Zárodečné sémě života-stvoření, samoplození a emergentní teorie

pavelkabrt Vesmír, astronomie Napsat komentář

(The Primordial Seed of Life: Creation, Spontaneous Generation, and Emergence Theory)
Kareem I. Batarseh* Publikováno 5/2007, CRSQ, roč. 44, zima 2008, č. 3, str. 195-201 – přeložil M. T. – 4/2008, zdroj (PDF) – Creationresearch.org

Přehled

V této práci zkoumám původ vesmíru v termínech složitosti a řádu přítomných v pozemském životě, a to analyzováním designu vesmíru založeném na „inteligentním plánu“ stvoření. Tento článek je založen na množství vědeckých zdrojů a zabývá se otázkou, zda existuje inteligentní mimozemský „Tvůrce“ či zda veškerý vesmír vyšel pouze ze „samoplození“. Opírajíc se o různé příklady vybrané z matematických, vědeckých i filozofických zdrojů, zamýšlím podat rozhodující svědectví o mezeře, která existuje mezi reálným stvořením a pouhým dogmatem o samoplození. Diskutuji dále o emergentní teorii a udávám konkrétní příklad selhání této teorie. Výsledek napovídá, že ony dva zdánlivě velmi různé pohledy – ani se neodehrávající v prostorech majících tentýž rozměr – jsou vlastně rovnocenné. Těmito dvěma pohledy je lidské vnímání a fyzika.

„Tu zformoval Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Genesis 2:7).
„Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh.“ (Židům 3:4).

Úvod

Zákony, které řídí vesmír, jeho astronomickou strukturu a jeho vnější podmínky, ovlivnily naše myšlení a jednání jemným a nesporným způsobem. Jsme součástí kosmického prostoru, který je nezměrný. Podstatné a těžké otázky, které nám přicházejí na mysl, se týkají zdroje věcí: Kdo stvořil ono množství souhvězdí, složitost, kterou vidíme v živých tvorech, a tu spoustu různých druhů organizmů? A především, kdo stvořil nás? Tyto otázky, ve své účelnosti i složitosti, volají po odpovědi.

Hlavním záměrem předkládaného eklektického díla je zodpovědět přijatelně tyto otázky ve smyslu, který je založen na repertoáru vědeckých zdrojů. Mým vzorem bude otázka, zda inteligentní, mimozemský „Tvůrce“existuje či zda vše, co máme zde ve vesmíru, vzniklo pouze „samoplozením“. Čerpajíc z rozmanitých příkladů z matematických, vědeckých, a filozofických zdrojů, chtěl bych dát rozhodující argumentaci ukazující mezeru, jež existuje mezi stvořením a samoplozením. V této snaze půjdu po cestě sahající od makroskopické krajiny vesmíru, zahrnující struktury jako jsou galaxie a shluky galaxií, až dolů do mikrosvěta nejmenších živých čipů skladujících informace na molekulární úrovni – RNA a DNA. Posléze ukážu, že existuje skryté propojení a jemné energetické vazby mezi samotným vesmírem a mikrosvětem.

Fyzikální diktum

Složitost

Všichni hloubáme nad otázkou svého původu. Staří Řekové dlouho probírali tento únavný problém, totiž otázku života na zemi. Kreacionisté chápou původ života jako přímý produkt inteligentního plánu Stvořitele, který přesahuje náš časoprostorový svět. Tento Tvůrce pronikl závojem našeho tři a půl dimenzionálního vesmíru, a pak aplikoval informaci a biochemické know-how na hmotu. Přímo stvořil nekonečně složité „stroje“ jako je srdce, játra a ústřední nervová soustava. Materialisté na druhé straně tvrdí, že život se vší svou složitostí byl vytvořen souhrou přírodních zákonů a času působících na neživou hmotu – šťastnou shodou náhod (samoplození). Složité orgány jako srdce jsou chápány buď jako výsledek pečlivého plánu a prozíravosti či jako produkt slepých a namátkových sil. Když odložíme všechny kudrlinky, základní otázka v debatě o zárodečném semeni života zní: Stvoření či samoplození?

Obrovský vesmír kolem nás je naplněn spoustou hmoty utvářené jako planety, hvězdy a mrtvé hroudy nebeské hmoty jako jsou galaxie či kupy galaxií. Ačkoli je vesmír obrovský, většina jeho objemu je vlastně prázdná. Hmota našeho vesmíru se řídí zákony kvantové mechaniky, jež praví, že hmota je věčná; její velký objem je tedy důsledkem její expanze. Jádrem tohoto konstatování je fakt, že hmota a prostor jsou důležité pro naši existenci velmi zvláštním způsobem, který na první pohled nemá význam, pokud nezabrousíme hlouběji do řádu a plánu vesmíru. Mohli bychom očekávat, že náš úžasný kosmický inventář bude rozhozen všude chaotickým a nepořádným způsobem, zrcadlícím skutečnost, že příroda zkoumá všechny možnosti cestou pokusu a omylu, ale to je pouhé zbožné přání. Když se podíváme na věci hlouběji, nemůžeme se ubránit dojmu, že existuje skrytý řád manifestující se ve stvoření.

Než půjdeme dál ve zkoumání hmotové struktury našeho vesmíru, podívejme se nejdříve na něco nám bližšího: naši planetu Zemi. Abychom viděli plán v akci, srovnejme náš Měsíc a Zemi. Měsíc je pustý a mrtvý, zatímco Země je planetou podporující život s promyšlenou a kolosální složitostí, která je s to udržovat biochemickou rovnováhu. Ale proč tomu tak je? Důvodem je, že Země má biosféru složenou z nezbytných život podporujících sloučenin jako je kyslík, dusík, kysličník uhličitý, a voda. Avšak obraz překračuje tento rámec a zahrnuje skrytou sílu, díky níž je možný na Zemi život, totiž gravitaci. Kdybychom měli přemístit naši atmosféru na měsíc, všechny ty plyny by zmizely z jeho povrchu, jelikož jeho přitažlivost není dost silná, aby přitáhla tyto plyny dolů. Existuje jemná rovnováha, která se manifestuje tak, že je-li přitažlivost planety příliš velká, pak inter- a intraatomové molekulární a chemické vazby, které drží naši strukturu, by byly okamžitě rozbity jako důsledek enormní přitažlivosti. Jádrem věci je fakt, že planety s existencí života by se měly pohybovat v rámci kritické velikosti. Taková obrovská složitost nemůže být prostě produktem náhodných sil, ale spíše výsledkem podivuhodného a pečlivého plánu.

Uspořádání vesmíru ve velkém měřítku

V přemýšlení o vesmíru je jednou z největších záhad, jimž čelí kosmologové, evoluce a strukturní tvarování ve vesmíru. Nikdo nemůže popřít působivý vzhled spirál v ramenech mnoha galaxií jako je ta naše, Mléčná dráha. Galaxie jsou považovány za místa zrození hvězd, jejich smrti a evoluce, a jsou považovány za základní strukturální stavební jednotky vesmíru. Od počátku moderní kosmologie se vědci zabývají odhalováním mechanizmů, na nichž spočívají strukturní tvary galaxií a jejich prominentních rysů a vnitřních vlastností. Zatímco bylo vyvinuto mnoho modelů s rozdílnou složitostí k vysvětlení původu galaxií od jejich zárodečných struktur, neexistují rozsáhlejší empirické důkazy, které by podporovaly kterýkoli z oněch scénářů o počátcích, na nichž jsou tyto modely založeny. Takže naše chápání formování galaxií zůstává iluzorní a fragmentární. Obecně však víme, že rovnováhy dvou sil jsou odpovědné za takové struktury. Například, hvězdy si udržují svou integritu rovnováhou mezi dvěma protikladnými silami, dovnitř působící přitažlivostí a navenek působícím tlakem vodíkového plynu produkovanému díky jaderným reakcím v blízkosti jader hvězd. Galaxie naproti tomu vykazují dovnitř působící gravitaci, tlačící hvězdy do nitra galaxie, a rotaci hvězd, jak obíhají kolem středu galaxií či kupy galaxií. Můžeme proto pozorovat, že existuje jemná rovnováha mezi takovými silami a pečlivý plán, který je řídí.

Všechny věci jsou složeny z úzce provázaných řad atomů, včetně galaxií, hvězd, planet , stromů, lidských bytostí, hmyzu, buněk, DNA a atomů. Jediný atom by tedy měl mít tutéž hustotu jako skupina těchto atomů, z nichž jsou složeny. Mají-li dvě věci podobnou hustotu, pak poměr jejich hmotnosti (M) k objemu (V)musí být stejný (Barrow, 1995). Je též známo, že objem je úměrný třetí mocnině průměrné lineární délky (r3), bez ohledu na tvar; tedy

M= kr^3 (1)

Kde k je libovolná konstanta.

Určíme-li logaritmus (log) obou stran rovnice 1, dostáváme

log M = log k + 3 log r (2)

Zárodečné sémě života_logaritmická škálaZárodečné sémě života_logaritmická škála

Rovnice 2 nám říká, že pokud bychom měřili relativní rozdělení hmoty a velikosti začínajíce od nejmenšího jediného atomu až k masivním galaxiím, a vynesli M versus r na log-log souřadnicový systém, měli bychom dostat lineární vztah se směrnicí /sklonem/ 3. A vskutku je tomu tak, a takový vztah je znázorněn na obrázku 1.

Při prohlížení obrázku 1 můžeme vidět, že všechny tyhle pevné objekty leží podél rovné linie (přerušované čáry). Když uplatníme metodu nejmenších čtverců na data obrázku 1, získaná směrnice je 2.91 – 3, a korelační koeficient je stanoven na 0.93. Tato matematická fakta platí zcela jasně od velmi odlišného, nejmenšího atomu (atomu vodíku) až k největším pevným strukturám vesmíru, galaxiím. Poučení, jež z toho plyne, zní, že existuje uspořádaná, skrytá vazba, která řídí náš vesmír a platí od nejmenších po největší struktury vesmíru. Takže proměny století fyzikálních objevů nás varují, abychom nebyli dogmatičtí, a naznačují implicitně, že úrovně struktury jsou vlastně dělitelnými součástmi většího obrazu, kde vše je nekonečně provázáno.

Filozofické diktum

Aristotelés tvrdil ve čtvrtém století př. n. l., že členěný vzor, s nímž se setkáváme v živých systémech, je důkazem božského partnera. Uváděl ve své knize Metafyzika část II, že příčiny jsou konečné v řadě událostí a musí existovat první příčina, v níž řetěz vysvětlení automaticky vede k návratu, jelikož nekonečný návrat je nesmyslný (Feinberg a Shafer-Landau, 2005). Tahle myšlenka o první příčině může být považována za meta-příčinu se schopností vytvářet nové řetězce událostí, aniž by potřebovaly předchůdce. Kráčeje v Aristotelových stopách, Tomáš Akvinský ve třináctém století také podepřel tento názor, o němž mluvil jako o „teleologickém argumentu“, jedním z jeho čtyř argumentů pro Boží existenci. Důkaz existence Boha či plánovače v moderních dobách podal anglikánský duchovní a filozof jménem William Paley ve svém argumentu o hodináři (Paley, 1802). Paley užívá analogii, jež existuje mezi stroji a strukturami nalézanými v živých systémech. Tvrdil, že kdybychom našli hodinky v pustém poli, logicky bychom předpokládali, že byly navrženy a nevznikly náhodou. Podobně, jelikož život na Zemi má všechny znaky důvtipu čili plánu jako jej má stroj, musel existovat plánovač pro takový život.

Skotský filozof David Hume, který žil mezi 1711 a 1776, napadl tento dlouho zastávaný argument. Podle Humea (1981) je slabinou argumentu analogie o hodináři otázka, zda podobnosti sedí či nikoli, a, pokud tomu tak je, do jaké míry. Tvrdil, že složité, strojům podobné struktury nalézané v živých rostlinách a zvířatech jsou jenom zdánlivě plánovitě uspořádány; jsou jenom na povrchu jako stroje, ale v podstatě přirozené. Tyhle „ne-stroje“, jak tvrdil, jsou „přirozené“ a proto nepotřebují plánovače ani tvůrce. Dále tvrdil, že omyl tohoto tvrzení pochází z faktu, že velké artefakty jako budovy staví skupina lidí a ne jednotlivec či tvůrce. Dále tvrdil, že je-li třeba plánovač, pak také tento plánovač musí vyžadovat plánovače vyššího a zdůvodňování analogií pokračuje ad infinitum. Tvrdil, že teleologický důvod pro Boha prezentovaný Paleyem by byl pravdivý, pokud, a pouze pokud, by byly organizmy hluboce analogické na molekulární úrovni se stroji (Hume, 1981).
Nedostatek informací o molekulární struktuře živých systémů v časech Humeho a Paleyho vytvořil pro jejich úvahy neproniknutelnou změť dohadů, jelikož neexistovaly prostředky k ověření Paleyova tvrzení, že živé systémy jsou ve skutečnosti malé a/nebo velké stroje. V důsledku toho téměř dvě stě let vědečtí materialisté tvrdili, že Paleyův argument je chybný a neplatný a že hypotéza Boha je povrchní a sporná.

Biologické diktum

Ve druhé polovině dvacátého století postavily hluboké a překvapivé objevy ohledně molekulární struktury a funkce živých systémů materialistické schéma původu života „samoplozením“ do pochybného světla. Na poli molekulární biologie, objev za objevem odhaloval, že živé systémy obsahují struktury, jež odpovídají v každém ohledu moderní definici stroje. Ve skutečnost se ukázalo, že paralela mezi živými systémy a stroji se rozprostírá po celé šíři až na úroveň molekuly. Podle laureáta Nobelovy ceny Jacquese Monoda jsou stroje účelné (teleonomické) agregáty hmoty, které využívají energie ke konání práce (Monod, 1971). Jádro experimentální vědy i technické praxe potvrzuje, že všechny stroje jsou výsledkem účelného plánu vycházejícího z inteligentního zdroje. Evoluční teorie tvrdí, že neživá hmota, která nedisponuje plány, know-how, či účelností, se vyvinula ve stroje náhodou! Žádný jiný obor vědy netvrdí, že stroje mohou vzniknout náhodou.
Humeovy názory na stvoření sdílí též Richard Dawkins (1985), jenž se spoléhal na pravděpodobnost jako kritérium pro definici složitého biologického organizmu. Hlavním rozdílem mezi Dawkinsovým a Paleyovým vysvětlením je to, že Paley připisuje vývoj složitých struktur stvořiteli, zatímco Dawkins jej založil na trivialitách a náhodných událostech pracujících v rámci sil, o nichž se předpokládá, že tkví ve veškeré hmotě.

Prvotním cílem otázky po původu života je problém, jak takové neuvěřitelně složité molekuly mohou zvládnout rozmnožení, opravy a metabolizmus živých věcí. Jakákoli myslitelná teorie původu života „samoplozením“ by měla vysvětlit původ tohoto chemického hardware. Podobně jako počítače, živé systémy potřebují mnohem více než pouhý hardware k vykonávání funkcí; vyžadují též software čili kódovanou informaci k řízení aktivit buněčného hardware. A opět jako u počítačů, tento software musí tkvít v každém živém systému. Na rozdíl od počítače, živé systémy mají též úžasnou schopnost rozmnožovat se a předávat další generaci jak hardware tak software čili genetický kód.

Nikdo nemohl plně znát povahu téhle zakódované informace před rokem 1953, kdy James Watson a Francis Crick rozluštili strukturu DNA (Watson a Crick, 1953). Způsobili revoluci v našem chápání buněčného růstu a metabolizmu. Nyní víme, že růst a metabolizmus veškerého života na Zemi je pečlivě kontrolován jazykovým postupem zvaným genetický kód, obsaženým v molekule DNA, která řídí akce buněčného hardware. Základními otázkami zde jsou ty, odkud se vzal tento kód a pravidla, jimiž je řízen. V posledních 25 letech, obor informační teorie vrhl značné světlo na povahu kódů a programů. Podobně jako počítače, ani „samoplození“ nemůže vynalézt takový hardware a/nebo software zachované spolu s nutnými instrukcemi a informací potřebnými k provádění různých úkolů. Tento fakt představuje vážnou hrozbu pro materialistický scénář původu života. Abychom zvládli tento problém a našli řešení, musíme se spolehnout na božskou intervenci, „Stvořitele“. Když mluvil o původu života, Francis Crick, držitel Nobelovy ceny za biologii, konstatoval roku 1981 (Crick, 1981):

Poctivý člověk, vybavený veškerými znalostmi, jež máme dnes k dispozici, by mohl jenom říci, že, v jistém smyslu, původ života se jeví v současnosti jako téměř zázrak (str. 88).

Roku 1970 se světoznámý britský astronom Sir Frederick Hoyle rozhodl vypočítat matematickou pravděpodobnost samoplození z předbiologické polévky, aby vysvětlil původ života (Hoyle, 1981). Za použití zákonů matematiky, chemie a termodynamiky vypočítal pravděpodobnost samoplození pouhých proteinů jediné měňavky a zjistil, že činí 1 ku 1040 000. Hoyle pevně věřil v dogma o samoplození, ale toto číslo změnilo jeho názor. Hoyle (1981) konstatoval (Missler, 1996):

Pravděpodobnost vytvoření života z neživé hmoty je jedna ku 40 tisíc nul za ní. To je dost na to, aby byl Darwin pohřben i s celou teorií evoluce. Neexistovala předbiologická polévka, ani na téhle planetě ani na žádné jiné, a pokud počátky života nebyly náhodné, musely být produktem účelné inteligence (str. 60).

Námitkou proti Hoylovu dílu je fakt, že nezahrnul do svých kalkulací náhodné vytvoření DNA, RNA, či buněčné membrány, jež uzavírá a drží buňku pohromadě. Stručně řečeno, nezahrnul nutné součásti, jež tuto mikromašinku udržují v chodu.

Fyzik z univerzity v Yale, profesor Harold Morowitz, zachránil situaci postulováním realističtějšího odhadu pro samoplození bakterie, který zahrnul informace chybějící v Hoylových výpočtech (Hynek a Vallee, 1975). Konstatoval, že pravděpodobnost pouhé jediné bakterie vytvořivší se náhodou je jedna ku 10100 000 000 000. Další významní vědci včetně Carla Sagana propočítali statisticky evoluci člověka náhodou, a výsledky jsou šokující: jedna možnost ku 102 000 000 000 (Sagan et al., 1973). V matematice je pravděpodobnost menší než jedna ku 1015 rovna naprosté nemožnosti a je považována za „skutečnou nemožnost“ (Eastman a Missler, 1996).

Emergentní diktum

V poslední době se obnovuje zájem mezi vědci o diskusi o chování složitých systémů a slučitelnosti uvažování či vědomí s tělesností v termínech emergentní teorie (Laughlin a Pines, 2000; Laughlin et al., 2000; Bar-Yam, 2004). Emergentní teorie je založena na pohledu, že celek je víc než jen souhrn částí; to znamená, že pokud složité systémy vzniknou následně ze svých součástí o nižší úrovni, zrodí se a vše se nevyhnutelně posune k univerzální složitosti. Obecně vzato, emergentní teorie závisí na dvou hlavních myšlenkách:
1) epistemologické, jež se zabývá rolí pozorovatele během aktu pozorování v termínech mezí lidských znalostí složitých systémů, kde emergentní vlastnosti nemohou být předpovídány; a
2) ontologické, jež se zabývá metafyzickými předpoklady pozorovatele před aktem pozorování, kde fyzický svět je navrstvený jako kombinované struktury, žebříček, založený na vzrůstající složitosti, kde každý krok či vrstva je důsledkem aktu nižšího, ústíc do nových kvalit.

Mnozí filozofové přijali epistemologický přístup k popisu složitých systémů. První vážný pokus učinil George Henry Lewes, jenž jasně rozlišoval mezi výslednicemi, v nichž je vystopovatelná řada kroků, jež produkuje jistý fenomén, zatímco v emergenci není (Lewes, 1875). Tento vzorec může být interpretován jako identifikující emergenci s epistemologickými omezeními pozorovatele. Další vědci napodobovali Lewesův přístup (Smuts, 1926; Nagel, 1961; Fodor, 1974; Popper a Eccles, 1977; Teller, 1986; Bedau, 1997; Clark, 1996, 2001; Batterman, 2001).

Raným exponentem ontologického emergentizmu byl John Stuart Mill, který tvrdil, že mechanické i chemické nejčastější veličiny se liší v tom, že celkový efekt několika příčin působících harmonickým způsobem je totožný se souhrnem každé z těchto příčin působící v samotné v mechanice, ale nikoli v chemii (Mill, 1843). Razil termín „skládání příčin“, aby popsal mechanickou nejčastější veličinu. Pro něho je zákon vektorového skládání sil, jak třeba zákon paralelogramu, „skládáním příčin“, čili mechanických nejčastějších veličin.
Chemické reakce jsou naproti tomu porušením „skládání příčin“, jelikož smíchání kyseliny a zásady k získání soli a vody není shrnutím důsledků příčin, i kdyby působily zvlášť. Mnoho dalších vědců přijalo myšlenku „skládání příčin“ (Morgan, 1923; Broad, 1925; McLaughlin, 1977). Další emergentisté přijali jiné definice pro teorii emergence, jako třeba Samuel Alexander, který zkombinoval obě definice emergentizmu (Alexander, 1920). Timothy O´Connor na druhé straně přijal nenásledující, dynamický přístup k teorii emergence (O´Connor, 2000a, 2000b). Paul Humphreys dal přednost metafyzickému vztahu, který nazval „fúzí“, v níž emergující vlastnosti vyplývají z fúze jejich příslušných vlastností, jež jsou nomologicky nutné pro výskyt emergentní vlastnosti (Humphreys, 1997).

Nomologie = nauka o zákonech jevů. (pozn. překl.).

Zastánci nematerialistické a neredukcionistické teorie emergence jsou zavrhováni a priori z toho důvodu, že emergence je považována za součást duchovního stvoření řízeného Plánovačem. Stephen Pepper (1926) zavrhuje myšlenku emergence s ohledem na argument, že takové emergentní vlastnosti jsou sekundární a že údajná emergentní změna je předpověditelná a nikoli narůstající. Jaegwon Kim (1999) tvrdí, že jak stoupající tak rovnoměrné působení mají za následek působení směrem dolů, a proto jsou sekundární. Na druhé straně, Ali-Sayed a Zimmer (2005) namítali proti teorii emergence užitím relativistické interpretace zahrnutím jak role pozorovatele během aktu pozorování tak metafyzické povahy pozorovatele předcházející aktu pozorování.
Tudíž ještě neexistuje přijatelná vědecká teorie emergence. Můžeme tedy považovat za jeden z paradoxů moderní vědy, že navzdory našim znalostem o vesmíru a jeho zákonech, neexistuje jasná obecná definice emergence. Existují také četné spekulace, konstrukce a argumenty spojené s její platností, axiomy a použitelností. Je zvlášť zajímavé všimnout si, že ne všechny složité systémy můžeme přičítat emergenci. Emergentní vlastnosti nejsou vnitřně svobodné sestavovat věci během času, protože jsou podrobeny zábranám jako jsou zákony zachování, které říkají, že hmota nemůže být zničena; mohou se vyskytnout ve tvorbě nových vzorců příbuznosti zapojením dříve existujících podmínek. V rámci tohoto kontextu, genetické kódování, například, není zcela omezeno na tuhle definici, jelikož genetické kódování může být považováno za zákon nižší úrovně, kam lze zařadit i další jevy. Shrneme-li to, zákony se nemohou vynořit; co emerguje nejsou zákony, ale to, co tyto zákony popisují. Co je důležité je fakt, že v emergenci nediskutujeme o možnosti náhody, ale důkladné pravidelnosti v přírodě, která může být považována za součást plánu a řádu, které popisuje tento článek.

Křiklavý příklad selhání emergence

Nedávno jsem ukázal, že vnímání vzorů moaré (když je vzorec z náhodných bodů složen do sebe a otáčen v malém úhlu, vytvářeje kruhový vzor, viz obrázek 2) závisí na celkové energii systému, která je minimální a může být popsána uplatněním klasické newtonovské mechaniky (Batarseh, 2005, 2007). Výpočty celkové energie systému odhalily, že úrovně minimální energie souvisí s úhlem, pod kterým lidé mohou vnímat vzorce moaré (Batarseh, 2005). Bylo zjištěno, že potřeba minimální energie přímo koreluje se zeslabováním efektu moaré. Výsledkem tohoto experimentálního úsilí je poznání, že mozek, jak se zdá, detekuje souběžnost na nízkoenergetických úrovních. Proto pro vnímání těchto vzorců můžeme konstatovat, že filtry, které odpovídají pouze na signály na nízkoenergetických úrovních, řídí zpracování informací v lidském mozku. Lidské vidění si tedy vytváří přímé vztahy mezi původním vzorcem a jeho kopií, jež jsou silnými funkcemi celkové mechanické energie, a jakmile je tento minimální energetický práh dosažen, neexistuje nová informace, která může být dedukována nezávisle na stimulačním kódu. Pro podrobnou diskusi odkazuji čtenáře na Batarseh (2005, 2007).

Zárodečné sémě života_kruhový vzorZárodečné sémě života_kruhový vzor

Moaré = zvlněný vzor vzniklý superpozicí (složením) dvou periodických tvarů (pozn. překl.).

Uvážíme-li celou věc, fenomén neurobiologické emergence, na němž spočívá vnímání efektu moaré, je vlastně redukovatelný na nižší fyzikální zákony (newtonovskou mechaniku), jež je jasným a zřejmým porušením teorie emergence, jelikož explicitně diktuje, že takové komplikované neurobiologické procesy jsou ve skutečnosti účinné a mohou být redukovány na základní fyzikální zákony. To je v jasném souladu s návrhem naznačeným Stephenem Pepperem (1926): „To znamená, že vstoupí-li zákony chování do fyzikálního systému v jakémkoli okamžiku, musí se jednat buď o primitivní pravidla v onom systému či o záležitosti dedukovatelné z primitivních pravidel. Neexistuje jiná cesta z toho ven.“

Je docela zajímavé, že fenoménu vzorců moaré lze vlastně využít k vyvození informací o struktuře vesmíru ve velkém měřítku. Ve skutečnosti může demonstrace moaré dát přijatelnou kosmologickou teorii o vytváření struktur ve vesmíru ohledně křivek rychlosti rotace spirálních galaxií, jakož i důkazů z pozorování ve vztahu ke strukturám ionizovaného vodíku a umístění obřích molekulárních mraků a prachových proudů pozorovaných ve spirálních galaxiích (Batarseh, připraveno k publikaci). Jelikož jsou podrobné výklady o teorii k dispozici jinde (Batarseh, připraveno k publikaci), podáme zde jen stručný výklad.

Optická měření křivek rychlosti rotace spirálních galaxií jako funkce poloměrových vzdáleností od středu ukázala, že tvar křivky rotační rychlosti se nechová podle Keplerovského poklesu, kde rotační rychlost by měla klesat se zvětšujícím se poloměrem. Specificky bylo pozorováno, že rotační rychlosti hvězd a plynu/prachu ve středu rostou s poloměrem, zatímco rychlosti na vnějších okrajích ramen vykazovaly vyšší a téměř ploché profily rotační rychlosti, přesahující poloměrový limit dat (Rubin et al., 1985). Tohle neobvyklé a protiintuitivní chování spirálních galaxií je nadmíru běžné, a většina známých spirálních galaxií se takto chová.

V pokusu usmířit tento udivující fenomenologický rozpor zavedli fyzikové hala neviditelné temné hmoty (DM) na okrajích spirálních galaxií, jež by způsobila zploštění profilů kruhové rychlosti, čímž naznačili, že galaxie tvoří z cca 90% neviditelná temná hmota (standardní kosmologický princip). Tahle podivná domněnka vyústila v komplikované modely chladné temné hmoty (A-CDM) s mnoha přizpůsobitelnými parametry (Ostriker a Steinhardt, 1995). Navzdory stálému úsilí tuto temnou hmotu najít, k dnešku nebyla nalezena žádná.

Alternativní teorií k hypotéze DM je model „modifikované newtonské dynamiky“ čili MOND, vyvinutý a obhajovaný Milgromem (1983). Milgromův přístup se opírá o přidání termínů ke gravitačnímu potenciálu Newtonovy dynamické rovnice, aby se vysvětlil astronomický hmotový rozpor a působivě dala do souladu pozorovaná data rychlosti rotace (Milgrom, 1983). Přes svůj empirický úspěch, MOND zůstává ad hoc modifikací Newtonovy dynamiky, protože byl navržen tak, aby se shodoval s křivkami rychlostí otáčení, bez zakotvení v hlubší teorii (Sanders, 2003).

Abych vyrovnal nedostatky předchozích teorií, vyvinul jsem nedávno teorii zvanou virializované astrofyzické vzorce moaré (VAMP), založenou pouze na Newtonově dynamice. Bylo zjištěno, že předpoklady teorie VAMP jsou v souladu s důkazy získanými pozorováním, což propůjčuje podporu jejím základům. VAMP zejména přesně vysvětluje profily rychlosti rotace jako funkci poloměrové vzdálenosti, celkové hmotnosti spirálních galaxií a mnoha jiných rysů spojených se spirálními galaxiemi, bez zapojování takzvaných teorií DM či MOND. Pro důkladné poučení o VAMP a jejích předpokladech odkazuji čtenáře na literaturu (Batarseh, připraveno k zveřejnění).

Viriálový paradox = rozdíl mezi zjištěnými hmotnostmi hvězdných soustav pomocí viriálové hmotnosti, resp. hodnoty jejich zářivého výkonu. Rozdíl je vysvětlován existencí tzv. skryté (latentní) hmoty. (pozn. překl.).
Viriál systému = pojem ze statistické mechaniky, který je velmi důležitý pro astronomii. Obecně je v. definován jako záporně vzatý poloviční součet skalárních součinů síly (působící na částici nebo hvězdu) a průvodiče částice.
Viriál = fyz. veličina definovaná vztahem – ½ ς i Fi ri, kde Fi je síla působící na i-tý hmotný bod charakterizovaný polohovým vektorem ri; význam viriálu vyplývá z viriálového teorému. (pozn. překl.).

Celkově pak shora uvedené skutečnosti jednoznačně zjišťují fakt, že existuje patrné zhroucení vysoceúrovňových entit v entity nízkoúrovňové, jež jsou předpověditelné a můžeme je popisovat základními zákony fyziky; to jasně porušuje podstatu premisy emergence, na které je založena. Takže ve vesmíru o této kolosální složitosti se vše na první pohled jeví jako oddělené; ale bližší pohled odhalí, že věci jsou v podstatě nekonečně provázány a nakonec mohou být popsány základními primitivními zákony, které byly zavedeny a standardizovány Plánovačem čili Stvořitelem.

Souhrn

Monoteistická náboženství, judaizmus, křesťanství i islám, prosazovala po tisíce let doktrínu, že existuje transcendentní Božstvo, Stvořitel, který vytvořil naši časoprostorovou doménu, protrhl tento závoj a vestavěl informaci a know-how do hmoty, aby vytvořil život z nicoty. Výsledkem bylo zrození uspořádaného, aktivního vesmíru plného informace a odhalujícího důvtip a plán.

Shora uvedené nás vede k závěru, že nepřítomnost nadpřirozené příčiny čili Stvořitele pro původ života je směšná. Takže vzýváme transcendentního Tvůrce, který vytvořil, uspořádal a nastolil zákony, které řídí život. Naproti tomu vzývat boha zvaného „samoplození“ znamená věřit v „naprosté nemožnosti“.

* Kareem I. Batarseh, Alpha-OmegaBiologicals, 8610 Larkview Lane, Fairfax Station, VA 22039, fractals00@yahoo.com

Literatura

Alexander, S. 1920. Space, Time, and Deity. Macmillan, London, England.
Ali-Sayed, M., and R.M. Zimmer. 2005. The question concerning emergence. http://mcs.open.ac.uk/sma78/belgium.pdf.
Barrow, J.D. 1995. The Artful Universe. Oxford University Press, London, England
Bar-Yam, Y. 2004. A mathematical theory of strong emergence using multiscale variety. Complexity 9:15–24.
Batarseh, K.I. 2005. Energy levels of Moiré patterns: Relation to human perception. Biological Cybernetics 93:248–255.
Batarseh, K.I. 2007. The dynamical, psychophysical and neurobiological aspects encompassing the human perception of Moiré patterns: Visual consciousness subtle link to the primitive laws of the universe. In Williams, T.O. (editor), Biological Cybernetics Research Trends. Nova Science Publishers, Hauppauge, NY.
Batarseh, K.I. submitted. On the virialized modeling of the rotation curves and mass of spiral galaxies from the perspective of Moiré patterns: A purely baryonic theory.
Batterman, R. 2001. The Devil in the Details: Asymptotic Reasoning in Explanation, Reduction, and Emergence. Oxford University Press, Oxford, UK.
Bedau, M. 1997. Weak emergence. In Toberline, J.E. (editor), Mind, Causation, and World.. Blackwell, London, UK.
Broad, C.D. 1925. The Mind and Its Place in Nature. Routledge & Kegan Paul, London, England
Clark, A. 1996. Being There. MIT Press, Cambridge, MA.
Clark, A. 2001. Mindware. MIT Press, Cambridge, MA.
Crick, F. 1981. Life Itself, Its Origin and Nature. Simon & Schuster, New York, NY.
Dawkins, R. 1985. The Blind Watchmaker. Longmans, London, UK.
Eastman, M., and C. Missler. 1996. The Creator Beyond Time and Space. TWFT, Costa Mesa, CA.
Feinberg, J., and R. Shafer-Landau. 2005. Reason and Responsibility: Readings in Some Basic Problems of Philosophy, 12th Edition. Thomson Learning, Stamford, CT.
Fodor, J. 1974. Special sciences. Synthese 28:97–115.
Hoyle, F. 1981. The Universe: Past and Present Reflections. University College, Cardiff, UK.
Hume, D. 1981. Dialogues Over Natural Religion. Reclam, Stuttgart, Germany.
Humphreys, P. 1997. Emergence, not supervenience. Philosophy of Science 64:S337–S345.
Hynek, A., and J. Vallee. 1975. The Edge of Reality. Henry Regency, Chicago, IL.
Kim, J. 1999. Making sense of emergence. Philosophical Studies 95:3–36.
Laughlin, R.B., and D. Pines. 2000. The theory of everything. Proceedings of the National Academy of Sciences 97:28–31.
Laughlin, R.B., D. Pines, J. Schmalian, B.P. Stojkovic, and P. Wolynes. 2000. The middle way. Proceedings of the National Academy of Sciences 97:32–37.
Lewes, G.H. 1875. Problems of Life and Mind. Trench, Turbner & Co., London, England.
McLaughlin, B. 1977. Emergence and supervenience. Intellectica 2:25–43.
Milgrom, M., 1983. A modification of the Newtonian dynamics as a possible alternative to the hidden mass hypothesis. Astrophyical Journal 270:365–370.
Mill, J.S. 1843. System of Logic. Longmans, Green, Reader, & Dyer, London, England.
Missler, C. 1996. The Creator Beyond Time and Space. The World for Today, Costa Mesa, CA.
Monod, J. 1971. Chance and Necessity: An Essay on the Natural Philosophy of Mod ern Biology. Knopf, New York, NY.
Morgan, C.L. 1923. Emergent Evolution. Williams & Norgate, London, Eng land.
Nagel, E. 1961. The Structure of Science. Har court, Brace and World, New York, NY.
O’Connor, T. 2000a. Persons and Causes. Oxford University Press, Oxford, UK.
O’Connor, T. 2000b. Causality, mind and free will. Philosophical Perspectives 14: 105–117.
Ostriker, J.P., and P.J. Steinhardt. 1995. The observational case for a low density universe with a non-zero cosmological constant. Nature 377:600–602.
Paley, W. 1802. Natural Theology. Parker, Philadelphia, PA.
Pepper, S. 1926. Emergence. Journal of Philosophy 23:241–245.
Popper, K.R., and J.C. Eccles. 1977. The Self and Its Brain. Springer International, New York, NY.
Rubin, V.C., D. Burstein, W.K. Ford Jr., and N. Thonnard. 1985. Rotation velocities of 16 SA galaxies and a comparison of Sa, Sb, and SC rotation properties. Astrophysical Journal 289:81–98.
Sagan, C., F. Crick, and L.M. Muchin. 1973. Communication with Extrater restrial Intelligence (CETI). MIT Press, Cambridge, MA.
Sanders, R.H., 2003. Clusters of galaxies with modifi ed Newtonian dynamics. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society 342:901–908. Smuts, J.C. 1926. Holism and Evolution. Macmillan, New York, NY.
Teller, P. 1986. Relational holism and quan tum mechanics. British Journal for the Philosophy of Science 37:71–81.
Watson, J., and F. Crick. 1953. Molecu lar structure of nucleic acids. Nature 171:737–738.

Příloha Velikost
Zárodečné sémě života-stvoření, samoplození a emergentní teorie.cod_.doc 188.5 KB

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na