Snímky NASA hovoří pro biblický původ Měsíce

pavelkabrt Stáří Země a vesmíru Napsat komentář

Tas Walker

(Z creation.com přeložil M. T. – 10/2010)

Snímky NASA hovoří pro biblický původ Měsíce_1-Měsíc.jpg

Obrázek 1. Rozmístění meandrovitých brázd na Měsíci. Černé body = dříve známé brázdy. Bílé body = brázdy nově objevené na snímcích LRO (z odkazu č. 2, str. 938).

Na nových snímcích pořízených jednou ze sond NASA je patrné zbrázdění (1) celého Měsíce svědčící o tom, že není chladný a mrtvý, jak se běžně soudí (2). Tým badatelů vedený planetárním geologem Dr. Thomasem Wettersem ze Střediska pro výzkum Země a dalších planet při Smithsonově národním muzeu pro letectví a vesmír ve Washingtonu, D. C. zveřejnil své poznatky v časopisu Science (3).

(James Smithson, 1765-1829, anglický chemik a mineralog. Z jeho odkazu byla vybudována ve Washingtonu roku 1846 Smithsonova nadace pro rozvoj a šíření vzdělání: americké národní muzeum a archiv. Pozn. překl.)

Objevené brázdy jsou relativně malé – proto unikaly naší pozornosti, dokud nám je neodhalily snímky o vysoké rozlišovací schopnosti pořízené sondou Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) = sondou pro výzkum Měsíce z oběžné dráhy kolem něho. Brázdy se vinou v meandrech; největší z nich je vysoká zhruba 100 metrů a dlouhá několik kilometrů. Většina z nich nepřesahuje však výšku 10 metrů a je mnohem kratší.

První meandrovité brázdy na Měsíci objevili vědci počátkem 70. let 20. století na fotografiích pořízených astronauty z misí Apollo 15, 16 a 17; ony snímky však pokrývaly pouze oblast blízko měsíčního rovníku. Wattersův tým objevil nyní 14 dalších. Sedm z nich leží blízko měsíčních pólů, což jasně svědčí o tom, že zmíněné brázdy jsou přítomné po celém Měsíci (obrázek 1).

Smršťování kůry

Zmíněný tým vědců tvrdí, že veškerá měsíční kůra se v průběhu jeho vývoje smršťovala, přičemž se jednotlivé kry na sebe nasouvaly (docházelo ke kerným přesmykům) a vytlačovaly určité omezené oblasti povrchu (obrázek 2). Vědci z týmu se domnívají, že nejpravděpodobnější hnací silou zmíněného smršťování je ochlazování měsíčního nitra. V celoměsíčním měřítku je smršťování relativně malé: docházelo k němu jen asi na 100 metrech z celkového poloměru Měsíce, který činí zhruba 3 500 km.

Tento objev má značný význam pro teorie o původu a dějinách Měsíce. Je v souladu s biblickou zprávou, ale odporuje zavedeným evolucionistickým názorům; proto je pro řadové vědce takovým překvapením.

Snímky NASA hovoří pro biblický původ Měsíce_2-kerný přesmyk.jpg

Obrázek 2. Ke kernému přesmyku dochází tehdy, je-li měsíční kůra stlačována. Přesmyk vytlačuje jednu oblast povrchu nad jeho zbytek a vytváří strmý svah neboli brázdu (viz odkaz č. 3).

Současná materialistická teorie říká, že Měsíc vznikl před 4,5 miliardami let, kdy ho tvořil oceán žhavého magmatu prostírající se patrně po celém jeho poloměru. Magma časem ztuhlo a Měsíc dále chladl, až před dávnými časy všechny zdroje tepla v jeho nitru zanikly. Má se za to, že už 3 miliardy let je Měsíc chladný a mrtvý.

Zmíněné brázdičky však svědčí o tom, že se Měsíc ochladil teprve nedávno a je mnohem dynamičtější než se předpokládalo. Samotný fakt, že tyto drobné brázdy pozorujeme, přímo zpochybňuje konvenční představy o naturalistickém původu Měsíce, zejména pak tvrzení o tom, že je starý několik miliard let.

Jak vědci zjistili, že jsou brázdičky mladé? Podle NASA :

  • „Tým vědců je přesvědčen, že [brázdičky] patří k těm nejčerstvějším úkazům na Měsíci, mimo jiné proto, že se táhnou přes malé krátery. Jelikož je Měsíc neustále bombardován meteority, jsou malé krátery (o průměru menším než 350 m) patrně mladé, protože je rychle ničí další impakty a tudíž nevydrží dlouho. Takže roztrhla-li malý kráter brázda, je zřejmé, že se vytvořila teprve po kráteru a je tedy ještě mladší. Ještě jednoznačnějším důkazem mládí Měsíce je fakt, že velké krátery považované za starší neprotíná brázda žádná, a že brázdy vypadají svěže a nejeví prakticky žádné známky eroze“ (4) (viz obrázek 3.)
Snímky NASA hovoří pro biblický původ Měsíce_3-zlomový sráz.jpg

Obrázek 3. Zlomový sráz prořízl a zdeformoval několik malých impaktních kráterů (šipky). Zlom vynesl nad krátery příslušnou horninu a zasypal tak části jejich dna i okrajů. Hornina pokryla zhruba polovinu okraje a dna 20metrového kráteru (rámeček). Malé krátery rychle zanikají vinou nových impaktů, takže zlom (který vznikl později) je relativně mladý (z literatury pod odkazem č. 3). Foto NASA/Goddardovo kosmické centrum/Univerzita státu Arizona/Smithsonova nadace

Brázdy svědčí o nízkém stáří

Na základě uvedených důkazů odhadl zmíněný tým vědců, kteří se na vše dívají evolučními brýlemi dlouhých časových úseků, že tyhle brázdy nemohou být starší než miliardu let, že by však mohly být staré i pouhých 100 milionů let – či dokonce ještě mladší. To už je tedy docela velký časový rozdíl.

Však také existují dobře doložené důkazy toho, že na měsíčním povrchu probíhá geologická aktivita i dnes (5). K těmto důkazům patří přechodné lunární úkazy, jako jsou „barevné změny na některých místech, světelné skvrnky a pruhy, mráčky, opary, jemné mlžné závoje i další jevy svědčící o geologické aktivitě na Měsíci“ (6). Nejstarší podobná pozorování pocházejí z doby před 1 000 lety; v době začínajících dalekohledů pak registrovali tehdejší astronomové zmíněné jevy v hojném počtu. Přechodné lunární úkazy (TLP – Transient Lunar Phenomena – pozn. edit.) jsou už samotnou svou povahou krátkodobé; většina zpráv o nich pochází od jediného pozorovatele a nemohla být potvrzena z nezávislého zdroje. Přitom se vědci věřící v evolucionistické dlouhé věky vývoje dokonce snažili snižovat význam zmíněných nových objevů a odrazovat novináře od jejich zveřejňování.

Objev popisovaný v našem článku má zásadní důsledky pro teorie o původu a vývoji Měsíce. Posouvá jeho stáří v souladu s biblickou zprávou a je naopak v rozporu se zavedenými evolucionistickými představami; proto vyvolává v kruzích vědeckého establishmentu takové rozpaky.

Měsíční brázdy jsou však trvalým rysem jeho krajiny a o jejich existenci se může kdokoli kdykoli přesvědčit opakovaným pozorováním.

Vědecký tým odhadl, že mělo-li vzniknout ve hmotě Měsíce přepětí takového řádu, aby vytvořilo objevené kerné přesmyky, muselo být měsíční jádro obklopeno oceánem magmatu. Badatelé uvažují o tom, že uvedený oceán mohly vytvořit velké vesmírné objekty srážející se s Měsícem během takzvaného (a sporného) pozdního velkého bombardování*. Na evolucionistické časové škále k tomu došlo zhruba před 4 miliardami let, což znamená, že tento jev nemůže nikterak vysvětlit nedávné smršťování. Teplo z magmatu by totiž bylo vyprchalo už před několika miliardami let.

(*LHB – Late Heavy Bombardment – pozdní velké bombardování, neboli lunární kataklyzma, je období, které evolucionisté datují asi před 4,1 až 3,8 miliardami let, během kterého údajně vznikla většina kráterů nejen na Měsíci, ale i na Zemi, Merkuru, Venuši a Marsu. – Pozn. edit.)

Ke cti tohoto vědeckého týmu budiž řečeno, že nevyloučil možnost, že Měsíc může být stále ještě tektonicky aktivní a že i dnes se na něm mohou vytvářet brázdy. Tato skupina vědců zamýšlí přezkoumat záznamy o měsícetřeseních pořízené seizmometry instalovanými posádkami misí Apollo v 70. letech 20. století. Zmíněné otřesy byly připisovány gravitačním slapovým silám působícím na Měsíci, dopadům meteoritů i teplotním změnám mezi dnem a nocí. Wattersův tým však plánuje ověřit, zda by některá ze zaznamenaných měsícetřesení nemohly mít na svědomí kerné přesmyky.

Vědci vedení Wattersem plánují také srovnání nově získaných snímků z LRO s fotografiemi z kamer umístěných na přistávacích modulech misí Apollo. Cílem je zjistit, zda v uplynulých 30 letech nedošlo k nějakým změnám tvaru zkoumaných brázd.

Nepřítomnost obřích brázd

Objevené brázdičky svědčí o tom, že Měsíc vychládá teprve krátký čas a procesy, které na něm probíhají, jsou mnohem dynamičtější než vědci předpokládali.

Meandrovité brázdy se našly také na Merkuru. Tyhle zlomové srázy vznikly zřejmě týmž procesem planetárního smršťování; ve srovnání s měsíčními brázdičkami jsou ovšem obrovské – jsou dlouhé stovky kilometrů a vysoké 1 000 metrů. Největší z nich měří více než 1 000 km. Zmíněné brázdy svědčí o tom, že Merkur byl kdysi roztavený a jeho kůra se smrštila o několik kilometrů s tím, jak se jeho roztavené nitro ochlazovalo a scvrkávalo.

Proč tedy na Měsíci nepozorujeme obří kerné přesmyky, když vědci rovněž předpokládají, že byl kdysi roztavený ? I když je o něco menší než Merkur (jeho objem činí necelé dvě třetiny objemu Merkuru), mělo by smršťování jeho roztaveného nitra vytvořit ohromné zlomy. Někteří badatelé soudí, že takové zlomy kdysi opravdu existovaly, ale v důsledku bombardování meteoroidy se časem ohladily. Jejich nepřítomnost však jednodušeji vysvětluje nižší počáteční startovací teplota, což je závěr, ke kterému dospěl vedoucí tohoto vědeckého týmu Watters.

Závěr

Nově objevené zlomové srázy odporují evolucionistickým teoriím o původu a dlouhodobém vývoji Měsíce; jsou však v souladu s modelem biblickým. Odporují pak především evolucionistickým hypotézám o utváření Měsíce, které předpokládají, že byl na počátku roztavený. Místo toho svědčí o skutečnosti, že počáteční teplota Měsíce se o mnoho nelišila od jeho teploty současné, což je v souladu s biblickou zprávou o Stvoření. Nové objevy popírají časovou škálu miliard let a dokazují, že náš společník, satelit naší Země, je mladý.

V biblickém rámci došlo k bombardování Měsíce meteority spíše zhruba před 4 500 lety během Potopy (7-8). Objevené zlomové srázy odpovídají tomuto sledu událostí a kratší biblické časové škále.

Odkazy

1. Brázda, škarpa, sráz, příkop je strmá hráz či útes mezi dvěma oblastmi země o různé výšce.
2. Chow, D., Incredible, shrinking Moon revealed in photos, SPACE.com, 19 August 2010; space.com/scienceastronomy/shrinking-moon-new-lunar-photos-100819.html.
3. Watters, T.R. and 10 others, Evidence of recent thrust faulting on the Moon revealed by the Lunar Reconnaissance Orbiter camera, Science 329(5994):936–940, 20 August 2010; DOI: 10.1126/science.1189590..
4. Neal-Jones, N. and Steigerwald, B., NASA’s LRO Reveals ‘Incredible Shrinking Moon’, 19 August 2010; nasa.gov/mission_pages/LRO/news/shrinking-moon.html. .
5. DeYoung, D.B., Transient lunar phenomena: a permanent problem for evolutionary models of Moon formation, Journal of Creation 17(1):5–6, 2003..
6. Whitcomb, J.C. and DeYoung, D.B., The Moon: It’s Creation, Form and Significance, BHM Books, Winona Lake, IN, pp. 105–127, 1978..
7. Faulkner, D., A biblically-based cratering theory, Journal of Creation 13(1):100–104, 1999..
8. Hurlbut, T., Shrinking moon likely cooling from Flood-era impacts, Creationism Examiner.

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na