Doslov

V úvodní kapitole jsme vyjádřili naději, že kritika současných teorií vzniku života bude prvním krokem směřujícím k nové, přijatelnější teorii. Dosud jsme se však nevěnovali jiným možnostem. V našem doslovu se tedy zmíníme o pěti alternativních názorech, které se objevily v literatuře týkající se vzniku života. Jsou to:

1. Nové přírodní zákony
2. panspermie
3. řízená panspermie
4. Jedinečné stvoření stvořitelem z vesmíru
5. Jedinečné stvoření stvořitelem, který je mimo vesmír

Troufáme si tvrdit, že tyto teorie budou i v budoucnosti uvedeny hlavními teoriemi vzniku života. Než však se jimi budeme zabývat dovolte nám uvést některé důležité výsledky naší analýzy výzkumu vzniku života. Jakákoliv uspokojivá alternativa by měla vysvětlovat tyto faktory:

1. Hromadí se důkazy, že na dávné Zemi a v její atmosféře byly oxidující podmínky.

2. V atmosféře a v oceánu prebiotického světa převládal rozklad nad syntézou.

3. Doba mezi zchladnutím Země a prvními známkami života se neustále zkracuje (nyní je < 170 milionů let).

4. Geochemická analýza dokazuje, že prekambrické sedimenty obsahují velmi málo dusíku.

5. Existuje pozorovatelná hranice mezi tím, co vzniklo v laboratoři jako výsledek samotného přírodního procesu a tím, co vzniklo jako důsledek zásahu badatele.

6. Podle naší zkušenosti pouze biotické procesy (enzymy, DNA atd.) a vliv badatele umožňují využití toku energie k tvorbě biospecifických makromolekul.

7. Skutečné živé buňky jsou pozoruhodné komplexy dobře sehraných dynamických struktur obsahujících enzymy, DNA, fosfolipidy, sacharidy atd., jimž se tzv. protobuňky podobají jen povrchně.

Nové přírodní zákony*

* Tato část intenzivně čerpá z teoretické analýzy Johna C. Waltona uvedené v článku "Organization and the origin of life," v Origins, díl 4, č. 1, 1977, 16 - 35.

Setkali jsme se s neúspěchem a snad neschopností v současné době známých základních fyzikálních a chemických zákonů vysvětlit vznik biologických struktur. Tato skutečnost inspirovala myšlenku, že musí být objeveny nové fyzikální principy, které by tento jev přiměřeně vysvětlily. Elsasser¹ argumentoval tím, že skupiny živých struktur jsou příliš malé, než aby bylo možné na ně aplikovat fyzikální statistické metody, a je tedy nutné nalézt místo nich nové přírodní zákony. Vzpomeňte, že podobný návrh předložil i Murray Eden na sympoziu ve Wistarově ústavu, jak bylo uvedeno v kapitole 1. Ve stejném duchu předpokládal Garstens², že aplikace statistické mechaniky na biologické systémy vyžaduje novou skupinu pomocných předpokladů odlišných od těch, které jsou ve fyzice tradičně používány. Mora³ souhlasí s tím, že nové zákony jsou nezbytné, a poukazuje přitom na nemožnost souladu mezi statistickými a termodynamickými prostředky a tvorbou živých systémů.

Použitím kvantové mechaniky vypočítal Wigner⁴ pravděpodobnost, že z interakcí živého organismu a výživných látek vznikne jiný, identický organizmus, za předpokladu, že je tato interakce řízena náhodnou symetrickou Hamiltonovou maticí. Stejný předpoklad využil von Neumann⁵, aby dokázal, že druhá věta termodynamiky je důsledkem kvantové mechaniky. Při sčítání počtu rovnic popisujících tyto interakce zjistil Wigner, že značně převyšují počet neznámých, které popisovaly konečný stav živin a dvou organismů. Wignerova analýza ukázala nulovou pravděpodobnost existence jakéhokoliv stavu živiny, který by umožnil zmnožení organismu. Řekl: "Byl by to zázrak" a naznačil, že interakce organismu s živinou byla úmyslně "ušita na míru" tak, aby menší počet neznámých vyhovoval většímu počtu rovnic.⁶ Interakce živých systémů se živinami není samozřejmě náhodná, ale je řízena prostřednictvím molekuly DNA. Prebiotické systémy však nejsou takto vybaveny a stojí před problémem náhody, na který poukázal Wigner.

Landsberg⁷ také použil kvantovou mechaniku pro ověření otázky spontánní tvorby a reprodukce organismů. Zjistil, že rozšíří-li se Wignerova analýza i na nerovnovážné systémy, jsou pravděpodobnosti větší než nula, ale stále velmi malé. Na základě prací Wignera a Landsberga můžeme uzavřít, že kvantová mechanika nepopírá vznik života, ale naznačuje, že život nemohl vzniknout jako výsledek náhodných interakcí probíhajících v neživé hmotě. Z toho vyplývá, že nějaké až dosud téměř nepoznané "principy organizace" musí být zodpovědné za "řízenou" interakci chemických látek vedoucí k tvorbě živých systémů. Tento závěr, plynoucí z kvantové mechaniky, je v souladu s dřívějším termodynamickým pozorováním (kapitola 8), že pro vznik života je nezbytné převedení toku energie systémem na požadovanou práci, zejména pak konfigurační entropickou práci.

Polanyi⁸ zdůraznil, že mechanizmus a uspořádání živých organismů se nedají zjednodušit na zákony neživé hmoty. Uvádí, že zákony chemie a fyziky mají své matematické vyjádření ve formě diferenciálních rovnic. Existenci živých systémů lze porozumět jedině vymezením mezních stavů, které budou vyhovovat jak rovnicím, tak přírodě. Opouští nezodpovězenou otázku, jak se toto vymezení mezních stavů uskutečnilo, a naznačuje tak znovu potřebu nových zákonů.

Podobným způsobem potvrzuje Longuet-Higgins⁹, že fyzika a chemie jsou jako teoretická kostra biologie pojmově nedostatečné, a doporučuje věnovat mnohem vážnější pozornost biologickým problémům z hlediska tvaru, konstrukce a funkce.

Potřebu nových přírodních zákonů dále zdůraznil Schrödinger¹⁰ prostřednictvím paradoxu, jehož existenci si uvědomil v roce 1944. V neživé hmotě je pravidelnost a uspořádanost vždy průměrným výsledkem společného chování velkého množství molekul, na něž působí určité tlaky. V živých systémech se však uspořádané chování zdá být výsledkem aktivity jednotlivých molekul nebo velmi malých skupin molekul, přestože ze základních fyzikálních zákonů vyplývá, že by se jednotlivé molekuly měly chovat nahodilým způsobem. Pattee¹¹ a Bohm¹² diskutovali o tomto problému, ale nenalezli žádné uspokojivé řešení. Podle Bohma je ve skutečnosti jisté, že základní teorie nevysvětlí ani přesný přenos genetické informace, tím méně její vznik. Zároveň si všímá ironického obratu, že právě ve chvíli, kdy fyzika i chemie opouští mechanistické interpretace a nahrazuje je pravděpodobnostními, biologie je začíná přijímat.

Závěrem lze říci, že se příznivci nových přírodních zákonů nedomnívají, že by tok energie systémem byl převeden na uskutečnění práce potřebné k vytvoření první bílkoviny, DNA a konečně první živé buňky. Jednoduše poukazují na to, že je potřeba najít nové organizující principy, protože ty současné zjevně nepostačují. Potřeba nových zákonů je rozumným důvodem pro jejich hledání, ale k jejich formulaci a zachování je třeba důkazů. Inteligentní zařízení využívají část toku energie pro práci v lidském světě. Jak ale mohly takové energii měnící či převádějící prostředky vzniknout bez inteligence v anorganickém světě ještě před existencí života, je těžké vysvětlit.

panspermie

panspermie představuje klasický názor, že život vznikl mimo Zemi. Byl zformulován v 19. století poté, co Pasteur vyvrátil hypotézu samoplození a byl popularizován S. Arrheniem¹³ počátkem tohoto století. Podle tohoto názoru byla živá spóra přinesena tlakem elektromagnetického záření na Zemi odkudsi z vesmíru. Tato představa se někdy označuje jako radiopanspermie.

Arrhenius uvažoval, že zárodek o velikosti 0,1 - 3 µm mohl uniknout gravitačnímu poli Slunce a mohl být nesen vesmírem tlakem světelných vln. Ačkoliv je panspermie důmyslnou myšlenkou, selhává v důsledku tří důležitých faktorů:

1. panspermie ve skutečnosti neodpovídá na otázku vzniku života; pouze přemísťuje tento problém na jinou planetu nebo jiné místo ve vesmíru.

2. panspermie nevysvětluje ochranu zárodků života před smrtícími účinky intenzivního kosmického záření.

3. panspermie nenavrhuje žádný mechanizmus bezpečného průchodu zárodků zemskou atmosférou. Arrhenius uvažoval, že každý zárodek života o průměru větším než 1 µm by při vstupu do atmosféry shořel. Většina rostlinných a živočišných buněk má však průměr 10 - 40 µm.

Tyto problémy se ukázaly jako velmi závažné, a tak většina lidí opustila teorii panspermie jako neschopnou života. Poslední záblesky zájmu o panspermii zvolna zmizely v polovině padesátých let se vznikem moderních teorií pozemské abiogeneze.

Oživení zájmu o panspermii

V poslední době, v důsledku značných námitek proti scénářům chemické evoluce na Zemi, jejichž analýza tvoří hlavní náplň této knihy, došlo k oživení zájmu o panspermii, i když ta ve své podstatě nevysvětluje vznik života. Proč stále hledat odpověď na otázku vzniku života na Zemi, když přibývá závažných důkazů zpochybňujících pozemskou chemickou evoluci? Brooks a Shaw poznamenali: "Jestliže analyzujeme fakta, musí nás zajímat pravda a tuto pravdu nesmíme jakkoliv uzpůsobovat tak, aby nám to pomohlo pohodlně vysvětlit náš prapůvod způsobem, který nás z toho či onoho důvodu maximálně uspokojuje."¹⁴

Fred Hoyle a N. C. Wickramasinghe¹⁵ oživili zájem o panspermii. Jejich výpočty ukazují, že částice až do velikosti 60 µm (což zahrnuje většinu existujících buněk) by se mohly dostat na Zemi, "měkce" přistát a přitom by ani neshořely při vstupu do atmosféry, ani by se nerozpadly při dopadu.

Problém zachování života ve vesmíru zřejmě není tak nepřekonatelný, jak si představoval Arrhenius. Prostřednictvím radioastronomie byly ve vesmíru objeveny organické molekuly, mezi nimi i takové, které jsou obvykle považovány za prekurzory života (např. formaldehyd, metanol), což naznačuje, že jakási metoda jejich zachování zřejmě funguje. Tyto molekuly jsou zřejmě chráněny tenkými vrstvami grafitového prachu o tloušťce několika desetin mikronu, které tvoří štít před ničivými paprsky ultrafialového záření.

Nadto byly v meteoritech nalezeny aminokyseliny, z nichž některé tvoří důležitou součást proteinů. Murchisonský meteorit, který dopadl v roce 1969 v Austrálii, obsahoval D,L - aminokyseliny*, z nichž některé byly proteinogenní. Přítomnost D,L-aminokyselin byla považována za důkaz jejich mimozemského původu a doklad toho, že meteorit nebyl kontaminován stopami pozemského života. Tato skutečnost je důležitá, neboť meteorit dopadl do ovčí farmy, takže nebylo možné brát případnou kontaminaci na lehkou váhu.

Snad ještě významnější je nález aminokyselin v jiném meteoritu, kterému se připisuje stáří 3,83 miliardy let a který byl nalezen v hlubokém mrazu Antarktidy. Byl považován za důkaz mimozemského původu aminokyselin. Cyril Ponnamperuma, který vedl četné výzkumy na tomto poli, uvedl:

Zdá se, že procesy chemické evoluce jsou ve sluneční soustavě běžné... Nikdo nenalezl život mimo Zemi, ale všechny důkazy, které získáváme, ukazují tímto směrem. Jsem si jistý, že tam existuje.¹⁶

* Nedávno zveřejněné zprávy však tento výklad zpochybňují. Viz Michael H. Engel a Bartholomew Nagy, 1982. Nature 296, 837.

Navzdory Ponnamperumovu optimismu, který sdílí i jiní vědci, je význam těchto molekul z (a ve) vesmíru značně nejasný. Pokusíme se objasnit toto tvrzení následujícím příběhem. Vypráví se, že se jeden malý chlapec zeptal své matky, zda je pravda, že jsme vznikli z prachu a že se po smrti zase v prach proměníme. Po matčině přitakání chlapec vykřikl: "Někdo je tedy pod mou postelí, ale já nemohu říci, zda přichází nebo odchází." Hoch odvodil existenci "někoho" z přítomnosti prachu pod svou postelí na základě chybného předpokladu. Záležitost s molekulami ve vesmíru nápadně připomíná tento příběh. Tím, co zjevně vede některé vědce k jistotě o přítomnosti života ve vesmíru plynoucí z pouhé přítomnosti organických molekul, je jejich hypotéza, že život je ve vesmíru dosti běžný, neboť představuje pouze stupeň vývoje hmoty. Co jiného mohlo vést Ponnamperumu, když k přítomnosti života ve vesmíru řekl: "Jsem jistý, že tam existuje." Otázkou jistě zůstává, zda je tato hypotéza správná; nejedná se o axiom, z něhož lze vyvozovat závěry.

Nemůžeme nesouhlasit s potřebou alternativy k chemické evoluci. Vzhledem k tomu, že panspermie nenabízí žádnou teorii vzniku života, předpokládá implicitně přítomnost chemické evoluce na nějakém jiném místě ve vesmíru, které má pro její průběh mnohem příznivější podmínky než Země. Jak však vyplývá z principu jednotnosti, námitky, které byly vzneseny proti pozemské chemické evoluci, se musí týkat tohoto procesu i na jiných planetách. V jakémkoliv prostředí dospějeme ke skutečnosti, že přírodní síly, které působí samostatně, musejí být schopné dodat nezbytnou konfigurační entropickou práci pro vytvoření bílkovin, DNA a dalších molekul a také pro zformování vlastní buňky. Ze zkušenosti víme, že inteligentní badatelé mohou syntetizovat bílkoviny a vytvořit geny. Stále však nemáme žádný důkaz, že by toto bylo možné bez další pomoci pouze abiotickou cestou.

Vezmeme-li v úvahu, že z vesmíru byly získány pouze organické materiály, z nichž se život skládá, a ne život samotný, pak nám stále chybí ten rozhodující krok. Vytvoření života za těchto okolností by muselo proběhnout navzdory destruktivním silám diskutovaným v kapitole 4. Případ molekul nalezených ve vesmíru přispívá jen málo k vyřešení tajemství vzniku života. Jak bylo zdůrazněno v kapitole 4, dvě důležité okolnosti podmiňují vznik příhodných podmínek pro utvoření života : (1) zdroj molekul prekurzorů a (2) jejich ochrana až do jejich zabudování do živé struktury.

Navzdory problémům s panspermií však stále přibývá vědců, kteří ji obhajují.

řízená panspermie

Je třeba se zmínit i o další variantě panspermie nazývané řízená panspermie.¹⁷ Podstatou této hypotézy navržené Francis Crickem a Leslie Orgelem je myšlenka, že zárodky života byly na Zem poslány pomocí rakety mimozemskou inteligencí (ETI) nejpravděpodobněji z nějaké jiné galaxie. Existuje zde množství spekulací. ETI snad cílevědomě poslala zárodky života na Zem, aby na ní vytvořila jakousi "divočinu nebo ZOO"¹⁸ nebo snad kosmickou skládku.¹⁹ Je také možné, že zárodky života sem byly zaneseny nechtěně "někdy v dávných dobách na botách kosmonautů."²⁰

Podobně jako o panspermii, i o řízenou panspermii se zajímalo jen málo vědců. A. Dauvillier se výstižně vyjádřil (již před vznikem teorie řízené panspermie, ale jeho slova jsou stále platná) :

Teorii kosmické panspermie si lze představit pouze tehdy, jestliže bude přijata myšlenka dopravy zárodků života cizími kosmonauty. To je ve skutečnosti povrchní hypotéza, výmluva, která se snaží vyhnout základnímu problému vzniku života.²¹

Většina vědců pravděpodobně souhlasí s Dauvillierem, který považuje panspermii řízenou mimozemskou inteligencí za produkt fantazie. Existují však určité nepřímé důkazy, které zvyšují její přitažlivost ve srovnání s myšlenkou panspermie. Podobně jako panspermie, všímá si i řízená panspermie existence významných problémů, které se týkají pozemské chemické evoluce, například rozporu mezi předpokládanou redukující dávnou atmosférou a mezi přibývajícími důkazy o jejím oxidujícím charakteru. Jak se zmínil Crick, jestliže by skutečně bylo pravda, že prebiotická atmosféra obsahovala podstatné množství kyslíku, bylo by obtížné si představit chemickou evoluci. V takovém případě, jak vysvětluje Crick, "by byla podpořena myšlenka řízené panspermie."²²

Skutečností, která uchvátila Cricka, je, že se dávné organismy objevují ve zkamenělinách náhle, bez jakýchkoli stop existence prebiotické polévky nebo jednoduchých prekurzorů.²³ Podle Cricka svědčí tato skutečnost pro teorii řízené panspermie. Crick a další však nemohou uvést žádný přesvědčivý důkaz podporující řízenou panspermii. Výše uvedená citace, týkající se řízené panspermie, by mohla být použita i pro panspermii. Nelze se pak podivovat Crickovu lamentování: "Pokaždé, když píšu článek o vzniku života, zapřísahám se, že už nikdy žádný nenapíšu, protože existuje příliš mnoho spekulací, které vycházejí z příliš malého množství faktů..."²⁴

Další formou "důkazu", který je často používán na podporu existence ETI ve vesmíru, je Green Bank - Drakeova rovnice.²⁵ Tato rovnice udává hodnotu N, což je počet rozvinutých civilizací, které nyní (pravděpodobně) udržují kontakt v oblasti mléčné dráhy,

N = Rf_pn_ef_lf_if_cf_dL

kde R je rychlost vzniku hvězdy; f_p, pravděpodobnost, že hvězda bude mít planety; n_e, počet planet připadajících na hvězdu, které mají prostředí příznivé pro život; f_l, pravděpodobnost vzniku života; f_i, pravděpodobnost vzniku inteligentního života : f_c, pravděpodobnost, že se inteligentní bytosti pokusí navázat mezihvězdný kontakt; f_d, pravděpodobnost, že tyto bytosti chtějí navázat spojení; a L, doba života civilizace poté, co se dostane do stadia mezihvězdné komunikace.

Pomocí Green Bank-Drakeovy rovnice byly vytvořeny rozmanité odhady. Pohybují se v rozmezí od N = 1 (i tato hodnota odpovídá téměř obecnému předpokladu, že spontánní chemická evoluce jednou proběhla) do 10⁸ nebo více. Široké spektrum hodnot přiřazovaných veličině N, které lze nalézt v literatuře, je odrazem vlivu subjektivních názorů těch, kteří vytvářejí příslušné odhady. Mnoho nadšenců považuje za rozumný závěr, že vesmír obývá snad milion rozvinutých společností. V USA bylo přijato několik projektů na federální úrovni (např. projekt OZMA), s cílem pátrat po mimozemské inteligenci (SETI). V literatuře se však objevuje stále více kritiky pojetí ETI. Například Frank Tipler pečlivě přezkoumal důvody hovořící pro ETI a poznamenal: "Problémem Drakeovy rovnice je, že experimentálně lze stanovit pouze hodnoty f_p a menší měrou n_e."²⁶ I když přisoudíme každému výrazu hodnota obvykle udávanou při diskusích o mezihvězdných společenstvích, dospějeme k závěru, že "jsme sami."²⁷

řízená panspermie, stejně jako samotná panspermie, postrádá vysvětlení vzniku života. Pouze předpokládá, že kdesi ve vesmíru v nějakém příznivém prostředí muselo dojít k jeho spontánnímu vzniku. řízená panspermie představuje v první řadě návrh mechanismu bezpečné dopravy života na Zem. Ano, inteligentní bytosti by jistě mohly vymyslet vhodnou kosmickou loď.

I přes nedostatek jakýchkoliv skutečných důkazů však mezi určitými vědci zájem o ETI vzrůstá.

Jedinečné stvoření stvořitelem z vesmíru

Hoyle a Wickermashinge²⁸ předložili neobvyklou, podnětnou myšlenku, kterou zde dosti podrobně uvedeme. Jak uvidíme, objevují se dvě varianty inteligence, která vytváří biologickou specifitu: (1) tvořící inteligence ve vesmíru a (2) tvořící inteligence mimo vesmír. Při diskusi o vesmírné inteligenci Hoyle a Wickramasinghe tvrdí, že darwinismus jako vysvětlení vzniku života a vývoje pozemské biologie selhal.

Bez ohledu na to, jak rozsáhlé prostředí uvažujeme, nemohl být začátek života náhodný... existují asi dva tisíce enzymů a pravděpodobnost, že je všechny získáme při náhodném procesu je 1/ (10²⁰)²⁰⁰⁰ = 1/ 10^{40 000}, tedy tak neuvěřitelně malá, že by se nemohla projevit, i kdyby byl celý vesmír tvořen organickou polévkou.

Nejsme-li předem ovlivněni společenským povědomím nebo vědeckým přesvědčením, že život vznikl na Zemi, vyřazuje tento jednoduchý výpočet myšlenku pozemského vzniku života zcela z dalších úvah... obrovský informační obsah dokonce i nejjednodušších živých systémů... nemůže být podle našeho názoru vytvořen tím, co je často označováno jako "přirozené" procesy, tedy například pomocí meteorologických a chemických dějů probíhajících na povrchu planety bez života... Aby život na Zemi vznikl, bylo by nezbytné dodat zcela jednoznačné instrukce pro jeho zformování... Neexistuje způsob, jak obejít potřebu informace. Jednoduše nevystačíme s větší a lepší organickou polévku, v což jsme ještě před rokem nebo dvěma sami doufali.²⁹

Dosavadní logika říká, že obvyklý názor na vznik života chemickou evolucí v organické chemické polévce je příliš nepravděpodobný. Informační obsah živých buněk je příliš velký, než aby bylo možné očekávat, že se vytvořil "přirozenými" prostředky.

Přiměřená teorie vzniku života vyžaduje zdroj informací schopný dát vzniknout chemické složitosti. Hoyle a Wickramasinghe tvrdí, že toto představuje zdrcující důkaz, že inteligence zajistila informace a vytvořila život.

Domníváme se, že... inteligence vymyslela biochemické látky a způsobila vznik života obsahujícího uhlík... Za použití atlasu, který uvádí sekvence aminokyselin všech enzymů, by mohli biochemici tyto enzymy vytvořit s naprostou přesností, což dokládá ohromnou nadřazenost inteligence spojené se znalostmi nad slepými náhodnými procesy... Jakákoliv teorie s pravděpodobností správnosti větší než 1/ 10⁴⁰⁰⁰⁰ musí být posuzována jako nadřazená náhodnému ději. Podle našeho názoru je pravděpodobnost toho, že teorie o vytvoření života inteligencí představuje správné vysvětlení mnoha nepochopitelných skutečností diskutovaných v předchozích kapitolách, podstatně větší než 1/10⁴⁰⁰⁰⁰ ... Paley přirovnává přesnost živého světa k výborně udělaným hodinkám. Dále uvádí, že právě tak jako hodinky vděčí za svůj vznik hodináři, musí svět Přírody vděčit za svůj vznik Stvořiteli, Bohu... Ukazuje se, že úvahy z knihy The Origin of Species (O původu druhů) jsou chybné... Je ironií, že zatímco vědecká fakta odsunují Darwina stranou, vrací se William Paley, který byl více než sto let terčem posměchu vědeckého světa, zpět jako možný konečný vítěz... tato teorie je skutečně tak jasná, že je div, proč není obecně přijímána. Důvody jsou spíše psychologické než vědecké.³⁰

Jak ukázali Hoyle a Wickramasinghe, zastávání tohoto názoru na stvoření života v sobě zahrnuje prvek úmyslnosti.

Odpor, který pociťují biologové k myšlence, že by účel mohl mít místo ve struktuře biologie, je tedy odporem vůči představě, že by biologie mohla být spojena s inteligencí, která je větší než naše vlastní.

Každý školák už jistě předpokládá, že Hoyle a Wickramasinghe nabízejí světu tradiční chápání Jedinečného Stvořitele. Ale omyl! Hoyle a Wickramasinghe popírají, že by stvořitelem byl tradiční nadpřirozený Bůh. Vidí stvořitele v celém vesmíru. Tvrdí, že existuje mezera v logice, která generacím vědců brání v poznání skutečnosti, že inteligence je původním zdrojem informace v biologickém světě.

Celek jedinečné teorie stvoření byl považován za chybný a mezi vědci vůči ní existoval obecný odpor. V podstatě, protože byly detaily považovány za nesprávné, byla odmítnuta i základní myšlenka života stvořeného inteligencí... Jestliže definujeme "stvoření" jako příchod na Zem z vnějšku, jednotkou stvoření je v našem pojetí gen, nikoliv fungující soubor genů, který označujeme jako druh.³²

Přínosem tohoto názoru je, že pravděpodobně řeší hlavní problém, tedy vznik života, který obě teorie panspermie pouze obešly. Je navrhován skutečný vznik nejprve genů, ale i bakteriálních buněk. Důsledkem je, že k bezpečné dopravě genů na Zem může být využit mechanizmus popsaný v teorii panspermie bez potřeby čehokoliv tak složitého, jako je kosmická loď. Geny nebo jejich fragmenty mají velikost 0,1 - 3 µm, mohly by tedy být snadno přenášeny sluneční soustavou pomocí světelných vln a chráněny přitom před intenzivní radiací ve vesmíru tenkou vrstvou grafitu. Konečně by také dobře splňovaly limit 60 µm pro bezpečný vstup do naší atmosféry, aniž by došlo k jejich shoření.

Tento proces by se neodehrával pouze na počátku, ale jak naznačují Hoyle a Wickramasinghe, pokračoval by během celé historie až do současnosti.

Podle našeho názoru je přísun živých buněk a fragmentů [stvořených] genetického materiálu na Zem pokračujícím vývojovým procesem, který řídí hlavní rysy biologické evoluce. Právě tento proces vykonává práci obvykle připisovanou darwinismu.³³

Hoyle a Wickramasinghe vysvětlují dopadajícími geny nejen vznik života, ale celou biologii. Vysvětlují tak i mezery ve fosilních stopách; přechodné formy nikdy neexistovaly, protože genetická informace nezbytná pro přechod mezi druhy přicházela na Zem plynule z vesmíru.

Jestliže vesmírnou inteligenci zodpovědnou za tvorbu genů a bakterií nepředstavuje Bůh, kdo nebo co to tedy je?

Je výhodné hledat ji v celém vesmíru, který nabízí ohromující spektrum možností, spíše než na Zemi, kde tyto možnosti nejsou k dispozici. Jednak se ve vesmíru nabízí možnost vysoké inteligence, kterou není Bůh. Nabízí se inteligence na mnoha úrovních, vyšší než naše... Důsledně logicky vzato je třeba říci, že inteligence, která vytvořila enzymy, je sama neobsahuje. To je totéž jako tvrzení, že život, jehož podstatu tvoří sloučeniny uhlíku, byl vynalezen inteligencí, která tyto sloučeniny neobsahuje, která však v žádném případě nemusí být Bohem.³⁴

Jaký jiný druh vysoké inteligence neobsahuje enzymy? Nabízí se odpověď: filozofická entita. Aby Hoyle a Wickramasinghe vyřešili tento problém vzniku života, inspirovali se hinduistickou filozofii. Podobné stanovisko vyjádřil Plotinus,* otec neoplatonismu. V obou názorech je stvořitel součástí vesmíru a je podřízen nejvyšší podstatě (Bráhman nebo Kdosi, jenž je mimo vesmír a je nepoznatelný).

* Viz Plotinus, Enneads, do angl. přeložil Stephen MacKenna, 1966. Londýn: Faber and Faber.

Hoyle a Wickramasinghe dále uvažují, že inteligence možná nezůstala jen ve vnějších oblastech vesmíru, ale ztělesnila se na Zemi v podobě "vpádu z vesmíru."

Nyní se dostáváme k tomu, co pro nás představuje silný argument pro existenci "pozemské invaze"... dosud jsme nedokázali vyhubit jediný druh hmyzu.

Ani jediný druh mezi miliony!³⁵

A co nám říká tato zvláštní skutečnost?

Okolnosti ukazují jasně na jednu ze dvou možností. Buď se jedná o zjevný plán vymyšlený inteligencí značně vyšší, než je naše vlastní,... nebo má hmyz již zkušenost vytvořenou selekčním tlakem inteligence minimálně naší úrovně z mnoha jiných prostředí někde ve vesmíru.³⁶

Okamžik pravdy konečně nastane, když dojdeme k totožnosti superinteligence. Hoyle a Wickramasinghe se ptají: "Mohl by hmyz mít vyšší inteligenci než my?"³⁷ Podivuje-li se někdo proč tak dlouho objevujeme jejich skutečnou identitu, Hoyle a Wickramasinghe navrhují, že je to proto, že si nepřejí být poznáni.

Jejich základní taktikou je možná utajení. Tato inteligence je možná nehybná, protože pochopila výrok bystrých právníků: "Když se tvůj případ vyvíjí dobře, tak nic neříkej."³⁸

Předpokládáme, že jen nemnozí budou považovat Hoyleho a Wickramasingheovy hypotézy dopadajících genů za skutečný příspěvek vědy. Přestože je jejich kritika chemické evoluce přesvědčivá, nová představa genů vytvořených ve vesmíru a dopadajících na Zem nebere v úvahu osud genů, které již dosáhly Země (kapitola 4), ani nedbá na skutečnost, že geny potřebují ke své realizaci vhodné buněčné prostředí, ani nebere v úvahu, že tvorba buňky vyžaduje také dodání konfigurační entropické práce.

Geny jsou složité úseky DNA. Jak jsme poznali v kapitole 4, jsou extrémně přístupné interakci s množstvím chemických látek, které by jistě byly přítomny za redukujících podmínek. Oxidující podmínky by však byly pro přežití genů ještě horší. Geny jsou obdivuhodné chemické formy pro tvorbu enzymů, ale bez hostitelské buňky vybavené patřičnými enzymy nemůže proteosyntéza probíhat. Člověk by patrně mohl vytvořit v laboratoři podmínky napodobující buněčné prostředí a uskutečnit replikaci a tvorbu enzymů. Tato možnost v prebiotickém světě je však značně problematická - i když by šlo o Zemi zkrápěnou kosmickými geny.

Jedinečné stvoření stvořitelem mimo vesmír

V souhlasu s myšlenkami abiogeneze a s předcházejícím názorem Hoyleho a Wickramasingha, vychází i teorie Jedinečného stvoření stvořitelem mimo vesmír z představy, že kdysi v minulosti byla hmota uspořádána jednoduchým způsobem, byla inertní a neobsahovala život. Později byla hmota ve stavu biologické specifity postačující pro existenci a udržení života. Jedinečné stvoření (ať inteligencí ve vesmíru nebo mimo něj) se liší od abiogeneze předpokladem, že zdroj, který vytvořil život, byl inteligentní.

Během historie se mnoho autorů pokusilo popsat Stvořitelovu práci. Všichni vycházeli ze společné myšlenky, že inteligentní Stvořitel dává charakter inertní* hmotě jejím tvarováním, jako když hrnčíř dává tvar hlíně. Některé představy jsou zcela antropomorfní, jiné méně. Všechny se ale shodují v tom, že život vytvořil nějaký aktivní intelekt.

* Je třeba přiznat, že se myšlenka inertní hmoty ve své moderní podobě objevila až po vědecké revoluci 16. a 17. století. Pokud jde o první život, záleží na tom jen málo. Proto, jak je uvedeno v kapitole 2, považovala církev spontánní vznik života pouze za druhořadý.

V roce 1967 adresoval J.D. Bernal, hlavní představitel scénáře chemické evoluce, stoupencům božského stvoření následující výzvu:

Nyní, když se pouštíme do závažných vědeckých diskusí o vzniku života, je čas... aby nám bylo poskytnuto přesnější, kompletnější a celistvější vysvětlení duchovního nebo božského původu života než jakékoliv, které bylo vytvořeno jako alternativa k mechanistické představě. Takový argument... by nám poskytl jasnější cestu dalšího vědeckého postupu, i když třeba nepovede k cíli.³⁹ (Důraz dodán autory knihy.)

Nedomníváme se, že se objevila jakákoliv významná odpověď na Bernalovu výzvu, která by nám poskytla "jasnější cestu dalšího vědeckého postupu." Ve skutečnosti by to, co následuje, mělo být považováno za pouhou přípravu k takovému účelu.

Co znepokojuje vědce na stvoření?

(1) Stvoření se týká nadpřirozena. Je obecně známo, že požadavek aktivního zásahu intelektu do tvorby přírody byl vždy poněkud na štíru s hlavním myšlenkovým proudem vědy. Každému, kdo je obeznámen s vědeckým myšlením, je také jasný důvod - jedná se o nadpřirozené síly. Tyto obavy správně vyjádřil uznávaný vědec J.W.N. Sullivan, jehož po jeho smrti charakterizoval časopis Time jako "jednoho ze čtyř nebo pěti nejlepších popularizátorů fyziky na světě."⁴⁰ Sullivan ukázal vztah většiny vědců k teistickému vysvětlení vzniku života. Jeho výrok z roku 1933 je stále výstižný:

Začátek evolučních procesů vyvolává otázku, na kterou zatím nelze odpovědět. Jaký byl počátek života na této planetě? Ještě donedávna byla poměrně obecně přijímána myšlenka "samoplození."... Ale pečlivé experimenty, zejména Pasteurovy, ukázaly, že tento závěr vznikl díky nedokonalému pozorování, a byla přijata teorie, že živé vzniká pouze ze živého. To je i podle současných důkazů stále jediný možný závěr. Protože však tento závěr zřejmě směřuje zpět k určitému nadpřirozenému aktu stvoření, zdráhají se ho vědci přijmout.⁴¹ (Důraz doplněn autory knihy.)

Tím, co znepokojuje mnoho vědců, je tedy nadpřirozeno. Ale co to je, co způsobuje potíže ohledně nadpřirozena? Proč je obtížné akceptovat myšlenku stvoření?

(2) Stvoření znamená nespojitost. Hlavní starostí mnoha vědců je, že pokud připustí působení nadpřirozena, připustí i zavedení nespojitosti do vědy. Citujeme dále Sullivana:

Přináší to s sebou něco, co je v současném duchovním klimatu pociťováno jako nežádoucí filosofický důsledek a co je v protikladu k vědecké touze po kontinuitě. Je to nevysvětlitelný zlom v řetězci příčin a následků, který nemůže být jako část vědy přijat, pokud existuje sebemenší možnost ho odmítnout. Z tohoto důvodu dává většina vědců přednost názoru, že život vznikl ve shodě se zákony fyziky a chemie.⁴² (Důraz doplněn autory knihy.)

Představa o přírodních dějích jako nepřetržitém předivu příčin a následků je myšlenka dominující ve vědě více než 250 let. Jak napsal Einstein: "Vědec je posedlý principem všeobecné kauzality."⁴³ Stvoření by ovšem bylo nespojité. Hans Gaffron se vyslovil k tomuto problému ve svém projevu v roce 1959 u příležitosti oslav stého výročí vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů přírodním výběrem. Na téma chemické evoluce Gaffron řekl:

Je to pěkná teorie, ale neexistuje ani zlomek důkazu, ani jediný fakt, který by nás přiměl k tomu jí věřit. Existuje pouze přání vědců neuznat diskontinuitu v přírodě a nepřijmout akt stvoření, který je stále mimo naše chápání.⁴⁴ (Důraz doplněn autory knihy.)

Všimněme si, že v uvedených citátech Sullivana, Einsteina a Gaffrona je spojitost přírodních dějů předmětem touhy, dojmu, preferencí volby nebo přání. To je důležité pochopit, protože toto přání se nesplnilo; velká kvantová revoluce rozptýlila představu, že kontinuita je ve vědě nezbytná. De Broglie, jeden z průkopníků nové fyziky, uvedl: "Toho dne, kdy byla do vědy pokradmu uvedena kvanta, otřásla se obrovská a velkolepá konstrukce klasické fyziky v samých základech."⁴⁵ Také pokroky v astronomii, zaznamenané Robertem Jastrowem,⁴⁶ ozřejmily existenci diskontinuity na počátku světa. Ve skutečnosti zřejmě neexistuje dobrý důvod pro předpoklad, že by počáteční nespojitost podkopala vědecké chápání chodu světa. Pro vědu není v tomto smyslu zajímavý vznik světa, ale procesy v něm probíhající. Z tohoto vývoje vědy je tedy zřejmé, že nespojitost není jediným důvodem, proč je pro mnoho vědců obtížné přijmout myšlenku stvoření.

(3) Stvoření by mohlo zničit vědecké pátrání po vědění. I když vnitřní uspořádání vědy a samotní vědci přežili poznání, že jádrem reality je nespojitost, nezmenšuje se tím podezření, že by přijetí stvoření vedlo k útlumu pátrání po poznání. Zničila by ale myšlenka stvoření vědecké hledání a přivedla tak vědu k jejímu konci?

Než odpovíme na tuto otázku, bude nezbytné se zamyslet nad podstatou vědy.

Operační věda a hypotéza o Bohu

Je obecně známo, že moderní věda se již od svého počátku zabývá hledáním a popisováním uspořádané struktury opakujících se událostí v přírodě. Za tím účelem se používá dobře definovaná metoda. Pomocí pozorování a pokusů jsou nashromážděny údaje, na jejichž základě jsou navrženy teorie, které vysvětlují mechanizmus nebo působení zkoumaných jevů. Podle obecně přijímaných zásad musí platná vědecká teorie splňovat tři kritéria:⁴⁷

1) Schopnost vysvětlit to, co bylo pozorováno.
2) Schopnost vysvětlit to, co ještě nebylo pozorováno.
3) Možnost ověření dalšími pokusy a případné modifikace po nashromáždění nových údajů.

Avšak pozor! Tento přístup ověřování teorií je funkční jen v případě opakujících se událostí, na němž lze teorie ověřit nebo vyvrátit. Prostřednictvím opakovaných pozorování se zaměřujeme na skupinu událostí, které se sobě podobají. Rovnice, které popisují chování této skupiny, by měly být použitelné na všechny její členy. Představme si, že máme teorii o obíhání Země kolem Slunce a chystáme se ji ověřit tak, že předpovíme zatmění Slunce. Ačkoliv je předmětem pokusu konkrétní zatmění, výsledek lze použít pro zatmění Slunce jako obecnou skupinu jevů. Protože se pohyby nebeských těles opakují, můžeme tuto teorii ověřit. Takové teorie jsou označovány jako operační teorie, což znamená, že se vztahují ke stále probíhajícím pochodům ve vesmíru. Oblast operačních teorií budeme nazývat operační vědou, protože se tyto teorie zabývají opakujícími se jevy v přírodě. Mezi příklady operační vědy patří opakující se pohyb planet kolem Slunce, pohyb kyvadla, parabolická dráha dělové koule, postupný vývoj jediné buňky v plně rozvinutý organizmus, opakující se krychlová struktura kuchyňské soli krystalizující z vodného roztoku nebo stěhování motýlů Danaus plexippus. Tyto a mnoho dalších jevů byly vysvětleny jazykem operační vědy. Vzhledem k tomu, jak je tento přístup známý a jak dlouhou a úspěšnou historii má, je jistě tím, co mají lidé na mysli, když uvažují o vědě.

V operační vědě je působení Boha zcela nelegitimní, protože podle definice by nadpřirozené působení Boha bylo uskutečněno Boží vůlí, a to nikoliv opakovaně. Nicméně je pravda, že při četných příležitostech se v historii vědy objevili mnozí, kteří se dovolávali hypotézy o Bohu, aby "vyřešili" komplikovaný problém nějakého probíhajícího procesu ve vesmíru, místo aby vyvinuli větší úsilí a hledali přirozené příčiny vysvětlení.

Podstatou použití hypotézy o Bohu je, že kdykoliv se objeví mezera v našich znalostech, využijeme Boha jako "herce malých rolí," který v naší hře "zaskočí" a tuto mezeru vyplní. Tento názor je známý pod výstižným označením God-of-the-gaps (Bůh mezer). Takové prostředky řešení problémů vyvolávají v operační vědě zasloužené znepokojení.

S klasickým příkladem tohoto přístupu k řešení vědeckého problému se lze setkat v životě velkého Isaaca Newtona, který se dovolával hypotézy o Bohu, aby vysvětlil určité anomálie na obloze. (Povšimněte si, že anomálie byla definována odkazem na Newtonův názor.) Později Laplace tyto rozpory dokonale vysvětlil pomocí přírodních zákonů. To bylo důležité, i když bolestné ponaučení pro vědce. Tento názorný příklad podtrhuje příběh o francouzském císaři Napoleonovi, který se tázal Laplacea, kde v jeho rovnicích nachází své místo Bůh. Laplace odpověděl: "Pane, nepotřebuji tuto hypotézu."⁴⁸ Někteří tehdy nesprávně pochopili Laplaceovu odpověď, která jakoby vystupovala proti Bohu; byla však zcela na místě.

Věda o počátku

Porozumění vesmíru zahrnuje na druhé straně určité ojedinělé události, jakými jsou počátky. Na rozdíl od opakujících se procesů ve vesmíru, nemohou být tyto počátky opakovány pro účel pokusu. Například počátek života se nebude opakovat, abychom mohli ověřit naše teorie. Podle obvyklého jazyka vědy nemohou být teorie o počátcích (věda o počátku) vyvráceny empirickou zkouškou, i kdyby byly chybné, což je možné u teorií v operační vědě.

Jak jsou tedy počátky zkoumány? Metodický přístup je vhodně uzpůsoben, aby se zabýval neopakovatelnými jedinečnými událostmi. Jak je diskutováno v kapitole 11, výzkum počátků lze přirovnat k vyšetřování vraždy, jež se udála beze svědků. Scénáře rekonstrukce zde mohou být považovány za přijatelné nebo nepřijatelné. Hypotézy vědy o počátku však nejsou ověřitelné nebo vyvratitelné empiricky, protože den, kdy mohlo být pozorování provedeno, je dávno za námi. Na rozdíl od operační vědy, kde se pozornost zaměřuje na skupinu mnoha událostí, zabývá se věda počátku jedinečnou událostí, tedy třídou o jediném prvku.

Když Galileo předložil své názory na zrychlení (operační věda), nebyly pozorovatelé omezeni pouhou přijatelností. Mohli Galileovy výroky empiricky vyvrátit, kdyby byly chybné. Vždyť Pasteur mohl vyvrátit myšlenku samoplození jen proto, že spadala do oblasti operační vědy. Vhodné ověření v rámci přírody vyvrátilo teorii samoplození. Chybné představy o počátcích však lze při nejlepším označit za nepřijatelné. Z podstaty problému vyplývá, že jejich skutečné vyvrácení nepřichází v úvahu.

Navzdory tomu, že existuje takový rozdíl mezi vědou o počátku a operační vědou, je mu v současnosti věnována jen velmi malá pozornost a existuje téměř univerzální shoda vylučující boha z vědy o počátku stejně jako z operační vědy. To se děje bez jakékoliv předchozí analýzy problému, zda je toto vyloučení právoplatné i v případě vědy o počátku. To se zřejmě pouze předpokládá.

Příkladem takového vyloučení na základě předpokladu místo platných důkazů je Orgelovo tvrzení:

Jakýkoliv "živý" systém musí vzniknout buď jako následek dlouhých evolučních procesů nebo zázrakem... Protože, jakožto vědci, nesmíme postulovat zázrak, musíme předpokládat, že objevení "života" nezbytně předcházelo údobí evoluce.⁴⁹

Souhlasíme s Orgelem, že zázrak nesmí být předpokládán v případě operační vědy.* Nesouhlasíme však s Orgelem a dalšími v jejich předpokladu, že vyloučení boha z vědy o počátku je stejně právoplatné. To nebylo prokázáno.

* Kritická analýza dlouhotrvajících tendencí k vyloučení zázraku z moderního myšlení, viz Norman L. Geisler, 1982, Miracles and Modern Thought. Grand Rapids, Michigan: Zondervan Publishing House, kap. 1-8.

Není-li logicky rozlišováno mezi vědou o počátku a operační vědou, vznikají závažné a rozsáhlé následky. Bez tohoto rozlišení nevyhnutelně shrneme dohromady otázky teorií o počátku a operačních teorií, jako kdyby odpovědi na obě otázky byly hledány stejným způsobem a mohly být stejnou měrou známy. Pak, věrni ustálenému zvyku odmítat možnost nadpřirozeného vlivu na opakující se procesy v přírodě, odmítneme jeho možné působení i v otázkách vzniku. Setření rozdílu mezi těmito dvěma skupinami částečně vysvětluje obecně rozšířený názor, že vznik života ovlivněný bohem nesmí být vpuštěn do vědecké diskuze, aby nebyl podkopán důvod bádání, a ohroženo tak vědecké konání. Toto měl na mysli Preston Cloud, když poznamenal: "Nejvážnější hrozbou teorie stvoření je, že by v případě úspěšnosti ohrozila bádání."⁵⁰ Téhož problému se dotkl i Stansfield:

...stoupenec stvoření může snadno vysvětlit jakýkoliv jev jednoduchým tvrzením "Bůh to učinil." I když může být tento přístup v absolutním smyslu dokonale správný, nepodporuje další bádání, a je tedy intelektuálně oslabující.⁵¹

Pocit ohrožení vědeckého bádání a možného konce vědy je pochopitelný. My však pokládáme za sporné, zda by hypotéza o Bohu ve vědě o počátku měla nezbytně takový katastrofální účinek. Malá úvaha o historii vědy objasní ironii v současném stavu věci. Existuje totiž závažný důvod, proč lze pochybovat o tom, že věda (tj. operační věda) byla nějak poškozena postulováním Jedinečného stvoření stvořitelem mimo vesmír. Naopak se ukazuje, že právě tato myšlenka stvoření sehrála důležitou úlohu při vzniku moderní vědy. V tomto bodě se shodují i tak rozmanití autoři jako Alfred N. Whitehead,⁵² Melvin Calvin,⁵³ Michael B. Foster,⁵⁴ R. Hooykaas,⁵⁵ Loren Eisley,⁵⁶ C.F. von Weizsacker,⁵⁷ Stanlay Jaki,⁵⁸ J.Robert Oppenheimer⁵⁹ a Langdon Gilkey.⁶⁰ Například Eisley prohlásil:

Pouhý akt víry, že vesmír byl uspořádán a může tak být vysvětlen racionálním myšlením... Filozofie experimentální vědy... začala se svými objevy a používala své metody s vírou, nikoliv znalostí, že se zabývá racionálním vesmírem řízeným Stvořitelem, který se ani neřídil rozmarem, ani nezasahuje do sil, které sám uvedl do chodu. Experimentální metoda uspěla nad nejdivočejší lidské sny, ale víra, která to uskutečnila, dluží cosi křesťanské představě o přírodě stvořené Bohem. To je jistě jeden z nejkurióznějších paradoxů v historii, že věda, která má odborně málo co do činění s vírou, vděčí za svůj vznik víře, že vesmír může být vysvětlován rozumově, a že dnešní věda je tímto předpokladem stále udržována.⁶¹ (Důraz dodán autory knihy.)

Všimněme si, že zatímco Eisley neidentifikoval rozdíl mezi operační vědou a vědou o počátku, vyplývá tento rozdíl z jeho vysvětlení, že velmi mnoho dobré vědy bylo uděláno prvními moderními vědci, kteří připustili alespoň nějakou diskontinuitu, tj. vznik hmoty, vesmíru a života.

Bylo by ironické, kdyby právě myšlenka stvoření, která dodala mnoho energie a motivace pro vznik moderní vědy (a učinila tak dosti energicky) měla vést k zániku téže vědy. Pokud člověk uzná a dodrží uvedený rozdíl mezi vědou o počátku a operační vědou, neexistuje podle našeho názoru žádný důvod k obavám, že by Jedinečné stvoření mělo onen předpovězený katastrofální účinek. Je však třeba dávat pozor, aby byla dodržována tradice prvních moderních vědců a neuznáván jakýkoliv boží zásah do operační vědy.

Proč je tedy Jedinečné stvoření tak globálně odmítáno téměř všemi autory, i když se připouští jako teoretická alternativa vzniku života? Naše analýza naznačuje, že právě nedostatek rozlišení mezi vědou o počátku a operační vědou přivedlo mnohé k odmítnutí stvoření. Domníváme se také, že věc komplikuje ještě jiný faktor, který si zasluhuje podrobnější diskusi. Je jisté, že záležitost diskontinuity a možného zániku vědy, o níž jsme diskutovali dříve, tvoří část tohoto důvodu. Ale neměli bychom přehlížet naši vlastní lidskou podstatu a úlohu metafyzického myšlení v otázce vzniku života.

Metafyzika a vznik života

Hilde Hein říká ve své knize On the Nature and Origin of Life (O podstatě a vzniku života), že "metafyzický názor... vytváří tvrzení o realitě, které má určitým způsobem prioritu nebo je podstatnější než naše vědecké nebo obecně uvědomované pozorování.⁶² Jakým způsobem dojdeme k těmto metafyzickým názorům nás v tuto chvíli nezajímá. Hein však pokračuje:

jakmile se tento názor stane součástí našeho myšlení, bude utvářet naše vědecké nebo obecně rozumové postřehy spíše, než by jimi byl formován... Lze tedy vcelku říci, že naše metafyzické názory mají prioritu nad naším vědeckým a obecně rozumovým přesvědčením. Dojde-li ke střetu, vítězí tedy spíše metafyzický názor.⁶³

Mohlo by se zdát, že ovládají-li nás metafyzické názory takovýmto způsobem, bylo by nejjednodušší podívat se na realitu přímo, ne skrze brýle metafyziky. Tuto možnost výběru však nemáme. Nádherné staré časy pozitivismu, kdy to lidé skutečně považovali za možné, jsou pryč.

Vědecký pokrok na počátku tohoto století, zejména v oblasti relativity a kvantové fyziky, ukázal, že věda bez předpokladů je smyšlenka. Vlivné práce autorů jako je Polanyi,⁶⁴ Popper,⁶⁵ Kuhn,⁶⁶ Toulmin⁶⁷ a další naprosto jasně prokázaly, že kvůli úloze pozorovatele, který ve skutečnosti objekt během pozorování ovlivňuje, je obtížné, aby byla objektivní realita objektivně poznána.

Staré mýty však umírají těžce. Ačkoliv nové poznatky vědy a filozofie z počátku tohoto století prosakují do společnosti, je jejich vliv v určitých směrech minimální a to s sebou přináší nebezpečné důsledky. David Bohm napsal:

Je zřejmé, že v každém z nás je trochu metafyziky, i když si to nepřipouštíme. Rozhodně praktický "realista", který "se řídí jen tím, co vidí," má v sobě všeobecně velmi nebezpečný druh metafyziky, takový, kterého si není vědom... Taková metafyzika je nebezpečná, protože omylem pokládá předpoklady a závěry za přímo pozorovaná fakta a účinně je zabudovává v téměř nezměněné podobě do struktury myšlení.⁶⁸

Bohm pak přidává praktickou radu:

Jeden z nejlepších způsobů, jak si člověk uvědomí své vlastní nevyslovené metafyzické domněnky, je konfrontace s několika jinými přístupy. Jeho první reakcí je často prudké vzrušení, když názory, které považuje za cenné, jsou pokládány za sporné nebo jsou zavrženy. Jestliže však "vytrvá" spíše, než aby se rozhněval a neoprávněně odmítl protikladné myšlenky, zjistí, že byl tento nepříjemný zásah velmi užitečný. V tomto okamžiku si totiž uvědomí, že velmi mnoho zdánlivě nesporných rysů jeho vlastního myšlení stojí na pouhém předpokladu.⁶⁹

Domníváme se, že Bohm má naprostou pravdu. Je v zájmu vědy nezakrývat své metafyzické předpoklady. Jaké jsou však základní metafyzické alternativy v otázce vzniku života? Historicky byly označovány jako teismus a naturalismus. Pro jednoduchost uvádíme, že teismus potvrzuje základní rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením, kdežto naturalismus tento absolutní rozdíl popírá a popisuje veškerou realitu z hlediska toho, co teisté považují za aspekty stvořeného světa.*

* Západní naturalismus obvykle popisuje svět materiálními termíny, zatímco východní naturalismus klade důraz na termíny duchovní. Obě tyto velké tradice naturalismu se vyznačují tím, že popírají absolutního Stvořitele, který by byl odlišný od stvoření, i když, jak jsme viděli na názoru Hoyleho a Wickramasingheho, je stvořitel někdy připouštěn jako existence v rámci vesmíru.

Metafyzický naturalismus vidí původ života v samoplození (abiogeneze), teismus* pak v Jedinečném stvoření. Z toho, co Bohm řekl, vyplývá, že bychom si pravděpodobně do značné míry uvědomili sami sebe a své individuální názory, kdybychom je v otázce počátků konfrontovali s teismem a naturalismem. Diskuze mezi teismem a naturalismem je velmi často označována jako konflikt mezi náboženstvím (tj. nadpřirozenem) a vědou. Ian Barbour však ukázal, že to je chybné označení. "Jedná se o konflikt mezi dvěma metafyzickými výklady podstaty reality a smyslu lidského života."⁷⁰

* Rozdíly v rámci teismu jsou mimo rámec této práce.

Metafyzický postoj vs. nerozumnost

Ovládají-li metafyzická stanoviska naše myšlení takovým způsobem, jak naznačovala Hein, vyvolává to praktickou otázku. Kdy je možné pochválit za metafyzický postoj a kdy pohanět za nerozumnou víru, jedná-li se o rozporuplné důkazy? Odpověď závisí velkou měrou na již přijatém metafyzickém postoji. K dokreslení uveďme poznámku George Walda k tomu, jaká byla odezva biologů na Pasteurovo vyvrácení samoplození. Wald řekl:

Vyprávíme tento příběh [o Pasteurových pokusech] začínajícím studentům biologie, jako kdyby představoval velké vítězství rozumu nad mystikou. Ve skutečnosti je tomu téměř naopak. Rozumným názorem bylo věřit v samoplození; jedinou alternativou je věřit v jedinečný prvotní akt nadpřirozeného stvoření. Neexistuje žádné třetí stanovisko.⁷¹

Wald říká, že je někdy zřejmě nerozumné držet se směru, který naznačují důkazy. Kdy však? Tehdy, ukazují-li k nadpřirozeným jevům. To je jeden z příkladů metafyzického příklonu k naturalismu tváří v tvář důkazům, které mu protiřečí. Clair E. Folsome⁷² představuje jiný příklad metafyzické oddanosti naturalismu navzdory odporujícím důkazům. Folsome kritizoval abiogenezi, kterou Wald podporoval. Folsome upozornil na extrémní zředění prebiotické polévky, nedostatek organického dusíku v dávných sedimentech a vážné nedostatky v koncentračním mechanismu navrhovaném pro prebiotické vodní nádrže. Dále uvedl: "Pokaždé, když prověřujeme jednotlivé aspekty teorií, které předložili Oparin a Bernal, zdá se, že jim současné informace odporují."⁷³ Pochybuje snad Folsome o věrohodnosti Oparinovy-Bernalovy hypotézy? Ne.

V tomto případě by totiž také bylo zjevně nerozumné sledovat směr naznačený důkazy. Místo toho vyjadřuje Folsome svůj postoj, "nicméně, v tom hlavním měli pravdu [v tvrzení, že se určitý druh chemické evoluce uskutečnil]... jejich modely byly chybné, ale ústřední myšlenka, kterou sledovali, je nyní snad ještě správnější než dříve."⁷⁴ (Důraz doplněn autory knihy.)

Stoupenci stvoření samozřejmě projevují podobnou náklonnost teismu, i když podobně jako Wald a Folsome se nevyjadřují ke svému metafyzickému postoji. Nebudeme se zabývat prokazováním tohoto postoje u teismu, protože je obecně uznáván.

Jedinečné stvoření a důkazy

Jedinečné stvoření stvořitelem mimo vesmír předpokládá připravenou Zemi s oxidujícími podmínkami, Zemi přichystanou na přijetí života. Je pak výmluvné, že se hromadí důkazy pro oxidující prostředí dávné Země a její atmosféry. Jestliže byla dávná Země skutečně oxidující, nejen že by to podporovalo myšlenku stvoření, bylo by zároveň obtížné si představit chemickou evoluci. Podobně krátký časový interval (méně než 170 milionů let) mezi ochladnutím zemského povrchu a nejstarším důkazem života podporuje myšlenku stvoření. A samozřejmě, jestliže byl život skutečně stvořen, vysvětlovalo by to přítomnost tak malého množství dusíku v sedimentech prekambria (nikdy tam nebyla prebiotická polévka). Nadto je Jedinečné stvoření v souladu s pozorovanou hranicí mezi tím, co bylo dosaženo v laboratoři abiotickou cestou a tím, co bylo vytvořeno pouze vlivem zásahu badatele. Pokud první život vytvořil inteligentní Stvořitel, pak může být docela dobře pravda, že tato v laboratoři pozorovaná hranice je skutečná a bude existovat nezávisle na experimentálním vývoji nebo nových objevech o přírodních dějích. Lze si také představit, že by inteligentní Stvořitel mohl vykonat celou značnou konfigurační entropickou práci nezbytnou k vybudování informačních makromolekul a vytvoření skutečných buněk. Jak řekl Fong:

Otázka prapůvodního zdroje informací není nepodstatná. Ve skutečnosti je to základní a centrální filosofický a teoretický problém. Podstatou teorie Božího stvoření je, že prapůvodní zdroj informací existoval vždy samostatně a nezávisle mimo hmotný vesmír a před ním, což je hlavní myšlenkou prologu Janova evangelia.⁷⁵

Sotva bude někdo popírat, že inteligentní Stvořitel mohl připravit Zemi s oxidujícími podmínkami a stvořit život. Dříve diskutované informace se samozřejmě shodují (a slučují) s touto myšlenkou Jedinečného stvoření. Co bychom pochopitelně rádi věděli, je, zda inteligentní Stvořitel skutečně stvořil život. Odpověď na tuto otázku leží bohužel mimo rámec schopností vědy. Otázkou, která však může být zodpovězena, je, zda je myšlenka Jedinečného stvoření přijatelná.

Věrohodnost a stvoření

Při několika příležitostech jsme uvedli, že hypotézy vědy o počátku mohou být kriticky analyzovány z hlediska své věrohodnosti, ale vyvrácení, které patří do jazyka operační vědy, zde nenalezne své místo. Jak lze tedy určit, zda je scénář vědy o počátku věrohodný? Jsou při tom používány principy příčinnosti a jednotnosti. Příčiny, to jsou nezbytné a postačující podmínky, které jsou samy dostatečným vysvětlením výskytu dané události. Princip jednotnosti znamená, že jestliže dnes určité příčiny vyvolávají určité následky, můžeme spoléhat na to, že tytéž následky vyvolávaly i v minulosti. Můžeme se vrátit zpět do minulosti s určitou mírou věrohodnosti pouze za předpokladu, že má-li určitá příčina v současnosti určitý následek, musela ho mít i v minulosti. Jinak řečeno, "současnost je klíčem k minulosti."

Jak jsme již viděli, získali tímto způsobem vědci rekonstruovaný scénář prebiotické Země. To, co v rámci vědy o počátku dělá názory abiogeneze legitimními, je předpokládaná legitimita tohoto principu příčin a následků a principu jednotnosti.

Dilema chemické evoluce spočívá v neschopnosti předložit jediný soudobý příklad specifické složitosti (což je odlišné od uspořádanosti, viz kapitola 8), který by byl důsledkem abiotických příčin. Proto, aby byla tato teorie podepřena, bylo by třeba v současnosti nalézt abiotickou příčinu specifické složitosti. To by se stalo základem pro extrapolaci do minulosti jako myslitelná abiotická příčina dodávající konfigurační entropickou práci při syntéze prvotních DNA, bílkovin a buněk. Neschopnost identifikovat takové soudobé abiotické příčiny specifické složitosti je jen další způsob podpory našeho závěru, že chemická evoluce je nepřijatelná hypotéza.

Využívá ale stvoření princip příčiny a následku a princip jednotnosti? Ano. Ve skutečnosti se na ně obrací jako na jediný způsob, jak je možné věrohodně rekonstruovat minulost. Uvažme například případ zkoumání informační molekuly DNA. V současnosti máme důkazy založené na pozorování, že inteligentní badatel může (a také to dělá) vytvořit zařízení k vedení energie nenáhodnými chemickými cestami tak, aby byla provedena určitá složitá chemická syntéza, nebo dokonce vytvořen gen. Nemůže pak být použit princip jednotnosti v rámci obecnějších úvah k vytvoření předpokladu, že na počátku DNA byla inteligentní příčina? Obvyklá odpověď zní ne. Ale přinejmenším teoreticky by se zdálo, že by odpověď měla být ano, abychom se vyvarovali obvinění, že nadržujeme naturalismu.

Víme, že v četných případech mají vždy určité následky příčiny v inteligenci, například slovníky, sochy, stroje a obrazy. Analogicky usuzujeme, že podobné jevy mají také příčinu v inteligenci. Podíváme-li se nahoru a uvidíme nápis "KUPTE SI FORDA" napsaný kouřem přes oblohu, usoudíme na přítomnost osoby tvořící reklamy na obloze, i když jsme neslyšeli ani neviděli žádné letadlo. Podobně bychom usoudili na působení inteligence, když bychom objevili strom ve tvaru slona v cedrovém lese.

Podobným způsobem by byla smysluplná komunikace prostřednictvím radiových signálů z nějaké vzdálené galaxie obecně považována za důkaz inteligentního zdroje. Proč tedy sekvence obsahující informaci v molekule DNA netvoří prima facie důkaz inteligentní příčiny? Konec konců informace DNA není jen analogická zakódované zprávě, např. v Morseově abecedě. Ona skutečně je takovou zprávou.⁷⁶ Tak zvané Shannonovy informační zákony platí stejně tak pro genetický kód jako pro Morseovu abecedu. Dále: naše znalosti o inteligenci byly tradičně omezeny na organismy vytvořené na biologickém základě. Někteří však v současné době tvrdí, že inteligence existuje i ve složitém nebiologickém počítačovém systému. Jestliže jsme takto schopni si představit inteligenci existující mimo biologii, proč nejsme schopni přijmout představu existence inteligentního jsoucna před počátkem biologického života?⁷⁷

Domníváme se, že je-li nastolena tato otázka, ukáže se, že téměř pokaždé je zodpovězena záporně jednoduše proto, protože uvést Stvořitele do vědy je pokládáno za nepatřičné.

Uvedená diskuze není míněna jako vědecký důkaz Stvořitele, ale je pouze linií uvažování, které ukazuje, že Jedinečné stvoření stvořitelem mimo vesmír je věrohodným názorem vědy o počátku.

Metafyzická tolerance: disciplína pokroku

Po pravdě řečeno, když začneme zkoumat metafyzické otázky obklopující vznik života, objeví se citlivé problémy. Neexistuje však jednoduchý způsob řešení těchto problémů. Jediná spolehlivá cesta je obtížná. Vyžaduje od nás, abychom dočasně opustili naše osobní názory a volby a pokořili se natolik, abychom mohli posuzovat informace z jiných metafyzických pozic. Musíme to udělat v poznání, že pravda o počátcích zůstává pravdou nezávisle na tom, jakou metafyzickou pozici zastáváme. Jak si povšiml Melvin Calvin: "Skutečný student bude hledat důkazy, aby zjistil skutečnost spíše než aby potvrdil svou vlastní představu o pravdě; pravda totiž platí, ať už je objevena nebo ne."⁷⁸ Problém při sledování těchto metafyzických záležitostí je v tom, že mu vědci přikládají vcelku velmi malý význam. Po zrození moderní vědy v 17. století se koncem 19. století stalo zaběhaným zvykem oddělovat vědu a metafyziku do izolovaných, myšlenkově uzavřených oblastí. Zdálo se, že vše funguje správně, neboť poté, co se zrodila věda, vědečtí praktici mohli pracovat, aniž by si uvědomovali metafyzickou podstatu svého počínání. Moderní vědecká tradice se z velké části vyvinula v oblasti, kterou označujeme jako operační vědu, s jejím důrazem na opakující se jevy a ověřitelné hypotézy. Následkem setrvačnosti tohoto odkazu působí ve vědecké praxi jen několik aktivních vědců, kteří si zjevně uvědomují její metafyzický základ. Proto, když se nyní potřebujeme vypořádat s metafyzickou sférou, abychom porozuměli vědě o počátku, existuje ve vědě jen málo takto kvalifikovaných odborníků. Domníváme se, že toto je hlavní důvod, proč je stvoření v oblasti vědy o počátku mnohými posuzováno s tak hlubokou nedůvěrou a většinou jednoduše pominuto.

Požaduje-li se na nás, abychom zvážili "nekonvenční" nebo "neobvyklé" myšlenky, například Jedinečné stvoření, což se přihodilo autorům právě před několika lety, je typickou odpovědí to, o čem se zmínil Bohm v dříve uvedeném citátu. "Jeho první reakcí je často prudké vzrušení." To byla také naše reakce. Avšak jak Bohm pokračuje ve výroku: jestliže člověk má dobrou vůli "pokračovat v bádání spíše, než aby se rozhněval a neoprávněně odmítl protikladné myšlenky... uvědomí si, že velmi mnoho zdánlivě nesporných rysů jeho vlastního myšlení stojí na pouhém předpokladu."

Proces, který Bohm popsal, může být někdy bolestivý (a byl takový i pro jednoho z autorů), ale hledání pravdy nebylo nikdy snadné a je z mnoha příkladů známo, že činí člověka nepopulárním.

Po pravdě řečeno ne každý, kdo se zabývá touto záležitostí, se stane stoupencem teorie stvoření, jako jsme se jimi stali my. Jak však říkají Davis a Solomon ve své knize World of Biology (Svět biologie):

Nedokážeme si představit, že by posloužilo pravdě, kdyby byly nepopulární, nebo méně rozšířené myšlenky udržovány v tajnosti... Klamné argumenty mohou být odkryty jen při jejich přezkoumání. Nic není tak nevědeckého, jako způsob myšlení inkvizice, která myslela, že slouží pravdě tím, že potlačuje nebo skrývá názorový nesoulad místo toho, aby se s ním otevřeně vypořádala.⁷⁹

Stejně jako při soudním řízení před porotou (analogie diskutovaná v kapitole 11) musejí být podle našeho názoru uváženy i zde oba póly otázky vzniku (tj. představitelé obou metafyzických kategorií), protože ve vědě o počátku neexistuje způsob, jak ověřit myšlenky vzniku na opakovaném ději (děj se podle definice neopakuje). Problém bude rozhodnut na základě věrohodnosti, ne vyvratitelnosti. V historii existuje dobrý příklad takového přístupu. Charles Darwin řekl ve svém úvodu ke knize The Origin of Species (O původu druhů):

Jsem si totiž dobře vědom, že v tomto díle není diskutován snad ani jediný problém, který by nebyl podpořen fakty, jež často zdánlivě vedou k opačným závěrům než jsou ty, k nimž jsem dospěl. Poctivý výsledek může být získán jen úplným vysvětlením a porovnáním faktů a argumentů, které stojí na opačných pólech každého problému, a to je v tomto případě nemožné.⁸¹ (Důraz doplněn autory knihy.)

Uvedené myšlenky vědy o počátku z obou metafyzických kategorií - teismu a naturalismu - nám poskytují příležitost zvolit nejpřijatelnější názor z celého teoretického spektra a kromě toho nám také pomohou si uvědomit:

- naše vlastní stanovisko a proč jej zastáváme
- slabá místa a nevýhody našeho stanoviska
- potřebu tolerance jiných stanovisek a
- hranice vědy.

V tomto doslovu jsme chtěli nekonfrontačním způsobem osvětlit sporné body mezi různými koncepcemi vzniku života. Čtenář sám může posoudit, zda se nám to podařilo. Studium historie vědy nás poučilo přinejmenším o jedné věci: pokud nedojde k pokroku v uznání úlohy metafyzického myšlení a v používání tohoto myšlení, spory o původ života budou pokračovat s neztenčenou silou, přičemž ani jedna strana nebude druhé naslouchat, nebo se snažit o porozuměni. Ti vědci, kteří neberou v úvahu úlohu metafyzického myšlení, budou i nadále jednat, jakoby bylo možné získávat a chápat data jako neutrální skutečnost, jež není ovlivněna jejich přístupem. Doufejme, že lev pozitivismu zařval naposledy a že se můžeme poučit z vývoje filozofie a vědy od Darwinových dob. Pokud se poučíme z našich chyb, budou naše budoucí debaty mnohem konstruktivnější. K tomuto cíli směřujeme.

Literatura

Zpět     Dále