FAKTA
PRO STVOŘENÍ
Pavel
Kábrt
Koho
to zajímá, dozví se, proč tisíce současných
přírodovědců odmítají představu o evolučním původu
světa. Čím odůvodňují, že na počátku všech složitě
uspořádaných soustav
(atomy-molekuly-buňky-tkáně-orgány-organizmy) musela
stát vysoká tvůrčí inteligence. Proč je mnohem
realističtější věřit ve stvořitele (kreační teorie) než
v tvůrčí schopnosti hmoty (evoluční teorie).
Pavel
Kábrt, v Praze dne 2. 8. 2003, e-mail: pavelkabrt@seznam.cz
Evoluční
představa a přírodovědecká oprávněnost hypotéz
Angličan
Charles Darwin (1809-1892) přišel na myšlenku boje o život v
přírodě až při své četbě nesprávných ekonomických
úvah ekonoma a duchovního Thomase Malthuse (An Essay on the
Principle of Population). Vycházeje tedy ze špatných
teorií jedné ekonomické knihy, dále ze svých chybných
závěrů v oboru šlechtitelství, mylných názorů na
dědičnost, z naivní představy o struktuře buňky, ze
srovnávací embryologie postavené na Haeckelových falzech, s
nepatrným počtem zkamenělin a se zmatenými představami o
stáří hornin, položil tento nedostudovaný teolog a medik
myšlenkový pilíř současné evoluční biologii!
Bylo by možné v jiné oblasti přírodovědy, aby hypotéza,
založená na půl tuctu omylů, nesmyslů, podvodů a
neuvěřitelných ideologických sporů byla ještě po 150
letech vyhlašována za jedinou legitimní vědeckou teorii (sic)
vysvětlující vznik celého světa?
Vědecká
teorie se rozvíjí řadu let, ale hypotéza padne hned
poté, co se zjistí, že stála na mylných předpokladech. Udržovat
ji v rozporu s fakty lze jen tehdy, když její
experimentální ověřování je nemožné a je-li tato
hypotéza silně vázána na cit a životní filozofii lidí. A
tak je tomu s evoluční i kreační představou 21. století o
tom, jak kdysi dávno vznikl náš svět se všemi formami
života. Neumíme to zopakovat, můžeme o tom jen spekulovat,
proto zůstává velký prostor pro fantazii protkanou vědou i
pro fanatizmus a manipulace, tak typické u mnoha ideologických
hnutí.
Z
výše uvedeného je tedy neoprávněné tvrdit, že evoluční
hypotéza je vědecká, zatímco kreační náboženská. Toto
tvrzení je čirá lež, typická právě pro ony ideologické
manipulace. Každý člověk (i vědec) si totiž dělá vlastní
úsudek a přiklání se na tu či onu stranu na základě toho,
které argumenty mu připadají pádnější - tj. bližší jeho
osobní životní zkušenosti, bližší jeho znalostem
experimentálně ověřených vědeckých zákonitostí a
v závislosti na tom, co všechno ví o nálezech z
terénu. Velkou roli při tvorbě názoru na minulost hraje také
znalost současných i historických pramenů a důvěra k
nim. K tomu přistupuje i vlastní povaha člověka spolu s tím,
co nás učili od dětství. To všechno a ještě mnohem
více rozhoduje o tom, zda uvěříme v Boha či evoluci, nebo
zda je nám to celkem jedno. Pro pravdu není vůbec
podstatné, který názor je vyznáván většinou vědecké
komunity, která teorie se učí na školách, který názor je
politicky preferován a podporován sdělovacími prostředky,
církví či veřejným míněním. Minulost zůstává v
minulosti - zpřítomňuje ji jen víra. A ta může být
oprávněná, nebo neoprávněná - postavená na faktech či
omylech.
1
- Vznik života
Je-li
správná představa kreacionistů, že buňka nemohla
vzniknout dlouhodobým chemickým vývojem z neživé hmoty,
pak je nanejvýš oprávněné hledat jiné příčiny jejího
vzniku. Došlo-li v historii světa k vytvoření buňky a všech
mnohobuněčných živých organizmů působením inteligence
v krátké době, a nikoli dlouhodobou sebeorganizací hmoty,
nemohly přece tyto tak různé procesy (úmyslné uspořádání
atomů v krátkém čase a dlouhodobá bezcílná evoluce)
zanechat po sobě stejné stopy. Není možné, aby tento spor
měl na obou názorových stranách stejně pádné argumenty.
Aby ze zákonů chemie, fyziky, biologie, matematiky a nálezů z
terénu bylo možno odvodit obě hypotézy stejně seriózně. To
je vyloučené! Vždyť kreační pohled na vznik života je
naprosto odlišný od evolučního.
2
- Populační exploze a potopa
Je-li
správná představa, že živí tvorové byli hned na samém
počátku geneticky bohatší a posléze i fenotypově
rozmanitější než dnes, a že prostředí, ve kterém
žili, bylo mnohem příznivější životu než to naše
současné, potom zabydlení země proběholo velmi rychle.
Došlo k populační explozi všeho živého a ke vzniku mnoha
odlišitelných jedinců i skupin. Kreační teorie učí, že
už zanedlouho po stvoření žilo na zemi nejen mnohem více
druhů organizmů než dnes, ale i ve větších rozměrech a v
ohromném početním množství, od pólu až k pólu! A
protože většina z nich pak zahynula naráz v
celosvětové potopě, není možné, aby pozůstatky tolika těl
a stopy takové obrovské globální katastrofy nebyly nikde k
nalezení, a vše bylo jen tak zapomenuto. Taková ohromná
celosvětová událost musí být přece na první pohled ještě
dnes rozpoznatelná jak v zemských vrstvách, tak i ve
starověké literatuře (tj. ve vzpomínkách) mnoha národů!
3
- Zkameněliny jen konečných forem
Je-li
správná představa, že v potopě zahynuly miliardy
hotových, nikoli teprve se vyvíjejících živočichů a
rostlin, pak zemské vrstvy musí vydat jasné svědectví
zkamenělin: ryby byly vždy rybami, obojživelníci
obojživelníky, stejně jako plazi, ptáci, savci a člověk
byli vždy plnohodnotnými, zcela komplexními formami, dokonale
vybavenými pro život ve svém prostředí, bez nejmenších
stop vývoje z předchozích organizmů. Žádné doklady o
transformaci srdcí, očí, žaber, či čelistí. Ptačí
křídlo bude ve zkamenělinách vždy jen křídlo, ploutev bude
ploutev, čelist čelistí a člověk člověkem se současným
tělem a mozkem. Stejně tak u rostlin - jen hotové formy beze
stop vývoje. Odlišnosti budou vždy vysvětlitelné v rámci
mendelovské variability, možného pokažení či vyhynutí
druhu, ale v základních tělesných rysech vše shodné se
současnými typy organizmů. Žádný vývoj od
jednobuněčných až k člověku. Takový pohled je přece
zcela odlišný od evolučního a není možné, aby oba dva
modely měly ve zkamenělinách stejnou oporu. Už jen letmý
pohled musí ukázat, o čem zemské vrstvy svědčí!
4
- Jsme pouhých půl tuctu tisíců let od stvoření
Je-li
správná představa o časovém rozložení všech těchto
událostí, tj. že ke stvoření světa i živých
organizmů včetně člověka došlo před pouhými asi 6000
lety, a všichni (lidé i trilobiti, ryby i ptáci atd.) žili v
jedné době, musí pro to existovat jasná fakta. Musí
existovat řada procesů využitelných pro datovací metody se
závěrem, že svět není starý miliony či miliardy let. Potom
ani vznik písma, řeči, matematiky, astronomie či
architektonických památek nebude probíhat stovky tisíc let,
jak by platilo u evoluční představy. Lidská řeč nezačala
skřeky a lidé neobjevovali stovky tisíc let písmenka,
čísla, tóny, nástroje a zemědělské znalosti. Nebydleli na
stromech či v doupatech, ale velmi rychle vznikly vyspělé
civilizace. Po potopě nezabydloval zemi vyvíjející se
poločlověk, ale člověk, jehož mozek a celé tělo fungovalo lépe
jak nám, a který si navíc z předpotopní doby přinesl
řadu znalostí a dovedností. Obě tak časově i
kvalitativně rozdílné představy nemohou být podpořeny
stejně pádnými důkazy.
5
- Složitost živého těla: co od ní můžeme i nemůžeme
čekat
Je-li
správná představa kreacionistů, že živý organizmus je mimo
jiné i extrémně složitý komplex neživých prvků a
sloučenin, navíc s vloženým komprimovaným programem pro
růst, rozmnožování, adaptaci a přirozený vznik variací
(odrůd, plemen, druhů apod.), dá se očekávat obrovská
variabilita této uspořádanosti. Božím předpotopním
zásahem do pokaženého stvoření a následkem
popotopních změn životního prostředí lze očekávat
řadu odlišností od původního stvoření, často i defektů.
Ne vývoj nových genů, tkání a orgánů, ale zakrňování,
ztrátu funkcí, vymírání druhů, redukci velikostí těl i
věkové hranice v důsledku zvýšeného počtu mutací po
potopě. Kreacionisté proto neočekávají evoluční výstup na
horu fyzické a psychické dokonalosti. Ale degeneraci genomů,
pád bariér, změny a chyby v konfiguraci původně stvořeného
dokonalého vybavení každého organizmu, včetně člověka. To
se může mylně interpretovat jako evoluční změny, ale
celková tendence bude jasná: biologicko-fyzikální entropie,
tedy zhoršování. Takový pohled je ovšem zcela odlišný
od evolučního a není možné, je-li správný, aby pro něj
nebyly v biologii a celé přírodě jasné doklady.
*****
Kreacionisté
stejně jako evolucionisté hledají v nejrůznějších
oblastech vědy ověření výše uvedených představ. Bible
je jim výchozím myšlenkovým podnětem (nikoli důkazem),
podobně jako darwinistům kniha On the Origin of Species (O
vzniku druhů). Obě strany se tak snaží prokázat
pravdivost svých základních předpokladů: buď byla na
počátku Boží tvůrčí inteligence, nebo jen hmota, energie
či nicota. Chci nyní představit argumenty vědců, kteří
obhajují Boží stvoření. Ukázat na faktech, že minulost,
popisovaná biblí, se lépe shoduje s realitou než představa
evoluční.
Ověřování
kreačních představ
Ad1)
Vznik života
Sterilní
prostředí odmítá zrodit život Kde se vzal první život?
Materialisté věří, že věčná a
„jistá" je hmota, případně energie, praatom, nějaké
částice či snad dokonce nicota (v tom nemají jasno) - a že
život (živý organizmus) je jen takový jeden efemérní
(prchavý) „projev" tohoto neznámého věčného (sic)
jsoucna, samovzniklý během oné nekonečné/věčné
historie „čehosi". Kreacionisté věří
opak, že věčný a jistý je život, který existoval
vždy a bude vždy existovat v podobě mocného Boha, a teprve
jeho činem (stvořením) vznikla hmota i pozemský život (nejen
ten). Kreacionisté (a křesťané vůbec) věří, že věčné
a „jisté" je duchovní, a ne hmotné podstaty. Je
užitečné si povšimnout, že i materialisté věří na
věčnost, přestože to samé kreacionistům vytýkají.
Takže „věčnost" je přijímána oběma stranami, ale
věčnost čeho? V tom se neshodují.
Materialisté
však čelí obrovským přírodovědeckým obtížím, mají-li
prokázat samovolný vznik i té nejjednodušší živé
jednotky (buňky) - protože je příšerně složitá. Lze
říci, že materialistická fakta dnes popírají
materialistickou filosofii! Experimentální zjištění jsou
značně nepříznivá jejich „návodu" na vznik života,
který zní tak prostě: „počkáme-li dost dlouho, hmota sama
někde ve vesmíru ožije". Ne, neožije a buňka se
nevytvoří! Čas nenahrazuje informaci, to současná
přírodověda bezpečně zjistila. Právě naopak, informační
obsah soustavy s časem klesá i v otevřených soustavách.
Složitější a uspořádanější („vyšší") může
přejít do stavů s nižší uspořádaností zcela samovolně,
následkem Gibbsovy volné energie v exotermních reakcích, ale
opačně je to bez vlivu inteligence či vložené informace
(programu) neřešitelný problém. Materialisté to
řeší jen stále barvitějšími hypotézami a neustálým
poukazováním na budoucí (!) vyřešení tohoto
problému - jak jinak než potvrzením jejich víry. Věda v
budoucnosti jejich hypotézu o samooživení hmoty prokáže,
kojí se v současnosti. Věda však nemusí prokázat
nic - některé hypotézy potvrdí, jiné vyvrátí.
Tvrdit dnes, že věda v budoucnosti něco prokáže, je právě
ona ideologická manipulace, o které jsem se zmínil v úvodu -
velmi typická pro evoluční víru.
Staletí
trvající spor o samoplození (abiogenezi), tj. zda např.
červi, mikrobi, plíseň či jiné organizmy mohou vzniknout bez
zárodků života (bez programu pro život) v neživém
prostředí, jen díky teplu, dlouhému času a tzv.
„příhodným podmínkám", vyřešil francouzský chemik
a mikrobiolog profesor Louis Pasteur právě v době Darwina. Po
mnohaletých pokusech došel k závěru, a ve své slavné
přednášce na Sorbonně již roku 1864 vysvětlil, že ve
sterilním prostředí (tj. kde není život ani jeho program -
např. semena, spóry) život vzniknout nemůže! Vždyť jak už
z principu, tak i ze zkušenosti víme, že neživá hmota
dlouhodobě nevykazuje žádnou sebeorganizaci - ani v teple ani
v zimě, ani v suchu ani ve vlhku, ani ozařováním ani v klidu,
ani tady, ani tam, ani včera, ani dnes. Pasteurovy výzkumy
nebyly nikdy popřeny, mají však z hlediska materialistické
filosofie jednu nepřekonatelnou vadu: ukazují
jednoznačně, že na počátku každého života, dříve než
vznikne, musí být život (tedy že život musí být
věčný!). Proto tato vědecká zjištění evolucionisté
ignorují a snaží se je nějak obejít.
Snaha
popřít či obejít Pasteura nevyšla Když nemohou
vzniknout jen tak z neživého prostředí červi a mikrobi, jak
ukázal Pasteur, tak snad alespoň jejich části, aminokyseliny
či nukleové kyseliny, řekli si evolucionisté. A kdybychom
toto prokázali, pak se už musí najít možnost, jak se
to vše za miliony let poskládalo v buňku, schopnou replikace,
růstu a metabolismu. Je to ale velký problém, obejít
Pasteura, nemá-li to být jen rétorika. Tisíce pokusů ve 20.
století ukázaly, že ani DNA, RNA ani proteiny nemohou
samovolně vznikat ve sterilním prostředí. Natož pak celé
buněčné jádro nebo jiné organely. Všechny pokusy od
prvního Millerova (USA, 1952) až do současnosti byly pro
evoluční spekulace naprosto zdrcující. To je tedy také
důvod, proč kreacionisté tvrdí, že věda
ukazuje na stvoření, nikoli na samovolné sebe-sama-oživení
hmoty (vytvoření buňky).
Proč
neživá hmota vzdoruje zplodit život Podstatou i toho
nejjednoduššího živého organizmu (viru, bakteriofágu a tím
spíše eukaryotické buňky) je tak obrovská složitost v
uspořádání atomů a molekul, že se tuto uspořádanost
nepodařilo zatím napodobit v žádné laboratoři světa ani
vlivem inteligence a pomocí špičkové techniky - tedy
syntetizovat život z neživého. Natož tuto uspořádanost
simulovat náhodně! Neživé atomy živých těl (kyslík,
uhlík, vodík, dusík, fosfor atd.) nemají v sobě žádné
instrukce či vazební síly preferující uspořádanost
života před mrtvými sloučeninami. Naopak! Náhodné
výkyvy od rovnováhy (při kterých může vzniknout velmi
triviální uspořádanost např. periodického charakteru)
směřují vždy zpět k termodynamické (chemické) rovnováze
při vzniku stále jednodušších sloučenin! Dnes už i víme
proč, a to díky německému fyziku Rudolfu Clausiovi
(1822-1888), rakouskému fyziku Ludwigu Boltzmannovi (1844-1906)
a dalším vědcům, kteří odhalili podstatu 2. zákona
termodynamiky, entropie.
Entropie
- postrach evoluce Udělejte si pokus. Vemte dvě černé
(č. 1, 2) a dvě bílé (č. 2, 3) kuličky, postupně s nimi
vždy zatřepejte v podlouhlém korýtku a zapisujte si
výsledky. Uspořádaný stav - tedy ten, který je použitelný
pro další kroky ke vzniku něčeho složitějšího (černé a
bílé kuličky pohromadě) se může vytvořit osmi možnými
pořadími kuliček (1234, 1243, 2134, 2143, 3412, 3421, 4312 a
4321). Ale všech možných kombinací (permutací) je celkem 24
(1:3). Vznikne tedy samovolně dvakrát víc stavů
neuspořádaných, beze smyslu, které nemůžeme (které
příroda nemůže!) použít pro další stavbu něčeho
funkčního a složitého. Budeme-li vycházet (bude-li příroda
vycházet!) jen z nejideálnější možnosti, tedy
uspořádaných stavů (bez ohledu na to, kde se původně
vzaly), zjistíme, že čím více pokusů uděláme, tím
více se bude konečná množina všech výchozích
uspořádaných stavů měnit ve stavy neuspořádané, a to
zcela samovolně, až nakonec budeme mít celou soustavu prvků v
homogenní neuspořádanosti (nerozlišenosti). Žádná
materialisty vysněná a proklamovaná „kumulace drobných
uspořádaností" či jejich selekce se nekoná. O tom je
věda, to ostatní je chybná a velmi zoufalá víra (ideologie)!
Žel, masově rozšířená a učená na školách.
Změnit
tento proces může jen inteligence přímými zásahy (např.
fixací rozlišitelných stavů), nebo nepřímo, do soustavy
vloženým programem - tedy „nepřirozeným",
materialisticky řečeno „nadpřirozeným" zásahem proti
působení spontaneity (samovolnosti v neživé přírodě).
Tak pracuje např. každý řemeslník, dělník, technik,
biochemik či programátor (což je pro materialistu
nepřirozené a nadpřirozené - jde-li o původ přírody). A
tak každá soustava, izolovaná i otevřená, ztrácí
náhodnými energetickými zásahy svoji uspořádanost. Tento
2. termodynamický zákon (entropie) platí ve fyzice i chemii!
Ukazuje, že čím více času neživé přírodě dáme, tím
hůře s ní! Otevřenost či izolovanost soustavy zde nehraje
žádnou roli, entropie vzrůstá v obou typech soustav, není-li
vložen program či nezasahuje-li z vnějšku inteligentní
korektor. Každému středoškoláku by mělo být jasné, že
evoluční spekulace o samovolném (spontánním) vzniku vysoce
uspořádaných soustav neživých prvků náhodnými
energetickými fluktuacemi za dlouhý čas jsou čirý nesmysl.
Proto také v praxi nic takového nikde nepozorujeme -
ale pravý opak: stárnutí, rozklad a samovolné rozpadání
struktur! To je reálná „evoluce", bez
přídavného snění. Tedy devoluce.
Moderní
biochemická laboratoř - postrach evoluce Při
laboratorních pokusech simulujících evoluční bájnou
pradávnou atmosféru Země (tzv. redukční, bez kyslíku)
nebylo nikdy možné bez pravidelných zásahů experimentátora
syntetizovat opticky aktivní L-aminokyseliny, natož proteiny
nebo D-formy DNA/RNA. Samovolnost vytváří racemáty
nepoužitelné pro život. Stejně pak nakonec záření, tlak,
elektrické výboje a vratné procesy zničí i to nepoužitelné
a náhodně uspořádané, co samy tyto různé spontánně
působící energie vytvořily (důvody jsou vysvětleny výše).
Také kondenzační reakce jsou vratné; pokud není odnímána
voda, k trvalému vzniku proteinů nedochází. Jaký nahodilý
proces by asi vybral 20 typů standardních aminokyselin z těch
několika set známých a řadil by je pak v milionech
správných sekvencí do požadovaných proteinů? A to jsme
pořád ještě na hony vzdáleni nějaké nejjednodušší
živé, sebereplikující se buňce! Jsme stále jen na rovině
neživých sloučenin, neživé hmoty. A už tolik problémů!
Evoluční představa vzniku buňky je vskutku špičková
fantazie a zcela nereálná ideologie.
Geochemické
nálezy ze zemských vrstev o nějaké evoluci nevědí zhola nic
Každý organický chemik ví, že v přítomnosti volného
kyslíku se zastaví všechny syntézy mezi organickými
reaktanty. Kyslík na organické sloučeniny působí korozivně:
velmi rychle je oxiduje, rozkládá. Proto evoluční teoretici požadují
nekompromisně, aby dávná atmosféra Země byla bez
kyslíku (tzv. redukční). Pokud by zde bylo i jen malé
množství O2, o evoluci buňky by nemělo smysl ani
začít uvažovat. Jenže dnes je už mnoho desítek let
prokázáno, že žádná bezkyslíková atmosféra nikdy na
této zemi neexistovala! Jednak UV záření rozkládá vodu na
volný kyslík a vodík (fotodisociace), ale hlavně z rozboru
zemských skal a oxidačního stupně nerostů (např. Fe2O3
hematit, Fe3O4 magnetit, UO2-U3O8
uraninit a řady dalších) je zřejmé, že volný kyslík
existoval vždy ve významném množství. Naproti tomu není ani
stopy po nějaké čpavko-vodíko-dusíko-uhličito-uhelnaté
atmosféře, promíchané kyanidy a vodní párou, jak ji (o
měnícím se složení) postulují chemičtí evolucionisté.
Podobně nemáme ani stopy po dávných oceánech plných
organických sloučenin zkoušejících miliony let stát se
životem - jak to požaduje evoluční scénář. Protože
kyslíková atmosféra existovala na této zemi již před
zkamenělinami prvních rostlin a živočichů, jak svědčí
nálezy z nejstarších zemských vrstev, tvrdí
kreacionisté, že hypotézy o chemické evoluci nejsou vědou,
ale ateistickými pohádkami.
Žádné
stopy po miliony let vznikajícím životě Jak by se dalo
očekávat z kreačních představ, nebudeme nalézat v
žádných vrstvách hornin stopy chemicky vznikajícího života
a pomalu postupně se tvořící buňky. A tak tomu skutečně
je! Život se objevuje zcela náhle, nejen v podobě živých
mikroorganizmů (existujících dodnes), ale co hůře pro
evoluční víru, zcela náhle a „odnikud" se vynořují i
velké mnohobuněčné organizmy (metazoa) - a ne jejich
primitivní „předformy". Kuriózní rovněž je, že
jednobuněční jsou spíše ve vyšších vrstvách, zatímco v
kambriu, tedy na začátku (údajných) prvohor, chybí. Tam se
to již mohutně „hemží životem", mnohobuněčnými
organizmy (ve zkamenělinách) a dokonce obratlovci. Tento jev se
nazývá „kambrijská exploze" a evolucionisté pro tak
náhlý výskyt řady organizmů v tak starých vrstvách nemají
žádné vysvětlení. Richard Dawkins o těchto organizmech
řekl: „A my nalézáme mnohé z nich v již pokročilém
stádiu evoluce, hned jak se objevily. Vypadá to, jako by tu
byly zasazeni, bez evoluční historie. Není třeba
zdůrazňovat, že tento objev potěšil kreacionisty." Tak
to je asi jedna z mála pravd, které Dawkins zplodil.
Ad2)
Populační exploze a potopa
Stručný
popis historie stvoření a pádu Podle bible byl Bohem
nejprve vytvořen hrubý polotovar nazývaný „nebe a
země"; ta byla zpočátku pustá a beze světla. Následuje
vytvoření světla, úprava atmosféry a povrchu země,
rozdělení vodního obalu nad zemí a na zemi,
vznik moře. Přichází stvoření rostlin, vodních
živočichů a ptáků, objeví se nebeská tělesa, stvořena
jsou suchozemská zvířata a člověk - to vše v šesti dnech.
Nemusíme si naivně představovat, že Bůh tvořil sám každou
bakterii nebo savčí řád - Kristus je nazýván v bibli
„dílovedoucím" a mnoho duchovních bytostí bylo jistě
společně při práci. Byl to dokonalý svět, zcela odlišný
od našeho dnes. Tento svět nevznikl tak, že jeden tvor bojoval
s druhým a vytekly hektolitry krve, než se nějaký druh
vylepšil a vznikl nový orgán. Ne, takto ne.
Brzo
po stvoření prvního lidského páru (Adama a Evy) dochází k
zneužití té obrovské svobody, kterou od Boha měli (o té si
dnes můžeme nechat jen zdát stejně jako o podmínkách
života v ráji i před potopou). Bůh zasahuje, omezuje život
smrtí (přesto se délka lidského života předpotopní doby
počítá ještě na stovky let), ruší ráj a bezstarostné
živobytí, příroda i svět začínají podléhat stárnutí,
rozpadu a vzájemnému nepřátelství. Bůh mění i biologické
struktury a není vyloučeno, že se teprve nyní začíná
projevovat i fyzikální entropie, která mohla být do té doby
potlačována nějakým jiným fyzikálním zákonem. Na zemi
žijí zvířata i někteří lidé nadměrných rozměrů
(obři), ti však představují spíše deviantní formu.
Dochází k nárůstu zločinnosti a úpadku civilizace.
Následuje prudké zabydlení celé země všemi organizmy, od
pólu k pólu. Lidé se dožívají stovek let, stavějí města,
rozvíjejí vědu, řemesla a umění, a to hned záhy po
stvoření. Dochází ale také k velkému nárůstu bezbožnosti
a zločinosti. Asi 1700 letech od stvoření většina
pozemského života zahyne v celosvětové, rok trvající
potopě, na přímý zásah Boží, který je reakcí na
bezbožnost.
My
už žijeme na zničené, zemětřeseními, sopkami a uragány
zmítané zemi, vytlačeni masami vod na pouhých asi 150
milionů km2 pevniny. Jsme potomky osmi
zachráněných lidí a příroda kolem nás je pouze redukovaná
biosféra, přeživší z kdysi tak bohatého předpotopního
světa. Ochranný vodní obal, který před potopou vytvářel
příjemné (skleníkové) podmínky pro život na rovníku i
pólech, zkondenzoval. Snížil se atmosférický tlak, na
pólech prudce a rychle klesla teplota, na rovníku vzrostla.
Kolapsem ochranné atmosféry se zvyšuje nebezpečné UV i jiné
typy záření z kosmu, stoupá frekvence mutací, genetických
poruch a defektů všeho druhu. Mnoho organizmů zahynulo v
potopě a další vymírají i po ní, protože klimatické i
jiné podmínky nebyly dlouhodobě příznivé jejich životu.
Klesá magnetické pole země, možná že i rychlost světla,
vzrůstá entropie, morfolýza (uvolňování vazeb) a dochází
k řadě přepólování zemského magnetismu. Některá
měření stáří dávají pak dnes nesprávné vyšší
hodnoty, neboť silnější magnetické pole brání rychlé
tvorbě izotopu 14C ve vyšších vrstvách
atmosféry. Dochází k pohybu pevninských desek, vyvrásnění
řady pohoří, k vulkanické činnosti a opětovnému, už však
o hodně pomalejšímu zabydlování celé země. Je toto
reálný obraz historie a mohou fakta konkurovat onomu
evolučnímu pohledu?
Zkameněliny
v ledu Po celém světě nacházíme miliony a miliardy
zkamenělin zahynulých živočichů. To je přesně to, co
odpovídá kreační představě světa stvořeného, v krátké
době bohatého a posléze zničeného v potopě. Zkameněliny
nám ukazují, že rostliny i živočichové žili po celém
povrchu země v nesmírném množství a často v mnohem
větších rozměrech než dnes (ty samé druhy). Ke zkamenění
ryby či suchozemce běžně nedochází (mrtvá ryba nezkamení,
padlý strom nezuhelnatí), natož aby zkameněla celá hejna ryb
a stáda živočichů po milionech kusů! Evoluční teorie nemá
na tento jev žádné vysvětlení. Miliony zamrzlých mamutů a
dalších savců podél pobřeží severní Sibiře až k
Aljašce ukazují, že před potopou mohla tato zvířata žít
po celé zemi díky mírnému klimatu, které vytvářel
ochranný obal (na bázi vody) kolem celé země. V sibiřském
ledu je údajně pohřebeno asi 5 milionů mamutů.
Mamuti
(slovo pochází z biblického hebr. slova „behimoth")
musela být teplomilná zvířata (8 a více tun), protože
podobně jako sloni (ti jsou menší), se kterými patří do
jedné čeledi, nemají na svém těle žádné tukové žlázy.
Zvířata uvězněná v ledu mají ještě v žaludcích a
tlamách nestrávené rostliny (blatouchy, zvonky, ostřice,
fazole atd.), které tam dnes samozřejmě nerostou. Jejich maso
je konzervováno mrazem a je poživatelné. Někdy jsou tato
zvířata roztrhána na kusy, jindy zcela neporušená. Právě
jen zahynutím v potopě lze vysvětlit, proč nacházíme mamuty
i jiná zvířata mnohdy v naprosto neporušeném stavu, zamrzlá
vstoje v ledu (oči, nozdry, srst, kůže atd. mají zcela
neporušenou tkáň a vypadají „jako živé"). Jindy jsou
zvířata pohřbena až 270 m pod povrchem země. Spolu s mamuty
nacházíme ovce, velbloudy, bizony, nosorožce, koně, tygry,
osly a lvy pohřebené po tisících v sibiřském ledu - děje
se něco takového dnes? A jaká vysvětlení pro tyto nálezy
poskytuje evoluční teorie? Zvířata v severních oblastech
zmrzla zřejmě během několika málo hodin poté, co jejich
těla zahynula ve vodách potopy a teplota prudce klesla po
kolapsu oné předpotopní vodní atmosféry. Existuje
nějaké jiné reálnější vysvětlení? Pokud vím, nikoli.
Suchozemské
zkameněliny Na ostatních částech světa (mimo mrazivé
oblasti pólů a vysokých hor) byla zvířata zavalena
usazeninami a nacházíme jejich pohřebiště po celém světě
- už ne většinou měkké části těl, ale kosti či otisky
těl. Formace Karoo v Africe čítá odhadovaných 800 miliard
obratlovců. Naleziště zkamenělých sleďů v Kalifornii
obsahuje přibližně miliardu ryb na ploše 9 čtverečních
kilometrů. Dalším příkladem je pohřebiště zkamenělin v
Kumberlandské jeskyni kostí v americkém státě Maryland.
Tucty rozličných druhů savců zanechaly své kosti v této
jeskyni spolu s plazy a ptáky rozličných podnebí a lokalit.
Na Sicílii najdeme zkamenělé kosti hrochů v takových
množstvích, že byly těženy jako zdroj paliva. Přes 2 000
zkamenělin objevili američtí vědci na stavbě nové trasy
metra v Los Angeles v roce 2000. Většina fosilií se dochovala
nepoškozena. Kosti na řadě fosilních hřbitovů nacházíme
často pohřbeny pod vrstvami naplavenin a promíseny částmi
rostlin, stromů, lasturami a pozůstatky ryb. Vápencové
útvary poblíž Oděsy obsahují asi 4 500 kostí medvědů,
hyen, kanců, mamutů, nosorožců, bůvolů, jelenů, zajíců,
vlků a lišek. Odhaduje se, že na regálech a v depozitářích
přírodovědeckých muzeí a škol po celém světě je celkem
asi 250 milionů zkamenělin rostlin a živočichů, a venku v
zemi pak ještě leží mnoho dalších miliard. Evoluční
teorie, která počítá s miliony let postupně se usazujících
vrstev, v nichž teprve z primitivních organizmů vznikaly nové
formy, nemá na tyto fenomény žádnou přiměřenou
odpověď.
Dinosauři,
lamy, jejich kosti a rytiny Zkameněliny dinosaurů se
nalézají po celém světě. Kostry často vykazují stopy
náhlé, násilné smrti ve vodě. Někteří dinosauři byli
nalezeni v plovoucí pozici s hlavou křečovitě vraženou
dozadu. (Björn Kurten: The Age of Dinosaurs) Evolucionisté
vymysleli zoufalé teorie, aby vysvětlili, proč tato zvířata
(často suchozemská a vodu nemilující) zahynula tímto
způsobem a v takovém množství. (I když existují i
úvahy, zda dinosauři nebyli převážně teplokrevní a nežili
více ve vodě podobně jako krokodýli.) Dinosauři podle
evoluční teorie „nesměli" žít spolu s lidmi
(lidé se ještě v té době „nestačili vyvinout").
Přesto máme velké množství dokladů o pravém opaku.
Nacházíme stopy dinosaurů ztvrdlé v jedné vrstvě se stopami
člověka (stopy lidí někdy označují evolucionisté zcela
bezdůvodně za padělky, viz Richard Dawkins: Slepý
hodinář). Tyto stopy jsou po celém světě. Rytiny
dinosaurů byly nalezeny na stěnách jeskyň a kaňonů např. v
Arizoně či Rhodezii, stejně jako jejich figurky. Pětiprsté
lamy, údajně vyhynulé před 30 miliony let, byly nalezeny
archeology vyryté na nádobách a jejich kostry byly nalezeny ve
spojitosti s kulturou Tiahuanaků (Bolívie).
Uhlí,
ropa, zemní plyn - jaký masivnější důkaz ohromně
bohatého života na počátku země máme hledat? Tlakem lze
dnes vyrobit uhlí z dřevité masy během několika hodin i
minut. Vznik uhlí z biomasy ani nemůže trvat miliony let,
má-li vzniknout skutečné uhlí. Jsou známy případy, kdy
dělníci zaráželi do země dřevěné kůly a špička, která
narazila na kámen, zuhelnatěla. Uhlí pochází velmi zřejmě
ze zbytků rostlin předpotopního světa, pohřebených vodou
pod sedimenty, jinak si jeho vznik neumíme vyložit. Miliony let
rostoucí lesy nezuhelnatí a nikde na světě nenajdeme ani
náznak o pozvolném přechodu mezi rašelinou, lignitem,
hnědým uhlím, černým a antracitem. Na jednom místě se
těží hnědé uhlí, na jiném černé a zase jinde rašelina.
Uhlí se nalézá napříč celým geologickým sloupcem ve
všech částech světa, dokonce i pod póly. Nese všechny
známky rychlého uložení obrovských mas dřevin následkem
vody (tzv. alochtonní vznik uhlí: sloje nevznikly na místě,
kde rostliny rostly, ale potopením „plovoucích koberců"
dřevin) s následným překrytím sedimenty. Uhelné sloje
svědčí o nepředstavitelné mase rostlin, která musela
existovat před potopou. Existují sloje o více jak 30 m
mocnosti, k jejichž vzniku bylo potřeba mnohonásobně
vyšších vrstev dřevin.
Také
ropu a zemní plyn umíme dnes vyrobit z organických zbytků a
lze je vysvětlit jako produkt mechanické a chemické přeměny
zvířecích těl, především ryb. (Existují i anorganické
teorie o vzniku fosilních paliv, nejsou však tak průkazné a
mají řady obtíží, snad i proto jsou jen okrajové).
Evoluční teorie nemá absolutně žádné vysvětlení, kde se
hned na počátku země vzalo tak obrovské množství rostlin a
živočichů pro vznik tak mohutných zásob fosilních paliv.
Pokud tedy zvážíme jen tyto dvě skutečnosti (další
následují) - tj. spousty zkamenělin po celém světě a
ohromné zásoby fosilních paliv, není docela logické, že si
představíme spíše obraz globální potopy, kdy zahynulo nepředstavitelné
množství vyspělých organizmů, než evoluci?
Fosilní
jezera a zbytky mořských živočichů i dalších zkamenělin
Často nacházíme ve světě vysoko položená jezera, zřejmě
pozůstatky celosvětové potopy. Někdy obsahují slanou vodu
jako oceány a moře. Hladina Bajkalu na Sibiři je 457 m nad
mořem a je jasné, že celá Sibiř byla kdysi pod vodou. Bajkal
obsahuje mořské živočichy, žije zde arktický druh tuleně
podobný tuleni žijícímu na Špicberkách, v Kaspickém moři
a Aralském jezeře. V Tibetu najdeme jezera 4 900 až 5000 m nad
mořem, mnohá jezera jsou solná či alkalická, solné pánve
najdeme v ruských stepích i na amerických prériích. Na
nejvyšších vrcholcích hor, např. v Himálajích, najdeme
zbytky mořských živočichů vysoko nad mořem, na Sahaře
najdeme vyschlá koryta řek. Zajímavé jsou nálezy
zkamenělých zvířecích stop, které ukazují, jak zvířata
utíkala před potopou do vyšších poloh, často klouzala zpět
po břiše dolů a opět se snažila dostat nahoru před
stoupající vodou, pak najdeme jejich těla v obrovské průrvě
nahromaděná pod usazeninami, zvířata, která spolu běžně
nežijí.
Sedimenty
a vulkanické horniny Nejen že je 71% (362 mil. km2)
povrchu Země pod vodou, což je naprosto nevídaný jev v
planetárním měřítku (na Marsu hovoří vědci také o
katastrofální potopě v minulosti, ale zatím není jasné, kde
je ona voda), ale i pevniny, na kterých žijeme, jsou z větší
části pokryty usazeninami (skálami) nanesenými vodou.
Naplaveniny štěrku, písku, vápencové, břidlicové a
jílovcové skály nacházíme po celém světě. Na
univerzálnost potopy ukazuje také jíl, který by mohl být
podle některých teorií sopečného původu a byl nakonec
usazen vodou. Universitní profesor dr. I. Le Riche již před
mnoha lety předložil argumenty, že jíl je sopečného původu
a že jeho všudypřítomnost a povaha i způsob uložení je
důkazem pro univerzální potopu. Jíl pokrývá rozsáhlá
území ve střední Evropě, severní Francii, Belgii, v údolí
Rýna, nalézáme jej ve Slezsku, Polsku, Rusku, vystupuje vysoko
do Karpat, kde tvoří ložiska o mohutnosti až 610 m. Ve
Spojených státech je jíl v celé rozloze řeky Mississippi, je
značně rozšířen v Číně. Evolucionisté vykládají často
jíl jako důsledek činnosti ledovců, ale je to velmi
obtížný výklad právě z důvodu obrovských ploch pokrytých
tímto materiálem, sestávajícím z drobounkých hranatých
částic bez jakékoliv struktury (klastické horniny).
Vysvětlovat geologické útvary činností ohromného množství
vody působící v krátké době globálně po celé zemi je
mnohem snazší než tyto útvary vysvětlovat dlouhodobými
evolučními procesy, tzv. uniformitarianismem, posuvy
kontinentů, ledovými dobami a horotvornou činností
probíhající po miliony let. Argumenty pro nanesení všech
vrstev najednou viz níže (v Ad4).
Skalní
masivy a kreační představa potopy Nikde na světě není
úplný geologický sloupec tak, jak ho vyžaduje evoluční
obraz světa. I Grand Canyon v USA (Arizona) vykazuje jen
polovinu, zkameněliny permu leží na karbonu a ten přímo na
kambriu. Chybí ordovik, silur i devon. Geolog Suess řekl, že
je to udivující. (The Face of the Earth). Abyste viděli
celý sloupec třeba v USA, musíte hodně cestovat: pre-cambrium
a paleozoik lze najít v Grand Canyonu, mesozoic ve východní
Arizoně, třetihory v Novém Mexiku. Ještě těžší je
vysvětlit, proč se některé geologické období „opakovalo
třeba 5x" a proč existují stovky tzv. „přeházených
vrstev" - jak to potřebuje evoluční víra. (Highlands ve
Skotsku, Britská Kolumbie, Montana, Alberta, velká část
Švýcarského alpského regionu, Čína, Skandinávie atd.)
Pokud jsou fosilie evolučně pokročilých organizmů příliš
dole (ještě se neměly vyvinout) evolucionisté je nazývají
„stratigraphic leaks" (dislokace), pokud jsou příliš
nahoře, jsou to „re-worked specimens" (diskordance).
Ledovcový
Národní Park v USA má blok prekambrického vápence (údajně
starý 1 mlrd. let) spočívající zcela přirozeně na
křídovém podloží (údajně starém 100 mil. let) - mělo
by to být tedy obráceně. Evoluční geologové věří,
že tento „špatně uložený blok" se posunul
horizontálně přes okolní oblast. Je však dlouhý přes 500
km, přes 50 km široký a kolem 10 km silný! Dr. Henry Morris
ukázal, že přesmyk takového masivu by byl fyzikálně
vyloučen, i kdyby třecí plochy byly naolejovány. Evoluční
teorie však tyto neuvěřitelné procesy vyžaduje po celém
světě, aby se vyhovělo „správnému pořadí vyvíjejících
se živočichů". Problém je, že styčné plochy většiny
vodou nanesených vrstev nejeví nejmenší známky drcení,
lámání či nějakého pohybu, ale vrstvy leží zcela
přirozeně na sobě, jak byly naneseny vodou. Mnohá vysoká
pohoří světa byla sice po potopě vyvrásněna v důsledku
pohybu pevninských desek (to nejsou sedimentární vrstvy)
vlivem obrovské váhy vod oceánů - např. zdvihání Himálaje
pokračuje ještě dnes za doprovodu četných zemětřesení.
Naproti tomu sedimentární vrstvy leží zcela přirozeně jedna
na druhé bez sebemenších známek pohybu jednotlivých
mezivrství, a k žádnému, pro evoluci tak potřebnému posunu
„starších na mladší" nedochází. Pokud tedy tento
imaginární posun a zvětrávání nebudeme z evoluční víry
postulovat, budou často zkameněliny „primitivních a
jednoduchých" organizmů nahoře a těch pokročilých a
vývojově vyšších dole!
Protozoa,
smrková a pylová zrna Jak jsem již uvedl, protozoa -
jednobuněční (ze kterých se měl dle evolučních představ
vyvinout život) úplně chybí v kambriu, tedy na počátku
prvohor, zatímco mnohobuněční (metazoa), tedy mnohem
složitější organizmy, jsou zde v hojnosti přítomni.
Jednobuněční se nalézají až nad kambriem. Takže stovky
složitějších živočichů se nalézá dříve, nahlíženo
brýlemi evoluční víry než ti, ze kterých se vyvinuli.
Geologem Cliffordem Burdickem byla nalezena smrková a různá
pylová zrna ve všech vrstvách Grand Canyonu (USA), od kambria
vzhůru, což ukazuje na růst těchto plně vybavených rostlin
už před údajnými 500 miliony let. Burdick říká: „Objev
Gymnospermových a Angiospermových pylových zrn v kambriu a
prekambriu přináší skutečný problém…nález spor rostlin,
které jsou přinejmenším těsně příbuzné smrkům, v
prekambriu, dělá velkou potíž myšlence na evoluční vývoj
těchto specializovaných rostlin." (Clifford Burdick Microflora
of the Grand Canyon).
Nálezy,
které jsou v evoluční teorii „zakázány", v kreační
nepřekvapují Kovová váza se stříbrným reliéfem
květin byla nalezena ve skále u Dorchesteru (Massachusetts) r.
1851 jedním dělníkem z lomu. Geologové prohlásili, že
skála je miliony let stará. Kovová krychle s vyrytým
žlábkem po obvodu byla nalezena dr. Guretem r. 1885 u
Vocklabrucku v Rakousku, když byl rozlomen velký kus uhlí
(50-300 mil. let staré). Roku 1883 byl v uhlí objeven náprstek,
roku 1976 informoval Harry Wiant o lžíci uložené v
uhlí, dále byla uveřejněna informace (CRSQ 1971) o nalezeném
železném kotlíku v uhelném balvanu. Roku 1853 přišla
zpráva o železném nástroji uloženém v uhelné sloji
v okolí skotského Glasgowa. Podle zprávy uvedené v časopisu
Scientific American (5. 6. 1852) se v uhelných vrstvách našla kovová
loď a nádoba se stříbrnou vložkou. Tento seznam
by šlo ještě rozšiřovat, nesmíme však zapomenout, že
evoluční vědci nemají žádný zájem o publikování těchto
nálezů a jejich uchování, takže některé z nich i ležely
delší dobu v muzeích a pak se záhadně ztratily. Vypálená
hliněná figurka byla nalezena r. 1889 mužem, který vrtal
díru pro vodu ve státě Idaho ve skalním masivu v hloubce 90
m. Skála byla odhadnuta na 10 milionů let.
Zlatý
opracovaný řetěz, s konci uvízlými v uhlí, našla r.
1891 žena v Illinois, když rozlomila velký kus uhlí. Dvě
kostry, připomínající lidské, byly nalezeny při
těžbě třetihorního uhlí v nováckých dolech r. 1951. Otisky
dětských nožiček a botičky, z nichž jedna rozšlápla
trilobita, který musel v té době být živý, protože nesl
známky hojení, nalezl v kambrijských skalách (500 mil. let,
kdy neměli žít ještě ani savci) ve státě Utah sběratel
trilobitů William Meistern 1. 6. 1968. Lidské stopy v
křídě i karbonu byly nalezeny v amerických
státech Texas, Virginie, Pennsylvanie, Kentucky, Illinois,
Missuri a západně ke Skalnatým horám. A co na to
evolucionisté? Albert C. Ingalls v The Carboniferous Mystery říká:
„Jestli člověk nebo i jen jeho opiččí předek, nebo i jen
savčí předek opic, existoval v období karbonu v jakékoliv
podobě, pak celá věda geologie je úplně chybná, takže
geologové se mohou vzdát svých míst a jít dělat třeba
řidiče náklaďáků. Alespoň prozatím věda odmítá
atraktivní vysvětlení, že by člověk učinil tyto tajemné
otisky svou nohou do bláta karbonové doby".
Další
utajované nálezy Prokřemenělé lidské mozky byly
nalezeny na Blanensku v ČR, onen člověk by musel žít ve
společnosti dinosaurů; ale také v bývalé SSSR u vesničky
Odincevo (karbon, 350-270 mil. let), tento člověk by žil v
prvohorách. Stopy koňských kopyt byly nalezeny v
oblasti Velkého kaňonu (prvohory) v Arizoně. Kladívko
(želízko i topůrko) pevně uzavřené v
pískovcové skále 135 mil. let staré bylo nalezeno r. 1934 v
Texasu. Byl nalezen starobylý mayský reliéf ptáka
podobného archeopteryxovi, takže by mezi nimi muselo být 130
milionů let dle evoluční chronologie. Stopy člověka
ve tvrdých druhohorních vápencích byly nalezeny na Slovensku
u vesnice Koňská, okres Martin, dále dětské nožičky
otisknuté do kamene. Zkameněliny moderních lidí nebo
lidí velmi podobných moderním, pohřbené hluboko nebo ve
vrstvách datovaných jako hodně staré, jsou evolucionisty
ignorovány a nepublikovány. Např. Ethiopean jaw (3-4
mil. let), dále lidi ze Swanscombe, Galley Hillu, Grimaldi,
Oldoway, Foxhillu, Wadjaku aj. Všichni jsou prakticky k
nerozeznání od současných lidí.
Lidští
obři a zvířata nadměrných rozměrů 5,1 metru vysoká
lidská kostra byla nalezena v Gargayamu na Filipínách,
kosti jiných obrů nalezli výzkumníci v jihovýchodní
Číně. Měřili více než 3 metry. Na Cejlonu byly nalezeny zbytky
člověka, který musel být vysoký kolem 3,9 metru. V
Tuře, blízko hranic s východním Pákistánem, byla nalezena kostra
člověka 3,3 m dlouhá. Již jsem se také zmínil o zkamenělých
otiscích lidských chodidel nadměrných rozměrů, které
nacházíme na různých místech země. Kostru lidské nohy
včetně chodidla objevili prospektoři r. 1877 v údolí Spring
Valley v Nevadě. Kost vyčnívala pevně usazena v křemenci,
lékař potvrdil, že jde o lidské kosti nadměrných rozměrů
(od kolena k patě 97,5 cm). Roku 1925 odkryla skupina
amatérských výzkumníků kostry osmi prehistorických obrů,
měřících od 2 do 3 m. Měli na sobě mohutné měděné
brnění.
Mezi
nalezenými zkamenělinami byly objeveny také obrovité formy
téměř všech dnes žijících druhů zvířat. Mezi plazy
to jsou známí obrovití dinosauři, stejně tak gigantické
želvy. Savci jsou obvykle dvojnásobné velikosti ve
srovnání s jejich současníky. Byly nalezeny např.
gigantické formy následujících savců: medvědů, velbloudů,
panterů, prasat, nosorožců, slonů, tygrů a vlků. Také
obrovské zkameněliny ptáků. Stejně tak hmyz s
rozpětím křídel více než půl metru (např. vážka).
Základem evoluční teorie je učení, že tak, jak se zvířata
rozvíjejí co do složitosti, vzrůstá i jejich velikost. A tak
je skutečnost těchto obrovitých zkamenělin spíše v souladu
s kreačním obrazem dávného stvořeného světa, než s
evoluční vírou.
Nezvyklé
stavby, nápisy a tradice o potopě Francouzský batiskaf
Archiméde objevil r. 1957 na dně 135 mil. let (dle evoluč.
počítání) starého kontinentálního šelfu severně od
Puerta Rica obrovské skalní konstrukce, jakási
kyklopská schodiště, vysekaná do skály. R. 1954 objevil
Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v
hloubce 4500 m u pobřeží Irska otisky stop neznámé
bytosti, vzdáleně připomínající lidské. V jižním
Atlantiku byly objeveny gigantické kamenné trosky
(125-130 mil. let), v Peru byly objeveny r. 1952 zbytky skalních
pahorků, přeměněných v sochy veleještěrů
Stegosaura a Todoxona. Na podzim r. 1868 v povrchovém uhelném
dole v Ohiu uvolnil horník James Parsons rozměrnou vrstvu
uhlí. Ta se sesula a odhalila břidlicovou stěnu pokrytou
hieroglyfy.
Jak
jsem již uvedl, po celém světě jsou roztroušeny tradice o
dávné vodní katastrofě, která postihla celou zemi. Jen
pro příklad: Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní
jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila
celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají
prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska
vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od
počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla
zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti
prvního člověka Kumu-Honus („muž ze země", tedy
stejný význam jako hebrejské Adam) upadli jeho potomci do
mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to
byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla
celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na
Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany,
Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními
doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál.
Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o
Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní,
porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis.
Německý
učenec dr. Richard Andreé sestavil sbírku 88 různých zpráv
o potopě: 20 z Asie, 5 z Evropy, 7 z Afriky, 10 z Austrálie a
jihomořských ostrovů a 46 od amerických národů. Že by to
byly všechno výmysly či báje o nějaké místní povodni? A
jaký smysl by měl v takové místní potopě tak ohromný
koráb, když stačilo přestěhovat se jen na jiné místo? Je
tedy hodně divné, po pročtení třeba i jen zlomku všech
těchto argumentů, že mnoho vědců věří kreačnímu obrazu
biblické potopy, jako dost dobře prokázané a na faktech
zakotvené historické události?
Ad3)
Zkameněliny jen konečných forem
Zkamenělá
minulost zvířat a rostlin (stejně jako zapsaná minulost)
nesvědčí o evoluci Jak bylo řečeno, představy o
minulosti je nutno ověřovat a podle nich upravovat původně
navržený model. Pokud zjistíme, že do původní představy
mnoho faktů nezapadá, musíme se jí úplně zbavit a
nevyhovující model odhodit. Ne opačně, že budeme fakta a
nálezy upravovat tak, aby původní hypotéza obstála za
každou cenu. Ne tak, že si původní model o minulosti
oblíbíme, uděláme z něj dogma a budeme se pak chovat stylem
„nehodící se škrtněte.
Některé
minulé procesy a zásahy do samovolného běhu přírody se
zachovají ve formě „stop". U dávno žijících a již
uhynulých zvířat to mohou být skutečné stopy ve vrstvách
země, zkamenělé otisky jejich chodidel, stopy po vláčení
některých tělesných orgánů (končetin, ocasu atd.), jindy
to jsou zkamenělé (fosilizované) zbytky kostí, koster někdy
i měkkých orgánů a celých těl. Nalézáme v těchto
zkamenělých stopách minulosti přesvědčivý obraz evoluce,
tedy postupného dlouhodobého vývoje tkání, orgánů a
organizmů? Nebo spíše náhlé stvoření hotových forem?
Chybějící
mezičlánky Je humorné, jak se evolucionisté už od
Darwinových dob vyrovnávají s nepříjemnou a do očí
bijící skutečností, že o všech těch údajných, miliony
let probíhajících transformací zvířecích těl, od
jednobuněčných až k člověku, fatálně chybí jakékoliv
doklady v zemských vrstvách. Přitom to je přesně to, co
bychom očekávali od kreační představy původu organizmů,
které byly stvořeny rychle a bez mezičlánků, a pak už jen
docházelo k populačním explozím, segregaci plemen, degeneraci
či vymírání - nikoli k vývoji druhů. Ano, můžeme naprosto
směle prohlásit, že obraz zkamenělin ukazuje všechno jiné
než evoluci. Darwin si toho byl dobře vědom, když napsal:
„Pokud se týká teorie /evoluce/, muselo existovat obrovské
množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není
příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně
odstupňovaných druzích?" Kreacionista odpovídá:
protože vaše představa, že se druhy vyvinuly jeden z
druhého, je mylná. Opusťte tento nesmyl a toto vaše
evoluční dogma.
Evoluční
výmluvy, proč chybí zkameněliny přechodných forem. Jedna
výmluva zní: ještě je najdeme, někde určitě
leží, zatím jsme je neobjevili. Na to říká švédský
botanik a genetik profesor Nilsson: „Není ani možné udělat
jen napodobení evoluce z paleobiologických dat. Fosilní
materiál je dnes už tak kompletní, že nedostatek
přechodných sérií nemůže být vysvětlován nedostatečným
materiálem. Absence je skutečná a nikdy nebude
vyplněna." (Was Darwin Wrong?) Další výmluva zní
takto: organizmy, které představovaly meziformy,
byly slabší a nezachovaly se. Tuto výmluvu použil např.
docent Komárek z UK při naší veřejné disputaci o evoluci.
Je to zcela směšný argument. Jednak se ve zkamenělinách
zachovávají silní i slabí. Zkamenění není závislé na
tom, jestli je tvor třasořitka nebo mocný drak. Tělo zhyne a
zkamení, nebo nezkamení. A to druhé: přechodnými články,
podle vlastní evoluční teorie, byli právě ti silnější
tvorové, kteří se někam vyvíjeli a vítězili v boji o
život, byli více fit než jejich okolí. Tato výmluva tedy
také neobstojí. Ukazuje jen na zoufalství evolucionistů
zamlžit nepříjemné skutečnosti, které nejsou „fit"
pro evoluci.
Další
výmluva zní takto: Druhy se vyvíjely
pokoutně, skrytě, rychle a v malém množství, proto
nezanechaly přechodné zkameněliny. Pak se rozšířily do
okolí a nastala dlouhá doba stagnace, bez velkých změn - a to
jsou ty zkameněliny, co máme. Této výmluvě se říká
punktuační teorie (alopatrie - Gold, Eldredge). Je to ovšem
legrační: mnoho let nás učili, že evoluce probíhá tak
pomalu, že změny v organizmech nemůžeme ani postřehnout. A
nyní nás učí, že evoluce probíhala takovým fofrem, že
její stopy nestačily skály zaznamenat. Podstatné je, že
punktuační teorie neodpovídá gradualizmu, tedy darwinizmu, a
vlastně nechtěně podporuje kreacionizmus. Ano, druhy se
objevují náhle, plně komplexní a vybavené pro život. Tato
teorie staví na tom, co není: přechodné formy. Alopatrii
nikdy nikdo nikde nepozoroval a kdyby se byla skutečně
odehrávala, došlo by k chaosu a míšení všech nových forem
organizmů se starými, původními, a tak nevypadá obraz
zkamenělin. Další výmluva Mezičlánky
nikdy neexistovaly (to je přesně to, co říkají
kreacionisté). A to proto, že kdysi dávno jedna opice náhle
porodila člověka - říká se tomu megamutace. Nebo z jednoho
plazího vejce se vyklubal pták. Nutno říci, že tato teorie
nebyla nikdy evoluční komunitou přijata, říká se jí teorie
„nadějných monster" (Goldschmidt, Schindewolf). Přijata
nebyla proto, že si nikdo neumí představit, jak by se třeba
plazí zygota mohla rýhovat do ptačího fenotypu.
Další
výmluva říká, že mezičlánků je vlastně
dost. Vůbec nechybí, to jen kreacionisté je vyžadují. Jeden
významný evolucionista mi dokonce řekl, že jich mají víc
než je potřeba. Tato výmluva, stejně zoufalá jako ty
předchozí, vychází z nepochopení, co je vlastně
mezičlánek, a také z ignorování zákonitostí statistiky.
Mezičlánek je taková forma organizmu, která nepochybně
prokazuje fenotypický, příp. genetický vztah ke dvěma
odlišným taxonomickým (evolučním) úrovním, které má
spojovat. Proto by mezičlánků muselo být obrovské
množství, mají-li být propojeny např. třída ryb s
třídou obojživelníků, plazů, savců či ptáků. Tvrzení,
že nějaký dávný obojživelník byl předchůdcem plazů
vychází jen z evoluční víry, nikoli z faktů
zkamenělin. Toto tvrzení by se muselo pomocí milionů
mezičlánků teprve dokázat! Jinak můžeme, bez evoluční
víry, stejně tak dobře prohlásit, že plazi se změnili v
ryby a ryby v mořské houby. Ve zkamenělinách není žádný
důkaz ani pro jedno z obou tvrzení. Proto někteří vědci
přišli s tím, že opice jsou zdegenerovaní lidé, protože
opičí embryo opakuje lidská stádia, ne naopak (G. Bourne, A.
Bělov, V. Vitaljev). Bez evoluční víry „zrozené" z
vakua faktů se nedá vůbec poznat, co pochází z čeho a zda
se vůbec „nějaký vývoj" kdy konal. Např. v oblasti
antropologie říká doktorka Pat Shipmanová: „...nevíme, kdo
pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází..."
(CRSQ 3/88)
Také
statistika nefandí výmluvám, proč nejsou zkameněliny. 150
let po Darwinovi máme dostatečně velký reprezentativní
vzorek zkamenělin (je zkatalogizováno 250 milionů zkamenělin
s 250 000 druhy organizmů) a je zřejmé (ve zkamenělinách je
to podobné jako mezi živými tvory dnes), že mezery mezi
třídami jsou pravidelné, tedy zákonité. Což prokazuje -
pokud je statistika věda - že žádné mezičlánky nikdy
nežily! Vymyslete si nějakou teorii, proč v obrovském
pytli mincí, sebraných po všech různých městech České
republiky, jsou zastoupeny jen třeba padesátníky, koruny,
dvoukoruny, pětikoruny atd., ale žádné dvaapadesátníky,
stodvacetníky či třiceti pětikoruny. Možná najdete v pytli
převálcovaný padesátník nebo provrtanou či zohýbanou
korunu, podložku či knoflík, nebo mince, které se již
nepoužívají (to jsou ty kýžené mezičlánky!), ale nic
víc. Vymyslete si teorii, kam všechny ty mezičlánky zmizely a
zda se ještě najdou! Vždyť jich muselo žít kdysi o hodně
víc než těch konečných forem!! To, že si to evolucionisté
již 150 let uvědomují a vymýšlí zoufalé teorie, proč
mezičlánky nejsou, nejlépe dokazuje, že by být měly!
Mezičlánky nepožadují jen kreacionisté, ale především
nečisté svědomí evolucionistů.
Organizmy
se vyskytují náhle Nejstarší horniny, v nichž se
nacházely fosilie vícebuněčných organizmů, byly donedávna
horniny kambria. V těchto sedimentech leží miliardy a miliardy
fosilií vysoce komplikovaných živých organizmů. Nalézáme
mezi nimi houby, korály, medúzy, červy, měkkýše a korýše;
v kambriu se našly skutečně všechny hlavní formy
bezobratlých a dnes už i obratlovci. Tato zvířata byla
tak vysoce komplikovaně organizována, že by byla podle
opatrných odhadů potřebovala 1,5 miliardy let pro svoji
evoluci. Z toho důvodu jsou tyto vrstvy nazývány kambrijskou
explozí, jak jsem o tom již psal. Co se však nestalo. Nejprve
v Austrálii, a potom i na jiných místech světa, byla objevena
tzv. ediakarská fauna v horninách před kambriem (670 mil.
let). Jsou to živočichové až 1 m dlouzí a žili asi v
mělkých mořích. Kde se tam vzali a jak a z čeho se vyvinuli?
Pořád stejné otázky bez evolučních odpovědí.
Staré
horniny na Novém Foundlandu odhalily tvory dlouhé až dva
metry, proto dohady, kdy došlo k hlavní divergenci
živočišných kmenů, se zvýšily už na 1200 milionů let! Je
to proto, že je málo fakt, píše evoluční přírodovědecký
časopis Vesmír. Ten si také klade správnou otázku: Byla
velká zvířata na Zemi dříve? Co na to kreacionizmus? Za
prvé: kambrium a prekambrium jsou uměle vytvořené pojmy
evoluční teorie. Kambrium není „dole", ale všude
možně, často právě nahoře, a může to být jedna z mnoha
vrstev, vzniklých sedimentací před pár tisíci lety za
celosvětové potopy. Za druhé: jak bychom očekávali od
teorie stvoření, život se vyskytuje zcela náhle, bez
nějakých předchozích vývojových řad, organizmy plně
rozvinuté. Za třetí: evolucionisté mají stále
větší problémy s nedostatkem času pro údajnou chemickou i
biologickou evoluci od vzniku a zchladnutí Země. Za
čtvrté: všechny nálezy, které se do evoluční
představy nehodí, se bagatelizují, neuvádějí či
prohlašují za padělky.
Bezobratlí
- obratlovci - žádné spojení Představa, že se
obratlovci vyvinuli z bezobratlých, je pouhá domněnka, kterou
fosilní nálezy ničím nedokládají. Na základě srovnávací
anatomie a embryologie živých forem navrhovali někdy
evolucionisté téměř každou skupinu bezobratlých jako
předka obratlovců. K přechodu od měkkýšů k obratlovcům
údajně došlo přes stadium chordat. Dokazují fosilní nálezy
takový přechod? Ani v nejmenším. F. D. Omaaney k tomu řekl:
„Jak tento první kmen chordat (strunatců) vznikl, jaká
vývojová stadia prodělal, aby konečně mohli vzniknout rybám
podobní tvorové, nevíme. Mezi kambriem, kde měl
pravděpodobně svůj původ, a ordovikem, kde se vynořují
první zvířata, která mají rybám podobné znaky, leží
propast asi 100 milionů let, kterou asi nikdy nebudeme moci
vyplnit." Tento citát je z doby před nalezením
obratlovců v kambriu, což celou evoluční situaci ještě
komplikuje, protože je nyní jasné, že obratlovci žili spolu
s bezobratlými už před kambriem, beze stop nějakého vývoje
jedné či druhé skupiny.
Ostré
ohraničení hlavních tříd ryb Prostudujeme-li Romerovu
knihu „Vertebrate Paleontology", docházíme nevyhnutelně
k závěru, že všechny větší třídy ryb jsou jedna od
druhé ostře ohraničeny, aniž by je spojovaly přechodné
formy. Dva řády bezčelistnatých (Agnatha), Osteostraci a
Heterostraci, byli vždy pokryti kostnatým či jiným tvrdým
materiálem, a většina byla pancéřována kostěnými deskami.
K tomu (evolucionista) Romer: „V sedimentech mladšího siluru
a staršího devonu se nalézají mnozí rybám podobní
obratlovci, a je zřejmé, že předcházel dlouhý vývoj. Ale o
dějinách tohoto vývoje nevíme prostě nic." O řádu
Ostracoderma (Osteostraci) píše: „Když tyto Ostracodermy
poprvé zahlédneme, mají už za sebou dlouhou historii a jsou
rozděleny do více od sebe odlišných skupin." O
Heterostracích píše Romer, že s ostatními formami třídy
Agnatha zřejmě nejsou moc blízce příbuzné. Pokud se ale
vyvinuli, musejí mít také za sebou dlouhou vývojovou
historii. Ale stejně jako Ostracodermy se objevují náhle a bez
odkazu na nějaké evoluční předky.
Mezi
Placoderma existovalo asi šest hlavních typů zvláště
utvářených ryb. O nich říká Romer: „Existují sotva
společné rysy, jež tyto skupiny navzájem spojují, kromě
skutečnosti, že bez výjimky jsou velmi pozoruhodní." O
něco později říká: „Objevují se v době - zhruba na
přelomu siluru a devonu - kde bychom očekávali vlastní
předky žraloků a jiných vyšších skupin kostnatých ryb.
Očekávali bychom málo specializované formy, jež by se
pěkně zařadily do našeho předem stanoveného evolučního
schématu. Jsou takoví zástupci rodu Placoderma? Vůbec ne.
Místo nich nacházíme řadu téměř nemožných typů, jež se
nehodí do žádného schématu. Takové, kde se na první pohled
zdá, že nemají původ ani se nehodí jako předkové pro
nějaké pozdější a pokročilejší typy. Skutečně se
kloníme k názoru, že tato Placoderma, jež tvoří tak
důležitou součást devonské historie ryb, je epizodou
stojící mimo schéma. Bylo by to zjednodušilo situaci, kdyby
byli nikdy neexistovali!"
Kostnaté
ryby - evoluční předek neznámý O typických kostnatých
rybách informuje Romer, že k jejich vystoupení ve fosilních
nálezech dochází „krajně náhle."… „Společný
předek skupiny kostnatých ryb je neznámý". Erool White,
evolucionista a expert na ryby, řekl ve své řeči o
dvojdyšných rybách k „Linnaean Society of London":
„Ať už panují obecně o tomto bodu jakékoli představy,
původ dvojdyšných ryb jakož i všech ostatních větších
skupin ryb, jež znám, je pevně zakotven v nicotě ..." O
něco později řekl: „Často jsem přemýšlel o tom, jak
nerad bych před soudem dokazoval organickou evoluci."
Přechod
od ploutve k noze nezachován (ryby-obojživelníci-plazi)
Podle předpokládaného evolučního pořadí vývoje života se
z ryb vyvinuli obojživelníci. Tato proměna by si musela
vyžádat mnoho milionů let a probíhat s nesčetnými
přechodnými formami, které bychom měli nalézat jako
mezičlánky. Mezi fosilními nálezy se pilně hledaly
přechodné řady, takové, jež vedou od ryb k
obojživelníkům, ale do dneška nebyla žádná taková řada
nalezena. Spojovací článek mezi lalokoploutvými rybami
skupiny Rhipidistia a obojživelníky, jenž by nejspíše
přicházel v úvahu, a proto byl navrhován, je čtvernožec
Ichthyostega. Jaké jsou skutečnosti? Nebyla nalezena ani
jediná přechodná forma, jež by ukazovala mezistadium mezi
ploutvemi Crossopterygií (lalokoploutvých ryb) a nohou
Ichthyostegy. Končetiny, pletence plecní a kyčelní pás
Ichthyostegy jsou už typu obojživelníka a nevykazují stopy
vývoje z ploutví. Existuje zásadní rozdíl mezi anatomií
všech ryb a všech obojživelníků, jež není překlenut
žádnými přechodnými formami.
U
všech ryb - žijících stejně jako fosilních - jsou
pánevní kosti malé a volně vsazené do muskulatury.
Neexistuje spojení mezi pánevními kostmi a páteří. Není
také třeba. Pánevní kosti nenesou váhu těla a ani nemohou.
Neexistují „běhající" ryby, včetně kráčejícího
sumce z Floridy. I tato ryba neběhá, nýbrž souká se po
břiše, přičemž provádí stejné pohyby jako ve vodě.
Čtvernozí obojživelníci naproti tomu - živí i fosilní -
mají velké pánevní kosti, jež jsou spojeny pevně s
páteří. Tak musí být tělo stavěno, aby mohlo zvíře
běhat. Tuto anatomii nacházíme u všech obojživelníků, ale
nikdy u ryb, ať už živých či fosilních.
Nemilou
epizodou pro evoluční scénář byl také nález živé
latimerie (Latimeria chalumnae) - která se vůbec, jak
ukázala pitva, nepřipravovala na život na souši. Zatímco
dnes žijící plazy a obojživelníky lze zcela snadno rozlišit
na základě stavby kostry, jsou ještě mnohem snadněji k
rozeznání podle svých měkkých částí. Skutečně
nejjistější rozlišovací znak, jenž dělí obojživelníky
od plazů, je amnioticky se vyvíjející vajíčko plazů.
Proměna bezobratlého v obratlovce, ryby ve čtvernožce či
letu neschopného zvířete v létající, to vše je několik
příkladů pro změny, jež vyžadují skutečně převrat v
celé stavbě těla. Takové přestavby by musely vykazovat
snadno zjistitelné série přechodů ve fosilních nálezech,
pokud k nim došlo skutečně cestou evoluce. Evolucionista RNDr.
Jozef Klembara přiznává, že i ti „…nejprimitivnější
plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od
všech známých prvohorních obojživelníků, a tak tedy
specifický původ plazů je doposud n e z n á m ý."
Neexistuje
žádný doložitelný přechod od plazů k savcům Mnoho
specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a
fyziologii mimo kostru. K tomu se připojuje zvláštní způsob
rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání
mláďat a přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné
rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců nejsou nijak
překlenuty přechodnými formami. Všichni savci - žijící či
fosilní - mají na obou stranách v dolní čelisti jedinou
kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci - žijící či
fosilní - mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a
třmínek. Avšak každý plaz - žijící či vymřelý - má
alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou
kůstku, třmínek. U některých fosilních plazů jsou počet a
velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími druhy
redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by
vykazovaly například tři či dvě kosti spodní čelisti nebo
dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit,
jak by byly přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly
mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly převáděny
do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li
pečlivě doklady o plazech podobných savcům, jeví se pod
zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona
a Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází
najevo, že „savcům podobní plazi" ve skutečnosti
vůbec savcům podobní nebyli.
Také
časové údaje dle evolučního počítání neodpovídají
představě. „Plazy podobné savcům" z podtřídy
Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve
svrchním karbonu, možná dokonce ve starším svrchním
karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se říká, že
stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze
spodního permu. Podle chronologické tabulky evoluce je to
přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné
pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je
jedna z nejranějších mezi známými skupinami plazů a ne
nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla
dokonce už dlouho před vystoupením dinosaurů. Dr. J. Gish
říká: „Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a
plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je
otcem myšlenky, než z toho, co můžeme skutečně vyvodit z
fosilií."
Ptakopysk
(Ornithorhynchus) - kam s ním? Bobru podobný ocas se
šupinami, tělem připomíná krtka, plave zdatně i pod
hladinou, má kachní zobák s elektrosenzory, kterým umí
přijímat slabé elektrické impulsy jako některé ryby a
hledat tak kořist i pod bahnem, má prasečí očka, hustou
srst, kloaku a jedovou žlázu jako někteří plazi, snáší
vejce jako třeba ptáci a je to obojživelný savec!! - slepá
vylíhlá mláďata mají mléčné zuby a sají mléko, které
prosakuje z mléčných žláz do trsů srsti jejich matky.
Dospělí jedinci mají místo zubů kostěné destičky. Na
končetinách má ptakopysk drápy a plovací blány, které
však na rozdíl od kachny umí srolovat a použít tak jen
drápy pro hrabání. Z takového zvířete by evolucionisté
měli být na mrtvici, a také dlouho byli. Je to živý
mezičlánek? Ovšemže není - co by asi spojoval? A tak, aby se
zbavili nepříjemného tvora, zařadila jej evoluční sekta do
zvláštní čeledi: ptakopyskovití, v řádu ptakořitných
(dosl. jednootvorových), podtřída vejcorodých v třídě
savců. Co s ním? Je to typické mozaikové zvíře,
„nehodící se" do evolučního obrazu světa. Kdyby ho
byl Bůh nestvořil, evolucionistům by to hodně ulehčilo už
tak dost obtížný život.
Původ
létání - hádanka evoluce Původ létání by musel
představovat výborný test k volbě mezi modelem evoluce a
modelem stvoření. Téměř každá struktura zvířete, které
nelétá, by musela být změněna, aby mohlo létat, a navíc
přechodné formy by musely být ve fosilním stavu snadno
nalezeny. Nadto se prý schopnost letu vyvíjela čtyřikrát
zcela nezávisle na sobě - u hmyzu, ptáků, savců a
vymřelých ptakoještěrů. V každém jednotlivém případě
prý evoluce letu vyžadovala mnoho milionů let (50 milionů u
ptáků dle dr. Zbyňka Ročka: Evoluce obratlovců) a
musela by bezesporu zanechat nesčetné přechodné formy. Leč
nelze předvést nic, co by se jen vzdáleně podobalo
přechodné formě prokazující vývoj letu. První nalezené
fosilní pero z období křídy je k nerozlišení od
současných per, asymetrické, a tedy letu schopné. Když ho
evolucionisté viděli, tvrdili nejdříve, že to musí být
falzifikát, protože nevěřili, že už tak záhy se „plazí
šupina mohla roztřepat v tak komplexní pero" - jak se
praví v jejich teorii.
Evolucionista
E. C. Olson píše, že „pokud se týče schopnosti létat,
jsou ve fosilních nálezech ještě velmi velké mezery".
Ohledně hmyzu píše Olson: „Neexistuje prostě nic, co by
nám dalo nějaké informace o historii původu schopnosti létat
u hmyzu". Ohledně létajících plazů Olson říká:
„Pravou schopnost létat u plazů nalézáme nejprve u
létajících ještěrů v juře /létající ještěři i ptáci
jsou dnes známi i ze svrchního triasu/. Ačkoliv nejstarší z
těchto zvířat byli zřejmě méně specializováni na
létání než pozdější, nenalézáme naprosto žádné
známky přechodných stadií". U ptáků se Olson
odvolává na Archeopteryxe, kterého označuje jako
„podobného plazům", ale zároveň říká, že
přítomnost peří „jej předurčuje být ptákem". A o
savcích píše Olson: „První známky létajících savců
jsou plně vyvinutí netopýři v eocénu". RNDr. Petr
Švec, odborník na evoluci ptáků, píše, že „...nejasným
a částečně i tajemným, i když řadou hypotéz
vysvětlovaným, zůstává nadále p ů v o d p t á k ů
." Toto zjištění však plně odpovídá představě o
původu ptáků, kterou mají kreacionisté. Nevyvinuli se z
žádné skupiny plazů. Nevyvinuli se vůbec, byli stvořeni.
Hlodavci
ani koně nejeví známky evoluce Hlodavci - druhově
nejbohatší skupina savců - nejeví známky evoluce. S řádem
hlodavců by měla být stoupencům evoluce k dispozici velká
skupina zvířat, jež se velmi dobře hodí k evolučním
přechodovým studiím. Počtem druhů a rodů překonávají
hlodavci všechny ostatní řády savců dohromady. Mohou žít
téměř za všech podmínek a žijí po celém světě. Mohla-li
nějaká skupina zvířat přinést přechodné formy, pak jistě
tato. Ve věci jejich původu řekl Romer: „Původ hlodavců je
neznámý…" U „vývojové řady koní", jež je tak
oslavována jako důkaz pro evoluci uvnitř jednoho řádu,
postrádáme přechodné formy mezi nejdůležitějšími stadii
předpokládaného vývoje. L. E. duNouy řekl: „Avšak každá
z těchto meziforem se zřejmě vynořila náhle, a do dneška
ještě nebylo možné při chybějících fosiliích
rekonstruovat přechod mezi těmito meziformami. Přece však
musely existovat. Známé formy zůstávají oddělené jako
pilíře rozbouraného mostu. Víme, že most stál, ale v zemi
zůstaly jen stopy stabilních pilířů. Kontinuita, již
předpokládáme, nebude možná nikdy doložena fakty."
Goldschmidt řekl: „Kromě toho dochází k rozhodujícím
krokům uvnitř pomalu se vyvíjející řady, jako je slavná
řada koní, náhle a bez přechodu." Frank Cousins
uveřejnil nedávno výbornou studii, jež poukazuje na mnoho
slabin a omylů, jež vyplývají z použití „řady
koně" jako důkazu pro evoluci.
Primáti
a člověk Ačkoli se prý primáti vyvinuli z hmyzožravých
předků, neexistuje řada přechodných forem, jež primáty s
hmyzožravci spojuje. Elwyn Simons, jeden z vedoucích expertů
na primáty musí přiznat, že „navzdory posledním nálezům,
čas a místo původu primátů zůstává tajemstvím."
Romer říká, že lemurové se vynořili „zřejmě jako
přistěhovalci z nějakého neznámého území". Ten také
označuje šimpanze (Pan) a gorilu (Gorilla) jako „nejvyšší
z žijících zástupců Anthropoidních". Co ale může
říci o jejich původu? Přiznává: „Naše vědění o
fosilních dějinách vysoce vyvinutých lidoopů a o
předpokládaných předcích člověka skomírá na
úbytě." Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby četli
seznam evolučních podvodů, podvrhů, fíglů a omylů jen v
oblasti antropologie, za účelem dokázání původu člověka
ze zvířat. Když nejsou zkameněliny, proč si je nevyrobit? A
když se najdou zkameněliny popírající evoluci, proč je
neignorovat či se jich nezbavit? Přehled biologie (1994)
na straně 532 cudně praví: „Předchůdci dnešních lidoopů
a člověka se oddělili asi před 15 miliony let. Pro údobí
sahající k výskytu australopitéků v rozmezí více než 10
milionů let nejsou dosud fosilní nálezy." Nejsou dosud? A
kdy budou, když máme tolik zkamenělin, které evoluci
nedokazují? Ano, zkameněliny potvrzují kreační obraz
minulosti.
Živé
fosilie To je dnes už málo používané evoluční
označení pro organizmy, které přežily dlouhá evoluční
údobí téměř beze změny a žijí ještě dnes. Trilobiti se
sice za recentní (současné) zatím nepovažují, ale např.
korýši Lepidocaris crustacean, původně známí jen z
devonu, žijí i dnes. Podle některých zpráv dokonce i
trilobit (hlavní indexová fosilie pro nejstarší kambrium) je
někde na naživu. Nejdůležitějšími moderními (recentními)
prokaryoty jsou pravděpodobně bakterie a modrozelené řasy -
ty by měly být považovány za živé fosilie. Byly objeveny v
hojném počtu ve skalách Jižní Ameriky, stáří skal 3,4
miliardy let podle evolučního počítání, a žijí dodnes.
Recentní moderní půdní bakterie byly nalezeny v
prekambrijských skalách. Člověk musí žasnout, proč se
podstatně od té doby (za půl miliardy let) nezměnily! Ryby z
prvohor jsou stejné nebo velmi podobné, jako ty současné.
Měkkýši (350 mil. let - Neopillina) žijí dodnes, zkameněli
však v prvohorách, a pak už nám (lumpové) nezanechali za 350
000 000 let žádnou zkamenělinu, a jen si tu klidně žijí
dnes s námi! Nautilové (loděnky - čtyřžábří hlavonošci,
horninotvorní) žijí od kambria dodnes. Haterie novozélandská
(tuatera - plaz) žije od údajného permu dodnes, stejně jako
ryba Latimerie, a jsou k nerozeznání od současných. A zase: v
rozmezí 100 až 250 milionů let (!) nikde nezkameněly,
potvory, takže nutí kreacionisty těmto milionům let
nevěřit a držet se sveřepě stvoření.
Pokud
jde o hmyz, 84% hmyzích čeledí dnes žijících žilo i před
100 miliony let (Carl Zimmer, „Insects Ascendant",
Discover, vol. 14. listopad 1993, str. 30). Potvrzuje to četný
hmyz uvězněný v jantaru, u kterého za desítky milionů let
nepozorujeme žádnou evoluci. Graptoliti z ordoviku byli nalezni
živí v jižním Pacifiku. Nejstaršími zkamenělinami
suchozemských živočichů jsou stonožky, datované
evolucionisty více jak 425 mil. let. Jsou téměř
nerozeznatelné od některých současných skupin. Jak jsem už
psal, z prvohor máme dnes už i obratlovce - jen Bůh ví, kdy
se vlastně vyvíjeli a kde (zlí jazykové tvrdí, že v
evoluční fantazii). Nejstarší netopýr je k nerozeznání od
současného, mohu každému ukázat kostru přefocenou na
kostře recentního netopýra. Skoro všechny živočišné kmeny
se poprvé náhle objevily za kambrijské exploze asi před 600
miliony let (dle evoluční fantaskní chronologie, samozřejmě
- je třeba si ale uvědomit, že kambrium si stanovili
evolucionisté tak, jak se to jejich teorii hodí). V
tomto výčtu živých zkamenělin by se dalo pokračovat snad
bez omezení.
Mlčení
a mlžení Evolucionisté se také příliš nešíří o
skutečnosti, že selekce a speciace organizmů, stejně jako
vznik plemen a odrůd, vede ve svém důsleku jak k oslabení
fenotypu v řadě aspektů, tak i k ochuzení genetické výbavy
(genomů) následných generací těchto organizmů. Právě
vznik nových odrůd a ras ukazuje na neexistenci evolučního
procesu, což Darwin netušil! Přesný opak totiž přináší
zušlechťování, které provádí příroda nebo člověk.
Vypěstěné segregované odrůdy jsou méně životaschopné
než jejich divocí předkové. Stačí jen srovnat vlka, předka
současných psů, s pudlem nebo čínským pinčem. Žádný z
nich není schopen přežít ve volné přírodě, kde žijí
vlci, lišky, rysi, havrani, ani jednu zimu. Jak dlouho může
zůstat naživu ušlechtilá dojnice bez intenzivní lidské
péče a třeba jen bez dojení? Bezjaderná rajčata a
pomeranče jsou nesporně pro člověka výhodné, ale vymřou
již v první generaci, bez specielních zásahů. Bezrohovinové
hovězí druhy, bílé domácí kachny a husy, vepři s řídkou
a chudou srstí nebo psí povaleči jsou geneticky chudší než
jejich divoce žijící předkové a v přírodě nemají šanci
obstát v onom oblíbeném „evolučním boji o život".
Odolnější a geneticky bohatší byly starší, dříve
žijící typy organizmů - což ukazuje na stvoření a
následný sestup dolů, a ne na evoluční zbohacování živé
přírody po miliony let.
Ad4)
Jsme pouhých půl tuctu tisíců let od stvoření
Až
asi do roku 1 800 byla základem výkladu dějin Země na
velkých univerzitách jako Cambridge, Oxford, Harvard a Yale
geologie potopy. Datování zemských vrstev bylo v souladu s
biblickou chronologií (stáří Země asi 6000 let) a vědci té
doby v tom neviděli žádný problém (někteří lidé si dnes
povýšeně myslí, že byli tehdy hloupí a nábožensky
předpojatí). Teprve s příchodem Darwinovy hypotézy o
transformaci druhů nastala filosofická potřeba prodloužit
věk Země i vesmíru, aby „mutace a nahodilé změny
prostředí měly dost času k práci na tvorbě přírody".
Teprve v roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad,
a v roce 1905 navrhl poprvé E. Rutherford, aby byl tento rozpad
použit ke geologickému datování. Prakticky efektivní
měření, např. poměrů izotopů olova, byla možná teprve
až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O.
Nierem po roce 1937! Do té doby se stáří
vypočítávalo např. z obsahu soli v mořích v závislosti na
jejím přísunu řekami z pevnin, dále z odnosu pevnin řekami
(rychlosti eroze), z rychlosti sedimentace a tloušťky
sedimentů v oceánech apod. A vycházelo velmi nízké, jen v
řádech několika málo tisíců let. K milionům let dospěl
poprvé až Lord Kelvin svými výpočty založenými na
rychlosti ochlazování zemské kůry.
Lord
Kelvin vypočítal v roce 1862 stáří zemské kůry od jejího
hypotetického zpevnění na 100 milionů let s širokou
tolerancí 20 až 400 milionů let. V důsledku značné
Kelvinovy autority bylo toto datum akceptováno a potvrzováno
nezávislými metodami (!). Avšak darwinovské transformace
organizmů vyžadovaly mnohem vyšší časová rozmezí, tak
někteří vědci, ovlivněni evolučním myšlením, dávali
přednost horní hranici, vypočítané Kelvinem. Kelvin
postupně pak zredukoval své hranice stáří na 90 (1876) a 40
až 20 (1897) milionů let, což evoluční geologové odmítli
přijmout. A tak darwinisté o mnoho let dříve, než začali
podnikat radiometrické výzkumy, věděli, co musí hledat:
stovky milionů let pro prvohory a druhohory a desítky milionů
let pro třetihory.
Samuel
Haughton přišel 1878 s teorií, že délka trvání geologické
formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu
(prvohory až současnost, tzv. fanerozoikum). Tato teorie
ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem
spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi
sedimentace, jež jsou libovolně neurčité (mohou být 1m/s i
1mm/1000let). Přesto je Haughtonova teorie velmi atraktivní a
je dosud základem geologické časové stupnice spolu s indexem
fosilií. Hlavním architektem nového pojetí geologie se stal
Arthur Holmes (ne Sherlock Holmes), absolvent Struttova
institutu. Ten je nazýván otcem geologické časové stupnice,
používané dodnes. Holmes se snažil získat přívržence
lákavými sliby: „Ještě je zpráva hubená, ale přece plná
příslibů."…."V uvažované spolehlivé časové
stupnici získá geologie neocenitelný klíč k dalšímu
objevování. V každém odvětví vědy bude jejím posláním
unifikovat a korelovat, a s její pomocí vrhneme nové světlo
na nejúžasnější problémy Země a její minulosti", slibuje
Holmes.
Holmes
nabídl 20 cyklů po 30 milionech let pro tvoření všech
horstev fanerozoika - snadno přehledné a zapamatovatelné.
Cykly tvoření horstev byly od té doby již opuštěny, ne
však oněch 600 milionů let pro spodní kambrium. Holmes k tomu
říká: „Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo
veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na
všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí
Země." Tento bludný kruh myšlení je jedním z mnoha
Holmesových přiznání k evolučnímu učení. Na poslední
Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme
opět 600 milionů let pro spodní hranici kambria, a jako
předtím se k interpolaci přibírají maximální síly
sedimentu.
Podle
předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice
v budoucnosti podstatně změní. Faul poznamenává: „Je to
zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež
spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková
neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o
víc než o 20%." Nepřipomíná nám to stále stejný
bludný kruh evolučního myšlení? Darwinem založená
myšlenka evoluce byla postavena na řadě naprosto mylných
předpokladů (např. dědičnost získaných vlastností,
redukovatelnost složitých organů, mylná rekapitulační
teorie aj.), chemická evoluce buňky vychází z naprosto
mylných předpokladů (např. bezkyslíková atmosféra Země),
nové nálezy zkamenělin nepotvrdily evoluci (bohatství
zkamenělin ukazuje na stvoření, ne na evoluci) a nyní i chronologická
časová stupnice geologie stojí na zcela mylných
předpokladech.
Ani
zkameněliny, ani uhlí se „nehodí" pro datování. To
proto, že jejich stáří podporuje kreační představu!
Zkameněliny neposkytují očekávané evoluční stáří
milionů let, proto je evolucionisté pro datování vrstev
nepoužívají. Říkají, že „nejsou dobrými hodinami".
Přitom se zdá, že počáteční hodnoty u fosílií (zvířat
i rostlin) jsou podstatně lépe známy než u magmatických
hornin. Strutt sice našel ve svých fosiliích (u
fosfátovaných hlíz a kostí) uran, ale málo či skoro
žádné helium. A protože tedy zkameněliny vykazují velmi
nízké stáří, odmítl je použít pro datování, ačkoli se
vyskytují téměř ve všech geologických vrstvách a byly by
proto velmi vhodné. Nevyhovují však evolučnímu časovému
požadavku. Tomu však nevyhovuje ani uhlí, neboť naopak
obsahuje významné množství izotopu oxidu uhličitého, což
ukazuje na velmi nedávný vznik uhelných slojí. Kdyby bylo
uhlí staré miliony let, mělo by mít nulový obsah
radioaktivního 14C. Avšak žádné uhlí na světě
nevykazovalo absenci izotopu uhlíku. Navíc dr. Robert Gentry
studoval radiační dvůrky (polonia 210Po a olova 210Pb)
v různých druzích uhlí z devonu a jury. Uvádí horní mez
pro stáří U-Pb 280 000 let pro jurské uhlí, tedy 270x méně
než udává geologická časová stupnice. Devonské uhlí
shledává nejméně 1000x mladší než se uvádí. Je-li ovšem
devon mladší, musí být i všechny nad ním ležící formace
mladé.
Bludný
kruh Německý profesor Werner učil, že stratigrafické
nánosy se vyskytují vždy ve stejném vertikálním
uspořádání podle své minerální a litologické povahy -
žuly, vápence, břidlice, pískovce atd. Tato teorie byla
označována jako „teorie cibulkových slupek" a dlouho ji
široce zastávali materialističtí geologové. Dnes už se
minerální nebo litologická povaha hornin považuje za
nahodilou, přičemž věk a chronologickou polohu určují ve
vrstvách obsažené fosilie. Jak tedy vědci obecně datují
zkameněliny, když je odmítají datovat přímo? Buď se
snaží datovat skálu, ve které fosilie leží, což je velmi
obtížné a často nemožné, nebo používají „osvědčenou
metodu bludného kruhu" - indexu fosilií.
Zjednodušeně:
jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, jak stará
je skalní vrstva, ve které se tato zkamenělina našla. A jak
je tato vrstva stará? To záleží na tom, jaké zkameněliny
obsahuje! Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o
paleontologii a budete číst, že stáří té které
zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité
vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o
geologii a budete číst, že stáří té které vrstvy je
takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny.
Ať to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl
vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou
takto datovány. Kreacionisté vysvětlují, že většina
geologického sloupce jsou nánosy vzniklé během potopy a v
době po ní a poukazují na podobné procesy, které se v malém
měřítku odehrávají i dnes (např. erupce vulkánu Sv. Helena
ve státě Washington roku 1980). Sedimentární vrstvy mohou
být uloženy velmi rychle, proudící vodou, nad sebou, a velmi
rychle ztuhnout. Miliony let k tomu nejsou zapotřebí.
Byla
výhybka nesprávně nastavena? V současné době
všeobecně propagované stáří Země (4,5 mlrd. let) staví na
práci Pattersona, Tiltona a Ingrama z roku 1955, vycházející
z izotopových poměrů olova v pozemské hornině a meteoritech.
Autoři vycházejí z více než 60 předpokladů, jež musí
být splněny, má-li být výsledek správný. Sami varují, že
na výsledek „bychom se měli dívat se značnou dávkou
skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v
metodě výpočtů". To však nevadilo, aby byl výsledek
nadšeně přijímán a rozšiřován. Roku 1972 publikovali
Gale, Arden a Hutchinson, na základě podstatně lepších
měřících metod, získanou Pb-Pb izochronu meteoritů, jež
vykazovala negativní směrnici! Konstatují: „Z toho
plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova /z
meteoritů/ je zpochybněna a že radiometrické odhady zemského
stáří jsou v nebezpečí." Také Melvin Cook poukazoval
stále znovu na to, že v litosféře lze prokázat jen jednu
stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali
na 4,5 miliardy let staré Zemi. J.B. Waterhouse píše (1978):
„Lepší laboratorní techniky a zpřesněné konstanty
nezmenšily v posledních letech rozptyl. Místo toho roste
nejistota tou měrou, jakou přibývají data."
Výběr
„správných evolučních stáří" R. L. Mauger
poznamenává 1977: „Obecně jsou za správné považovány ty
výsledky, jež „sedí"; ale ty, jež neladí s jinými
daty, jsou zřídka zveřejňovány, natož aby byly tyto
diskrepance plně vysvětleny." Často v jedné a téže
horninové lavici jsou naměřena i jen v nepatrném odstupu
naprosto rozdílná stáří, ačkoli se nevyskytuje ani
nejmenší známka poruchy /zlomu/. Usnadňuje to tak výběr
„žádoucích dat". Richard Leaky našel roku 1972 lebku
KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum) a jeho žena Meave ji
šest týdnů sestavovala pod dohledem dvou anatomů. Jak je ale
tato moderně vypadající lebka stará? První datování (K-Ar)
dalo 220 milionů let! S tím se samozřejmě evoluční
představa neslučovala, byly tedy horniny, v nichž lebka
ležela, znovu datovány, nyní na přijatelnějších 2,6 - 3
mil. let. Ale ani toto datum nevyhovovalo evolučním
teoretikům, tak byla vrstva znovu „předatována" na 1,89
mil. let. Tak také takhle se dělá evoluční „ exaktní
věda". Fakta se musí poddat dogmatu.
Ve
všech krystalických měsíčních horninách expedic Apollo
12-15 nalezli vědci množství 230Th (Thoria)
podstatně převyšující radioaktivní rovnováhu. Měsíc by
tak musel být mladý, neboť poločas rozpadu 230Th
je 77 000 let. Na druhé straně měsíční hornina z Apolla 16
vykázala stáří pomocí metody olovo-olovo 7 - 18 miliard let,
tedy asi čtyřnásobek evoluční představy. R. K. Mark
naměřil se svými spolupracovníky u čtvrtohorního
pozemského bazaltu stáří 10 mlrd. let! Prekambrická hornina
z Kalifornie poskytla izochronní stáří metodou Rb-Sr 34 mlrd.
let, což je více jak sedminásobek evolučního stáří Země
a dokonce více jak dvojnásobek evolučního stáří vesmíru.
U stáří, jež se nehodí, se mluví jen o izotopových
anomáliích. O „přesnosti" izotopových měření si lze
udělat úsudek i z toho, že formuláře pro objednání testu
stáří horniny kladou předtištěnou otázku: „Jaké datum
očekáváte?" Existuje nevyčerpatelný arzenál
argumentů, jež mohou vysvětlit a smést se stolu každé
nežádoucí stáří.
Některé
nutné revize myšlení Pro archeology je jednou z
nejtěžších úloh přesně určit stáří nalezených
artefaktů. Kamenné artefakty na nalezišti Jinmium
(Austrálie), původně datované na neuvěřitelných 176 000
let, byly důkladnějšími měřicími metodami opticky
stimulované luminiscence a pomocí radioaktivního uhlíku 14C
zpochybněny - spodní vrstva sedimentů je mladší než 22 000
let. Nejstarší tedy zůstávají nálezy z Malakunanja II a
Nauwalabila I, kde byly termoluminiscencí stanoveny pozůstatky
kolonizace na 50-60 tis. let…Jak staré jsou stromy v
deštných pralesích Amazonie? Některé nemají letokruhy,
jiné velmi nepravidelné, a tak jedinou metodou je 14C.
Proti očekávání se ukázalo, že některé stromy jsou
přes 1400 let staré…Hanab Parkal panoval svým Mayům v
Americe v sedmém století. Jeho věk byl (v r. 1950 metodou
určování stáří kostí a zubů) určen na 40 let. Nápis v
jeho hrobce však hlásá, že zemřel jako osmdesátník.
Britští archeologové a matematici bourají nyní představu,
že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Mark Pollard s
kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z univerzity v
Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí
nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že
mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let. Jde o to,
že se zřejmě stáří kostí zemřelých mladých lidí
považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak
podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických
metod. Pravdou však je, že viníkem je mylná evoluční
ideologie, která předurčuje stáří nálezů.
Opravdu
miliony let? Milion je tisíc tisíců! Z některých
dinosauřích kostí (kupodivu nejsou mineralizované) se dají
získat proteiny a spočítat sekvence aminokyselin - bylo by to
opravdu možné po 140 milionech let?! V Dominikánské republice
byly v břišní dutině včel uvězněných v jantaru nalezeny
bakterie schopné kultivace (vytvořily se kolonie živých
bakterií). Evolucionisté jim přisoudili stáří 25-40mil.
let, ale ztratili o ně zájem, když se ukázalo (jako u
mravenců v jantaru), že jsou velmi podobné současným
bakteriím, tedy že za údajných 30 mil. let nedošlo k
žádné evoluci (ani mimo jantar). Je zde ale řada jiných
implikací. I bakterie ve „spícím" stavu, jakožto
každá aerobní spora, musí alespoň minimálně dýchat a
„jíst". Mohla by zásoba kyslíku a „potravy"
vystačit po 30 mil. let? Zde Michael Kinnaird dodává, že
také opticky aktivní komponenty mikrobních proteinů by
kompletně racemizovaly již po zhruba milionu let, jejich
proteiny by se staly neužitečné. Totéž se týká nukleových
kyselin, také opticky orientovaných, s různým časovým
rozložením racemizace. A tak by tyto organizmy zahynuly dávno
před 30 miliony let. Proto se jeví pravděpodobnější, že
nejsou tak staré. Navíc oproti zmrzlým bakteriím tyto byly v
teplejším prostředí a proto vyžadovaly vyšší
metabolismus.
K
dalšímu zamyšlení Sonda Magelo objevila na Venuši
krátery, jejichž okraje nejsou vůbec erodované, jsou ostré,
jak kdyby vznikly včera, a ne před miliardami let. Podobně na
zemi dnes vidíme vysoké hory a hluboká údolí a různě
zvrásněnou krajinu. Jak je možné, když podobně zvrásněný
povrch musel existovat na zemi i v minulých dlouhých
evolučních etapách, že geologické vrstvy jsou nad sebou tak
rovné, bez „hor" a „údolí"? To se členitost
vytvořila až ve čtvrtohorách? Proč se v celém geologickém
sloupci téměř vůbec nevyskytují meteoritys? To během 600
milionů let žádné nepadaly? Jak je možné, že je mnoho
meteoritických kráterů na povrchu Měsíce, Marsu,
Země a jiných planet, ale během údajné milionové historie
Země nenajdeme ani jediný v zemských vrstvách? To v
prvohorách, během 400 milionů let, nepadaly meteority? A ve
druhohorách, během 180 milionů let, nepadaly meteority? A ve
třetihorách, během 70 milionů let, nepadaly meteority?
Začaly padat až během posledních dvě stě tisíc let?
Proč
se řada zvířat, z nichž mnohá ještě dnes žijí (tzv.
živé fosilie), nevyskytuje ve zkamenělinách po desítky
milionů let, jako např. tuatera, latimerie, ptakopysk, švábi,
černí mravenci, motýli, měkkýši, ostrorepi, dále z rostlin
přesličky, kapradiny či strom ginkgo (jinan)? Eldredge
hovoří o 5ti skupinách trilobitů, kteří se v prvohorách
nezměnili po 200 milionů let! Je možné, že by poslední
latimerie zkameněla před 70 miliony let a od té doby už
žádná, přestože jich muselo žít miliardy kusů? Roku 1938
byla objevena živá latimerie u Madagaskaru a dnes jich již
máme několik stovek. Trochu zvláštní! Podobně ony poslední
haterie novozélandské (plaz tuatera, Sphenodon punctatus)
zahynuly a zkameněly před 135 miliony let, a pak se bez
jakýchkoliv zkamenělin objevily živé až dnes, ve
čtvrtohorách? V tomto mezidobí milionů let se ani jí, ani
desítkám dalších organizmů, jejichž počty za tak dlouhou
dobu musely jít do miliard, „nepodařilo zkamenět" - ani
jednomu jedinci! Nebo spíše žádné miliony let od velké
světové potopy, kdy všechny tyto zkameněliny naráz vznikly,
neuběhly? Není to reálnější vysvětlení této tajemně
dlouhé doby „fosilního vakua"?
Na
mnoha místech světa nacházíme polystrátové stromy, což je
zkamenělý kmen, prostupující vertikálně řadu vrstev skály
či uhlí, tedy mnoho vrstev údajně starých miliony let.
Někdy přes tyto vrstvy nalezneme místo stromu zkamenělého
dlouhého hada. Jak tento útvar vysvětlit? Dovede si někdo
představit, jak do spodní vrstvy sedimentu zapadl kmen stromu a
zůstal trčet svisle nahoru a čekal, až se kolem něj za
miliony let nahromadí okolní vrstvy, ty zuhelnatí či zkamení
a on bude po miliony let uhelnatět či kamenět s nimi, takže
spodní i vrchní část kmene bude stejně kvalitně zkamenělá
a nakonec zasypaná okolními vrstvami? Trochu neuvěřitelná
představa. Obraz rychlé sedimentace a neméně rychlého vzniku
uhlí či ztuhnutí všech usazených vrstev (následkem
cementace, kalcifikace, uhelnatění a dalších procesů) spolu
s takto zapadlým kmenem stromu (an block) se zdá být
přirozenějším vysvětlením než obraz miliony let
postupující sedimentace dle evoluční představy.
Další
informace k datování a problémy s tím spojené Dr.
Snelling ukázal, že argon je infiltrován do zemské kůry z
rezervoárů v zemském plášti. Sebral vzorky lávy ztuhlé v
letech 1949, 1954 a 1975. Nechal tyto vzorky datovat metodou
Potassium-Argon. Výsledky datací této 50 let staré lávy byly
šokující: od 270 000 let až k 3,5 mil. let stáří! (Je
třeba upozornit, že argon je zachycen jen ve ztuhlé lávě,
proto se datum nevztahuje k lávě v tekutém stavu v zemi, ale
až od doby jejího výronu a ztuhnutí na povrchu). Také u
metody 14C je řada velkých obtíží (to platí u
všech izotopových metod), např. ve stanovení počátečních
podmínek. Ukazuje se, že i dnes tvorba 14C
přesahuje o 30% jeho zpětný rozklad. Všechno dnešní
množství radioaktivního 14C by se při současné
rychlosti jeho tvorby naakumulovalo za méně jak 30 000 let. A
tak by zemská atmosféra neměla být starší než toto datum. 14C
vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry z 14N, je
nestabilní a rozpadá se zpět na 14N s poločasem
rozpadu 5730 let.
Rychlost
radioaktivního rozpadu se může měnit vystavením látky
neutrinům, neutronům nebo kosmickému záření. Dále je
radioaktivní rozpad úměrný rychlosti světla a Barry
Setterfield nedávno ukázal, že se rychlost světla v minulosti
podstatně snížila. Tím by byl v minulosti urychlen
radioaktivní rozpad a vše by tak vykazovalo vyšší stáří
než je skutečnost. Asi nejpopulárnější datovací metoda je
datování pomocí U-Th-Pb zrn zirkonu (ZnSiO4),
avšak výsledky jsou velmi nejisté: radiogenní olovo se snadno
vytratí difuzí z krystalů a tento proces je urychlen teplem,
vodou, radiačním poškozením i počasím, na druhé straně je
takto olovo v jiných krystalech „zděděno" (přibyde
tam). Zjištěné stáří se mění významně vzájemně i mezi
krystaly na subatomárním měřítku, na různých
krystalických ploškách a při různě orientovaných
krystalech. To činí tuto metodu značně diskutabilní.
Mitochondriální
Eva Mitochondriální DNA je děděna převážně od matky.
V r. 1997 přišli vědci s pro evolucionisty nepřijatelným
závěrem, že první žena, nazvali ji symbolicky Eva, žila
před 100 - 200 tis. lety. I to bylo ovšem založeno na
evolučním pohledu na mutace - rychlost mutací byla
diskutabilní. Nedávno však byla míra mutací explicitně
měřena a zjištěna 20krát vyšší, než se očekávalo. To
umisťuje mitochondriální Evu do doby 6 500 let před nás.
Toto datum už sdělovací prostředky nerozhlašovaly, protože
silně připomíná kreacionistický pohled. Časopis Vesmír
převzal ze Science (1999) informaci, že s
odměřováním času molekulárními hodinami to nebude tak
jednoduché. Nejenže u různých skupin organizmů jdou různou
rychlostí, dokonce se v rámci jedné evoluční linie mohou
střídavě předcházet a zpožďovat. Pohromou je nedávno
odhalená skutečnost, že společně s jádrem může ze spermie
do vajíčka vstoupit i mitochondrie, jejíž DNA je schopná
rekombinovat s mtDNA vajíčka, a tím zavést, či naopak smazat
některé změny v nukleotidech. Může to vážně ohrozit
teorie vystavěné na analýze mtDNA….Mnozí biologové
doufají, že se nedostatky mitochondriálních hodin podaří
statistickými metodami odstranit a uvést některé
nesrovnalosti na správnou míru.
Některá
další absurdní data Dr. Earl Hallonquist, kanadský
chemik, testoval kousky vulkanické lávy z Havaje. Vědělo se,
že láva byla utvořena v letech 1800 a 1801, tedy že je kolem
200 let stará. Metoda K-Ar dala výsledek 160 milionů
let…Podobně jedna skála ve Švédsku dala po třech různých
měřeních 380, 440 a 880 milionů let… V Coloradu (USA)
vykázala jedna skála 725 milionů let, ale později se
zjistilo, že 95% olova ve skále zde bylo pravděpodobně od
počátku, takže výsledek byl chybný…V bloku pískovce v
Austrálii (Sydney) bylo nalezeno petrifikované dřevo, které
bylo podrobeno testu na 14C a vykázalo stáří asi
33 000 let, zatímco pískovec kolem něj je dle evolučního
stáří asi 220 mil. let starý...U některých současných
vulkanických hornin v USA a bývalém SSSR bylo metodou U-Th-Pb
naměřeno stáří 100 milionů let a 8,4 miliardy let.
Proč
kreacionisté věří v nízká stáří Země i vesmíru? Není
to z důvodu chyb v datování! Existují však desítky
přírodních procesů a pozorování vykazujících nízké
stáří světa, ve kterém žijeme. Kreacionisté netvrdí, že
lze prokázat přesně 6000 let stáří Země, ale
poukazují na zřetelný fakt, že miliony a miliardy let jsou
jen uměle a úzce vybranou skupinou všech možných
výsledků datování tak, aby bylo vyhověno požadavku
pro rozložení historických událostí podle představy
organické evoluce.
1.
Galaxie se svinují příliš rychle Hvězdy v naší
galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra
různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější.
Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše
galaxie byla více než jen několik milionů let stará
(to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného
spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru
minimálně 10 mlrd. let. Evolucionisté toto nazývají
„dilema svinování". Je to známo již padesát let a
platí to i u jiných galaxií. Teorie „density waves",
která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy
Hubbleova teleskopu.
2.
Komety se rozpadají příliš rychle Podle evolučního
počítání se předpokládá věk komet stejný jako u celého
solárního systému, tedy okolo 5mlrd. let. Ale při každém
orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by
nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum).
Mnoho komet je typického věku 10 000 let. Evolucionisté
řeší toto dilema: a) předpokladem nepozorovaného kulovitého
Oortova oblaku někde za oběžnou drahou Pluta, ze kterého
stále nové komety přicházejí, b) nepravděpodobné
gravitační interakce nepravidelně se míjejících hvězd
vyrazí nové komety do solárního systému - a další
teorie. Žádný z těchto předpokladů se nepotvrdil ani
pozorováním ani výpočty. Hodně se též hovořilo o
Kuiperovu pásu, to je disk předpokládaného zdroje nových
komet ležící v rovině solárního systému za drahou Pluta. I
když nějaká tělesa ledu existují v tomto místě,
nevyřeší problém evolucionistů - bez Oortova oblaku by
Kuiperův pás byl brzo vyčerpán.
3.
Není dost bahna na mořském dně Každým rokem voda a
vítr erodují kolem 25 mlrd. tun zeminy a prachu z kontinentů a
uloží to v oceánu. Tento materiál se akumuluje jako volný
sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových (basaltických)
skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v
celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak
400 m. Hlavní způsob odstranění bahna z mořského dna je
podsouváním tektonických desek. Tedy tak, že mořské dno se
podsouvá rychlostí několik cm za rok pod kontinenty a
strhává s sebou usazeniny. Tím se v současné době odstraní
jen 1 mlrd tun ročně. Při 24 mlrd. tun za rok by byl
současný stav sedimentů naakumulován za méně jak 12
milionů let (to je maximum).
4.
Není dost sodíku v moři Každým rokem řeky a jiné
zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom
27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek
se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah
sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo
naakumulováno za méně jak 42 milionů let při současné
rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se
udává 3 mlrd. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v
minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší.
Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro
evoluční scénář stále ještě dávají maximální možný
věk 62 milionů let. Výpočty pro jiné
prvky v mořské vodě dávají ještě nižší věk pro
oceány.
5.
Zemské magnetické pole slábne příliš rychle Celková
energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s
koeficientem 2,7 během minulých 1000 let. Evoluční řešení
vysvětlující rychlé ubývání, a jak mohla Země zachovat
svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a
neadekvátní. Mnohem přirozenější vysvětlení mají
kreacionisté. Je přímé, založené na prokázané fyzice a
vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá
reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové
intensity a posledních asi 2 000 let stabilní úbytek až po
současnost. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým,
historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že
celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala
přinejmenším tou rychlostí, co nyní. Při této míře by
pole nemohlo být starší jak 10 000 let. (to je maximum)
Není bez zajímavosti, že kreacionista dr. Russell Humphreys
předpověděl správně magnetické pole Uranu a Neptuna v
protikladu k evolučním chybným předpovědím. Obě planety
svými hodnotami magnetického pole prokazují nízké stáří
sluneční soustavy, což bylo potvrzeno sondou Voyager II (1976
a 1989).
6.
Mnoho vrstev je příliš pevně stočeno V mnoha
horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do
ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto
formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před
svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým
rádiusem je bez popraskání - potom by vnitřní strana ohnutí
musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To
implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let
(to je maximum) po usazení sedimentu.
7.
Vytrysklé pískovce zkracují geologické „věky"
Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian
Sawatch - údajně zformovaný před 500 mil. let - v poruše Ute
Pass západně od Colorado Springs, byl ještě nezpevněn, když
byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains,
údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by
pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl
pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické
události byly od sebe vzdáleny méně jak stovky let
(to je maximum).
8.
„Zkamenělá radioaktivita" zkracuje geologické
„věky" na několik let Radiohalo jsou barevné
kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků
radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou
zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu.
„Stlačená" radiohala Polonia 210 ukazují, že jura,
trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině
byly usazeny během měsíců (to je maximum) každá, a
ne stovek milionů let dělících jednu od druhé, jak to
požaduje standardní časové měřítko. „Sirotčí"
radiohala Polonia 218, která nemají žádný údaj o svých
mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo
drastické změny v rychlosti rozpadů.
9.
Kam se podělo všechno helium? Všechny přirozeně se
vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při
svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho
helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z
atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý.
I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05%
množství helia, které by se naakumulovalo za 5 mlrd. let.
Takže atmosféra vypadá mnohem mladší než předpokládaný
evoluční věk. Také studie vydaná v Journal of Geophysical
Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem
ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout.
Ačkoli se tyto skály považují za více jak miliardu let
staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá
věku pouze tisícům let. (to je maximum)
10.
Z kamenné doby není dost koster Evoluční antropologové
tvrdí, že doba kamenná trvala nejméně 100 000 let. V ní
populace Neandertálců a Kromaňonců byla zhruba konstantní,
mezi 1 - 10 miliony. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali
svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy
asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále
ještě mělo někde ležet v zemi - když se nám zachovaly
kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím
nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na
mnoha místech naší země byla dlouhá spíše jen pár
stovek let.
11.
Zemědělství neexistuje moc dlouho Obecný evoluční
obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili
zvířata a sbírali semena. A přesto se ukazuje, že lidé
kamenné doby byli tak inteligentní, jako my. Že by si byli
nevšimli, nikdo z údajné populace 4 miliard, že ze semen
rostou rostliny a ty je možné pěstovat a mít z nich užitek?
Mnohem pravděpodobnější je, že lidé byli bez zemědělství
méně jak několik staletí po potopě, pokud vůbec.
12.
Na evoluční vývoj rodu Homo je dnes na zemi málo lidí
Evoluční teorie o vzniku současného člověka se stále
posouvají hlouběji do třetihor, následkem nových nálezů.
Ještě před několika desítkami let evoluční antropologové
soudili, že sága rodu Homo trvala jeden až dva milióny let,
nyní patrně neobstojí ani nedávné představy počítající
s pěti milióny let. Poslední odhad vyplývající z poznatků
o rané existenci společného předka opic mluví o nejméně
osmi miliónech let. Tato evoluční víra je však (kromě
jiného) ve velkém rozporu s velikostí současné populace.
Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou
lidí, zjišťujeme, že dle výpočtů populačního nárůstu
to byli spíše Noe a jeho žena před nějakými 4000 lety, než
nějaký hypotetický evoluční pár před dvěma či více
miliony let. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850
miliónů lidí. Nyní je to přes 6 miliard. Budeme-li
propočítávat přírůstky světové populace dle té
nejnižší evoluční chronologie rodu Homo (500 000 let), potom
by zdvojování obyvatel po tuto dobu nastávalo každých více
jak 16 000 let - což je absurdně malý nárůst, uvážíme-li,
že v současné době činí přírůstek asi 1,7-2% za rok,
podle odhadů Spojených národů, uznávané autority v oblasti
populačních trendů. Kdyby byla evoluční chronologie
pravdivá, pak by dnes muselo žít tolik lidí, že by se
nevešli do prostoru o poloměru Země - Měsíc!
13.
Historie (dějiny) je příliš krátká Proč by člověk
kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky,
když byl tak inteligentní, jak my, dokázal krásně kreslit na
jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat
měsíční fáze? Proč se všechny psané zápisy, veškerá
kultura, architektura, matematika a ostatní projevy lidské
společnosti začínají objevovat až tak pozdě, ne dříve jak
před asi 4 - 5 tisíci lety? což neuvěřitelně podporuje
biblické časové hledisko. Celosvětovou potopu přežilo 8
lidí, kteří pak znovuzabydlovali zničenou zem, spolu s
ostatními zvířaty a rostlinami. Neudivuje, že na tak
zničené zemi bydleli někteří lidé nejprve v jeskyních,
malovali na jejich stěny, rozdělávali ohně a lovili
zvířata. Někteří lidé žijí podobně i dnes - a jsou to
stejně schopní lidé, se stejným mozkem, jako máme my. Toto
popotopní zabydlování zničené země neprováděl žádný
poločlověk, ale člověk, kterému nejen mozek, ale i celé
tělo fungovalo mnohem lépe než nám. Navíc si z předpotopní
doby přinesl řadu zkušeností a vědomostí. Proto
kreacionisté nečekají, že archeologické a historické
bádání bude vydávat svědectví o tom, jak lidské jazyky
začaly chrochtáním a bručením a po desítky či stovky
tisíc let se řeč vyvíjela z nějakých skřeků. Člověk
neobjevoval desítky tisíc let písmenka, číslice, nebydlel ve
větvích stromů či zemských norách, aby pak postupně
vytvářel civilizaci. Ne, kreacionista očekává prudký
vzestup civilizací krátce po potopě.
Nejstaršími
známými civilizacemi světa byly civilizace Sumeru, Egypta,
Babylónie, Asýrie a zemí v oblasti východního pobřeží
Středozemního moře. Archeologové a historikové podnikli
rozsáhlý výzkum těchto zemí. Jejich poznatky zabírají
doslova celé svazky literatury. Mnohá datování dávných
civilizací se opírá o izotopovou metodu 14C, kterou
objevil profesor Libby (USA, Nobel. cena). Dnes víme, že pro
datování nedávných objektů může být tato metoda snad tak
trochu použitelná, ale pro předměty vyššího stáří
(desítky tisíc let) už je velmi sporná. Profesor Libby to
sám vyjádřil takto: „První šok, který jsme zažili s
doktorem Arnoldem byl, když naši poradci nás informovali, že
historie se rozpíná pouze 5000 let zpět. Čtete sice články
v knihách, že ta a ta společnost nebo to a to archeologické
místo je třeba dvacet tisíc let staré. Ale my jsme rychle
zjistili, že tyto dávné věky nejsou známy přesně, ve
skutečnosti asi tak doba První Dynastie Egypta je první
historické datum, na které můžeme spoléhat s určitou
jistotou." (Radio-carbon Dating, A. J. Monty White)
1
- Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách
lidstva sahají asi tak do let 2000 - 3500 p.n.l. Nejstarší
záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé,
sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz
Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně
uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).
2
- Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění
slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že
po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem
následkem značné vulkanické činnosti.
3
- Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví,
tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l.
Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby
kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně
rozvinuté - tedy žádné tisíce let probíhající pokusy
vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z
evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a
proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro
psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován,
byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které
se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až
25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v
Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná
tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech
civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho
i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové
písmo uměli číst i v Egyptě, uka-zují tabulky z
Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta
kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které
poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem
roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady
nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates)
před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po
potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že
písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer
ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.
4
- Osídlování Žádné skutečně ověřené datování
archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé
datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C
se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše
nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov
domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.)
spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s
biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.
5
- Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou
hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme
vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého
světa.
6
- Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako
znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací.
Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku,
kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často
nacházíme v historických záznamech velmi komplikované
matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od
Edwarda Chiera čteme: „Tyto matematické znalosti byly tak
rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná,
když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho
matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k
porozumění souvislosti."
Nedávné
objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují
„postupnou evoluci písma a kultury", ale naopak to, že
civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například
i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu
(mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a
pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak
se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná
vymírání druhů v biologii - ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman
píše: „Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení,
než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl
to přesný opak všech dosavad-ních předpokladů. Podle
všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při
vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám,
budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale
to se ne-splnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou
nejstarší světové kul-tury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve
své Ancient History of the Near East: „Kdykoliv jsme
narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela
vyvinuty," a na jiném místě: „I v té nejstarší
podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura
ukazuje v plné výši svého vývo-je." A dr. L. W. King
píše ve své knize Sumer and Akkad: „Ačkoliv
nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k
po-měrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli
již značně vysokého stupně kultury."
Vyjádříme-li
chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací)
mezi kreační a evoluční představou na příkladu, pak spor
není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700,
3700 nebo 4700 let p.n.l. Ne, o tom to není! Otázka
kreacionisty zní, proč historie Egypta (a jiných civilizací)
nezačíná 50, 100 nebo 150 tisíc let před námi, když už v
té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní
nám? A skutečně žádné takto staré civilizace
nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé
před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou
koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv.
„úrodný půlměsíc", tedy jakési široké pásmo kolem
hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl
Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu
rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o
astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či
kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu
do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a
severní Afriky a časově odpovídají kreační představě.
Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa
Palestiny dr. Nelsona Gluecka: „Mohu kategoricky prohlásit,
že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel
záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v
jasných konturách nebo v přesných detailech historické
líčení bible." (Rivers in the Desert)
Nízké
stáří světa - závěr Při dokazování nízkého
stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších
nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše
zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči
(0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův
efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý
sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla
(za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci
Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další
řadě skutečností. Zjištěná fakta podporují více
kreační pohled na časové rozložení světových dějin než
evoluční dlouhá stáří.
Ad5)
Složitost živého těla: co od ní můžeme i nemůžeme čekat
Živý
organizmus je víc než jen velmi komplikované uspořádání
neživých prvků. Přesto ho můžeme přirovnat v
některých aspektech k velmi složitému stroji mechanické i
chemické povahy. Proto i v řadě evolučních knih najdeme
srovnání oka s optickým přístrojem, mozku a nervové
soustavy s řídícími systémy v technických zařízeních,
nebo srovnání srdce s čerpadlem, které do systému trubek
pumpuje kapalinu a zabraňuje pomocí systému záklopek
(chlopní) jejímu samovolnému proudění zpět. Již před
řadou let vznikla bionika, věda, která se zabývá aplikací
různých rostlinných a živočišných řešení a zařízení
na lidské výrobky. Kreacionisté právem očekávají, že
inteligence stvořitele, která vyřešila brilantně mnohé
problémy v rostlinných a živočišných tělech, bude mít
podobné projevy i u člověka.
Proto
také snad vše, co vymyslel člověk, existuje již dávno v
nějaké podobě v přírodě (lodní šroub, tryskový pohon,
schopnost letu, sonarové vidění, velmi pevné stavební
konstrukce, využití elektřiny apod.) Toto vše nepřekvapuje
kreacionisty. Evolucionisté o těchto Božích výtvorech často
mluví bez studu a uzardění jako o zázracích a dokonalých
výrobcích přírody (což je tautologie). Dawkins se
opravdu nestydí napsat, že to, co lidští konstruktéři
obtížně řešili u svých výrobků řadu let, třeba sonar,
„netopýři zkonstruovali" velmi
úspěšně již dávno. A je to! Člověk neví, jestli se
má smát, plakat nebo zuřit.
Složitý
systém může ztratit i zaměnit řadu funkcí Kreacionisty
také ne vždy překvapuje (někdy ano, viz níže „Problémy
kreační teorie"), že po pádu člověka do hříchu,
následném Božím zásahu do přírody a celosvětové potopě
toto pokažené stvoření vykazuje dnes celou řadu malformací,
degenerativních struktur, orgánů, které zakrněly nebo
změnily svojí původní funkci či účel používání. Mělo
by také překvapit evolucionisty s jejich teoriemi, proč
některé orgány vznikly, aby pak zase zanikly v procesu boje o
přežití nejzdatnějšího, nebo proč určité výhodné
orgány nebyly ponechány i sousedním taxonům, nebo proč si
řada organizmů nese na sobě jen velmi obtížná, v boji
spíše překážející břemena, a kupodivu jejich nositelé
„úspěšně" přežili až do našich dob s
nepotřebnými či zdegenerovanými orgány. Představte si
vojáky, kteří s sebou tahají nefunkční děla a pušky, na
zádech nepotřebné padáky a torny plné slepé munice - a
přesto úspěšně vítězí v boji s nepřítelem. Spíše se
zdá, že zvítězili tím, že se vzdali, než že bojovali.
Proč
asi evoluce vybavila člověka mozkem, který je využit jen z
deseti procent a není nejmenšího dokladu o tom, že by ho kdy
užíval víc? Asi těžko pomohou jelenovi v boji o přežití
se lvem těžké parohy, žirafě vysoký krk nebo pštrosovi
nefunkční křídla. Toto vše jsou hádanky ne pro
kreacionisty, ale pro evolucionisty. Degenerace, devoluce,
zhroucení původní stvořené struktury, ztráta genů a jejich
poškození, vzrůst entropie a vymírání druhů, nové a nové
nemoce, to zapadá do kreačního obrazu stále více
degenerujícího světa. V něm probíhá pouze rozšiřování a
rozmnožování, ale ne vzrůst složitosti (genotypu či
fenotypu).
Lidská
společnost nedělá pokroky ve vědě a technice díky stále
složitějšímu a vylepšujícímu se mozku člověka, jak se
mnozí lidé mylně domnívají, ale hromaděním poznatků od
generace ke generaci. Jen proto, že se Einstein mohl ve škole
naučit integrální počet, již vymyšlený Newtonem a
Leibnitzem téměř tři sta let před ním, mohl rovnou pracovat
na teorii relativity. Jinak by musel řadu matematických
operací vynalézat nejprve sám. Pokrok je u lidí umožněn
předáváním informací v ústní, písemné či jiné formě.
Tyto informace a zkušenosti se hromadí od generace ke generaci,
z nich se vyvozují nové poznatky, a tak roste poznání, věda
a technika. Mnozí lidé považují mylně tento pokrok za důkaz
evoluce (ve skutečnosti se lidský mozek naprosto nemění,
stejně jako se „nevyvíjí" počítač tím, že na
harddisk instalujeme stále nové a nové aplikace). Podobně u
některých druhů rostlin či živočichů přibývají
populační počty (jinde zas klesají), ale nezvyšuje se
kvalita (složitost) jejich těl. To vše odpovídá kreačnímu
obrazu světa kdysi stvořenému, rozmnožujícímu se a
rozšiřujícímu se co do prostoru a civilizační vyspělosti,
ale degenerujícímu fyzicky i mravně poté, co přišel pád,
odklon od Boha a Boží sankční zásahy do původního
stvoření. Velmi zajímavý proces úpadku můžeme pozorovat
například v kultuře, kde nedochází k efektu hromadění,
jako je tomu ve vědě. Stále větší ošklivost obrazů,
dekadence ve výtvarném umění, hudbě i v celé kulturní
oblasti je neklamným svědectvím (oproti stále lepšímu
designu technických výrobků), jak se mozek člověka
nevylepšuje, nezjemňuje a nezušlechťuje. A rozebírat
morálku a mravní úpadek současného lidstva snad ani není
nutné. To vše ukazuje, že myšlenka biologického vývoje je
jen čirá iluze a bohapustá lež.
Pokora
Živá těla organizmů jsou si jak velmi podobná, tak velmi
nepodobná, což obojí napomáhá evolučnímu teoretizování a
fantazírování. Pokorní kreacionisté a pokorní
evolucionisté zde přiznají velkou neznalost, zvláště pokud
jde o biochemické a genetické struktury kódující vznik
organických těl (fenotypu). Kreacionisté opravdu netuší,
jak Bůh tvořil základní životní formy před šesti tisíci
lety ve třech dnech. Zda nevytvořil na samém počátku
jakési nepočetné základní životní stavební praplány,
vzory či konfigurace atomů či nukleotidů, a ty pak už jen
modifikoval (třetí, pátý a šestý stvořitelský den) podle
určení daného tvora třeba na prostředí (voda, voda-souš,
souš-povrch, souš-podzemí, souš-vzduch, světlo, světlo-tma,
tma, zima, teplo, zima-teplo atd.) nebo na daný druh potravy,
komunikace, biotopu apod. A k tomu navíc vložil možnost velké
variability genetické exprese k ještě specifičtější
adaptaci daného tvora na prostředí přirozeným vznikem
odlišných plemen či druhů, a dokonce i konkrétní somatickou
odpovědí těla na momentální podmínky (ztvrdnutí kůže či
kůry, srůsty, imunologické reakce apod.).
Variabilita
a vznik odlišností (plemen) je skutečností, ale Darwin z toho
mylně odvodil evoluci. Jestli si však ve svých tělech neseme
nějaké základní konfigurace pro větší skupinu organizmů
nad úroveň čeledi a třeba ještě výše, to nevíme.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno opravoval starý
kotoučový magnetofon (tzv. B3), který neměl s rozhlasovým
přijímačem nic společného. Přesto jsem z něj zaslechl v
jednu chvíli rozhlasovou stanici, ne příliš kvalitní, ale
jasně rozeznatelnou. Bylo by pošetilé z toho vyvozovat, že
tento magnetofon býval kdysi rádiem. Příčinou napodobení
funkce jiného výrobku je skutečnost, že rozhlasový
přijímač i magnetofon mají řadu velmi podobných
elektronických obvodů a může tedy při poruše dojít ke
vzniku podobné funkce. Takové společné biochemické vzory
mohou existovat v našich tělech zcela latentně, ne v důsledku
evoluce, ale původního stvoření.
Je-li
vše v pořádku, odlišnosti se neprojeví nad míru naší
identity a tělo si od prvopočátečního rýhování zygoty a
embryonálního dělení kmenových buněk zachovává svoji
specificky druhovou identitu, díky stvořitelem nastaveným
bariérám mezi vyššími taxony. Druhově specifická
odlišnost je tak dominantní nad společným uspořádáním a
nevznikne tak při embryonálním vývoji (nebo již dříve,
při replikaci a gametogenezi) odchylka k budoucímu vzniku taxonomicky
vzdáleného orgánu či tkáně, i když je zde pro to latentně
existující program. Výzkumy na kmenových buňkách, zatím
jen velmi vzdáleně, tuto možnost naznačují.
Pokud
by tedy tomu tak bylo, kreacionisté by v tomto porušeném
světě očekávali přirozeně i poruchy ve stabilitě
bariérových omezení - tj. porušení dominance druhové
specifity a mimořádný vznik struktury, která se normálně
tvoří jen u organizmů vzdáleného taxonu. Mohl by tak
vzniknout nějaký univerzálnější znak (třeba končetin,
uší, ocasu, srsti apod.) u organizmu, u kterého se normálně
nevyskytuje, i u člověka. Zdůrazňuji: pokud by tomu tak
bylo, pokud by druhy i rozličných vyšších taxonů
(řádů či dokonce tříd nebo jinak rozlišených skupin) byly
skutečně Bohem stvořeny „jen" ze širší a
univerzálnější základní konfigurace (snad pomocí kodónů
nebo ještě nižších jednotek), která by byla společná
(výchozí) pro řadu zcela odlišných taxonů, např. pro
všechny rostliny, savce, obratlovce či jiné skupiny
organizmů.
Asi
jen hodně vzdáleně si to můžeme představit jako způsob,
kterým Bůh vytvořil ženu z tkání (genomu) mužova žebra,
tedy jakýmsi překonfigurováním (ženy by možná řekly
upgradem). Poruchy bariér si pak můžeme jen velmi nepřesně
přirovnat třeba k hermafroditizmu (primární a sekundární
sexuální orgány u jedince) či gynandrizmu (druhotné
sexuální znaky) u lidí (vyskytuje se i u ptáků), možná i k
vrozené homosexualitě (pokud by takové geny existovaly, zatím
se to neprokázalo). V porušeném světě můžeme přirozeně u
tak závratně složitých systémů živých těl (aniž bychom
museli nutně předpokládat výše zmíněné univerzální
praplány) očekávat nejrůznější nepředvídané poruchy,
záměny, konfigurace neobvyklých struktur (jako jsou třeba
zhoubná bujení) apod. O překvapení není a do budoucna
ještě nemusí být v tomto zhrouceném, přesto však stále
velmi složitém světě nouze!
Rudimentární
orgány Evoluční teorie samozřejmě zahrnuje do své
filozofie všechny možné struktury, ať funkční či
nefunkční. Velmi vhod přichází neznalost. Nevíme,
proč to tu je a jak to funguje? Ejhle, další důkaz, že to
nemohl stvořit všemohoucí Bůh, ale je to výsledkem pokusů a
omylů evoluce. K čemu jsou mandle (žít se dá i bez nich),
přívěsek slepého střeva, kostrč či hypofýza? A nač jsou
zuby moudrosti? K čemu jsou jelenovi těžké parohy nebo proč
moudrý stvořitel nedal pandě normální palec? A na co jsou
nadbytečné geny? 180 různých zakrnělých („nadbytečných
rudimentů") napočítali evoluční teoretici od
Darwinových dob - dnes už se zná funkce všech. Mandle mají
imunologickou funkci nahoře, slepé střevo dole. Hypofýza je
důležitý orgán vnitřní sekrece na spodní straně mozku.
Zuby moudrosti mají i zvířata a kdyby lidé jedli zdravě,
hodily by se stejně dobře tak, jako se hodí primátům nebo
lidem žijícím v méně technokratických kulturách, kde si
nekupují jídlo v samoobsluze. Představte si, že byste si roku
1925 nechali odstranit, dle evolučního návodu, všech 180
„nepotřebných" rudimentů z vašeho těla! Ouvej, ouvej
- brzo poté byste ne už vy, ale vaši blízcí, na ten
evoluční nesmysl přišli.
Oko
člověka a savců prý není dobře sestrojeno - každý
optik by ho udělal lépe (kdyby to ovšem uměl) - praví
„moudří" evolucionisté. Světlo se prodírá hustou
spletí cév a kapilár, než se dostane k sítnici a
fotoreceptorům. Že to udělala špatně evoluce, to se dá
ještě obhajovat, ale moudrý stvořitel? Moudrý stvořitel
však věděl o trochu víc než my a my na to pomalu už také
přicházíme. Oko je velkým příjemcem kyslíku a energie a na
sítnici pod fotoreceptory leží výstelková tkáň (RPE),
která fotoreceptory udržuje ve stále aktivním a citlivém
stavu, navíc absorbuje přebytečné světlo, které by jinak
snižovalo rozlišitelnost vidění. Protože tato výstelka
musí být v těsném spojení s fotoreceptory a nemůže být
nad nimi (to by evolucionisté kritizovali ještě víc), je toto
ideální řešení pro citlivost oka a dobré vidění. Podobně
ani slepá skvrna (obě oči mají slepé skvrny posazeny
laterárně, takže zorné pole je celistvé) nesnižuje
schopnost vidění, což by se stalo, kdyby byla umístěna na
jiném místě. Oči chobotnice a olihně (hlavonožci) splňují
evoluční „optické standardy", jen nevíme, jestli vidí
lépe než my. Evolucionisté zase nevědí, proč evoluce
nezachovala toto „lepší" řešení u hlavonožců a
nedala ho také savcům. Co víme dnes jistě je, že naše oko
má dokonalý design a i když člověk už hodně umí, mnoho
milionů lidí zatím zůstává stále slepých. Takže bude asi
lepší být s kritikou opatrný. Je to o té pokoře. Také
víme, že Darwin řekl: „Při pohledu na oko mi běhá mráz
po zádech."
Nefunkční
zakrnělé orgány U jeskynních ryb, které ztratily zrak,
vidíme velikou potenci genetické informace. Zdá se, že jde o
částečné vyřazení některých strukturních nebo
regulačních genů z činnosti. Na universitě v Marylandu (USA)
implantovali takovéto slepé jeskynní rybě oční čočku ze
stejného druhu ryby, žijící při povrchu. (Astyanax
mexicanus). Již po osmi dnech se rozběhla regenerace očí,
začala se tvořit zornice, rohovka a duhovka a částečně i
sítnice. Ryba nezačala zcela vidět, ale z tohoto procesu je
zřejmé, že určité somatické impulsy mohou nastartovat
genetickou expresi orgánu. Jsou také známy pokusy, kde
žabímu pulci implantovali oční čočku z jiného pulce do
místa, kde normálně oči nejsou, a na tomto místě se začaly
tvořit oči. Je zřejmé, že strukturní/regulační geny mohou
být uvedeny v činnost určitým somatickým podnětem. To
podstatné zde je, že bez genetické výbavy pro oko by žádné
oko nevzniklo - ani nezaniklo. Ztráta orgánu není způsobena
novou informací, stejně jako jeho regenerace není způsobena
novou informací. Je to tedy vše - jen ne evoluce!
Jeskynní ryby žijí v trvalé tmě a oči by pro ně byly velmi
nebezpečné. Ve tmě by docházelo snadno k jejich poranění a
infekce by se ve velmi citlivém oku rychle rozšířila.
Rekapitulační
teorie Evolučním myšlením ovlivněný doktor L. H. Down
(angl.) si myslel, že vývojová vada (trisomie-21) spojená s
jednou nadbytečnou kopií chromozomu 21 (měla by to být
spíše evoluční výhoda, když je to něco navíc, že?),
nějak souvisí s evoluční historií „mongoloidní
etapy" ve vývoji člověka, a proto se tento defekt
nazývá mongolismem. Přes zjevnou podobnost nic takového
samozřejmě není pravda, stejně jako prsní bradavky mužů
nedokazují nutně vývoj ze zvířat (ryby a plazi je nemají).
Prsní bradavky mají sexuálně stimulační význam a
spatřujeme zde podobný ekonomický plán těl obou pohlaví - a
nejen mužů a žen, ale i primátů a dalších savců. Navíc
chodíme po jedné zemi a podléháme podobným zákonům fyziky
či biochemie. Tvůrce neměl důvod radikálně pozměňovat
základní plány jen proto, aby lidé, kteří v něj nechtějí
věřit, měli méně výmluv. Jak známo, Bůh stvořil ženu z
muže, což i z hlediska chromozomálního rozlišení obou
pohlaví (XY, XX) dává dnes zcela nečekaný smysl (pouze muž
má chromozomy pro obě pohlaví). Zcela analogicky k lidským
výrobkům použil tvůrce podobná schémata a projekční
řešení pro mnohé skupiny organizmů, včetně člověka.
Profesor
Woodside tvrdil, že embryologie byla jako vědní obor
zbržděna mylným evolučním učením o rekapitulaci (tj. že
ontogeneze rekapituluje fylogenezi) a proto v tomto oboru byl jen
jediný nositel Nobelovy ceny. Mnoho dobrých embryologů se
zaměřilo na evoluci a skončilo ve slepé uličce. Savčí
embryo neopakuje žádná evoluční stadia dávných
hypotetických předků: v evolučním schématu historie
živých forem (fylogenezi) mícha předchází mozku, ale
embryonálně se mozek vyvíjí jako první; v evoluční
fylogenezi zuby přišly před jazykem (ryby mají zuby, ale ne
jazyk), ale v savčím embryu se jazyk tvoří před zuby; u
embrya kuřete funguje srdce velmi brzo, ale u žáby mnohem
později. Celý tzv. biogenetický zákon (pravidlo) rekapitulace
byl založen na podvodech zoologa Ernsta Haeckela a zanechal
nesmazatelné stopy na myšlení desítek generací lidí, nejen
embryologů.
Apendix
(červovitý přívěsek tlustého střeva) Apendix je občas
chybně označován jako slepé střevo. Jeho stěna obsahuje
četné lymfatické uzliny, které slouží k obraně proti
infekci, podobně, jako mandle v krku. Samozřejmě, že
Darwin, neznalý jeho funkce, považoval apendix mylně za něco
neužitečného a za zakrnělý pozůstatek (rudiment) lidské
evoluční minulosti (Původ člověka). Přežvýkavci
(krávy, ovce, kozy atd.) apendix nemají, ani koně, psi a
kočky, ani většina savců. Nemají ho ani opice, kromě
antropoidních (gibon, orangutan, šimpanz a gorila jej mají).
Nemají ho bezobratlí, ale ani ryby, obojživelníci, plazi a
ptáci. Má ho několik vačnatců (vombati a vačice) a
hlodavců. Apendix je tedy mozaikový útvar, který se vyskytuje
v různých zvířatech bez evolučních vztahů, a podle toho by
mohl být libovolně označen třeba za „vyvíjející se"
či ustupující (rudimentární). Podle výskytu apendixu bychom
mohli udělat řadu „zajímavých evolučních" vztahů,
za které by nás ale evolucionisté nepochválili (podobně jako
u jiných podobností, třeba v molekulární biologii). Apendix
patří k četným problémům evoluční doktríny, stejně jako
mnoho dalších měkkých orgánů (např. rozvětvení aorty -
srdečnice je stejné u člověka, netopýra, ptakopyska a
ježury, zatímco některé opice mají rozvětvení srdečnice
stejné jako klokani, psi, kočky atd.).
Žloutkový
váček Kuře z něho čerpá první potravu pro svůj růst.
Lidské embryo v matce čerpá ze žloutkového váčku potravu
proudící ve směru k mozku, který je hlavním polykačem
potravy celého embrya. Spotřebou potravy vzniká spád
látkové přeměny mezi mozkem a srdcem. Záhyb srdce sedí
široce na žloutkovém váčku, srdce tluče už v asi 2 mm
velkém, 3 týdny starém embryu. Žloutkový váček je zdrojem
prvních krevních buněk pro embryo dříve, než mu je bude
vyrábět jeho vlastní kostní dřeň. Žloutkový váček je
všechno jiné než zbytečný evoluční pozůstatek dávné
minulosti. Pokud byste jej odřízli, embryo zahyne.
Rybí
žábry v lidském zárodku Samozřejmě žádné
neexistují, i tuto lež začal hlásat podvodník Ernst Haeckel,
Darwinův velký propagátor v Německu, a nadšení
evolucionisté ji pak opakovali desítky let až dodnes. Žádné
struktury protkané krevními kapilárami kolem dokola,
schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, u lidského zárodku
neexistují. 2,5 mm velké lidské embryo vykazuje
charakteristické záhyby mezi čelem a srdečním valem. Jde o
oblouk pozdější dolní čelisti, podjazyčný oblouk a dva
hrtanové oblouky. S přibývajícím zakřivením embrya v
hlavové oblasti se vnitřní oblouky víc a víc kruhově
zvětšují a jejich tkáň uvnitř je tím napínána. Mezi nimi
zůstává tělní stěna tenká, dokonce se někdy trhá,
jsou-li ektoderm a entoderm příliš natěsnány. Případné
štěrbiny (perforace) v tělní stěně byly pak omylem
pokládány za rudimentární žábry. Jsou to však sekundární
defekty na partiích krku a hlavy, které s rybími žábrami
nemají nic společného, kromě jakési vzdálené vizuelní
podoby. Podle zrakové podobnosti můžeme ovšem odvozovat i
jezevčíka od štokrlete, podobnost je tu značná.
Kostrč
(coccyx) a lidský ocas Pokud myslíte, že kostrč je
zbytečná, zkuste si ji narazit, třeba o schody. Nebudete
schopni si sednout, vstát ani lehnout. Těžko uděláte pohyb
bez bolesti. V jistém smyslu je kostrč jednou z
nejdůležitějších kostí v celém těle. Upínají se k ní
svaly pro schopnost vzpřímeného držení těla. Je pravda, že
u jednoměsíčního embrya kostrč vyčuhuje, dokud se
nevytvoří nohy a tato kost se neohne mezi ně. Protože je
tělo velmi složitě programováno v genech, a protože se v
celé živé přírodě vyskytují podobná řešení
morfologická, fyziologická a tím samozřejmě i genetická,
může někdy dojít ke vzniku struktur připomínajících ocas
zvířat - to se netýká jenom ocasu.
Lékař
pak, po histologickém rozboru, dojde většinou k závěru, že
se skutečným zvířecím ocasem mají tyto buněčné struktury
pramálo společného - podobně jako nádor na hlavě není
evoluční pozůstatek rohů. Někdy se narodí dítě bez rukou,
nebo s dlaněmi u ramen, kdy chybí celá paže, jindy s jedním
nebo třema očima, může také dojít k znásobení prsních
bradavek. Neodvozujeme z toho nutně, že naši předkové byli
tyranosauři s krátkými předními končetinami nebo haterie
(tuatera), která má třetí, temenní oko, nebo vačice, která
má 13, a někdy i 17 prsních bradavek. Při pokusech s
Drosophilou se jí na hlavičce místo tykadel někdy vytvořily
končetiny (antennapedia). Dělat z těchto věcí důkazy o
původu ze zvířecích předků je neoprávněné.
Dojde-li
u embrya a novorozeněte k vytvoření takové ocasu podobné
struktury, může jít o vážný defekt (spina bifida), nebo jde
jen o tukový nádor bez kostí, který lékař po porodu
odřízne jako pupeční šňůru. Nejsou zde žádné struktury
zvířecího ocasu jako jsou svaly, kosti (chrupavka) a nervy.
Jde jen o náhodně vytvořené kožní struktury, které ani
nevychází z míst páteře, kde mají zvířata pravý ocas.
Kdyby šlo o mutaci, byly by tyto anomálie dědičné, což
většinou nejsou. Jsou také známy případy lidí ochlupených
na celém těle, avšak ani z toho nemusíme hned zbrkle
odvozovat zvířecí původ, ale spíše poruchu některého z
regulačních genů. Znovu je třeba zdůraznit, co jsem již
řekl výše, že řada struktur tkání a orgánů (stejně jako
jejich spouštěcích a strukturních genů) je v celé
živočišné říši, včetně člověka, velmi podobných. To
však ještě neznamená, že jsou příbuzné (homologické)!
Homologické
orgány a homeotické geny Homologickými orgány jsou dle
evoluční víry orgány příbuzné v různých fylogenetických
liniích organizmů, tedy takové, které vznikly jeden z
druhého transformací (ploutev ryby se přeměnila na končetinu
obojživelníka, ta na končetinu plazů a z ní vzniklo křídlo
ptáka atd.). Velká nepříjemnost však potkala evoluční
teorii zjištěním, že homologické orgány nejsou řízeny
stejnými geny. Můžete mutovat geny rybí ploutve miliardkrát,
obojživelníkovu končetinu však nedocílíte, protože ta je
řízena úplně jinými strukturními geny. Také existence
homeotických genů je obtížně vysvětlitelná z evolučního
hlediska. Tyto 183 párů bází dlouhé úseky DNA se
nacházejí ve velmi podobných sekvencích u různých
organizmů evolučně zcela nepříbuzných, jako jsou myši,
lidé, ovocné mušky či kopinatci. Např. u mouchy specielní
gen ovlivňuje tykadlo, v myši velmi podobný gen má vliv na
zadní mozek. Jiný homeotický gen kontroluje tvorbu očí
včetně složených očí hmyzu a zcela rozdílných zrakových
orgánů olihně a člověka. Každý homeotický gen produkuje
malé množství proteinových molekul spouštějících
transkripci strukturních genů. Výsledkem je kaskáda
chemických pochodů vedoucích ke vzniku třeba končetiny nebo
oka.
Proto
je celkem nepodstatné, jestli mezi šimpanzem a člověkem
existuje zdánlivá podobnost v 98% nebo v 10% genů (tato
podobnost může být právě tak důkazem pro stvoření z
„jedné tvůrčí školy"). Nesmíme zapomenout, že
statisíce genů (pseudogenů) evolucionisté chápou jako
zbytečné a neberou je v úvahu. Morfologická a fyziologická
podobnost šimpanze a člověka je asi 70 - 80 %, zatímco jejich
DNA je u člověka umístěna ve 46 a u šimpanzů ve 48
chromozomech (tento rozdíl evoluční teoretiky hodně mrzel,
nejprve tvrdili, že člověk a šimpanz má stejný počet
chromozomů - 48). Zcela jistě existují ještě jiné faktory
ovlivňujicí velmi podstatně tvorbu rozličných struktur
jednotlivých druhů - pokud se z lidské oplodněné buňky
nemá někdy rýhovat šimpanz a zase jindy člověk ze
šimpanzí. Druhovou specifitu mohou ovlivňovat rozličná
uspořádání DNA na chromosomech třeba šimpanzů a lidí.
Podstatné rozlišovací faktory se mohou nacházet v cytoplazmě
a může k nim patřit cytoskelet, membrány či rozmístění
jiných komponentů. DNA může být jen informací pro stavební
materiál, zatímco jiné faktory mohou určovat, jak tento
materiál bude uspořádán. Zatím se těmto procesům moc
nerozumí, ale zdá se, že lepší vysvětlení jejich původu
podává koncept inteligentního designu než evoluce pracující
s nahodilostí.
Chromozomy
a sekvence aminokyselin v proteinech Jaképak evoluční
vztahy odvodíme z toho, že rak má 116 chromozomů, kapr 104,
holub 80, šváb, šimpanz, brambory, tabák a švestka po 48
chromozomech a člověk 46? Že by člověk pocházel z brambor
nebo ze švábů? Co do počtu chromozomů jsme těsně vedle
nich, můžete si vybrat!
Nebo
vám nabídnu jiný evoluční rodokmen, podle vzrůstajícího
počtu chromozomů: řasa (12), hrách (14), meruňka (16), mrkev
(18), chmel (20), mák (22), rajče (24), žába (26), bříza
(28), ořech (32), jabloň (34), žížala (36), ještěrka (38),
vepř (40), oves (42), člověk (46), šimpanz (48). To je
evoluce, co říkáte?
Anebo
se podívejme na evoluční „podobnosti" jinak. Můžeme
srovnávat třeba řetězce aminokyselin v různých organizmech,
např. u proteinu cytochromu C nebo hemoglobinu, a zjistit
procentuální odchylky jednotlivých sekvencí, a tak porovnat
evoluční vzdálenost jednotlivých živých tvorů. Zjistíme (dle
cytochromu C) tyto zajímavosti:
bakterie
(Rhodospirillum) je stejně vzdálena od savců,
ptáků, ryb, hmyzu i rostlin v neměnném poměru 64-69%.
kvasinka
je stejně vzdálena od koně, holuba, tuňáka, mouchy,
slunečnice, člověka, a to o 40-45%.
bourec
morušový (motýl) je stejně vzdálen od koně (savci!), holuba
(ptáci!), želvy (plazi!), kapra (ryby!) a mihule
(kruhoústí!), a to o 27-30%.
Budeme-li
zkoumat řetězce hemoglobinu, zjistíme, že:
mihule
(kruhoústí) je stejně vzdálena od kapra, žáby, slepice,
kangaru (vačnatci) i člověka, a to o 73-81%.
Budeme-li
prověřovat obratlovce, najdeme opět stejné vzdálenosti
odchylek v cytochromu C:
kapr
je stejně vzdálen od koně, králíka, slepice, želvy a
žáby, a to o 13-14%.
Můžeme
tedy dojít k závěru, že jak v počtu chromozomů, tak v
procentuálních odchylkách dvou společných proteinů,
nenacházíme ani stopu po nějakém klasickém evolučním
schématu, jak se to učí na školách, tedy ono:
kruhoústí…………..ryby…………..obojživelníci……………plazi……………savci.
Ze
shora uvedených odchylek si tedy můžeme, podle atlasu
proteinových struktur M. Dayhoffa, sestavit zcela neortodoxní
evoluční posloupnosti, třeba prověřením řetězců
hemoglobinu jednotlivých organizmů a jejich odchylek od mihule
(procenta jsou v závorkách). Pak evoluční vývoj probíhal
takto: kapr (75) je předchůdcem kangaru (76), kangaru
předcházel slepici (78) a po slepici teprve mutace vytvořily
žábu (81). Srovnáme-li odchylky cytochromu C různých
organizmů od kapra, můžeme vytvořit tento model evoluce: kůň
(13), králík (13), želva (13) a žába (13) - ti všichni
vznikli v jedné době a nemůžeme stanovit, kdo předcházel
komu, ale až po nich a z nich se teprve vyvinula slepice (14).
Pro
evoluční teorii platí, že čím více poznání, tím více
bolesti (Kaz 1/18) V jedné studii Arcady Mushegian a jeho
kolegové porovnali 36 proteinů pocházejících z lidí,
arthropodů (mouchy), nematodů (červ C, elegans) a droždí. Objevili,
že různé proteiny mohou generovat rozličné domnělé
fylogenetické stromové topologie. Silně to ukazuje, že
historické fylogeneze by neměly být odvozovány na základě
genu kódujícího jeden protein, říká tato studie. Pokud tedy
člověk není předpojatý a evoluční teorie pro něj není
svaté dogma, které prostě platit musí, pak z výše
uvedeného zjistí, že evoluci dokládat podobností sekvencí
proteinů je neprůkazné. (Viz také Brand, Davis a Kenyon,
Denton)
Zajímavé
příbuznosti Např. želvy a chřestýši, náležející
k plazům, by měli mít k údajnému společnému předku blíž
než k lidem. A tak evolucionisté budou očekávat, že
cytochrom c chřestýše bude mnohem podobnější cytochromu c
želvy než člověka. Leč, není tomu tak. Cytochrom c
chřestýše se liší od cytochromu c želvy na 22 místech,
zatímco od cytochromu c člověka jen na 14 místech a želva je
dokonce blíže ptákům, než chřestýšům. Podobně lidé a
koně, tedy placentální savci, by asi (kdyby platila evoluce)
měli mít větší shodu v cytochromu c než lidé s vačnatci,
třeba s klokanem. Ani zde tomu tak není. Lidský cytochrom c se
liší od koně na 12 místech, ale od klokana jen na 10. (Viz
Brand, Ayala)
Pseudogeny.
Nyní už se přestávají jevit jako „junk" (odpad), tedy
jako oněch 180 darwinovských rudimentárních orgánů, ze
kterých nezůstal ani jeden. Začínají vykazovat určité
funkce, např. tlumící a spouštěcí. Jejich sekvence se v
organizmech často mění a zjistilo se, že se podstatně velké
části pseudogenů liší od rodičovských generací, což
ztěžuje/zlehčuje evoluční výklad homologií. Nyní se též
ukázalo, že nezávislé přírůstky dlouhých i krátkých
úseků (LINE i SINE) pseudogenů mohou vznikat na tom samém
místě u různých organizmů, a nejsou tedy, přísně vzato,
nepravděpodobné, ale pravděpodobné. Vypadá to, že tyto
úseky pseudogenů mají svůj vztah k určitým zlomům ve
stočených úsecích chromozomů. Kdyby byly zbytečné, proč
by tyto tak energeticky nákladné úseky DNA evoluce už
dávno neodstranila, když mechanizmus odstraňování je
známý? Navíc byly ortologní (duplikátní geny v jiném
organizmu) úseky SINE pseudogenů (300 párů bází) nalezeny v
různě evolučně vzdálených kmenech organizmů. Ne, opravdu
není oprávněné použít pseudogeny jako důkaz původu
člověka z primátů.
Bakterie
(stejně jako všechny organizmy) vykazují stabilitu - ne
tendenci se vyvíjet Základem evoluční ortodoxie jsou
mutace neustále měnící genom organizmu a dodávající tak
„materiál" pro selekci, která se uplatňuje v boji a
úspěšném rozmnožování. To jsou „věčně zelené
evoluční mantry a modlitební mlýnky". Ale ukázky,
kam až tyto mutace mohou v současnosti fenotyp skutečně
dovést, nemá evoluční ideologie žádné! Jen bohatou
rétoriku. Jerry Moore studoval bakteriální čistou
kulturu Proteus mirabilis, druh patřící k čeledi
Enterobacteriaceae (řád Eubacteriales). Chtěl zjistit, při
její izolaci, jak stabilní či variabilní tato kultura bude v
měnících se podmínkách. Organizmy byly postupně vystaveny
10 náhodně vybraným laboratorním prostředím a kultury byly
udržovány v rozmezí teplot 20-37°C po dobu tří měsíců.
Podmínky pro kultivaci a inkubaci byly měněny, ale stovkám
generací bakterií zůstalo zachováno životaschopné
prostředí. Po 62 postupných změnách, 30 biochemických a
antibiotických charakteristik citlivosti se nezměnilo od
původní kultury, kromě nepatrné a měnící se proměnlivé
citlivosti na Penicilín G. I tato změna byla ale spíše
způsobena poškozením buněčné stěny bakterií komponenty
jedů než následkem odezvy na Penicilín G. I když je tento
experiment jistě omezen co do rozsahu i času, ukazuje nicméně
na vysokou biologickou stabilitu. Moore sám ve své zprávě
uvádí příklady z vědecké literatury, dokládající
neuvěřitelnou biologickou stabilitu, včetně studie, která
ukazovala, že během 150 let intenzivních výzkumů na
bakteriích si bakterie podržely vyhraněné biologické
vlastnosti.
Srovnejte,
prosím, tuto skutečnost s neustálými evolučními
proklamacemi, jak neuvěřitelně pestrý materiál mutace stále
dodávají evolučním procesům. Evoluční biolog profesor
doktor Jacob Segal kritizuje mutační teorii a píše: „Kdo
mohl někdy nahlédnout do mechanizmu buněčných funkcí,
nedokáže si při nejlepší vůli představit, jak by se tyto
vzájemně těsně propojené mechanizmy měly mutací v jediném
systému podstatněji zlepšit. Bylo by to totéž, jako
kdybychom chtěli vylepšit rozhlasový přijímač tím, že
bychom nazdařbůh změnili hodnotu odporů a kondenzátorů a
nahradili jeden typ tranzistorů jiným. Tím se přístroj
nezlepší; pravděpodobně bude fungovat hůře nebo vůbec ne,
rozhodně však z něho nebude televizor. Jediný typ
„mutace", kterou můžeme provést bez nebezpečí, je
nahradit kulatá tlačítka hranatými nebo natřít kryt jinou
barvou, což by přibližně odpovídalo mutaci na biologických
konečných stanicích /tj. např. vznik rezistence, pigmentace,
změny velikosti apod./. Aby některá ze životně důležitých
funkcí snesla mutaci bez vážné škody, bylo by třeba
příslušně sladit řadu jiných funkcí. U téhož jedince by
tedy muselo dojít současně k několika mutacím, jež by
navíc nesměly být nahodilé, ale přesně vzájemně sladěné."
(Je život záhadou? - str. 95)
Rezistence
bakterií na antibiotika a mutace - žádná evoluce
Rezistence může být primární a získaná, primární je
přirozená, poměrně vzácná, takový druh bakterie prostě
nenese zásahové místo pro dané antibiotikum. Našly se
bakterie v mrtvých tělech námořníků pohřbených při
neúspěšné arktické expedici r. 1845. Ty vykázaly resistenci
na penicilin a jiná antibiotika, tedy už v době, kdy se
ještě antibiotika nepoužívala. Gramnegativní bakterie (mají
tenčí ale pevnější buněčnou stěnu tvořenou mureinem -
oproti grampoz. b.) jsou podstatně méně citlivé (čili více
rezistentní) na penicilin než grampozitivní b. Jako příklad
volně žijícího patogena s vysokým stupněm přirozené
rezistence může sloužit Pseudomonas aeruginosa.
Většina kmenů této bakterie byla vůči mnoha antibiotikům
rezistentní hned od začátku, v době, kdy se s antibiotiky
teprve začínalo.
Získaná
rezistence (tj. většina rezistencí) může vzniknout mutací,
ale vzniká spíše přirozenou obranou, kterou je bakterie
vybavena podobně jako jiné organizmy - tedy žádnou evolucí.
Mnohdy se za mutaci vydává přirozený obranný proces
patogenního mikroorganizmu. Ten např. přeprogramuje aktivní
místa antigenu, takže protilátka ztratí svoji rozlišovací
schopnost. Nebo přeprogramuje celý genom. Také bodové mutace
často způsobí rezistenci. Bakterie, kterou původně
antibiotikum zabíjelo, začne být odolná. Nejedná se zde o
nějakou evoluci a rezistentní bakterie se také nikam
nevyvíjejí! Jde o běžný evoluční trik: každá změna =
evoluce! Spadne meteorit, je to evoluce. Bakterie či virus
aktivuje svoje obranné mechanizmy, je to evoluce. Změní se
barva kůže, peří, velikost zobáku, zakrní křídlo či oči
- to je všechno evoluce. Když se něco narodí, je to evoluce,
a když to umře, je to také evoluce. Jen pořád chybí jasný
příklad, kdy a kde se nějaký orgán vyvine, když tam nikdy
předtím nebyl. Tyto důkazy evoluce stále bolestně
postrádá. Proto se na evoluci musí věřit.
Evolucionisté
dosud nikde nepředvedli vznik nového orgánu, ani náběh k
němu, ba ani vznik jediného nového genu - všechno, co
dělají, je jen založeno na bohaté rétorice kolem mutací.
Polský genetik M. Giertych říká: „Existuje mnoho
příkladů negativní nebo neutrální mutace, ale neznám ani
jediný příklad, který by mohl dokumentovat pozitivní
mutaci." Matematik a lékař M.P. Schützenberger označil v
r. 1996 přirozenou selekci za zcela nedostačující evoluční
faktor. Lee Spenter, rovněž matematik, poukázal v své
nedávné knize „Nic není náhoda" na základě moderní
informatiky, že mutacemi nové informace nejen nevznikají,
nýbrž se ztrácejí.
Snižování
výšky, věkové hranice, degenerace K
všeobecně rozšiřovaným omylům patří, že výška
člověka roste zároveň s délkou jeho života - což je
„mocný" důkaz evoluce. Pravý opak je pravdou. Výška
evidentně kolísá během staletí. Je závislá na zeměpisném
pásmu, kde daná populace žije, asi i na životosprávě,
určitě na rase (všimněme si výšky Vietnamců, Číňanů
nebo Cikánů). Určitě výška není důkazem evolučního
pokroku, to by pak stromy, žirafy, sloni nebo dinosauři museli
být nejvyvinutějšími organizmy na Zemi. Vzrůstem člověka
se zabývá auxologie. Průměrná výška je dána geneticky,
rozdíly u populací se stejným genetickým faktorem jsou dány
životním prostředím a životní úrovní - čím vyšší,
tím vyšší lidé. Nejvyšší lidé jsou v Holandsku a
Švédsku. Mladí Holanďané a Švédové dosahují průměrné
výšky 184 cm, celá populace 179. Je to o 1 cm víc než u
Norů a Dánů. USA a GB mají v průměru 175 cm. Rostou také
příslušníci jiných ras. Mladí Japonci vyrostli mezi roky
1957 a 1977 o plných 10 cm. Ale genetický fond Asiatů
nedovolí, aby se jejich výškový průměr vyhoupl na úroveň
Evropanů. Průměrný Japonec měří dnes 164 cm, ale lze tam
narazit i na dvoumetrové. Výškový nárůst Američanů začal
stagnovat po první svět. válce. Děti rostou hlavně o
prázdninách. Na výšce se také může projevit nedostatek
lásky. Vyšší lidé žijí též déle.
Ve
starověké literatuře se často hovoří o obrech (vzpomeňme
třeba Kyklopy s jedním okem). Také bible obsahuje mnoho
zmínek o lidech nadměrného vzrůstu. Stopy obrů, části
jejich koster a jejich stavby byly nalezeny na mnoha místech
světa. Doane Hageová pracovala v letech 1969-1972 na americké
vojenské základně ve městě Sukiranu na japonském ostrově
Okinawa. Podnikala výlety na maličký ostrůvek, vzdálený asi
280 km jižně od Okinawy, a nalezla tam kostry obrů. Kosti
měly tmavou barvu kalné vody. Patřily zřejmě pěti nebo
šesti lidem obřího vzrůstu. Asi nezemřeli přirozenou
smrtí, tři lebky byly roztříštěné, žebra a stehenní
kosti zlomené. Několik kostí chybělo. Lebky měly velké
oční důlky. Kosti byly v jedné tamní jeskyni, ale
archeologové o nález neprojevili zájem. Kromě toho jsou po
celém světě nalézány lidské stopy nadměrných, obřích
rozměrů, často ztvrdlé v sedimentech (vápenci, pískovci
atd.). Mnohdy ve vrstvách pro evoluční teorii
„nevhodných" - druhohorách i prvohorách.
Také
poblíž Okinawy, u pobřeží ostrova Yonaguni, nalezli
potápěči v hloubce 25 m pozůstatky obřích staveb. Jaime
Rodriguez představil ve dvouapůlhodinovém televizním pořadu
fragmenty sedm metrů dlouhé kostry obryně. Dále byla nalezena
měkká, kožená, kvalitně ušitá bota, která je stará
téměř dvě tisíciletí. Objevili ji archeologové v
severoíránské provincii Zandžán v bývalém solném dole
spolu s lebkou a dalšími pozůstatky. Muž, kterému bota
patřila, byl na svou dobu neobvykle vysoký. Měřil přes 180
centimetrů a kromě velmi dobrých bot měl na sobě i
kalhoty z dosud nejlepší látky, jaká byla při vykopávkách
v Persii nalezena, a zlatou náušnici. Nenechme se tedy zmást
rozšířenými evolučními pověrami o stále
stoupající výšce člověka, dokládanými malými brněními
ve středověku a podobnými příklady, které nesouvisí s
celkovou historickou realitou od stvoření světa, ale
dokládají jen časově, kulturně či místně podmíněné
okolnosti.
Délka
života Je stejně jako výška závislá na mnoha
faktorech. Ani délka života nesvědčí o evolučních
výhodách - pak by některé stromy (borovice osinatá,
americké sekvoje) nebo třeba želvy musely být evolučně
výše než lidé. O dlouhověkosti před potopou hovoří bible
i jiné starověké prameny, ale ještě tisíc let p. n. l.
čteme o průměrné délce věku pouhých 70 let s výkyvy
nahoru i dolů. Určení stáří uhynulých organizmů (včetně
člověka) bývá často obtížné, dokonce i u stromů s
letokruhy (ne vždy platí jeden letokruh = jeden rok). Dr.Cuozzo
dělal výzkum neandertálských nálezů mnoho let. S dr.
Brianem Garnerem vytvořili počítačový model, jak se hlava a
obličejová část mění s věkem. S tímto modelem byli
schopni ukázat, jak by vypadal obličej a hlava člověka v 500
letech věku. Porovnáním s neandertálskou lebkou se ukázalo,
že Neandertálci byli asi nejdéle se dožívajícími lidmi.
„Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě
lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem
větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším
znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované
mimořádným způsobem - až do lůžek... Kromě toho existují
bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi
žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou
kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a
majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Problém
přechodných forem, CRSQ 12/98) Také jsem již výše (Ad4)
zmiňoval mayského vládce Hanaba Parkala, jehož původně
stanovené stáří (40 let) muselo být na základně nových
poznatků zdvojnásobeno. Ani v názorech na průměrné stáří
člověka se nenechejme ovlivnit evoluční propagandou.
Pokud jde o výšku lidí a délku jejich života, můžeme
říci známé: nic nového pod sluncem.
Evoluční
učení mělo a má nedozírně tragické důsledky na generace
lidí Naivně mylné evoluční pohledy, kombinované
neznalostí a ateistickým fanatizmem, často zbrzdily pokrok
vědy, jako tomu bylo např. v embryologii. Proč se zabývat
hledáním funkce nějakého orgánu, když jsme jej předem
prohlásili za zbytečný a nepotřebný evoluční odpad? Když
„víme", že je už dnes nepotřebný, nebudeme přece
zkoumat jeho význam a můžeme ho z těla rovnou odstranit, jako
třeba mandle. To jsou jen ty méně tragické důsledky
evoluční pavědy a fantaziologie.
K
těm horším důsledkům patří Freudova psychoanalýza, silně
ovlivněná mylnou rekapitulační teorií a Freudovým
evolučním zápalem. Až sem může být vystopována sexuální
revoluce 20. století a její tragické důsledky zvláště na
mladou generaci současnosti, včetně rozšíření AIDS.
Miliony potratů jsou pak obhajovány mylným tvrzením, že
„plod ve stadiu ryby" můžeme klidně zabít. A tak když
se mladé děvče obává potratu, protože kdesi v hloubi
ještě nezkaženého srdce cítí, že to není správné,
lékař ohlupený evolučními nesmysly jí ukáže na monitoru
embryo a vysvětlí, že její zárodek je právě ve stádiu
ryby, a není tedy třeba mít výčitky svědomí - zabít rybu
není přece hřích. To jsou praktiky např. z USA. Že je
toto tvrzení evolucionistická lež, bylo vysvětleno výše.
V
devatenáctém století v Americe byli takoví lidé jako
Chauncey Depew, John D. Rockefeller nebo Andrew Carnegie
bezohlednými evolucionisty. Depew se holedbal svým vlastním
„přežitím nejschopnějšího" díky „vyšším
schopnostem, předvídavosti a přizpůsobivosti."
Rockefeller nepovažoval obchodní dravost a bezohlednost za
„zlou tendenci v obchodě. Prostě se tak projevuje přírodní
zákon." Carnegie je dnes oslavován, ale ve své době byl
krutý a bezcitný ke svým konkurentům stejně jako ke svým
dělníkům. O tom, jak se setkal s evolučním názorem, napsal:
„Vzpomínám si, jak to světlo přišlo náhle jako potopa a
všechno bylo jasné. Nejenže jsem se zbavil teologie a
nadpřirozena, ale také jsem našel pravdu evoluce."
Všichni zmínění lidé uplatnili učení Herberta Spencera,
který razil hesla jako „přežití nejschopnějších" a
„boj o existenci" ještě před Darwinem. Spencer je
aplikoval právě na oblast ekonomiky a mnozí průmyslníci
devatenáctého století ospravedlňovali svůj postoj k práci
(včetně dětské) na základě tvrzení, že to prospívá
lidské přirozenosti.
Další
důsledek mylného Darwinismu byl silný vzrůst rasismu.
Rasismus existoval dávno před Darwinem, ale mylnou evoluční
teorií byl povýšen na vědu a silně zesílil, jak přiznal i
evolucionista Stephen Jay Gould: „Biologické argumenty pro
rasismus mohly snad být běžné již před r. 1859, ale
mnohonásobně zesílely až po přijmutí evoluční
teorie." Evolucionisté pochopitelně o Darwinově rasismu
nemluví, ale ten je jasný. V Původu člověka Darwin
opakovaně předkládá rasistické úvahy o tom, že primitivní
lidé jsou mezičlánkem mezi zvířaty a člověkem a
prohlašuje, že „někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené,
pokud ji měříme staletími, civilizovaná rasa vyhubí a
nahradí divošské rasy celého světa." Žel, to je
jedna z mála věcí, ve které se Darwin téměř nezmýlil.
Hitler
se pak těchto Darwinových proroctví ochotně chopil a dotáhl
je k úděsnému naplnění. Jeho kniha Mein Kampf (Můj
boj) a mnohokráte se opakující slovo die Entwicklung
(vývoj) nás nenechají na pochybách, z čeho čerpal. Tak se i
Stalin, který pod vlivem Darwinova díla O původu druhů
ztratil víru v Boha, cítil povinen ve jménu evoluce a
třídní nenávisti zbavit lidskou společnost těch méně
pokrokových tříd. Nadšeným darwinistou byl též Mao
Ce-tung, největší masový vrah 20. století a architekt
čínské kulturní revoluce. I on si liboval v nelítostném
boji o přežití „ŕ la Darwin" a byl mu primitivně
věrný. Máme tedy za sebou „skvělé evoluční 20.
století" s jeho miliony vyvražděných lidí ve jménu
evoluce, nepočítaje další miliony potratů. Avšak to úplně
nejhorší je setba nihilismu a beznaděje v myslích
současných mladých lidí v důsledku jejich indoktrinace
evolučními bláboly a lžemi už od prvních krůčků života.
Šokující nárůst sebevražd v celém světě (děsivá
čísla přicházejí např. z Číny) ukazuje, že „evoluce je
skutečný vývoj vpřed" - jak ve fyzické, tak i v
psychické oblasti.
Problémy
kreační teorie
Teorie
stvoření není bez problémů, z nichž mnohé se nejeví
jako snadno řešitelné. Uvedu jen stručně ty, o kterých
vím. Na některé z nich se tu a tam objeví řešení, ale ne
vždy je toto řešení dost přesvědčivé a pádné.
Kreacionisté nebyli při stvoření a neviděli, jak probíhalo.
Jsou tedy odkázáni jen na nepřímé indikace dávných dějů
spolu s velmi kusými informacemi z bible (celých 1700 let
před potopou popisuje tisícistránková bible na necelých 8
stranách!). Svět před potopu byl zcela odlišný od
současného a jen vzdáleně se dohadujeme, jak život tehdy
vypadal, jaké bylo stravování, klimatické podmínky,
magnetické pole a atmosférický tlak, nevíme, jak byla
skloněna osa Země, zda rychlost světla zůstala konstantní,
jací tvorové vlastně po Zemi chodili, jaké všechny rostliny
před potopou rostly a tisíce dalších otázek.
Zlo,
zabíjení, krev, potravní řetězce Jedna z palčivých
otázek zní, proč všemohoucí, vševědoucí a milující
Stvořitel, který se nazývá naším otcem a zná pohyb
každého atomu, dopustil (či stvořil) tak strašně
bolestný svět. Nejen že denně miliony tvorů trpí nemocemi a
bolestným umíráním, strachem a strádáním, ale dokonce na
zabíjení živých organizmů jsou přímo závislé jiné
organizmy, které by jinak vůbec nepřežily. Opravdu se není
co divit, že evolucionisté říkají, že tento svět jeví
neklamné známky slepé, nic neplánující a bezcitné evoluce.
Přečtěme si, co o tom napsal Richard Dawkins: „Celkové
množství utrpení za rok v živém světě je mimo rozumnou
úvahu. Během jedné minuty, než napíšu tuto větu, tisíce
zvířat je sežráno zaživa, mnohá další utíkají, aby si
zachránila život, kňučí strachem, jiná jsou pomalu
užírána zevnitř hlodajícími parazity, tisíce ze všech
druhů umírají hlady, žízní a chorobami…Vesmír, který
pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom
očekávali, pokud v jeho základech není žádný design,
účel, ani zlo ani dobro, nic než jen bezcitná
lhostejnost."
Tuto
vážnou námitku nelze shodit se stolu nějakou lacinou frází.
Opravdu všemohoucí Bůh nemohl či nechtěl vytvořit svět
lépe? Je za tím vším utrpením a bolestí nějaký smysl?
Není se co divit, že různá náboženství přišla s
mnohonásobným umíráním a znovurozením (zákon karmanu,
nirvána) jako určitým řešením veškeré té dlouhodobé
bolestné historie zvířat i člověka. Jak je známo každému
školáku, historie lidstva je protkána častým utrpením ve
válkách, nemocech a přírodních katastrofách. Mnoho lidí se
od Boha odvrátilo a stali se ateisty. Německý filosof
Friedrich Nietzsche dospěl k závěru, že „Bůh je
mrtev". Na problém zla a utrpení existuje řada
křesťanských odpovědí, sám Ježíš přišel, aby za nás
trpěl, přesto musím tento problém uvést jako jeden z
palčivých.
Biologické
orgány a nástroje zabíjení K velmi těžko řešitelným
úkolům kreační teorie patří, kde se v přírodě vzaly
různé velice důmyslně provedené nástroje pro boj či
zabíjení, které jsou založeny geneticky a k ničemu jinému
dnes neslouží než k lapení, paralyzování, otrávení,
znehybnění a zabití jiného organizmu. Brouk prskavec
v nebezpečí promíchá hydrochinon s peroxidem vodíku, tuto
směs aktivuje přidáním enzymů a vystříkne na protivníka
vroucí tekutinu. Kudlanka nábožná může svým
lapacím zařízením zaútočit bleskově rychle a přesně,
útok trvá méně než setinu vteřiny. Tato schopnost by jí
ale nebyla nic platná, kdyby kromě toho nebyla přímo
mistryní v trpělivosti. Když to musí být, čeká mnoho
hodin, než vhodná obět přijde do její blízkostí. O nic
méně nebezpečný není ani dlouhý, vymršťovací jazyk chameleóna.
Jeho špička je lepkavá, a může tak uchopit hmyzí potravu.
Jazyk je vymrštěn přesně tak daleko, jak je potřeba k
lapení oběti. Vymrštění jazyka je tak rychlé, že je
pouhým okem nemůžeme pozorovat.
Také
mimikry jsou zvláštním útvarem. Například
nevinná nesytka sršňová napodobuje
nebezpečného sršně. Zajímavý zabíjecí mechanizmus najdeme
u nálevkovitého listu láčkovky -
nepenthy. Funguje jako past. Aby to bylo možné, musí
současně existovat: nálevkovitý tvar listenu, barevný okraj
vábící hmyz, kluzký okraj nálevky, vlhkost potřebná pro
trávení a schopnost přijmout a zpracovat rozpuštěné části
hmyzu. Kreacionisté mají potíže vysvětlit, kde se vzala tato
všechna podivná zařízení v Božím světě, který sám Bůh
posoudil po stvoření jako „velmi dobrý". Kreacionisté
jsou vlastně ve dvou ohních: na jedné straně je obtížné
připsat různá živočišná i rostlinná zařízení pro
zabíjení a boj tvůrčímu činu Boha, na druhé straně je
přisoudit evoluci, kterou vehementně popírají (zde by se tak
nějak hodila). Ani jedno není přijatelná volba. Existuje
řada kreačních vysvětlení biologické povahy (např. typu
„hálky"), ale tím lze vysvětlit jen některé
případy.
Navzdory
těmto nevyřešeným otázkám se nelze zbavit velmi vtíravého
přesvědčení, že neživá hmota tento svět nestvořila.
Že toho není schopna, a že argumentů pro stvoření je mnohem
víc než pro evoluci. Přes zkaženost tohoto světa a jeho
zjevnou nedokonalost mi připadá pravděpodobnější, že zrak
a sluch je výsledkem tvůrčího úsilí někoho, kdo rozumí
optice a akustice, jak řekl Isaac Newton, než výsledek mutací
a selekce. Svět je plný zla a bolesti. Což ale z toho,
že se srážejí vlaky a padají letadla usuzujeme, že musely
vzniknout bez konstruktéra? Nehledáme spíše, kde se stala
chyba?
Závěr
Nemohu
se ještě znovu nevyjádřit k jednomu omylu, který stále
dokola evoluční nadšenci opakují, a kterého jsem se již
dotkl v úvodu. A to je tvrzení, že evoluční teorie je věda,
zatímco kreační je jen náboženství. Tento názor je tak
zabetonovaný v myslích mnoha lidí, že je nutné k tomu říci
alespoň pár slov.
Evolucionisté
by se svou teorií už dávno propadli, kdyby svévolně
nestanovili ničím neoprávněné premisy (předpoklady) své
hypotézy. Jedna z těch podstatných, která je pro evoluční
teorii otázkou „života a smrti" je, že při vzniku
světa nebyla žádná cílevědomá síla, žádný Bůh či
tvůrčí inteligence, plán nebo program. To je conditio sine
qua non, tedy podmínka nevyhnutelně nutná, aby evoluční
teorie přežila test pravdivosti za všech okolností.
Pyramidy, hrady, zámky, staré domy, staré výrobky z
minulosti, skalní kresby, kanály na Marsu či případná
složitější frekvence z kosmu, to vše pro evolučního vědce
smí mít inteligentního původce, ba přímo musí,
to by neživá hmota nedokázala udělat, ale svět s jeho
živými organizmy nikoli. A to přesto, že se skládají ze
stejných atomů a molekul a používají stejné druhy energií
jako to, co „smí" (musí) svého myslícího tvůrce
mít.
I
z tohoto důvodu evoluční teorie nemůže nikdy padnout a
prokázat se jako chybná pouze lidským úsilím, protože
není na světě žádný důkaz nebo třída důkazů, které by
ji mohly vyvrátit. Jestliže stanovíme podmínku, o které se
již více nesmí diskutovat, totiž že inteligentní záměr
nemá podíl na vzniku uspořádaných soustav vzniklých v
minulosti, pak je jediným možným řešením do nekonečna
hledat evoluční mechanizmy a argumenty, jak náš svět,
včetně života v něm, vytvořila sama hmota ve spolupráci s
energií a miliardami let. Nic na světě pak nemůže takovou
hypotézu, stojící na této (vědecky naprosto neoprávněné)
podmínce, vyvrátit, i kdyby ta hypotéza byla
sebeabsurdnější a důkazy proti ní sebevětší. Ani nález
velké lodě 5000 m nad mořem na Araratu, ani stádo
zkamenělých slonů v kambriu, ani objevení nového druhu ryby,
která by měla barevně odlišený dědičně založený nápis
v šupinách: I was created directly by God, not by evolution
(Byla jsem stvořena přímo Bohem, ne evolucí).
Ne,
nevěřte, že by některý z těchto nálezů vyvrátil
evoluční teorii. Evolucionisté by se jen dohadovali, jak se ta
obrovská loď na Araratu mohla ocitnout (vytvořili by teorii o
elevaci tohoto horstva i s lodí), jak se stádo slonů mohlo
propadnout (nebo vyzdvihnout) až do kambria či jaké selekční
výhody mohly vytvořit tak kuriózní pigmentaci šupin, že to
zrovna náhodou dává smysl v jednom živém jazyce. Jistě by
přišli na to, že na velký počet současných aktivních
jazyků a velký počet mutací a miliony let působící
selekci, to není až tak nepravděpodobný úkaz, navíc
zvýhodňuje tuto rybu před jinými, protože věřící
rybáři ji z piety neloví a nejí a pouštějí zpět do vody,
takže v boji o život tato ryba vítězí před jinými. Ne,
nevěřte, že evoluční teorie může padnout. Ani kdyby se
Bůh v ohni zjevil, nic to nepomůže. Evolucionista má vždy
na vše své evoluční vysvětlení, ke kterému patří i
mlčení a vědomí, že časem se na nepříjemné věci
zapomene. Darwin, který si ve své době myslel, že jeho
teorie se teprve bude dokazovat, řekl: „Jestliže by mohla
být demonstrována existence komplexního orgánu, u nějž by
nebylo možné, aby vznikl díky četným následným malým
modifikacím, moje teorie by se zhroutila." Podobné výroky
pronesl o zkamenělinách, kterých bylo v jeho době málo.
Nemyslím si, že byl Darwin vědecky poctivý, ale zcela jistě
naivní.
Netušil,
že jeho teorie se stane nevyvratitelným dogmatem, které bude
milováno a vášnivě vyznáváno. Netušil, že i když se
žádné přechodné zkameněliny nakonec nenajdou, jeho teorii
to už neohrozí, protože se stane nevyvratitelným životním
krédem mnoha lidí a moderním náboženstvím. Biochemik Behe
může vyjmenovat celý seznam orgánů „neredukovatelně
komplexních", které nemohou vzniknout „četnými
následnými malými modifikacemi", ale evoluční apoštol
Dawkins mu na to vždy jen bude odpovídat slovy: raději se víc
snažte přijít na to, jak to vzniklo. Neříkejte „to
nešlo", ale usilujte na to přijít, jak to evoluce
vytvořila. A nepomáhejte si berličkou inteligence.
Když
najdete svůj byt po dlouhé době uklizený, vše umyté a na
svém místě, nechcete-li nikomu děkovat, stanovte si premisu,
že se to udělalo samo. Tuto premisu už nikdy více
nezkoumejte! Váš úkol navždy jen bude: Jak
se to udělalo samo, a nikoli zda se to udělalo
samo! Soustřeďte se jen na to, jakými mechanizmy třeba
průvan zametl prach z podlahy, zda to mohl být vnější
podtlak z ulice, co vysálo nečistoty ven z místnosti, jakým
způsobem voda umyla okna a opláchla nádobí v dřezu a jaké
síly dopravily talíře do skříňky nad dřezem. Že to není
možné? Zdá se vám to přitažené za vlasy? Jen se víc
snažte na to přijít. O tom je evoluční teorie!
Nezdá se vám, že oko vzniklo tak, že světlo dráždilo
miliony let buněčnou tkáň a mutace vybíraly ty
nejpříznivější odchylky genetického kódu? Nezdá se vám,
že křídlo vzniklo tak, že plazi běhali a skákali a padali
ze stromů a náhodné mutace stále předhazovaly selekci nová
a nová řešení směrem k možnosti létat? Nezdá se vám, že
se neživá hmota sama oživila? Jen se víc snažte,
určitě na něco přijdete! Jen nepřipusťte
„kreační" řešení (že vám někdo, kdo vás má rád,
uklidil, a vytvořil vám oči a dal vám život) - to by bylo
nevědecké, laciné a hlavně by se tak zastavil pokrok
vašeho úsilí přijít na to, jak se to udělalo samo.
Nenechte se odradit žádnými námitkami, že „tak to přece
nemohlo jít" a že je řada důkazů proti.
V
r. 1981 měl Colin Peterson přednášku v Americkém
přírodopisném muzeu. Peterson byl v té době přední
paleontolog v Britském přírodopisném muzeu a autor obecného
textu o evoluci, vydaného tímto muzeem. Svým posluchačům z
řad odborníků položil tuto otázku:
„Můžete
mi někdo říci, co víte o evoluci, jednu jedinou věc...a je
to pravda? Již jsem se takto zkoušel ptát geologů ve
Fieldově přírodopisném muzeu a jedinou odpovědí, které se
mi dostalo, bylo mlčení. Ptal jsem se i členů semináře
evoluční morfologie na chicagské univerzitě, což je velice
prestižní skupina evolucionistů, a odpovědí bylo jen dlouhé
mlčení, a nakonec jeden člověk řekl: ´Jedno vím - neměla
by se vyučovat na středních školách.´"
Použitá
literatura:
Encyklopedie:
Zvíře, Universum, Encarta, Leda, Diderot, Obratlovci;
Časopisy:
CRSQ, Acts & Facts, Origin&Design, Vesmír, M2000,
Creation Matters;
Knihy
a brožury: Tajemství vzniku života, Darwinova černá
skříňka, Darwinův omyl, Omyly v dějinách Země, Přehled
biologie, Slepý hodinář, Pandin palec, Pochází člověk z
Adama, Evoluce bez hranic, Zachování individuality, Fosilie a
evoluce, Tajemství života, Tajemství potopy, Věda a víra,
Evoluce obratlovců, Jablko sváru, Přírodní vědy neznají
žádnou evoluci, Pád člověka a biologie, Lidská
přirozenost, Je život záhadou?, Studie o karbonu, Bible a
současná věda, Velký třesk a absolutní datování, Věda a
bible, Dějiny 20. století, Intelektuálové, Potopa, Původ a
budoucnost člověka;
Z
internetu: A Chemist´s Views of Life: Ultimate Reductionism
& Dissent, Is life an accident?, Archeoraptor: Feathered
Dinosaur from National Geographic Doesn´t Fly, Evolution and the
Human Tail, The Human Vermiform Appendix - a General Surgeon´s
Reflections, Embryology and Evolution, ´Vestigal´ Organs: What
do they prove?, How can we see distant stars in a young
Universe?, Does the human fetus temporarily develop gills, a
tail, and a yolk sac?, Creation and the Flat Earth, The Place of
Trace Elements in the Creation, Human gills - is it true that
humans have occasionally been born with gills?, Fraud
Rediscovered, Evolution, chance and creation, Animals that stand
out in a Crowd, A Decade of Creationist Research, part I and II,
Your appendix: it´s there for a reason, Useless horse body
parts: No way!, Are some thyroid cells 'vestigial'?, The Panda
thumb, Stumbling over the impossible, Salty seas: Evidence for a
young earth, Rats: no Evolution!, Reptails evolved into Mammals,
To make a tail for a whale, New eyes for blind fish, Are
pseudogenes 'shared mistakes' between primate genomes?, Male
nipples prove evolution?, Living fossils, How did fish,
invertebrates and plants survive the Genesis Flood?, Homology and
Origins, Genová symetrie, Genové odpady, Human Fetus
Development - Christian Answers, Is Lack of Room for Wisdom Teeth
Proof of Evolution?, Důkazy mladé Země, Drosophyla a její
geny, Genetika - nepřítel evoluce, Bakteriální rezistence,
Baraminologie - pád biogenetického zákona, Where are all the
Humans Fossils?
*****