fossils

O čem svědčí fosilní záznam (1)

pavelkabrt Celosvětová Potopa Napsat komentář

Druhou část tohoto článku naleznete zde: “O čem svědčí fosilní záznam (2)”

Z odborné literatury vybral

Pavel Kábrt

Ta část paleontologie, která není pod vlivem darwinistických fantazií a pohádek, ale pravdivě zhodnocuje nálezy v zemských vrstvách, je jedním z nejsilnějších důkazů proti mylné evoluční báchorce o postupném vývoji živé přírody. Ve vrstvách země nalézáme zcela opačný obraz než je postupný vývoj – a to náhlý výskyt již úplně hotových, funkčních a kompletních druhů rostlin i živočichů! Proto se musí evolucionisté dopouštět řady nepodložených fantazií, vymyšlených spekulativních příběhů, lží, pokrucování skutečnosti i podvodů, aby naprosto protievoluční obraz zkamenělé přírody obrátili vzhůru nohama a udělali z něj úplně něco jiného: postupně, stromovitě se vyvíjející soubory živých buněk; evolucionisté si vyfantazírovali to, co ve vrstvách země zoufale touží vidět, ale NEVIDÍ, protože to tam není A NIKDY TO NEEXISTOVALO, ani živé ani mrtvé.

Představte si, že by se všechny současné živé organizmy (jednobuněční i mnohobuněční, rostliny i houby, živočichové i člověk) měly údajně vyvíjet po nejméně 4 miliardy let – tedy od bakterií až po dnešek. Dovedete si představit, kolik biliónů a biliónů kusů mezičlánků by muselo kdysi po tuto dobu na celé této zemi žít? Třeba jen mezi jednobuněčnými a houbami či rybami, nebo jednobuněčnými a obojživelníky, savci, ptáky, člověkem či všemi rostlinami? Ohromné dlouhé série generací s bilióny organizmů! Avšak ve skutečnosti nic takového neexistuje, ani živé ani mrtvé. A tak evolucionistická výmluva: “nezachovalo se to”. I přesto, že máme miliardy zachovalých zkamenělin ryb, obojživelníků, plazů, savců, ptáků či rostlin. Ale zrovna ty kýžené “mezičlánky” se nezachovaly.

Jeden významný geolog říká:

“Pokud je dnešní biologická rozmanitost života výsledkem téměř 4 miliard let vývoje modifikovaného přirozeným výběrem, měl by pro tuto hypotézu poskytnout fosilní záznam základní důkaz. Ukazuje se však, že by šlo jen těžko najít konkrétnější příklad slabin tohoto naturalistického pohledu, takže fosilní záznam je opravdovým, palčivým problémem evoluce. Darwin to věděl a uvědomují si to i současní paleontologové.”

Co znamená pojem fosilní záznam?

Použití slova ´záznam´ v termínu ´fosilní záznam´ naznačuje, že zkameněliny uchovávají určitou formu historie, ale ta je naprosto odlišná od historických záznamů pořízených lidskými pozorovateli a je i zcela rozdílná od darwinistických představ. Darwinista předpokládá, že fosilní záznam zobrazuje vývoj druhů v průběhu času. Již od starověku je známé, že některé horniny obsahují zbytky určitých organizmů, zatímco jiné jsou z hlediska zkamenělin sterilní. Vlastní koncept důsledné posloupnosti zkamenělin se objevil koncem 18. století, a to díky Williamu Smithovi1, který systematicky studoval řadu vrstev v rámci rozsáhlé oblasti britských ostrovů.

Během století byla ustanovena celosvětová síť lokalit, která se posléze stala dnešním systémem Global Boundary Stratotypes Section and Point – GSSP (Světové hraniční stratotypy – profily a body). Vymezení těchto stratotypů je pokusem uspořádat všechny vrstvy obsahující zkameněliny do jednoho planetárního systému, ve kterém se fosílie o stále rostoucí složitosti (od ´primitivních´ po ´vyspělé´) objevují postupně v nejstarších až nejmladších sedimentech. Ve vědeckém světě je pokus korelovat horninový a fosilní záznam známý jako biostratigrafie. V podstatě se jedná o extrapolaci moderní taxonomie do minulosti. I když se to může zdát dost nevinné, byl tento systém prosazen a rozvinut v rámci základního evolučního předpokladu, že pozdější taxony pocházejí ze starších. A tak přináší tato oblast studia jednoznačně evoluční závěry.

Taxonomie je prostě pokusem klasifikovat organizmy, současné i minulé, na základě jejich nejpodstatnějších společných znaků. Taxonomii jako vědu prosadil pozoruhodný Carl Linné, který byl kreacionistou. Fylogeneze je podobor taxonomie, jež vytváří stromovité struktury, které s využitím taxonomických dat údajně reprezentují vztahy mezi skupinami organizmů. Výsledky by mohly být interpretovány buď v biblickém, nebo v evolučním kontextu, ale na základě své vizuální přitažlivosti jsou stromovité diagramy nejčastěji používány pro evoluční argumenty. Paleontologie je vědní obor, který studuje zkameněliny. Opět platí, že fakta mohou být použita v obou směrech, ale protože většina paleontologů je také evolucionisty, převažující část výkladů v tomto oboru předpokládá evoluci.

Jak zkamenělý záznam rozčiloval Darwina

V 18. století položil Carl Linné základy moderní taxonomie, používající systém dvoučlenného názvosloví, kde každý druh má dvouslovný latinský název. Například lidé se nazývají Homo sapiens („člověk” + „myšlení”). Od doby Linného se počet pojmenovaných druhů na Zemi neustále zvyšuje a konec je stále v nedohlednu. Biodiverzita naší planety nás nepřestává překvapovat. Ale v čem tato pestrost spočívá? Existují miliony živočišných druhů, ale jen 36 kmenů! V několika málo kmenech je mnoho druhů, což také platí pro rostliny, houby, bakterie a archea. Jinými slovy: existuje poměrně malý počet základních projektů, které vysvětlují veškerý život na Zemi. Toto bylo známo už v Darwinově době a lze vidět, jak si on sám představoval vznik kmenů extrapolací do minulosti. Množství druhů se mohlo uspořádat do malého počtu několika hlavních skupin, které se pak daly uspořádat do několika kmenů, které se pak mohly vměstnat do jedné dávné rodové formy (nebo forem – Darwin používal ve svém Původu jednotné i množné číslo).

Je zřejmé, že pokud vývoj od molekul k člověku zahrnuje většinu historie naší planety, a pokud se sedimentární horniny ukládaly v průběhu celé této doby, pak by sedimenty měly obsahovat kvalitní záznam tohoto vývoje daný ohromným množstvím a formou fosílií, zejména přechodných fosílií propojujících návazné vývojové stupně. A přesně toto Darwin očekával od fosilního záznamu a lze dobře chápat jeho zklamání, když musel přiznat, že:

…proč, pokud druhy vznikly z jiných druhů nepozorovatelně jemnými přechody, nevidíme všude nespočet přechodných forem? Proč místo toho, aby byly druhy dobře definovány, nepanuje v celé přírodě, jak patrno, zmatek? 2

Ale věren darwinovskému způsobu, o několik odstavců dál problém zamítá:

…uvedu zde jen to, že podle mého mínění spočívá odpověď především ve skutečnosti, že záznam je nesrovnatelně méně dokonalý, než se všeobecně předpokládá; nedokonalost záznamu je především důsledkem toho, že organičtí tvorové neobývají skutečné mořské hlubiny a jejich pozůstatky se uložily a uchovaly pro budoucnost pouze v masách sedimentů, které byly dostatečně mocné a rozsáhlé, aby odolaly obrovskému stupni budoucí degradace; a takový sediment se může akumulovat pouze tam, kde se množství sedimentu ukládá na mělkém mořském dně, které mezitím pomalu klesá.

Uvedené vyjádření obsahuje četné chyby, včetně jeho přesvědčení, že život neexistoval v hlubinách moře, což se záhy prokázalo jako omyl. Uvidíme dále, jak by jeho frustrace byla dnes ještě mnohem větší, protože jeho výmluva se ukázala jako lichá.

Co bychom měli najít, kdyby zkameněliny nebyly výsledkem evoluce, ale celosvětové potopy?

Protože základním kamenem kreacionistické geologie je Potopa uvedená v Genesis, předložili geologové, kteří v ní věří, určité předpoklady týkající se fosilního záznamu:

  1. Ve fosilním záznamu, což je především záznam pohřbení tvorů v průběhu Potopy, by se zvířata měla objevit náhle, zpravidla bez jakýchkoliv předchůdců, existovat určitou dobu a zmizet bez potomků, pokud nejsou naživu ještě dnes.
  2. Všechny hlavní taxony (říše, kmeny, třídy a řády, snad i některé čeledi a rody, a izolované, jednotaxonové druhy) by měly být přítomné bezprostředně před Potopou, kdy měly existovat jako základní druhy, které by se následně po Potopě znovu rozšířily do mnoha odrůd (druhů, species).
  3. Vertikální posloupnost zkamenělin by měla odrážet jejich místo výskytu a záplavovou dynamiku (a to jak z hlediska pohybu vody, tak z hlediska tvaru organismu, jeho velikosti a chování). Pořadí by nemělo být univerzální a organizmy, které žijí na jednom stanovišti, by v důsledku katastrofického proudění vody a způsobu ukládání mohly být příležitostně nacházeny zkamenělé spolu s organizmy z úplně jiného prostředí.
  4. Většina zkamenělin ve fosilním záznamu by měla reprezentovat mořské organizmy.
  5. Mělo by se nacházet jen minimum nebo dokonce žádné zkameněliny přechodných forem, protože všechny druhy (ne species) byly vytvořeny na začátku a přítomny při nástupu Potopy. Mohou se vyskytovat některé obtížně zařaditelné formy (např. ptakopysk), a to i takové, které zřejmě zapadají mezi dvě rozdílné kategorie (např. ´savcům podobní plazi´), ale pravidlem by měla být celková absence významných přechodných typů. Neměli bychom klást meze Boží tvořivosti, a proto formulujeme toto prohlášení pouze obecně.
  6. Měly by existovat zkameněliny a ichnofosílie (fosilní stopy) vytvořené suchozemskými tvory schopnými plavat nebo přežívajícími na plovoucích kobercích vegetace v raných fázích Potopy. Ti mohli dorazit do oblastí souše, které se pravidelně vynořovaly v důsledku přílivů a odlivů, tsunami, bouřkových návalů, Coriolisových sil (způsobených rotací Země) působících na oceánské proudy, a dokonce i pohybů kontinentálních a regionálních tektonických desek.

Všechna tato očekávání jsou potvrzována fosilním záznamem.

Zbožňovanou ikonou jsou vlastní fantazie

Dnes se fosilní záznam proměnil v ikonu, posvátný obraz, který je uctíván davem disciplinovaných stoupenců Darwina. Když čteme seznam ´zlatých hřebů´3, používaný ke stanovení geologického stáří fanerozoických hornin4, vidíme, jak moc se spoléhá na zkameněliny, aby byly tyto názory úspěšné, a to i přes opakovaná tvrzení o opaku. Kromě toho je fosilní záznam, stejně jako všechny ikony, urputně chráněn, takže žádný paleontologický fakt nemůže zmařit jeho skvělý, triumfální postup v čase. Na základě zkušenosti víme, že jsme ve fázi, kdy paleontologové často diktují, kde by se měla zkamenělina ve vývojové posloupnosti nacházet, a pokud je nalezena někde jinde, je to s pevným přesvědčením (od)vysvětleno. Všechny nové a diskutabilní nálezy zkamenělin jsou upravovány tak, aby se přizpůsobily ikoně, zatímco ty, které zdánlivě potvrzují paradigma, jsou triumfálně popularizovány.

Když se podíváme na způsob, jakým je dnes v učebnicích a médiích prezentována historie života odhalená z fosilního záznamu, můžeme v ní snadno a lehce zahlédnout dotěrné záhady, jak to zřetelně vyjádřil zesnulý Stephen Jay Gould:

(1) Proč se mnohobuněčný život objevil tak pozdě? (2) A proč tito anatomicky složití tvorové [Gould odkazuje na faunu v burgeských břidlicích] nemají žádné přímé, jednodušší předchůdce ve fosilním záznamu prekambrického období?5

Je zřejmé, že mnohobuněčný život představuje pouze zlomek z vývojového stáří Země, které je údajně 4,54 miliardy let. Protože se věří, že nejstarší známá forma života vznikla před asi 4 miliardami let, reprezentuje mnohobuněčný život pouze zlomek historie života. Je to podivné, ale když zvážíme chronologii evolučních událostí, vypadá to, že se tyto více složité formy života vyvinuly rychleji, a poté, co se vyvinuly hlavní formy, tempo se dramaticky zpomalilo.

Když Walter J. ReMine psal hodnocení skupiny evolucionistů, kteří jsou skeptičtí k darwinovským procesům, zdůraznil toto:

Stephen J. Gould si v rámci fosilní sekvence všiml, že nejvíce nesourodé (nejvíce rozdílné) biologické plány mají tendenci objevovat se jako první! Následovány o něco méně nesourodými plány. Následovány ještě méně rozdílnými plány. Až konečně, poslední drobné kousky mezidruhové biologické rozmanitosti jsou vyplněny na samém konci procesu.7

Dalo by se očekávat, že v průběhu evolučního času budou druhy pomalu divergovat a nakonec vytvářet vyšší taxonomické kategorie. Místo toho se největší rozdíly (říše a kmeny) objevují jako první. Poté, co poukázal na tuto nápadnou skutečnost (evoluční očekávání jsou často opakem toho, co nám fosilní záznam říká), ReMine pokračuje:

Ale začíná to být ještě horší. Nedávné objevy v genetice přidávají další zajímavou a novou výzvu k tomuto problému. Vývojoví biologové sledovali malou sadu genů, které koordinují organický vývoj tělesných orgánů – a ty jsou přítomné napříč v celé mnohobuněčné říši, v různých kmenech i třídách. Evolucionisté to nazývají ´vývojová genetická výbava´. Podle evolučního uvažování se musela tato komplexní výbava vytvořit v nějakém společném předchůdci všech kmenů. Ale onen společný předek musel existovat před prvním výskytem těchto kmenů – jinými slovy, před kambrickou explozí (interval ve fosilním záznamu, kde se objevily všechny kmeny, a to plně zformované a náhle, bez vývojových předchůdců). Společný předek (jehož identita je stále neznámá) musel existovat v prekambriu – před vznikem mnohobuněčného života. Stručně řečeno, geny řídící vývoj těla musely vzniknout tehdy, když ještě žádná těla neexistovala. Geny, které řídí embryologický vývoj, musely vzniknout, když ještě žádná embrya nebyla.

To je největší hádanka pro ty, kdo věří v samovolný vznik života! Evolucionisty vysněný „poslední univerzální společný předchůdce“ (LUCA = Last Universal Common Ancestor) musel být skutečně velmi složitý. Ale kde je důkaz pro LUCA? V horninách nalezen nebyl a genetika vhodila do evoluční hry velký problém. Evolucionista Michael Syvanen zjistil, že velmi rozsáhlá část genů eukaryontních organizmů (všechny, co jsou složitější než bakterie) prostě nemá homologický gen mezi bakteriemi.8 Nepředpokládalo se, že by to mohla být pravda.

Díky manipulaci s obrazy i textem, zůstávají všechny tyto skutečnosti pro studenta těžko uchopitelné; ten je často ponechán s obecným pocitem, že evoluce života postupovala neměnným a konzistentním tempem. Nejčastějším obrazem, který se k této prezentaci používá, je onen známý strom života, což je další ikona, která používá zavádějící analogii. To, co je vidět na tomto stromě, je kmen a větve. Nicméně někteří evolucionisté dnes tvrdí, že tomu tak není, a že strom je spíše propleteným křovím. Důvodem je poznatek z oblasti genetiky, že žádný takový strom neexistuje. Místo toho sdílejí různorodé organizmy odlišné geny, a to zdánlivě náhodně. To nezapadá do darwinovského pojetí ´stromu života´; není to v souladu s představou, že všechny druhy jsou vzájemně příbuzné ze společného předka v důsledku původu s modifikacemi; evolucionisté se tedy začali odvolávat na horizontální přenos genů (HGT). Domnívají se, že pradávné (bakteriální) druhy sdílely různé části DNA mezi sebou a že právě tohle vedlo přímo k naprostému zmatku u kořenů stromu.9

Je zajímavé si povšimnout, že Darwin použil ve svém Původu analogii se stromem života, ačkoli jej kreslil spíš jako vinnou révu. A protože je fosilní záznam archivem minulého života, který se zachoval v usazených horninách, měla by jeho evoluční interpretace být posloupností objevů, odhalujících neustálý nárůst složitosti živé hmoty v průběhu geologického času. Přesněji řečeno, 36 živočišných kmenů, se kterými dnes pracujeme v taxonomii, by mělo být naprosto jasně vysledovatelných až k úplně první formě života, o níž se věří, že vznikla přirozenými příčinami z neživých složek. Nicméně v pokusech vytvořit takovou přímou posloupnost byly velmi brzy zjištěny masivní mezery a fosílie byly nacházeny v horninách, které jsou starší než jejich vykonstruovaný evoluční původ, což pravidelně vede k závažným revizím tohoto příběhu.

Některé nálezy fosilií vyžadují tak drastickou revizi evolučního příběhu, že se vytváří silná motivace k vytvoření sekundární hypotézy, která by umožnila vysvětlit jejich umístění a zachovat paradigma. Tyto fosílie jsou často označovány jako ´nepůvodní´ nebo ´přeformované´. Dr. Emil Silvestru nazývá tyto zkameněliny “zkamenělinami na nevhodném místě”, což znamená, že nebyly nalezeny tam, kde měly být, protože je nějaký neznámý (nebo hypotetický) geologický proces odstranil z jejich původního místa (´uložení´) a přemístil je do jejich současné (´nevhodné´) pozice.

Konstruovat „strom“ se stalo prakticky nemožné, protože příliš mnoho větví i částí jeho kmene zcela chybí. Místo toho jsou nyní používány kladogramy10. Evolucionisté kreslí vnořené boxy sdílených a nesdílených znaků; a z nich vytvářejí větvení stromových diagramů. To jsou však tajuplná znázornění představ, která jsou v rozporu s mnoha paleontologickými fakty! A tak může kladogram obsahovat uzlové body označené vymyšlenými jmény, která reprezentují kategorie neobjevených tvorů! Na následném obrázku je zjednodušený větvený stromový diagram znázorňující počátky života, který byl sestavený na základě mnoha zdrojů a vysoce sofistikovaných kladogramů.

Existuje celá řada závěrů, které můžeme vyvodit z fosilního záznamu. Za prvé, nárůst složitosti v průběhu času (pokud k němu vůbec došlo) není ani zdaleka kontinuální, ale nespojitý a náhlý. Za druhé, existuje mnoho skupin zvířat, která se po velmi dlouhá období geologického času evidentně nevyvíjela, což je významný jev označovaný jako evoluční stáze. Nejvíce extrémním příkladem jsou stromatolity: kolonie sinic, které se nezměnily v průběhu údajně 3,4 miliard let, s tou výjimkou, že právě ty nejsložitější formy jejich kolonií spadají do nejstarší minulosti!11 Za třetí, k nejvýznamnějším evolučním krokům došlo u tvorů, kteří dosud nebyli objeveni (evoluce se odehrává v mezerách!). Za čtvrté, pokud jsou fosílie nalézány mimo evoluční pořadí, celá evoluční historie se hroutí. Jak jednou řekl Richard Dawkins (jako odezvu na starší výrok J. B. S. Haldanea):

Pokud by se však v prekambriu našel jediný hroch nebo králík, kompletně by to vyřadilo evoluci ze hry. Nicméně žádný nebyl nikdy nalezen.12

Hroši a králíci nebyli možná nalezeni v prekambriu, ale co to znamená? Stejný evoluční význam má fakt, že bylo nalezeno mnoho jiných podobných fosílií. Podařilo se jim „vyřadit evoluci ze hry“? Nikoliv, protože evoluce je světový názor, který je používán k interpretaci všech faktů bez ohledu na to, co je nalezeno. Evoluční názor nemůže být vyvrácen fosilním nálezem. Fosílie se prostě přehodnotí tak, aby to vypadalo, že stále dokazuje evoluci.13

S Božím dovolením budeme v některém dalším článku analyzovat dobře zdokumentované případy toho, co dr. Emil Silvestru nazval ´zkamenělinami na nevhodném místě´. Ale ještě než tak učiníme, shrňme to: ´velký obraz´ poskytovaný fosilním záznamem vykazuje diskontinuitu a nehybnost (stázi). A tyto skutečnosti jsou mnohem více v souladu s kreacionistickým výkladem než s pohledem evolučním.

Odkazy

  1. Přezdívku „Strata“ získal díky svému rozsáhlému mapování umístění a rozsahu geologických vrstev napříč větší části Anglie.
  2. Darwin, C., O původu druhů, 1. vydání, kapitola 6, s. 171, John Murray, London, 1859.
  3. ´Zlatý hřeb´ je hovorový výraz pro systém GSSP (Světové hraniční stratotypy – profily a body), což jsou fyzické značky stanovené Mezinárodní komisí pro statigrafii proto, aby vymezila hranice mezi částmi stratigrafické tabulky.
  4. Fanerozoikum, odvozeno z řečtiny ve významu „viditelný život“, zahrnuje „období“ evoluční časové škály charakteristické četnými fosilními důkazy života. To znamená, že sahá od kambria na prahu prvohor až do nejsoučasnějších čtvrtohor.
  5. Gould, S.J., Wonderful Life, W.W. Norton & Co., New York, s. 56, 1990.
  6. Wavey, D. et al., Microfossils from sulphur-metabolizing cells in 3.4 billion-year-old rocks of Western Australia, Nature Geoscience 4: 698-702, 2011.
  7. ReMine, W.J., Desperate attempts to discover “the elusive process of evolution”: A review of The Altenberg 16: An Exposé of the Evolution Industry by Suzan Mazur, J. Creation 26(1): 24-30, 2012; creation.com/review-altenberg-16.
  8. Syvanen, M., Evolutionary implications of horizontal gene transfer, Annual Review of Genetics 46: 339-356, 2012.
  9. Jerlström, P., Is the evolutionary tree turning into a creationist orchard? J. Creation 14(2): 11-13, 2000; creation.com/creationist-orchard.
  10. Doyle, S., Cladistics, evolution and the fossils, J. Creation 25(2): 32-39, 2011; creation.com/cladistic.
  11. Jiné zdroje udávají 3,5 miliardy let; přidat nebo ubrat 100 milionů let je v tomto časovém měřítku běžné. [Nejstarší doklady života se dnes už nacházejí podle evolucionistického datování ve vrstvách přes 4 miliardy let starých – zcela v rozporu se stavem zemského povrchu v této době dle evolucionistických teorií a víry!]
  12. Wallis, C., The evolution wars, 7 August 2005; time.com.
  13. Walker, T., Slow fish in China, Creation 22(3): 38-39, 2000; creation.com/slow-fish-in-china.

Komentujte

Please Login to comment
  Subscribe  
Upozornit na