Je Turínské plátno autentické? (2)

Zkoumáme biblické, anatomické a chemické důkazy – díl II.

Matthew Cserhati a Rob Carter

Z Creation.com přeložil Pavel Akrman – 05/2026. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

(Viz také Díl I. a Díl III.)

Co tedy badatelé na plátně objevili?

Tým vědců z výzkumného projektu Turínského plátna (STURP) prozkoumal téměř každou jednotlivou nit na plátně. Zaznamenal několik fyzikálních vlastností, o kterých tvrdí, že byly do látky plátna „zakódovány“ nějakým neobvyklým procesem.

Morfologie – obraz muže na plátně

Nejpozoruhodnějším prvkem na plátně je obličej a tělo, ukazující značné množství detailů. Muž má zavřené oči a vlasy sahající až po ramena. Vědci ze STURP napočítali 130 „krvavých skvrn“ pocházejících z mužova těla. Paže má zkřížené v oblasti třísel.

Vědci ze STURP také tvrdí, že muž byl mrskán bičem s hrotem podobným malé čince, který podle nich běžně používali římští kati v prvním století. Dále se na základě povahy mužových zranění zdá, že na svou popravu nesl těžký předmět (jakoby břevno). Muž také vykazuje znaky probodnutých nohou a zápěstí (nikoli dlaní), bodnutí do boku a poranění na hlavě po ostnatém předmětu (možná trnová koruna). Po hřbetu mužových rukou jsou viditelné stopy po stékající krvi.

Avšak myšlenku, že by otisk na plátně byl obrazem Ježíše Krista, vyvrací hned několik důkazů. Předně, vlasy sahající po ramena by měly padat dozadu, protože Ježíš ležel v hrobě. Jeho vlasy by volně nesplývaly jen v případě zavinutí hlavy do samostatné látky. Obraz na plátně však ukazuje, že mužovy vlasy padají na ramena v důsledku gravitace (jako kdyby stál).

Vědci ze STURP tvrdí, že dokáží detekovat známky traumatu, které muž na plátně utrpěl. Muž na plátně má plné vousy, bez známek vytržení. Neexistují tedy žádné známky traumatu, ke kterému by došlo, když římští vojáci vytrhávali Ježíšovi vousy při mučení (Izajáš 50:6). Na tuto starozákonní pasáž odkazuje i Matouš 26:67 a 27:30, kdy římští vojáci bili Ježíše do obličeje a také na něj plivali. I když se obě pasáže z Matouše výslovně nezmiňují o trhání vousů, stále zde můžeme identifikovat Ježíše, jak je psáno v Izajášovi 50:6, kde je to konkrétně zmíněno. Také známá pasáž „Byl proboden za naše přestoupení“ v Izajáši 52 a 53 říká:

„Jako se nad ním mnozí zděsili, (že nelidsky byl napohled zohaven – už ani člověku nebyl podoben), tak mnohé národy zase ohromí.“ (Izajáš 52:14–15a)

Na základě této pasáže je jistě s podivem, jak může být tvář na plátně tak prostá traumatu, které bychom nutně očekávali jak z příslušných biblických pasáží, tak z toho, jak byli římští vojáci proslulí svou krutostí při zacházení s odsouzenými zločinci.

Postava muže na plátně má také neobvykle dlouhé prsty a dlouhé paže. Za normálních okolností by mužské paže pod zápěstím nezakrývaly rozkrok, když by ležel na zádech – zápěstí by zakrývala rozkrok pouze tehdy, když má člověk vleže zvednutou hlavu a nohy. To by ovšem byla neobvyklá poloha pro někoho, kdo leží v hrobce.

De Wesselow tak činí překvapivé tvrzení, že mužova hlava klesla na kříži asi o čtyřicet stupňů a zůstala v této poloze kvůli rigor mortis. Rigor mortis v pažích, které byly natažené na příčném trámu, musel být překonán, aby se paže vešly pod plátno – tak proč ne krk s hlavou? Kromě toho rigor mortis nastupuje až několik hodin po smrti, tedy dlouho poté, co byl Ježíš uložen do hrobu – takže i tento jeho argument je neplatný.

Je zvláštní, že šířka pravé nohy nad kolenem je na čelním snímku dvakrát větší než šířka levé nohy, ale na hřbetním snímku nikoli. To by však mohlo být způsobeno zkreslením obrazu Plátna, které vychází ze způsobu, jakým bylo (pravděpodobně) přehozeno přes tělo. Muž na plátně zřejmě nemá pupek. Je možné, že obraz je příliš rozmazaný, než aby byl viditelný. Ale pokud vědci ze STURP dokázali rozlišit malé mince (viz níže), měli by být schopni rozeznat i obraz pupku.

Výška muže na plátně je podle Antonacciho 178 cm, ačkoli de Wesselow uvádí, že je to celých 188 cm, ale řekněme, že to až tak nevadí. Musíme si uvědomit, že lidé byli v minulosti menší, a i dnes je průměrná výška židovských mužů v různých částech světa maximálně 1,71 m.⁷ I když není vyloučeno, že Ježíš byl na svou dobu vysoký, výška muže na plátně snižuje pravděpodobnost, že se skutečně jednalo o Ježíše Krista.

Antonacci na str. 81–82 knihy Test the Shroud píše, že muž na plátně byl fyzického typu, jaký se dnes vyskytuje u sefardských Židů. To je ovšem záhada, protože sefardští Židé se v oblasti kolem Španělska poprvé objevili až ve druhém tisíciletí, pravděpodobně v 11. století.⁸ Pokud by se muž na plátně podobal sefardskému Židovi, vyloučilo by to možnost, že plátno je skutečně Ježíšovým pohřebním rouchem.

Skutečnost, že se muž na plátně podobá sefardskému Židovi znamená, že taková osoba mohla sloužit jako model pro středověkého padělatele plátna. A co hůř – je tu otázka, o čem to přesně mluví, protože v podstatě neexistují žádné fyzické vlastnosti, které by oddělovaly Izraelity od ne-izraelců, a ani by se žádné neočekávaly. I obecné rozdíly obrazu na plátně je neuvěřitelně obtížné rozeznat.

Sudarium (rouška) z ​​Ovieda

Obr. 2

Obrázek 2: Sudarium z Ovieda je krví potřísněná látka, o níž se říká, že je to obličejová rouška z Ježíšova pohřbu. To je ale v rozporu s Turínským plátnem. Nicméně podle radiokarbonového datování pocházejí obě plátna ze středověku.

Sudarium z Ovieda (obrázek 2) je plátno o rozměrech 34 x 21 palců (0,86 x 0,53 m), které je uloženo ve stříbrné truhle v katedrále San Salvador ve španělském Oviedu. Bylo rozsáhle studováno výzkumným týmem Španělského centra sindonologie (EDICES). Termín sudarium v ​​latině znamená potní hadřík, a obvykle má velikost ubrousku nebo ručníku. Sudarium z Ovieda je dostatečně velké, aby se dalo zcela ovinout kolem hlavy člověka.

Podle výsledků výzkumného týmu EDICES Sudarium původně pokrývalo hlavu oběti ukřižování a znečistilo se krví a tekutinou z plicního edému, která vytékala z nosu a úst oběti. Sudarium bylo údajně připevněno k zadní části hlavy oběti špičatými předměty. Tým se domnívá, že by mohlo jít o trnovou korunu (Svatá krev, str. 75). Kdokoli sundal tělo z kříže, musel nejprve zabalit hlavu do této látky. Tým také tvrdí, že Sudarium bylo znovu ovinuté kolem hlavy poté, co bylo tělo oběti umístěno do vodorovné polohy, a zůstalo na místě, zatímco byla oběť převezena na blízké místo. Poté bylo odstraněno a odloženo stranou. Tvrdí, že jeho skvrny nepocházejí od (velkého) plátna, a neočekávalo by se, že bude mít stejný vzor skvrn (Svatá krev, str. 15). Mělo to být údajně to samostatné plátno, které učedníci viděli úhledně složené vedle ostatních lněných pláten v prázdném hrobě, jak říká Jan 20:7.

Tým kupodivu tvrdí, že na krvavých částech Sudaria našli stopy aloe, myrhy, zbytky včelího vosku, rostlinného vosku a pryskyřice z jehličnanů (Posvátná krev, str. 69). Jenže absenci těchto látek na plátně jsme již zmínili výše. To tedy vyvolává zcela zásadní otázku: jak vysvětlit přítomnost aloe a myrhy na Sudariu, pokud bylo sejmuto z hlavy po uložení oběti do hrobky, tedy dříve, než bylo tělo pokryto těmito lepkavými látkami?

Tento příběh je ještě spornější, vezmeme-li v úvahu slova z Jana 11:44 o tom, že když Lazar vstal z hrobu, byla jeho tvář stále ovinuta látkou. Proč z Ježíšova obličeje odstranili Sudarium a z Lazarova ne? Nebo pokud Sudarium bylo jen látkou, která se používala k zakrytí a/nebo očištění Ježíšovy hlavy, proč byl Lazarův pohřeb jiný?

Jiné zdroje mimo EDICES tvrdí, že Sudarium bylo aplikováno na Ježíšův obličej poté, co byl zakryt plátnem – další uvádějí, že bylo použito k podepření Ježíšovy čelisti jako jakýsi podbradní pás. Navíc další nebo konkurenční části Ježíšových hrobových pláten si nárokují čtyři kostely ve Francii a tři v Itálii (Svatá krev, str. 14). Vidíme, že neexistuje žádný konzistentní příběh.

Tým EDICES také tvrdí, že mezi Turínským plátnem a Sudariem z Ovieda existuje sedmdesát bodů shody (Svatá krev, s. 84). De Wesselow však ve svém díle The Sign (str. 230) tvrdí, že tomu zdaleka tak není. Například Sudarium má taftovou vazbu a hrubší texturu. To odpovídá jeho použití k utírání potu z obličeje nebo jako turban. Jeho způsob tkaní se liší od tkaniny plátna, které je utkáno se vzorem rybí kosti.

Stejně jako plátno, i Sudarium bylo datováno uhlíkovou metodou, tentokrát dvěma nezávislými laboratořemi. Laboratoř v Tucsonu v Arizoně určila datovací rozmezí od roku 642 do roku 869 po Kristu. Laboratoř v Torontu v Kanadě určila datovací rozmezí mezi lety 653 a 786 po Kristu. (Posvátná krev, str. 78). Znovu tedy vidíme, že věda tvrzení o stáří plátna nepodporuje.

Je pravdou, že jak plátno, tak i původ Sudaria jsou obklopeny tajemstvím. V roce 614 po Kristu (všimněme si blízkosti k uhlíkovému datování) bylo Sudarium údajně přepraveno z Jeruzaléma do Alexandrie v Egyptě, a dále putovalo do Španělska, po napadení Jeruzaléma Peršany. Dokonce i Bennett přiznává, že tato cesta je nedostatečně zdokumentována a je promíchána všemožnými legendami.

Závěrem lze říci, že neexistuje žádný důvod domnívat se, že Sudarium je autentické, a že by mělo něco společného s pohřbením Krista nebo že má jakýkoli vztah k plátnu.

Krvavé skvrny na plátně

Obr. 3

Obrázek 3: Oblast ruky a předloktí muže v rubáši.

Antonacci v knize Test the Shroud (Test plátna) uvádí, že vzhledem k blížícímu se sabatu měli Židé jen málo času na umytí Ježíšova těla, než ho zabalili do látek a uložili do hrobky (str. 94). Pokud tělo nebylo umyto, plátno by mělo být potřísněné krví, přesto jsou rány čiré a existuje jen málo důkazů o „potřísnění“. Ještě zvláštní je skutečnost, že údajné krevní stopy na plátně jsou stále viditelně načervenalé, ačkoli je dobře známo, že krev po oxidaci na vzduchu celkem rychle ztmavne. Někteří zastánci plátna tvrdí, že stále načervenalé zbarvení těchto krevních stop je způsobeno bilirubinem, což je chemicky rozložená složka krve, která se často vylučuje z jater člověka v šoku. Bilirubin má však nažloutlou barvu a je to chemická látka zodpovědná za stav zvaný žloutenka neboli zežloutnutí kůže.

Je zajímavé, že de Wesselow odporuje Antonaccimu a tvrdí, že Ježíšovo tělo bylo umyto v souladu s pohřebními tradicemi v židovské Mišně (The Sign, str. 124, s odkazem na Mišnu Šabat 23:5). Zároveň však říká, že tělo bylo údajně zabaleno pouze volně do jednoho kusu prostěradla zvaného sobeb/sovev. Jenže toto opatření se k nám dostalo z židovského práva ze šestnáctého století. Nezapomínejme také, že židovská tradice nemůže nahrazovat biblickou autoritu, která jasně říká, že Ježíš byl zabalen do několika pláten (Jan 20:7).

Obr. 4

Obrázek 4: Dobrovolník simuluje stékající krev po paži v testu analýzy krevního obrazu. Převzato z obrázku 4b z Borriniho a Garlaschelliho, 2019 (viz odkazy).

Výsledky analýzy krevního obrazu provedené Dr. Matteem Borrinim a Luigim Garlaschellim svědčí o tom, že pramínky mužovy krve na plátně neodpovídají způsobu, jakým by krev stékala na zraněném člověku přibitém na kříži, s pažemi svírajícími úhel přibližně 45 stupňů (obrázek 3).

Pramínky krve na hřbetu levé ruky odpovídají osobě, jejíž ruce jsou natažené v úhlu 35–45 stupňů nad horizontální rovinu. Krevní skvrny na předloktí na plátně však mohly pocházet pouze od osoby, která držela ruce téměř svisle, a v takovém případě by krev stékala po celém předloktí, nikoli pod úhlem (obrázek 4).⁹

Mince na plátně?

Vědci ze STURP tvrdí, že na Turínském plátně byly otisky nápisů z malých mincí zvaných leptony. To byla údajně součást židovských pohřebních zvyklostí v prvním století, ale v žádném ze čtyř evangelií se to nezmiňuje. Vědci ze STURP dokonce tvrdí, že část nápisu je na materiálu plátna viditelná.¹⁰ To sice může znít jako přesvědčivý důkaz, nicméně při bližším pohledu to vyvolává pochybnosti.

Výzkumníci tvrdí, že písmena UCAI ze slova „TIBERIO Y KAI CAROC“ (Tiberius Caesar) jsou viditelná vedle zakřivené hole neboli lituu na něčem, co se zdá být otiskem mincí na plátně (obrázek 5). Písmeno U v UCAI tvoří horní dva pruhy písmene Y v TIBERIOY (Test the Shroud, obr. 67). V nápisu je zjevná pravopisná chyba, konkrétně v slově KAICAROC je C místo K.

To by mohlo být způsobeno tím, že mincovníci vynechali svislou čáru od K a místo toho vytvořili písmeno C. Vědci ze STURP však tvrdí, že našli čtyři leptonové mince s touto pravopisnou chybou, což znamená, že se nejedná o nic tak neobvyklého (Test the Shroud, str. 69–72).

I když takové mince mohou existovat, jedna studie dospěla k závěru, že někteří věřící lidé jsou příliš náchylní k odhalování toho, co považují za skutečná slova na relikviích náboženského významu, jako je Turínské plátno. Jinými slovy, jejich „oči víry“ mohou vidět něco, co jiní nejen nevidí, ale co tam ve skutečnosti vlastně vůbec není.¹¹ Celek písmen UCAI je dostatečně krátký na to, aby se jednalo jen o náhodný vzor, ​​který je na látce vidět.

Obr. 5

Obrázek 5: Údajný otisk nápisu z leptonové mince nad pravým okem muže na plátně. Písmena CAI jsou zakroužkována červeně (vlevo). Skutečná leptonová mince (vpravo).

Pyl

Vědecká analýza pylu se nazývá palynologie, a ačkoliv nedokáže určit konkrétní stáří výskytu objektu, může poskytnout důkazy o místě, kde se objekt nacházel. To je možné díky tomu, že pyl je velmi odolný, a různé druhy rostlin produkují rozpoznatelně odlišná pylová zrna. Palynologové (tedy vědci, kteří studují pyl) obvykle dokáží zúžit výběr pylu na rod daného rostlinného druhu a porovnáním vzorců rozšíření rostlin, zejména vzácných nebo geograficky omezených druhů, mohou tak určit místo, odkud pyl pochází.

V roce 1973 palynolog Max Frei nalepil na plátno lepicí pásku. Je zajímavé, že tím objevil pyl z dvaceti druhů rostlin. První výsledky tvrdily, že se tyto rostliny hojně vyskytují v Turecku, a to v jednom z míst, kde se plátno údajně nacházelo na své dlouhé cestě do Francie a poté do Itálie. Avšak ne všichni badatelé pylu souhlasí s Freiovou metodologií nebo závěry. Ačkoli panuje obecná shoda ohledně rostlinných rodů pylu nalezeného na plátně, identifikace druhů je podezřelá. Profesor botaniky v Turíně Silvano Scannerini říká, že je nutná důkladnější analýza. Americká skupina podporující plátno s názvem ASSIST to nedokázala, a to i přesto, že Freiovy původní lepicí pásky mají k dispozici již více než dvacet let (The Sign, str. 113–114). Nakonec tedy z palynologie plátna nemůžeme vyvodit žádný závěr.

Vonné masti

Na plátně také chybí jakékoli stopy vonných mastí. Kromě toho, že tělo zavinuli do lněných pláten, Josef z Arimatie a Nikodém (farizeus známý z Janova evangelia ve 3. kapitole) zavinuli tělo „potřené směsí myrhy a aloe“:

„Josef z Arimatie (který byl Ježíšův učedník, ale tajný, kvůli strachu z židovských představených) pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo. Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi.“ (Jan 19:38–40) (zvýraznění přidáno)

Nikodém utratil jmění za nákup 75 liber lepkavé pryskyřice z myrhy a aloe. Nejsme si zcela jisti, co je ono biblické „aloe“ (není to ta dnes běžná pokojová rostlina), ale pryskyřice myrhy je lepkavá, rosolovitá látka, která by určitě zanechala stopy. Nejenže by spojovala lněné pruhy látek k sobě, ale nebylo by možné udržet tuto směs pouze na vnitřní straně lněných pruhů.

Každý, kdo někdy pracoval s moukou, vodou a novinami při výrobě předmětů z papírové hmoty ví, jak „upatlaný“ je tento proces. Práce se směsí aloe a myrhy musela být mnohem horší.

Tři věci svědčí o tom, že se nejedná o pohřební plátno Krista: a), na plátně chybí jakékoli detekovatelné stopy myrhy, b), plátno je v pěkné, ploché konfiguraci (není žádným způsobem „nijak slepeno“) a za c), jedná se pouze o jeden kus plátna.

Antonacci sice uznává absenci myrhy nebo aloe v plátně (str. 87), ale tvrdí, že byl zkoumán pouze vnitřek plátna. To je však zavádějící. Vždyť bylo použito sedmdesát pět liber (přibližně 34 kg) směsi lepkavých vonných látek. Proto by mělo existovat mnoho důkazů o existenci této směsi.

(Viz také Díl I. a Díl III.)

Odkazy a poznámky

1. Antonacci, M., Test the Shroud at the Atomic and Molecular Levels, LE Press, LLC, Chesterfield, 2015.
2. De Wesselow, T., The Sign: The Shroud of Turin and the Secret of the Resurrection, Penguin Group (USA) Inc., New York, 2012.
3. Bennett, J. Sacred Blood, Sacred Image, The Sudarium of Oviedo, Libri de Hispania, Publications about Spain, Littleton, CO, 2001
4. Gove, H. E., Relic, Icon or Hoax? Carbon Dating the Turin Shroud, Institute of Physics Publishing, Techno House, Bristol, United Kingdom, 1996
5. Wilcox, R. K., The Truth about the Shroud of Turin, Regnery Publishing, Washington DC, 2010
6. Catechism of the Catholic Church (para 82), 2nd ed. Vatican: Libreria Editrice Vaticana, 1997
7. jewishencyclopedia.com/articles/13993-stature
8. Santachiara Benerecetti, A.S. et al. The common, Near-Eastern origin of Ashkenazi and Sephardi Jews supported by Y-chromosome similarity, Annals of Human Genetics 57(1):55–64, 1993.
9. Borrini, M. and Garlaschelli, L., A BPA approach to the Shroud of Turin, Journal of Forensic Sci ence 64(1):137–143, 2019.
10. Oommen, T.V., Shroud coins dating by image extraction. Shroud Science Group International Conference, Aug 14–17, 2008; ohioshroudconference.com/papers/p20.pdf.
11. Jordan, T.R. et al. Seeing inscriptions on the Shroud of Turin: The role of psychological influences in the perception of writing, PLoS One 10(10):e0136860, 2015 | doi: 10.1371/journal.pone.0136860.
12. Runciman, S., Some remarks on the Image of Edessa, The Cambridge Historical Journal 3(3):238–252, 1931.
13. Edessa is a town in SE Turkey very close to the biblical site of Haran (Genesis 11:32 and 12:4) and the ancient archeological site called Göbekli Tepe.
14. Leclercq, H. (1907). The Legend of Abgar, In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company. Retrieved May 15, 2019 from New Advent:newadvent.org/cathen/01042c.htm
15. Damon, P.E. et al., Radiocarbon dating of the Shroud of Turin, Nature 337:611–615, 1989.
16. Riani, M., et al. Regression analysis with partially labelled regressors: carbon dating of the Shroud of Turin, Statistics and Computing 23:551–561, 2013.
17. Rogers, R., A Chemist’s Perspective on the Shroud of Turin, Florissant, CO, 2008.
18. Rev. John Dowling, A.M., History of Romanism: From the earliest corruptions of Christianity to the present time, Edward Walker, 114 Fulton Street, New York, 1845.
19. Kalb, C., Leonardo’s enduring brilliance, National Geographic, May 2019, pp. 56–93.
20. Waldrop, M.M., Shroud of Turin is medieval, Science 242:378, 1988.
21. Wilson, I., The Shroud—The 2000-year-old Mystery Solved, Bantam Press, London, 2010, pp. 21–22.
22. This program can be obtained from imagej.nih.gov/ij.
23. Vial, G., Shrouded in Mystery, HALI (The International Magazine of Fine Carpets and Textiles) 49, 1990; Sourced from medievalshroud.com/the-medieval-weave.
24. Fanti, G., Malfi, P. and Crosilla, F., Mechanical and opto-chemical dating of the Turin Shroud, MATEC Web of Conferences 36:01001, 2015.
25. biblestudytools.com/lexicons/greek/nas/epi.html.
26. Jerome, Of illustrious men, 2; see also newadvent.org/fathers/2708.htm.
27. Origen, commenting on John 2:12.