Velký třesk je velký podvod. Rozpíná se vesmír opravdu?

pavelkabrt Vesmír, astronomie Napsat komentář

Vybral a komentoval Václav Dostál

Úvodní poznámka

Václav Klusoň v článku „Politika a paradox lháře“ v Listech 4/2011 píše: Poznávání pravdy je proces, v němž jsou vyslovovány hypotézy, jež jsou postupně testovány z hlediska jejich shody s fakty. … Takovýto postup je nepochybně podmínkou společenského pokroku. Myslím, že nejen pokroku, ale i prosté existence dané společnosti. Tam, kde se záměrně zamlčují mnohá fakta a kde se zesměšňují autoři, kteří nesmlouvavě taková data uvádějí a pokoušejí se o jejich interpretaci, je společenství vážně ohroženo ve své podstatě. Ať už jde o společenství politické nebo „jen“ vědecké.
Většina článků, z nichž jsem některé v následujícím textu vybral, se vyhýbá vztahu k přesvědčení nebo víře. Jen málo z nich se zmiňuje o věčnosti vesmíru a tím jaksi vylučuje víru v Tvůrce. Avšak aspoň jednoho z účastníků níže zmiňované druhé konference, prof. Hartnetta, nelze označovat za ateistu, tento muž je naopak znám jako kreacionista.

* * *

Nejprve citát z článku http://www.hiltonratcliffe.com/article007.htm – První konference o krizi kosmologie (1995):

Teorie Velkého třesku kriticky závisí na třech předních principech: že vesmír se holisticky a systematicky rozpíná podle Friedmannova modelu; že obecná relativita správně popisuje gravitaci; a že Milneův kosmologický princip, který deklaruje, že vesmír v nějakém libovolném „velkém měřítku“ je izotropický a homogenní, je pravdivý. Vyvrácení kteréhokoliv z těchto principů by vedlo ke katastrofálnímu selhání teorie.

Rozpínání vesmíru se dokládá rudým posuvem spektrálních čar: čím je tento posuv větší, tím má být vzdálenost objektu, vysílajícího tyto čáry, větší. Avšak citát článku Rudý posuv –http://www.electric-cosmos.org/arp.htm říká:

Jestliže čáry ve spektru světla hvězd a galaxií jeví nižší frekvence (posunuty směrem k červené) než jak pozorujeme ve spektru Slunce, říkáme, že tento objekt vykazuje „kladný rudý posuv“. Přijaté vysvětlení pro tento jev je, že objekt se musí pohybovat pryč od nás.

Halton C. Arp… pomocí fotografií z velkých dalekohledů objevil, že mnoho párů kvasarů (kvasi-stelárních objektů), které mají mimořádně vysoké hodnoty rudých posuvů (a jsou tedy považovány za velmi vzdálené od nás) jsou fyzikálně spojeny s galaxiemi, které mají nízké rudé posuvy a jsou známé jako relativně k nám blízké.

Arp považoval pozorovanou hodnotu rudého posuvu objektu za složenou ze dvou složek: vnitřní složky a rychlostní složky. Rychlostní složka je uznávána hlavním proudem astronomů jako jediná. Vnitřní rudý posuv je vlastností hmoty (látky) v objektu.

Hodnoty vnitřního rudého posuvu kvasarů jsou kvantovány! Obvykle těsná seskupení oněch vypočtených hodnot se vyskytují vystředěny kolem hodnot z = 0,061; 0,3; 0,6; 0,96; 1,41; 1,96, atd., … (1+z2) = 1,23 (1+z1).

Neplatí tedy (Velký třesk podporující) přímá úměrnost mezi vzdáleností objektu a rudým posuvem světla jím vysílaného. Údajně velmi vzdálené objekty – kvasary jsou ve skutečnosti součástí také blízkých galaxií. Rovněž nejde o plynulou závislost, protože hodnoty červeného posuvu jsou u kvasarů kvantovány – mají jen některé „vybrané“ velikosti.

Jiným dokladem Velkého třesku má být jeho relikt (pozůstatek) – mikrovlnné záření kosmického pozadí (CMB). Jak to s přesností předpovědí tohoto záření je se dočteme v článku http://www.thunderbolts.info/tpod/2006/arch06/060823bigbangscience.htm –„Věda“ Velkého třesku, který píše o zastánci Velkého třesku „takticky“ vynechaných faktech. Tito zastánci často uvádějí Gamowův odhad 5 K, ale jiné odhady prostě zamlčují.

Mohli bychom si určitě myslet z takových prohlášení, že teorie Velkého třesku předpověděla teplotu [CMB = kosmického mikrovlnného pozadí] s rozumným stupněm přesnosti. Avšak Georgie Gamow v r. 1948 připsal předpověď z předpokladů Velkého třesku odhadovanou na 5 K [kelvinů; 0 K  –273°C, teplotní rozdíl je tentýž]. Ale v 50. letech zvýšil odhad na 10 K a v r. 1961 předpovídal 50 K.

Klíčem k objevu Wilsona Penziase byl mikrovlnný radiometr Roberta Dickeho. V r. 1946 Dicke předpověděl záření mikrovlnného pozadí teploty 20 K. Později svou předpověď změnil na 45 K.

Když družice COBE naměřila teplotu jenom 2,7 K, zastánci Velkého třesku nárokovali vítězství.

Velký třesk je velký podvod.jpg
Mikrovlnné záření kosmického pozadí

Avšak faktem je, že předpovědi jiných teoretiků, jejichž odhady nebyly založeny na Velkém třesku, byly o hodně těsnější. Astronom Andrew McKellar na základě rysu úzkých absorpčních čar ve spektru hvězd napsal v r. 1941: „Bylo vypočteno že „rotační teplota“ mezihvězdného prostoru je 2 K.“

Andrew McKellar byl prvním astronomem, který shromáždil pozorování, z nichž byla teplota prostoru vypočtena. V r. 1941 oznámil teplotu 2,3 K z určitých vyzařujících molekul. Ale 2. světová válka zabírala veškerou pozornost a jeho článek byl ignorován. Finlay–Freundlich předpověděl od 1,9 K do 6 K na základě „unaveného světla“. Tigran Šamonov oznámil v r. 1955 [teplotu] 3 K.

V r. 1890 Charles Eduard Guillame předpověděl teplotu 5,6 K z ohřevu světlem hvězd. Arthur Eddington zpřesnil výpočty v r. 1926 a předpověděl teplotu 3 K. Eric Regener v r. 1933 předpověděl 2,8 [K].

V průběhu dvou dekád Gamowovy předpovědi byly nejrozpornější a obsahovaly jediný odhad, nejvzdálenější od cíle. Musíme si také pamatovat, že „teplota“ mezihvězdného prostoru nedává hustotu energie vesmíru.. „Teplota“ je druhá odmocnina druhé odmocniny hustoty energie. Takže jako míra energie vesmíru Gamowův odhad 50 K je 12 000krát větší.

Velký třesk je extrapolací (ovšem zcela nevědeckou) současného údajného rozpínání vesmíru, jdoucí do velmi vzdálené minulosti. Avšak co o rozpínání vlastně platí? To je obsaženo v článku Teorie Velkého třesku pod palbou – http://nowscape.com/big-ban2.htm:

Teoretikové Velkého třesku akceptují speciální relativitu a tak aplikují Lorentzovy transformace na rudý posuv záření z galaxií a kvasarů, které jsou domněle ve velkých vzdálenostech a vzdalují se od nás „relativistickými“ rychlostmi. Tyto rychlosti jsou tedy považovány za výsledek větších rudých posuvů než bychom předpokládali z lineární aplikace Hubbleovy konstanty. To by vypadalo jako rozumné pro vesmír, skládající se z hmoty, která se rozpíná jako normální výsledek exploze. Ovšem protože teoretikové Velkého třesku trvají na tom, že to není hmota vesmíru, ale prostor vesmíru, co se rozpíná, navrhl jsem další problém: Ačkoliv Lorentzovy transformace můžeme aplikovat na hmotu, nemůžeme je aplikovat na nehmotný prostor. Je tudíž nemístné aplikovat je na vesmír Velkého třesku.

V prvé části citátu článku http://rationalargumentator.com/issue30/causality.html, Kausalita, měření a prostor, je stručné vysvětlení o prostoru:

Prázdnota není možná a prostor není odpověď. Prostor je pouze náš systém vztažných čar. Naše nová otázka je: „Co je to za látku, skrze niž vedeme tyto čáry mezi entitami?“ Tato látka je prvotní vzhledem k našim čarám, prvotní vzhledem k prostoru. Co je to za látku?

Tyto věty mluví o prostoru (přesněji o geometrickém prostoru), že jde o abstrakci, o náš lidský výmysl. Nastoluje však zajímavý a dosud neřešený problém: Jaká látka je v mezigalaktickém prostoru? Odpověď může být pouze naznačena:

Předpokládejme, že pozorujeme kočku a psa na opačných stranách cihlového plotu. Co je mezi nimi? Samozřejmě, že mezi nimi jsou cihly. To není problém pro nikoho: víme, že cihly existují.

Ale odstraňme cihly mezi našimi tvory, nesplynou s mystickou jednotou Jednoho? Tvorové jsou stále odděleni, jsou to stále odlišné entity. Co je mezi nimi nyní?

Jestliže se podíváme dopředu do hypotetické budoucnosti, můžeme vyrukovat, že vakuum je také nějaký druh entity. Pak axiom o existenci bude ukládat budoucím vědcům otázku, co existuje mezi těmito entitami. Nebo budoucí vědci objeví, že mohou dokonce odstranit vakuum z nádoby, pak axiom o existenci jim uloží otázku, co existuje mezi stěnami nádoby. Nebo snad se vakuum obrátí na elementární prvotní podstatu reality. O výsledku mohou rozhodnout jen budoucí důkazy.

Svým způsobem je předloženo závažné směšování dvou různých pojmů: geometrického (tedy myšleného) prostoru a fyzikální skutečnosti, jež je mezi hmotnými a přitom viditelnými objekty, jíž se ovšem také říká „prostor“. Podobně se často zaměňuje popis (např. matematickými rovnicemi) s (fyzikální) podstatou. Čtěme z článku Jednoduchý elektrický vesmír – http://www.holoscience.com/news.php?article=wxse6f8q&pf=YES :

Hmota, gravitace, magnetismus a světlo jsou záhady. Máme rovnice, které popisují, co se stane, když je urychlena nabitá částice; když něco padá z výšky, když proud prochází drátem a když světlo narazí na povrch. Ale matematické popisy nevytvářejí fyzikální vysvětlení.

Také Einsteinova obecná relativita pouze popisuje jev, zvaný gravitace. Avšak ani náznakem nevysvětluje fyzikální podstatu tohoto jevu. Popis je zde určitě geniální. Může však hmotné těleso působit na prostor kolem něj (tak, že jej zakřivuje)? Vždyť jde o geometrický, tedy nehmotný prostor – o čtyřrozměrné prostoročasové kontinuum! Jak může hmota fyzikálně ovlivňovat abstrakci? A tak Obecná relativita sice správně popisuje gravitaci, ale nevysvětluje ji.

Podle předložených citátů by mělo být zřejmé, že vesmír se nerozpíná, že popis tzv. gravitace není její vysvětlení a že tedy závěry z něj (Velký třesk, černé díry, atd.) nejsou správné. Také třetí základ Velkého třesku je nesprávný: v centru každé galaxie a v ramenech všech spirálních galaxií, stejně jako v kvasarech, není rozložení hmoty homogenní. Kromě toho jsou ve vesmíru různé mlhoviny, zbytky supernov,CMB a jiná záření „pozadí“, prach, rozptýlené molekuly a hlavně „látka“, kterou dosud ze setrvačnosti nazýváme „Nic“ (vakuum)!

Na druhé konferenci o krizi v kosmologii (v Port Angeles, USA, 8. – 11. září 2008) (http://www.hiltonratcliffe.com/article008.htm) profesor Andre Assis z University of Campinas, Brazílie přednesl (mj.):

V r. 1929 Hubble přijal konečný expandující vesmír k řádovému vysvětlení rudých posuvů vzdálených galaxií, ale brzy opustil tuto pozici jako důsledek pozorovaných omezení [svědčících] pro prostorově nekonečný neexpandující kosmologický model. … zůstal opatrný ale stálý proti verzi Velkého třesku až do konce svého života. Jeho počáteční interpretace byla, že viděl zřejmý vztah rudý posuv – zářivost v lokálních galaxiích, tzv. „de Sitterův jev“, jako reprezentaci materiálně rozptylujícího vesmíru.

Na této konferenci Dr. Arp mj. přednesl pomocí videomostu svou prezentaci „Přehled rudých posuvů II: UGC 8584 – Periodicita rudých posuvů a prstence“. Také je významné, že Chris Fulton … vyvinul uživatelský počítačový program k testování fyzikálního spojení kvasarů s rodičovskými galaxiemi a k testování periodicity rudých posuvů kvasarů.

Jeden z nejpřekvapivějších rysů vyplývajících z tohoto studia je konzistentní periodicita hodnot rudých posuvů [tohoto studia = studia rudých posuvů přehledů 250 000 galaxií a 25 000 kvasarů].

Uvedené skutečnosti o periodicitě rudých posuvů rovněž vyvracejí akceptovanou závislost rudý posuv – vzdálenost. Jestliže se rudé posuvy kvasarů periodicky mění (pravděpodobně skokově), pak ani jednu z průběžných hodnot nelze brát jako rozhodnou pro určení vzdálenosti kvasarů – podle přímé úměrnosti tj. Hubbleova zákona! Nebo, že by vzdálenost kvasarů skokově oscilovala čili že by kvasary co do vzdálenosti od nás periodicky skákaly?

… ze Sloanova digitálního přehledu oblohy (SDSS) a Přehledu galaktických rudých posuvů 2dF byla provedena analýza Johnem Hartnettem z Univerzity Západní Austrálie: „Fourierova analýza velkorozměrového prostorového rozložení galaxií ve vesmíru.“ Výsledky ukazují, že galaxie upřednostňovaly periodické rudé posuvy. Aplikace výsledků podle Hubbleova zákona umísťovaly galaxie přednostně na koncentrických skořápkách s periodickým rozestupem.

Zdá se, že lze tvrdit, že buď galaxie oscilují kolem určitých poloh, nebo že jejich rudý posuv vzniká nějak jinak. Sotva však tento pohyb můžeme považovat za vzdalování galaxií (spolu s prostorem) od nás!

V roce 2004 vznikla Alternativní kosmologická skupina (ACG), která 22. května onoho roku vydala Otevřený dopise o kosmologii (http://www.cosmology.info/), z něhož vyjímám:

Velký třesk se dnes opírá o velký počet hypotetických entit, věcí, které jsme nikdy nepozorovaliinflace, temná hmota a temná energie jsou nejvýznamnější příklady. Bez nich by byl smrtelný rozpor mezi pozorováním, dělaným astronomií a předpověďmi teorie velkého třesku.

Zatímco Richard Feynmann mohl říct, že „věda je kultura pochyb“, v dnešní kosmologii nejsou pochyby a nesouhlasy tolerovány a mladí vědci se učí setrvat v mlčení, když mají říct cokoliv záporného o standardním modelu velkého třesku.

Nesouhlasející data o rudém posuvu, přebytcích lithia a hélia, rozložení galaxií, mimo jiná témata, jsou ignorována nebo zesměšňována.

Dávání podpory pouze projektům v rámci velkého třesku podkopává základní prvek vědecké metody – soustavné prověřování teorie pozorováním.

Dopis podepsaly stovky vědců a jejich počet stále přibývá. Závěr je shodný s nadpisem: Velký třesk je velký podvod!

P.S.
„Nebát se a nekrást!“ mnohokrát opakoval Masaryk. Lidové přísloví říká: „Kdo lže, ten krade!“ Svou lží totiž okrádá jiné (své bližní) o důvěru v pravdu. Tito lidé, kteří už poslouchali nebo četli celá kvanta lží, dost dobře nevědí, čemu vlastně mají důvěřovat. Nebo dokonce už nedůvěřují vůbec ničemu a nikomu (ovšem kromě sobě samému).
Milovníci pravdy, což mají bezesporu být všichni křesťané, nemohou lhát ani „čistě vědecky“: vyhledávají rozpory ve „standardní“ vědě a uvádějí ji na pravé (pravdivé) místo. Jedním z falešných tvrzení je scestné psaní a mluvení o dlouhotrvajícím pokroku od méně dokonalých forem (vesmíru či života) ke stále dokonalejším, např. o vzniku vesmíru Velkým třeskem asi před 12,8 miliardami let, následovaným formováním hvězd a galaxií.
Na základě vědeckých pozorování (zejména Arpových) nemůžeme přijmout lež o Velkém třesku. Můžeme být buď přesvědčeni o věčnosti vesmíru, nebo věřit, že jej vytvořil Tvůrce. Některá fakta (pozorovaná data) ovšem svědčí o mladosti kosmických (i pozemských) objektů. K podpoře standardního přístupu je nutno se uchylovat k vynechávání „nevhodných“ dat, jichž je ovšem velký počet, k potlačování jiných přístupů a k nenávisti vůči hlasatelům pravdy. Lež se tak kombinuje s dalšími prohřešky.

23. 8. 2011

Rozpíná se vesmír opravdu?
J. G. Hartnett
School of Physics, the University of Western Australia
arXiv:1107.2485v1, 14. července 2011
Výňatky

(Abstrakt)
Hubbleův zákon, určený ze vzdálenostních modulů a rudých posuvů galaxií po 80 minulých let bývá používán jako silný důkaz pro rozpínající se vesmír. Toto tvrzení je revidováno ve světle nárokovaného nedostatku nezbytného důkazu dilatace času ve změnách kvasarové zářivosti a výronů gama paprsků a jiných řad důkazů. Usuzujeme, že pozorování by mohla být použita k popisu buď statického vesmíru (kde výsledky Hubbleova zákona plynou z dosud neznámého mechanismu) nebo expandujícího vesmíru, popsaného standardním modelem studené temné hmoty. V druhém případě je nutný pro shodu s pozorováními rozměr vývoje galaxií. Už jednoduchý nerozpínavý euklidovský vesmír odpovídá většině dat velkého počtu předpokladů. Z této revize je jasné, že stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek v kosmologii a titulní otázka tohoto článku je stále daleko od odpovědi.

V. Závěr
Nejlepším důkazem na podporu rozpínajícího se vesmíru jsou pozorování supernov typu I a. Pro výběr kandidátů supernov je ovšem používán standardní model shody. A už samotná pozorování mohou vyhovovat statickému vesmíru bez činitele dilatace času, nezbytného pro vesmír velkého třesku. V tomto případě hlavní linie důkazu na podporu velkého třesku je činitel dilatace času (1 + z), ale je-li důsledkem výběrového jevu, pak neexistuje definitivní důkaz pro rozpínání, jak je požadováno.

A proč kvasary, pravděpodobně nejvzdálenější zdroje ve vesmíru, neukazují žádný důkaz požadované dilatace času? Vesmír by mohl být jednoduše statický – to by elegantně řešilo problém. Nebo kvasary nemusí být tak vzdáleny – ne ve svých vzdálenostech určených z rudého posuvu. Avšak pro řešení standardního modelu musíme předpokládat, že existovalo spiknutí konkurenčních jevů, včetně soustředění, včetně hmot černých děr v jádru těchto kvasarů během kosmického času, které exaktně ruší pozorovanou dilataci času.

Hubbleův graf odpovídá statickému vesmíru zcela stejně jako standardnímu shodovému modelu velkého třesku. V prvém případě není žádná potřeba temné hmoty, temné energie a inflace – jež všechny jsou neznámy v laboratoři. Druhá možnost extrapoluje Hubbleův zákon na všechny rudé posuvy. A může být uskutečněn návrh mnoha alternativ pro mechanismus vysvětlující pozorované rudé posuvy, který nepožaduje kosmologické rozpínání, jakkoli na tyto alternativy byl vynaložen velmi malý výzkum.

Nicméně mechanismus pro kosmické rudé posuvy (Hubbleův zákon) byl elegantně odvozen z Einsteinovy obecné teorie, která byla úspěšně testována ve sluneční soustavě a v binárních párech pulsarů. Novější test teorie v různých oblastech s kosmologickými rudými posuvy už přidává podporu, že táž teorie by byla použita někde jinde.

Pohled na úhlové velikosti galaxií jako funkce rudého posuvu poskytuje statický model vesmíru lepší vhodnost než standardní model s hodně předpoklady. Standardní model může ovšem řešit vývoj rozměru galaxií (řádů velikosti větších než při jakémkoliv pozorování) jako funkce rudého posuvu vhodným výběrem ad hoc. Existuje nedávný důkaz růstu jednotlivých galaxií s vysokým rudým posuvem, se hvězdami, které samy jsou super-velké a polykají okolní pohonné látky, čímž vznikají hvězdy 100krát hmotnější než naše Slunce. Jinak velikostní vývoj galaxií ve standardním modelu pomocí fúze (splynutí) je obtížný výzkumný model.

Podáním všech zde uvedených důkazů společně je podle mého mínění nemožné ukončit jednu ze dvou cest, zda se vesmír rozpíná nebo zda je statický. Důkazy jsou nejisté: otvírají více než jednu interpretaci. Zdá se, že kosmologie je vzdálena od přesné vědy a ještě existuje hodně práce, která musí být udělána pro řešení podle všeho protikladných důkazů.

Poznámky překladatele

Prof. Hartnett kvůli přijatelnosti pro uveřejnění v oficiálních webových stránkách (které silně podporují tzv. standardní kosmologický model) napsal svůj článek velmi „opatrně“. Je to vidět např. v poslední větě abstraktu. Když si však někdo pořádně přečte „střeva“ článku (stačí zde vyňatá), „musí“ se přiklonit na stranu popření modelu velkého třesku a podpory jeho alternativ.

Pro začátečníky: Písmeno „ “ (lambda) označuje tzv. kosmologickou konstantu – v dnešní standardní teorii zastupující rozpínání vesmíru. Písmeno „z“ se používá pro označení rudého posuvu. Tento posuv spektrálních čar se ve standardním modelu vysvětluje vzdalováním zdrojů světla (záření) o tomto spektru. „Dilatace“ znamená roztažení. Nejsrozumitelnější pro laika je roztažení teplem: drátů, kolejí, teplovodního potrubí apod. Jak však vzniká „dilatace času“ to není zcela jasné ani renomovaným fyzikům. Obvykle se zde uvažuje, že hned po velkém třesku nastala „inflace“ – prudké rozpínání vesmíru. Poněvadž můžeme pozorovat něco tomu odpovídajícího u velmi vzdálených objektů, z nichž k nám světlo (údajně) dorazilo až po miliardách let, tak výbuch vzdálené supernovy vidíme nyní ve „zpomaleném“ času. Jenže supernovy vybuchují i blízko nás. A jak pan profesor správně uvádí, u výronů (či výbuchů) gama záření a u kvasarů tento jev nepozorujeme. Hubbleův zákon – podle standardu – říká, že čím je objekt od nás dále, tím větší má rudý posuv čili tím rychleji se od nás vzdaluje. Avšak velké rudé posuvy mnoha kvasarů neznamenají jejich velkou vzdálenost, protože jsou fyzikálně spojeny s galaxiemi, které mají malé rudé posuvy. Kvasary jsou objekty podobné hvězdám, ale hvězdy to nejsou. „Ad hoc“ znamená dodatečně – samozřejmě libovolně, ovšem tak, aby to „sedělo“.

21. 9. 2011

Příloha Velikost
Velký třesk je velký podvod.doc 442 KB

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na