala, je prý přírodní výběr (a snad také izolování jednotlivých druhů). Tedy » molekuly papíru « prý vlastně nejsou odpovědny za evoluci.
Avšak v poslední době se upustilo od tohoto přesvědčení. Jsou pro to příliš jasné důvody. Všechny organické chemické reakce jsou reverzibilní (vratné, probíhají oběma směry), takže se nikdy nedojde za jejich rovnováhu. Čirá náhoda by potřebovala tolik suroviny, že by nestačily všechny bílkovinové molekuly, jež jsou k dispozici na naší planetě, aby čirou náhodou vznikla jediná bílkovinová molekula mozku. Náhoda jako metodika (jako pracovní postup) je příliš marnotratná, než aby vyrobila vyhraněnou optickou či fyziologickou aktivitu. A fortiori - tím méně vystačí pouhá náhoda k tomu, aby vytvořila kód a pak i obsah jeho informace. Ale těmto úvahám jsme se už věnovali. Z těchto důvodů, ale ještě i z jiných, se dnes upustilo připisovat biogenezi (vznik života) čiré náhodě. Právě z tohoto důvodu byla založena » ad acta « Monodova hypotéza (domněnka) o původu života a člověka, s kterou vystoupil v Monte Carlu. Sama náhoda nemůže s hmotnými prvky, jež má dnes k dispozici, prokazatelně dosáhnout toho, co od ní vyžaduje současná biologie.
A protože se tyto poznatky postupně prosadily pod tlakem nových poznatků teorie informací a molekulární biochemie, bylo nutno uvést v pochybnost oprávněnost teorie náhody. Tím ovšem nastalo v přírodovědeckých kruzích poznatkové vakuum. Toto vakuum se nyní snaží vyplnit Manfred Eigen svými teoriemi. Učí, že sama náhoda opravdu nestačí na biogenezi a evoluci, že čirá náhoda musí být řízena přírodními zákony, ačkoliv řízená náhoda - tak lze namítnout - přestává být přirozeně náhodou. Podle jeho teorie - řízení tj. inteligence v biologii pochází přece jen z molekul » papíru «, tj. z hmoty a jejích přírodních zákonů, jež tvoří soustavu biologie. Eigenova teorie přirozeně vyžaduje, že toto řízení pochází z normálních anorganických molekul, takže inteligenci a koncepty lze přece jen najít v anorganických molekulách. Toto tvrzení se však frontálně sráží s druhým termodynamickým zákonem. Anorganické molekuly ponechané samy sobě nemají sklon k řádu a inteligenci, nýbrž k nepořádku a k rozložení struktury. Jestliže se vymyslí » umělá pravidla hry «, aby se napodobily přírodní zákony, jak to činí Manfred Eigen, mohou tato pravidla působit skutečně cíleně, ale jen proto, že byla v Eigenových konceptech stanovena pro tenhle účel. Taková »herní pravidla« však nejsou odleskem skutečných přírodních zákonů, co se týká inteligence, neboť přírodní zákony prostě nejsou inteligentní, nemají žádné koncepty, jaké by vyžadovala biogeneze.
Omyl neodarwinistického způsobu myšlení spočívá v problému, jak se zrodil koncept. Koncepty, které jsou nutné pro výrobu nějakého stroje, zahrnují: a) znalosti příslušných přírodních zákonů, jež pohánějí stroj - znalosti chemie látkové výměny pro nějaký stroj látkové výměny; znalosti chemie spalování pro nějaký spalovací motor - a za b) tomu přiměřené použití těchto poznatků. Je přece jasné, že poznatky a použití poznatků jsou výrazným rysem myšlenkových koncepcí, které nejsou obsaženy v surové hmotě (nejsou jí inherentní). Pro naše body a) i b) měli Řekové ve své mateřštině výraz » LOGOS «.
10. Zvuková čočka delfína
Jaké důsledky má tato koncepce bodů a) a b)? Tak zvaný » meloun « v hlavě delfína (2) nám skýtá vhodný příklad, jakou důležitost má koncepce při konstrukci nějakého zvláštního orgánu. Delfíni lokalizují svou kořist na základě ozvěny. Vydávají vysokofrekvenční tón, jehož ozvěna se vrátí k delfínovi. Aby delfín přesněji určil, kde se jeho kořist právě zdržuje, musí tuto ozvěnu soustředit, právě tak jako oko soustřeďuje odražené světlo, aby mohlo vytvořit obraz předmětu, jenž odráží světelné paprsky. » Zvukové paprsky « jsou právě tak koncentrovány v delfínově melounu jako v oční čočce. Proto přírodovědci hovoří o » zvukové čočce «. Různé tukové vrstvy melounu usměrňují rozličné vlnové délky ozvěny tak, že se z nich vytváří jasný » zvukový obraz «. Jeho pomocí může delfín navlas přesně určit polohu kořisti.
Taková zvuková čočka je koncept, který je vybudován na dvou principech: a) na rychlosti, jakou proniká zvuk různými tuky - a za b) na syntéze rozličných tuků, kterými proniká zvuk rozdílnou rychlostí. Promyšlenost takové zvukové čočky stěží dovoluje experimentování jen tak na slepo, protože syntetické cesty, po nichž lze dospět k tukům, jsou dlouhé a složité. Kdyby se syntetizovaly nevhodné tuky, náš delfín by nemohl přežít, protože by nesprávně určoval polohu své kořisti. Pro koncepci takové zvukové čočky je proto zapotřebí mít důkladné poznatky o chemické syntéze tuků a o jejich zvukovodných vlastnostech.
(2) USHO UARANAIS, HENRY R. FELDMAN a DONALD C. MALINS: Molecular Basis for Formation of Lipid Sound Lens in Echolocating Cetaceans. Nature 255 (5506): (I975) 340-343.
Nadto ještě je zapotřebí vědět, jak tyto poznatky realizovat. Syntéza jediné zvukové čočky představuje prostě fantastickou technickou vymoženost. Je nevěrohodné připisovat takovou technickou vymoženost čiré náhodě.
Stejné úvahy přirozeně platí i pro ostatní orgány jako - oko, ledviny, játra, zažívací ústrojí, mozek. Hierarchické uspořádání těchto orgánů v dobře fungujícím organizmu vyžaduje ještě více konceptů, a to konceptů vyššího řádu. Tento druh hierarchie připisovat čiré náhodě a přírodním zákonům, které nejsou inteligentní (nemají žádné projekty) prozrazuje tak neuvěřitelnou lehkověrnost a naivitu, že je nutno s G. K. Chestertonem obvinit neodarwinisty, že jsou ochotni věřit všemu, co se jim navykládá. Podle Chestertona, tento druh lehkověrnosti daleko přesahuje všechnu náboženskou ochotu věřit, ano, i všechnu pověrčivost na naší planetě.
Koncepce, které jsou podkladem všech biologických orgánů a veškerého hierarchického sestavení oněch orgánů v biologické organizmy, vyžadují tedy a) znalost přírodních zákonů, které tvoří funkční základnu orgánů, b) vědět jak převést tyto poznatky do praxe a vyhodnocovat je. Jak jsme už zjistili, přírodní zákony se nerealizují cíleně (nevytváří nějaký projekt) - vlastnosti železa v odlitku nemají nikdy inteligentní účinky tak, aby samy vyrobily auto. Proto máme za to, že obě funkce a) i b) naplňuje něco, co Řekové nazývali » LOGOS «.