Teistická evoluce

pavelkabrt Úvahy o kreacionismu, stvoření ad. 0 Koment.

Teistická evoluce?

Josef Potoček

I ta nejprimitivnější buňka obsahuje několik set různých specifických makromolekul. Jak mohly takové navýsost složité struktury vzniknout, zůstává záhadou. Možnost existence Boha Stvořitele pro mne představuje uspokojivé řešení tohoto problému.

Prof. Werner Arber,
molekulární biolog,
nositel Nobelovy ceny
za fyziologii a lékařství 1978

Z kritického rozboru evoluční teorie plyne, že v základní rovině není pozice evolucionistů vědecká, nýbrž ideologická, je přesahem do světonázorové oblasti. Základní teze tohoto světonázoru zní, že se částice z nějakého prapůvodního chaosu samovolně vyvinuly do člověka1. Člověk je v tomto pohledu jen nejvyšší formou existence hmoty, jeho život nemá žádný smysl:

„Člověk je výsledkem bezcílného a přirozeného procesu, který jej nijak neměl v plánu,“ vyjadřuje to jeden z darwinistů 2. „Člověk neznamená vůbec nic. Je kosmicky bezvýznamný, nepatrná náhoda přírody, epizoda. Pro běh světa to nemá jakýkoli význam. Beze stopy to pomine, bez následků,“ formuluje to otevřeně jiný 3.

Z filozofického hlediska to nutně vede do nihilismu, neboť žádné normy chování a morálních postojů nelze z přírody odvodit. „Neexistuje žádný plán, žádná přirozená morálka, žádná přirozená etika, žádný zákon přírody, kterého bychom museli být poslušni“, zní důsledné vyjádření známého biologa, nositele Nobelovy ceny J. Monoda4.

Proti tomu stojí princip stvoření, který za přírodou vidí inteligentní plán, biblicky vyjádřeno: vidí za ní Boha s jeho vůlí a záměrem. To neznamená, že mezi vědu a víru klademe rovnítko. Znamená to ale, že přírodu můžeme vykládat z jiného názorového rámce než je evoluce. Věda nám neřekne nic o tak důležitých věcech, jako je láska, obětavost, spravedlnost, atp. A pokud se týká smyslu našeho života, pohled stvoření má úplně jinou dimenzi: nejvyšší autoritou je zde Bůh jako náš Pán a Stvořitel, naše existence má ten nejhlubší možný smysl.

Význam má i to, že Bible se o stvoření nevyjadřuje jen jako o principu – ve smyslu Gn 1,1 – ale mluví o postupném stvoření v šesti dnech, v jednotlivých dílčích etapách. Na první pohled se zdá, že to evolučnímu pohledu odpovídá. Ve skutečnosti je zde zásadní rozdíl. Evoluce znamená nepřetržitý, kontinuální proces, kde jedna událost spojitě navazuje na druhou. Kdežto šest dní stvoření znamená jednotlivé uzavřené etapy, kde by k událostem dalšího dne nedošlo, kdyby zde nebylo nového Božího rozhodnutí. Připomeňme si k tomu tři základní biblické principy o stvoření.

První vyjadřuje, že stvoření není jen projevem Boží vůle a moci, ale že jeho základ spočívá v Kristu: „V něm [v Kristu] bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný… všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Ko 1,16). To je princip mimořádného významu a síly. Stvoření není nějaký abstraktní pojem, který Bible sdílí společně s různými filozofickými nebo náboženskými systémy, ale je zde jasné spojení s Kristem.

Druhý princip na to bezprostředně navazuje: „On předchází všechno, všechno v něm spočívá“ (Ko 1,17). A z ep. Židům: „On [Boží syn], odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem“ (Žd 1,3). Jsou různé názory, jak svět vlastně funguje nebo jak se Bůh ke svému stvoření chová. Deismus např. tvrdí, že svět je jakousi obdobou hodinového stroje, který Bůh na začátku uvedl do chodu a dál se o něj už nestará. Zde je ale jasné biblické slovo o tom, že Bůh svět nejen stvořil, ale že ho také – opět skrze Krista – zachovává a udržuje v jeho existenci.

Třetí princip je jasné Boží prohlášení o obnově stvoření: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly… A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21). Důvod je ten, že současné stvoření nemá tu původní „velmi dobrou“ kvalitu, ale je porušeno hříchem. Vedle znaků účelnosti, konceptu a řádu, které ukazují ke genialitě Stvořitele, prostupují přírodou i prvky degradace, destrukce a smrti, které v původním stvoření obsaženy nebyly. Filozof August Comte (1798-1857), jeden ze zakladatelů pozitivismu, se vyjádřil, že si je jistý, že kdyby inženýr mohl organismus přírody sestrojit uměle, počínal by si úspěšněji.

Omyl tohoto pohledu spočívá v tom, že nedokonalosti v přírodě nejsou výsledkem nějaké chybné konstrukce světa, nýbrž důsledkem hříchu. Kristus přijde znovu v moci a slávě, nastane Boží soud, stvoření bude obnoveno. Pohled evoluce je chybný, protože ulpívá na povrchu, vychází z mylného principu (naturalismu). Porušenost světa vysvětluje evolučními nedostatky, chybí mu duchovní dimenze. Kdežto pohled stvoření má hloubku a duchovní souvislosti, ke kterým věda nikdy nemůže dospět. Bůh k nám mluví skrze přírodu i skrze zjevení a oba tyto způsoby jsou ve vzájemném souladu.

Někteří křesťané se přesto domnívají, že biblické učení o stvoření je s evolučním pohledem slučitelné.Takový přístup se označuje termínem „teistická evoluce“. Vyjadřuje názor, že náš vesmír vznikl evolučním procesem, do kterého Bůh zasahoval a řídil tak vývoj „správným směrem“. Známý katolický myslitel Teilhard de Chardin začíná svoji stať „Jak věřím“ těmito slovy: „Věřím, že vesmír je evoluce. Věřím, že evoluce směřuje k duchu. Věřím, že duch se dovršuje v osobním. Věřím, že nejvyšší stupeň osobního je kosmický Kristus.“ 5 Ve vztahu k člověku to znamená, že člověk se – za Božího řízení – vyvinul z nějaké populace zvířecích předků. Tak to vidí např. prof. Berry z Londýnské univerzity, který říká 6: „NZ považuje Adama za předka celé lidské rasy. Pohled dnešní biologie je jiný. S našimi vědomostmi je více konzistentní předpokládat, že Bůh použil přírodních procesů a stvořil člověka z těla opice, které připravil evolučním procesem.“

Podobně známý protestantský teolog Helmut Thielicke, když si ve svých úvahách klade otázku, „odkud člověk biologicky pochází“, tak dává odpověď, že „z předlidských zvířecích forem“ 7. A ještě vyjádření německého biologa Joachima Illiese, který byl křesťanem, ale současně přijímal evoluční pohled na původ člověka: „Na vrcholu vývoje oživené hmoty vzniká nakonec člověk, přesněji řečeno ještě zvířecí předčlověk, či jak bychom chtěli tuto bytost pojmenovat, která po přechodné etapě „zvíře-člověk“, trvající několik milionů let, vede ke vzniku člověka.“ 8 Z biblického hlediska se ale s takovým přístupem dostáváme do velkých rozporů.

Adam je v takovém pohledu jen pouhou biblickou reprezentací člověka, jen určitým druhem symbolu pro Boží stvořitelský čin nikoli fyzické, nýbrž duchovní povahy. Znamenalo by to, že Stvořitel udržoval na pravěké Zemi po miliony let nějakou „prapolévku“, ze které by potom vytvořil první bakterie. Potom by použil nemilosrdný konkurenční boj o přežití, aby tvory podobné opicím transformoval na člověka. Selekce podle Darwina spočívá v tom, že z množství potomků přežívají jen ti nejschopnější. V závěru své knihy „O původu druhů“ Darwin píše, že cílem evoluce je další pozitivní vývoj a „vymírání tvorů méně zlepšených“. „Tak z boje v přírodě, hladu a smrti přímo vyplývá ten nejvznešenější pojem, který jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších zvířat.“ – tak je to v posledním odstavci jeho knihy 9.

Biblická zpráva však Boží stvořitelské jednání popisuje úplně jinak. Člověk neměl žádné předky z nějaké přechodné etapy „zvířečlověk“, ale vyšel z Boží ruky v plné dokonalosti své existence. To zpráva Genese vyjadřuje zcela jednoznačně: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem… Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Kdežto základem ekologických souvislostí v přírodě je princip „lovit a být uloven“ – bez smrti by evoluce nebyla vůbec možná. Biolog Hans Mohr to vyjadřuje takto 10: „Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud tedy přijímáme evoluci jako „reálné stvoření“, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor.“

V globálním pohledu evoluce je tak smrt chápána jako princip s hluboce pozitivním obsahem. To je pravým opakem učení Bible, podle které je smrt nepřítel života, který byl přemožen křížem a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista: „Kristus zruší vládu všech mocností a sil… jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1K 15, 24+26). Smrt není žádný pozitivní faktor, nýbrž je znamením porušeného stvoření. Pro hřích a vinu v biblickém smyslu není v modelu teistické evoluce místo, není tam žádný prostor pro fyzické důsledky Adamova pádu. Podobně je tomu s individuálním vykoupením skrze Ježíše Krista a s obnovením stvoření v závěru dějin. Zastávat teistickou evoluci prostě znamená snahu o smíření toho, co je nesmiřitelné. Pro takový postoj není žádný důvod ani z hlediska poznání vědy, ani z hlediska učení Bible.

Citované prameny:

1 Martin Rees, Chceme pochopit velký třesk, Respekt, č.38/2005
2 G.G.Simpson, 1967; in: Lee Strobel, Kauza Stvořitel, 2006
3 H.J. Störig, Knaurs Buch der modernen Astronomie, 1972
4 Jacques Monod, Zufall und Notwendigkeit, 1977
5 Teilhard de Chardin, Jak věřím, 1998
6 R.J. Berry, „I believe in God…“; in: Derek Burke (Ed.), Creation and Evolution, 1985
7 Helmut Thielicke, Wie die Welt begann – Der Mensch in der Urgeschichte der Bibel,
1960
8 Joachim Illies, 1987; in: Werner Gitt, In 6 Tagen vom Chaos zum Menschen, 1998
9 Charles Darwin, O vzniku druhů přirozeným výběrem, 1914, s.387-388
10 Hans Mohr, 1983; in: Reinhard Junker, Leben durch Sterben? 1993

Příloha Velikost
Teistická evoluce.doc 42.5 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz