Křesťanské společenské chování

pavelkabrt Ostatní, různé Napsat komentář

Pavel Kábrt

Každý řád nebo pravidlo je jen určitou tváří zákona. Ten je užitečný pro pozemský život – věčný život z něj automaticky neplyne. Neplyne tedy ani ze slušného společenského chování, zdravé životosprávy, dodržování hygieny či pravidelného čtení Bible. A přece víme jak užitečné tyto věci jsou, pokud v nich nechybí Kristus. Pro mnohé, zvláště mladé lidi, bude asi velkým překvapením, co všechno patří k pravidlům docela normálního slušného chování – dobrého vychování. Je cenné tyto věci znát, abychom svým odpuzujícím jednáním neztížili druhým cestu k Bohu.

1. Prosíme, děkujeme a omlouváme se

Studený pot hanby mě polévá, když slyším svého přítele v obchodě u pultu mluvit s paní prodavačkou: „Dejte mi tohle a tady to, jo ještě si vezmu támhleto a ukažte mi, jak se s tím zachází. Tohle si vezmu, tamto ne, a zabalit. To je všechno, spočítejte mi to.“ Pak vítězoslavně kouká, chvíli čeká, až mu prodavačka vrátí do posledního haléře a vypadne. Proč bych ho neměl informovat, jak mnohem hezčí by bylo říci: Prosil bych toto a tamto, a byla byste tak hodná a mohla mi to zabalit? Děkuji, přeji hezký den, nashledanou…“

Slovíčko „prosím“ se používá také tam, kde druhému člověku něco podáváme, nebo ukazujeme cestu a pod. „Prosím, zde je váš kabát.“ „Prosím, jděte touto cestou.“ „Ne, prosím, to nemohu udělat, to by se šéfovi nelíbilo.“ A „zde jsou, prosím, vaše klíče“. Také při přeslechnutí raději používáme „prosím?“ než obvyklé „coó?“. Být příjemným, poděkovat, poprosit, trochu se k tomu usmát a chovat se ohleduplně a mile nikomu neublíží. A můžeme se tak chovat i v té nejnepříjemnější samoobsluze, kde jsme právě vystáli dlouhou frontu a nic nedostali. Máme stále mnoho důvodů k radosti a vděčnosti Bohu i lidem! Díky, že máme na čem stát, čím se dívat a čím nabírat do košíčku, i když nebylo co nabrat. Díky, že vůbec jsme, existujeme, díky, že existují naši přátelé a drazí lidé. Díky, že jsme v samoobsluze nezmokli nebo tam nevybouchla bomba. Stále tolik důvodů k radosti a velmi milému chování – alespoň slušnému chování.

Mimochodem – všímáte si někdy, jak jsou lidé (a nejen po ránu) zachmuření? Jednou jsme s mým nevěřícím kamarádem jeli někam Prahou a při cestě ulicemi jsme se dívali po dívkách – ne jak jsou sexy, ale počítali jsme, která se mile tváří. Asi z dvaceti mladých děvčat se trochu příjemně tvářila jen jedna nebo dvě, všechna ostatní mladá děvčata se všelijak mračila, i když bylo pěkné slunečné odpoledne, i když byla mladá a pěkně oblečená. A to se týká velmi mnoha lidí dnes, ne jen děvčat. Lidé nejsou vděční, neumí se radovat z drobných věcí – pokud se dá nazvat drobností to, že vyjde slunce, že jsme na světě, máme co jíst, případně patříme Bohu. Pokud nás zrovna nebolí zub nebo žaludek, pokud se právě netrápíme nad utrpením někoho jiného či nad hříchy světa, máme mnoho důvodů od rána do večera se radovat!

A když už se něco nepovede, někomu neradi ublížíme, omlouváme se. Omlouváme se i tam, kde do nás někdo strčil. Omlouváme se i za své přátele, když udělají něco, co je nemilé, nebo jsou nevychovaní. „Promiňte, že jsem do vás strčil“, můžeme říci, i když není vlastně jasné, kdo strčil do koho. Můžeme se omluvit i za druhé, když svojí neomaleností či nevychovaností někomu ublížili, ale omluvit se buď neumí, nebo jsou už prostě pryč. Slovíčka prosím, děkuji a omlouvám se jsou také ve svazku klíčů k lidskému srdci. Nejsou předepsány žádným zákonem, ale určitě rozumem i citem. Tedy zákonem lásky. A k tomu patří milý úsměv a příjemný, laskavý pohled. Od mračení jsou tu mraky, ne my lidé.

2. Zdravíme a loučíme se

Stále platí za jistou slušnost, dříve zcela běžnou, pozdravit v každé menší veřejné místnosti, kam vstupujeme (obchody, čekárny, kanceláře, úřady a pod.). Vůbec nám ústa neupadnou, když pozdravíme pokladní u kasy, poté, co na nás přišla řada, stejně jako na poště u okénka či v bance apod. Zdraví první ten, kdo přichází, i když je to žena, starší člověk nebo ředitel. Stejně tak při loučení. Když se však dva lidé kdekoli setkají (nikdo nepřišel první), má pozdravit nejprve mladší staršího, muž ženu či podřízený nadřízeného, ale když se k tomu někdo nemá, proč to neudělat za něj?

Také je stále ještě považováno za správné zdravit i cizí lidi na chodbě v obytném domě, ať už jsem místní, nebo jdu za někým na návštěvu apod. Třeba potkám na schodech partu kluků (měli by mne pozdravit první, protože jsou mladší), ti ale o mne zcela evidentně nejeví žádný zájem (někdy zaplať Bůh). Řeknu tedy pěkně nahlas: „Dobrý den (pánové…!).“ Dívají se překvapeně. Tak tohle jim doma neukazovali. Všemožné jim koupili, všemožné umožnili, ale zdravit neučili. Asi si rodiče řekli (pokud sami o zdravení vůbec vědí), že ze zdravení žádný zisk nekyne, tak proč to učit své děti. Důležitější je umět karate, ne? Zdravení nepatří k tržnímu hospodářství – ale každý, kdo byl někdy v nějaké „západně“ vedené firmě, dobře ví, že patří. Zavolejte si do Eurotelu, vy zdravit nemusíte, ale vás pozdraví. Můžete být protivní jak noc, ale setkáte se vždy s příjemným tónem a nakonec vám řeknou: děkujeme za zavolání, pěkný den. Že by pokrytectví? Ale ne, obyčejná slušnost, kterou se tam ovšem musí zaměstnanci naučit a která je tvrdě (pod hrozbou propuštění) vyžadována. Žádné pokrytectví. Prostě koho slušnosti nenaučili doma nebo tam, kde vyrůstal, musí se jí naučit dodatečně, to je dnešní realita. Člověk, který se neumí chovat, jakoby hrozně „páchnul“ – tak se to dá přirovnat. A jeho „zápach“ – tj. ten divný, nepříjemný pocit z jeho chování, zůstává ještě nějakou dobu po jeho odchodu. Asi to všichni známe.

Vstupujeme-li do velkých pracovních místností (např. dílen či kanceláří), kde chceme třeba mluvit s někým konkrétním (např. známým), nebo jdeme kvůli nějaké jiné záležitosti, musíme pěkně nahlas pozdravit všechny přítomné a po všech se rozhlédnout. V malé místnosti, kde pracují třeba jen dva tři lidé, se při pozdravu také podíváme každému do očí. Ve větších místnostech může být hluk, mnozí dělají svou práci, ale nemylme se: jsou na toto své prostředí zvyklí a dobře si povšimnou, že ten „ňouma ani nepozdravil.“

Lépe dvakrát a pěkně nahlas. Kuňkání pro sebe není pozdrav. Ovšem jistě: jsou místa, kde by hlučné pozdravení nebylo na místě (např. nahrávací studio, čekárna obřadní síně krematoria či tam, kde jsou právě lidé soustředěni na něco, co by nemělo být rušeno příliš hlučným zdravením apod.). Jinak zdravíme v čekárně u doktora a jinak v hale, kde běží dva soustruhy a bruska – zde je nutné pozdrav doslova „zařvat“. Někdy je nutné pozdravit (jak na přivítanou tak rozloučenou) jen pokynutím ruky a rozhlédnutím se po přítomných – např. když jsme přišli pozdě či dříve odcházíme z nějakého jednání, kdy nechceme rušit. Ale odejít, ani nepozdravit, ani se nerozhlédnout po přítomných a nepokynout jim, je nevychovanost. Lze ovšem už předem se všemi domluvit: „omlouvám se dopředu, budu muset dříve odejít, tak už vás pak nebudu rušit a zmizím“. Takto se můžeme dopředu – že se už nerozloučíme – omluvit i jedinci. Slovo má velkou moc a je třeba ho užívat. Mnoho z toho, co tu píši, vyžaduje prostě jen určitou porci moudrosti, přemýšlení „dopředu“, apod. Tedy nebýt „trouba“, který nemyslí, jen tupě zírá. A když už myslí, tak jen na sebe, svoje výhody, co z toho bude mít, aby už měl klid, aby už byl pryč, atd.

K těm odchodům ještě podrobněji. Již jsem naznačil, že když odcházíme, loučíme se. Nemizíme „jako pára“. Loučení může znamenat podle situace: 1. Někdy jen zanechání vzkazu na papírku na stole, když odcházíme a nikdo z těch, koho se náš pobyt týká, není přítomen, 2. Jen tiché naznačení pozdravu ústy a pokynutí hlavou či rukou zamávání všem přítomným – to je tam, kde by hlasité slovo rušilo, 3. Hlasité pozdravení hromadně všech a rozhlédnutí se po každém zvlášť, 4. S každým zvlášť si podat ruku a říci pár slov na rozloučenou, přitom nezapomeneme poděkovat za pohoštění či další laskavosti, kterých se nám dostalo, případně pozdravovat další lidi spojené s tím, s kým se loučíme, a které známe (rodinné příslušníky, přátele, známé atd.). Ovšemže nesmíme při loučení zapomenout nejen na poděkování (a to se týká i toho „loučení se“ na papírku), ale také na vyrovnání dluhů, zaplacení služeb (telefonáty, faxy, e-mail, internet, delší pobyt, elektřina, plyn apod.). Někdy jsme třeba i přišli něco zaplatit, vyrovnat apod., jsme pozváni dál, zůstaneme chvíli na návštěvě a na konci zapomeneme důvod, proč jsme přišli a odejdeme. Na tyto trapasy pozor. Ještě popíšu několik zásad k loučení se.

Všeobecně je důležité rozloučit se hlavně se všemi, se kterými jsme se na začátku osobně vítali. Pozor: mnozí, se kterými jsme se přivítali, už jsou třeba jinde. Ale při svém odchodu se musím zeptat, kde je najdu a dovolit se (jsme-li v cizím prostředí) se s nimi rozloučit. Ne tak, že se sami hrneme do dalších nám neznámých místností, a hledáme třeba paní Vocáskovou a dobýváme se za ní na WC, abychom se rozloučili, ale že se zeptáme přítomných: „Nevíte, prosím, kde je paní Vocásková, rád bych se s ní rozloučil.“ Jestliže se dozvíme, že je např. „vedle v místnosti“, musíme se nejprve dovolit tam jít (nejsme-li místní), samozřejmě s následujícím zaklepáním. Nebo vzkážeme pozdrav.

Totéž platí v cizím větším bytě. Ale rozloučit se s každým, s kým jsem se při příchodu viděl nebo přivítal, je nutné a slušné – pokud ovšem dotyčný sám neodešel bez pozdravu. Je někdy bolestné, když se nerozloučíme s někým jen proto, že je momentálně někde jinde. To je to nepříjemné: „A kde je vlastně Zdeněk? Ale on už odešel před půl hodinou…“ Může to dost mrzet, i když se to stalo neúmyslně a ve shonu událostí. Nedejme si shonem událostí vzít místo pro slušnost a laskavost! Když potřebujeme nutně odejít předčasně, je nutné rozloučit se s omluvou. Stejně tak je hezké, pokud se chceme rozloučit s někým rychle a neočekávaně, říci: „Dovolte mi, abych se rozloučil“, nebo „Promiňte, musím se již rozloučit (musím už odejít)“. Můžeme-li, vysvětlíme důvod, nechceme-li vysvětlovat, řekneme: „Mám něco naléhavého, omlouvám se, musím už jít, na shledanou.“ Mnohdy už přece jen nejde rozloučit se s každým, s kým jsem se viděl. Pak poprosíme někoho druhého: „Mohl byste laskavě vyřídit pozdrav panu Vokurkovi, já už musím jít, děkuji, na shledanou“. Pokud se přece jen zapomeneme rozloučit, což se stát v dnešní uspěchané době může, napravujeme to vše telefonem – a nejsme-li daleko, tak návratem a omluvou.

Také by mělo být samozřejmé – ale není, že když odcházíme a vstaneme od stolu, židli po sobě vrátíme na místo, tj. zašoupneme ke stolu, např. i v restauraci. Pokud jsme třeba na návštěvě seděli na pohovce, urovnáme po sobě potah nebo polštáře, pokud jsme v daném místě spali, uklidíme, usteleme postel, případně dáme lůžkoviny vyvětrat tak, jak nám hostitel řekne nebo je v daném místě zvykem. Samozřejmě řádně uklidíme vše, co jsme rozkramařili, případně nabídneme vyluxování, atd. Mytí po sobě vany, umyvadla, úklid v koupelně, to by mělo být běžnou praxí. Jistě při své návštěvě nabízíme pomoc v kuchyni, mytí nádobí a pod., i když správný hostitel to odmítne (záleží samozřejmě na typu ubytování, jeho délce apod.).

Také mnoho lidí neví, že když jdou na „velkou“ na WC a mísa zůstane i po spláchnutí umazaná (mužům se to může stát i při „malé“), tak je k tomu vedle mísy určená štětka, kterou vyčístíme vše, co zůstalo na stěnách WC mísy přilepeno. Nebo papírem otřeme pomočená místa a znovu spláchneme. To samozřejmě platí úplně beze zbytku pro všechny navštívené toalety, ať je to u přátel, v kanceláři, hotelu nebo na dálnici. Rodiče by měli záchod zkontrolovat po svých dětech – nejen záchod, ale všechny místnosti, kam směly děti. Dítě se většinou nepochlubí tím, že ve vedlejší místnosti rozbilo vázu, nadrobilo nebo upatlalo stěnu. Musí se tam jít rodiče podívat a prohlédnout vše, kam děti mohly vejít, včetně WC.

Mělo by také být samozřejmé, když někde bydlíme s více lidmi (třeba o dovolených, na školení apod.), že ráno, když poprvé po spánku uvidíme další lidi, říkáme každému „dobré jitro“, před spaním „dobrou noc“. Před jídlem „dobrou chuť“, před odchodem „nashledanou“ a při příchodu „dobrý den“ (večer). Někdy je při společném bydlení, kdy se alespoň s některými lidmi známe (třeba jen u jednoho stolu), slušné říkat, kam jdeme a kdy se vrátíme, pokud plánujeme něco ne každodenního. To aby nás lidé nehledali a nestrachovali se (např. na horách apod.) a nedělali třeba zbytečné poplachy. Prostě tehdy, když víme, že nás budou jako obvykle čekat (např. v jídelně) a my nepřijdeme. To vše patří ke slušnosti a určité ohleduplnosti lidí, kteří spolu nějakou dobu bydlí, a třeba se ne moc znají.

3. Představujeme se, titulujeme, díváme se do očí, klepeme

Není slušné říkat někomu při rozhovoru „helejte se“ místo oslovování ho jménem nebo titulem. Není tedy slušné ani mluvit stylem „podívejte se, pojďte sem, co jste říkal“ – i když by tam bylo slovíčko prosím. Správné je: pane Novák, prosím, podívejte se, paní Houbová, prosím vás, pojďte sem“ apod. I u některých dětí jsem viděl, že jim rodiče tolerují, když se o tatínkovi nebo mamince (nebo jiné osobě) vyjadřují: „von mi řekl“, a „vona povídala“ namísto slušného „tatínek mi řekl, maminka povídala“, ale i „pan učitel povídal“. Proto se také představujeme, abychom mohli při rozhovoru používat jméno toho, s kým hovoříme. To platí samozřejmě i při telefonování, ale o tom bude ještě řeč. V případě titulů užíváme titul nebo název úředního (služebního) postavení. „Pane inženýre, mohu se vás zeptat…, nebo pane předsedo, pane faráři, pane tajemníku a pod. Na západ od nás si na vysokoškolské tituly moc nepotrpí, v USA se často lidé oslovují jen křestními jmény, ale u nás je to jinak. U nás by to, co jsou zvyklí třeba v Americe, působilo drze a nevychovaně.

Při představování platí zhruba toto: „Dosud neznámého člověka představuje ten, kdo jej zná. Někdy, když jde o výše postavenou osobu (příp. staršího člověka či ženu), se musíme dovolit: „mohu se představit?“, „dovolte mi, abych vás představil“. Představuje se nejprve muž ženě, mladší staršímu a níže postavená osoba více známé či výše postavené. Také se představuje nově příchozí tomu, kdo je v daném místě prostě „místní“. Kupříkladu přivádím své dva kamarády k sobě do zaměstnání, nemohu tedy říci: „Kluci, toto je inženýr Janda.“ Ale správně: „Dobrý den, pane inženýre, mohu vám představit své dva přátele?“ Vyčkáme krátce na odpověď (třeba někoho z nich už pan inženýr zná) a pak řekneme: „Toto je Franta a toto Láďa a toto je inženýr Janda.“

Snažíme si zapamatovat vyslovená jména a když zapomeneme, raději se omluvíme a znovu poprosíme o osvěžení paměti, než jméno vůbec nepoužívat (u titulu je to snadné). Tedy: „Promiňte, ale zase jsem zapomněl vaše jméno, můžete mi znovu osvěžit paměť?“ (můžeme třeba vysvětlit, proč – „víte, nechci být nezdvořilý“). Jistě, pokorní lidé nevyžadují používání vysokoškolských titulů, i když je mají, což je správné – ale nemůžeme k tomu nikoho nutit. Existují inteligentní pokorní lidé, u kterých ani nevíte, že titul mají. Ti chtějí být oslovováni jen svým jménem. Často u takových lidí nenajdete titul ani u jména na jejich bytové vizitce. Používají jej jen tam, kde je to opravdu na místě: v profesním styku, v zaměstnání apod. Ale znovu opakuji: kdo si na titul potrpí i v soukromé sféře, přejme mu jej! A respektujme to – i ve svém srdci. S tituly je tomu stejně tak jako s pokorou, slušností a jinými podobnými věcmi. Sami tituly neužívejme, kde to není vyžadováno, pokorní a slušní buďme, ale nemůžeme k tomu nikoho nutit – snad jen děti.

Vykáme každému, kdo vypadá starší, kdo je dospělý či plnoletý, pokud není domluveno nebo zvykem jinak. Prostě udržujeme určitý odstup a nedáváme najevo převahu (postavení, vzdělání, stáří apod.) tím, že jednostranně tykáme. Tykání navrhuje starší mladšímu, žena muži a výše postavený podřízenému – to samé platí při podávání ruky. Vykání a tykání má velký smysl a patří k bohatostem češtiny, oproti jiným jazykům. Netřeba urychleně navrhovat tykání. To, že tykáme Bohu není žádný dostačující argument pro tykání také všem lidem. Ne všichni lidé jsou tak přátelští, jako Bůh. To musíme respektovat, stejně jako respektujeme policii nebo svoje nadřízené. Pokud nám někdo tykání navrhne, můžeme ho přijmout s vděkem, ale také s určitým ostychem. A když se někdo dovolí nám tykat, neznamená to hned, že můžeme automaticky tykat i my jemu. Tedy na otázku starší dámy „mohu vám říkat Pavle“ nemohu odpovědět: „To víš, že jo, Květuško.“ Ale opatrně řekneme: „Samozřejmě, bude mi ctí…, ovšem vy jste pro mne stále paní Novotná, ale mě říkejte klidně Pavle, to je jisté“… a čekáme na reakci.

Nedomluvené tykání dospělým cizím lidem působí drze a nadřazeně, i když někteří lidé to mají ve zvyku (např. někteří úředníci, mistři a mocní bezmocným). Nezapomínejme, že tykáním se skutečně nijak člověku nepřibližujeme, ale tím, že se vcítíme do jeho situace. A co dělat, když někdo arogantně tyká nám? Nic! Pokorně to přijměme – pokud sám obsah jeho mluvení či jednání vůči nám nevyžaduje, abychom se bránili či „zatlačili“ dotyčného do patřičných míst. Prostě samo tykání nás nemusí nutně urážet, není-li urážlivý i obsah toho, co nám kdo sděluje. Potom snad v krajním případě může přijít ono ironické: „…a my si tykáme?“

Při podávání ruky: nejprve se podíváme na ruce, abychom si je neminuli, a jakmile dojde ke stisku, podíváme se do očí tomu, komu ruku tiskneme. Ihned. Stisk má být dostatečně silný, jistě ale úměrný – jinak stiskneme ruku přístavnímu dělníkovi, jinak tento dělník křehké ženě. Ale asi známe všichni dokonce i muže, kteří podávají místo ruky „rybí ploutev“. To je nepříjemné, když si někdo nechá ruku stisknout, sám ale naši ruku nestiskne. Ještě jednou: je hrozné a nespolečenské podávat ruku a koukat se při stisku ruky kamkoli jinam než do očí. To platí i při přípitku, podíváme se do očí hned poté, co sklenice o sebe ťukly, nebo když je to bez ťukání, po pozdvižení číší – každému zvlášť se podíváme do očí, tak jako když zdravíme skupinu lidí. Obecně však platí, že se díváme do očí vždy, když s někým hovoříme, někoho zdravíme, na něco se ptáme, přejeme „dobrou chuť“ apod. Pohled do očí nemusí nikoho hypnotizovat, ale nemá být také jen nepřirozeně krátký s okamžitým „uhnutím“ očí. I to je nezdvořilé. Při proslovu k více lidem se má správný řečník dívat z jednoho na druhého. Jakoby chvilku mluvil vždy k jedné osobě, pak zas ke druhé, a tak postupně ke všem. To je ovšem umění! Řečnictví je umění, zde už se nedá až tolik hovořit o slušnosti či neslušnosti.

Při podávání ruky nabízí ruku (první k podání napřahuje) opět nejdříve žena muži, starší mladšímu a osoba výše postavená níže postavené – to ale neplatí při vcházení do úřadu či k nadřízenému a pod. Bylo by komické, kdyby někdo při vstupu třeba k řediteli do jeho pracovny první napřáhl ruku a nabídl ji panu řediteli ke stisku, byť by to byla žena či starší člověk. Služební postavení (nebo jen to, že jsem tu místní) dominuje nad pohlavím i stářím. Je to tedy opačně než s pozdravem: když někam vstupujeme, první zdravíme, ale na stisk ruky čekáme – ať už jsme žena nebo starší člověk, u mládeže ani nemluvě.

Na úřadech se většinou ruka nepodává, i když je nám to milé, když nám ji úředník k podání nabídne. Samozřejmě, že někdy je správné počkat, kdo ruku k podání nabídne, např. v situaci, kdy se starší žena setká s výše postaveným mužem. Nabídnutí ruky je zde jisté gesto, při kterém ten, kdo jej první udělá, dává najevo – ať už právě správně či nesprávně – svoji určitou nadřazenost či „nóblesu“. Když by se např. nějaký všeobecně známý, výše postavený muž, setkal třeba na recepci s nějakou méně známou dámou, asi bude výrazem pokory a galantnosti tohoto muže počkat, až ona podá ruku jemu – i když by to z hlediska svého postavení mohl udělat právě on – jako výraz „svého úřadu“. Záleží na situaci – když by tato žena přišla k němu do úřadu, určitě bude jen na něm, aby jí svoji ruku nabídl první. To by zde však platilo i tehdy, kdyby byl jen obyčejným úředníkem. Zde to nebude nafoukanost, ale správný postup.

Napřažení ruky ke stisku však není vždy jen výrazem nadřazenosti, ale také milého pozvání k rozhovoru, uvedení ke stolu či do skupiny přátel, nabídnutí pomoci. Je to krátký obřad, který ač beze slov, hodně toho říká. Vždyť nabídnutým stiskem ruky také nabízíme přátelství, stvrzujeme dohodu o tykání, nabízíme usmíření nebo se k něčemu nepohnutelnému zavazujeme. Víme také, co to znamená, když na napřaženou ruku druhá osoba svoji ruku nechá podél těla či v kapse! Proto jsem zde věnoval tomuto aktu trochu víc pozornosti.

Ještě poznámka. Podávání ruky a představování se (o kterém už byla řeč) je často navzájem spojený obřad. Někdy hovor začal bez představování se a bez podání ruky, ale je milé a společenské hovor přerušit a říci: „Promiňte, ještě jsem se ani nepředstavil, já jsem Jirka Domanský.“ Pak chvilku vyčkám na reakci a mohu opatrně i nabídnout ruku ke stisku. Křesťané, když se při programu představují, přidávají ještě krátké svědectví o své víře. Je to pěkný a užitečný zvyk, ale nemůžeme k tomu nikoho nutit. Mezi námi je též mnoho plachých lidí, málo duchapřítomných – nehněvejme se na ně. Ty nevychované poučme, s mírností.

Mělo by patřit k samozřejmosti (ale nepatří), že při vcházení do neznámých místností, cizích bytů a všude tam, kde by mohl někdo pobývat, nejprve zaklepeme nebo zazvoníme, a to i tehdy, když jsme si jisti, že uvnitř nikdo není. Může se však stát, že se mýlíme a o nemilá překvapení není pak nouze. Sousedé třeba odjeli na Filipíny a jdeme jim zalít květiny. Je rozumné před odemčením bytu zazvonit a chvíli vyčkat. Nejen, že se mohli nečekaně vrátit, ale v bytě může být nějaký jejich známý či příbuzný, který také vlastní klíče. A příbuzný či známý má v bytě svého příbuzného či známého větší práva, než třeba soused zalévající jim květiny. Ten jejich blízký se v bytě může svléknout, vykoupat, chovat jako doma, podle zvyklostí a dohody mezi nimi. O nemilé a trapné situace pak není nouze. Ne jeho, ale naší vinou.

Jsou ovšem lidé, kteří vám vlezou až do koupelny, přestože je různými signály a zvuky upozorňujete, že se právě sprchujete. Před takovými pomáhá jen pevný zámek. Na druhé straně je ovšem nevychovanost, když se někdo nezamkne v koupelně či na záchodě přesto, že tam může někdo neúmyslně vejít. Takové situace také jistě známe. Pokud jde o zvonění a ťukání, i zde je řada výjimek. Pečovatelky, které mají klíč, asi nebudou zvonit na nemohoucího člověka, aby mu oznámili, že vstupují a nesou oběd. Nejprve zaklepat a pak teprve vejít ovšem mohou, není-li domluveno jinak. Asi také nebudeme zvonit, když z bytu vychází silný zápach plynu. To by pak bylo tzv. „poslední zvonění“.

4. Jak telefonujeme, platíme, revanšujeme se a mnoho dalšího – třeba i o počítačích a autech

Telefonujeme-li na ústřednu, nemusíme se představovat. Není však žádné velké zdržení říci: „Dobrý den, prosil bych linku 245.“ Telefonujeme-li však na pracoviště s více lidmi nebo kamkoliv jinam, nejprve se představujeme. „Dobrý den, tady Rosecký, mohu prosím, mluvit s manželkou?“ Představujeme se jménem tedy vždy, když voláme konkrétní osobě nebo do menší ústředny, kde nás znají, nebo přímo na pracoviště. Zvedne-li telefon někdo jiný, než s kým chceme hovořit, zdvořile (s prosbou) žádáme o sehnání toho dotyčného. Můžeme též požádat o vyřízení vzkazu, ale vždy s vědomím, že tím ne příliš obtěžujeme. Tak to můžeme také říci: „Prosím vás, neobtěžovalo by vás moc, kdybych pro pana Vaňáska nechal vzkaz? – Jestli není daleko, můžete ho zavolat? – Ne, děkuji, nemusíte ho shánět, není to tak důležité. Mohu tedy zavolat později, nebude vám to vadit?“ a podobně. Nevoláme tedy stylem: „Haló, kdo tam, chci Vaňáska“, nebo „ dejte mi Frantu!“ Je také dobré před telefonováním rozmyslet si, co vlastně chci.

Mnoho lidí něco shání a zavolá někam třeba podle Žlutých stránek a neuvědomí si, že ten první člověk, který zvedne telefon v daném místě, nemusí být zrovna ten pravý, kdo ví, proč „na boileru, který jsem včera u vás koupil, bliká to žluté světýlko“….Paní v obchodním oddělení to asi neví, takže nejprve řeknu: „Tady Mareš, dobrý den, prosil bych nějakého technika, který by mi poradil ohledně boileru“, než spustit půlhodinové líčení závady někomu, kdo jen spojuje telefony do různých oddělení. Tedy před telefonováním si rozmyslet, kam volám, co chci a kdo všechno to asi může napoprvé zvednout, tedy co řeknu na začátku – kromě představení se – které je skoro standardní.

Používat vlastní jméno do telefonu je slušné, stejně tak oslovovat jménem (příp. titulem, názvem služebního postavení, atd.) toho, s kým hovoříme. Také když nám telefon doma nebo na pracovišti zazvoní, říkáme: „Tady Novák“. Výjimku mohou tvořit lidé, kteří z nějakých závažných důvodů svoje jméno prozradit nechtějí, což je samozřejmě každého právo. Např. osamělé ženy a pod. by se mohly bát, zcela oprávněně, že po vyslovení svého jména do telefonu neznámému člověku se automaticky vystavují možnosti, že si tento člověk zjistí i jejich adresu. Proto se někteří lidé, i z jiných důvodů, hlásí po zazvonění telefonu slovy: „Prosím“, nebo „Haló“, nebo „Ano, prosím, slyším“ a pod. Mnoho lidí to však dělá čistě z nevychovanosti.

Jsou i zaměstnání, kde se vůbec zaměstnanci svým jménem představovat nesmí – nebo naopak zas musí. To je interní nařízení toho kterého místa. To se také občas mění – na informacích některých institucí se nejdříve operátorky představovaly jménem, později jen číslem, nyní už zase jménem. Ve většině běžných zaměstnání, kde je někdo zvlášť určen brát telefony (sekretářka, telefonista, informace aj.) je běžné a správné říci nejprve 1. jméno firmy, 2. pozdrav, 3. vlastní jméno, 4. nabídka pomoci. Tedy přibližně: „Škoda Plzeň, dobrý den, (tady nebo u telefonu) Nováková, jak vám mohu pomoci?“ Mnohde je to však určeno interními předpisy a postup může být jiný. V zásadě však platí, že když beru telefon jako pracovník nějaké firmy, tak oznámit jméno této firmy je na prvním místě, pak jméno svoje. A někde mezi to vkládáme pozdrav a nabídku.

Už jsem psal, že je dobré rozmyslet si předem, komu chceme volat, do jakých míst vlastně telefonujeme a co budeme říkat, když telefon zvedne někdo jiný než s kým chceme mluvit. Když dojde k omylu, omluvíme se. Pokud soustavně dochází k chybnému spojení, omluvíme se a poprosíme o chvilkové vyvěšení jejich telefonu. Voláme-li do větší rodiny nebo na větší pracoviště, musíme být vnitřně připraveni a pohotoví. Například bychom rádi mluvili se svým kamarádem Frantou, ale telefon zvedne jeho maminka. Není pak moc milé koktat něco jako „Haló, kdo tam, chci Frantu, to není Franta že?“ Správně by mělo být: „Dobrý den, tady Zdeněk Halbich, mohl bych mluvit s Frantou? … Já jsem spolužák … jsem jeho spolupracovník, … já vám volám ohledně toho inzerátu… „ atd. Někdy je dobré krátce vysvětlit, kdo volá, když volá třeba muž do soukromí někoho cizího a vezme to jeho manželka, nebo žena volá nějakému méně známému muži a vezme to jeho žena. Jestliže nezaslechneme jméno toho, kdo telefon zvedl (třeba právě on se nepředstavuje nebo huhňá), není nic neslušného zeptat se jej na jméno. Např. řekneme: „Promiňte, ale neslyšel jsem vaše jméno, já volám svého kolegu (kolegyni) z práce, pana Ševčíka?“

Oznámení jména však nemůžeme vynucovat, stejně jako nemůžeme vynucovat oznámení adresy nebo telefonního čísla. Někdy, podle druhu hovoru a míry příjemnosti toho, s kým mluvíme, říkáme důrazněji: „A s kým to vlastně mluvím, prosím?“ To je ovšem v situaci, kdy nám někdo zavolá (nebo my voláme někam, kde jsou od toho nám pomoci) a dotyčný s námi vede delší nepříjemné řeči. Pak mohu zcela slušně, bez zvýšeného hlasu, říci: „Mohu vědět, prosím, s kým vlastně hovořím?“ – když se ani nepředstavil a je nepříjemný, ačkoliv k tomu nemá z naší strany žádný důvod a ještě nás ani neoslovuje jménem, ale „hej, vy tam“.

Ke slušnosti v telefonování také patří, že když zazvoní telefon v místnosti, kde jsme na návštěvě (kancelář, byt, soukromý pokoj), odcházíme ven, a necháme dotyčného vyřídit si hovor v soukromí. (Pokud tam tedy není řada dalších cizích lidí, kteří zůstávají). To samozřejmě neplatí pro místa, kde je zřejmé, že tam telefony drnčí jeden za druhým. Při prvním můžeme naznačit snahu odejít, ale asi to nebude náš hostitel vyžadovat desetkrát do hodiny. Soukromí však druhému člověku nabízíme obecně i při jiných situacích, např. když s ním chce někdo náhle hovořit, když přijdou nečekaně rodinní příslušníci, když přijdou bližší přátelé než jsme my, když se našemu známému (známé) udělá nevolno nebo mu prostě není dobře a přívítal by klid, při kojení, nutném intimním ošetření dalšího člena rodiny – vždy nabízíme buď odchod z místnosti, případně vůbec z návštěvy.

Odcházíme také, když přijde lékař vyšetřit člena domácnosti – necháme lékaře s tímto člověkem samotného, to se dost často týká dokonce i vlastních členů rodiny, pokud lékař sám nechce jinak! Ve všech těchto a podobných situacích bychom měli mít cit pro umožnění druhému člověku soukromí. Tím, že mizíme – můžeme na pozdrav kývnout rukou a tradá pryč. Je velmi neslušné a nepříjemné, když jsme na návštěvě, kam jsme sice třeba byli i pozváni, ale tvrdě zůstáváme na místě „jako pecka“ i poté, co neočekávaně přijde k našemu hostiteli jeho rodinný příslušník, nebo blízký známý, jeho šéf, kolega apod. Jistě záleží na situaci, jako vždy a všude, ale alespoň nabídnout odchod je nutné.

Také není slušné, když někde na někoho čekáme, třeba i v jeho bytě s dalšími lidmi, se po příchodu toho dotyčného hned na něj „vrhnout“. Když někdo přijde z práce, je třeba mu dopřát klidu se převléci, umýt, trochu si oddychnout a ne hned „to jsem rád, že jdeš, já bych potřeboval…, co říkáš tomuhle, …víš o tom, že…. Když čekáme před obchodem, až prodavačka otevře, tak také není vhodné hned po odemknutí dveří vletět do krámu jak splašený – jistě, asi to jinak nejde, je-li za mnou fronta lidí. Ale někdy člověk čeká sám, tak prostě chvíli počkám, nebo se zeptám, zda už mohu dál. Totéž platí u přepážky, která byla zavřená, nebo poté, co si úřednice musela odskočit nebo něco jiného udělat. Prostě a krátce se nevrháme na někoho, kdo právě přišel, ať už na to máme sebevětší právo. Já zde nepíši o tom, na co máme právo, ale co je slušnost.

Ovšem může to být také opačně: jsme to právě my, kdo je v roli úředníka, hostitele, domácího člověka u kterého je zrovna nějaký známý na návštěvě a přijde nečekaně další host, nebo náš rodinný příslušník, jiný známý, šéf, kolega apod. a tváří se, že chce s námi hovořit – soukromě. Co pak? Slovo má velkou sílu – slovo je přece LOGOS. Je prostě naší povinností, podle druhu situace, se jedné straně omluvit! Někoho z jedné strany (našeho hosta nebo nenadálého příchozího) požádat buď o chvilku strpení, pokud věc není na dlouho, nebo se řádně omluvit a domluvit jiný termín schůzky. Toto není lehká situace, ale dobré slovo a vlídnost mnoho zmůže. Je sice pravda, že kdo přišel na návštěvu první, měl by mít přednost, zvláště byla-li návštěva předem domluvena. Toto bychom měli při rozhodování zohlednit.

Na druhé straně není nemožné, že zdvořile požádáme v nějaké nelehké situaci o odchod i toho, kdo byl řádně pozván, i když byla schůzka domluvena. Jistě zde hraje roli řada věcí, např. jak z velké dálky někdo přijel, jak vážná věc se debatuje, v jakém prostředí (něco jiného je na pracovišti, něco jiného je doma) apod. Délku návštěvy také omezujeme podle stáří a zdravotního stavu navštíveného (doma i v nemocnici), dlouhé návštěvy jsou únavné.
Pokud jsme to právě my, kdo někam vtrhnul bez ohlášení na návštěvu a vidíme, že je zde již někdo jiný nebo je navštívený zaneprázdněn, tak samozřejmě „zabrzdíme“ a odcházíme, třeba s vysvětlením, že přijdeme jindy. Je na hostiteli, aby nás případně zadržel, nebo nechal odejít, třeba s rychlou dohodou nějaké schůzky či jen se slovy „zavoláme si“, „děkuji za pochopení“ apod.
Mobilní telefony a počítače

Mnoho lidí si na „mobily“ ještě nezvyklo a považují každé telefonování z mobilního telefonu za určité obtěžování okolí či vytahování se. To snad časem přejde, tak jako dnes už nepovažujeme za vytahování se nošení hodinek a dívání se na ně. Je jisté, že řada majitelů mobilního telefonu (ale i pevného) ještě považuje své telefonování za něco jako herecký výkon hodný obdivu. V hledišti jsou pak všichni kolem, kteří musí být z jejich telefonování „paf“. Pokud však pomineme oba excesy (nenávist k mobilům a telefonní divadelníky), pak doporučuji:
1.
Když někomu zavolám na jeho mobil (třeba z pevné linky či mobilu), musím počítat, právě proto, že jde o přenosný telefon, že dotyčný není zrovna v místě či situaci, kde a kdy je vhodné telefonovat. (právě stojí na štaflích, visí na laně ze střechy, má obě ruce plné, je ve ztichlé čekárně, spěchá apod.) Nebo se mu hovor prostě zrovna nehodí (to platí ovšem i při volání na pevnou linku). Proto, když někomu volám zvláště na mobil, první co řeknu, je: „Dobrý den (ahoj), mohu mluvit? – nebo mám zavolat později, tady Kábrt.“ Pak teprve spustím další litanie. Vlastně dřív než se představím, zjišťuji, zda dotyčnému nezazvonil mobil ve velmi prekérní situaci. Mohu se ovšem také představit, a říci: „Ahoj, Pavel, můžu mluvit?“ …“Ty jedeš autem, viď, nemám zavolat později?“ A tak nějak podobně. Pak teprve „spustit“.
2.
Číslo mobilního telefonu nikomu nevnucuji. Určitě znáte spoustu opatrných lidí, kteří si raději číslo mobilního telefonu od vás ani nevezmou, protože „je to drahé“. Osobně to nechápu, proč bych pro velmi naléhavý případ nemohl mít poznamenáno něčí číslo mobilního telefonu, ale budiž. Lidé jsou vrtkaví. Můj kamarád poté, co jsem mu nabídl telefonní číslo mého mobilu, si ho nevzal, že je to drahé. Asi za dva měsíce si sám mobil pořídil a dnes, na rozdíl ode mne, protelefonuje mobilem tisíce. Časy se mění a lidé s nimi. Pokud se mění k dobrému, Bohu díky!
3.
Jsou místa, kde telefonování z mobilu je opravdu nepříjemné a protivné. Kromě míst, kde je to zakázáno (letadla, čerpací stanice, atd.) jsou místa, kde volat či nevypnout mobil je arogance (právě ztichlé hlediště divadla či kina, schůze, přednáška, kázání apod.), a pak jsou místa a situace, kdy je nejlepší dovolit se, zda moje telefonování nebude vadit: malé obchody, úřady, přepážky, servisy – ale i soukromý byt, kde jsem právě na návštěvě. Také chvíle, kdy někoho doprovázím, s někým hovořím, někomu se věnuji, i když je to venku či v soukromí a nikoho třetího by to nerušilo. Je to samozřejmě otázka citu, vkusu, slušnosti. Zazvoní-li mi mobil (je otázka, jestli jsem ho vůbec v dané situaci neměl vypnout nebo se alespoň dovolit nechat ho zapnutý – výjimku, i když ne v letadle, můžeme udělat u vibračního zvonění), tak požádám přítomné(ho): mohu to zvednout? To je třeba na menších úřadech, kdy jsem právě u přepážky, atd., ale i v soukromí s někým.

Pokud jen vidíme nevoli, mobil (který právě vyzvání) vypneme místo přijetí hovoru. „Bližnější“ – bližší je přece ten, kdo je právě vedle nás na rozdíl od toho, kdo zrovna volá. Tak, jako se u svých dobrých známých dovolujeme, zda si smíme zavolat z jejich pevného telefonu, protože oni to platí (zaplacení však stejně nabídneme), tak bychom se měli dovolit, jestli si můžeme zavolat ze svého mobilu, protože to ruší. Jdeme-li telefonovat do vedlejší místnosti, dovolujeme se, stejně jako se dovolujeme jít na WC.

Při důležitém osobním rozhovoru (face to face), kdy jedné straně o něco vážného jde, mobil vypneme nebo se omluvíme: „Mohu nechat, prosím, zapnutý mobil, čekám totiž důležitý hovor?“ Je to však otázka, který z těch dvou hovorů je nám důležitější (zda ten, který se právě chystáme vést, nebo ten, který čekáme na mobilu) – může to také dotyčného mrzet, že je nám „nějaký hovor na mobilu“ důležitější než on – když jsme se přece na ten důležitý rozhovor domluvili. Je to otázka priorit a dané situace, takže jednoznačnou radu dát nelze, jen určitý rámec zásad slušnosti a citu. Mnohdy jde jednoduše o lásku k bližnímu – všimněte si, prosím, jak už jsem zmínil, bližní je asi spíše ten, kdo je právě na blízku, kdo je fyzicky vedle mne než ten, kdo zrovna volá „z dáli“. Často jde o překonání obyčejného sobectví, zvědavosti (kdo mě to asi volá?), touhy po zisku (aby neutekl obchod) a podobně. S trochou ironie připomínám zvláště mužům, že mezi bližní se počítá i manželka! Ovšem i ostatní rodinní příslušníci (tchyně, rodiče, manžel apod.). A ti, kteří jsou fyzicky nablízku.

A na závěr telefonování ještě něco ke vzkazům. Samozřejmě, že za vyřízení telefonického vzkazu je člověk vděčný. Ale já moc vděčný nejsem, když slyším od přátel: „Někdo tě volal, ale nevím kdo.“ Tak toto nepovažuji za žádný dobrý vzkaz. Dobrý vzkaz zní : „Volal tě nějaký pan Krejčí, tady máš napsané jeho jméno a telefon. Nemusíš mu volat, říkal, že ještě zavolá.“ To je dobrý vzkaz. Je to podobné jako s návštěvou. „Někdo tě tu hledal.“ Zeptám se: „A jak se jmenoval?“ „Tak to nevím, nepředstavil se, takový menší pán s knírkem, vlastně nevím, možná byl velký bez kníru.“ Tak takové vzkazy ne!“ Je třeba víc než jsme zvyklí myslet na bližního.

Když mého přítele někdo navštíví nebo mu někdo volá, musím svého přítele potěšit jasným a srozumitelným vzkazem. A proto do telefonu řeknu: „Ne, Láďa zde není, ale rád mu vyřídím váš vzkaz. Mohu se zeptat, kdo volá, a kam vás může Láďa zavolat, až se vrátí?“ Samozřejmě, že druhá strana nemusí mít o nic z této nabídky zájem. Pak ani jméno ani telefonní číslo nevynucuji – ale musím se o to pokusit, z lásky k Láďovi. Stejně tak, když někdo přijde na návštěvu, a hledaný zde není, řeknu: “Prosím, co mám říci Láďovi, kdo ho hledal? Můžu si napsat vaše jméno nebo nějaké spojení na vás?“ Láska více přemýšlí a není troubovitá. Vzkazy typu „hledal tě tu někdo, měl dvě nohy a hlavu“ jsou k ničemu a mají své oprávnění jen tehdy, když dotyčný odmítl vydat o sobě jakoukoliv další identifikaci. Kromě základních srozumitelných informací o osobě, která někoho hledá, mohu také této návštěvě nabídnout posezení u čaje či kávy, možnost vyčkání na hledaného (je-li v dohlednu jeho příchod) a pod. Prostě se k ní chovat pěkně. Ne typem: „Co chcete, ne, ten tu není, to nevím, kdy přijde, nashledanou.“

Pokud jde o telefonování, ještě poznámku. Jistě znáte lidi, kteří vám zavolají proto, že nemají co dělat, a – pardon – „vykecávají se“ třeba hodinu(y). Je třeba rozlišovat osamělé lidi, kteří opravdu nikoho nemají, a často slušně, pod jistou konkrétní záminkou, nám zavolají a chtějí si popovídat. A lidi, kteří jsou jednoduše bezohlední a je jim jedno, jestli zavolají (nebo přijdou na návštěvu) zrovna ve chvíli, kdy nevíme, „kde nám hlava stojí“. Pro „dlouhé“ telefonisty mám doma gumu, to je prostě široká pohodlná guma, která stále leží na stole přede mnou, tou si připoutám sluchátko k hlavě, mohu pohodlně slyšet i mluvit, a při tom rukama ještě dělat nějakou jinou práci, třeba psát na počítači.

O mnoho tvrdší vůči neustále obtěžujícím lidem (ne vždy se na mobilu zobrazí číslo volajícího) je říci, když se znovu ozvou: „haló, kdo tam, haló, haló, je tam někdo?“ a položit, případně vyvěsit (mobil vypnout). Není to lež, ovšem není to ani hezké – a v lež to nakonec stejně patrně vyústí. Mám dojem, že jsem to ještě nikdy neudělal (spíš si myslím, že to někdo udělal mně, nemýlím-li se), je to jen rada pro nouzi nejvyšší. Asi ne moc Boží rada. Kristus by tak skoro jistě nejednal. Byl veskrze čistý, pravdivý a hlavně přímý. A při častém opakování by se toto jednání stejně dříve či později provalilo. A co by tedy udělal Kristus? Zhola nic, protože k čemu by mu byl mobil – ten přece potřebujeme jen my, kteří vlastním životem nepřitahujeme lidi natolik, aby oblehli náš dům a prosili o radu či dotek. Kristus, ale ani jeho věrní učedníci, nepotřebovali dávat na sebe kontakt všude kolem. Lidé si je našli i bez Zlatých stránek a mobilů, tak jako si najdou i dnes toho, po kom opravdu touží (lékaře, uzdravovatele, životního partnera, guru). Takový vyhledávaný člověk má dost práce i bez mobilu, spíše se musí před lidmi ukrývat.
Počítač
Nechápu, jak jsem bez něj mohl kdysi vůbec žít řadu let. Nechápu, co jsem tehdy dělal ty hodiny, které dnes u něj trávím. Už vím! Svědčil jsem lidem o Kristu, mluvil s nimi, pomáhal jim a víc je navštěvoval. Dnes jsem už jen spíše „virtuální misionář“. …Počítač má vedle mnoha výhod také řadu nevýhod. Ta, o které se chci zmínit, možná občas zatrápí některé z nás. Totiž to, že jeho obrazovka svítí do celé místnosti jak televize, a soukromý dopis, který zrovna píšu, si mohou přečíst skoro všichni jsoucí v určité blízkosti.

Takže zde jsem u jádra věci. Ovšem že vždy existují lidé, kteří vejdou do místnosti ve chvíli, kdy nejste u počítače, ale píšete komusi soukromý dopis na normálním papíře tužkou. Pozdraví vás, jdou k vám, kouknou do vašeho dopisu – zažil jsem to několikrát! – a pak docela bez obalu řeknou: „Tak ty píšeš paní Vopičkové?“ a začnou číst, komentují každou větu, a občas řeknou „promiň, že to čtu“ a čekají, až tužka napíše další řádky. Tak tohle asi ne, že? Tady je to tak nějak jasné, že jde o bezohlednost. Ale jak to udělat se svítící obrazovkou počítače? Rychle ji zhasnout? Nebo kliknout na něco jiného? Nebo mít šetřič obrazovky zapnut na vteřinové intervaly – ano, to je také cesta, ale pro uživatele počítače velmi nepříjemná. Je třeba si uvědomit, že příchozí člověk do jisté míry nemůže za to, že monitor počítače je tak dobře vidět, lépe než dopis pod naší rukou.

Opravdu jsem se ještě nesetkal s člověkem tak ohleduplným, který by vstoupil do místnosti a dřív, než by si to vydal rázně k něčímu stolu s počítačem, řekl: „můžu blíž – nemáš tam něco důvěrného“? Tak toto jsem ještě nezažil a sám jsem se tak ještě nikdy nechoval, i když do obrazovky cizího počítače „nevejrám“, pokud k tomu nejsem vyzván. Žel znám mnoho lidí, kteří do obrazovky vašeho počítače nejen zírají, ale očima ji přímo rentgenují a skenují všechno, co tam je.

Když už nás i někdo pozve blíž ke svému stolu, kde má na počítači právě rozpracovanou práci (to nemusí být jen soukromý dopis, to může být úřední důvěrná věc, informace, které nejsou určeny všem, různé databáze třeba v účtárně atd.), tak bychom si měli stoupnout či sednout tak, abychom sice mohli hledět do očí dotyčného, ale byli co nejvíce zády k jeho monitoru. Abychom neměli možnost do monitoru ani pohlédnout. Samozřejmě, nemluvím o situacích, kdy jsme sice přišli náhle, ale přesto už na první pohled z dálky vidíme, že náš známý(á) dělá práci, o které víme, že ji můžeme vidět, hraje třeba hru a pod. (I když já jsem před lety zastihl jednoho pana vedoucího při počítačové hře, a nebylo to příjemné ani mně, ani jemu) To je spíš otázka rychlého rozpoznání, nebo zeptání se, apod. Jenže, zeptejte se kamaráda: můžu blíž, nemáš tam něco důvěrného? A odpověď: počkej chvíli u dveří, já si to zavřu. Trochu divné, že?

Určitou soudnost musí mít také ten, kdo nějaké důvěrné informace právě zpracovává. Buď se prostě zamknout, nebo tu práci dělat v patřičném místě, nebo patřičném čase, atd. Je docela nepříjemné – i když se holt nedá nic dělat – vidět někoho známého, jak po mém vstupu rychle překlikává obrazovku. Nepříjemné pro oba. Vinu na těchto trapasech může mít ten, kdo na počítači pracuje v místě a době, kdy chodí lidé. Nebo také jen tím, že si neuspořádal pracovnu tak, aby monitor nebyl proti dveřím. I to je jedno z velmi dobrých řešení celého problému! Také existují podobná zařízení, jako jsou známé chrániče před monitorem (UV filtry), které chrání nejen proti záření či odlesku, ale také znemožňují rozeznat text či obraz na monitoru z jiného úhlu než kolmého. Při pohledu z boku je obraz na monitoru rozmazán, např. u tzv. Eye-Saver Contour Security. Jsou drahé, ale já dostal jeden vyřazený za stovku.

Pokud nás někdo pustí do svého počítače, je to totéž, jako když nás pustí do svého bytu. Nebudeme v jeho bytě otvírat zásuvky a prohrabávat jeho písemnosti. Tak ani na počítači, kde nejsme domácí, neotvíráme cizí složky, nečteme v nich uložené dokumenty a neprohledáváme, co se dá. Uděláme to, k čemu jsme se dovolili počítač užívat, a konec. Také neměníme nastavení, které ovlivní řadu dalších aplikací. Nic takového – stejně jako v bytě svých známých nepřestavíme nábytek, z koupelny jim neuděláme kuchyň ani neměníme nastavenou teplotu na mrazáku – když nám tam dovolili na čas pobýt. Cizí počítač je cizí svět, velký svět, ve kterém se pohybujeme jako hosté, ne jako vetřelci. Jako se dá krást v bytě, dá se krást v počítači. Jako můžeme vynést informace z bytu či kanceláře, můžeme je vynést z počítače. Také nezapomínejme, že internet je velmi často placená služba – takže jeho používání na cizím počítači nabízíme zaplatit. Tedy včetně odesílání svého e-mailu, apod. O tom placení však ještě něco víc.

Služby, revanšování se, využívání a zneužívání ochoty druhých, půjčky, diška, úplatky a podobně.

Všechny služby, které nám někdo nabídl, usilujeme vyrovnat – zaplatit nebo se nějak revanšovat. Revanšování není revanšismus, ale slušnost. Zásada pro křesťany zní: Odmítám, když se mi někdo chce za moji ochotu revanšovat, ale za pomoc a ochotu mně projevenou se revanšuji nebo alespoň snažím. Předem se dovolujeme, zda můžeme telefonovat z cizího telefonu. Zvlášť se dovolujeme telefonovat mimo město a samozřejmě každý hovor chceme zaplatit. Jistotu ověřuje praxe – tedy myslet si, že placení či revanšování se nebude přijato, je na místě jen tehdy, když jsme se o to již několikrát pokusili, zcela marně.

Nedoporučuji využívat byt sousedů jako telefonní budku. I když se tváří mile, může je vaše časté telefonování dost obtěžovat a trpí to jen pro zachování dobrých vztahů. Někteří lidé neznají míru a myslí si, že když o něco slušně požádají (to se netýká jen telefonování), zaplatí (velmi přesně!) částku, která musela být ve spojení s touto službou vydána – hovorné, benzín apod., a pak poděkují, mohou tuto službu od svých bližních využívat denně podle libosti. Tak to ne! Od dopravování břemen a osob jsou zde autodopravci a taxikáři, ne hodný soused či přítel vlastnící auto.

Od spravování vodovodních kohoutků jsou instalatéři, od elektřiny elektrikáři a od hlídání dětí baby-sitting service, ne hodná maminka od vedle. Ale využívat něčí dobrotu jen proto, že například do budky to mám dál než vedle k sousedům nebo shánět elektrikáře je únavnější než požádat znovu hodného kamaráda, je bezohlednost. Když něco chci, musím na to mít. A když na to nemám, tak to nechci, nebo chtít prostě nemohu. Dnes už začínají fungovat dobré služby i pro případy náhlých poruch a všelijakých nočních katastrof – využívejme jich! Křesťan by se měl raději sám uskromnit a štědře dopřávat druhému. Při placení se mu netřese ruka, nebojí se, že se předá. Dává první a lepší porci jídla tomu druhému, i když sám má hlad. Nepůjčuje si peníze, ale rád druhým půjčuje a nečeká na splacení, ani ho nevymáhá. „Dávejte dobrou míru, vrchovatou, natlačenou a natřesenou,“ praví náš Pán. Dávám-li ovšem tuto míru rád a často sám sobě, těžko mi už vrchovatá zbyde na druhé, že?

Nejlépe je nic si nepůjčovat a nežít v dluzích. Pokud si něco půjčíme (peníze, materiál, nářadí a pod.), co nejdříve a v dobrém stavu to vracíme. Jeden bratr mi nedávno řekl: „Nedlužím ti něco? Já si to nikdy nepamatuji, co komu dlužím“ a tvářil se, že žije ve svobodě Kristova ducha. Dlužil mi stovku. Řekl jsem: „Nedlužíš“ a myslel jsem si, že už mi to Kristus stejně dávno splatil. Ale nejednáš dobře, když si půjčuješ od lidí a navíc ještě si to nezapíšeš. Zapomínej, co jsi komu půjčil, ale ne to, co ty jsi si vypůjčil! Nechť neví levice, co činí pravice – to není politické heslo, ale rada, že máme dávat a nezapisovat si to, a naproti tomu si máme pečlivě dobře pamatovat, co kdo dal nám.

Starý zákon nás poučuje: Když si někdo něco vypůjčí a ta věc se poškodí, musí ji nahradit. Pokud mu však někdo dá něco do úschovy a dovolí mu to používat (a protislužbou je třeba i hlídání či udržování této věci) a něco se z toho poškodí, nahrazovat není nutné. Ovšem je třeba citlivě zvážit dle situace, co asi by bylo správné. Zásada tedy je: Raději se předat, raději držet škodu, než poškodit druhého. Pamatuji, jak jsem před mnoha lety půjčil někomu v Praze-Nuslích kladkostroj. On mi jej pak vrátil, asi za měsíc, a ten byl jak nový. Řekl: vím, že by sis nevzal peníze, tak jsem ti ho alespoň natřel. Tak to je milé. Ani já bych to neudělal. Ale nechci říct, že nejsou hodní lidé, kteří se někdy revanšují i víc než je třeba. Není jich ale moc – žel, ani mezi křesťany.

Já dávám „zpropitné“ rád a často. „Nechte to, zaokrouhlete to nahoru, drobné tam nechte, to je dobrý“ apod., to jsou moje oblíbená slova. Jde mi hrůza po zádech, když doprovázím někoho, kdo platí 5 987, 60 a nechá si na šest tisíc vrátit do haléře. Nechápu, že někoho „zabije“ 12,40 Kč při tak velké sumě. Asi nenechám zpropitné 12,40 Kč, když platím padesátikorunou sumu 37,60 Kč (i když, proč ne?!), ale při pěti tisících, to může někoho opravdu „vytrhnout“? Tak si raději koupím věc levnější, ať mám ještě dost na štědrost, než si pořizovat drahé věci a být lakomý. Když mám na něco za 5000, proč bych tedy nepořídil tu věc (službu) raději za méně (nebo ji vůbec raději nekoupil) a zbytek dal na štědrost? Už jsem zažil i lidi, kteří si nechali vrátit čtyřicet haléřů na dvacet tisíc, i když dotyčný prodejce pro ně udělal ještě něco navíc, co nemusel, třeba v autoservisu. To jde mimo můj rozum, taková lakota. Nebo je to jen hloupost? – nevím. Je pravda, že hlupáků chodí mezi námi víc než chamtivců.

Chamtivost je totiž jen podmnožinou hlouposti. Mnohokrát jsem cítil povinnost vrátit se tajně na dané místo a ostudu ještě dodatečně nějak napravit. Možná, že zde řada lidí se mnou nesouhlasí, ale snad alespoň uznáte, že štědrosti dnes moc není. A to říkám přesto, že mnoho veřejných sbírek na dobré účely vyneslo hodně peněz. Sám jsem u těchto sbírek mnohokrát osobně byl a byl jsem překvapen, jak i mladí lidé, dokonce děti, házejí do kasičky na pomoc druhým peníze. Netvrdím, že nejsou štědří lidé, tvrdím však, že je také mnoho lakomých křesťanů. A o tom toto vše je. Lakomý křesťan by totiž neměl být ani jeden. Samozřejmě, že slovo křesťan zde používám s jistou licencí, tedy označuji tímto slovem někoho, kdo se za křesťana sám považuje…

A ještě poznámka: štědrostí dnes „rozhodíte“ lidi mnohem víc než tvrzením, že věříte v Boha. Jsou v šoku! Já jsem v životě promarnil mnoho peněz, ale těch, které jsem dal „na štědrost“, jsem nikdy nelitoval. Spíše těch, které jsem dal nato, abych si „sám sobě udělal radost“. Takovýchto peněz opravdu lituji. Zná snad někdo jediný křesťanský důvod, proč nebýt štědrý s trochou jisté moudrosti? Nemyslím tedy jen moudří, ale moudří a štědří! Můžeme mluvit o tom, že peníze mohou být zneužity, že si každý může sám vydělat, že… Ale budeme takto argumentovat také když bude někdo štědrý vůči nám? Není Bůh vůči nám štědrý tak, že nás to kazí? Ruku na srdce: nemáme víc než potřebujeme? Proč se tak nechovat vůči druhým, zvláště když přece „milujeme bližního svého jako sebe samého“. Někdy je štědrost jen jediná forma svědectví – a to i tehdy, když lidé nevědí, co jsem zač a s „náboženstvím“ si mne vůbec nespojí. Což neříká Ježíš, že máme dávat tajně, netroubit to? Svědectví je přece i to, že je někdo štědrý, ne? Nebo to snad o ničem nesvědčí? Když někoho pustím v autobuse sednout, to není svědectví, pokud nemám na svetru logo „Kristus, život náš“? A co pravdomluvnost, poctivost, ochota pomoci, slušnost, ohleduplnost – nejsou i toto mohutní svědci? Svědci pro Krista? Vím, že máme vydat svědectví o Kristu i slovy, ve kterých je jeho jméno vysloveno, ale když to v dané situaci zrovna nejde, proč neudělat alespoň to, co jde? Štědrost, jak ještě dále zmíním, je velmi důležitá ruku v ruce s moudrostí. Problém je, že u bolestně mnoha křesťanů jsem poznal při placení jen tu „moudrost“! Někdy právě u těch, kteří měli na svetru to správné logo.

A ještě obecnou zásadu. Přijímáme-li peníze od soukromé osoby někde v klidném prostředí (nemluvím tedy o ulici, přepážce úřadu či jinde ve spěchu), je správné peníze nechat chvíli ležet na stole a ne je hned “shrábnout” a strčit do kapsy či do šuplíku – jedná se tedy většinou o předávání peněz u nás doma nebo v našem zaměstnání, v naší místnosti (kanceláři atd.). Když nám tedy někdo položí na náš stůl peníze, které nám vrací, či nám něco platí a podobně, neseberu tyto peníze ze stolu okamžitě poté, co je tam dotyčná osoba položila (to může platit i v hospodě mezi hosty a pod.). Pokud jde o úřady, přepážky a pod. (pošta, banka, kasy samoobsluh či obchodů aj.), tam platí, že když nám prodavačka vrací peníze, neberu bankovku po bankovce a minci po minci, ale nechám je celé ležet na pultiku či misce na peníze, dokud nejsou všechny vracené peníze pohromadě. Taprve když jsou všechny, a já s vrácenou sumou souhlasím, mohu je dát do kapsy nebo do peněženky. To je i pro případné nedorozumění – jak budu vysvětlovat, že jsem dostal vráceno špatně, když už půlka peněz bude někde v mé kapse či v peněžence? Pokud leží dosud před námi, mohu poukázat na chybu.

Ale také varování: někdy musíme dát pozor dávat zpropitné tam, kde to není vhodné, např. na policii. Mně se stalo, že jsem při placení pokuty, naivně a také z radosti, že pokuta byla jen malá, řekl policistovi: „to je dobrý, zbytek tam nechte“ – a ten zareagoval asi naprosto tak, jak má, tedy chladně profesionálně. Řekl: „Už raději tuto větu neopakujte, nebo toho budete litovat.“ Takže štědrost je fajn, ale jako všechny pěkné vlastnosti, bez moudrosti, může natropit hodně neplechy. A to se týká i jiných míst, kde by naši štědrost mohli brát jako pokus o úplatek. Že nemáme dávat úplatky, je snad jasné, ale čistý v této oblasti (a ve které vůbec?) také nejsem. Pro mne a moje svědomí je úplatek zlo především tam, kde poškodí někoho druhého a dá špatný příklad. Někdo nedostane to, co dostane ten, kdo úplatek dal. Někdo musí čekat déle než ten, kdo dal, i když by měl přijít na řadu dříve. Docílenou výhodou může být třeba jen prkotina, ale také může jít o život. Když před téměř třiceti roky umírala moje maminka, dal jsem velký úplatek v nemocnici, kde ležela. Výsledek byl neočekávaný: rozbitý rentgen, který měl být opraven asi za 14 dní, fungoval ještě ten den, druhý den byla maminka operována, a pak žila ještě 13 let. Udělal jsem dobře či špatně? Určitě je ale lepší být štědrý až po vykonané práci, kdy málokdo čeká, že něco dostane „navíc“. Pak už by nás brzdilo spíše lakomství – proč dávat, když už cíle bylo dosaženo? Problém je, že bychom se často tohoto cíle vůbec nedočkali (možná po smrti) – proto musíme velmi dobře vážit, jestli je to opravdu cíl Boží, nebo nás pohání jen naše sobecká lidská touha! V Bibli máme řadu příkladů, kdy nabídnutý dar zmírnil například něčí hněv. Určitě „dávání“ vyžaduje jak moudrost, tak vedení Duchem svatým.
Informace
Soukromé informace nerozšiřujeme, stejně jako váháme, komu a která soukromá data dát – svoje i druhých lidí (adresy, telefonní čísla apod.). Pokud někoho citujeme z jeho dokumentu, knihy atd., pokud používáme něčí myšlenky, a chceme je rozšiřovat jinak než ústně, měli bychom u citací uvést autora. Na to je tiskový zákon, ale vedle něj jen obyčejná slušnost a úcta k autorovi dané myšlenky. Abychom nevydávali za své „cizí peří“. Sice jsem to dotyčnému bratrovi nevytknul, ani jsem ho nedal k soudu, ale bylo mi divné, že jsem v jeho knize našel celé pasáže, u kterých jsem si uvědomil, že je opsal z mých spisků bez jediné zmínky pramene a konzultace se mnou. Vydal je za své myšlenky. Neurazilo to mojí ješitnost ani touhu vyniknout, jen mi to připadalo trapné. Jen oklikou jsem mu naznačil, že je dobré uvádět autory, protože na tuto jeho „chybu“ poukazovali ještě jiní lidé.

Já osobně, když něco píši, tak jsem rád, když tyto věci jsou používány. A pokud je někdo chce vydat, je mi to radostí a pochvalou a vždy mu dávám možnost moje myšlenky pozměnit, upravit, doplnit, zkrátit a jakkoli i „poopravit“. A nemusí mě uvádět jako autora. Ať je oslaven Ježíš. Pokud po těch úpravách nevznikne pravý opak toho, co jsem chtěl říci, nevadí mi to. Zvláště svým křesťanským bratrům důvěřuji, že nezneužijí moje myšlenky k tomu, aby mi vložili „do úst“ něco zcela opačného. A co je cílem všeho: oslava Pána. Tak o co jde. Pokud někdo použije můj spisek proti evoluční teorii, tak si ho může předělat, jak chce, hlavně když nakonec z toho nevyzní, že tvrdím, že člověk vznikl z opice a Darwin byl velký génius.

Když si někdo chce upravit můj spisek o Křesťanském společenském chování, a něco se mu tam třeba i nezdá, ať to klidně vynechá, je mi to jedno, jak to udělá, hlavně když z toho nakonec nevyjde, že „zdravit, děkovat a být štědrý“ se nemá, a při podávání ruky se má člověk dívat na boty. Čili slušnost káže nezkreslit obsah. Příkladem velkorysosti v copyrightu jsou mi manželé Steigerovi, Pavel a Klára, kteří mají na svém časopisu Zápas o duši větu: „Půjčuj, rozmnožuj, rozšiřuj!“ Jaký protiklad k těm věčným „kopyrajtům“ zakazujícím jakoukoli reprodukci autorova spisu. Ovšem nikoho nemůžeme k tomuto postoji nutit, „komu čest, tomu čest“, zvyklosti, které jsou dané i zákonem a jsou rozumné, je třeba dodržovat. Svoji kůži můžeme nést na trh, ale neměli bychom tam nosit kůže druhých. Alespoň ne bez jejich výslovného svolení. A tak, jako má svoji hranici štědrost (hranice je naše vlastní smrt, ne smrt druhého), tak má svoji hranici to, co si můžeme dělat s myšlenkami, objevy, nápady, články, fotkami, kliparty, spisy apod. druhých lidí.

Auta, řidiči, chodci, doprava a věci kolem toho
Není to moje chlouba, ale omluva Bohu, lidem i ekologii, že projezdím ve služebním autě denně mnoho kilometrů, většinou po Praze. Na vlastním řízení auta, a na druhých řidičích a jejich chování, je více než kde jinde poznat, jak moc znamená křesťanství v životě člověka. 300 000 mrtvých na silnících světa za rok mluví dost jasně o povaze těch, co řídí, nebo se alespoň na vozovkách nějak pohybují, i jako chodci. Vždy jsem jako řidič vyznával, že město(vesnice) patří chodcům. Ne vždy jsem ochoten tak ale jezdit. Myslím, že chodec má právo být zamyšlený a vejít do vozovky, a řidič by s tím měl počítat a neměl by mu ublížit. Znám člověka, který zabil opilého chodce svým autem, tato nehoda mu nebyla dána za vinu, ale on se vinen cítil. Řekl mi: viděl jsem ho dost brzo, nemusel jsem jet „jako prase“. Později dal dost peněz rodině zemřelého, jen tak sám od sebe, když prodal svoji chatu, mnoho let poté. Ale oficielně mu policie vinu nedala. Když jedu ulicemi kolem zaparkovaných vozů, vždy si říkám: mezi těmi auty si může hrát dítě a vyskočit mi rovnou před kola. Jeď tak, abys to ubrzdil. Komu pak budeš říkat: nemohl jsem za to, „nedalo se s tím nic dělat“? Ne, nedalo, protože jsi s tím nedělal něco ve chvíli, kdy ještě dalo – nejel jsi tak, aby se dalo něco dělat. Slyšel jsem, jak někde v Americe vytáhli vesničané z auta řidiče a zlynčovali a zabili poté, co projížděl jejich vesnicí a přejel tam nějaké jejich děvčátko.

Tam, kde dobře vidím, kde nehrozí ani to, že mi tam někdo vejde, skočí, spadne, vjede, mohu jet rychleji, není-li kluzko. Jsem docela rád, že nyní už mají chodci přednost na přechodech. Slušný řidič musí jet ve městě mnohem pomaleji než dříve, protože přechodů je hodně a někdy není vůbec vidět, kdy kde kdo vejde do vozovky. Je to otázka vnitřní kázně, schopnosti sám sebe učit pomalejší jízdě, mít oči „na šťopkách“, sám sebe vychovávat – z úcty k Bohu, bližnímu i životu samému, jako velikému daru od Stvořitele. Velmi často se musí slušný řidič „postavit“ do vzpoury těm za ním, kteří na něj troubí, nebo jedou těsně a jsou nervózní, že zastavil nebo zpomalil z ohleduplnosti vůči někomu, kvůli bezpečnosti, apod. Velmi často se musím postavit sám proti sobě a říci si: „sice spěcháš, ale jeď nejen opatrně, ale i slušně… a v této situaci zrovna nelaď rádio (netelefonuj)… a teď si zrovna nepiš tu poznámku…a s tím jídlem chvíli počkej, až bude klidnější silnice…a zpomal, jedeš jak blázen. Atd.“ Myslím, že každý trochu jen normální řidič (člověk) zná ty chvíle, kdy si musel říci: no, teď si se moc dobře nezachoval…teď ti to vyšlo jen „o fouse….jeď pomaleji a více na řízení mysli, nebo to nedopadne dobře…atd.

Ne vždy je správné všechny pouštět. V dopravě jako i jinde platí, že slušnost a ohleduplnost je na místě, ale někdy dávat přednost může být trapné a nehodí se to. Např. na křižovatkách není správné dávat přednost těm, kteří čekají uprostřed křižovatky, až projede přímý směr. Dočkají se, až tento směr bude mít červenou. Opět to