darwinsfinches

Z knihy Vyvrácení evoluce – kap. 2

Pavel Akrman Knihy a brožury Napsat komentář

refuting-evolutionPříručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Jonathan Sarfati, PhD., F.M.

Variabilita a přírodní výběr vs. evoluce

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 11/2020. Poprvé publikováno v knize „Vyvrácení evoluce“, kapitola 2. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Tato kapitola staví do protikladu modely evoluce a stvoření a u obou vyvrací jejich falešné chápání. Především se zaměřuje na běžnou praxi v knize Učení o evoluci a podstatě vědy nazývat „evolucí“ všechny změny v organismu. Díky tomu pak může Učení o evoluci tvrdit, že evoluce probíhá i dnes. Kreacionisté však nikdy nezpochybňovali, že se organismy mění; rozdíl je pouze v typu změny. Zásadním rozdílem mezi těmito dvěma modely je to, zda pozorované změny jsou také tím druhem změn, který přemění mikroba v lidi.

Evoluce

Evoluce od ryby k filozofovi vyžaduje, aby se nejprve zorganizovaly neživé chemikálie do sebe-reprodukujícího se organismu. Z této „jednoduché“ formy života pak údajně pocházejí všechny typy života, a to prostřednictvím přirozeně probíhajících procesů. Ale aby to fungovalo, musí existovat i dnes nějaký proces, který dokáže vytvářet genetickou informaci v živých organismech. Kapitola 9 o „designu“ ukazuje, jak obsáhlé a komplexní jsou tyto informace.

Co tedy ohledně vzniku těchto informací evolucionisté nabízejí? První sebe-reprodukující organismus by si musel vyrobit své vlastní kopie. Evoluce také vyžaduje, aby kopírování nebylo vždy úplně přesné – aby docházelo k chybám (mutacím). Jakékoli mutace, které umožní organismu zanechat více sebe-reprodukujících potomků, budou pak dál předávány generacemi. Tato „tříděná reprodukce“ se nazývá přirozeným výběrem. Stručně řečeno, evolucionisté věří, že zdrojem nové genetické informace jsou mutace vytříděné přirozeným výběrem – což je tzv. neodarwinovská teorie.

Stvoření

Naproti tomu kreacionisté vycházejí z Bible a tedy věří, že Bůh stvořil různé druhy organismů, a ty se pak dál rozmnožovaly „podle svého druhu“ (Gn 1:11–12, 21, 24–25). Každý z těchto druhů byl stvořen s obrovským množstvím informací. U těchto původních tvorů měly informace dostatečnou rozmanitost, aby se jejich potomci mohli přizpůsobit široké škále nejrůznějšího prostředí.

Všechny (pohlavně se rozmnožující) organismy mají své genetické informace uspořádané v párové podobě. Každý potomek zdědí polovinu své genetické informace od matky a polovinu od otce. Na dané pozici (lokus) tedy existují dva geny kódující určitou vlastnost. Organismus může být na tomto místě heterozygotní, což znamená, že nese rozličné formy (alely) tohoto genu. Například jedna alela může kódovat modré oči, zatímco druhá může kódovat hnědé oči; nebo jedna může kódovat krevní skupinu A, zatímco druhá skupinu B. Někdy mají na organismus kombinovaný účinek obě alely, zatímco jindy má nějaký účinek pouze jedna alela (zvaná dominantní) a druhá (recesivní) nikoli. U lidí mají obě poloviny, tedy jak od matky tak od otce, 20 687 genů kódujících proteiny, přičemž zbývajících 97 % DNA plní důležitou roli při kódování RNA pro kontrolu projevu genu (genové exprese). Celkově tedy lze říci, že tyto informace se rovnají tisíci 500stránkových knih (neboli 3 miliardy párů bází, jak správně uvádí Učení evoluce na straně 42). Horlivý neodarwinista Francisco Ayala zdůrazňuje, že lidé mají dnes „průměrnou heterozygotnost 6,7 procenta“.1 To znamená, že z každého tisíce genových párů kódujících nějakou vlastnost má 67 párů různé alely. Vezmeme-li v úvahu pouze geny kódující proteiny, znamenalo by to celkově 1 340 heterozygotních pozic (lokusů). Každý člověk by tedy mohl produkovat 2¹³⁴⁰ neboli 2,4 × 10⁴⁰³ různých variant spermií či vajíček, což je nepředstavitelné množství. Ve srovnání s tím je množství atomů v celém známém vesmíru velmi malé, „jen“ 10⁸⁰. Takže kreacionisté mohou snadno vysvětlit, že každý z původně stvořených druhů mohl vést k mnoha různým odrůdám. Původní stvořené druhy tedy měly ve skutečnosti mnohem vyšší heterozygotnost než jejich současní, více specializovaní potomci. Nepřekvapuje tedy Ayalův poukaz na to, že většina variací v populacích vzniká v důsledku přeskupení již dříve existujících genů, nikoli z mutací. Mnoho odrůd může také jednoduše vzniknout spojením dvou dříve skrytých recesivních alel. Nicméně Ayala stále věří, že genetická informace tak či tak vzešla z mutací a nebyla stvořena. Jeho víra je v rozporu s teorií informace, jak je ukázáno v 9. kapitole o designu.

Porušení dokonalosti

Často je přehlížen jeden důležitý aspekt kreacionistického modelu, který je však nezbytný pro správné pochopení dané problematiky. Tímto aspektem je porušení kdysi dokonalého stvoření. Tomu věří kreacionisté, protože Bible říká, že svět byl stvořen dokonalý (Gn 1:31) a že na svět přišla smrt a porušení jako důsledek hříchu prvního lidského páru (Gn 3:19, Římanům 5:12, 8:20–22, 1 Kor. 15:21–22, 26) [viz Pád: kosmická katastrofa]

Jak ukázala předchozí kapitola, všichni vědci interpretují fakta podle svých předpokladů. Z této premisy dokonalosti následované porušením vyplývá, že mutace dle očekávání kopírují chyby a tím také ničí některé původní genetické informace. Mnozí evolucionisté poukazují na údajně nedokonalé struktury jako na „důkaz“ pro evoluci, ačkoli se ve skutečnosti jedná spíše o polemiku proti dokonalému designu než o důkaz evoluce. Ale mnoho údajně nedokonalých struktur lze také interpretovat jako porušení kdysi dokonalých struktur, například oči slepých tvorů v jeskyních. To však nevysvětluje, jak mohl vzniknout samotný zrak úplně poprvé.2

Adaptace a přirozený výběr

Také kdysi dokonalé prostředí bylo porušeno a stalo se drsnějším. Tvorové se tomuto novému prostředí přizpůsobili, ale tato adaptace měla za následek odstranění některých genetických informací. A to je samozřejmě přirozený výběr – na který nemají evolucionisté nějaký monopol. O tomto konceptu ve skutečnosti uvažoval kreacionista Edward Blyth, a to již 25 let před vydáním Darwinovy knihy O původu druhů. Ale na rozdíl od evolucionistů Blyth považoval tento proces za konzervační, kterým byly odstraňovány vadné organismy a tím bylo udržováno zdraví populace jako celku. Přirozený výběr může být kreativní pouze ve spojení s hypotetickými mutacemi, které by získávaly nové informace.

Například původní psí/vlčí druh měl nepochybně široké spektrum informací pro délku srsti. První zvířata měla srst pravděpodobně středně dlouhou. Na následujícím zjednodušeném obrázku3 je pod každým psem uveden jeden pár genů, přicházející ve dvou možných formách. Jedna forma genu (D) nese pokyny pro dlouhou srst, druhá (K) pro krátkou srst.

dogs_diagram

V horní části obrázku začínáme křížením dvou zvířat se středně dlouhou srstí (geny DK). Pro vytvoření svých genů může psí potomek získat od každého rodiče libovolný gen z těchto dvou.

Ve střední části obrázku vidíme, že jejich potomci mohou mít geny buď pro krátkou (KK), střední (DK) nebo dlouhou (DD) srst. Dejme tomu, že nyní se klima drasticky ochladí (jako v Době ledové). Pro další pokračování generace přežijí pouze ti, kteří mají dlouhou srst (spodní část obrázku). Takže od té doby budou všichni psi novou odrůdou s dlouhou srstí. Všimněte si, že:

  1. Nyní jsou přizpůsobeni svému prostředí.
  2. Nyní jsou více specializovaní než jejich původní předkové.
  3. K tomuto došlo působením přirozeného výběru.
  4. Nebyly přidány žádné nové geny.
  5. Geny byly ve skutečnosti z populace ztraceny – tj. došlo ke ztrátě genetické informace, což je opakem toho, co potřebuje evoluce od mikroba k člověku ke své věrohodnosti.
  6. Nyní je populace méně schopná přizpůsobit se budoucím změnám životního prostředí – pokud by se podnebí oteplilo, tito psi by neměli žádnou genetickou informaci pro krátkou srst, tudíž by u nich nepochybně docházelo k přehřátí.

K jiné ztrátě informací dochází u pohlavně se rozmnožujících organismů – pamatujme, že každý organismus zdědí od každého rodiče pouze polovinu z jejich informací. Představme si například lidský pár pouze s jedním dítětem, kde matka má krevní skupinu AB (což znamená, že má alely A i B) a otec má krevní skupinu 0 (tj. obě alely jsou 0 a jsou recesivní). Jejich dítě by tedy mělo alely buď A0 nebo B0, takže v genetické informaci dítěte bude nutně chybět buď alela A nebo B. Dítě by tedy nemohlo mít krevní skupinu AB, ale mělo by buď krevní skupinu A, nebo B.4

U celkově velké populace nehrozí příliš velká ztráta ustálených genů, protože od obou rodičů obvykle existuje mnoho kopií genů (například u jejich sourozenců a bratranců). Ale v malé izolované populaci je velká pravděpodobnost, že informace mohou být ztraceny náhodným výběrem. Toto se nazývá genetický drift. A protože nově zmutovaných genů by bylo na počátku jen málo, je téměř jisté, že budou odstraněny genetickým driftem, i kdyby byly prospěšné.5

V extrémním případě, kdy je izolováno od ostatních samotné březí zvíře nebo jeden pár, například proto, že byli odváti větrem nebo odplaveni na pustý ostrov, mohou postrádat množství genů z původní populace. Když tedy jejich potomci zaplní ostrov, bude mít tato nová populace na rozdíl od té staré méně informací. Toto se nazývá zakladatelský efekt.

Ztráta informací díky mutacím, přirozenému výběru a genetickému driftu může vést k tomu, že u některých malých populací dojde k velké ztrátě informací a nebudou se moci již vzájemně křížit. Například u ptáků změny v jejich zpěvu nebo barvě mohou být příčinou toho, že již nerozpoznají svého párového partnera a nebudou se již dál křížit. Tak vzniká nový „druh“.

Potopa

Dalším aspektem kreačního modelu je biblické učení v Genesis, kapitolách 6 až 8 o tom, že celý svět byl zaplaven a že v Noemově Arše byl zachráněn z každého druhu suchozemských obratlovců vždy po jednom páru (jde o zvířata, v nichž byl biblicky vzato život, hebrejsky נֶפֶשׁ חַיָּה – nephesh chayyāh). Některá „čistá“ zvířata byla zastoupena samostatně, nikoli v páru (Gn 7:2). Bible také učí, že tato Archa přistála na pohoří Araratu. Z těchto předpokladů kreacionisté usuzují, že tyto druhy se rozmnožily a jejich potomci se rozptýlili po Zemi. V takovém případě musel být běžný „zakladatelský efekt“, takže z každého původního druhu vzniklo několik dnešních „druhů“.

Protikladné modely

Jakmile je biblické stvoření správně pochopeno, je možné přistoupit k analýze „důkazů“, kterými Učení o evoluci na stranách 16–19 představuje „evoluci jako současný proces“. Následující tři schémata by to měla lépe osvětlit:

speciation-1

Obrázek 1: Tento evoluční „strom“ předpokládá, že všechny dnešní druhy pocházejí z jediného společného předka (který se sám vyvinul z neživých chemikálií). Právě takhle to vnímá evoluce.

speciation-2

Obrázek 2: Takto představuje Učení o evoluci karikaturu údajně kreacionistického „trávníku“ – tedy že dnešní druhy jsou stále stejné jako „druhy“ v Genesis.

speciation-3

Obrázek 3: Skutečná rozmanitost ve formě „sadu“ podle kreačního modelu. Ta se během času odehrávala v rámci původně stvořených „druhů“ v Genesis (kreacionisté je také nazývají baramin, z hebrejského bara = stvořený a min = druh). Mnohé důkazy variací, prezentované v Učení o evoluci, nejenže vyvracejí verzi slaměného panáka kreacionismu na obrázku 2, ale dokonale zapadají do skutečného kreačního modelu ve formě „sadu“.

 Údajné důkazy evoluce v akci

V této části se budeme zabývat některými příklady uvedenými v knize Učení o evoluci a ukážeme si, že vlastně lépe vyhovují kreačnímu modelu.

Odolnost vůči antibiotikům a pesticidům

Učení o evoluci tvrdí na stranách 16–17:

Neustálý vývoj lidských patogenů se pozvolna stal jedním z nejzávažnějších zdravotních problémů, kterým lidská společnost čelí. Řada kmenů bakterií se postupně stala odolnější vůči antibiotikům, jak přirozený výběr posiloval odolnost kmenů, vzniklých díky přirozené genetické variabilitě.

K podobným případům rychlého vývoje došlo u mnoha různých organismů. U potkanů ​​se vyvinula odolnost vůči jedu warfarin. Stovky druhů hmyzu a jiných zemědělských škůdců získaly odolnost vůči pesticidům používaným v boji proti nim – dokonce i proti chemické obraně v geneticky upravených rostlinách.

Co to však má společného s evolucí nových druhů s novou genetickou informací? Naprosto nic. V mnoha případech se ukázalo, že některé bakterie již měly geny pro rezistenci na antibiotika. Ve skutečnosti se zjistilo, že vůči antibiotikům jsou rezistentní i některé rozmrazené bakterie získané ze zdrojů, které byly zmrazeny ještě předtím, než člověk vyvinul antibiotika. Pokud se antibiotika aplikují na populaci bakterií, pak jsou všechny bakterie bez dostatečné odolnosti usmrceny, a veškerá genetická informace jimi nesená je vyřazena. Přeživší jsou tedy všechny odolné, ale nesou méně informací. Stejný princip platí i pro potkany a hmyz s „vyvinutou“ rezistenci vůči pesticidům. I v těchto případech tu odolnost již byla, a jedinci bez dostatečné rezistence byli odstraněni.

Jindy je odolnost vůči antibiotikům způsobena mutací, ale i zde tato mutace ve všech známých případech zničila informace. Může se zdát překvapivé, že zničení informací může být někdy prospěšné. Jedním z takových příkladů je rezistence vůči penicilinu. Bakterie běžně produkují penicilinázu, což je enzym ničící penicilin. Množství penicilinázy je řízeno genem. Její produkce obvykle stačí na to, aby zpracovala veškerý penicilin vyskytující se volně v přírodě, jenže pacientům je ho podáváno velké množství, a tudíž je bakterie přehlcena. Mutace, která vypne tento řídící gen způsobí mnohem větší produkci penicilinázy a to umožňuje bakterii odolávat antibiotiku. Za normálních okolností by však tento mutant moc vhodný nebyl, neboť produkcí nadbytečné penicilinázy by plýtval zdroji.

Jiným příkladem získané rezistence vůči antibiotikům je vzájemný přenos částí genetického materiálu (tzv. plazmidy) mezi bakteriemi, které mohou být dokonce i různého druhu. Ale i zde se stále pracuje s již existujícími informacemi a nevysvětluje se tím jejich původ.

Více informací o odolnosti vůči antibiotikům viz článek Super-bakterie vůbec nejsou super.6

Druhy zlatooček

Další příklad „evoluce“ je uveden na straně 17, kde Učení o evoluci říká:

Severoamerické druhy zlatooček Chrysoperla carnea a Chrysoperla downesi se oddělily z pohledu evolučního času teprve nedávno od svého společného předka a jsou si tedy velmi podobné. Liší se však barvou, která odráží jejich různá místa výskytu, a množí se v rozdílných ročních obdobích.

Toto konstatování je sice v zásadě správné, ale jeho evoluční interpretace není jediným možným výkladem. Interpretace kreacionistů spočívá v tom, že původní druh Chrysoperla byl stvořen s geny pro široké spektrum barev a způsobů chování při páření. Tím byla dána možnost vzniku specializovanějších potomků. Specializace znamená, že každý z nich ztratil informace pro určité barvy a chování. Pro kreacionisty není vznik nových odrůd (speciace) bez získávání informací žádným problémem.7 Adaptace/variace v rámci druhu Chrysoperla, která nevyžaduje přidání nových komplexních genetických informací, neříká nic o původu samotných zlatooček, a na toto by měla evoluce najít vysvětlení.

Darwinovy ​​pěnkavy

Na straně 19 Učení o evoluci tvrdí:

Obzvláště zajímavým příkladem evoluce v současnosti je 13 druhů pěnkav, které studoval Darwin na Galapážských ostrovech, nyní známých jako Darwinovy ​​pěnkavy …. Suché počasí snižuje zásoby snadno rozlousknutelných ořechů, což umožňuje přežívat rostlinám, produkujícím větší a tvrdší ořechy. Sucho tak zvýhodňuje ptáky se silnými, širokými zobáky, kteří mohou tato tvrdší semena rozbít, a tudíž se rozvíjejí populace ptáků s těmito vlastnostmi. [Peter a Rosemary Grantovi z Princetonské univerzity] odhadli, že pokud nastane sucho na ostrovech každých 10 let, pak by nový druh pěnkavy mohl vzniknout jen asi za 200 let.

Nicméně opět platí, že původní populace pěnkav disponovala ohledně velikosti zobáku rozsáhlou variabilitou. Nastane-li sucho, ptáci s nedostatečně silnými a širokými zobáky nemohou rozbíjet ořechy, a tudíž jsou spolu se svou genetickou informací vyloučeni. Vidíme, že ani zde nevznikly žádné nové informace a nejde tedy o podporu evoluce od molekuly k člověku.

Mimoto je rychlá speciace (200 let) také dobrým důkazem pro biblický model stvoření. Kritici pochybují, že by se na Archu mohly vejít všechny dnešní druhy. Jenže k produkci širokého spektra dnešních druhů by stačilo jen asi 8 000 druhů suchozemských obratlovců, kteří by se na Archu s přehledem vešli.8 Darwinovy ​​pěnkavy tedy ukazují, že vznik nových odrůd nemusí trvat příliš dlouho.9

Šlechtění versus evoluce

Učení o evoluci na stranách 37–38 přirovnává evoluci k umělému chovu holubů a psů. Jenže chovatelé nedělají nic jiného, než že vybírají z již přítomných informací. Například čivavy byly vyšlechtěny výběrem z těch nejmenších chovaných psů v průběhu mnoha generací. Takže tento proces jen vyloučil geny pro velkou velikost psů.

Opačný postup by vyšlechtil ze stejné populace psích předků velké německé dogy, protože by vyloučil geny pro malou velikost. šlechtěním tedy byla jen roztříděna směsice informací do samostatných linií. Všechna vytříděná plemena tedy mají méně informací než jejich původní psí/vlčí druh.

Mnoho plemen také vzniklo v důsledku dědičných poruch způsobených mutacemi, například „zmačkaný“ čenich buldoka a mopslíka. Ale jejich ztráta genetické informace a jejich zděděné vady znamenají, že čistokrevní psi jsou ve volné přírodě méně „zdatní“ než kříženci, a veterináři mohou potvrdit, že čistokrevní jedinci trpí více nemocemi.

Ve skutečnosti se mohou všechna psí plemena mezi sebou křížit, dokonce i doga s čivavou, takže zůstávají stále stejným druhem. Ne, že by speciace byla pro kreacionisty nějakým problémem – viz výše část o zlatoočkách. Ale pokud by byly německé dogy a čivavy známé jen z fosilního záznamu, pravděpodobně by byly klasifikovány jako různé druhy nebo dokonce různé rody. Jistě, protože bez lidského zásahu by se doga a čivava pravděpodobně nespářily (nekřížily), takže by mohly být ve volné přírodě považovány za různé druhy. Kreacionisté považují šlechtění psů za ukázku toho, že Bůh naprogramoval do původně stvořeného druhu psa/vlka velkou variabilitu.

Darwin a jeho chybný model stvoření

Na stranách 35–36 pojednává Učení o evoluci o některých z Darwinových postřehů. Například živí a fosilní pásovci se nacházejí pouze v Jižní Americe. A také zvířata na Galapážských ostrovech se podobají zvířatům v Ekvádoru, zatímco tvorové na ostrovech podél afrického pobřeží jsou příbuzní zvířatům v Africe. Kniha pak uvádí:

V rámci převládajícího názoru své doby si Darwin neuměl vysvětlit tato pozorování: že každý druh byl stvořen samostatně, přičemž na každém konkrétním místě byl stvořen právě ten druh, který dané lokalitě nejlépe vyhovoval.

Jenže takhle to bibličtí kreacionisté vůbec nevnímají, neboť je tu zcela ignorována celosvětová Potopa, jak uvádí Genesis v kapitolách 6–9, takže ve skutečnosti tu jde opět o slaměného panáka. Potopa zahubila všechny suchozemské obratlovce mimo ty, kteří byli v Arše, a také zcela změnila uspořádání zemského povrchu. Není tedy možné, aby cokoliv bylo stvořeno právě na místě jeho současného výskytu.

arkArcha ve srovnání s velkým nákladním vozidlem a s lidmi (vpravo dole)

A také všichni dnešní suchozemští obratlovci pocházejí z těch, kteří se vylodili z Archy na pohoří Araratu – na své současné místo migrovali po celé generace. Pro biblické kreacionisty tedy není žádným překvapením, že zvířata na ostrovech poblíž afrického pobřeží jsou podobná zvířatům v Africe – na tyto ostrovy migrovala přes Afriku.

Darwinova pozorování se tak dala snadno vysvětlit biblickým modelem stvoření a Potopy. Nicméně v Darwinově době většina jeho oponentů nevěřila modelu biblického stvoření, proto byl „přetlumočen“ tak, aby byl v souladu s tehdejší vírou ve starou Zemi.

Tehdy převládala spíše víra v sérii globálních povodní, následovaných znovustvořením než jediná Potopa, po níž následovala migrace. Darwin pozoroval něco, co tomuto nebiblickému modelu neodpovídalo. A to mu potom umožnilo zpochybnit stvoření i samotnou Bibli, přestože to ve skutečnosti nebyla ta pravá biblická víra, kterou vyvracel!

Model stvoření a Potopy také podporuje jeden zajímavý Darwinův experiment, který Učení o evoluci uvádí na straně 38:

Darwin nechal hlemýždě plavat delší dobu ve slané vodě a tím se přesvědčil, že ve vzácných případech hlemýždi dokázali „přeplavat na kusech unášeného dříví středně velké mořské zálivy“. … Před Darwinem byla existence hlemýžďů a netopýrů na oceánských ostrovech jednoduše uváděna a zaznamenávána jako fakt, byť se nejednalo o typické suchozemské savce. Je nepravděpodobné, že by někoho napadlo testovat u hlemýžďů jejich schopnost přežít po delší dobu ve slané vodě. Ale i kdyby ano, měl by takový experiment jen malý dopad.

Darwin tak pomohl zodpovědět otázku pochybovačů Bible ohledně její výpovědi o Potopě a Arše: „Jak se zvířata dostala na tak vzdálená místa?“ Také se tím ukázalo, že mimo Archu mohli přežít Potopu i někteří bezobratlí,10 možná na kusech pemzy nebo spleti vegetace či na unášeném dříví, jak naznačil Darwin. Jiné Darwinovy experimenty prokázaly, že zahradní semena jsou i po 42denním ponoření do slané vody schopna stále vzklíčit, takže mohla cestovat obvyklými oceánskými proudy do vzdálenosti až 2 240 ​​km (1 400 mil).11 To nám ukazuje způsob, jak mohly přežít rostliny i mimo Archu – opět plavbou na unášeném dříví, pemze nebo chomáčích vegetace, které byly často promáčené. Proto model stvoření–Potopa–rozptýlení mohl také vést k takovýmto zkušenostem, bez ohledu na to, jak to podává Učení o evoluci.12

Odkazy a poznámky

  1. F.J. Ayala, The Mechanisms of Evolution, Scientific American 239(3):48–61, September 1978, quoted on page 55.
  2. Další údajné nedokonalosti jsou ve skutečnosti příklady vynikajícího designu, který byl falešně interpretován díky neznalosti jako nedokonalost. Dobrým příkladem je časté tvrzení, že oko je připojeno obráceně, přestože se jedná o nezbytný konstrukční prvek. Viz An Eye for Creation: An Interview with Eye-Disease Researcher Dr George Marshall, University of Glasgow, Scotland, Creation 18(4):19–21, 1996; also P.W.V. Gurney, Our ‘Inverted’ Retina—Is It Really ‘Bad Design’? Journal of Creation 13(1):37–44, 1999.
  3. How information is lost when creatures adapt to their environmentCreation 20(4):31, September–November 1998.
  4. Informace o tom, jak mohou kreacionisté vysvětlit původ různých lidských krevních skupin od jednoho páru lidských předků, viz J.D. Sarfati, Blood Types and Their Origin, Journal of Creation 11(2):31–32, 1997.
  5. Šance na přežití = 2s/(1- e-2sN), kde s = koeficient výběru a N je velikost populace. To sníží asymptotickou konvergenci na 2 s, kde sN je velké. To znamená, že u selektivně vybrané mutace s výhodou 0,1 %, která je v přírodě považována za obvyklou, existuje 99,8% pravděpodobnost, že bude ztracena. Pro velké populace je tedy mnohem těžší uplatnit prospěšné mutace. Menší populace však mají své vlastní nevýhody, např. je méně pravděpodobné, že vyprodukují nějaké užitečné mutace, a jsou zranitelné vůči škodlivým účinkům příbuzenského křížení a genetického driftu. Viz L.M. Spetner, Not By Chance (Brooklyn, NY: The Judaica Press, 1996, 1997), chapters 3 and 4.
  6. C. Wieland, Superbugs Not Super after All, Creation Ex Nihilo, 20(1):10–13, June–August 1992.
  7. C. Wieland, Speciation Conference Brings Good News for Creationists, Journal of Creation 11(2):136–136, 1997.
  8. J.D. Sarfati, How Did all the Animals Fit on Noah’s Ark? Creation 19(2):16–19, March–May 1997; J. Woodmorappe, Noah’s Ark: A Feasibility Study (Santee, CA: Institute for Creation Research, 1996).
  9. C. Wieland, Darwin’s Finches: Evidence Supporting Rapid Post-Flood Adaptation, Creation 14(3):22–23, June–August 1992; see also C. Wieland, Review of J. Weiner’s Book: The Beak of the Finch: Evolution in Real Time, Journal of Creation 9(1):21–24, 1995. Kniha je plná zavádějících a povýšeneckých útoků na kreacionisty, a je hlavním nástrojem propagandy, používaným v knize Učení o evoluci.
  10. Bibličtí kreacionisté poukazují na to, že hebrejská slova pro zvířata na Archu nezahrnují bezobratlé a věří, že bezobratlí pravděpodobně nemají život ve smyslu nephesh. Z těchto míst vyplývá, že museli nějak přežít mimo Archu. Některá schůdná řešení tohoto a dalších otázek, vyvolaných kolem Archy, viz odkaz 8.
  11. J. Weiner, The Beak of the Finch: Evolution in Real Time (London: Random House), page 136. [See review.]
  12. Pokud jde o otázky typu „Jak se koaly dostaly do Austrálie?“, je tu několik možností. Suchozemští obratlovci mohli do široka migrovat, když byla hladina moře v době po Potopě nižší a během Doby ledové vznikaly mezi kontinenty mosty. Dalším důležitým faktorem je zavedení živočichů lidmi. Takto se např. králík dostal do Austrálie, a některá australská zvířata mohla dorazit s prvními australskými obyvateli. Viz The Creation Answers Book by Don Batten (ed.), David Catchpoole, Jonathan Sarfati and Carl Wieland (Creation Book Publishers, 2006), Chapter 17.
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments