DODATEK
1. Sedm hlavních postulátů vývojové teorie
G. A. Kerkut formuloval ve své knize » The Implications of Evolution « (1) sedm předpokladů, jež jsou zahrnuty v postulátu vývojové teorie. Tyto částečně utajované předpoklady znějí:
1. Neživá hmota samočinně dala vznik živé hmotě biogenezí.
2. K samovolné biogenezi došlo jen jednou, takže všechen dnešní život pochází z jediné prabuňky. Tento předpoklad se podezdívá zjištěním, že genetický kód všech dnes známých forem života (rostlin i zvířat) je stejný. Stejný a nezměrně složitý kód života by nemohl vzniknout čirou náhodou v různých dobách a za rozličných okolností. Proto se má za to, že k té čiré náhodě došlo jen jedenkrát, a když vznikl genetický kód, tak náhoda skončila.
3. Všechny druhy virů, baktérií, rostlin a zvířat pocházejí jeden ze druhého a jsou všechny geneticky příbuzné.
4. Metazoa (mnohobuněční) vzešli samočinně a bez plánování z protozoa (jednobuněčných), podle zásad náhodné mutace a přírodního výběru.
5. Bezobratlí (invertebrata) jsou všichni geneticky příbuzní.
6. Obratlovci (vertebrata) jsou geneticky spřízněni s bezobratlými.
7. Všichni obratlovci jsou geneticky navzájem příbuzní.
Komentář: Těchto sedm předpokladů tvoří bázi a základ všeobecné teorie o organické evoluce. Ani jediný z těchto předpokladů nelze experimentálně dokázat. Snad by se některé z nich mohly experimentálně opakovat. To by však za žádných okolností neprokázalo, že historicky k nim došlo v minulosti bez předpokladů, které jsou dnes dány.
(1) G. A. KERKUT: Implications of Evolution, Pergamon Press (Oxford 1965), Str. 6.
2. Tři termodynamické zákony
První termodynamický zákon říká: Energie (látka) dnes ani nevzniká, ani nezaniká. - Tato věta stojí v přímém rozporu s dřívější teorií Sira Freda Hoylea o neustálém vytváření atomů vodíku. Hoyle už mezitím musel tuto teorii opustit.
Druhý zákon stanoví: ačkoliv celkové množství energie ve vesmíru zůstává konstantní, stále více se zmenšuje množství energie, která je k dispozici pro potřebnou práci. Pojem » entropie « je míra této energie nebo nepořádku; je to základní fyzikální pojem. Celková entropie v uzavřené soustavě vzrůstá.
Třetí zákon stanoví: entropie krystalu je nulová, jestliže se jeho teplota blíží absolutní nule. Pořádek je tedy největší při nejmenší teplotě (-273°C).
Komentář: Stroje, spotřebovávající energii, mohou entropii snížit a zvýšit pořádek. Nový pořádek vzniká na účet rostoucího nepořádku. Tak přibývá víc nepořádku, než dokáže stroj zvýšit místního pořádku. Hmota ponechaná sama sobě (hmota stojící pod vlivem energie neusměrněného druhu) má sklon k nepořádku. Její entropie roste.
3. Souměrnost a zrcadlová podobnost biologických orgánů
V biologickém světě se setkáváme s jevem, který se dá těžko vysvětlit v neodarwinistickém smyslu; a často se tento jev přehlíží. Jedná se o problém párového výskytu biologických orgánů.
Mnoho tělesných orgánů se vyskytuje v párech: většina vyšších zvířat má dvě oči, které pracují sdruženě, takže vzniká stereoskopický pohled. Mnoho suchozemských zvířat má spárované plíce, ledviny, pohlavní žlázy, prsy (u samečků i u samic), dvě nohy, dvě ruce, dvě uši, dva mozkové laloky atd. Neodarwinisté zastávají názor, že všechny tyto orgány vznikly čirou náhodou, navzdory jejich výrazné souměrnosti a koncepčnosti. Co se dá dělat?! Neodarwinistům je nutno ponechat jejich víru i názory - vždyť i v přírodovědeckých kruzích vládne náboženská svoboda. Avšak musí být přitom jasno, že lze těžko najít ryze přírodovědecké vysvětlení jevu spárovaných orgánů. V této knize jsme uvedli důvody, které naprosto vylučují, aby čirá náhoda byla příčinou vzniku informace.
Vznik inteligentního orgánu pomocí čiré náhody je už tak dost těžké zdůvodnit. Pro odborníka v teorii informací znamená ještě větší potíž vysvětlit, že takové orgány vznikly v páru. K tomu však přistupuje další jev, který je ještě tvrdším oříškem pro domněnku o čiré náhodě. Jde o to, že různé spárované orgány v těle jsou si zrcadlově podobné. Obě ruce a nohy jsou zrcadlové obrazy. Spárovaný výskyt různých orgánů je těžké vysvětlit pomocí čiré náhody. Avšak problém vzniku spárovaných orgánů by byl úplná hračka proti problému domnělého náhodného vzniku zrcadlové podoby příbuzných orgánů. Spárované orgány, jež jsou si zrcadlově podobné, staví neodarwinistům příliš veliké teoretické problémy; zabývají se jimi také jen zřídkakdy důsledně. Problém spárované souměrnosti u zvířat není přirozeně jediným jevem, který se dá těžko řešit postulátem, že všechno vzniklo čirou náhodou. Všechna symetrie - i ta u rostlin, květů, listů, se dá stěží vysvětlit čirou náhodou. Jak lze vysvětlit čirou náhodou tvar včelí nebo muší orchideje. Celé to nepřeberné bohatství i vzorek orlího oka na křídlech jistého druhu motýlů se dá mnohem spíše a rozumněji vysvětlit postulátem konceptu a inteligence.
(2) C. JUDSON HERRICK: Brains of Rats and Man. University of Chicago Press (Chicago 1928). Citováno z R. B. LIVINGSTON: Brain Circuity Relating to Complex Behavior. The Neurosciences: A Study Programm. sest. G. C. Quarton, T. O. Melnechuk a F. O. Schmitt. Rockefeller Univ. Press (New York 1967). Citováno z E. FROMM: Anatomie der menschlichen Destruktivität. Rohwolt Taschenbuchverlag (Reinbek bei Hamburg 1977), Str. 25O nn.
4. Lidský mozek a evoluce
C. Judson Herrick (2) píše: » Každý neuron kůry velkého mozku je zapředen do vrcholně složité spleti
nejjemnějších vláken, z nichž některé pocházejí z odlehlých částí. Lze považovat za jisté, že většina neuronů mozkové kůry je přímo nebo nepřímo spojena s každou kortikální oblastí. To tvoří anatomickou základnu asociačních procesů v mozkové kůře. Navzájem spojená asociační vlákna tvoří anatomický mechanizmus, který během jediného asociačního řetězu v mozkové kůře umožňuje úžasný počet různých funkčních kombinací kortikálních neuronů. Tento počet převyšuje číselné představy, které kdy astronomové uvedli při měření vzdáleností hvězd. Kdyby milion kortikálních nervových buněk byl propojen ve všech možných kombinacích ve skupinách po dvou neuronech, tak by počet různých spojení mezi neurony, jež by tím vznikly, odpovídal číslu 102.783.000 (1 s 2,783.000 nulami). Z toho, co víme o struktuře kůry velkého mozku ... můžeme dělat závěr, že by byl ještě daleko větší počet anatomicky schopných mezibuněčných spojení, jež jsou k dispozici v krátkých řadách kortikálních neuronů, které současně podráždí obraz na sítnici. « Pro srovnání dodává Livingston: » Je nutno si uvědomit, že počet atomů v celém vesmíru se odhaduje na 1066 «
Z uvedených skutečností vyplývá, že kůra velkého mozku je inteligentní ústrojí naprosto nepředstavitelné složitosti. Je třeba uvážit, že informace na projekt kůry velkého mozku je algoritmicky nepředstavitelně miniaturně zachycena ve vajíčku a spermatu. Je nutno si také uvědomit, že každé asociativní neuronové spojení, jež je nezbytné pro nezměrnou asociativní schopnost kůry velkého mozku, je pevně zachyceno v biochemických instrukcích. Celý člověk a celá kůra velkého mozku je vybudována na základě genetických instrukcí. Všechny instrukce pro tuto nepředstavitelnou stavbu jsou zachyceny jazykem, k jehož zaznamenání by bylo zapotřebí 1000 svazků o 500 tištěných stran podle běžného způsobu ukládáni informací (knihy). Celá tato informace je však uložena v nepředstavitelně malém prostoru vajíčka a spermatu v miniaturní formě. Pravděpodobně je v zygotě zachycen i rozklad celého systému (stárnutí), a to příslušnými instrukcemi v genetické řeči.
Přírodovědec, který zastává názor, že inteligence a informace nutné pro stavbu takového orgánu, jako je kůra velkého mozku, vznikly čirou náhodou za pomoci přírodních zákonů, bud nezná druhý termodynamický zákon, nebo je pověrčivý a věří na zázraky. Vždyť jako přírodovědec by měl vědět, že je zapotřebí koncepce a inteligence, aby se dal zbudovat inteligentní elektronický » komputer «, protože hmota komputeru nemá potřebnou inteligenci a přírodní zákony také ne.
Asociativní spojení v rozličných elektronických okruzích komputeru nevzniknou nikdy čirou náhodou za přispění přírodních zákonů. Vzniknou však, řídí-li náhodu vnější inteligence a záměr a vede-li ji vnitřní přírodní zákon. Inteligence a záměr se stávají skutečností vždycky v nějakém spojení se jsoucnem, které nazýváme osobnost. Tomu nás učí praktická zkušenost v životě i laboratorní pokusy. Proč neuplatňujeme tuto zkušenost při vytváření našich přírodovědeckých teorií o vzniku života nebo kůry velkého mozku či o evoluci? Materialistická filosofie, jež je základem mnoha vědeckých hypotéz (domněnek), právě tento tak důležitý krok nedovoluje.
5. Optická aktivita v biologických makromolekulách
Během jedné přednáškové cesty po několika skandinávských univerzitách jsem byl požádán, abych hovořil o problémech biogeneze jedné skupině profesorů. Bylo mezi nimi několik biologů a biochemiků. V průběhu té přednášky jsem se zabýval překážkami, které stojí v cestě čistě materialisticko-evolucionistickému vysvětlení vzniku života; přitom jsem poukázal zvláště na to, že pro takový proces je nutná chiralita stavebních bloků aminokyselin v makromolekulách prabuňky. Snažil jsem se objasnit, že chiralita stavebních bloků aminokyseliny by musela být absolutně bezvadná, chce-li se dojít až k potřebným makrostrukturám. Velké neuroproteiny požadují naprosto čisté, levotočivé aminokyseliny jako stavební bloky, zatímco dvojitá spirála molekuly DNK požaduje opticky čisté pravotočivé výchozí látky. Bez takové optické čistoty výchozích látek by v obou případech vznikly racemátové makromolekuly, které by nikdy nezapadly do systému » akceptor-receptor «. (Viz dodatek 6).
Jeden kolega (nakolik jsem se mohl orientovat profesor biologie) rozhodně odmítl můj návrh, že rozlišení vzorků (pattern recognition) je jedinou metodou, jak se postarat o bezvadnou chiralitu. Stál na tom, že by normální, » náhodné « reakce organické chemie mohly dodat správné opticky aktivní makromolekuly. Tvrdil, že by se náhodnými reakcemi mohly utvořit nejprve racemátové, polymerické produkty, které by pak byly donuceny stérickými požadavky velkých makromolekul, aby dodaly požadovanou chiralitu. Stérické potřeby velkých makromolekul by vynutily výrobu opticky aktivní dvojité spirály a tyto potřeby by se koneckonců postaraly o opravdové, stoprocentní, optické rozdělení antipodů makromolekuly. Stérické požadavky by podmiňovaly volbu mezi optickými antipody (chemické látky, lišící se vzájemně jen optickou otáčivostí). Do syntézy makromolekuly by tedy byly přijímány výlučně opticky levé (nebo také opticky pravé) stavební bloky na základě strukturálních daností. Tímto způsobem prý neustále probíhá samovolné optické dělení racemátových bloků života.
Nejprve jsem se pokoušel objasnit svému kolegovi, že jeho návrhy jsou vrcholně zajímavé, ale bohužel nejsou v žádném případě potvrzeny experimentálně. Kdyby tu už byla jednou opticky aktivní makromolekula, pak by bylo možné představit si nějaký takový mechanizmus. Problémem neodarwinistické biogeneze je přirozeně prvotní vznik takové opticky aktivní makromolekuly z racemátových stavebních bloků. Pokusy v tomto směru by odhalily těžkosti při vytvářeni dvojité spirály z racemátů. Nebylo pozorováno, že makromolekula z racemátových stavebních bloků může při dalším růstu selektivně rozlišovat levé a pravé antipody. I z teoretických důvodů by se dalo jen stěží ospravedlnit takové rozlišování, protože podmínky entropie u optických antipodů jsou absolutně totožné, a to přirozeně vylučuje čistě chemickou selekci (výběr). Z této skutečnosti vyplývá, že počátek syntézy nějaké takové makromolekuly by byl právě tak opticky neaktivní jako její konec. Nikdy žádný experiment nepotvrdil optické dělení tohoto druhu. A i kdyby konec takového domněle spontánního dělení vykazoval více optické aktivity než začátek, zůstala by počáteční struktura racemátová a tím neschopná životních pochodů. Optická dělení tohoto » skandinávského « druhu jsou, pokud vím, neznámá. Kdyby se dala objevit, byla by z teoretického hlediska nevysvětlitelná, neboť podmínky entropie optických antipodů jsou z definice totožné. Optická dělení tohoto druhu proto nesmějí být přijímána, aby se jimi podpírala neodarwinistická teorie o vzniku života.
O problematice vzniku optické aktivity při syntézách došlo během diskuse na jednom mezinárodním symposiu k této výměně názorů, jež osvětluje situaci (3) - překládám z angličtiny:
F. Vester: » Ptám se, co vy to všichni hledáte, pracujete-li s krystalizováním? Buď víte, že všechny úchylky od distribuce enantiomerů 50:50 jsou způsobeny artefakty (uměle-nepřirozeným zásahem vzniklá - nebo pozměněná - struktura buněk) jako asymetrická znečištění nebo typickými statistickými fluktuacemi v systémech s nízkými počty, (přičemž tyto fluktuace mohou být vyrobeny nebo zesíleny fyzikálními nebo chemickými faktory), nebo se kojíte skrytou nadějí, že objevíte, že levotočivé a pravotočivé formy přece jen si nejsou navzájem pouhým zrcadlovým obrazem s týmž množstvím energie a s totožným množstvím skalárů, nýbrž že mají různé kvantitativní vlastnosti, protože i v samotných elektromagnetických procesech existuje rovnoměrné narušování (jako následek neměnnosti CP). Co to tedy skutečné hledáte?«
Wageren: » Opravdu se kojíme touto skrytou nadějí. «
(3) International Symposium on Generation and Amplification of Asymmetry in Chemical Systems, Jülich 24-26 September 1973, vydal W. THIEMann. Institut für physikalische Chemie der Kernforschungsanlage Jülich GmbH. (Jülich 1974), Str. 247.
6. Chiralita a látková výměna v buňce
Látková výměna v buňce se dá znázornit takto: buňečné systémy » akceptor-receptor « se skládají z molekul, jež do sebe stéricky zapadají jako levá ruka do levé rukavice. Pravá ruka » nepasuje « do levé rukavice a naopak. Při látkové výměně v nějaké buňce musí » levé ruce « hladce vklouznout do » levých rukavic «, jinak látková výměna uvázne.
Levotočivé aminokyseliny v buňce pak lze přirovnat k levým rukám, které musí zapadnout do »levých« receptorů. A nyní, když je » levá rukavice « spojena se stovkami jiných » levých rukavic «, takže jsou seřazeny za sebou » palce a malíčky «, pak do takového útvaru dlouhých řetězců levých rukavic hladce vklouzne pouze útvar » levých rukou «. Dlouhým řetězcům levých rukou » pasují « pouze dlouhé řetězce levých rukavic. Toto vzájemné » pasování «, jež znázorňuje látkovou výměnu, lze si představit jako nějaký druh vibrace dlouhých řetězců rukavic a rukou, jež probíhá naprosto hladce.
Když je však v řetězci 10 000 levých rukou a 10 000 levých rukavic, jež jsou na sebe chemicky napojeny » palci a malíčky «, jediný článek » pravý «, pak tato okolnost umrtví celé to vzájemné zapadání do sebe, takže se neuskuteční žádná hladce probíhající vibrace. » Misfit « (znemožněné hladké zapadnutí) by bylo pro látkovou výměnu buňky smrtelné. Z tohoto důvodu musí být všechny řetězce, všechny » ruce « a všechny » rukavice « vždycky buď absolutně » levé « nebo bez výjimky »pravé «. Řetězec levých a pravých rukavic vytvořený metodou páté přes deváté nikdy nebude pasovat na náhodně vytvořený řetězec levých a pravých rukou. Směsi levé a pravé chirality se v chemii nazývají racemáty. Z tohoto důvodu život nikdy nemohl vzniknout z aminokyselin a jiných stavebních bloků, jež jsou racemáty. Racemátový život (směsi » pravých « a » levých « molekul) je teoretická nemožnost. A proto nejsou Millerovy výrobky z metanu, amoniaku a vodní páry pro biogenezi k ničemu, protože samotná chemie není s to provést optické dělení levotočivých a pravotočivých forem. Dodává vždy racemáty, tzn. 50% levotočivých a 50% pravotočivých molekul (4).
7. Nové nálezy na řece Paluxy v Texasu
Stopy dinosaurů v křídových útvarech řeky Paluxy jsou už dlouho dobře známy geologům i paleontologům a jejich pravost se považuje za jistou. Proto R. T. Bird (5) ze Smithonian Institutu vyvolal velký údiv, ba rozhořčení, když roku 1939 oznámil, že se v téže křídové vrstvě údajně nacházejí lidské stopy vedle stop dinosaurů. Tento rozruch je pochopitelný, uvědomíme-li si, že neodarwinistická vývojová teorie tvrdí na základě datovací metody směrodatných zkamenělin, že dinosauři prý vymřeli asi tak před 70 miliony let, kdežto počáteční formy člověka prý se vyvinuly teprve před 1-10 miliony let. Jestliže jsou Birdovy nálezy pravé, a jestliže by se jejich výklad ukázal správný, pak by dokazovaly, že člověk žil v téže době jako dinosauři, a tím by byla zdiskreditována vývojová teorie i datovací metoda směrodatných zkamenělin. Její zastánci proto popírají jak pravost Birdových objevů, tak jejich výklad.
(4) K tématu - srov.: International Symposium on Generation ... na uvedeném místě (pozn. 3).
(5) R. T. BIRD: Natural History (1939), Str. 96 nn, 225, 261, 302,
V poslední době však došlo na řece Paluxy k novým nálezům. V srpnu 1978 profesor Fields, Dr. F. P. Beierle a další pátrali v korytě řeky po dalších stopách; v té době totiž vládlo mimořádně suché počasí a hladina řeky klesla neobvykle hluboko. Asi 200 m pod Birdovým nálezem našel Dr. Beierle (6) zuhelnatělou větev stromu, která zapadla hluboko do křídy. Měřila asi 226 cm a její průměr byl asi 5,5 cm. Jen část byla vystavena působení vody s oxidem uhličitým, protože část křídy erodovala. Větší část byla zcela uzavřena do křídové vrstvy.. Tato hořící větev zřejmě zapadla do tekutého bahna, z něhož pak vznikla křída, a přikryta bahnem, a tím odříznuta od kyslíku ve vzduchu, bobtnala ještě nějakou dobu. Tento zbytek dřevěného uhlí byl obalen četnými kruhovitými kamennými bublinkami, jež měly průměr 3-4 mm; ty se vytvořily žárem hořícího dřeva. Toto vytvoření bublinek vylučuje, že Dr. Beierle našel nějaký kořen stromu, který teprve po ztuhnutí křídového bahna, do něho zarostl; vždyť v tvrdém útvaru by bez kyslíku nemohlo dojít k nějakému pozdějšímu samovznícení a zuhelnatění. Mnoho těchto vzorků bylo datováno v různých vzájemně na sobě nezávislých laboratořích pomocí metody radioaktivního izotopu C14 (jedno datování prováděl Dr. Reiner Berg na Kalifornské univerzitě v Los Angeles). Podle těchto datování je shořelá větev asi 12 800 let stará a tím i křídový útvar, v němž byly nalezeny stopy dinosaurů, pravděpodobně lidské stopy a i tato větev.
Uzná-li se pravost tohoto dobře dokumentovaného nálezu rostlinných zbytků v bezprostřední blízkosti dinosauřích stop, které byly dosud považovány za pravé, a údajných lidských stop, a přijme-li se, že výsledek datovací metody pomocí C 14 je správný, dojde se za prvé k závěru, že dinosauři, navzdory všem dosavadním předpokladům na základě datovací metody směrodatných zkamenělin, žili ještě asi před 12 800 léty; tím se stává velmi pravděpodobný výklad otisků, jež vypadají jako zkamenělé lidské stopy; vždyť nikdo o tom vážně nepochybuje, že člověk už dlouho existoval před 12.800 léty. Avšak už jen z nového datování dinosauřích stop vznikají pro neodarwinistickou vývojovou teorii těžkosti, které se dají stěží vyřešit. Budeme zvědavi, jak si s nimi poradí - pokud se jim prostě nevyhnou tím, že popřou pravost nálezů a spolehlivost jejich datování.
(6) F. P. BEIERLE: Creation Research Society Quarterly 16/2 (Sept. 1979). Str. 87 nn, 131.