whales

Z knihy Vyvrácení evoluce – kap. 5

Pavel Akrman Knihy a brožury 2 Komentáře

refuting-evolutionPříručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Jonathan Sarfati, PhD., F.M.

Evoluce velryb?

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 11/2020. Poprvé publikováno v knize „Vyvrácení evoluce“, kapitola 5. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

OBSAH

Předmluva, úvod

Kapitola 1
Fakta & Předsudky

Kapitola 2
Variabilita a přírodní výběr versus evoluce

Kapitola 3
Chybějící mezičlánky

Kapitola 4
Evoluce ptáků?

Kapitola 5
Evoluce velryb?

Kapitola 6
Lidé: Obraz Boží nebo jen vyspělé opice?

Kapitola 7
Astronomie

Kapitola 8
Jak je stará Země?

Kapitola 9
Je design oprávněným vysvětlením?

Kapitola 10
Závěr

O autorovi

Kytovci (velryby a delfíni) jsou ve skutečnosti savci, nikoli ryby. Celý svůj život ale žijí ve vodě, na rozdíl od většiny savců žijících na souši. Jenže evolucionisté věří, že kytovci se vyvinuli ze suchozemských savců. V knize Učení o evoluci a podstatě vědy je nápadně vykreslena jedna série údajných přechodových forem. Tato kapitola se zabývá rozborem tohoto a dalších argumentů pro evoluci kytovců a ukazuje některé jedinečné rysy velryb a delfínů.

Pozoruhodné velryby

Kytovci mají mnoho unikátních vlastností, které jim umožňují žít ve vodě. Několik příkladů:

  • Obrovská kapacita plic s účinnou výměnou kyslíku pro dlouhý ponor pod vodou.
  • Silný ocas s mohutnými vodorovnými ploutvemi umožňující velmi energické plavání.
  • Oči jsou navržené pro správné vidění ve vodě mají mnohem vyšší index lomu a dobře snesou vysoký tlak.
  • Konstrukci uší mají odlišnou od suchozemských savců, kteří přijímají zvukové vlny přenášené vzduchem, a ušní bubínek mají chráněný před vysokým tlakem.
  • Jejich kůže je bez srsti a potních žláz, obsahuje však navíc vláknitý, velrybí tuk.
  • Ploutve a jazyk velryb mají systém protiproudé výměny tepla, čímž minimalizují tepelné ztráty.
  • Chřípí mají v horní části hlavy (nozdry).
  • Mají speciálně upravená ústa a mléčné bradavky, aby bylo možné kojit mládě pod vodou.
  • Velryby řádu kosticovců (Baleen whales) mají v horní čelisti místo zubů dvě řady desek, tzv. kostice, kterými filtrují z vody plankton jako potravu.

Mnoho kytovců se v prostoru orientuje pomocí echolokace. Mají sonarový systém, který je tak precizní, že jim ho závidí i americké námořnictvo. Dokáže najít rybu o velikosti golfového míčku ve vzdálenosti 70 metrů (230 stop). Až teprve expert na teorii chaosu přišel na to, že delfíní „mlaskání“ je matematický vzorec navržený tak, aby poskytoval ty nejlepší informace.1

Jedním z úžasných rysů většiny delfínů a malých velryb s echolokací je tzv. „meloun“, tukový útvar na čele. Tento „meloun“ je ve skutečnosti zvukovou čočkou – je to velmi důmyslná struktura určená k soustředění vysílaných zvukových vln do úzkého svazku, který může delfín nasměrovat kam chce. Funkce této akustické čočky spočívá v tom, že různé lipidy (sloučeniny tuku) různě ohýbají ultrazvukové vlny, které jimi procházejí. Různé lipidy musí být uspořádány ve správném tvaru a pořadí, aby mohly zaostřit vracející se zvukové ozvěny. Každý samostatný lipid je unikátní, od běžných tuků se liší a je utvořen pomocí složitého chemického procesu, který vyžaduje množství různých enzymů.2

Aby se takový orgán vyvinul, musely by náhodné mutace vytvořit nejprve patřičné enzymy, které by poté vytvořily správné lipidy, a zase jiné mutace by musely docílit správného tvaru lipidů a jejich uložení na správné místo. Postupný vývoj orgánu krok za krokem není myslitelný, protože dokud by lipidy nebyly plně utvořené a alespoň částečně na správném místě a ve správném tvaru, nebyly by k ničemu. Tudíž přirozený výběr by takto neúplné přechodové formy neupřednostňoval.

Chybějící mezičlánky

refuting-evolution-5b

Údajná přechodová řada suchozemských savců na velryby [Z učení o evoluci a povaze vědy]

Evolucionisté věří, že velryby se vyvinuly z nějaké formy suchozemských savců. Podle Učení o evoluci na straně 18 se „vyvinuli z primitivní skupiny kopytníků zvaných Mesonychidy“.

Pro vývoj velryby ze suchozemského savce je však zapotřebí mnoho změn. Jednou z nich je zbavení se pánve. Tím by hrozilo rozdrcení reprodukčního otvoru hnacími pohyby ocasu. Zmenšující se pánev by také nebyla schopna udržet zadní končetiny potřebné pro chůzi. Hypotetická přechodová forma by tedy nebyla vhodná jak pro život na souši, tak i v moři, a tudíž by byla extrémně zranitelná. Navíc aby bylo možné převést pohyb ocasu do strany na vertikální pohyb, musela by být také zadní část těla vertikálně ohebná vůči přední části. Anatomicky tedy tuleni a dugongové nejsou přechodovými články mezi suchozemskými savci a velrybami. Mají svá vlastní konstrukční specifika.

Chybějící přechodové formy ve fosilním záznamu si uvědomovali i takoví evoluční odborníci na velryby, jako byl E.J. Slijper: „Mezi fosiliemi výše uvedených suchozemských zvířat [tj. masožravci a kopytníci] a velrybami nemáme k dispozici jedinou přechodovou formu.“3

Nejníže uložené fosilie velryb ve fosilním záznamu prokazují, že to byli hned od počátku kompletně vodní tvorové. Nicméně kniha Učení o evoluci je zamýšlena jako debata ve prospěch evoluce. Takže některé nedávné fosilní objevy byly zrekonstruovány tak, aby podporovaly příběhy o evoluci velryb, jež i Slijper přijímal pouze vírou. Na straně 18 je úhledný obrázek údajné přechodové série mezi suchozemskými savci a velrybami (jsou nakreslené zhruba ve stejné velikosti, aniž by čtenářům řekli, že velikost některých tvorů se výrazně lišila – viz oddíl o Basilosauru v této kapitole). Zdá se, že obrázek pochází z článku v časopise Discover.4 Přehled evoluční řady v Discoveru je totožný s tím, který uvádí Učení o evoluci, až na to, že ten druhý má jako čtvrtého tvora Basilosaura a přehled v Discoveru uvádí i „stáří“:

  • Mesonychid (před 55 miliony let)
  • Ambulocetus (před 50 miliony let)
  • Rodhocetus (před 46 miliony let)
  • Prozeuglodon (před 40 miliony let)

Je třeba si uvědomit jednu věc – totiž že nebyl dostatek času k tomu, aby došlo k tak obrovskému množství změn prostřednictvím mutací a výběru. Pokud by byl nový gen důsledkem mutace, pak aby tento nový gen nahradil starý gen v populaci, museli by být jedinci nesoucí starý gen vyloučeni, a to vyžaduje čas. Výpočty populační genetiky ukazují, že za 5 milionů let (což je o jeden milion let déle než údajný přechodový čas mezi Ambulocetem a Rodhocetem) by zvířata s generační linií přibližně deseti let (což je typické pro velryby) mohla nahradit maximálně 1 700 mutací.5 To však ani zdaleka nestačí k vytvoření nových informací, které velryby potřebují pro vodní život, a to dokonce i za předpokladu, že by hypoteticky vznikly nějakým způsobem všechny potřebné mutace přidávající informace. (A jak ukazuje kapitola 9, skutečná věda prokazuje, že k tomu dojít nemůže.)

Ambulocetus

Druhým v této „přechodové řadě“ je 2 m (7 stop) dlouhý Ambulocetus natans („chodící velryba, která plave“). Učení o evoluci, stejně jako sekulární média a „oblíbenější“ vědecké časopisy často předkládají čtenářům pěkné a úhledné příběhy, nikoli však už podrobnosti o metodologii výzkumu a jeho omezených možnostech. Krásné obrázky Ambuloceta natans v těchto publikacích vycházejí pouze z představ umělců a vždy by tedy měly být srovnávány se skutečnými kosterními nálezy! Rozdíl dobře vystihuje článek Velryba z pohádky?6 Tento článek ukazuje, že ty rozhodující kosterní prvky nezbytné k zajištění přechodu od neplovoucích suchozemských savců k velrybám (jako naschvál) chybí (viz obrázek níže). Proto nelze ta velkolepá tvrzení o významu fosilií kriticky vyhodnotit. Takto se vyjádřila o fosilii Ambuloceta evoluční bioložka Annalisa Berta:

Vzhledem k tomu, že pánevní pletenec se nezachoval, neexistuje u Ambuloceta žádný přímý důkaz pro spojení mezi zadními končetinami a osovým skeletem. To brání interpretaci o hybnosti tohoto zvířete, protože mnoho svalů, které podporují a pohybují zadními končetinami, pochází právě z pánve.7

Nakonec i jeho stáří bylo stanoveno (metodami evolučního datování) jako nesporně mladší, než jsou velryby, takže nelze předpokládat, že by byl chodícím předchůdcem velryb.

refuting-evolution-5a

(A) Rekonstrukce Ambuloceta, „na konci mocného záběru při plavání“.7 Nalezeny byly jen vytečkované kosti a ty barvou označené byly nalezeny 5 m nad ostatními.
(B) Po odstranění „doplňků“ toho z Ambuloceta opravdu moc nezbylo!

Basilosaurus

Basilosaurus isis (též známý jako Zeuglodon) je na straně 18 Učení o evoluci čtvrtou a poslední uváděnou přechodovou formou. Basilosaurus je řecký výraz pro „královského ještěra“, ale ve skutečnosti to byl štíhlý, hadu podobný mořský savec dlouhý asi 21 metrů a s lebkou dlouhou 1,5 m. Byl však 10krát delší než Ambulocetus, ačkoli ho kniha Učení o evoluci vykresluje ve stejné velikosti (viz obrázek na str. 60) – čímž napomáhá vytvářet požadovaný (falešný) dojem, že jde o skutečnou přechodovou řadu.

Nicméně Basilosaurus byl zcela vodním tvorem, takže ho sotva lze považovat za přechodový článek mezi suchozemskými savci a velrybami. Také Barbara Jaffe Stahlová (1930–2004), evoluční paleontoložka obratlovců zdůrazňuje:

Hadovitá forma těla a zvláštní tvar lícních zubů jasně ukazují, že tito prakytovci (jakým je Basilosaurus) nemohli být předky moderních velryb.

Obě současné větve velryb, tedy ozubené velryby (Odontoceti) a kosticovci (Mysticeti), se ve fosilním záznamu objevují náhle. Následující upozornění Stahlové se týká struktury lebky obou typů:

… Vykazují jakousi zvláštní úpravu, kterou Basilosaurus ani jeho příbuzní nemají, dokonce ani v té nejprimitivnější podobě: ve spojitosti se zpětným přesunem nozder na hřbetní povrch hlavy byly nosní kosti redukovány a přemístěny nahoru a premaxilární a maxilární prvky (malé lebeční kosti na samém konci horní čelisti; pozn. překl.) se rozšířily do týlu, aby zakryly původní lebeční klenbu.8

Basilosaurus měl malé zadní končetiny (rozhodně příliš malé pro chůzi) a Učení o evoluci říká, že „byly považovány za nefunkční“. Ale mohly být používány k uchopení během páření, jak říkají i další evolucionisté. Například evoluční expert na velryby Philip Gingerich řekl: „Mě se to jeví tak, že to mohlo být něco jako pářící a reprodukční orgán.“9

Pakicetus

Dalším kandidátem na prostředníka mezi velrybami a suchozemskými savci je podle některých evolucionistů Pakicetus inachus. Dle evolučního „datování“ je starý 52 milionů let. Jelikož některé vzdělávací publikace také tvrdily, že Pakicetus je meziprodukt (viz obrázek přechodové řady výše), zaslouží si zmínit jej, přestože kniha Učení o evoluci ho neuvádí. To vzbuzuje dojem, že její autoři nepovažují Pakicetuse za dobrý příklad přechodové formy. Důvodem může být to, že Pakicetus je znám pouze z některých lícních zubů, lebečních úlomků a dolní čelisti, takže nelze nijak zjistit, zda jeho lokomoce byla jen přechodná. Obrázek níže vlevo zobrazuje vybájenou rekonstrukci zveřejněnou na obálce časopisu Science – a jak se také vyučovala ve školách – ve srovnání se skutečností, uvedenou ve stejném čísle. Všimněte si, že skutečné fosilní důkazy představují pouze modře označené části lebky, zatímco zbytek byl „rekonstruován“. Ale my víme, že jeho sluchové ústrojí bylo stejné, jako mají suchozemští savci a že jeho fosilie byla nalezena v říčních sedimentech společně s jinými suchozemskými zvířaty.10 Důkazy tedy svědčí o tom, že se jedná zjevně o suchozemského savce, nikoli o přechodovou formu.11

pakicetus-result

    • Vlevo nahoře: Gingerichova první rekonstrukce10,12
    • Vlevo dole: co bylo skutečně nalezeno10,12
    • Vpravo nahoře: úplnější kostra13
    • Vpravo dole: lépe odpovídající rekonstrukce15

Poté, co jsem dopsal první vydání knihy Vyvrácení evoluce, nový výzkum tuto rekonstrukci smetl. To je ukázkou často se opakujícího jevu v evoluční paleontologii. Řada z údajných přechodových forem vychází jen ze zlomků pozůstatků, které pak otevírají možnost více interpretací, založených na předem přijatých názorech toho kterého člověka. Evoluční předsudek znamená, že takovéto pozůstatky jsou často interpretovány jako přechodové články, jak tomu bylo u Gingericha, a také v převážné míře pokud jde o tvrzení ve vztahu opic a lidí. Jakmile se však najde více kostí, pak fosilie téměř vždy zapadají buď do jednoho či druhého typu a již nemohou být vydávány za mezičlánky. Je také pozoruhodné, že údajné přechodové formy média často uvádí za hlasitého troubení fanfár, zatímco o jejich odvolání se obvykle mlčí nebo jsou neveřejná.

Přední odborník na velryby Thewissen a jeho kolegové objevili další kosti Pakiceta a svou práci publikovali v časopise Nature.13 Komentář k tomuto článku ve stejném čísle14 říká: „Všechny podlebeční kosti ukazují na to, že tito pakicetové byli suchozemští savci, a … vypadá to, že zvířata byla běžci a země se dotýkala jen svýma nohama.“ (Viz obrázek výše – vpravo nahoře.) To je ovšem zcela něco jiného než Gingerichův obrázek vodního živočicha! Nicméně evoluční předpojatost je nepohnutelná, takže popisuje Pakiceta stále jako „suchozemského kytovce“ se slovy: „První velryby byly zcela suchozemské a byly dokonce zdatnými běžci.“ Jenže termín „velryba“ zcela ztrácí smysl, pokud může popisovat suchozemské savce a neříká nic o tom, jak se údajně skutečné mořské velryby vyvinuly.

V rozporu s předchozími teoriemi o původu velryb jsou také „tvrdá anatomická data“. Novinový článek s názvem Fosilní nálezy ukazují, že velryby jsou příbuzné s ranými prasaty říká:

Paleontologové si dosud mysleli, že velryby se vyvinuly z mezonychianů, vyhynulé skupiny suchozemských šelem, zatímco molekulární vědci studující DNA byli přesvědčeni, že pocházejí z artiodaktylů [sudokopytníků].

„Paleontologové, a já jsem jedním z nich, se mýlili,“ řekl Gingerich.

Taková upřímnost je chvályhodná a ukazuje na klamnou spolehlivost údajných „důkazů“ evoluce. Škoda jen, že Gingerich je stále oddaný materialistickému evolucionismu.

G.A. Mchedlidze, ruský expert na velryby, vyjádřil vážné pochybnosti o tom, zda je vůbec možné považovat tvory jako Pakicetus a Ambulocetus a další – byť jsou přijímáni jako vodní savci – za předky současných velryb. On je vnímá spíše jako zcela samostatnou skupinu.16

Zakrnělé nohy?

Mnozí evolucionisté podpírají evoluci velryb tvrzením, že v jejich těle zůstaly nevyvinuté části zadních nohou. Tyto takzvané „pozůstatky“ by se však takto nedaly vůbec použít, nicméně pomáhají posilovat reprodukční orgány – kosti samců se od kostí samic liší. Takže nejlépe se dají vysvětlit stvořením, nikoli evolucí.17 Stejně jako u údajně nefunkčních končetin Basilosaura bychom ani zde neměli předpokládat, že neznalost funkce znamená, že žádná funkce neexistuje.

Jistý mýtus hlásaný některými evolucionisty říká, že některé velryby byly nalezeny se zadními končetinami, včetně stehenních a kolenních svalů. Tato historka však pravděpodobně vybujela na pozadí jinak skutečné a známé události, kdy se u vorvaně objevil 14 cm výrůstek s kouskem 12 cm dlouhé kosti uvnitř. Vorvani obvykle měří asi 19 m, takže tento abnormální kousek kosti je ve srovnání s velrybou nepatrný – a sotva se dá kvalifikovat jako „noha!“18

spermwhale

Vorvaň. (Zdroj: www.britannica.com)

Odkazy a poznámky

  1. Howlett, R., Flipper’s secret, New Scientist 154(2088):34–39, 28 June 1997.
  2. Varanasi, U., Feldman, H.R. and Malins, D.C., Molecular basis for formation of lipid sound lens in echolocating cetaceans, Nature 255(5506):340–343, 22 May 1975..
  3. Slijper, E.J., Dolphins and Whales University of Michigan Press, USA, 1962, p. 17.
  4. Zimmer, C., Back to the sea, Discover, p. 83, January 1995.
  5. This is explained fully in ReMine, W.J., The Biotic Message, St. Paul Science, USA, 1993, chapter 8 (see review).
  6. Batten, D., A Whale of a Tale? Journal of Creation 8(1):2–3, 1994.
  7. Thewissen, J.G.M., Hussain, S.T. and Arif, M., Fossil evidence for the origin of aquatic locomotion in archaeocete whales, Science 263(5144):210–212, 14 January 1994. Perspective by A. Berta, What is a Whale?, same issue, p. 180–181.
  8. Stahl, B.J., Vertebrate History: Problems in Evolution McGraw-Hill, USA, 1974, p. 489; emphasis added.
  9. The Press Enterprise, 1 July 1990, A–15.
  10. Gingerich, P.D., Wells, N.A., Russell, D.E. and Shah, S.M.I., Origin of whales in epicontinental remnant seas: new evidence from the Early Eocene of Pakistan Science 220(4595):403–406, 22 April 1983.
  11. A detailed analysis of alleged whale intermediates is Camp, A.L., The overselling of whale evolution, Creation Matters 3(3):1–5, May–June 1998; also online at trueorigin.org/whales.php.
  12. Gingerich, P.D., Evidence for evolution from the vertebrate fossil record, Journal of Geological Education 31(2):140–144, 1983.
  13. Thewissen, J.G.M., Williams, E.M, Roe, L.J. and Hussain, S.T., Skeletons of terrestrial cetaceans and the relationship of whales to artiodactyls, Nature 413:277–281, 20 September 2001; nature.com/articles/35095005.
  14. Muizon, C. de, Walking with whales, Nature 413:259–260, 20 September 2001; nature.com/articles/35095137.
  15. Pakicetus … eight years on. Illustration: Carl Buell, www.neoucom.edu/Depts/Anat/Pakicetid.html.
  16. Mchedlidze, G.A., General Features of the Paleobiological Evolution of Cetacea, translated from Russian, A.A. Balkema, Netherlands, 1986, p. 91.
  17. J. Bergman, J. and Howe, G., Vestigial Organs Are Fully Functional, Monograph Series: No. 4, Creation Research Society, USA, 1990.
  18. Wieland, C., The strange tale of a leg on a whale, Creation 20(3):10–13, June–August 1998.
Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
admin

Re: Václav Dostál – dá-li Pán, tak do Vánoc 🙂

Václav Dostál

Je to úžasné, co nevidět budeme mít celou knihu!