Studie prokazuje, že se složité buňky nemohly vyvinout z bakterií

pavelkabrt Evoluce organizmů Napsat komentář

Brian Thomas, M. S.

(Z www.icr.org přeložil M. T. – 11/2011)

Jednou ze záhad, které musí ještě materialisté rozřešit, je problém, jak se náhodně vytvořené a roztroušené chemikálie zorganizovaly, soustředily a poskládaly do první živé bakteriální buňky. Další velkou záhadou je, jak se mohly z bakterií stát buňky eukaryotické čili buňky s jádrem.

Při svém zkoumání téhle klíčové otázky přišla dvojice evolučních biologů bezděčně na zajímavé vysvětlení toho, proč se podobné buňky z bakterií vyvinout nemohly.

Eukaryotické buňky jsou většinou mnohem větší než buňky bakteriální, mají daleko více DNA (a mnohem více oné DNA, která je odpovědná za autoregulaci) a mají úseky plnící důležité úkoly jako třeba produkci energie. Biologové propočítali, že energetické náklady fungující eukaryotické DNA vyžadují přítomnost mitochondrií, buněčných struktur obsahujících pokyny a jemné mechanizmy k výrobě energie pro buňky.

Ve studii publikované v časopisu Nature se její autoři ptají: „Přináší-li rozdělení úloh při výrobě energie buňkám tak velké výhody, pročpak si takovou dělbu práce nezorganizovala i prokaryota (maličké buňky bez jader)“? (1) Jednou z možností je, že tak prostě učinit nemohou. Autoři zmíněné studie ovšem tuhle eventualitu neberou v potaz, protože by to zavřelo dveře teoriím o samovolném původu buněčného života.

Autoři studie zjistili, že celkové množství energie potřebné pro fungování eukaryotické DNA je mnohem větší než jaké může vyrobit kterýkoli bakteriální systém. Proto usoudili, že „mitochondrie jsou nezbytným předpokladem složitosti (eukaryotických) buněk“. (1) A pokračují:

  • „Přechod ke složitému životu na Zemi byl zvláštním jevem spočívajícím v bioenergetickém skoku umožněném prostorově kombinatorickými vztahy mezi dvěma buňkami a dvěma genomy (endosymbiózou) spíše než přírodním výběrem fungujícím na principu postupně se hromadících mutací mezi fyzicky izolovanými prokaryotickými jedinci“ (1) (kurzíva dodaná).

Jinými slovy, prvá eukaryotická buňka musela mít od samého počátku plně funkční mitochondrii. „Aby vůbec mohly existovat, musí mezi genomy buněk a genomy mitochondrií existovat interakce“, řekl přední vědec Nick Lane v minipřednášce online (2).

„Endosymbióza“, o které se zmiňuje článek v Nature, je evolucionistickou historkou vymyšlenou za účelem „vysvětlení“ toho, jak se vyvinuly první mitochondrie. Jedna bakterie podle ní pohltila bakterii menší. A pak se polapená buňka změnila v mitochondrii, která produkuje pro svého hostitele energii a dostává za to živiny.

Když se zamyslíme nad tím, co říkala shora zmíněná studie v Nature o množství energie spotřebovávaném všemi eukaryotickými buňkami, jak asi je tahle historka pravděpodobná? Sama studie bezděčně pomohla na tuhle otázku odpovědět, když vypočetla některé nutné podmínky života eukaryotických buněk. A všechny musí být do puntíku splněny nebo buňka prostě zemře. S každou další podmínkou se pak snižuje pravděpodobnost, že by všechno mohlo povstat přírodními procesy založenými na náhodě.

Například první eukaryotická buňka musela mít mitochondriální membránu o dostatečné ploše. Aby toho dosáhly, mají všechny známé mitochondrie velmi stočené a zřasené membrány – na rozdíl od membrán bakteriálních, ze kterých údajně vznikly.

Dále popisovali Lane i jeho spoluautor, William Martin, že předpokládaná pramitochondrie musela navíc disponovat těmi správnými geny – a tou správnou genovou hustotou – , aby mohla řídit tvorbu požadovaných proteinů. Nová mitochondrie potřebovala také tisíce kopií oněch genů, přičemž každá kopie musela ležet dost blízko příslušné „elektrárny“, aby mitochondrie mohla dost rychle vyrábět energii pro potřeby buňky.

A to se autoři nezabývali všemi úskalími jimi postulovaného procesu. Přestože mají vlastní jedinečnou DNA, jsou dnešní mitochondrie závislé na jaderné DNA buňky, která kóduje většinu složek zmíněné mitochondriální DNA. Jaká je pak pravděpodobnost, že právě tyhle geny vzešly z pohlcených bakterií a byly sestříhány do jaderné DNA svého hostitele? A jak vysvětlí evolucionisté přítomnost celé sady regulačních komunikačních signálů i jejich přijímačů, které ony geny aktivují, jakož i přepravu jejich nových produktů právě na ta správná místa? Pak je tu také problém procesu, kterým se nový buněčný pár tandemově pomnožil tak, aby další generace obsahovala složky jak z původní buňky, tak z její nové mitochondrie.

Takže nejen že vědci mají hodně málo důkazů pro výskyt endosymbiózy, ale naopak existuje spousta důkazů, které ji popírají.

Takový jedinečný jev, kdy nějaká bakterie získá najednou zcela perfektní mitochondrii, „je v podstatě ‚evolučním zázrakem‘, který se údajně udál v minulosti, ale který v současnosti nikdo neviděl ani nezopakoval“ (3). A tak jelikož nelze existující struktury v eukaryotických buňkách přijatelně vysvětlit nějakou přírodní příčinou, vyžadují jasně nadpřirozený původ.

Odkazy:

  1. 1. Lane, N. and W. Martin. 2010. The energetics of genome complexity. Nature. 467 (7318): 929-934.
  2. 2. Mini-lecture: The origins of complex life. University College London online video. Posted on ucl.ac.uk October 22, 2010, accessed October 25, 2010.
  3. 3. Demick, D. 2006. Mitochondria―created to energize us. Journal of Creation. 20 (3): 11.

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na