Mgr.
David Kafka
e-mail: davidkafka.necas@seznam.cz
S problematikou mýtů, které se tváří na první pohled jako podložené vědecké skutečnosti, se setkáváme při výuce dějin téměř ve všech obdobích. Dovolím si ovšem tvrdit, že největší počet takových skutečností nacházíme při výuce pravěku. Je to z toho důvodu, že pravěk nespadá vůbec mezi období klasické historie. Tento pojem se totiž překládá jako „prehistorie“, tedy jako etapa, která stojí před klasickou historií. Chybí nám pro ni totiž písemné prameny a archeologické nálezy mají velice širokou škálu interpretace.
Historie se odvíjí od snahy co nejpřesnější datace jednotlivých událostí. Tato skutečnost v souvislosti s pravěkem ovšem tak maximálně vykouzlí úsměv na naší tváři. Zdeněk Beneš ve své učebnici Dějiny pro SOŠ v první kapitole uvádí: „Kosti prvních tvorů, kteří předcházeli biologickému druhu člověk – Homo, pocházejí z doby asi před 5 miliony lety.“ Otevřeme-li ovšem druhou učebnici pana Vratislava Čapka a Josefa Pátka s názvem Dějepis pro SOŠ, nalezneme zde na totéž téma: „Trvalo ovšem více než 2 miliony let, než se z prvotních forem člověka vyvinul pozdější typ vyrábějící postupně kulturu a společnost- Homo sapiens sapiens.“ Pokud by nás snad rozdílná datace mátla, pohlédneme ještě do třetí učebnice Dějepis pro SOŠ od Petra Čorneje: „První doklady o existenci předků lidstva můžeme nalézt v období přibližně před 35 miliony let.“
I za předpokladu, že mají autoři v každé ukázce na mysli poněkud jinou záležitost, i když to zde není vyjádřeno zcela jednoznačně, je pro nás nějaká periodizace spíš paradoxní. Žádný běžný učitel či student se jednoduše nemá čeho chytit. Tato proměnlivá čísla se mu stávají spíše imaginárními, a vzhledem k poměrně častým radikálním změnám na základě neustálého přehodnocování archeologických nálezů, vcelku zbytečná. U třetí citace začne člověk dokonce přemýšlet o tiskařské chybě v desetinné čárce. Řekněte sami, která informace z těchto tří učebnic je pro studenta střední školy tou zásadní pro období pravěku?
Připočteme-li k této problematice také fakt, že existuje i náhled kreacionistů, kteří poukazují na závažné rozpory na vědeckém poli, pokud nesnížíme ony miliony let na pouhé tisíce, náš problém s historickou výukou pravěku se ještě prohloubí. A ani tento závěr nemůžeme jen tak bagatelizovat, protože je vcelku dobře podložený celou řadou argumentů. Mezi nimi se objevuje například problematika neustále se smršťujícího slunce, velmi rychlého zániku komet s krátkou periodou, malých zbytků supernov, rychlého svinování galaxie, příliš rychle se rozpadajícího zemského magnetického pole, zkamenělin, které musely vzniknout naráz, nedostatku bahna na mořském dně, nedostatku sodíku v moři, fatálních nedostatků v jednotlivých metodách pro určování stáří (hlavně v té nejoblíbenější, tedy radiokarbonové) atd...
V posledních desetiletích se na pultech objevila vcelku široká škála publikací od vědců jednotlivých oborů (od biologů přes matematiky, fyziky, chemiky až po informatiky), které se snaží ukazovat na celou řadu nedostatků, kterými disponuje námi velebená jediná vědecká teorie na období pravěku, totiž teorie evoluční. Za zmínku by stály nejen knihy Ikony evoluce od J.Wellse, Spor o Darwina od P.E.Johnsona či například Darwinův omyl od Hanse-Joachima Zillmera, ale určitě také Darwinova černá skřínka od M.Beheho, zaobírající se velice podrobně otázkou nedostatků evoluce v oblasti mikrobiologie. Právě Michael Behe se stal hlavní osobností nově se rodící skupiny, jež nese název INTELLIGENT DESIGN, která se na základě laboratorních výzkumů snaží vyvrátit evoluční závěry o náhodách v organických strukturách okolo nás. Designéři totiž tvrdí, že současný vědecký výzkum už dává velikou možnost odhalovat, že veškeré tyto struktury pracují na základě informace vložené na počátku někým, kdo je přesahuje. Neboť jak praví slavná Gödelova věta: „Žádný systém nemůže sám sebe vysvětlit a žádný stroj pochopit, jak sám funguje“. Onu informaci dává jednoduše struktura vyšší.
Dlouhou dobu jsme žili v přesvědčení, že k otázce pravěku existuje několik teorií mýtických a pouze jedna teorie vědecká. Základní mýtická teorie měla vycházet ze stvoření a vědecká ze samovolného vzniku. Ta první byla teda odsunuta do rovin starší literatury a druhá se dostala do všech učebnic historie i biologie. Dokud se kreacionisté neopírali o závěry vlastního výzkumu v oblasti přírodních věd a poukazovali jen na nesrovnalosti teologické, dalo se hovořit o tom, že tento problém do učebnic nepatří. Dnes je ale skutečně situace dost odlišná. Kreacionismus samozřejmě vznikl už v 19. století jako bezprostřední reakce na vznikající evoluci. Ta totiž donesla natolik kontroverzní závěry, že mnoho posluchačů doslova nadzvedla ze židle. Přiznejme si na rovinu, že to byla hlavně otázka hominizace a sapientizace. Ani dnes nemá samozřejmě jakýkoli vědec problém s principem určitého typu evoluce, pohybujeme-li se v rámci jednotlivých živočišných druhů. Ve chvíli, kdy se ovšem ze všech organických struktur stává jeden „evoluční strom“, stojíme tu před tvrzením, že mezi zvířetem a člověkem není žádný větší rozdíl. A to je něco, s čím začal v devatenáctém století ihned pracovat naturalismus. Právě tento směr poukazoval na to, že jakési živočišné (až zvířecí)chování člověka je vcelku pochopitelné už z evolučních diagramů. Připomeneme-li si také nihilismus Fridricha Nietzscheho a sociální darwinismus, podle kterého mají nižší živočišné druhy (tedy i nižší lidské rasy) vyhynout, aby otevřely pozice těm silnějším, máme tu najednou před očima celou škálu různých proudů, které vycházejí z filozofických závěrů evoluce. A zde je třeba podotknout, že tyto závěry jsou skutečně pouze filozofické, nebo ještě přesněji ideologické.
Evoluční teorie je velkou služebnicí materialistické filozofie. Určitě si našla své stoupence a nemůžeme jim mít za zlé, že se právě k této ideologii přiklonili. Ovšem musíme zde vidět právě onu směs vědy a filozofie, stejně tak, jako v určitém slova smyslu u kreacionistů či designérů. V jisté chvíli totiž musí člověk v tomto období zákonitě opustit území přírodních věd a dostat se k filozofii, která mu pak pomáhá odpovídat na otázky další.
Kreacionismus nutně musel vzniknout jako protiváha k teorii evoluční. Pokud by měl snad kreacionismus napadat archeologické nálezy a poukazovat na to, že nejsou ve shodě s biblickým učením a knihou Genesis, mohli bychom tvrdit, že stojí proti sobě teologie a přírodní věda. Tak tomu už v dnešní době v těch oficiálních kruzích samozřejmě není. Vědecký kreacionismus i designéři se snaží poukazovat na to, že laboratorní, archeologické či jakékoli další průzkumné závěry (např. z již zmíněné oblasti matematiky, fyziky či informatiky) nevedou k pravděpodobnostem evoluční filozofie. V poslední době se jim dokonce podařilo nepřímo prokázat, že evoluční filozofie je propojena velice úzce s panteistickým náboženstvím, tedy s náboženstvím, které doslova zbožšťuje přírodu. Příroda je podle tohoto ideologického směru myslícím subjektem, ona sama rozhoduje o tom, jaká modifikace v organických sloučeninách bude považována za perspektivní a jaká naopak za regresivní. Zkrátka a dobře, podle tohoto přístupu se jedná o jakousi „Přírodu“ s velkým písmenem na počátku. Designéři a kreacionisté naopak dokazují, že příroda je pouze objektem a výtvorem. Designéři narozdíl od kreacionistů už dále moc neřeší to, jestli tato cesta vede nakonec k Bibli nebo k jakékoli jiné filozofii. Kreacionisté jdou možná ještě o kousek dále a snaží se řešit nakonec i otázku teologickou, to už je ovšem zase trochu jiná záležitost.
Pokud by někdo snad viděl určitý problém v tom, že kreacionisté či designéři neodsunuli biblický text jednoznačně k zastaralým a nesmyslným mýtům, je třeba na rovinu říci, že vědci se prostě o něco takového nikdy ani pokoušet neměli. A v tom prostě velká část evolucionistů udělala v minulosti velkou chybu. Z našich škol pak vycházejí studenti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jim jejich učitel prokázal, že biblický text odporuje současnému vědeckému poznání. To je samozřejmě nesmysl, ať už věřící jsme nebo nikoli, respektive ať už věříme čemukoli. Většina starších učebnic se tedy jednostranně specializovala na teorii evoluční a kreacionistický výklad respektovala pouze v rovině mýtu. Dnes se již objevují první vlaštovky, které si na základě neustále rostoucí kritiky neodarwinismu uvědomují, že problém je trochu složitější. Dovolím si citaci ze středoškolské učebnice Odmaturuj z dějepisu, která vyšla v nakladatelství Didaktis roku 2006. V úvodu se mimo jiné píše: „Na problematiku o původu člověka existují dva různorodé vědecké pohledy. První vychází z biblického Stvoření- kreacionistická teorie. Vědci zastávající tento názor předpokládají Boží existenci a stvoření přírody. Člověka vnímají jako Boží stvoření, které je Bohu svým životem odpovědné a které směřuje k vyššímu cíli. Kreacionisté si uvědomují možnost vývoje jedinců v rámci jednoho druhu (možnost variability), ale tak, že hranice daného biologického druhu nepřekračují. Podle nich se nemohou vyvinout nové druhy. Navíc považují za nepravděpodobné, aby docházelo při postupném vývoji dnešní přírody a člověka k takovému množství a zároveň přesnému souladu komplikovaných náhod.“
Myslím, že tato citace vystihuje pravou podstatu věci. Odpovídá jednoduše na otázku, proč se všichni vědci nemohou jednoznačně přiklonit k evoluční teorii jako takové ( i když určitou evoluci samozřejmě nepopírají). Neřeší se zde problém, zda existuje Bůh nebo nikoli, protože tato záležitost patří jinam, ale rozhodně tuto otázku nijak neuzavírá.
Je třeba také připomenout, že je velice rozšířený mýtus o tom, že evoluční teorie v neodarwinistickém pojetí je sladitelná s textem Bible a tím pádem i kreacionismem. To je samozřejmě hrubý nedostatek. Neodarwinismus vychází z předpokladu samovolného vzniku, biblický text či kreacionisté (ale v podstatě i designéři) nikoli. Je to jednoduše protipól a snaha o jakési sloučení vede k totálnímu narušení logiky věci. Mimochodem, velice zjednodušeně řečeno, pro designéry je samovolný vznik nesmyslný například na základě předpokladů genetiky, protože DNA jako komplikovaná informace vzniká přičiněním někoho, kdo onu informaci zná. Isaac Newton jednou položil jakousi otázku, zda oko může vůbec vzniknout bez znalostí optiky či ucho bez znalostí akustiky. Tyto principy totiž mají podle designérů vznikat cíleně, protože vytváří systém. Cílem tohoto článku samozřejmě není snaha o prohlášení absolutního vítěze mezi dvěma základními teoriemi, jen je třeba nestávat se v roli učitele, ať už na základních, středních či vysokých školách, pouze demagogem. Je třeba otevírat cestu pro diskuzi.
Studenti by se tedy měli podle mého názoru dozvídat o sporných otázkách tzv. „živoucích fosílií“ (např. živočichů nápadně podobným trilobitům, latimérii, ptakopyskům atd...), o problematice určování stáří organických i anorganických sloučenin (o množství různých laboratorních metod, které jsou často zcela protichůdné a vypovídají nám astronomicky rozdílné hodnoty), o rozdílu mezi mikroevolucí a makroevolucí (tedy o vývoji v rámci jednotlivých živočišných a rostlinných druhů a na druhé straně o vývoji, který se týká naprostého propojení všech organismů), o evolučních muzeích, ale také muzeích, která odhalují archeologické nedostatky darwinismu jako takového, o filozofickém podhoubí obou vědeckých teorií, o problematice zkamenělin v souvislosti s globální potopou (např. živočichové zkamenělí v okamžiku přijímání potravy), o fantazii v kresbách Zdeňka Buriana, které se tak rychle dostaly na nástěnné obrazy do učeben nebo přímo do učebnic, o problematice rozporu mezi evolucí a entropií atd... Neměli bychom se bát v našich hodinách více uplatňovat i odborné přednášky fundovaných kreacionistů (mezi českými dost vyniká např. Pavel Kábrt), animace z laboratoří či videozáznamy z nejnovějších výzkumů, které nabízejí také neevoluční pohled. Musíme si smířit s tím, že antropogeneze je problematika, která se už dnes ani nedá v hodinách historie vyučovat, protože se i pohledy samotných evolucionistů neustále různí a mění. To vyplývá i z citací nejnovějších učebnic na začátku tohoto článku. Tento čas by měl učitel věnovat opravdu spíš diskutabilnějším tématům. Studenti by si pak měli udělat závěr sami. Pokud jim jejich vyučující prozradí přesvědčení své (ať už to darwinistické nebo antidarwinistické), měl by to položit pouze jako příspěvek do diskuze, nikoli jako faktografický údaj.