Jsme pouhých půl tuctu tisíců let od stvoření
Až asi do roku 1 800 byla základem výkladu dějin Země na velkých univerzitách jako Cambridge, Oxford, Harvard a Yale geologie potopy. Datování zemských vrstev bylo v souladu s biblickou chronologií (stáří Země asi 6000 let) a vědci té doby v tom neviděli žádný problém (někteří lidé si dnes povýšeně myslí, že byli tehdy hloupí a nábožensky předpojatí). Teprve s příchodem Darwinovy hypotézy o transformaci druhů nastala filosofická potřeba prodloužit věk Země i vesmíru, aby “mutace a nahodilé změny prostředí měly dost času k práci na tvorbě přírody”. Teprve v roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad, a v roce 1905 navrhl poprvé E. Rutherford, aby byl tento rozpad použit ke geologickému datování. Prakticky efektivní měření, např. poměrů izotopů olova, byla možná teprve až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem po roce 1937! Do té doby se stáří vypočítávalo např. z obsahu soli v mořích v závislosti na jejím přísunu řekami z pevnin, dále z odnosu pevnin řekami (rychlosti eroze), z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů v oceánech apod. A vycházelo velmi nízké, jen v řádech několika málo tisíců let. K milionům let dospěl poprvé až Lord Kelvin svými výpočty založenými na rychlosti ochlazování zemské kůry.
Lord Kelvin vypočítal v roce 1862 stáří zemské kůry od jejího hypotetického zpevnění na 100 milionů let s širokou tolerancí 20 až 400 milionů let. V důsledku značné Kelvinovy autority bylo toto datum akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami (!). Avšak darwinovské transformace organizmů vyžadovaly mnohem vyšší časová rozmezí, tak někteří vědci, ovlivněni evolučním myšlením, dávali přednost horní hranici, vypočítané Kelvinem. Kelvin postupně pak zredukoval své hranice stáří na 90 (1876) a 40 až 20 (1897) milionů let, což evoluční geologové odmítli přijmout. A tak darwinisté o mnoho let dříve, než začali podnikat radiometrické výzkumy, věděli, co musí hledat: stovky milionů let pro prvohory a druhohory a desítky milionů let pro třetihory.
Samuel Haughton přišel 1878 s teorií, že délka trvání geologické formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu (prvohory až současnost, tzv. fanerozoikum). Tato teorie ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi sedimentace, jež jsou libovolně neurčité (mohou být 1m/s i 1mm/1000let). Přesto je Haughtonova teorie velmi atraktivní a je dosud základem geologické časové stupnice spolu s indexem fosilií. Hlavním architektem nového pojetí geologie se stal Arthur Holmes (ne Sherlock Holmes), absolvent Struttova institutu. Ten je nazýván otcem geologické časové stupnice, používané dodnes. Holmes se snažil získat přívržence lákavými sliby: “Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.”….”V uvažované spolehlivé časové stupnici získá geologie neocenitelný klíč k dalšímu objevování. V každém odvětví vědy bude jejím posláním unifikovat a korelovat, a s její pomocí vrhneme nové světlo na nejúžasnější problémy Země a její minulosti”, slibuje Holmes.
Holmes nabídl 20 cyklů po 30 milionech let pro tvoření všech horstev fanerozoika – snadno přehledné a zapamatovatelné. Cykly tvoření horstev byly od té doby již opuštěny, ne však oněch 600 milionů let pro spodní kambrium. Holmes k tomu říká: “Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.” Tento bludný kruh myšlení je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení. Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 600 milionů let pro spodní hranici kambria, a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu.
Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul poznamenává: “Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20%.” Nepřipomíná nám to stále stejný bludný kruh evolučního myšlení? Darwinem založená myšlenka evoluce byla postavena na řadě naprosto mylných předpokladů (např. dědičnost získaných vlastností, redukovatelnost složitých organů, mylná rekapitulační teorie aj.), chemická evoluce buňky vychází z naprosto mylných předpokladů (např. bezkyslíková atmosféra Země), nové nálezy zkamenělin nepotvrdily evoluci (bohatství zkamenělin ukazuje na stvoření, ne na evoluci) a nyní i chronologická časová stupnice geologie stojí na zcela mylných předpokladech.
Ani zkameněliny, ani uhlí se “nehodí” pro datování. To proto, že jejich stáří podporuje kreační představu! Zkameněliny neposkytují očekávané evoluční stáří milionů let, proto je evolucionisté pro datování vrstev nepoužívají. Říkají, že “nejsou dobrými hodinami”. Přitom se zdá, že počáteční hodnoty u fosílií (zvířat i rostlin) jsou podstatně lépe známy než u magmatických hornin. Strutt sice našel ve svých fosiliích (u fosfátovaných hlíz a kostí) uran, ale málo či skoro žádné helium. A protože tedy zkameněliny vykazují velmi nízké stáří, odmítl je použít pro datování, ačkoli se vyskytují téměř ve všech geologických vrstvách a byly by proto velmi vhodné. Nevyhovují však evolučnímu časovému požadavku. Tomu však nevyhovuje ani uhlí, neboť naopak obsahuje významné množství izotopu oxidu uhličitého, což ukazuje na velmi nedávný vznik uhelných slojí. Kdyby bylo uhlí staré miliony let, mělo by mít nulový obsah radioaktivního 14C. Avšak žádné uhlí na světě nevykazovalo absenci izotopu uhlíku. Navíc dr. Robert Gentry studoval radiační dvůrky (polonia 210Po a olova 210Pb) v různých druzích uhlí z devonu a jury. Uvádí horní mez pro stáří U-Pb 280 000 let pro jurské uhlí, tedy 270x méně než udává geologická časová stupnice. Devonské uhlí shledává nejméně 1000x mladší než se uvádí. Je-li ovšem devon mladší, musí být i všechny nad ním ležící formace mladé.
Bludný kruh Německý profesor Werner učil, že stratigrafické nánosy se vyskytují vždy ve stejném vertikálním uspořádání podle své minerální a litologické povahy – žuly, vápence, břidlice, pískovce atd. Tato teorie byla označována jako “teorie cibulkových slupek” a dlouho ji široce zastávali materialističtí geologové. Dnes už se minerální nebo litologická povaha hornin považuje za nahodilou, přičemž věk a chronologickou polohu určují ve vrstvách obsažené fosilie. Jak tedy vědci obecně datují zkameněliny, když je odmítají datovat přímo? Buď se snaží datovat skálu, ve které fosilie leží, což je velmi obtížné a často nemožné, nebo používají “osvědčenou metodu bludného kruhu” – indexu fosilií.
Zjednodušeně: jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, jak stará je skalní vrstva, ve které se tato zkamenělina našla. A jak je tato vrstva stará? To záleží na tom, jaké zkameněliny obsahuje! Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o paleontologii a budete číst, že stáří té které zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o geologii a budete číst, že stáří té které vrstvy je takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny. Ať to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou takto datovány. Kreacionisté vysvětlují, že většina geologického sloupce jsou nánosy vzniklé během potopy a v době po ní a poukazují na podobné procesy, které se v malém měřítku odehrávají i dnes (např. erupce vulkánu Sv. Helena ve státě Washington roku 1980). Sedimentární vrstvy mohou být uloženy velmi rychle, proudící vodou, nad sebou, a velmi rychle ztuhnout. Miliony let k tomu nejsou zapotřebí.
Byla výhybka nesprávně nastavena? V současné době všeobecně propagované stáří Země (4,5 mlrd. let) staví na práci Pattersona, Tiltona a Ingrama z roku 1955, vycházející z izotopových poměrů olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Sami varují, že na výsledek “bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. Roku 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson, na základě podstatně lepších měřících metod, získanou Pb-Pb izochronu meteoritů, jež vykazovala negativní směrnici! Konstatují: “Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova /z meteoritů/ je zpochybněna a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali na 4,5 miliardy let staré Zemi. J.B. Waterhouse píše (1978): “Lepší laboratorní techniky a zpřesněné konstanty nezmenšily v posledních letech rozptyl. Místo toho roste nejistota tou měrou, jakou přibývají data.”
Výběr “správných evolučních stáří” R. L. Mauger poznamenává 1977: “Obecně jsou za správné považovány ty výsledky, jež “sedí”; ale ty, jež neladí s jinými daty, jsou zřídka zveřejňovány, natož aby byly tyto diskrepance plně vysvětleny.” Často v jedné a téže horninové lavici jsou naměřena i jen v nepatrném odstupu naprosto rozdílná stáří, ačkoli se nevyskytuje ani nejmenší známka poruchy /zlomu/. Usnadňuje to tak výběr “žádoucích dat”. Richard Leaky našel roku 1972 lebku KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum) a jeho žena Meave ji šest týdnů sestavovala pod dohledem dvou anatomů. Jak je ale tato moderně vypadající lebka stará? První datování (K-Ar) dalo 220 milionů let! S tím se samozřejmě evoluční představa neslučovala, byly tedy horniny, v nichž lebka ležela, znovu datovány, nyní na přijatelnějších 2,6 - 3 mil. let. Ale ani toto datum nevyhovovalo evolučním teoretikům, tak byla vrstva znovu “předatována” na 1,89 mil. let. Tak také takhle se dělá evoluční “ exaktní věda”. Fakta se musí poddat dogmatu.
Ve všech krystalických měsíčních horninách expedic Apollo 12-15 nalezli vědci množství 230Th (Thoria) podstatně převyšující radioaktivní rovnováhu. Měsíc by tak musel být mladý, neboť poločas rozpadu 230Th je 77 000 let. Na druhé straně měsíční hornina z Apolla 16 vykázala stáří pomocí metody olovo-olovo 7 – 18 miliard let, tedy asi čtyřnásobek evoluční představy. R. K. Mark naměřil se svými spolupracovníky u čtvrtohorního pozemského bazaltu stáří 10 mlrd. let! Prekambrická hornina z Kalifornie poskytla izochronní stáří metodou Rb-Sr 34 mlrd. let, což je více jak sedminásobek evolučního stáří Země a dokonce více jak dvojnásobek evolučního stáří vesmíru. U stáří, jež se nehodí, se mluví jen o izotopových anomáliích. O “přesnosti” izotopových měření si lze udělat úsudek i z toho, že formuláře pro objednání testu stáří horniny kladou předtištěnou otázku: “Jaké datum očekáváte?” Existuje nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit a smést se stolu každé nežádoucí stáří.
Některé nutné revize myšlení Pro archeology je jednou z nejtěžších úloh přesně určit stáří nalezených artefaktů. Kamenné artefakty na nalezišti Jinmium (Austrálie), původně datované na neuvěřitelných 176 000 let, byly důkladnějšími měřicími metodami opticky stimulované luminiscence a pomocí radioaktivního uhlíku 14C zpochybněny - spodní vrstva sedimentů je mladší než 22 000 let. Nejstarší tedy zůstávají nálezy z Malakunanja II a Nauwalabila I, kde byly termoluminiscencí stanoveny pozůstatky kolonizace na 50-60 tis. let…Jak staré jsou stromy v deštných pralesích Amazonie? Některé nemají letokruhy, jiné velmi nepravidelné, a tak jedinou metodou je 14C. Proti očekávání se ukázalo, že některé stromy jsou přes 1400 let staré…Hanab Parkal panoval svým Mayům v Americe v sedmém století. Jeho věk byl (v r. 1950 metodou určování stáří kostí a zubů) určen na 40 let. Nápis v jeho hrobce však hlásá, že zemřel jako osmdesátník. Britští archeologové a matematici bourají nyní představu, že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Mark Pollard s kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z univerzity v Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let. Jde o to, že se zřejmě stáří kostí zemřelých mladých lidí považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických metod. Pravdou však je, že viníkem je mylná evoluční ideologie, která předurčuje stáří nálezů.
Opravdu miliony let? Milion je tisíc tisíců! Z některých dinosauřích kostí (kupodivu nejsou mineralizované) se dají získat proteiny a spočítat sekvence aminokyselin - bylo by to opravdu možné po 140 milionech let?! V Dominikánské republice byly v břišní dutině včel uvězněných v jantaru nalezeny bakterie schopné kultivace (vytvořily se kolonie živých bakterií). Evolucionisté jim přisoudili stáří 25-40mil. let, ale ztratili o ně zájem, když se ukázalo (jako u mravenců v jantaru), že jsou velmi podobné současným bakteriím, tedy že za údajných 30 mil. let nedošlo k žádné evoluci (ani mimo jantar). Je zde ale řada jiných implikací. I bakterie ve “spícím” stavu, jakožto každá aerobní spora, musí alespoň minimálně dýchat a “jíst”. Mohla by zásoba kyslíku a “potravy” vystačit po 30 mil. let? Zde Michael Kinnaird dodává, že také opticky aktivní komponenty mikrobních proteinů by kompletně racemizovaly již po zhruba milionu let, jejich proteiny by se staly neužitečné. Totéž se týká nukleových kyselin, také opticky orientovaných, s různým časovým rozložením racemizace. A tak by tyto organizmy zahynuly dávno před 30 miliony let. Proto se jeví pravděpodobnější, že nejsou tak staré. Navíc oproti zmrzlým bakteriím tyto byly v teplejším prostředí a proto vyžadovaly vyšší metabolismus.
K dalšímu zamyšlení Sonda Magelo objevila na Venuši krátery, jejichž okraje nejsou vůbec erodované, jsou ostré, jak kdyby vznikly včera, a ne před miliardami let. Podobně na zemi dnes vidíme vysoké hory a hluboká údolí a různě zvrásněnou krajinu. Jak je možné, když podobně zvrásněný povrch musel existovat na zemi i v minulých dlouhých evolučních etapách, že geologické vrstvy jsou nad sebou tak rovné, bez “hor” a “údolí”? To se členitost vytvořila až ve čtvrtohorách? Proč se v celém geologickém sloupci téměř vůbec nevyskytují meteoritys? To během 600 milionů let žádné nepadaly? Jak je možné, že je mnoho meteoritických kráterů na povrchu Měsíce, Marsu, Země a jiných planet, ale během údajné milionové historie Země nenajdeme ani jediný v zemských vrstvách? To v prvohorách, během 400 milionů let, nepadaly meteority? A ve druhohorách, během 180 milionů let, nepadaly meteority? A ve třetihorách, během 70 milionů let, nepadaly meteority? Začaly padat až během posledních dvě stě tisíc let?
Proč se řada zvířat, z nichž mnohá ještě dnes žijí (tzv. živé fosilie), nevyskytuje ve zkamenělinách po desítky milionů let, jako např. tuatera, latimerie, ptakopysk, švábi, černí mravenci, motýli, měkkýši, ostrorepi, dále z rostlin přesličky, kapradiny či strom ginkgo (jinan)? Eldredge hovoří o 5ti skupinách trilobitů, kteří se v prvohorách nezměnili po 200 milionů let! Je možné, že by poslední latimerie zkameněla před 70 miliony let a od té doby už žádná, přestože jich muselo žít miliardy kusů? Roku 1938 byla objevena živá latimerie u Madagaskaru a dnes jich již máme několik stovek. Trochu zvláštní! Podobně ony poslední haterie novozélandské (plaz tuatera, Sphenodon punctatus) zahynuly a zkameněly před 135 miliony let, a pak se bez jakýchkoliv zkamenělin objevily živé až dnes, ve čtvrtohorách? V tomto mezidobí milionů let se ani jí, ani desítkám dalších organizmů, jejichž počty za tak dlouhou dobu musely jít do miliard, “nepodařilo zkamenět” – ani jednomu jedinci! Nebo spíše žádné miliony let od velké světové potopy, kdy všechny tyto zkameněliny naráz vznikly, neuběhly? Není to reálnější vysvětlení této tajemně dlouhé doby “fosilního vakua”?
Na mnoha místech světa nacházíme polystrátové stromy, což je zkamenělý kmen, prostupující vertikálně řadu vrstev skály či uhlí, tedy mnoho vrstev údajně starých miliony let. Někdy přes tyto vrstvy nalezneme místo stromu zkamenělého dlouhého hada. Jak tento útvar vysvětlit? Dovede si někdo představit, jak do spodní vrstvy sedimentu zapadl kmen stromu a zůstal trčet svisle nahoru a čekal, až se kolem něj za miliony let nahromadí okolní vrstvy, ty zuhelnatí či zkamení a on bude po miliony let uhelnatět či kamenět s nimi, takže spodní i vrchní část kmene bude stejně kvalitně zkamenělá a nakonec zasypaná okolními vrstvami? Trochu neuvěřitelná představa. Obraz rychlé sedimentace a neméně rychlého vzniku uhlí či ztuhnutí všech usazených vrstev (následkem cementace, kalcifikace, uhelnatění a dalších procesů) spolu s takto zapadlým kmenem stromu (an block) se zdá být přirozenějším vysvětlením než obraz miliony let postupující sedimentace dle evoluční představy.
Další informace k datování a problémy s tím spojené Dr. Snelling ukázal, že argon je infiltrován do zemské kůry z rezervoárů v zemském plášti. Sebral vzorky lávy ztuhlé v letech 1949, 1954 a 1975. Nechal tyto vzorky datovat metodou Potassium-Argon. Výsledky datací této 50 let staré lávy byly šokující: od 270 000 let až k 3,5 mil. let stáří! (Je třeba upozornit, že argon je zachycen jen ve ztuhlé lávě, proto se datum nevztahuje k lávě v tekutém stavu v zemi, ale až od doby jejího výronu a ztuhnutí na povrchu). Také u metody 14C je řada velkých obtíží (to platí u všech izotopových metod), např. ve stanovení počátečních podmínek. Ukazuje se, že i dnes tvorba 14C přesahuje o 30% jeho zpětný rozklad. Všechno dnešní množství radioaktivního 14C by se při současné rychlosti jeho tvorby naakumulovalo za méně jak 30 000 let. A tak by zemská atmosféra neměla být starší než toto datum. 14C vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry z 14N, je nestabilní a rozpadá se zpět na 14N s poločasem rozpadu 5730 let.
Rychlost radioaktivního rozpadu se může měnit vystavením látky neutrinům, neutronům nebo kosmickému záření. Dále je radioaktivní rozpad úměrný rychlosti světla a Barry Setterfield nedávno ukázal, že se rychlost světla v minulosti podstatně snížila. Tím by byl v minulosti urychlen radioaktivní rozpad a vše by tak vykazovalo vyšší stáří než je skutečnost. Asi nejpopulárnější datovací metoda je datování pomocí U-Th-Pb zrn zirkonu (ZnSiO4), avšak výsledky jsou velmi nejisté: radiogenní olovo se snadno vytratí difuzí z krystalů a tento proces je urychlen teplem, vodou, radiačním poškozením i počasím, na druhé straně je takto olovo v jiných krystalech “zděděno” (přibyde tam). Zjištěné stáří se mění významně vzájemně i mezi krystaly na subatomárním měřítku, na různých krystalických ploškách a při různě orientovaných krystalech. To činí tuto metodu značně diskutabilní.
Mitochondriální Eva Mitochondriální DNA je děděna převážně od matky. V r. 1997 přišli vědci s pro evolucionisty nepřijatelným závěrem, že první žena, nazvali ji symbolicky Eva, žila před 100 - 200 tis. lety. I to bylo ovšem založeno na evolučním pohledu na mutace – rychlost mutací byla diskutabilní. Nedávno však byla míra mutací explicitně měřena a zjištěna 20krát vyšší, než se očekávalo. To umisťuje mitochondriální Evu do doby 6 500 let před nás. Toto datum už sdělovací prostředky nerozhlašovaly, protože silně připomíná kreacionistický pohled. Časopis Vesmír převzal ze Science (1999) informaci, že s odměřováním času molekulárními hodinami to nebude tak jednoduché. Nejenže u různých skupin organizmů jdou různou rychlostí, dokonce se v rámci jedné evoluční linie mohou střídavě předcházet a zpožďovat. Pohromou je nedávno odhalená skutečnost, že společně s jádrem může ze spermie do vajíčka vstoupit i mitochondrie, jejíž DNA je schopná rekombinovat s mtDNA vajíčka, a tím zavést, či naopak smazat některé změny v nukleotidech. Může to vážně ohrozit teorie vystavěné na analýze mtDNA….Mnozí biologové doufají, že se nedostatky mitochondriálních hodin podaří statistickými metodami odstranit a uvést některé nesrovnalosti na správnou míru.
Některá další absurdní data Dr. Earl Hallonquist, kanadský chemik, testoval kousky vulkanické lávy z Havaje. Vědělo se, že láva byla utvořena v letech 1800 a 1801, tedy že je kolem 200 let stará. Metoda K-Ar dala výsledek 160 milionů let…Podobně jedna skála ve Švédsku dala po třech různých měřeních 380, 440 a 880 milionů let… V Coloradu (USA) vykázala jedna skála 725 milionů let, ale později se zjistilo, že 95% olova ve skále zde bylo pravděpodobně od počátku, takže výsledek byl chybný…V bloku pískovce v Austrálii (Sydney) bylo nalezeno petrifikované dřevo, které bylo podrobeno testu na 14C a vykázalo stáří asi 33 000 let, zatímco pískovec kolem něj je dle evolučního stáří asi 220 mil. let starý...U některých současných vulkanických hornin v USA a bývalém SSSR bylo metodou U-Th-Pb naměřeno stáří 100 milionů let a 8,4 miliardy let.
Proč kreacionisté věří v nízká stáří Země i vesmíru? Není to z důvodu chyb v datování! Existují však desítky přírodních procesů a pozorování vykazujících nízké stáří světa, ve kterém žijeme. Kreacionisté netvrdí, že lze prokázat přesně 6000 let stáří Země, ale poukazují na zřetelný fakt, že miliony a miliardy let jsou jen uměle a úzce vybranou skupinou všech možných výsledků datování tak, aby bylo vyhověno požadavku pro rozložení historických událostí podle představy organické evoluce.
1. Galaxie se svinují příliš rychle Hvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jen několik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru minimálně 10 mlrd. let. Evolucionisté toto nazývají “dilema svinování”. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie “density waves”, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu.
2. Komety se rozpadají příliš rychle Podle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako u celého solárního systému, tedy okolo 5mlrd. let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum). Mnoho komet je typického věku 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema: a) předpokladem nepozorovaného kulovitého Oortova oblaku někde za oběžnou drahou Pluta, ze kterého stále nové komety přicházejí, b) nepravděpodobné gravitační interakce nepravidelně se míjejících hvězd vyrazí nové komety do solárního systému - a další teorie. Žádný z těchto předpokladů se nepotvrdil ani pozorováním ani výpočty. Hodně se též hovořilo o Kuiperovu pásu, to je disk předpokládaného zdroje nových komet ležící v rovině solárního systému za drahou Pluta. I když nějaká tělesa ledu existují v tomto místě, nevyřeší problém evolucionistů – bez Oortova oblaku by Kuiperův pás byl brzo vyčerpán.
3. Není dost bahna na mořském dně Každým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mlrd. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží to v oceánu. Tento materiál se akumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových (basaltických) skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak 400 m. Hlavní způsob odstranění bahna z mořského dna je podsouváním tektonických desek. Tedy tak, že mořské dno se podsouvá rychlostí několik cm za rok pod kontinenty a strhává s sebou usazeniny. Tím se v současné době odstraní jen 1 mlrd tun ročně. Při 24 mlrd. tun za rok by byl současný stav sedimentů naakumulován za méně jak 12 milionů let (to je maximum).
4. Není dost sodíku v moři Každým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně jak 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mlrd. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě dávají maximální možný věk 62 milionů let. Výpočty pro jiné prvky v mořské vodě dávají ještě nižší věk pro oceány.
5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychle Celková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání, a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem přirozenější vysvětlení mají kreacionisté. Je přímé, založené na prokázané fyzice a vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intensity a posledních asi 2 000 let stabilní úbytek až po současnost. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí, co nyní. Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let. (to je maximum) Není bez zajímavosti, že kreacionista dr. Russell Humphreys předpověděl správně magnetické pole Uranu a Neptuna v protikladu k evolučním chybným předpovědím. Obě planety svými hodnotami magnetického pole prokazují nízké stáří sluneční soustavy, což bylo potvrzeno sondou Voyager II (1976 a 1989).
6. Mnoho vrstev je příliš pevně stočeno V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým rádiusem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.
7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické “věky” Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs, byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdáleny méně jak stovky let (to je maximum).
8. “Zkamenělá radioaktivita” zkracuje geologické “věky” na několik let Radiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. “Stlačená” radiohala Polonia 210 ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) každá, a ne stovek milionů let dělících jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. “Sirotčí” radiohala Polonia 218, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.
9. Kam se podělo všechno helium? Všechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05% množství helia, které by se naakumulovalo za 5 mlrd. let. Takže atmosféra vypadá mnohem mladší než předpokládaný evoluční věk. Také studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více jak miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisícům let. (to je maximum)
10. Z kamenné doby není dost koster Evoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala nejméně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Kromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá spíše jen pár stovek let.
11. Zemědělství neexistuje moc dlouho Obecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli tak inteligentní, jako my. Že by si byli nevšimli, nikdo z údajné populace 4 miliard, že ze semen rostou rostliny a ty je možné pěstovat a mít z nich užitek? Mnohem pravděpodobnější je, že lidé byli bez zemědělství méně jak několik staletí po potopě, pokud vůbec.
12. Na evoluční vývoj rodu Homo je dnes na zemi málo lidí Evoluční teorie o vzniku současného člověka se stále posouvají hlouběji do třetihor, následkem nových nálezů. Ještě před několika desítkami let evoluční antropologové soudili, že sága rodu Homo trvala jeden až dva milióny let, nyní patrně neobstojí ani nedávné představy počítající s pěti milióny let. Poslední odhad vyplývající z poznatků o rané existenci společného předka opic mluví o nejméně osmi miliónech let. Tato evoluční víra je však (kromě jiného) ve velkém rozporu s velikostí současné populace. Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že dle výpočtů populačního nárůstu to byli spíše Noe a jeho žena před nějakými 4000 lety, než nějaký hypotetický evoluční pár před dvěma či více miliony let. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní je to přes 6 miliard. Budeme-li propočítávat přírůstky světové populace dle té nejnižší evoluční chronologie rodu Homo (500 000 let), potom by zdvojování obyvatel po tuto dobu nastávalo každých více jak 16 000 let – což je absurdně malý nárůst, uvážíme-li, že v současné době činí přírůstek asi 1,7-2% za rok, podle odhadů Spojených národů, uznávané autority v oblasti populačních trendů. Kdyby byla evoluční chronologie pravdivá, pak by dnes muselo žít tolik lidí, že by se nevešli do prostoru o poloměru Země – Měsíc!
13. Historie (dějiny) je příliš krátká Proč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní, jak my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč se všechny psané zápisy, veškerá kultura, architektura, matematika a ostatní projevy lidské společnosti začínají objevovat až tak pozdě, ne dříve jak před asi 4 – 5 tisíci lety? což neuvěřitelně podporuje biblické časové hledisko. Celosvětovou potopu přežilo 8 lidí, kteří pak znovuzabydlovali zničenou zem, spolu s ostatními zvířaty a rostlinami. Neudivuje, že na tak zničené zemi bydleli někteří lidé nejprve v jeskyních, malovali na jejich stěny, rozdělávali ohně a lovili zvířata. Někteří lidé žijí podobně i dnes – a jsou to stejně schopní lidé, se stejným mozkem, jako máme my. Toto popotopní zabydlování zničené země neprováděl žádný poločlověk, ale člověk, kterému nejen mozek, ale i celé tělo fungovalo mnohem lépe než nám. Navíc si z předpotopní doby přinesl řadu zkušeností a vědomostí. Proto kreacionisté nečekají, že archeologické a historické bádání bude vydávat svědectví o tom, jak lidské jazyky začaly chrochtáním a bručením a po desítky či stovky tisíc let se řeč vyvíjela z nějakých skřeků. Člověk neobjevoval desítky tisíc let písmenka, číslice, nebydlel ve větvích stromů či zemských norách, aby pak postupně vytvářel civilizaci. Ne, kreacionista očekává prudký vzestup civilizací krátce po potopě.
Nejstaršími známými civilizacemi světa byly civilizace Sumeru, Egypta, Babylónie, Asýrie a zemí v oblasti východního pobřeží Středozemního moře. Archeologové a historikové podnikli rozsáhlý výzkum těchto zemí. Jejich poznatky zabírají doslova celé svazky literatury. Mnohá datování dávných civilizací se opírá o izotopovou metodu 14C, kterou objevil profesor Libby (USA, Nobel. cena). Dnes víme, že pro datování nedávných objektů může být tato metoda snad tak trochu použitelná, ale pro předměty vyššího stáří (desítky tisíc let) už je velmi sporná. Profesor Libby to sám vyjádřil takto: “První šok, který jsme zažili s doktorem Arnoldem byl, když naši poradci nás informovali, že historie se rozpíná pouze 5000 let zpět. Čtete sice články v knihách, že ta a ta společnost nebo to a to archeologické místo je třeba dvacet tisíc let staré. Ale my jsme rychle zjistili, že tyto dávné věky nejsou známy přesně, ve skutečnosti asi tak doba První Dynastie Egypta je první historické datum, na které můžeme spoléhat s určitou jistotou.” (Radio-carbon Dating, A. J. Monty White)
1 – Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách lidstva sahají asi tak do let 2000 – 3500 p.n.l. Nejstarší záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé, sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).
2 – Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem následkem značné vulkanické činnosti.
3 – Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví, tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l. Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně rozvinuté – tedy žádné tisíce let probíhající pokusy vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován, byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až 25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové písmo uměli číst i v Egyptě, ukazují tabulky z Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates) před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.
4 – Osídlování Žádné skutečně ověřené datování archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.) spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.
5 – Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého světa.
6 – Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací. Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku, kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často nacházíme v historických záznamech velmi komplikované matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od Edwarda Chiera čteme: “Tyto matematické znalosti byly tak rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná, když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k porozumění souvislosti.”
Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují “postupnou evoluci písma a kultury”, ale naopak to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu (mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman píše: “Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení, než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl to přesný opak všech dosavadních předpokladů. Podle všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám, budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale to se nesplnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou nejstarší světové kultury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve své Ancient History of the Near East: “Kdykoliv jsme narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela vyvinuty,” a na jiném místě: “I v té nejstarší podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura ukazuje v plné výši svého vývoje.” A dr. L. W. King píše ve své knize Sumer and Akkad: “Ačkoliv nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k poměrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli již značně vysokého stupně kultury.”
Vyjádříme-li chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací) mezi kreační a evoluční představou na příkladu, pak spor není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700, 3700 nebo 4700 let p.n.l. Ne, o tom to není! Otázka kreacionisty zní, proč historie Egypta (a jiných civilizací) nezačíná 50, 100 nebo 150 tisíc let před námi, když už v té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní nám? A skutečně žádné takto staré civilizace nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv. “úrodný půlměsíc”, tedy jakési široké pásmo kolem hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a severní Afriky a časově odpovídají kreační představě. Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa Palestiny dr. Nelsona Gluecka: “Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.” (Rivers in the Desert)
Nízké stáří světa – závěr Při dokazování nízkého stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči (0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla (za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další řadě skutečností. Zjištěná fakta podporují více kreační pohled na časové rozložení světových dějin než evoluční dlouhá stáří.