Z knihy Vyvrácení evoluce – kap. 3

Pavel Akrman Knihy a brožury Napsat komentář

refuting-evolutionPříručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Jonathan Sarfati, PhD., F.M.

Chybějící mezičlánky

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 10/2020. Poprvé publikováno v knize „Vyvrácení evoluce“, kapitola 3. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Učebnice „Učení o evoluci a podstatě vědy“ zmiňuje fosilní záznam na několika místech. Kreacionisté a evolucionisté svými různými předpoklady předpovídají o fosilním záznamu různé věci. Pokud by se tvorové vyvíjeli z jiných druhů tvorů, museli by potom existovat mnohé přechodné formy s přechodovými strukturami. Pokud by však byly různé druhy stvořené samostatně, fosilní záznam by ukazoval tvory, kteří by se jevili jako náhle a plně zformované.

Problém přechodových fosilií

Už Charles Darwin se obával, že fosilní záznam nevykazoval to, co předpokládala jeho teorie:

„Proč není každá geologická formace a každá vrstva plná takovýchto přechodných forem? Geologie rozhodně neodhaluje žádný jemně odstupňovaný organický řetězec, a to je nejjasnější a nejzávažnější námitka, která může být použita proti této teorii.“1

Je to dnes jiné? Zesnulý Dr. Colin Patterson, vysoce postavený paleontolog v Britském přírodopisném muzeu, napsal knihu s názvem „Evoluce“. Jeho odpověď jedné osobě na otázku, proč do své knihy nezahrnul žádné obrázky přechodných forem, napsal:

„Plně souhlasím s vašim komentářem o nedostatku přímého zobrazení evolučních přechodů v mé knize. Pokud bych o nějakém příkladu věděl, ať živém nebo fosilním, tak bych ho určitě zahrnul … Odvážím se však říci, že neexistuje ani jedna taková fosilie, která by se dala uvést jako nevyvratitelný argument.“2

Renomovaný evolucionista (a marxista – viz dokumentace) Stephen Jay Gould napsal:

„V mnoha případech se nedostatek fosilních důkazů o přechodových fázích spolu s hlavními přechody v organickém designu stal vytrvalým a otravným problémem postupného vývoje evoluce, a díky naší neschopnosti sestavit funkční přechodové formy to zůstává jen v naší představivosti.“3

A také:

„Považuji za selhání, jestliže se nepodařilo najít jasnou „linii pokroku“ v historii lidstva, je to nejzáhadnější fakt fosilního záznamu.“4

A jak připomíná Sunderland:

„Samozřejmě by nešlo o žádnou záhadu, pokud by se [Gould] ještě před zkoumáním důkazů nerozhodl o tom, že evoluce ze společného předka je fakt, podobně jako když „jablko padá ze stromu“, a že si můžeme dovolit diskutovat jen o takových mechanismech, které vysvětlují naše předpoklady jako fakt.“5

Mezery jsou obrovské

Kniha „Učení o evoluci“ se vyhýbá diskusím o obrovské propasti mezi neživou hmotou a první živou buňkou, jednobuněčnými a mnohobuněčnými tvory a mezi bezobratlými a obratlovci. Už jen mezery mezi těmito skupinami by měly být dostatečné k prokázání toho, že evoluce od molekuly k člověku je zcela neopodstatněná.

smallbatPalaeochiropteryx tupaiodon — jedna z “nejstarších” fosilií netopýra (podle evolučních představ). Byla nalezena v břidlici Messelského dolu poblíž Darmstadtu v Německu a je datována na 48 až 54 miliony let. Netopýr měl zřetelně plně vyvinutá křídla a jeho vnitřní ucho mělo stejnou konstrukci jako moderní netopýři, což znamená, že měl kompletní sonarové vybavení (další podrobnosti o tomto skvěle navrženém systému najdete v kapitole 9).

Existuje mnoho dalších příkladů různých organismů, které se ve fosilním záznamu objevily náhle a plně zformované. Například první netopýři, pterosauři a ptáci byli plnohodnotnými letci. Fotografie vpravo ukazuje, že netopýři byli vždy netopýry.6

Želvy jsou dobře navržená a specializovaná skupina plazů s výrazným krunýřem, který chrání životně důležité orgány těla. Nicméně evolucionisté přiznávají, že „přechodové články mezi želvami a kotylosaury, tj. primitivními plazy, z nichž se [jak evolucionisté věří], pravděpodobně vyvinuly želvy, zcela chybí.“ Nemohou se odvolávat na neúplný fosilní záznam, protože „želvy zanechávají více a lepší fosilie než jiní obratlovci.7 „Nejstarší známá mořská želva“ byla plně zformovaná, nebyla žádnou přechodovou formou. Měla plně utvořený systém vylučování soli, bez kterého by mořský plaz rychle dehydratoval. Ukazují na to lebeční dutiny, ve kterých byly velké žlázy kolem očí vylučující sůl.8

Všech 32 řádů savců se ve fosilním záznamu objevují náhle a plně vytvořené. Evoluční paleontolog George Gaylord Simpson napsal v roce 1944:

„I ti nejstarší a nejprimitivnější členové každého řádu již mají základní řádové znaky a v žádném případě není znám ani přibližný náznak nějaké souvislé vývojové řady od jednoho řádu k druhému. Ve většině případů je zlom tak ostrý a rozdíl tak velký, že původ řádu je spekulativní a zůstává hodně sporný.“10

I dnes je jen málo z toho co vyvrátit.11

Výmluvy

Jako většina evoluční propagandy, i „Učení o evoluci“ tvrdí, že existuje mnoho přechodových forem, a uvádí několik „příkladů.“ Rámeček na straně 15 obsahuje úsměvný článek evolucionisty (a ateisty) E.O. Wilsona, „Objev chybějícího článku“. Ten tvrdil, že studoval „téměř přesné přechody mezi samostatnými vosami a vysoce společenskými moderními mravenci.“ Ale zase jiný ateistický evolucionista W.B. Provine říká, že Wilsonova „tvrzení jsou výslovně popřena samotným textem…. Wilsonovy komentáře jsou přinejlepším zavádějící.“12

„Učení o evoluci“ zdůrazňuje Archaeopteryxe a údajnou sérii přechodů mezi suchozemskými savci na velrybami, a tak jsou i popsány v kapitolách 4 a 5 této knihy. „Učení o evoluci“ také poskytuje na straně 57 následující výmluvu:

„Některé změny v populacích mohou nastat příliš rychle na to, aby zanechaly mnoho přechodných fosilií. A také mnoho organismů pravděpodobně nezanechalo fosilie kvůli svému místu výskytu nebo proto, že neměly žádné tělesné části, které by mohly snadno zkamenět.“

Darwin se také vymluvil na nedostatek přechodových fosilií „obrovskou nedokonalostí fosilního záznamu.“ Ale jak jsme viděli, mezičlánky chybí dokonce i u organismů, které jinak zanechávají vynikající fosilie, jako jsou želvy. Michael Denton zdůrazňuje, že fosiliemi je zastoupeno 97,7 % živých řádů suchozemských obratlovců, a 79,1 % žijících čeledí suchozemských obratlovců – anebo 87,8 %, pokud jsou vyloučeni ptáci, protože u těch je méně pravděpodobné, že by mohli zkamenět.13

smallbat2Obrázek: Umělecké ztvárnění živého vrápence (netopýra).9

Je pravda, že fosilizace vyžaduje specifické podmínky. Obvykle když ryba zemře, vyplave k hladině, začne se rozkládat a snědí ji mrchožrouti. I kdyby dopadly některé její části na dno, i o ně se mrchožrouti postarají. Potápěči nenalézají mořské dno pokryté mrtvými zvířaty, z nichž se pomalu stávají fosilie. Totéž platí i pro suchozemská zvířata. V minulém století byly v Severní Americe zabity miliony buvolů (bizonů), ale zůstalo jen velmi málo fosilií.

Dobře zachovalá fosilie v přírodě obecně vyžaduje rychlé pohřbení (takže mrtvé tělo mrchožrouti neodstraní) a současně cementační činidla k rychlému vytvrzení fosilie. „Učení o evoluci“ uvádí několik dobrých fotografií fosilních ryb (str. 3) a medúz (str. 36) se zachovalými rysy. Takové fosilie určitě nemohly vznikat postupně – jak dlouho si mrtvé medúzy obvykle zachovají své rysy? Pokud byste chtěli takové fosilie vytvořit, nejlepší způsob je zalít úplně celého tvora betonem! Většinu fosilií mohou vysvětlit pouze katastrofické podmínky – například globální Potopa a v jejím důsledku rozšíření regionálních katastrof.

„Učení o evoluci“ pokračuje ve svém tvrzení v duchu předchozího textu:

„Nicméně v mnoha případech, například mezi primitivními rybami a obojživelníky, obojživelníky a plazy, plazy a savci a plazy a ptáky, existují vynikající přechodové fosilie.“

O tomto však „Učení o evoluci“ neposkytuje žádné důkazy! Níže můžeme stručně prověřit některá obvyklá evoluční tvrzení (přerod plazů v ptáky viz následující kapitola o ptácích):

  • Přechod ryb v obojživelníky: Někteří evolucionisté věří, že obojživelníci se vyvinuli z ryb vějířoploutvých (Rhipidistia), podobným Latimérii podivné (Coelacanth). Věřilo se, že než se ryby vynořily na zemi, používaly své masité laločnaté ploutve k procházkám po mořském dně. Zdálo se, že tuto spekulaci nelze vyvrátit, protože podle evoluční interpretace dlouhých věků fosilního záznamu žila poslední Latimérie asi před 70 miliony let. Ale v roce 1938 byla objevena živá Latimérie (Latimeria chalumnae) a bylo zjištěno, že ploutve nebyly používány k chůzi, ale k obratnému manévrování při plavání. Její měkké části byly také naprosto rybí, nikoli přechodné. Má také některé jedinečné vlastnosti – přibližně po roční březosti rodí živá mláďata, má malý druhý ocas, kterým si pomáhá při plavání, a žlázu, která detekuje elektrické signály.14 Údajně první obojživelník, Ichthyostega (zmiňovaný v knize „Učení o evoluci“ na str.39), nemůže být přechodovým článkem, protože má plně utvořené nohy, ramenní klouby a pánevní pletenec, zatímco u vějířoploutvých ryb (Rhipidistia) po ničem takovém není ani stopy.
  • Přechod obojživelníků v plazy: Často opěvovaným mezičlánkem mezi obojživelníky a plazy je Seymouria. Ale stáří tohoto tvora je určeno (podle evolučního datování) na 280 milionů let, což je ale zhruba o 30 milionů let méně než údajně „nejranější“ skuteční plazi Hylonomus a Paleothyris. To znamená, že plazi jsou o miliony let starší než jejich údajní předkové! Neexistuje také žádný přijatelný důvod k domněnce, že ve své reprodukci nebyli zcela obojživelníky. Skok od obojživelníků k vejcím plazů vyžaduje vývoj celé řady nových struktur a změny v biochemii – viz níže o změnách měkkých částí.
  • Přechod plazů v savce“ Za přechodné články se často považují „plazi podobní savcům“. Ale podle specialisty na tyto tvory:

Každý nalezený druh plazů podobných savcům se ve fosilním záznamu objevuje náhle a nepředchází mu žádný druh, který je mu přímým předkem. O něco později stejně tak náhle zmizí, aniž by po sobě zanechal z něho pocházející druh.15

Evolucionisté věří, že ušní kůstky savců se vyvinuly z některých čelistí plazů. Patterson však uznal, že neexistuje žádná jasná souvislost mezi čelistmi „plazů podobných savcům“ a ušními kůstkami savců. Ve skutečnosti se sami evolucionisté dohadovali o tom, která kost patří ke které.16

Fungování případných přechodných forem

Neschopnost představit funkční přechodové články je skutečným problémem. Pokud by se netopýr nebo pták vyvinuli ze suchozemského zvířete, přechodné formy by měly přední končetiny, které by nebyly ani dobrými nohami, ani dobrými křídly. Jak by přírodní výběr takové věci vybíral? Křehké dlouhé končetiny hypotetických napůl netopýrů a napůl pterosaurů by se jevily spíše překážkou než pomocí.

Změny v měkkých částech

Měkké části mnoha tvorů by se samozřejmě musely drasticky změnit a je jen malá šance, že by se ve fosilním záznamu uchovaly. Například vývoj plodového vejce by vyžadoval mnoho různých inovací, mezi něž patří:

  • Skořápka.
  • Dvě nové membrány – amniová a allantoisová.
  • Vylučování ve vodě nerozpustné kyseliny močové spíše než močoviny (močovina by embryo otrávila).
  • Bílek spolu se speciální kyselinou k poskytování vody.
  • Žloutek jako potrava.
  • Změna genitálního systému umožňující oplodnění vajíčka před ztvrdnutím skořápky.17

Dalším příkladem jsou savci – ti mají oproti plazům mnoho rozdílů v měkkých částech, například:

  • Savci mají odlišný oběhový systém, včetně červených krvinek bez jader, srdce se čtyřmi komorami místo tří a jednou aortou místo dvou, a také zásadně odlišný systém přívodu krve do oka.
  • Savci produkují mléko, aby nakrmili svá mláďata.
  • Kůže savců má dvě vrstvy navíc, a má vlasy a potní žlázy.
  • Savci mají bránici, vláknitou svalovou přepážku mezi hrudníkem a břichem, která je nezbytná pro dýchání. Plazi dýchají jiným způsobem.
  • Savci udržují svou tělesnou teplotu konstantní (teplokrevnost), což vyžaduje komplexní mechanismus regulace teploty.
  • Savčí ucho má složitý Cortiho orgán, který se u žádného plazího ucha nevyskytuje.18
  • Ledviny savců mají „velmi vysokou ultrafiltrační rychlost krve.“ To znamená, že srdce musí být schopné vytvořit požadovaný vysoký krevní tlak. Ledviny savců vylučují močovinu místo kyseliny močové, což vyžaduje jinou chemii. Jsou také jemně regulovány tak, aby udržovaly konstantní hladinu látek v krvi, což vyžaduje komplexní endokrinní systém.19

Odkazy a poznámky

  1. C.R. Darwin, Origin of Species, 6th edition, 1872 (London: John Murray, 1902), p. 413.
  2. C. Patterson, dopis Lutherovi D. Sunderlandovi, 10 April 1979, publikované v Darwin’s Enigma (Green Forest, AR: Master Books, 4th ed. 1988), p. 89. Patterson se později snažil ustoupit od tohoto jasného výroku, zjevně kvůli obavám, že kreacionisté tuto pravdu použijí.
  3. S.J. Gould, in Evolution Now: A Century After Darwin, ed. John Maynard Smith, (New York: Macmillan Publishing Co., 1982), p. 140. Učení o evoluci strany 56–57 poukazují na stížnosti ze strany Goulda ohledně kreacionistů, kteří ho citují v souvislosti s vzácnosti přechodných forem. Obviňuje kreacionisty z nařčení, že odmítá celou evoluci. Tato stížnost však není oprávněná. Kreacionisté jasně poukazují na to, že on je tvrdým evolucionistou v tom smyslu, že je “nepřátelský svědek”.
  4. S.J. Gould, The Ediacaran Experiment, Natural History 93(2):14–23, Feb. 1984.
  5. L. Sunderland, ref. 2, p. 47–48.
  6. Fotografie a informace od Dr Joachima Schevena z Lebendige Vorwelt Museum v Nemecku.
  7. Plazi, Encyclopedia Britannica 26:704–705, 15th ed., 1992.
  8. Ren Hirayama, Nejstarší známá mořská želva, Nature 392(6678):705–708, 16 April 1998; comment by Henry Gee, p. 651, same issue.
  9. Steve Cardno, 1998.
  10. G.G. Simpson, Tempo and Mode in Evolution (NY: Columbia University Press, 1944), p. 105–106.
  11. Užitečná kniha o fosilním záznamu je od D.T. Gish, Evolution: The Fossils STILL Say NO! (El Cahon, CA: Institute for Creation Research, 1995).
  12. Teaching about Evolution and the Nature of Science, A Review by Dr Will B. Provine. Available from fp.bio.utk.edu/darwin/NAS_guidebook/provine_1.html, 18 February 1999.
  13. M. Denton, Evolution, a Theory in Crisis (Chevy Chase, MD: Adler & Adler, 1985), p. 190.
  14. M. Denton, footnote 13, p. 157, 178–180; viz také W. Roush, ‘Living Fossil’ Is Dethroned, Science 277(5331):1436, 5 September 1997, and No Stinking Fish in My Tail, Discover, March 1985, p. 40.
  15. T.S. Kemp, The Reptiles that Became Mammals, New Scientist 92:583, 4 March 1982.
  16. C. Patterson, Morphological Characters and Homology; in K.A. Joysey and A.E. Friday (eds.), Problems of Phylogenetic Reconstruction, Proceedings of an International Symposium held in Cambridge, The Systematics Association Special Volume 21 (Academic Press, 1982), 21–74.
  17. M. Denton, footnote 13, p. 218–219.
  18. D. Dewar, The Transformist Illusion, 2nd edition, (Ghent, NY: Sophia Perennis et Universalis, 1995), p. 223–232.
  19. T.S. Kemp, Mammal-like Reptiles and the Origin of Mammals (New York: Academic Press, 1982), p. 309–310.

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments