Populační exploze a potopa
Stručný popis historie stvoření a pádu Podle bible byl Bohem nejprve vytvořen hrubý polotovar nazývaný “nebe a země”; ta byla zpočátku pustá a beze světla. Následuje vytvoření světla, úprava atmosféry a povrchu země, rozdělení vodního obalu nad zemí a na zemi, vznik moře. Přichází stvoření rostlin, vodních živočichů a ptáků, objeví se nebeská tělesa, stvořena jsou suchozemská zvířata a člověk – to vše v šesti dnech. Nemusíme si naivně představovat, že Bůh tvořil sám každou bakterii nebo savčí řád – Kristus je nazýván v bibli “dílovedoucím” a mnoho duchovních bytostí bylo jistě společně při práci. Byl to dokonalý svět, zcela odlišný od našeho dnes. Tento svět nevznikl tak, že jeden tvor bojoval s druhým a vytekly hektolitry krve, než se nějaký druh vylepšil a vznikl nový orgán. Ne, takto ne.
Brzo po stvoření prvního lidského páru (Adama a Evy) dochází k zneužití té obrovské svobody, kterou od Boha měli (o té si dnes můžeme nechat jen zdát stejně jako o podmínkách života v ráji i před potopou). Bůh zasahuje, omezuje život smrtí (přesto se délka lidského života předpotopní doby počítá ještě na stovky let), ruší ráj a bezstarostné živobytí, příroda i svět začínají podléhat stárnutí, rozpadu a vzájemnému nepřátelství. Bůh mění i biologické struktury a není vyloučeno, že se teprve nyní začíná projevovat i fyzikální entropie, která mohla být do té doby potlačována nějakým jiným fyzikálním zákonem. Na zemi žijí zvířata i někteří lidé nadměrných rozměrů (obři), ti však představují spíše deviantní formu. Dochází k nárůstu zločinnosti a úpadku civilizace. Následuje prudké zabydlení celé země všemi organizmy, od pólu k pólu. Lidé se dožívají stovek let, stavějí města, rozvíjejí vědu, řemesla a umění, a to hned záhy po stvoření. Dochází ale také k velkému nárůstu bezbožnosti a zločinosti. Asi 1700 letech od stvoření většina pozemského života zahyne v celosvětové, rok trvající potopě, na přímý zásah Boží, který je reakcí na bezbožnost.
My už žijeme na zničené, zemětřeseními, sopkami a uragány zmítané zemi, vytlačeni masami vod na pouhých asi 150 milionů km2 pevniny. Jsme potomky osmi zachráněných lidí a příroda kolem nás je pouze redukovaná biosféra, přeživší z kdysi tak bohatého předpotopního světa. Ochranný vodní obal, který před potopou vytvářel příjemné (skleníkové) podmínky pro život na rovníku i pólech, zkondenzoval. Snížil se atmosférický tlak, na pólech prudce a rychle klesla teplota, na rovníku vzrostla. Kolapsem ochranné atmosféry se zvyšuje nebezpečné UV i jiné typy záření z kosmu, stoupá frekvence mutací, genetických poruch a defektů všeho druhu. Mnoho organizmů zahynulo v potopě a další vymírají i po ní, protože klimatické i jiné podmínky nebyly dlouhodobě příznivé jejich životu. Klesá magnetické pole země, možná že i rychlost světla, vzrůstá entropie, morfolýza (uvolňování vazeb) a dochází k řadě přepólování zemského magnetismu. Některá měření stáří dávají pak dnes nesprávné vyšší hodnoty, neboť silnější magnetické pole brání rychlé tvorbě izotopu 14C ve vyšších vrstvách atmosféry. Dochází k pohybu pevninských desek, vyvrásnění řady pohoří, k vulkanické činnosti a opětovnému, už však o hodně pomalejšímu zabydlování celé země. Je toto reálný obraz historie a mohou fakta konkurovat onomu evolučnímu pohledu?
Zkameněliny v ledu Po celém světě nacházíme miliony a miliardy zkamenělin zahynulých živočichů. To je přesně to, co odpovídá kreační představě světa stvořeného, v krátké době bohatého a posléze zničeného v potopě. Zkameněliny nám ukazují, že rostliny i živočichové žili po celém povrchu země v nesmírném množství a často v mnohem větších rozměrech než dnes (ty samé druhy). Ke zkamenění ryby či suchozemce běžně nedochází (mrtvá ryba nezkamení, padlý strom nezuhelnatí), natož aby zkameněla celá hejna ryb a stáda živočichů po milionech kusů! Evoluční teorie nemá na tento jev žádné vysvětlení. Miliony zamrzlých mamutů a dalších savců podél pobřeží severní Sibiře až k Aljašce ukazují, že před potopou mohla tato zvířata žít po celé zemi díky mírnému klimatu, které vytvářel ochranný obal (na bázi vody) kolem celé země. V sibiřském ledu je údajně pohřebeno asi 5 milionů mamutů.
Mamuti (slovo pochází z biblického hebr. slova “behimoth”) musela být teplomilná zvířata (8 a více tun), protože podobně jako sloni (ti jsou menší), se kterými patří do jedné čeledi, nemají na svém těle žádné tukové žlázy. Zvířata uvězněná v ledu mají ještě v žaludcích a tlamách nestrávené rostliny (blatouchy, zvonky, ostřice, fazole atd.), které tam dnes samozřejmě nerostou. Jejich maso je konzervováno mrazem a je poživatelné. Někdy jsou tato zvířata roztrhána na kusy, jindy zcela neporušená. Právě jen zahynutím v potopě lze vysvětlit, proč nacházíme mamuty i jiná zvířata mnohdy v naprosto neporušeném stavu, zamrzlá vstoje v ledu (oči, nozdry, srst, kůže atd. mají zcela neporušenou tkáň a vypadají “jako živé”). Jindy jsou zvířata pohřbena až 270 m pod povrchem země. Spolu s mamuty nacházíme ovce, velbloudy, bizony, nosorožce, koně, tygry, osly a lvy pohřebené po tisících v sibiřském ledu – děje se něco takového dnes? A jaká vysvětlení pro tyto nálezy poskytuje evoluční teorie? Zvířata v severních oblastech zmrzla zřejmě během několika málo hodin poté, co jejich těla zahynula ve vodách potopy a teplota prudce klesla po kolapsu oné předpotopní vodní atmosféry. Existuje nějaké jiné reálnější vysvětlení? Pokud vím, nikoli.
Suchozemské zkameněliny Na ostatních částech světa (mimo mrazivé oblasti pólů a vysokých hor) byla zvířata zavalena usazeninami a nacházíme jejich pohřebiště po celém světě – už ne většinou měkké části těl, ale kosti či otisky těl. Formace Karoo v Africe čítá odhadovaných 800 miliard obratlovců. Naleziště zkamenělých sleďů v Kalifornii obsahuje přibližně miliardu ryb na ploše 9 čtverečních kilometrů. Dalším příkladem je pohřebiště zkamenělin v Kumberlandské jeskyni kostí v americkém státě Maryland. Tucty rozličných druhů savců zanechaly své kosti v této jeskyni spolu s plazy a ptáky rozličných podnebí a lokalit. Na Sicílii najdeme zkamenělé kosti hrochů v takových množstvích, že byly těženy jako zdroj paliva. Přes 2 000 zkamenělin objevili američtí vědci na stavbě nové trasy metra v Los Angeles v roce 2000. Většina fosilií se dochovala nepoškozena. Kosti na řadě fosilních hřbitovů nacházíme často pohřbeny pod vrstvami naplavenin a promíseny částmi rostlin, stromů, lasturami a pozůstatky ryb. Vápencové útvary poblíž Oděsy obsahují asi 4 500 kostí medvědů, hyen, kanců, mamutů, nosorožců, bůvolů, jelenů, zajíců, vlků a lišek. Odhaduje se, že na regálech a v depozitářích přírodovědeckých muzeí a škol po celém světě je celkem asi 250 milionů zkamenělin rostlin a živočichů, a venku v zemi pak ještě leží mnoho dalších miliard. Evoluční teorie, která počítá s miliony let postupně se usazujících vrstev, v nichž teprve z primitivních organizmů vznikaly nové formy, nemá na tyto fenomény žádnou přiměřenou odpověď.
Dinosauři, lamy, jejich kosti a rytiny Zkameněliny dinosaurů se nalézají po celém světě. Kostry často vykazují stopy náhlé, násilné smrti ve vodě. Někteří dinosauři byli nalezeni v plovoucí pozici s hlavou křečovitě vraženou dozadu. (Björn Kurten: The Age of Dinosaurs) Evolucionisté vymysleli zoufalé teorie, aby vysvětlili, proč tato zvířata (často suchozemská a vodu nemilující) zahynula tímto způsobem a v takovém množství. (I když existují i úvahy, zda dinosauři nebyli převážně teplokrevní a nežili více ve vodě podobně jako krokodýli.) Dinosauři podle evoluční teorie “nesměli” žít spolu s lidmi (lidé se ještě v té době “nestačili vyvinout”). Přesto máme velké množství dokladů o pravém opaku. Nacházíme stopy dinosaurů ztvrdlé v jedné vrstvě se stopami člověka (stopy lidí někdy označují evolucionisté zcela bezdůvodně za padělky, viz Richard Dawkins: Slepý hodinář). Tyto stopy jsou po celém světě. Rytiny dinosaurů byly nalezeny na stěnách jeskyň a kaňonů např. v Arizoně či Rhodezii, stejně jako jejich figurky. Pětiprsté lamy, údajně vyhynulé před 30 miliony let, byly nalezeny archeology vyryté na nádobách a jejich kostry byly nalezeny ve spojitosti s kulturou Tiahuanaků (Bolívie).
Uhlí, ropa, zemní plyn – jaký masivnější důkaz ohromně bohatého života na počátku země máme hledat? Tlakem lze dnes vyrobit uhlí z dřevité masy během několika hodin i minut. Vznik uhlí z biomasy ani nemůže trvat miliony let, má-li vzniknout skutečné uhlí. Jsou známy případy, kdy dělníci zaráželi do země dřevěné kůly a špička, která narazila na kámen, zuhelnatěla. Uhlí pochází velmi zřejmě ze zbytků rostlin předpotopního světa, pohřebených vodou pod sedimenty, jinak si jeho vznik neumíme vyložit. Miliony let rostoucí lesy nezuhelnatí a nikde na světě nenajdeme ani náznak o pozvolném přechodu mezi rašelinou, lignitem, hnědým uhlím, černým a antracitem. Na jednom místě se těží hnědé uhlí, na jiném černé a zase jinde rašelina. Uhlí se nalézá napříč celým geologickým sloupcem ve všech částech světa, dokonce i pod póly. Nese všechny známky rychlého uložení obrovských mas dřevin následkem vody (tzv. alochtonní vznik uhlí: sloje nevznikly na místě, kde rostliny rostly, ale potopením “plovoucích koberců” dřevin) s následným překrytím sedimenty. Uhelné sloje svědčí o nepředstavitelné mase rostlin, která musela existovat před potopou. Existují sloje o více jak 30 m mocnosti, k jejichž vzniku bylo potřeba mnohonásobně vyšších vrstev dřevin.
Také ropu a zemní plyn umíme dnes vyrobit z organických zbytků a lze je vysvětlit jako produkt mechanické a chemické přeměny zvířecích těl, především ryb. (Existují i anorganické teorie o vzniku fosilních paliv, nejsou však tak průkazné a mají řady obtíží, snad i proto jsou jen okrajové). Evoluční teorie nemá absolutně žádné vysvětlení, kde se hned na počátku země vzalo tak obrovské množství rostlin a živočichů pro vznik tak mohutných zásob fosilních paliv. Pokud tedy zvážíme jen tyto dvě skutečnosti (další následují) – tj. spousty zkamenělin po celém světě a ohromné zásoby fosilních paliv, není docela logické, že si představíme spíše obraz globální potopy, kdy zahynulo nepředstavitelné množství vyspělých organizmů, než evoluci?
Fosilní jezera a zbytky mořských živočichů i dalších zkamenělin Často nacházíme ve světě vysoko položená jezera, zřejmě pozůstatky celosvětové potopy. Někdy obsahují slanou vodu jako oceány a moře. Hladina Bajkalu na Sibiři je 457 m nad mořem a je jasné, že celá Sibiř byla kdysi pod vodou. Bajkal obsahuje mořské živočichy, žije zde arktický druh tuleně podobný tuleni žijícímu na Špicberkách, v Kaspickém moři a Aralském jezeře. V Tibetu najdeme jezera 4 900 až 5000 m nad mořem, mnohá jezera jsou solná či alkalická, solné pánve najdeme v ruských stepích i na amerických prériích. Na nejvyšších vrcholcích hor, např. v Himálajích, najdeme zbytky mořských živočichů vysoko nad mořem, na Sahaře najdeme vyschlá koryta řek. Zajímavé jsou nálezy zkamenělých zvířecích stop, které ukazují, jak zvířata utíkala před potopou do vyšších poloh, často klouzala zpět po břiše dolů a opět se snažila dostat nahoru před stoupající vodou, pak najdeme jejich těla v obrovské průrvě nahromaděná pod usazeninami, zvířata, která spolu běžně nežijí.
Sedimenty a vulkanické horniny Nejen že je 71% (362 mil. km2) povrchu Země pod vodou, což je naprosto nevídaný jev v planetárním měřítku (na Marsu hovoří vědci také o katastrofální potopě v minulosti, ale zatím není jasné, kde je ona voda), ale i pevniny, na kterých žijeme, jsou z větší části pokryty usazeninami (skálami) nanesenými vodou. Naplaveniny štěrku, písku, vápencové, břidlicové a jílovcové skály nacházíme po celém světě. Na univerzálnost potopy ukazuje také jíl, který by mohl být podle některých teorií sopečného původu a byl nakonec usazen vodou. Universitní profesor dr. I. Le Riche již před mnoha lety předložil argumenty, že jíl je sopečného původu a že jeho všudypřítomnost a povaha i způsob uložení je důkazem pro univerzální potopu. Jíl pokrývá rozsáhlá území ve střední Evropě, severní Francii, Belgii, v údolí Rýna, nalézáme jej ve Slezsku, Polsku, Rusku, vystupuje vysoko do Karpat, kde tvoří ložiska o mohutnosti až 610 m. Ve Spojených státech je jíl v celé rozloze řeky Mississippi, je značně rozšířen v Číně. Evolucionisté vykládají často jíl jako důsledek činnosti ledovců, ale je to velmi obtížný výklad právě z důvodu obrovských ploch pokrytých tímto materiálem, sestávajícím z drobounkých hranatých částic bez jakékoliv struktury (klastické horniny). Vysvětlovat geologické útvary činností ohromného množství vody působící v krátké době globálně po celé zemi je mnohem snazší než tyto útvary vysvětlovat dlouhodobými evolučními procesy, tzv. uniformitarianismem, posuvy kontinentů, ledovými dobami a horotvornou činností probíhající po miliony let. Argumenty pro nanesení všech vrstev najednou viz níže (v Ad4).
Skalní masivy a kreační představa potopy Nikde na světě není úplný geologický sloupec tak, jak ho vyžaduje evoluční obraz světa. I Grand Canyon v USA (Arizona) vykazuje jen polovinu, zkameněliny permu leží na karbonu a ten přímo na kambriu. Chybí ordovik, silur i devon. Geolog Suess řekl, že je to udivující. (The Face of the Earth). Abyste viděli celý sloupec třeba v USA, musíte hodně cestovat: pre-cambrium a paleozoik lze najít v Grand Canyonu, mesozoic ve východní Arizoně, třetihory v Novém Mexiku. Ještě těžší je vysvětlit, proč se některé geologické období “opakovalo třeba 5x” a proč existují stovky tzv. “přeházených vrstev” – jak to potřebuje evoluční víra. (Highlands ve Skotsku, Britská Kolumbie, Montana, Alberta, velká část Švýcarského alpského regionu, Čína, Skandinávie atd.) Pokud jsou fosilie evolučně pokročilých organizmů příliš dole (ještě se neměly vyvinout) evolucionisté je nazývají “stratigraphic leaks” (dislokace), pokud jsou příliš nahoře, jsou to “re-worked specimens” (diskordance).
Ledovcový Národní Park v USA má blok prekambrického vápence (údajně starý 1 mlrd. let) spočívající zcela přirozeně na křídovém podloží (údajně starém 100 mil. let) – mělo by to být tedy obráceně. Evoluční geologové věří, že tento “špatně uložený blok” se posunul horizontálně přes okolní oblast. Je však dlouhý přes 500 km, přes 50 km široký a kolem 10 km silný! Dr. Henry Morris ukázal, že přesmyk takového masivu by byl fyzikálně vyloučen, i kdyby třecí plochy byly naolejovány. Evoluční teorie však tyto neuvěřitelné procesy vyžaduje po celém světě, aby se vyhovělo “správnému pořadí vyvíjejících se živočichů”. Problém je, že styčné plochy většiny vodou nanesených vrstev nejeví nejmenší známky drcení, lámání či nějakého pohybu, ale vrstvy leží zcela přirozeně na sobě, jak byly naneseny vodou. Mnohá vysoká pohoří světa byla sice po potopě vyvrásněna v důsledku pohybu pevninských desek (to nejsou sedimentární vrstvy) vlivem obrovské váhy vod oceánů – např. zdvihání Himálaje pokračuje ještě dnes za doprovodu četných zemětřesení. Naproti tomu sedimentární vrstvy leží zcela přirozeně jedna na druhé bez sebemenších známek pohybu jednotlivých mezivrství, a k žádnému, pro evoluci tak potřebnému posunu “starších na mladší” nedochází. Pokud tedy tento imaginární posun a zvětrávání nebudeme z evoluční víry postulovat, budou často zkameněliny “primitivních a jednoduchých” organizmů nahoře a těch pokročilých a vývojově vyšších dole!
Protozoa, smrková a pylová zrna Jak jsem již uvedl, protozoa – jednobuněční (ze kterých se měl dle evolučních představ vyvinout život) úplně chybí v kambriu, tedy na počátku prvohor, zatímco mnohobuněční (metazoa), tedy mnohem složitější organizmy, jsou zde v hojnosti přítomni. Jednobuněční se nalézají až nad kambriem. Takže stovky složitějších živočichů se nalézá dříve, nahlíženo brýlemi evoluční víry než ti, ze kterých se vyvinuli. Geologem Cliffordem Burdickem byla nalezena smrková a různá pylová zrna ve všech vrstvách Grand Canyonu (USA), od kambria vzhůru, což ukazuje na růst těchto plně vybavených rostlin už před údajnými 500 miliony let. Burdick říká: “Objev Gymnospermových a Angiospermových pylových zrn v kambriu a prekambriu přináší skutečný problém…nález spor rostlin, které jsou přinejmenším těsně příbuzné smrkům, v prekambriu, dělá velkou potíž myšlence na evoluční vývoj těchto specializovaných rostlin.” (Clifford Burdick Microflora of the Grand Canyon).
Nálezy, které jsou v evoluční teorii “zakázány”, v kreační nepřekvapují Kovová váza se stříbrným reliéfem květin byla nalezena ve skále u Dorchesteru (Massachusetts) r. 1851 jedním dělníkem z lomu. Geologové prohlásili, že skála je miliony let stará. Kovová krychle s vyrytým žlábkem po obvodu byla nalezena dr. Guretem r. 1885 u Vocklabrucku v Rakousku, když byl rozlomen velký kus uhlí (50-300 mil. let staré). Roku 1883 byl v uhlí objeven náprstek, roku 1976 informoval Harry Wiant o lžíci uložené v uhlí, dále byla uveřejněna informace (CRSQ 1971) o nalezeném železném kotlíku v uhelném balvanu. Roku 1853 přišla zpráva o železném nástroji uloženém v uhelné sloji v okolí skotského Glasgowa. Podle zprávy uvedené v časopisu Scientific American (5. 6. 1852) se v uhelných vrstvách našla kovová loď a nádoba se stříbrnou vložkou. Tento seznam by šlo ještě rozšiřovat, nesmíme však zapomenout, že evoluční vědci nemají žádný zájem o publikování těchto nálezů a jejich uchování, takže některé z nich i ležely delší dobu v muzeích a pak se záhadně ztratily. Vypálená hliněná figurka byla nalezena r. 1889 mužem, který vrtal díru pro vodu ve státě Idaho ve skalním masivu v hloubce 90 m. Skála byla odhadnuta na 10 milionů let.
Zlatý opracovaný řetěz, s konci uvízlými v uhlí, našla r. 1891 žena v Illinois, když rozlomila velký kus uhlí. Dvě kostry, připomínající lidské, byly nalezeny při těžbě třetihorního uhlí v nováckých dolech r. 1951. Otisky dětských nožiček a botičky, z nichž jedna rozšlápla trilobita, který musel v té době být živý, protože nesl známky hojení, nalezl v kambrijských skalách (500 mil. let, kdy neměli žít ještě ani savci) ve státě Utah sběratel trilobitů William Meistern 1. 6. 1968. Lidské stopy v křídě i karbonu byly nalezeny v amerických státech Texas, Virginie, Pennsylvanie, Kentucky, Illinois, Missuri a západně ke Skalnatým horám. A co na to evolucionisté? Albert C. Ingalls v The Carboniferous Mystery říká: “Jestli člověk nebo i jen jeho opiččí předek, nebo i jen savčí předek opic, existoval v období karbonu v jakékoliv podobě, pak celá věda geologie je úplně chybná, takže geologové se mohou vzdát svých míst a jít dělat třeba řidiče náklaďáků. Alespoň prozatím věda odmítá atraktivní vysvětlení, že by člověk učinil tyto tajemné otisky svou nohou do bláta karbonové doby”.
Další utajované nálezy Prokřemenělé lidské mozky byly nalezeny na Blanensku v ČR, onen člověk by musel žít ve společnosti dinosaurů; ale také v bývalé SSSR u vesničky Odincevo (karbon, 350-270 mil. let), tento člověk by žil v prvohorách. Stopy koňských kopyt byly nalezeny v oblasti Velkého kaňonu (prvohory) v Arizoně. Kladívko (želízko i topůrko) pevně uzavřené v pískovcové skále 135 mil. let staré bylo nalezeno r. 1934 v Texasu. Byl nalezen starobylý mayský reliéf ptáka podobného archeopteryxovi, takže by mezi nimi muselo být 130 milionů let dle evoluční chronologie. Stopy člověka ve tvrdých druhohorních vápencích byly nalezeny na Slovensku u vesnice Koňská, okres Martin, dále dětské nožičky otisknuté do kamene. Zkameněliny moderních lidí nebo lidí velmi podobných moderním, pohřbené hluboko nebo ve vrstvách datovaných jako hodně staré, jsou evolucionisty ignorovány a nepublikovány. Např. Ethiopean jaw (3-4 mil. let), dále lidi ze Swanscombe, Galley Hillu, Grimaldi, Oldoway, Foxhillu, Wadjaku aj. Všichni jsou prakticky k nerozeznání od současných lidí.
Lidští obři a zvířata nadměrných rozměrů 5,1 metru vysoká lidská kostra byla nalezena v Gargayamu na Filipínách, kosti jiných obrů nalezli výzkumníci v jihovýchodní Číně. Měřili více než 3 metry. Na Cejlonu byly nalezeny zbytky člověka, který musel být vysoký kolem 3,9 metru. V Tuře, blízko hranic s východním Pákistánem, byla nalezena kostra člověka 3,3 m dlouhá. Již jsem se také zmínil o zkamenělých otiscích lidských chodidel nadměrných rozměrů, které nacházíme na různých místech země. Kostru lidské nohy včetně chodidla objevili prospektoři r. 1877 v údolí Spring Valley v Nevadě. Kost vyčnívala pevně usazena v křemenci, lékař potvrdil, že jde o lidské kosti nadměrných rozměrů (od kolena k patě 97,5 cm). Roku 1925 odkryla skupina amatérských výzkumníků kostry osmi prehistorických obrů, měřících od 2 do 3 m. Měli na sobě mohutné měděné brnění.
Mezi nalezenými zkamenělinami byly objeveny také obrovité formy téměř všech dnes žijících druhů zvířat. Mezi plazy to jsou známí obrovití dinosauři, stejně tak gigantické želvy. Savci jsou obvykle dvojnásobné velikosti ve srovnání s jejich současníky. Byly nalezeny např. gigantické formy následujících savců: medvědů, velbloudů, panterů, prasat, nosorožců, slonů, tygrů a vlků. Také obrovské zkameněliny ptáků. Stejně tak hmyz s rozpětím křídel více než půl metru (např. vážka). Základem evoluční teorie je učení, že tak, jak se zvířata rozvíjejí co do složitosti, vzrůstá i jejich velikost. A tak je skutečnost těchto obrovitých zkamenělin spíše v souladu s kreačním obrazem dávného stvořeného světa, než s evoluční vírou.
Nezvyklé stavby, nápisy a tradice o potopě Francouzský batiskaf Archiméde objevil r. 1957 na dně 135 mil. let (dle evoluč. počítání) starého kontinentálního šelfu severně od Puerta Rica obrovské skalní konstrukce, jakási kyklopská schodiště, vysekaná do skály. R. 1954 objevil Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v hloubce 4500 m u pobřeží Irska otisky stop neznámé bytosti, vzdáleně připomínající lidské. V jižním Atlantiku byly objeveny gigantické kamenné trosky (125-130 mil. let), v Peru byly objeveny r. 1952 zbytky skalních pahorků, přeměněných v sochy veleještěrů Stegosaura a Todoxona. Na podzim r. 1868 v povrchovém uhelném dole v Ohiu uvolnil horník James Parsons rozměrnou vrstvu uhlí. Ta se sesula a odhalila břidlicovou stěnu pokrytou hieroglyfy.
Jak jsem již uvedl, po celém světě jsou roztroušeny tradice o dávné vodní katastrofě, která postihla celou zemi. Jen pro příklad: Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus (“muž ze země”, tedy stejný význam jako hebrejské Adam) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis.
Německý učenec dr. Richard Andreé sestavil sbírku 88 různých zpráv o potopě: 20 z Asie, 5 z Evropy, 7 z Afriky, 10 z Austrálie a jihomořských ostrovů a 46 od amerických národů. Že by to byly všechno výmysly či báje o nějaké místní povodni? A jaký smysl by měl v takové místní potopě tak ohromný koráb, když stačilo přestěhovat se jen na jiné místo? Je tedy hodně divné, po pročtení třeba i jen zlomku všech těchto argumentů, že mnoho vědců věří kreačnímu obrazu biblické potopy, jako dost dobře prokázané a na faktech zakotvené historické události?