earthage

Z knihy Vyvrácení evoluce – kap. 8

Pavel Akrman Knihy a brožury 3 Komentáře

refuting-evolutionPříručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Jonathan Sarfati, PhD., F.M.

Jak stará je Země?

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 11/2020. Poprvé publikováno v knize „Vyvrácení evoluce“, kapitola 8. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

OBSAH

Předmluva, úvod

Kapitola 1
Fakta & Předsudky

Kapitola 2
Variabilita a přírodní výběr versus evoluce

Kapitola 3
Chybějící mezičlánky

Kapitola 4
Evoluce ptáků?

Kapitola 5
Evoluce velryb?

Kapitola 6
Lidé: Obraz Boží nebo jen vyspělé opice?

Kapitola 7
Astronomie

Kapitola 8
Jak je stará Země?

Kapitola 9
Je design oprávněným vysvětlením?

Kapitola 10
Závěr

O autorovi

Evolucionisté si uvědomují, že pro evoluci z prachu po člověka jsou miliardy let zcela zásadní, nicméně kniha Učení o evoluci a podstatě vědy tvrdí, že i když jsou dlouhé věky pro evoluci nezbytné, nestačí to. A protože tedy evoluce bez obrovského časového rozpětí nemůže fungovat, předkládají autoři knihy to, co považují za důkazy. Ty ovšem zahrnují i víru současných evolučních geologů, že Země je stará 4,543 miliardy let. Názorně je to vykresleno v grafu na stranách 36–37: člověk se tu vyskytuje až na samém konci té pětimiliardové časové osy v tak malém úseku, že je nutné ho dvakrát opticky zvětšit.

Na druhé straně, vycházíme-li z biblického popisu událostí, dostaneme zcela jiný obraz. Bible říká, že člověk byl učiněn šestého dne po stvoření, což je před asi 6 000 lety. Časová osa světa postavená na biblických údajích má tedy člověka téměř na počátku, nikoli na konci. Pokud bychom vzali stejnou, 40 cm dlouhou časovou osu podle Učení o evoluci a na tento úsek bychom promítli biblickou historii Země, člověk by byl asi 1/1000 milimetru od začátku! Křesťané také už z podstaty samé berou vážně výroky Ježíše Krista, který řekl: „Od počátku stvoření je ale Bůh učinil jako muže a ženu“ (Marek 10:6), což dává s uvedenou časovou osou podle Bible smysl, ale je v naprostém rozporu s časovou osou podle Učení o evoluci.

Tato kapitola tedy pojednává o formování hornin a metodách datování podle toho, co každý z těchto protikladných modelů předpovídá.

Horniny

Za důkaz hlubokých věků se obvykle vydává mohutná síla sedimentárních hornin po celém světě. K tomu poskytuje Učení o evoluci nejprve potřebnou definici na straně 33:

Sedimentární horniny se tvoří v důsledku působení větru a vody, kdy pevné materiály unášené větrem a vodou se nahromadí do vrstev a poté jsou stlačovány dalšími nánosy, které je překryjí. Někdy sedimentární horniny obsahují fosilie, tvořené částmi organismů uložených spolu s dalšími pevnými materiály.

Ideologická injekce „hlubokých věků“ přichází s výrokem „během dlouhého časového období dosahují často velké tloušťky“. To však jde zcela nad rámec důkazů. Velká tloušťka se totiž může tvořit jak malým množstvím vody po dlouhou dobu, tak i velkým množstvím vody po krátkou dobu. Již jsme si řekli, že různé předsudky mohou vést k různým interpretacím stejných dat, v tomto případě tedy u horninových vrstev. Upřednostníme-li předem daný výklad, pak je to rozhodnutí filozofické, nikoli vědecké. Protože sedimentace dnes obvykle probíhá pomalu, předpokládá se, že tak tomu bylo vždycky. A pokud ano, pak se horninové vrstvy musely tvořit dlouhé věky. Filozofická úvaha, že tyto procesy vždy probíhaly přibližně konstantní rychlostí („přítomnost je klíčem k minulosti“), se často nazývá uniformitarianismem.

Uniformitarianismus byl takto definován i v hodinách geologie během mého studia na univerzitě v roce 1983 a byl stavěn do kontrastu s katastrofismem. Ale v poslední době se slovo „uniformitarianismus“ používá i v jiném kontextu, někdy pod názvem „metodologický uniformitarianismus“, kdy se jím vyjadřuje také stálost přírodních zákonů, oproti tomu, co někteří nazývají „substantivní (reálný) uniformitarianismus“.

Je třeba také zdůraznit, že geologové – zastánci uniformitarianismu již dlouho připouštěli příležitostné (místní) katastrofické události. Nicméně současná historická geologie vyrůstala na tomto všeobecném principu „pomalého a postupného vývoje“, který je dosud většinově upřednostňovaným rámcem pro vysvětlení jakékoli geologické formace. Avšak důkazy o katastrofickém formování jsou natolik zjevné, že roste zástup tzv. novo-katastrofistů. Jelikož ale nechtějí opustit své naturalistické předsudky, kterým dávají samozřejmě přednost, proto vysvětlení (globální) Potopou podle Genesis raději odmítají.

Nicméně celosvětová kataklyzmatická Potopa musela vyprodukovat nepředstavitelné množství sedimentu a také fosilií, ukládaných na nejrůznějších místech. Mnohé organismy byly pohřbeny velmi rychle a zkameněly.

Také katastrofy z nedávné doby ukazují, že ničivé události, jako je Potopa popsaná v Genesis, mohou velmi rychle vytvořit mocné vrstvy hornin. Erupce sopky Mount St. Helens ve státě Washington dokázala vytvořit za jediné odpoledne jemně vrstvený sediment do výšky 7,6 metru!1 A bylo možné pozorovat rychlé ukládání asi 1 metr jemných vrstev vzedmutého písečného bahna na ploše větší, než je fotbalové hřiště. Kreacionista Guy Berthault, který někdy spolupracuje i s ne-kreacionisty, prováděl experimenty se sedimenty a ty ukázaly, že během usazování různě velkých částic se mohou tvořit jemné vrstvy pomocí samo-třídicího mechanismu.2,3

V jednom z Berthaultových experimentů byly jemně vrstvený pískovec a křemelina rozdrceny na jejich základní částice a nechaly se usadit pod tekoucí vodou různé rychlosti. Bylo zjištěno, že se tvořily stejně silné vrstvy, bez ohledu na rychlost toku. To svědčí o tom, že původní hornina byla utvořena podobným samo-třídícím mechanismem, po kterém následovalo zhutnění částic dohromady.4 Deset let po prvních Berthaultových experimentech referoval o podobných pokusech evolucionistů časopis Nature.5

Takže pokud vycházíme z předpokladu, že Bible je Boží slovo, a je tedy pravdivá, můžeme z údajů odvozovat rozumné interpretace. Ne každý problém byl vyřešen, ale mnoho z nich ano.

Jak ale na druhé straně dopadne vysvětlení typu „pomalu a postupně“? Pomyslete na to, jak dlouho obvykle vydrží mrtvé organismy. Veškeré stopy po nich odstraní mrchožrouti a hniloba zpravidla během několika týdnů. Mrtvé medúzy se rozloží obvykle během několika dní. Přesto i Učení o evoluci uvádí na straně 36 fotografii fosilní medúzy. Ta zjevně nemohla být pohřbena pomalu, ale muselo tu dojít k rychlému pohřbení sedimenty unášenými vodou. Tato voda musela také obsahovat rozpuštěné minerály, díky nimž došlo ke stmelení sedimentů a ty pak rychle ztvrdly.

Brožura Stones and bones (Kameny a kosti)6 ukazuje další fosilie, které musely zkamenět rychle. Jednou z nich je 2 metry dlouhý ichtyosaurus (vyhynulý mořský plaz podobný rybě) zkamenělý zrovna při porodu. Další je ryba zkamenělá uprostřed svého oběda. A existuje svislý kmen stromu, který proniká několika horninovými vrstvami (odtud termín polystratové fosilie). Pokud by utváření horních sedimentárních vrstev skutečně trvalo miliony nebo i jen stovky let, pak by vrchol kmene dávno shnil.

Kupodivu však vědci NASA připouštějí, že na Marsu – ačkoli tam dnes žádná kapalná voda není – muselo docházet ke „katastrofickým záplavám“,7 které vyřezaly kaňony.8 Ale na Zemi, kde je dost vody na to, aby pokryla v případě srovnání hor a údolí celou planetu do hloubky 2,7 km, a dokonce i dnes pokrývá 71 % zemského povrchu, tak tam globální Potopu popírají! Je zjevné, že pokud by o globální Potopě na Zemi neučila zrovna Bible, žádný problém by s ní nejspíš neměli. To je opět dobrým příkladem toho, jak předsudky vědců ovlivňují jejich interpretaci důkazů.

Radiometrické datování

Jak je uvedeno výše, důkazy z geologického záznamu jsou v souladu s katastrofami a existuje mnoho charakteristických rysů, které je obtížné vysvětlit pomalými a postupnými procesy. Evolucionisté se však odvolávají na datovací metody, které údajně hluboké věky podporují. Nejznámější metodou je radiometrické datování. To je v knize Učení o evoluci výstižně popsáno na straně 35:

Některé prvky, jako je uran, podléhají radioaktivnímu rozpadu a produkují další prvky. Měřením množství radioaktivních prvků a prvků, na které se rozpadají v horninách mohou geologové určit, kolik času uplynulo od ochlazení horniny z původně roztaveného stavu.

refuting-evolution-8aObrázek 1: Přesýpací „hodiny“ nám sdělují uplynulý čas porovnáním množství písku v horní části nádoby („rodičovské“) s množstvím ve spodní části („dceřiné“).

Nicméně toto „určování“ hlubokých věků je pouhou interpretací; skutečné vědecké údaje jsou poměry izotopů. Každý chemický prvek má obvykle několik různých forem neboli izotopů, které mají různou hmotnost. V závislosti na předpokladech pak existuje několik možných interpretací. Toto nám pomohou znázornit přesýpací hodiny. Pokud je písek nahoře, padá z horní části nádoby do její spodní části rychlostí, kterou lze měřit. Pozorováním padajícího písku u přesýpacích hodin bychom mohli určit z množství písku v obou částech nádoby rychlost přesýpání, a také jak dlouho to celé trvalo. Nebo nemohli? Nejprve totiž musíme stanovit tři předpoklady:

  1. Na začátku známe množství písku v obou částech nádoby. Obvykle přesýpací hodiny otočíme, když je horní část prázdná. Pokud bychom je však otočili dřív, pak by se písek přesypal na danou úroveň v obnovené spodní části nádoby za kratší čas.
  2. Rychlost přesypu byla vždy stejná. Ale pokud by například písek nedávno zvlhl, padal by nyní pomaleji než dříve. Nebo pokud byl v minulosti přesyp rychlejší, písek by se přesypal do určité úrovně za kratší dobu, než kdyby písek padal vždy tou současnou rychlostí.
  3. Systém je stále uzavřený. To znamená, že do žádné z obou části nádoby nebyl přidán ani z nich odebrán žádný písek. Nicméně nemůžeme s jistotou vědět, zda někdo v minulosti bez našeho vědomí přidal do spodní nádoby nebo odebral z horní nádoby písek. V takovém případě by čas od posledního obrácení hodin až do konce přesypu byl delší než skutečný čas.

Učení o evoluci se k předpokladu č.2 vyjádřila takto:

To například vyžaduje, aby rychlost radioaktivního rozpadu byla v průběhu času konstantní a nebyla ovlivněna takovými faktory, jako je teplota a tlak – a tyto závěry byly podpořeny rozsáhlým výzkumem ve fyzice.

Je pravda, že v dnešním světě se rychlost radioaktivního rozpadu zdá být konstantní a že není ovlivněna teplem nebo tlakem. Nicméně rychlost rozpadu testujeme teprve jen asi 100 let, takže si nemůžeme být jisti, zda byla během údajných miliard let stále stejná. Fyzik Dr. Russell Humphreys pracuje s myšlenkou, že rychlost rozpadu byla během Stvořitelského týdne rychlejší a až potom zůstala konstantní. Pro tento koncept hovoří několik základních poznatků, například analýza radiohal, ale zatím je to jen předběžný návrh.

Učení o evoluci se rovněž zabývá předpokladem č.3:

Předpokládá se také, že analyzované horniny nebyly v průběhu času změněny migrací atomů do nebo z hornin, což vyžaduje podrobné informace jak z geologických, tak i chemických věd.

To je tedy pořádný předpoklad. Draslík a uran jsou běžné rodičovské prvky snadno rozpustné ve vodě, takže mohly z horniny lehce uniknout. A argon, který vzniká rozpadem draslíku je plyn, takže ten mohl vyprchat také docela snadno.

Nesrovnalosti

U hornin historicky známého stáří existuje řada příkladů, kdy datovací metody uvádějí nesprávná „data“. Jedním z takových je dacit (výlevná hornina) z lávové kupole sopky Mount St Helens. Hornina byla „datována“ metodou draslík-argon (K-Ar) na stáří 0,35 ± 0,05 milionu let, ačkoli víme, že hornina vznikla v roce 1986.9 Dalším příkladem je „datování“ pěti proudů andezitové lávy z Mt Ngauruhoe na Novém Zélandu metodou K-Ar. „Data“ se pohybovala v rozmezí od <0,27 do 3,5 milionu let – přestože jeden z těchto lávových proudů se objevil v roce 1949, tři v roce 1954 a jeden v roce 1975!

Stalo se to, že když došlo ke ztuhnutí roztavené horniny (magma), zůstal v ní přebytečný radiogenní argon (40Ar*). Sekulární vědecká literatura také zaznamenává mnoho příkladů přebytečného 40Ar*, který pak vykazuje u hornin historicky známého stáří „datování“ v řádu milionů let. Vypadá to, že tento přebytek pochází z horního pláště pod zemskou kůrou. To je v souladu s mladou Zemí – argon nestačil za tak krátkou dobu uniknout.10

Jestliže přebytečný argon 40Ar* může způsobovat přemrštěná data u hornin historicky známého stáří, proč bychom pak měli důvěřovat této metodě v případech hornin neznámého stáří?

Dalším problémem jsou vzájemně rozporná data mezi různými metodami. Pokud dvě metody nedávají shodné výsledky, pak alespoň jedna z nich musí být chybná. Například v Austrálii byl čedičovým lávovým proudem pohřben kus dřeva, což je patrné z jeho zuhelnatění. Dřevo bylo „datováno“ radiokarbonovou metodou (14C) na stáří asi 45 000 let, ale čedič byl „datován“ metodou K-Ar na stáří přibližně 45 milionů let!11 V horninových vrstvách svrchního permu bylo nalezeno jiné fosilní dřevo, které dosud obsahovalo uhlík 14C. Jenže horninám svrchního permu evolucionisté přiřadili stáří 250 milionů let, přičemž uhlík 14C je detekovatelný maximálně 50 000 let. Pokud by tedy dřevo bylo starší, uhlík 14C by byl dávno rozpadlý.12 [Aktualizace: Pro další příklady uhlíku 14C v uhlí a diamantech, údajně starých miliony let, viz také Radiometric dating breakthroughs.]

S ohledem na biblickou chronologii nelze odvozovat z pozorovaných poměrů izotopů důvod pro obrovské stáří. Výše uvedené anomálie jsou toho dobrým podpůrným důkazem, ačkoli ve všech případech si ještě skutečnou příčinou nejsme jisti. V současné době pracuje na toto téma skupina kreacionistických Ph.D. geologů a fyziků z Creation Research Society a Institute for Creation Research. Jejich cílem je zjistit přesné geochemické a/nebo geofyzikální příčiny pozorovaných izotopových poměrů.13 Jedním ze slibných vodítek je zpochybnění (výše uvedeného) předpokladu č.1 – totiž že počáteční podmínky nebyly takové, jak si myslí evolucionisté, ale byly ovlivněny například chemií roztavené horniny, vytvářející magma. [Aktualizace: ukázalo se, že vzhledem k silným důkazům o mnohem rychlejším rozpadu v minulosti byl nejzranitelnější předpoklad č.2. Viz výsledky jejich experimentů v díle Radioisotopes & the Age of the Earth (Radioizotopy a stáří Země) svazek 1 a 2.]

Důkazy pro mladý svět

Na mnohem menší stáří než jsou miliardy let uváděné evolucionisty ukazuje ve skutečnosti až 90 procent z použitých metod k odhadu stáří Země. Zde jen několik z nich:

  • V některých (nezkamenělých!) kostech dinosaurů byly nalezeny červené krvinky a hemoglobin. Tyto složky ale nevydrží déle než několik tisíc let – rozhodně ne 65 milionů let, což je podle evolucionistů doba, kdy žil poslední dinosaurus.14
  • K rozpadu zemského magnetického pole dochází tak rychle, že nemůže být starší než 10 000 let. Jeho rychlé zvraty během roční Potopy a výkyvy krátce poté způsobily ještě rychlejší snížení energie pole.15
  • Hélium se dostává do atmosféry z radioaktivního rozpadu, ale unikne ho jen málo. Jenže jeho celkové množství v atmosféře je pouze 1/2000 z očekávaného množství, pokud by atmosféra byla opravdu stará miliardy let. Toto hélium původně uniklo z hornin. K tomu dochází docela rychle, ovšem i přesto je v některých horninách stále tolik helia, které nestačilo uniknout – rozhodně tam nemohlo být miliardy let.16
  • Supernova je vlastně výbuch velmi hmotné hvězdy – záře této exploze je tak jasná, že na krátkou dobu zastíní zbytek galaxie. Zbytky supernovy (SNR) by se podle fyzikálních rovnic měly rozptýlit do vzdálenosti stovek tisíc světelných let. Přesto v naší galaxii Mléčná dráha či v jejích satelitních galaxiích, Magellanových mračnech, nejsou žádné velmi staré, do velké dálky rozptýlené SNR (3. fáze) a jen málo středně starých (2. fáze). To je přesně to, co bychom očekávali, kdyby tyto galaxie nebyly tak staré, aby mohly do takové dálky expandovat.17
  • Měsíc se od Země pomalu vzdaluje rychlostí asi 4 cm za rok, a v minulosti to mohlo být ještě rychleji. Ale i kdyby Měsíc začal ustupovat přímo od svého údajného oddělení od Země, potřeboval by k dosažení své současné vzdálenosti „jen“ 1,37 miliardy let. Tím je vymezeno maximální možné stáří Měsíce – nikoli skutečné stáří. A to je pro evoluční teorii i tak stále příliš nízké (a mnohem nižší, než měsíčním horninám přiřadilo radiometrické „datování“).18
  • Sůl v moři přibývá mnohem rychleji, než z něho ubývá. Pokud by to takhle probíhalo miliardy let, oceán by musel být mnohem slanější. I při zachování těch pro evolucionisty nejpříznivějších předpokladů nemohou být oceány starší než 62 milionů let – co je mnohem méně než miliardy let, jak věří evolucionisté. A opět to znamená maximální stáří, nikoli skutečné.19

refuting-evolution-8bBrožura Evidence for a Young World (Důkazy pro mladý svět) od Dr Russella Humphreyse uvádí řadu dalších procesů, které jsou v rozporu s miliardami let.

Kreacionisté netvrdí, že mohou dokázat stáří Země pomocí konkrétní vědecké metody. Uvědomují si, že veškerá věda je stále jen orientační, protože nemáme všechna data, zejména pokud jde o minulost. To platí pro vědecké důkazy jak kreacionistů, tak evolucionistů – však evolucionisté museli takto opustit množství „důkazů“ pro evoluci. Například ateista a evolucionista W.B. Provine přiznává: „Většina z toho, co jsem se v oboru učil ve škole (1964–68) je buď špatné, nebo se to výrazně změnilo.“20 Evolucionisté tvrdí, že mohou pomocí určitých současných procesů „prokázat“ miliardy let stáří Země, ale kreacionisté si uvědomují omezení těchto datovacích metod a jejich porozumění je tedy lepší. Realita je totiž taková, že všechny datovací metody, včetně těch, které ukazují na mladou Zemi, se opírají o neprokazatelné předpoklady.

Kreacionisté určují konečné stáří Země podle chronologie Bible. Důvodem je oprávněná víra, že se jedná o přesný popis očitých svědků světových dějin, který lze prokázat řadou hodnověrných údajů.

Dodatek: John Woodmorappe publikoval podrobnou studii prokazující klamné výsledky radiometrického „datování“, a to včetně „špičkové“ izochronní metody: The Mythology of Modern Dating Methods (Mytologie moderního datování – El Cajon, CA: Institute for Creation Research, 1999).

Odkazy a poznámky

  1. S.A. Austin, Mount St. Helens and catastrophism, Proceedings of the First International Conference on Creationism, 1:3–9, ed. R.E. Walsh, R.S. Crowell, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, USA, 1986; for a simplified article, see K. Ham, I got excited at Mount St Helens! Creation 15(3):14–19, June–August 1993.
  2. Don Batten, Sandy stripes, Creation 19(1):39–40, December 1996–February 1997.
  3. P. Julien, Y. Lan, and G. Berthault, Experiments on stratification of heterogeneous sand mixtures, Journal of Creation 8(1):37–50, 1994.
  4. G. Berthault, Experiments on lamination of sediments, Journal of Creation 3:25–29, 1988.
  5. H.A. Makse, S. Havlin, P.R. King, and H.E. Stanley, Spontaneous stratification in granular mixtures, Nature 386(6623):379–382, 27 March 1997. See also A. Snelling, Sedimentation experiments: Nature finally catches up! Journal of Creation 11(2):125–6, 1997.
  6. Carl Wieland, Stones and Bones, (Green Forest, AR: Master Books, Inc., 1994).
  7. R.A. Kerr, Pathfinder tells a geologic tale with one starring role, Science 279(5348):175, 9 January 1998.
  8. O. Morton, Flatlands, New Scientist 159(2143):36–39, 18 July 1998.
  9. S.A. Austin, Excess argon within mineral concentrates from the new dacite lava dome at Mount St. Helens volcano, Journal of Creation 10(3):335–343, 1986.
  10. A.A. Snelling, The cause of anomalous potassium-argon ‘ages’ for recent andesite flows at Mt. Ngauruhoe, New Zealand, and the Implications for potassium-argon ‘dating,’ Proceedings of the Fourth International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, ed. E. Walsh, 1998, p. 503–525. Tento dokument uvádí mnoho příkladů. Například šest jich popisuje D. Krummenacher, Isotopic composition of argon in modern surface rocks, Earth and Planetary Science Letters 8(2):109–117, April 1970; o pěti dalších psal G.B. Dalrymple, 40Ar/36Ar analysis of historic lava flows, Earth and Planetary Science Letters 6(1):47–55, 1969. O velkém přebytku argonu pojednává také D.E. Fisher, Excess rare gases in a subaerial basalt from Nigeria, Nature Physical Science 232(29):60–61, 19 July 1971.
  11. A.A. Snelling, Radioactive ‘dating’ in conflict, Creation 20(1):24–27, December 1997–February 1998.
  12. A.A. Snelling, Stumping old-age dogma, Creation 20(4):48–50, September–November 1998.
  13. Institute for Creation Research, Acts and Facts 27(7), July 1998.
  14. C. Wieland, Sensational dinosaur blood report! Creation 19(4):42–43, September–November 1997; based on research by M. Schweitzer and T. Staedter, The real Jurassic Park, Earth, June 1997, p. 55–57. [Aktualizace: viz Squirming at the Squishosaur a související články pro poslední důkazy o měkkých krevních cévách u kostí T. rex.]
  15. D.R. Humphreys, Reversals of the Earth’s Magnetic Field During the Genesis Flood, Proceedings of the First International Conference on Creationism, vol. 2 (Pittsburgh, PA: Creation Science Fellowship, 1986), p. 113–126; J.D. Sarfati, The earth’s magnetic field: evidence that the earth is young, Creation 20(2):15–19, March–May 1998.
  16. L. Vardiman, The Age of the Earth’s Atmosphere: A Study of the Helium Flux through the Atmosphere (El Cajon, CA: Institute for Creation Research, 1990); J.D. Sarfati, Blowing old-earth belief away: Helium gives evidence that the earth is young, Creation 20(3):19–21, June–August 1998.
  17. K. Davies, Distribution of Supernova Remnants in the Galaxy, Proceedings of the Third International Conference on Creationism, ed. R.E. Walsh, 1994, p. 175–184; J.D. Sarfati, Exploding stars point to a young universe, Creation 19(3):46–49, June–August 1998. See also How do spiral galaxies and supernova remnants fit in with Dr Humphreys’ cosmological model? Dr Russell Humphreys himself explains ….
  18. D. DeYoung, The Earth-Moon System, Proceedings of the Second International Conference on Creationism, vol. 2, ed. R.E. Walsh and C.L Brooks, 1990, 79–84; J.D. Sarfati, The moon: the light that rules the night, Creation 20(4):36–39, September–November 1998.
  19. S.A. Austin and D.R. Humphreys, The sea’s missing salt: a dilemma for evolutionists, Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Vol. 2, 1990, 17–33; J.D. Sarfati, Salty seas: evidence for a young earth, Creation 21(1):16–17, December 1998–February 1999.
  20. Teaching about Evolution and the Nature of Science, A Review by Dr Will B. Provine; available online from fp.bio.utk.edu/darwin/NAS_guidebook/provine_1.html. (citace z 18 February 1999).
Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
jhk - vlasta

To je tedy pořádný předpoklad. Draslík a uran jsou běžné rodičovské prvky snadno rozpustné ve vodě, takže mohly z horniny lehce uniknout. A argon, který vzniká rozpadem draslíku je plyn, takže ten mohl vyprchat také docela snadno. Ono s těmi předpoklady je fakt problém. Jednou kdysi náš kazatel řekl – “Bůh mohl klidně fosilie stvořit”. Tak trochu jsem si říkal v duchu – no bratře kazateli – to tedy nemohl…… Ale když to vezmu z jednoho pohledu – tak k tomu stáří “miliard let” vlastně nějak dojdeme, ať chceme – či… Číst vice »

Last edited 3 měsíců před by jhk - vlasta
jhk - vlasta

RE: – Jiří Zelinka. Ano – to je myslím velmi podstatné si uvědomit, že pokud radiometrické datování, dendrochronologie aj. podobné metody – “mohou” člověku nějak pomoci “zdokladovat” minulost – pak je velmi důležité k tomu přistoupit s “čistou” hlavou.

Jiří Zelinka

Myslím že tu jde o pádné důvody pro to považovat Zemi za mladou – ve skutečnosti jeden každý argument z výčtu důkazů mladého světa v závěru článku by měl stačit k rozmetání pečlivě sestrojeného, nicméně vylhaného příběhu o miliardách let. Zajímavou poznámku k tomuto tématu jsem četl v souvislosti se zpomalující se rotací Země, Coriolisovým efektem a rozšiřováním saharské pouště (zdroj: https://creationtoday.org/evidence-for-a-young-earth/) Jde o to, že Coriolisův efekt je úměrný rychlosti zemské rotace: čím větší je rychlost otáčení, tím větší je Coriolisův efekt. Kvůli těmto převládajícím větrům se Saharská poušť… Číst vice »