Údajně 320 milionů let starý jantar má chemické složení kvetoucích rostlin, které ale ještě neměly být na světě.
Michael J. Oard
Z Creation.com přeložil Pavel Akrman – 07/2026. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Obr. 1
Jantar, zkamenělá stromová pryskyřice, se nachází na stále více místech po celém světě. V jantaru se nachází hmyz, peří a další organismy, ale jejich výskyt je obecně vzácný. Avšak teprve relativně nedávno byly v jantaru nalezeny dokonce i mořské organismy.1
Objeven údajně 320 milionů let starý jantar
Jantar se nachází hlavně ve vrstvách klasifikovaných jako křída a terciér. Nedávno byl však nalezen v uhlí z období karbonu v Illinois, jehož stáří činí podle uniformitariánské časové škály 320 milionů let.2,3 Toto datování je pro jantar jedním z nejstarších, ne-li vůbec nejstarším. Věří se, že karbon je dobou vlády mnoho dnes již vyhynulých rostlin v bažinách a lesích, jako například rostliny z čeledi plavuňovitých (Lycopodiaceae).
Chemie naznačuje jantar z kvetoucí rostliny
Už samotné datování o velkém stáří může někoho zvednout ze židle, ale ještě překvapivější je analýza chemického složení jantaru. Ukázalo se, že se jedná o chemii pozorovanou pouze u kvetoucích rostlin (krytosemenných rostlin), které se údajně v té době ještě nevyvinuly:
„Nejpozoruhodnějším aspektem nově objeveného karbonského jantaru je však jeho molekulární složení, které bylo dosud pozorováno výhradně u krytosemenných rostlin, jež se objevily až mnohem, mnohem později, v rané křídě.“4
Takže vědci říkají, že kvetoucí rostliny se vyvinuly mnohem dříve? Ne, tohle kupodivu netvrdí, jak dávají jasně najevo.5 Raději odmítají myšlenku, že by jantar pocházel z kvetoucích rostlin v důsledku evoluce:
„V každém případě tento 320 milionů let starý jantar rozhodně nepochází z krytosemenných rostlin, které vznikly až téměř o 200 milionů let později.“4
Evoluční záhady
Z jakého stromu tedy jantar pochází? Došli k závěru, že jantar musel pocházet z nějakého „předchůdce starověkých jehličnanů nebo jakési zvláštní vyhynulé kapradiny“.6 Jinými slovy, nevědí.7 Jejich fantazijní závěr samozřejmě zpochybňuje i analýzu, která byla provedena k určení druhu stromu, vylučujícího pryskyřici, protože se již nemohou spolehnout na chemii, ukazující na konkrétní druh stromu.
Tato vratká interpretace také znamená, že pryskyřice se musela vyvíjet hned dvakrát a v různých druzích stromů, což je závěr, který lze jednoduše zahrnout pod vychytralý název „konvergentní evoluce“:
„Objev Braye a Andersona odhaluje, že pryskyřice s extrémně podobným molekulárním složením mohou být produkovány zcela nepříbuznými rostlinami. Tato úžasná evoluční konvergence na molekulární úrovni představuje varovné poselství pro ty, kteří jantar studují.“8
Osobně považuji myšlenku konvergentní evoluce za neuvěřitelnou. Kolik prostředí je si po miliony let tak podobných, že jsou schopna neřízenými, náhodnými procesy vyvinout extrémně podobné struktury u „nepříbuzných“ zvířat? Konvergentní evoluce není nic jiného než jen další evoluční trik, který má vysvětlit desítky tisíc výjimek z hlediska srovnávací anatomie v jejich „prokázané“ evoluci.
Vyloučení kvetoucích rostlin jako logického původu jantaru je jedním z častých příkladů kruhového uvažování, které evolucionisté používají k vytváření uhlazeného obrazu jejich evolučního scénáře. Je to svědectví o tom, že tzv. přesnost evolučních událostí vzniká zavrhováním nebo minimalizováním anomálií. Tento příklad také názorně ukazuje, jak je prakticky nemožné vyvrátit evoluční paradigma.
Odkazy a poznámky
- Oard, M.J., Marine fossils in amber suggest the Flood log-mat model, J. Creation 24(1):9–10, 2010.
- Bray, P.S. and Anderson, K.B., Identification of Carboniferous (320 million years old) class Ic amber, Science 326(5949):132–134, 2009.
- Grimaldi, D., Pushing back amber production, Science 326(5949):51–52, 2009.
- Grimaldi, ref. 3, p. 51.
- Bray and Anderson, ref. 2, p. 134.
- Ehrenberg, R., Flowerless plants also made form of fancy amber, Science News 176(9):5, 2009.
- Ehrenberg, ref. 6, p. 6.
- Grimaldi, ref. 3, p. 52.