Z dotazů čtenářů
V této rubrice uveřejňujeme častěji pokládané dotazy, které tudíž mohou zajímat i ostatní čtenáře. (kreacionismus.cz, 04/2026, odpovídá Pavel Akrman)
Dotaz:
„Četl jsem o tom, že vědci již dokázali oživit mrtvé buňky – je to skutečně možné?“
K zodpovězení této otázky jsem použil informace z přednášek vědce nanejvýš povolaného – dr. Jamese Toura, jednoho z nejcitovanějších chemiků na světě. Jeho pracovní záběr je vskutku obdivuhodný: jeho laboratoř na Riceově univerzitě mění vědu od průlomů v oblasti rakoviny až po nanotechnologické revoluce, a snaží se proměnit tyto objevy v reálný užitek.
Každá živá buňka je plná mimořádně složitých prvků – proteinů, DNA, lipidů, iontů a mikroskopických molekulárních mechanismů, které všechny spolupracují v přesné koordinaci. Ale je tu zarážející realita: když buňka zemře, stále obsahuje veškerou chemii. Molekuly nezmizí okamžitě, a základní složky mohou zůstat po určitou dobu neporušené (cca hodinu). Takže buňka má stejné stavební bloky, které kdysi podporovaly život, ale už ji nedokážeme obnovit.
Buněčná smrt však není okamžitá. Spíše se jedná o složitou kaskádu kroků než náhlé zastavení, a stav jedince lze po krátkou dobu nazvat pozastavený, než trvale zničený, což umožňuje potenciální zvrat, pokud se řeší okamžitě.
Když např. přestane bít srdce, dojde k přerušení přísunu krve do těla v procesu zvaném ischemie, a spustí se kaskáda biochemických účinků. Kyslík a živiny jsou odříznuty od tkání. Buňky začínají odumírat. Je to cesta ke smrti, která způsobuje poškození, jež vědci považují po krátké době za nevratné.
I když vědci dokáží částečně opravit některá molekulární poškození, nemohou zvrátit úplný rozpad buněčné struktury, ke kterému dochází po smrti. Speciální technologie se zaměřuje pouze na prodloužení doby za účelem transplantace orgánů, nikoli na zvrácení úmrtí organismu.
Uvnitř živé buňky probíhá ve stejnou chvíli nespočet procesů vysoce organizovaným způsobem. Neustále se vytváří a využívá energie, genetická informace se aktivně čte a molekulární systémy fungují s pozoruhodným načasováním a přesností. Tato nepřetržitá aktivita udržuje buňku při životě. Jakmile buňka zemře, tyto koordinované procesy ustanou – a jakmile se vše zastaví, už se přirozeným způsobem neobnoví, i když jsou všechny fyzikální složky dosud přítomny.
To nám ukazuje, že život není jen o správných chemikáliích na správném místě. Jde o to, jak jsou tyto chemikálie organizovány, jak interagují a jak jsou neustále udržovány v dynamickém stavu. Rozdíl mezi živou a mrtvou buňkou není v přítomnosti nebo nepřítomnosti molekul, ale ve ztrátě tohoto koordinovaného systému aktivity, který udržuje život okamžik za okamžikem.
I přes veškerý pokrok moderní vědy dosud nedokážeme vzít mrtvou buňku a přivést ji zpět k životu – ať už pouhým opětovným sestavením nebo zachováním jejích součástí. Přesná rovnováha toku energie, zpracování informací a molekulární interakce, která definuje život, je stále něco, co nedokážeme znovu vytvořit. Jakmile se tento systém zhroutí, ukáže se, jak křehký a přesný je skutečně stav života. I když v buňce život kdysi existoval, nemůžeme ho již obnovit.