diet-health-evolution

Strava, zdraví a evoluce

pavelkabrt Fakta pro stvoření Leave a Comment

Poznámka redakce: Články na webu kreacionismus.cz jsou vydávány bez přestávky od roku 2003. Občas publikujeme z našeho archivu některé starší, ale zajímavé články, jako je právě tento. Pro získání nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku prohlédli ještě sekci „Články podle témat“.

Jerry Bergman Ph.D.

(Z článku “Diet, Health and Evolution” CRSQ. 34 (4): 209-217, březen 1998, přeložil M. T. – 11/2011. Článek vyšel na stránce Jerry Bergmana 6. listopadu 2011)

Článek Strava, zdraví a evoluce od Jerry Bergmana sem nedávám jako návod, co jíst a co nejíst, ale pro jeho zajímavé souvislosti s ústředním tématem tohoto webu: stvoření nebo evoluce? Jsem zastáncem učení Krista a apoštolů, že to, co člověk, který v Krista uvěřil a jemu slouží, jí, není vůbec podstatné, a nemusí se věnovat výběru těch „správných potravin a pokrmů“, protože mu „nic jedovatého neuškodí“. Má však brát ohledy na „mdlé ve víře“, kteří si toto nemyslí. PK

Ve stručnosti

Množí se doklady toho, že jídlo je zásadně důležitý lék, a že špatné stravovací návyky jsou v západním světě hlavní příčinou smrti. Tento článek hodnotí stav empirického výzkumu zaměřeného na výživu. Došel přitom k závěru, že strava popisovaná v Bibli, bohatá na ovoce, zeleninu, obiloviny, ořechy, a chudá na tuky a tmavé maso, má velký význam pro dobré zdraví. V dřívějších dobách vykazovali lékaři tendenci k podceňování důležitosti správné stravy pro zdraví, postoj, který se začal měnit až s objevem toho, že vitamin C umí vyléčit kurděje, a zvýšený přívod vitaminu B1 zase vyléčí beri-beri. (beri-beri je onemocnění nervového systému, projevuje se těžkou únavou, svalovou ochablostí i otoky – pozn. edit.)

Správná výživa je dnes považována za tak zásadně důležitý faktor, že často představuje hlavního pomocníka při léčbě příslušné nemoci, a bylo rovněž zjištěno, že má zásadní význam i v prevenci chorob. Článek proto dále poukazuje na vysoký stupeň slučitelnosti mezi jídlem uvařeným z rostlin a výživovými potřebami člověka, a to jak z kreacionistického tak z evolucionistického hlediska. Jeho autor konstatuje, že kreacionistické vysvětlení, že zelenina s obilninami, ovocem a ořechy byla specificky určena pro lidskou výživu, odpovídá vědeckým poznatkům více než evolucionistické předpoklady.

Úvod

Moderní výzkum v oblasti výživy dává za pravdu pořekadlu „Vypadáš podle toho, co jíš“. Jádro filozofie vyjádřené tímto závěrem vychází především ze základů kreacionizmu. Ten, kdo jí „přírodní“ stravu – onu stravu bez přemíry jistých „umělých“ přísad, zejména tuku, soli, a upravené tak, aby se nezničily vitaminy, stopové prvky a jiné cenné látky – , dožívá se často vyššího věku (Guthrie a Picciano, 1995; Davis, 1954). Naopak, mnozí předpokládají, že valná část lidské snahy zlepšit jídlo speciální úpravou a přidáním různých chemikálií, či snahy o změny v přírodních procesech růstu rostlin a chovu zvířat jsou patrně z dlouhodobého hlediska nežádoucí.

Krátce řečeno, panuje názor, že to „příroda ví nejlíp sama“ – a i se všemi svými znalostmi se tak budeme častěji než v celých dosavadních dlouhých dějinách dopouštět na sobě chyb, dokud plně neporozumíme biochemii jídla i těla (Shepard, 1984; Commoner, 1971). Spory kolem užívání hormonů v potravě pro krávy s cílem zvýšit dojivost a kolem užívání ozařování k likvidaci bakterií přítomných v jídle jsou výbornými příklady (Fox, 1992). Proč se běžně věří, že „příroda to ví nejlíp“ – čímž je míněno, že to, co je přírodní, je často lepší než jídlo sebelépe upravené?

Hlavním motorem moderního hnutí za zdravé stravování, které se rozvíjí od poloviny 19. století, je Církev adventistů sedmého dne (Bergman, 1995). Cílem zmíněného hnutí byl návrat k prapůvodnímu křesťanství, a k dosažení tohoto cíle začali jeho vůdci s programem rozsáhlého studia Bible. Panovalo přesvědčení, že Písmo může vést křesťany nejen v otázkách morálních, nýbrž být jim oporou i při řešení jiných problémů, zejména v otázkách zdraví. V Písmu, zejména ve Starém zákonu, se hledala rada a moudrost ohledně zdraví a stravování. Z tohohle studia vyplynulo, že Bůh určil člověku za potravu jistou zeleninu, ovoce, obilniny a ořechy, a s jistou benevolencí povolil lidem jíst maso – tohle povolení se však nevztahovalo na požívání tuku (Lv 3:17, 7:23).

Na zmíněných poznatcích byly pak budovány polovegetariánské stravovací návyky omezující konzumaci masa, zejména tmavého, i povzbuzujících látek jako je kofein, tabák a alkohol. Skupiny jako Adventisté sedmého dne se takto stravovaly po léta, a nakonec se zjistilo, že nemocnost lidí stavících na uvedené stravě byla mnohem nižší než je tomu v běžné populaci – umírali mnohem méně zejména na srdeční choroby a mnohé druhy rakoviny.

Adventisté se také zaníceně věnovali vzdělávání lékařů – dietologů a zakládali pro ně četné nemocnice i vyšší odborné školy. Bylo samozřejmostí, že pak také prováděli srovnávací studie vlastního zdravotního stavu se zdravím jiných lidí, a brzy se ukázalo, že jejich stravovací návyky jim velmi výrazně prodlužovaly život, až o celých 20 let, což je mnohem víc než bychom mohli přičítat náhodným faktorům.

Zmíněné hnutí se nakonec rozšířilo i do světských zdravotnických kruhů, kde se empiricky potvrdila jeho správnost. Dnes proto všeobecně i světští lékaři uznávají, že mnoho vědeckých zásad zdravého stravování formulovala poprvé náboženská hnutí v 19. století. Lékařská věda do značné míry potvrdila správnost mnoha těchto základních zásad formulovaných v hlavních bodech zejména ve Starém zákoně. Od té doby prokázalo na 3000 vědeckých studií oprávněnost názoru, že strava s minimálním množstvím tuku, tmavého masa a alkoholu, a s vysokým podílem zeleniny a vlákniny plus nekouření účinně pomáhá při předcházení rakovině, srdečním chorobám i mnoha dalším nemocem (Nestle, Housman a Hurley, 1989; Koop, 1988). Základní filozofií, kterou se uvedená náboženská hnutí řídila, bylo přesvědčení, že náš Stvořitel dobře věděl, jaká strava je nejlepší, a sdělil nám to stručně k našemu prospěchu ve Starém zákoně. Starý zákon samozřejmě zahrnuje také stravovací předpisy, které se nevztahují ke zdravému životnímu stylu, nýbrž k náboženským zvyklostem, a je třeba trochu Písmo znát, abychom obě sféry dokázali odlišit (Bergman, 1995).

Konkrétně Genesis 1:29-30 a 2:16-17 dává lidem povolení jíst „ každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny.“ Tahle skupina zahrnuje obilniny (Genesis 43:31-32), zeleninu (Genesis 25:34), ovoce a ořechy (Deuteronomium 8:8, Jóel 1:12, Ageus 2:19, Genesis 43:11, Jeremjáš 1:11, Izajáš 25:6), koření a med (Matouš 23:23, 13:31; Lukáš 11:42) i různé nápoje (Izajáš 17:18, Jan 2:9-10). Neexistují důkazy o tom, že by lidé původně byli jedli jakékoli maso včetně vepřového, hovězího či drůbeže – začali s tím až po Potopě (Genesis 9: 3-4). Základ stravy ve starověkém Izraeli tvořila pšenice, jádra, cibule, melouny, jablka, ječné krupky, ředkev, datle, med, česnek, čočka, kukuřice, pohanka, proso, oves, rýže, meruňky, angrešt, třešně, rybízy, grapefruity, hrušky, pomeranče, granátová jablka, kapusta a zelí, brokolice, kapusta, květák, hlávkový salát, špenát, tuřín i jiná rostlinná strava (Edmonds, 1992).

Existuje mnoho studií o biblických důvodech a dějinách požívání masa. Většinou se argumentuje tím, že padlý člověk má tak zničené zdraví, že může náležité množství bílkovin i jiných živin získávat pouze tak, že bude doplňovat svou stravu o maso. Nicméně běžní lidé v minulosti většinou nejedli moc masa, a maso bylo považováno většinou lidí nanejvýš za vzácné zpestření jídelníčku či potravina pro zvláštní příležitosti (Tannahill, 1973: 62, 71-72, 86). V podstatné části Asie a Středního východu je maso dosud považováno za pouhou chuťovou přísadu, kterou se v malém množství ozdobí vlastní pokrm, dodá se mu tím patřičné chuti, ale podstatnou součástí výživy není. Ve své souhrnné práci o stravě lidí v biblických dobách napsal Edmonds:

V biblických dobách neměli lidé…žádné mikrovlnné trouby, žádné konzervované potraviny, nevařili si obědy z mražených polotovarů; přesto však…přežívali – a šlo jim k duhu – díky chutným, výživným potravinám. A činili tak s ohledem na stravovací i zdravotní předpisy zaznamenané v samotné Bibli! V prvních třech kapitolách knihy Genesis nalézáme jasný, nadčasový soubor pravidel pro požívání jídla, nápojů i zdravý život obecně. Moderní nutricionisté dnes ke svému úžasu zjišťují, že bibličtí proroci, kteří zaznamenali tahle pravidla, předběhli značně svou dobu. Například dnešní vědci začali teprve nedávno poznávat mimořádnou důležitost stravy bez přemíry tuků. Studie provedené v uplynulých 20 letech prokázaly, že lidské tělo funguje nejlépe, obsahuje-li strava spoustu vlákniny a jen málo tuku. Cestou, jak získat tyhle ideální složky výživy, je upřednostňování rostlinné stravy – ovoce, zeleniny a obilnin – před stravou živočišného původu jako jsou masa, sýry a jiné mléčné výrobky. Během 80. let 20. století přijaly všechny velké zdravotnické organizace i organizace propagující zdravou výživu koncepci stravování založeného na omezení tuků a velkém podílu vlákniny. Bible to však doporučovala již před zhruba 4000 lety! (1992, str. 2-3).

Názory evolucionistů

Pro evolucionistický materializmus je typický předpoklad toho, že za mnoho milionů let biologické evoluce se vyvine struktura, jejímž cílem je v maximální míře upřednostňovat přežití daného organizmu. A největší šanci na přežití má z celé populace v každé generaci ten nejzdatnější, který také zplodí jedince generace další. Výhodné vlastnosti přítomné u přeživších budou pak mít tendenci se hromadit tak dlouho, dokud se nevyvine ten „nejzdatnější“ organizmus, jedinec nejlépe přizpůsobený prostředí, ve kterém žije. Podle tohohle názoru je zřejmě „přírodní“ vitamin lepší než vitamin „umělý“, protože se předpokládá, že se v něm vyvinula směs chemických látek, která je s to maximálně prodlužovat přežívání organizmu až k nejzazší mezi jeho plodného věku, a také zajistí, aby daný jedinec měl co nejvíce potomků.

Podle zmíněného názoru by „přírodní“ vitamin vyhovoval potřebám rostliny či zvířete, kteří ho syntetizují, nikoli už však nutně potřebám lidským. Inteligence by přece mohla vyrobit lepší sloučeninu než náhodné variace, se kterými pracuje přírodní výběr. Ve světě kolem nás je toho ještě hodně k poznávání. A i kdybychom znali všechno, co je možno poznat, vědci by mohli skoro pokaždé vytvořit přinejmenším to, co umí evoluce, a většinou dokonce sloučeninu lepší než je látka vytvořená slepým přírodním výběrem.

Závěry badatelů z oblasti správné výživy nepodporují evolucionistický materializmus, protože přírodní výběr vyprodukuje nejvýše pouze takovou směs a složení nutričních látek, které pomůže konkrétní rostlině či zvířeti přizpůsobit se svému vlastnímu individuálnímu místnímu prostředí. Navíc, jelikož se prostředí stále mění, to, co funguje dnes, nemusí být účinné v budoucnosti. V důsledku toho budou sloučeniny, které příroda vyvine, přínosné pouze pro biochemii rostliny, která je vyvinula – nikoli už nutně pro její konzumenty jako jsou třeba lidé. Evoluce vybírá to, co je ideální pro konkrétního živočicha, nikoli pro ostatní živé organizmy, a navíc vybírá pouze to, co usnadní přežívání do konce rozmnožovacího stadia zvířete, ani o den déle (Bergman, 1993).

Z tohoto důvodu by se byly musely vyvinout tisíce odlišností v biochemii živých organizmů, které by sloužily přežívání každé konkrétní rostliny či zvířete v maximální možné míře. Důkazy o takovém stavu však v přírodě nenalézáme. Všechny živé organizmy bez výjimky disponují naopak stejným základním plánem a designem – asi 20 aminokyselin, sacharidy a glycidy, tuky a malé množství vitaminů a minerálů. A výživové potřeby všech zvířat jsou si pozoruhodně podobné.

Navíc hnací síla evoluce cílená na stále delší dobu dožití a stále větší počet potomků funguje jen potud, pokud se vztahuje čistě na porodnost, a nikoli na zdraví, bezbolestný život, aktivity spojené s fyzickou radostí či na dlouhověkost daleko přesahující věk reprodukční. V mnoha společnostech žijí lidé často o 40 až 50 let déle než činí jejich reprodukční věk. A tahle fakta umí vysvětlit pouze kreacionizmus. Teoretikové evoluce se pokoušeli s tímhle problémem vyrovnat tvrzením, že lidé se vyvinuli společně s rostlinami i zvířaty – názor, který má malou váhu vzhledem ke svrchu uvedené záležitosti. Hlavní námitkou proti myšlence společného vývoje je fakt, že ačkoli existují jasné důkazy o změnách stravovacích návyků, neexistují žádné důkazy o makroevoluci biochemie potravin – jídlo má dnes stejné složení, jako mělo vždy v dějinách, což je ověřeno studiemi hmyzu zachovaného v jantaru či pravěkých zvířat nalezených ve zmrzlém stavu na pólech (Tannahill, 1973).

Kreační perspektiva

Hnutí za zdravé stravování často argumentuje tím, že všechno „přirozené“, zvlášť jde-li o jídlo, je většinou kvalitní, z důvodu niterného přesvědčení o tom, že i když to vytvořila rostlina, je to určeno pro lidskou spotřebu, a tudíž je to zdraví prospěšné (Brennan, 1975). Přesvědčení o tom, že „to příroda ví nejlíp“, zrcadlí názor, že se sice můžeme pokoušet přírodu vylepšovat, ale naše znalosti v současnosti, a možná nikdy, nestačí na znalosti Plánovače přírody (viz Commoner, 1971). Pokusy vylepšit přírodu často nadělají víc škody než užitku, dokud plně nepochopíme příslušnou složitou biochemii.

Kreacionisté jsou toho názoru, že přírodní strava je lepší, protože je to tak od Boha naplánováno. Poměry mezi jednotlivými živinami i samotná povaha těchto živin a jejich chemického složení v ní nám patrně lépe vyhovují než složky stravy vyrobené uměle námi lidmi. Snad to dokonce platí i pro některé sloučeniny, které existují v přírodní i umělé formě, jako třeba spousta „přírodních“ i „umělých“ vitaminů. Chemická látka vyrobená člověkem je přinejlepším kopií originálu; a genialita spočívá v designu originálu, nikoli v jeho kopii. Někteří lidé se bojí, že jisté přírodní vitaminy nebudou třeba totožné s vitaminy, které nám nabízí příroda; a i když se nám kopie povede, 3-D struktura chemického vzorce přírodní sloučeniny se může od 3-D struktury našeho výrobku lišit, což vyjadřujeme konstatováním, že jde o různé izomery téže sloučeniny.

(izomery = sloučeniny s týmž molekulárním vzorcem, ale odlišným uspořádáním atomů v molekule, lišící se některými chemickými i fyzikálními vlastnostmi. Pozn. překl.)

Mnozí lidé raději neriskují a spoléhají výhradně na přírodní potraviny. Čerstvé ovoce a zelenina obsahuje velké množství vitaminů A, C a E a dalších antioxidantů; vitaminy umělé pak mohou způsobovat poškození zdraví tím, že uvolňují do těla volné radikály. Poškození způsobená volnými radikály se předpokládá u případů rakoviny, mozkové mrtvice, infarktu i „normálního“ stárnutí (Koop, 1988). Omezení zmíněných škodlivých vlivů volných radikálů by mohlo uvedené zdravotní problémy alespoň zmírnit. Zdravé stravování může značnou měrou pomoci v boji proti stárnutí a může značně omezit pravděpodobnost výskytu rakoviny, infarktů i mrtvic (Koop, 1988; Merchand et al., 1989).

Rostlinné chemikálie, které by nám mohly pomoci v boji proti rakovině, zahrnují sloučeniny zvané funkční složky, část velké skupiny přírodních rostlinných sloučenin zvaných fytochemikálie. Zahrnují flavonoidy ve fazolích, indoly a isothiokyanáty v brokolici a genistein v sojových bobech (Schardt, 1994). Rovněž důležité jsou monoterpeny v citrusových plodech a saponiny v mnoha druzích zeleniny a koření (Napier, 1995, str. 12). Mnoho vědců má za to, že většinu našich moderních zdravotních problémů má na svědomí do značné míry naše nepřirozená nevyvážená strava i celkový životní styl (McNutt, 1995; Russell, 1980). Z empirického bádání opakovaně vyplynulo, že strava bohatá na ovoce a zeleninu podstatně snižuje riziko výskytu rakoviny, srdečních chorob i četných dalších nemocí (Williamson, 1996).

I když je valná většina balených i konzervovaných potravin vyrobena z rostlinných či živočišných surovin, některé z nich jsou přece jen už spíše produktem chemických laboratoří než přírodních rostlinných procesů. Příkladem jsou transmastné kyseliny, které se tvoří při výrobě margarínu z rostlinných olejů – oleje jsou polynenasycené, ale v průběhu výroby margarínu se tahle výhoda tak trochu mění v nevýhodu. Dokonce i naše pokusy doplňovat stravu vitaminy a minerály v tabletkách občas selhávají, a někdy nám dokonce vysloveně škodí.

Pouhé slovo „přírodní“ při označení původu potraviny je dnes výborným reklamním tahákem. Bohužel, ke hnutí za zdravé stravování se přidává mnoho šarlatánů a ne moc dobře informovaných laiků. Někteří z nich přitom téměř ignorují výsledky seriózního empirického bádání a prosazují nevyzkoušené megavitaminové či ezoterické doplňky stravy. Tihle lidé neobhajují „přírodní“ stravu , ale stravu uměle vytvořenou bez nejmenších znalostí biochemie těla či potravin. Nejlepším vědeckým doporučením v podobné situaci je jíst běžnou stravu a nespoléhat se na doplňky. Krátce řečeno, budete-li využívat pouze doplňky stravy, nedostane prostě vaše tělo všechny ty složky stravy, o kterých nám kdekdo v jednom kuse vykládá. Stále ještě nevíme, zda bychom měli kombinovat indol s isoflavonoidem či listovou kyselinu se selenem. V současnosti to nejlepší ví příroda (Napier, 1995, str. 12).

Zmíněný názor o tom, že je třeba jíst zdravě, sdílí také ekologické hnutí se svým učením, že nešetrné lidské zásahy do přírody mohou způsobit mnoho zla (Shepard, 1984). Zkušenost opakovaně potvrdila platnost tohohle závěru. Jelikož Bůh stvořil původně vesmír a všechno v něm jako jednotný a rovnovážný systém, ví, co je nejlepší pro každou z jeho součástí. Lidé nevědí, co je nejlepší, protože toho zdaleka nevědí tolik, co Stvořitel (Russell, 1980). Commoner, přední propagátor zdravého prostředí, promyslel a zformuloval to, čemu říká čtyři ekologické zákony platící v našem ekosystému. První zákon říká, že v podobném systému je vše určitým způsobem provázáno se vším ostatním (1971, str. 33). Znečišťující látka, třebaže zprvu přítomná pouze ve vzduchu, kontaminuje nakonec vodu, půdu i zvířata, jak pomalu proniká celým systémem.

Commonerův třetí zákon (1971, str. 41) říká, že „to příroda ví nejlíp“, a vše, co člověk ve svém prostředí k její újmě podniká, musí nějakým způsobem přírodě kompenzovat. V narážce na Paleyovo dílo shrnuje Commoner zmíněný zákon do věty „hodinář to ví nejlíp“. Jak zdůrazňuje Shepard (1984, str. 380), není „hezké šidit matku přírodu“ – a vlastně se to tak ani dělat nedá, protože globální ekosystém tvoří provázaný celek, ke kterému nelze nic přidat ani z něho ubrat, i kdyby se v určitém místě snad podařilo v podstatě něco přece jen zlepšit, aniž bychom se přitom snažili o zlepšení celku. Za vše, co si z celku přírody vezmeme, musíme totiž buď zaplatit nebo to odpovídajícím způsobem nahradit. Zaplacení se přitom prostě vyhnout nelze – jenom je lze odkládat, přičemž ovšem nabíhají úroky z prodlení (Commoner, 1971, str. 46). Hlavním motorem evoluce je změna – změna ekologické rovnováhy – , proces, který je zprvu vůči životu víc destruktivní než konstruktivní. S ohledem na zmíněný zákon Shepard konstatuje, že

„zatímco se lidé ze všech sil snaží přírodu ‚vylepšit‘, vyvolávají v ní přitom zároveň některé nebezpečné druhotné reakce. Víme například, že moderní hnojiva zvyšují výnosy polí, ale také někdy znečišťují blízké vodní systémy. Některé oblasti světa se také v důsledku nadměrné zemědělské exploatace mění v pouště. Každým rokem je v Africe zhruba 8 kilometrů čtverečních zemědělské půdy ztraceno, což má za následek masové hladomory (1984, str. 380).

Potrava, kterou matky krmí svá mláďata

Nejlepším příkladem jedinečnosti přírodních potravin je výživa, kterou příroda zajišťuje mladým rostlinkám látkami přítomnými v plodech a semenech, stejně jako mléko a další potraviny, kterými matky krmí svá mláďata. Rozsáhlý výzkum prokázal, že v lidském mateřském mléce je obsažena perfektně vybalancovaná směs výživných látek včetně všech devíti esenciálních aminokyselin, sacharidů, esenciálních mastných kyselin, vitaminů i minerálů (Russell, 1995). Lidské mateřské mléko obsahuje rovněž stovky dalších již méně prozkoumaných výživných látek, přičemž mnohé z nich, jak se ukazuje, hrají zásadní roli při zdravém vývoji dítěte (Newman, 1995).

V mléce jsou také protilátky, které chrání malého před patogeny a proteinové faktory, které jsou zřejmě s to stimulovat produkci protilátek a posilovat tak imunitní systém nemluvněte (Newman, 1995; Homer, 1994; Day et al., 1992). Z jedné studie vyplynulo, že železo, které váže bílkovina v mateřském mléce zvaná laktoferrin hraje zřejmě zásadní roli při obraně děťátka před infekcemi a nádory. Profesor biologie na Newyorské univerzitě Philip Furmanski prokázal, že laktoferrin signalizuje buňkám imunitního systému nutnost aktivity tak, že do nich pronikne a aktivuje jejich DNA. (Koprowski a Gwynne, 1995, str. 13).

Intimní kontakt mezi matkou a dítětem během kojení umožňuje rovněž přechod dětských antigenů do matčina těla, což ve svém důsledku vyvolá v jejím těle tvorbu protilátek a imunoglobulinů, které opět dostává dítě při dalších kojeních. Takhle tedy spolupracuje matčin imunitní systém se systémem dítěte, aby byla zajištěna maximálně perfektní zdravotní kondice malého. Cunninghamova studie srovnávající kojené děti s dětmi krmenými sušeným mlékem a jinými doplňky umělé výživy prokázala, že děti kojené trpí o polovinu méně ušními infekcemi, o pětinu méně trpí respiračními nemocemi, o více než polovinu méně průjmy a zvracením, o třetinu méně jich musí někdy podstoupit hospitalizaci, a o více než polovinu méně jich trpí všeobecně nemocemi dětského věku (1977, str. 721-729).

Zajímavé je, že složení mateřského mléka se mění v závislosti jak na potřebách malého, tak na stupni jeho vývoje. Výzkumy prokázaly, že takto rozdílné typy mléka produkovaného matkou se natolik liší, že každé z nich nazýváme jinak. Rané mléko se nazývá kolostrum – to je určeno pro první týden života nemluvněte mimo matčino lůno. Pak se vyvíjí mléko přechodné, kterým je kojenec živen další jeden až čtyři týdny, a pak nastupuje zralé mléko, které ovšem také podléhá změnám v závislosti na vývojových potřebách malého. Jiný výzkum zjistil, že koncentrace mléka se dokonce mění s denní dobou (Russell, 1995).

V mateřském mléce jsou přítomny i složky, které zajišťují lepší vstřebatelnost vitaminů a minerálů, které obsahuje. Nekojí-li matka dítě, přijde maličký o mnohé ze zmíněných výhod nebo se mu musí zajišťovat pomocí umělých doplňků stravy. Železo, zinek a kyselina listová jsou příklady běžných doplňků stravy, které musíme dodávat dítěti kojenému z láhve, protože v kravském mléce jich není dostatek.

Malé dítě má relativně velkou spotřebu kalorií vzhledem ke svému rychlému růstu v době od kojeneckého věku po rané dětství. Proto je plnotučné mléko přiměřeným zdrojem kalorií pro kojence a malé děti, není však ideální potravou pro dospělé, protože padesát procent energetického obsahu mléka tvoří tuky (lipidy). Rychle rostoucí děti potřebují stravu bohatou na tuky, ale dospělí ne. Tuky obsahují zhruba devět kilokalorií na gram, zatímco sacharidy a bílkoviny jenom čtyři kilokalorie na gram. To umožňuje malému získávat svou plnou energetickou potřebu za méně než poloviční dobu krmení než kdyby získával kalorie z jiných zdrojů.

Mateřské mléko obsahuje rovněž vysoké hladiny lipázy, což je enzym štěpící tuky na jednodušší látky, například z triacylglycerolů odštěpuje mastné kyseliny, které pak děťátko snadněji přijímá. Protože lipázy jsou enzymy a jako takové mají tendenci rychle se rozkládat, musí být mléko čerstvé – jasná výhoda kojení oproti krmení z láhve (Russell, 1995). Máme už dobře zdokumentováno i mnoho dalších výhod kojení pro matku včetně psychosociálních přínosů spočívajících ve vytváření vazby mezi ní a dítětem jakož i jistý stupeň ochrany před rakovinou prsu, který je menší či větší v závislosti na době, po kterou matka kojí (Newcomb et al., 1994, str. 81).

Evoluční teorie mateřského mléka

Evolucionisté zkoušejí vysvětlit shora uvedená fakta tvrzením, že u dětí matek kojených mlékem obsahujícím složky umožňující ochranu zdraví takového dítěte je vyšší pravděpodobnost přežití a předání zmíněných rysů potomkům. Problém takového výkladu spočívá v tom, že mateřské mléko by vlastně nebylo dítěti k ničemu, dokud by nebyl dovršen celý proces k takové úrovni, která by zaručovala malému větší šance na přežití. Výhodou mateřského mléka je však především pomoc dítěti vyhnout se celé škále takzvaných dětských nemocí, a nikoli (jak tvrdí evolucionisté) především kladně ovlivnit schopnost dítěte přežít.

Mnohé z výhod kojení se rovněž nevztahují ani tak na délku dožití jedince, nýbrž na kvalitu jeho života. Za druhé, za jinak týchž podmínek by evoluce vybírala organizmy, které za života porodily 20 dětí a ztratily deset, než organizmy, které porodily 14 dětí a ztratily dvě. Evoluce vybírá takový počet potomků, který je s to zplodit více potomků, tudíž průměrný počet potomků bude vyšší u vyvinutějších zvířat, která nekontrolují svou natalitu tak, jak to činí lidé.

Jinými slovy, evoluční teorie by předpovídala, že počet potomků by se neustále zvyšoval, protože plodnější zvířata by rodila více potomků, kteří by pak rys zvýšené plodnosti předávali dál. Budeme-li předpokládat mnoho miliard let evoluce, která by vybírala plodnější jedince, je pak obtížné vysvětlit, proč má mnoho moderních savců jako třeba pandy a jiní, jen jedno mládě za sezónu či ještě méně, a dokonce pouhé jedno či dvě mláďata za celý plodný život.

Za druhé, předpokládáme-li spolu s evolucionisty, že se člověk vyvinul z primátů, nevtahoval by se tenhle zákon přírodního výběru na lidi, protože lidé ve svých dějinách často kontrolovali počet svých potomků jak kontrolou plodnosti tak potraty (Noonan, 1970). Potraty byly časté dokonce už v antice, a společnosti tehdy nevadilo, že rodiče páchali infanticidu či prostě narozené děti odkládali, dokud římskou říši neovládlo křesťanství (Noonan, 1970, str. 6). Zmíněná praxe do značné míry popírá účinek mnoha přírodních faktorů, které směřují ke zvýšení počtu potomstva.

Evolucionisté mohou pouze spekulovat o přítomnosti nějakého rysu u konkrétního organizmu, který by mu přinášel výhody pro přežívání. Rostliny například obsahují mnoho protirakovinných složek. V současnosti neexistují žádné potvrzené důkazy o tom, že by přinášely své rostlině nějaký užitek. Ukáže-li se, že tomu tak skutečně je, bude velmi obtížné vysvětlit to působením přírodního výběru. Rostliny většinou druhů rakoviny netrpí, takže se zdá, že tihle antirakovinoví činitelé jsou přínosní jedině pro lidi a jiné organizmy využívající zmíněné rostlinné látky. Je samozřejmě docela dobře možné, že u těchhle antirakovinových složek objevíme nějaký příznivý účinek i pro samotnou rostlinu, ale dosud jsme na nic takového nepřišli.

Evoluční hypotéza jednoznačně neumí vysvětlit všechno, protože je-li evoluce slepým procesem hnaným pouze náhodným faktory boje o přežití, které se mění podle konkrétních okolností, neexistovala by jasně „nejlepší“ struktura. To, co by evolucí vznikalo, by byly pouze organizmy, které by byly úspěšnější v boji o přežití po omezenou dobu – a nikdy ne navždy. Přinejlepším tak může jedno zvíře fungovat líp než jiné organizmy v jistém konkrétním místním prostředí, ale jen do té doby, než se podmínky změní nad jistou mez.

Domyšleno do důsledků: jedinečná sada chemických kombinací nacházející se v konkrétním ovoci by snad mohla sloužit zájmům rostliny, která toto ovoce nese, v dané evoluční době, toto ovoce by však nemuselo být nutně tím „nejlepším“ jídlem pro lidi – dokonce ani pro zvířata, kterým se daří právě tam, kde toto ovoce roste. Zmíněné ovoce by tedy patrně neobsahovalo ty správné živiny pro kterékoli další živé organizmy – ani pro lidi; často by dokonce mohly být nepoživatelné či dokonce jedovaté. Krátce řečeno, podle evoluce, vitamin C v citrusech by se byl vyvinul pouze proto, aby rostlina sama přežila, a nikoli proto, aby si na citrusech pochutnávaly jiné organizmy jako třeba lidé či morčata.

Hnutí za zdravé stravování však zdůrazňuje, že většina přirozené potravy, vitaminů atd. je sice dobrá pro všechno živé, ale často jen dokud je opravdu „přírodní“. Přírodní potraviny – ovoce, zelenina, ořechy a koření – byly vyrobeny Bohem pro lidskou spotřebu, a proto jim máme dávat přednost. Boží slova v knize Genesis to vyjadřují takto: „Z každého stromu zahrady smíš jíst…Bůh viděl, že všecko, co učinil, je velmi dobré.“ Evoluční hypotéza připouští naopak pouze skutečnost, že to, co je přírodní, je pro lidi zdravé pouhou náhodou. Na druhé straně kreacionisté prohlašují, že vyvážená strava z přírodních surovin je skoro vždycky (nebo prostě vždycky) pro lidi nejzdravější (podmínka, které evoluční teorie protiřečí).

Evolucionisté jsou toho názoru, že úsilí inteligentních lidí by mohlo velmi zásadně zlepšit přírodu i svět kolem nás. Je pravda, že lidé mohou vylepšit produkty procesu přežívání nejzdatnějších metodou slepých, brutálních náhodných příznivých kroků, a zásadně zasáhnout i do samotného běhu přírodních zákonů. Dokonce ani geneticky vyšlechtěné rostliny nejsou v rozporu s přírodními zákony, protože ony rostliny stále poskytují přírodní potravu, a cílem šlechtitelů je pouze optimalizovat jejich přirozený potenciál. Rovněž skutečnost, že některé rostliny produkují jedy, není za jistých okolností žádným problémem, protože i tenhle fakt umějí kreacionisté dobře vysvětlit (Bergman, 1995a).

Předpoklad, že naše těla jsou jistým způsobem „vyprojektována“, a proto mají určité potřeby, které by měla uspokojovat pouze přírodní strava, vede k výrokům jako:

Strava má díky Bohu a přírodě schopnost vyléčit vás z chorob štítné žlázy, zánětu průdušek i senné rýmy. Vaše žena vám může uvařit jídla, která vás zbaví – navždy – žaludečních potíží, žlučníkových kamenů či jaterních nemocí. V jídle najde váš lékař složité chemické látky, které vám pomohou zotavit se z [mnoha nemocí]…lék schopný vyléčit anémii za pár týdnů roste vlastně hned za humny. V koši vašeho zelináře je mnoho léčivých substancí, které spolu se sluníčkem vyléčí porézní kosti dítěte trpícího křivicí. Mlékaři vám přinášejí magickou tekutinu, která vám pomůže při ochraně dětí před ptačím hrudníkem, vbočenými klouby, vybočenými klouby a jinými podobnými deformitami…jídlo je lékem v konkrétním a nejlepším slova smyslu – lékem opravdu účinným (Lindlahr, 1972, str. 15-16).

Hnutí za zdravé stravování také zdůrazňuje, že mnohé potraviny jsou zároveň léky, což zahrnuje představu, že naše těla jsou naplánována tak, aby zdravě rostla a zůstala zdráva pouze tehdy, budou-li dostávat patřičnou stravu – potraviny vybrané vyváženě, které byly vymyšleny tak, aby maximálně zvyšovaly potenciál našich těl (Dobelis, 1986; Clark, 1965). I když nejsou přímo nezbytné, pomáhají nám znalosti o chemickém složení zmíněné stravy pochopit, proč jsou příslušná jídla prospěšná či dokonce nutná pro lidské zdraví. Musíme také zkoumat to, která jídla a v jakém množství jsou ideální pro maximální zvýšení našeho zdravotního potenciálu (Lucas, 1992). Skutečnost, že je nějaké jídlo připraveno z přírodních surovin, ještě nezaručuje, že je zdravé, ale jelikož je jen málo rostlin jedovatých, přinejmenším většina rostlin není škodlivých (Levy a Primack, 1984).

Řadoví lékaři dnes dají mnohem více na doporučení autorit z hnutí za zdravé stravování než tomu bylo ještě před deseti lety (Nittler, 1972). Mnoho lékařů souhlasí s tím, že jídlo je z dlouhodobého hlediska tím nejlepším lékem, a že všechny nemoci si může člověk přinejmenším částečně zhoršit, nestravuje-li se zdravě (Ginness, 1993). Tahle oblast vědy prodělává právě svůj boom – říká se jí studium nutraceutik. Důkazem toho je nutraceutické hnutí i snaha přimět lékaře, aby si doplnili vzdělání v oblasti zdravé výživy. Weilovými slovy řečeno:

Za čtyři roky studia na lékařské fakultě Harvardovy univerzity a rok praxe na interně jsem zažil pouhých 30 minut školení o nutricionizmu, na ubohé úrovni přednášeném dietetikem, který nás poučil o zvláštních dietách, které si můžeme objednat pro hospitalizované pacienty…Když jsem studoval, dostávali lékaři snadno nálepku šarlatánů, tvrdili-li, že strava může být rizikovým faktorem pro vznik rakoviny. A dnes už všichni uznávají, že strava s přemírou tuků a nedostatkem vlákniny, a zejména příliš mnoho masa a málo zeleniny předurčuje lidi k rakovině tlustého střeva, prsu, dělohy i prostaty. V dřívějších dobách riskovali nařčení z mastičkářství i ti, kdo tvrdili, že vitaminy jsou prospěšné i jinak než pouze při chorobách zaviněných jejich vysloveným nedostatkem; dnes však víme, že beta-karoten, prekurzor vitaminu A, má silné protirakovinové účinky, zejména proti rakovině plic a děložního hrdla (1993, str. 12-13).

Epidemiologické práce, které konstatují, že procento výskytu rakoviny je velmi značně ovlivněno typem stravy a stavem životního prostředí v té které lokalitě, třeba vystavením azbestu či radonu, byly velkým podnětem pro aktivity v oblasti prevence proti takovým rizikům spojeným se škodlivými chemikáliemi (Potter, 1997). Taková prevence většinou vyžaduje podávání uměle vyrobených přípravků. Tím se liší od terapie stravou, při které ohrožená osoba konzumuje v jídle přírodní látky, které hrají roli v prevenci rakoviny (Swan, 1997: 719). Tenhle rozdíl nedávno setřel boom vědy, která k léčení nejrůznějších patologických stavů užívá zdravou stravu a bylinky, vědy, která studuje skupinu chemikálií zvaných nutraceutika.

Téměř 5000 zásadních vědeckých studií dnes ověřuje názor, že stovky různých rostlinných přípravků i jejich odvozenin dokáží odvracet škodlivé účinky člověkem vyráběných chemikálií (Koop, 1988; Potter et al., 1997). Příkladem může být jedna analýza dat z 23 epidemiologických studií, která potvrdila, že jisté rostlinné výtažky ve stravě bohaté na zeleninu a obilniny snížily riziko vzniku rakoviny tlustého střeva o 40%. Nejméně 200 epidemiologických studií ze spousty zemí zjistilo souvislost mezi užíváním vysokých dávek jistých rostlinných výtažků a menším rizikem vzniku mnoha typů rakoviny (Napier, 1995, str. 9-10).

Důležitost eliminace vlivu škodlivých chemikálií na lidský organizmus (chemoprevence) dokládá fakt, že se v současné době zkoumá přes 400 možných chemopreventivních přípravků, a dokonce i americký Národní institut pro výzkum rakoviny se nyní zaměřuje na chemoprevenci (Swan, 1997: 720). Typický člověk, na kterém se zkouší chemoprevence, je zdravý jedinec s rakovinou buď ve vlastní anamnéze či v historii své rodiny, nebo jedinec v prekancerózním stavu.

Existují epidemiologické i další důkazy o tom, že mnoho předpokládaných antikancerogenních rostlinných látek včetně kyseliny listové, selenu a lykopenu (sloučeniny, která propůjčuje rudou barvu ovoci a rajčatům) neúčinkuje jen proti rakovině, nýbrž i proti vysokému krevnímu tlaku, a má kladné účinky na kardiovaskulární systém (Selhub et al., 1995). Celá tahle skupina látek může v kterémkoli stadiu interagovat s rakovinným procesem, přičemž většinou zpomalí či zastaví postup rakoviny či ji vrátí do raného stadia (Napier, 1995, str. 10).

Mezi látkami, u kterých byl zjištěn účinek bránící vzniku či postupu rakoviny, jsou nejen vitaminy a minerály, ale i zelený čaj, vláknina, různé koření, sója i česnek (Kelloff, 1997: 248). Ke zjištění jejich farmakokinetiky musíme stanovit, jak působí určitá sada složek či jednotlivá složka v těchto substancích, u kterých jsme zjistili chemopreventivní působení. Je příznačné, že jednotlivé složky zdravé výživy často nezabírají proti nemoci, jsou-li podány izolovaně a v netoxických dávkách (Kelloff, 1997: 249).

Mnohá chemopreventiva zesilují produkci či aktivitu enzymů, které působí jako blokátory a zbavují kancerogeny jejich toxicity či jim brání v přístupu k buňkám nebo pronikání do nich. Některá pak působí také jako látky potlačující a redukující zhoubné změny v buňkách vystavených předtím účinkům karcinogenů. Tahle zjištění podnítila výzkum spousty druhů ovoce a zeleniny za účelem izolování možných chemopreventivních fytochemikálií. Některé z této spousty fytochemikálií, které vědci již prozkoumali, jsou antikarcinogeny, a v následujícím přehledu vyjmenujeme ty, které mají chemopreventivní potenciál pro rakovinu plic a dýchacích cest.

1. Indoly a isothiokyanáty jsou obsaženy ve velkém množství v brokolici, tudíž lékaři doporučují dietu obsahující hodně brokolice. Základní funkce zmíněných chemopreventiv spočívá v tom, že brání substancím způsobujícím rakovinu v přístupu k jejich buněčným cílům, mohou však také zabránit dalšímu růstu nádorů již existujících (Caragay, 1992; Conning, 1991; Wattenberg, 1990; Marchand et al., 1989).

2. Rodina saponinů tvoří velkou skupinu glykosylovaných steroidů nalézajících se v mnoha druzích zeleniny a bylinek. Přitom nejenže působí protirakovinně, nýbrž snižují též hladiny jistých lipidů v krvi a pomáhají při recyklaci červených krvinek (Yoshiki a Okubu, 1995; Amarowicz, Shimoyamada a Okubo, 1994; Potter et al., 1993).

3. Flavonoidy přítomné v mnoha druzích ovoce a zeleniny fungují jako antioxidanty a brání karcinogenům v přístupu k buňkám. Rovněž prokazatelně pomáhají potlačovat zhoubné změny v buňkách a působí jako chemopreventiva díky tomu, že brání jistým hormonům, aby se navázaly na buňky, které ovlivňují buněčné dělení (Foti et al., 1996; Williamson, 1996; Summan, 1996).

4. Isoflavony působí jako antioxidanty, blokují karcinogeny a potlačují nádorové bujení (Foti et al., 1996). Studie zjistily, že u lidí konzumujících velká množství isoflavonů běžně dostupných v sójových bobech se v podstatné míře méně vyskytuje rakovina prsu i prostaty, a jejich organizmus trpí méně oxidačním stresem (Wiseman, 1996). Některé z běžných forem isoflavonů, které mají chemopreventivní vlastnosti, zahrnují genistein, biochaninu a daidcein.

5. Lignany se běžně nalézají v sezamových a lněných semínkách, v důsledku čehož jsou přítomné také ve lněném oleji. Působí jako antioxidanty a blokují či potlačují zřejmě změny v buňkách, které vedou k nádorovému bujení (Herman et al., 1995). Lněná semínka mají též vysoký obsah omega-3 mastných kyselin, které zřejmě chrání člověka před rakovinou tlustého střeva a srdečními chorobami tak, že brání nadměrné srážlivosti krve. Tendenci krve srážet se v neúměrné míře ovlivňuje dlouhodobá hemostáze u pacientů upoutaných na lůžko či kuřáků. Kouření totiž způsobuje klížení krevních destiček, což vede k nadměrné srážlivosti krve a vyvolává mnoho dalších zdravotních problémů. Z nich jmenujme například plicní embolii, infarkt myokardu a nedokrevnost mozku.

6. Monoterpeny zřejmě blokují karcinogeny; jsou obsaženy v přírodě v citrusových plodech a kmínu (Caragay, 1992). Jejich zástupce, lykopen, působí zřejmě také jako účinné chemopreventivum proti rakovině prostaty a zažívacího traktu.

7. Organické sloučeniny síry působí zřejmě jako látky blokující či potlačující rakovinu; v přírodě se vyskytují v česneku, cibuli, pórku a šalotce (Caragay, 1992).

8. Folát čili kyselina listová je důležitým vitaminem B, o kterém se mluví jako o účinném léku v boji proti rakovině tlustého střeva a prevenci této rakoviny jakož i polypů tlustého střeva, které mohou být předstupněm rakoviny. Kyselina listová je také důležitá pro normální obnovu tkání a udržování integrity DNA. Velmi důležitou roli hraje též při buněčném dělení, proto je jedním z mála doplňků stravy doporučovaných těhotným a kojícím ženám. Nedostatek kyseliny listové či vitaminu B12 způsobuje nemoci jako třeba megaloblastickou anemii. Jinou velmi významnou funkcí kyseliny listové je snižování hladiny hemocystinového séra, což je zřejmě důležité v prevenci mrtvice a infarktu (Marchand et al., 1089).

9. Retinoidy. Rodina retinoidů představuje dnes skupinu nejstudovanějších chemopreventivních látek zahrnujících retinol (jednu z 50 hlavních forem vitaminu A) a jeho přírodní i syntetická analoga včetně beta-karotenu a dalších karotenoidů (Herman et al., 1995; Caragay, 1992). Retinoidy zřejmě usnadňují normální komunikaci mezi buňkami, což může být přínosné v prevenci nádorového bujení. Beta-karoten je v těle přeměňován na kyselinu retinovou, která zřejmě pomáhá při potlačování protoonkogenů, které jsou důležité pro vznik rakoviny. Karotenoidy se běžně vyskytují v ovoci a zelenině, zejména v rostlinách s červenou či žlutou barvou některého orgánu. Synteticky vyvíjené retinoidy zahrnují etretinát, 13-cis-retinové kyseliny, all-trans-retinové kyseliny a N-(4-hydroxyfenyl) retinamid.

Jak jsme již konstatovali, evoluce nedokáže vysvětlit, proč rostliny vyrábějí mnohé ze zmíněných fytochemikálií, protože mnohé evidentně rostlina jako taková nepotřebuje, ale jsou velmi cenné pro lidské zdraví. Také skoro polovina lidmi vyráběných léků se vyrábí z rostlin. Nejnovějším příkladem je Taxol, antirakovinná látka, která jako jediná dokáže léčit jisté druhy rakoviny jako třeba rakovinu varlat. Taxol izolovali vědci z kůry dlouhověkého tichomořského tisu, dokud nebyla nedávno zahájena jeho výroba syntetickou cestou. K výrobě jediného kilogramu Taxolu byla třeba kůra ze zhruba 4000 stromů, a proto jsou tyhle kdysi běžné stromy nyní vzácné. Tato fakta jsou silnými motivy k vyvinutí umělých zdrojů, ať už chemickou či genetickou cestou. Svědčí navíc o existenci projektu a životního systému s vysokým stupněm provázanosti, jak to dnes a denně výmluvně dokládá ekologické bádání.

Souhrn

Moderně pojímaná nutricionistika nám ukázala, že rostliny jsou specificky vymyšleny jako potrava pro lidi, a že zdraví si nejlépe zachováme, budeme-li jíst vyváženou stravu s převážným podílem pestré stravy rostlinného původu. Dokonce i mnohé jedovaté rostliny nacházejí v lidském životě široké uplatnění (Bergman, 1995). Zásady stravování, jak je podává Bible, jsou výborným východiskem k pochopení složité biochemie života a k zajištění toho, aby se oněch zhruba 50 základních složek naší výživy, důležitých pro zdraví, konzumovalo opravdu v patřičném množství. Dnes také zjišťujeme, že mnoho pokusů v minulosti o „vylepšení“ naší stravy či o větší chutnost jídel ztroskotalo či způsobilo problémy – v neposlední řadě jde o nadměrné užívání soli a tuků v typické dnešní stravě západní civilizace. Z tohohle důvodu jsou špatné stravovací návyky ve zmíněné civilizaci hlavní příčinou smrti (Koop, 1988).

Zdravá strava zahrnuje též celou škálu lipidů. I když staří Izraelité měli Písmem doporučeno používat v kuchyni olivový olej, nikdy v dějinách se velké množství lidí nestravovalo tak tučně jako dnešní západní svět, který používá zejména nasycené mastné kyseliny (olivový olej je nejlepším zdrojem mononenasycených mastných kyselin). Hnutí za zdravé stravování zaujalo různorodou škálu lidí, ale přispělo rovněž k šíření mnoha extrémních, přechodně módních i pošetilých myšlenek; některé z jeho úhelných koncepcí jsou však založeny na Písmu a ukázaly se jako správné. Zpráva hlavního hygienika USA probírá zhruba 3000 velkých vědeckých studií a konstatuje toto: nejzdravější strava zahrnuje 55 procent složitých cukrů (obilnin a škrobu – třeba bramborového), a každý dospělý člověk by měl sníst průměrně pět až devět porcí ovoce a zeleniny denně. Vyhýbat se tmavému masu a nejíst drůbež či libové vepřové více než jednou týdně; ryby mohou být na stole dvakrát týdně. V ideálním případě by maso mělo být čímsi jako svátečním pokrmem, a nikoli hlavní součástí stravy. Vyhýbejte se také konzervám, protože jsou většinou velmi tučné, slané a energeticky vydatné. U dospělých by tuk neměl tvořit víc než 30 procent celkového energetického příjmu, a mnozí odborníci tvrdí, že by dokonce měl tvořit jen kolem 10 procent. U průměrného Američana činí tento podíl nyní přes 37 procent. Tučná strava je příčinou mnoha druhů rakoviny, infarktů i mrtvic. A v neposlední řadě: jezte hodně vlákniny, málo sodíku a cukru, nekuřte, udržujte si přiměřenou hmotnost, a alkohol pijte střídmě (Koop, 1988).

Prameny

CRSQ–Creation Research Society Quarterly
Amarowicz, R., M. Shimoyamada, and K. Okubo. 1994 Hypocholesterolemic effects of saponins. Roczniki Panstwowego Zakladu Higieny 45:125-130
Bergman, Jerry. 1993. The problem of extinction and natural selection. CRSQ 30:93-106.
______. 1995. The Adventists and Jehovah’s Witness Branch of Protestantism. Chapter 3 in America’s Alternative Religions, Timothy White (Ed.), New York State University of New York Press. New York. p. 33-46.
______. 1995a. Why did God create poisons and toxins? CRSQ 32:126-130.
Brennan, R. O. 1975. Nutrigenetics. M. Evans & Co. New York.
Caragay, A.B. 1992. Cancer prevention foods and ingredients. Journal of Food Technology 46 (4): 65-68.
Clark, Linda. 1965. Get well naturally. Devin-Adair, Co. New York.
Commoner, Barry. 1971. The closing circle. Alfred A. Knopf. New York.
Conning, D.M.1991 Diet and cancer, experimental evidence. British Nutritional Foundation Nutritional Bulletin .16 (1): 36-44.
Cunningham, A.S. 1977. Morbidity in breast fed and artificially fed infants. Journal of Pediatrics 90:726-729.
Davis, Adelle. 1954. Let’s eat right to keep fit. Harcourt, Brace Co. New York.
Day, C.L, K.M. Stowell, E.N. Baker and J.W. Tweedie. Studies of the N-terminal Half of human lactoferrin produced from cloned DNA demonstrate that interlobe actions modulate iron release” Journal of Biological Chemistry 267 (20) 13857-13862.
Dobelis, Inge. 1986. Magic and medicine of plants. Reader’s Digest Association, Inc. Pleasantville, NY.
Edmonds, Brian. 1992. The doctors book of Bible healing foods. Globe Communications Boca Raton, Florida.
Foti, M. and M. Piattelli, M.T. Baratta and G. Ruberto. 1996 “Flavonoids, Coumarins, and Cinnamic acids as antioxidants in micellar system.” Journal of Agricultural and Food Chemistry 44 (2) 497-501.
Fox, Michael. 1992. Superpigs and wondercorn. Lyons and Burford Publishers. New York.
Fraser, G.E. 1994 “Diet and coronary heart disease: beyond dietary fats and low-density-lipoprotein cholesterol.” American Journal of Clinical Nutrition 59(5);1117s-1123s
Ginness, Alma. 1993. Family guide to natural medicine. Readers Digest Association, Inc. Pleasantville, NY.
Guthrie, Helen and Mary Picciano 1995. Human Nutrition. Mosby. St Louis
Herman. C., T. Adercreutz, B. R. Goldin, S.L. Gorbach, K. Hoeckerstedt, S. Watanabe, E.K. Heamaelaeinen, M.H. Markkanen, T.H. Maekelae, K.T. Waehaelae, T.A Hase and T. Fotsis. 1995 “Soybean phytoestrogen intake and cancer risk.” Journal of Nutrition 125(3s): 757s-770s
Homer, C. Going Natraceutical. Dairy Field 177 (3): 53-54, 56.
Koop, C. Everett (Ed). 1988. The Surgeon General’s report on nutrition and health. U.S. Government Printing Office. Washington D.C.
Koprowski, Gene and Peter Gwynne. 1995. Mother’s milk top tumor killer. R and D Magazine. 37 (60): 13.
Levy, Charles and Richard Primack. 1984. A field guide to poisonous plants and mushrooms of North America. The Stephen Greene Press. Brattleboro, VT.
Lindlahr, Victor. 1972. You are what you eat. Lancer Books. New York.
Lucas, Charles. 1992. Creation and food. Published by Author. Temple Hills, MD.
Marchand, Lle, C.N. Yoshizawa, L. N. Kolonel, J. H. Hankin and M.T. Goodman. 1989 “Vegetable Consumption and Lung Cancer Risk. Journal of the National Cancer Institute 81(15): 1158-1164.
McNutt, K. 1995 Medicinals in Food Nutrition Today 30 (5) 218-222.
Napier, Kristine. 1995. Green revolution. Harvard Health Letter 20: 9-12.
Nestle, Marion, Patricia Housman and Judith Hurley. 1989. The Surgeon General’s report on nutrition and health. Warner Books. New York.
Newcomb, Polly A., Barry E. Storer, Matthew P. Longnecker, Robert Mittendorf, E. Robert Greenberg, Richard W. Clapp, Kenneth P. Burke, Walter C. Willett, and Brian MacMahon. 1994. Lactation and a reduced risk of premenopausal breast cancer. New England Journal of Medicine 330(2): 333-336.
Newman, J.1995 How Breast Milk Protects Newborns Scientific American 273 (6): 58-61.
Nittler, Alan H. 1972. A new breed of doctor. Pyramid House. New York.
Noonan, John (Ed) 1970. The morality of abortion; legal and historical perspectives. Harvard University Press. Cambridge, MA.
Potter, S. M. and R. Jimenez-Flores, J. Pollack, T. A. Lone and m.D. Berber-Jumenez Protein-Saponin Interaction and its influence on blood lipids. Journal of Agricultural and Food Chemistry 41 /8/: 1287-1291
Riar, M.; E.A. Charter and S.R. Smith 1995. Antimicrobial Effectiveness of Lactoperxidase lactoferrin and glucose oxidase against salmonella typhimurium. Paper Presented at international food technology meeting Toronto, Canada. Copy obtained from author.
Russell, Rex. 1980. If the perfect God created us, why do we get sick? Creation Health Foundation Quarterly Report 2(2):1, 2.
______. 1995. Design and infant nutrition. Acts and Facts 24 (1): i-iv (ICR Impact No. 259).
Schardt, David. 1994. Phytochemicals; plants against cancer. Nutrition Action 21(3):1, 9-11.
Selhub, Jacob; Paul F. Jacques, Andrew G. Boston, Ralph B. D’Agostino, Peter W.F. Wilson, Albert J. Belanger, Daniel H. O’Leary, Philip A. Wolf, Ernst J. Schaffer, and Irwin H. Rosenberg. 1995. Association between plasma homocystine concentrations and extracranial carotid-artery stenosis. 1995. New England Journal of Medicine 332:286-291.
Shepard, John M. 1984. Sociology. St. Paul, MN: West Publishing Co.
Summan, S. 1996. Chemistry, Metabolism, Cardioprotective effects, and dietary sources.” Journal of Nutritional Biochemistry 7 (2): 66-76.
Tannahill, Reay. 1973. Food in history. Stein and Day New York.
Watanabe, S. and E. K. Haemaelaeinen. M.H. Markkanen, T. H. Maekelae K.T. Waehaelae, T. A. Hase and T. Fotsis 1995. Soybean phytoestrogen intake and cancer risk. Journal of Nutrition 125 (3): 757-770.
Wattenberg, L.W. 1990. Inhibition of Carcinogenesis by minor anutrient constituents of the diet. Proceedings of the Nutrition Society 49 (2): 173-183.
Weil, Andrew. 1993. Why a book on natural medicine? In Ginness, 1993, Family Guide to Natural Medicine. Readers Digest Association, Inc. Pleasantville, NY. pp. 8-17.
Williamson, G. 1996. Protective effects of fruits and vegetables in the diet. Nutrition and food Science 1 (6): 13.
Wiseman, H. 1996. Dietary Influences on Membrane Function. Dietary influences and disease. 7(1): 2-15.
Yoshiki Y and K. Okubu, 1995 Active oxygen scavenging activity of DDMP saponin in soybean seed. Bioscience, Biotechnology and Biochemistry 59/8/:1556-1557.

Příloha Velikost
00465-21.11.2011-strava_zdravi_a_evoluce.doc 144.5 KB

Komentujte

Please Login to comment
  Subscribe  
Upozornit na