Neočekávaně rozmanité instrukce v embryích much, a nedávno objevené pružiny na nohou u skákavých brouků, silně svědčí pro stvořený design.
Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 04/2026. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Zvířata po celém světě se pyšní úžasnými konstrukčními rysy, které popírají evoluční očekávání, a zároveň svědčí o Stvořitelově moudrosti. Zde se stručně podíváme na dva příklady, které byly nedávno publikovány ve vědeckých časopisech. První vyvrací evoluční očekávání ohledně dědění genů a jak embryonální instrukce způsobují diferenciaci od hlavy po ocas. Druhý příklad popisuje nově objevený skákací mechanismus u drobného hmyzu, který inspiroval vědce při návrhu nové robotické nohy.
Homologie je naprosto úžasná!
„Homologie“ znamená podobnost částí těla různých tvorů, a říká se, že je způsobena evolučním procesem od společného předka. Darwinova teorie předpovídá, že podobné tělesné plány, struktury a geny se zachovávají a předávají novým druhům. Důkazy však homologii zcela rozmetaly. Jak by mohla první buňka vyvíjejícího se embrya určit, který konec je který? Dnes již dobře víme, že instrukce pro orientaci organismu (levý/pravý, přední/zadní, hlava/ocas) poskytuje genetická informace. Navíc bylo zjištěno, že geny v embryích, používané pro orientaci, nejsou u různých druhů konzervované, ale liší se i u „blízce příbuzných“ druhů.
Nedávná studie všech druhů much, kterou provedli vědci z Chicagské univerzity ukazuje, jak lze geny se základními rolemi v raném vývoji embryí rychle odebrat a přenastavit, aniž by se změnil tělesný plán a funkce mouchy. Jejich publikovaný článek v eLife uvádí následující:
„Až na velmi málo výjimek mají zvířata konce ‚hlavy‘ a ‚ocasu‘, vyvíjející se již v embryonálním stádiu. Geny zapojené do specifikace těchto konců se u jednotlivých druhů liší, a dokonce i blízce příbuzní tvorové mohou používat pro stejné role různé geny.“1
Obr. 1: 22 hodin staré embryo octomilky (Drosophila) – hlava je na obrázku vlevo.
U některých octomilek a pakomárů se hlava a ocas liší akumulací genových produktů na jednom konci vajíčka – mechanismus, jakým se to děje u jiných druhů much, však nebyl jasný. Nová studie odhalila docela nečekanou rozmanitost instrukcí na předním konci vajíčka u druhů tak rozmanitých, jako jsou mouchy, můry a komáři. Proč nečekanou? Je to proto, že zjištění neodpovídají evolučním očekáváním. Evolucionisté by tyto výsledky nepředpokládali, protože jsou zcela v rozporu s myšlenkou homologie. Něco tak zásadního, jako je orientace organismu, mělo být podle nich fixováno až mnohem hlouběji v „evolučním čase“, až poté to mělo být zachováno a zděděno. V tomto článku odkryjeme další těžký problém v darwinovské evoluci, který způsobí v teorii chaos, i když to uznají jen poctivě smýšlející evolucionisté.
Evoluční hypotéza je už ze své podstaty tvárná – ale myšlenka, která chce vysvětlit úplně všechno, nakonec nevysvětlí vůbec nic. Práce výzkumného týmu ve skutečnosti poukazuje skvělým způsobem na božský design: k naprogramování softwaru organismu tak, aby byl „naporcován“, změněn a používán na různých místech, k různým účelům, a současně u různých druhů, je zapotřebí nepředstavitelná inteligence. Velmi hlasitě tu mluví o Tvůrci, nikoli o společném původu.
Skákající brouci ohromují i nejbystřejší mozky!
Obr. 2: Skákavý brouk (dřepčík lilkový), Psylliodes dulcamarae (čeleď Chrysomelidae).
V zadních nohou několika druhů drobných mandelinek (Blepharida sp., Longitarsus sp. a Psylliodes sp.) byl objeven pozoruhodný dosud neznámý katapultovací mechanismus, který ohromuje vědce svou silou a elegancí.2 To je úplně něco jiného, než i tak úžasný ozubený převod objevený u podobných brouků. Tito „skákající brouci“ vykazují neuvěřitelné skokové vlastnosti, které předčí i schopnosti blech. Článek v ZooKeys to popisuje jako „…nesmírně účinnou metodu, jak se vyhnout potenciálním predátorům.“3
Skok jednoho z těchto „bionických brouků“, Longitarsus anchusae, byl změřen na 289násobek délky jeho těla! Jiný druh, Psylliodes affinis, zažívá během vzletu přetížení až 266 g ((tj. násobky gravitačního zrychlení). Vzhledem k tomu, že astronauti při startu rakety obvykle zažívají přetížení maximálně 3 g (své tělo cítí 3x těžší) a piloti stíhaček nedokážou vydržet více než 9 g po dobu několika sekund, jsou tito drobní brouci zcela ohromující! Vědečtí výzkumníci nevysvětlili (kromě chabých evolučních frází) schopnost brouků žít i na takové „rychlostní dráze“; například tvrdili, že schopnost skákat je „jednou z klíčových adaptací“, díky nimž jsou tito brouci tak rozmanitou skupinou tvorů.
Obr. 3: Skákavý brouk Psylliodes affinis (čeleď Chrysomelidae).
Chtěli však samozřejmě odhalit tajemství odrážení brouků, a použili k tomu několik chytrých technik.4 Ukázalo se, že brouci mají v zadních nohách pružinový mechanismus. Vědci však místo toho, aby připsali zásluhy Stvořiteli, opět tvrdí, že se to vyvinulo jako způsob ukládání elastické potenciální energie. Jak se ale tito brouci vyhnuli predátorům, než si vyvinuli tuto schopnost skákat? Mrtví brouci nepředávají své geny další generaci.
Pružina se skládá ze tří pohyblivých částí připojených ke svalům, což je ústrojí, které se jistě dá kvalifikovat jako „neredukovatelně složitý mechanismus“: pro fungování takového systému musí být přítomny společně všechny jeho součásti. I když je nemožné si představit, jak by se to postupně vyvíjelo, ale v každém případě to muselo být od začátku kompletní, aby brouk získal výhodu v přežití.
Vědci shledali skákací sílu a zrychlení těchto brouků jako obzvláště ohromující, a ze všech známých skákavých druhů hmyzu by snadno získali zlatou medaili – stříbro a bronz by získali blechy a kobylky. Často jsme již v CMI psali o vědcích, kteří se inspirují přírodním světem a napodobují ho, aby získali nová technická řešení. V tomto případě se vědci inspirovali mechanismem v nohou brouků k návrhu robotického designu končetin (popsaného v recenzi Journal of Creation2). Je ironií, že vědci ve svém článku zmínili „design“ tucetkrát – jinak to zkrátka nešlo! Samozřejmě, takové inženýrské zázraky poukazují na tvůrčí genialitu, která má nekonečně daleko k nějakým slepým, darwinovským evolučním procesům.
Shrnutí vědeckých poznatků
Podívali jsme se na dva Bohem stvořené plány, které popírají evoluci: genetické instrukce pro orientaci embrya, a neuvěřitelný odraz „bionického“ brouka. Vědci právem žasnou nad takovými plány, ale žel, nepřipisují je Stvořiteli. Bůh má však plné právo na uznání. Čím hlouběji se vědci noří do anatomie, fyziologie a chování různých tvorů, tím více objevují věci, které zcela odporují darwinovské evoluci (neřízené, náhodné, postupné, drobné změny). Navíc ti stejní vědci při kopírování takových systémů nevědomky odhalují úžasné důkazy o vynikajících konstrukčních řešeních našeho Stvořitele Boha!
Kéž by lidé dokázali duchovním zrakem vidět věci takové, jaké jsou. Křesťané se musí modlit, aby i ostatní rozpoznali Boží stvoření a vzdali mu náležité uznání. Stvořitel zanechal Svůj podpis v celém Svém stvoření nesčetnými způsoby, a Písmo správně říká: „Jeho neviditelné vlastnosti, totiž jeho věčná moc a božství, jsou od stvoření světa jasně patrné z věcí, které byly učiněny. Proto nemají výmluvu.“ (Římanům 1:20)
Protože lidé jsou nadále soustavně krmeni falešnou představou, že geniální design v přírodním světě je pouze výsledkem neřízených přírodních procesů, budeme i my nadále poskytovat našim čtenářům informace, které vyvracejí pochybnosti, posilují víru a vzdávají čest Bohu. Opakovaně jsme viděli, že je lze efektivně využít jak k obhajobě Písma, tak i k opravdovému otevření mysli pravdě o Stvořiteli, Ježíši Kristu a Jeho Stvoření.
Odkazy
- Yoon, Y., et. al., Embryo polarity in moth flies and mosquitoes relies on distinct old genes with localized transcript isoform, eLife, pp. 1–30, 8 October 2019 | Doi: 10.7554/eLife.46711.
- For a detailed description, see: Cox, G., Newly discovered jumping beetle mechanism inspires bionic design, Creation 34(3):3–4, December 2020.
- Ruan, Y., et. al., The jumping mechanism of flea beetles (Coleoptera, Chrysomelidae, Alticini), its application to bionics and preliminary design for a robotic jumping leg, ZooKeys 915:87–105, 24 February 2020.
- Micro-computed tomography (micro-CT scans), 3D computer reconstructions, high-speed filming and light microscope dissection.




