Aneb záchranná evoluční monstra z říše pohádek podle scénáře „přerušovaných rovnováh“
Z answersingenesis.org přeložil Pavel Akrman – 06/2026.
Úvodní obrázek: Vlevo schema fosilního záznamu, kdy za žlutou vrstvou (po dlouhých milionech let stáze) se náhle objeví zcela odlišné fosilní druhy – to má být údajně důsledek náhlé změny organismů v řádu pouhých tisíců let, takže se nestačily vytvořit přechodové mezičlánky.
Od dob Darwina hledají evolucionisté ve fosilním záznamu historické důkazy o evoluci – jenže výsledky přinášely stále nepříjemnější potíže. Nyní tedy už možná většina z nich připouští, že fosilní záznam neukazuje postupnou přeměnu nějakého živého organismu ve zřetelně odlišný druh. Dali tím jasně najevo, že se nenechají odradit pouhým nedostatkem důkazů, natož aby vzali v úvahu Stvořitele, který může tuto záhadu vysvětlit. Evolucionisté raději doufají v pomoc monster!
Všechna zvířata a rostliny se ve fosilním záznamu objevují náhle, a nepředcházejí jim nějaké přechodové fáze. Zatímco některé z těchto zkamenělých organismů vyhynuly, mnohé z nich přetrvávají až do současnosti v podobě, která se v podstatě neliší od jejich původní podoby nebo vykazuje pouze minimální variabilitu.
Například netopýři se ve fosilním záznamu objevují náhle, bez důkazů o nějakých „předchozích“ předcích. Fosilní netopýři mají všechny stejné charakteristické rysy, které vidíme u netopýrů dnes, včetně mimořádně dlouhých blán na předních končetinách a „dozadu“ směřujících zadních končetin. (Netopýří kolena a prsty na nohou směřují do stran!) Dokonce i charakteristický tvar netopýří lebky, který slouží k přenosu zvuku do uší pro navigaci pomocí sonaru (lokace ozvěny), je u fosilních netopýrů stejný jako u všech moderních netopýrů.
Absence byť jen jediného příkladu souvislé fosilní posloupnosti, ukazující postupné fáze evoluce určité rostliny nebo živočicha, se pro evolucionismus jistě může jevit jako nepřekonatelný problém. Evolucionisté si byli tohoto problému plně vědomi již dlouho a cítili nutnou potřebu ho vysvětlit všemi možnými prostředky – kromě opuštění své víry v samotný evolucionismus, pochopitelně. V roce 1944 hovořil o těchto chybějících přechodových formách evolucionista George Gaylord Simpson ve své knize Tempo and Mode in Evolution:1
„Jejich absence je natolik univerzální, že ji nelze bez okolků připsat náhodě, a vyžaduje tudíž určité úsilí k nalezení speciálního vysvětlení, jak se dnes domnívá již velká část paleontologů.“
Paleontologové se skutečně snažili představit si nějaké „speciální vysvětlení“ toho, jak by mohla probíhat progresivní evoluce, aniž by zanechala fosilní důkazy. Vzhledem k tomu, že evoluční spekulace se jen zřídka kdy nechaly omezovat požadavky na experimentální ověření, evolucionisté nyní popustili uzdu své fantazii a vymysleli vskutku bizarní scénář pro tento nedostatek důkazů.
Ve 30. letech 20. století paleontolog Otto Schindewolf dospěl k závěru, že chybějící mezičlánky ve fosilním záznamu vlastně vůbec nechybí, protože tam zkrátka nikdy nebyly! Schindewolf vyjádřil domněnku, že všechny hlavní evoluční změny musely probíhat v samostatných velkých krocích. Navrhl například, že v určitém okamžiku evoluční historie plaz snesl vejce, ze kterého se vylíhl pták! Tuto bizarní myšlenku v roce 1940 prosazoval i genetik Richard Goldschmidt z Kalifornské univerzity v Berkeley. Stejně jako Schindewolf se Goldschmidt smířil s faktem, že skutečné přechodové formy nebyly nalezeny i přes více než sto let hledání, a že evoluční teorie se s touto skutečností prostě musí nějak vypořádat.
Goldschmidt se snažil rozvinout Schindewolfovu teorii evoluce prostřednictvím jednotlivých velkých kroků vymýšlením nějakého věrohodného mechanismu. Navrhl, že odpověď by mohla spočívat v takzvaných embryologických monstrech (organismy, který se vyvíjejí s dramatickými, patologickými malformacemi, jako např. občasné narození dvounohé ovce nebo dvouhlavé želvy). Goldschmidt připustil, že taková monstra v přírodě sice jen zřídka přežívají, ale doufal, že při dostatku času by některá monstra mohla být ve skutečnosti lépe uzpůsobena k přežití a rozmnožování než jejich normální sourozenci.
Goldschmidt tuto monstrózně beznadějnou spekulaci nazval „teorií nadějných monster“. Protože samozřejmě neexistoval ani sebemenší důkaz pro podporu takové myšlenky, téměř všichni evolucionisté té doby ji s posměchem odmítli. Goldschmidt však svým kritikům pohotově připomněl, že ani pro jejich postupnou evoluci neexistují sebemenší důkazy!
Teorie nadějných monster tedy málem skončila spolu s „teorií rekapitulace“ na smetišti opuštěných evolučních spekulací, ovšem nebýt Stephena Jaye Goulda a Nilese Eldredge. V roce 1972 tito vlivní evolucionisté vzkřísili již dávno vyhaslou teorii nadějných monster, ale dali jí úctyhodnější název: „Punctuated Equilibrium Theory“ neboli teorie přerušovaných rovnováh. Tato hypotéza (nedůvodně) staví na těchto pilířích:
Stáze – dlouhé období stability (rovnováha): Druhy zůstávají po miliony let téměř neměnné. Jejich vývoj je v této fázi „zamrzlý“ a přizpůsobují se jen minimálně.
Rychlé vývojové skoky (přerušení rovnováhy): Vznik nového druhu (speciace) probíhá v geologickém měřítku velmi rychle – v řádu pouhých tisíců let. Tento proces údajně může být vyvolán vnějšími vlivy (změna klimatu, izolace malé části populace na okraji areálu).
Obr. 1
Údajně proto se evoluční mezičlánky organismů ve fosilním záznamu neobjevují, protože tyto přechodové organismy byly krátkodobé, extrémně nestabilní druhy, které se, jako naschvál, nečekaně rychle vyvinuly ve stabilní druhy. Evoluce každého organismu je tedy charakterizována jednak dlouhými obdobími rovnováhy (stáze, bez evoluční změny), během nichž vzniká mnoho potomků, a tedy i mnoho fosilií – a poté relativně rychlými výbuchy evoluce, které nezanechaly žádný fosilní záznam.
V květnovém čísle časopisu Discover z roku 1981 Gould vysvětlil, že „tyto dvě pozoruhodné skutečnosti fosilního záznamu (tj. geologicky náhlý vznik nových druhů a neschopnost se poté změnit) vlastně … předznamenaly“ tuto novou evoluční teorii!2
Zatímco dnes většina evolucionistů (nepříliš ochotně) přijala teorii přerušovaných rovnováh jako jedinou cestu ze svízelné situace (tj. bez důkazů), někteří se tvrdohlavě drží klasického darwinismu. A právě tato zdiskreditovaná verze evoluce je v našich školách obecně dosud vyučována jako „fakt“. Eldredge zpochybnil klasické darwinisty a připomněl jim, že kdyby ve fosilním záznamu našli byť jen jedinou zjevnou sérii přechodových forem, mohli by teorii přerušovaných rovnováhy snadno vyvrátit; jenže to se dosud nikomu nepodařilo. Náhlý výskyt relativně neměnných organismů ve fosilním záznamu je samozřejmě dokonale v souladu se zvláštním stvořením, ale většina evolucionistů považuje myšlenku všemocného Stvořitele za jednoduše nemyslitelnou.
Mnoho argumentů, které Eldredge a Gould použili k vyvrácení klasického (tj. průběžný, pomalu postupující vývoj krůček po krůčku) darwinismu zní tak, jako by se ve skutečnosti snažili podpořit zvláštní stvoření, ale to sotva mohlo být jejich záměrem. Gould například ve svém pravidelném sloupku v časopise Natural History (květen 1977, str. 12–16) kritizoval klasické evolucionisty za to, že se v zoufalé snaze vysvětlit neexistující mezičlánky odvolávají na „extrémní nedokonalost“ fosilního záznamu.
Namítl, že i kdybychom tento „tradiční únikový manévr“ připustili, stále by to neodpovědělo na tu největší otázku – životaschopnost samotných přechodových forem. Gould poukázal na to, že je těžké si představit, jaký by z toho přechodové formy živočichů procházející mezistupni evoluce měli prospěch nebo dokonce jak by vůbec přežili, a ptal se:
„Je možné si vymyslet nějakou vhodnou posloupnost přechodových forem, tj. životaschopných, funkčních organismů, mezi předky a potomky? Jakou selekční výhodu mají ty počáteční nedokonalé fáze pozdějších užitečných struktur? K čemu je např. jen poloviční čelist nebo půlka křídla?“
To je dobrá otázka: K pochopení toho, co Gould říká, stačí si jen zkusit představit nějakou myš, která se velmi pomalu mění v netopýra. Čtenář se v tomto bodě může oprávněně ptát, k čemu potom je ta čirá evoluční spekulace – a proč se tak hrdě vyučuje v našich školách jako „prokázaný fakt“?
Odkazy
- Simpson, George Gaylord: Tempo and Mode in Evolution. Columbia University Press.
- Přelomová esej Stephena Jaye Goulda pod názvem „Evolution as Fact and Theory“ byla publikována v květnu 1981 v časopise Discover, Květen 1981.