Původ rostlin

pavelkabrt Evoluce organizmů Napsat komentář

(The Origin of Plants)
Harun Yahya
www.signsofcreation.com
Přeložil M. T. – únor 2008

Vědci dělí život na zemi do pěti (nebo někdy šesti) říší. Dosud jsme se soustředili hlavně na největší říši, říši zvířat. /viz webové stránky/ V předešlých kapitolách jsme se zamýšleli nad původem života jako takového, studovali jsme proteiny (bílkoviny), genetickou informaci, strukturu buňky a bakterie, tedy problémy týkající se dvou dalších říší, Prokaryotae a Protista. Dnes však existuje jiné důležité téma, na něž se musíme soustředit – původ říše rostlin – Plantae.

V původu rostlin nalézáme stejný obraz jako byl ten, s nímž jsme se setkali, když jsme zkoumali původ zvířat. Rostliny mají velmi komplexní struktury, a není možné, aby tyto struktury vznikly náhodnými událostmi a aby se rostliny vyvíjely jedna v druhou. Fosilní nálezy ukazují, že různé třídy rostlin se vynořily do světa vždy náhle, každá se svou specifitou, a bez známek evoluce.

Původ rostlinné buňky

Podobně jako buňky živočišné, i buňky rostlinné patří k typu známému jako „eukaryotní“. Nejpodstatnějším rozlišujícím rysem těchto buněk je to, že mají buněčné jádro, a molekula DNA (v níž je zakódována jejich genetická informace) leží v tomto jádře. Na druhé straně, někteří jednobuněční tvorové jako třeba bakterie buněčné jádro nemají, a molekula DNA je umístěna volně v buňce. Tento druhý typ buňky nazýváme „prokaryotní“. Tento typ buněčné struktury s volnou DNA neuzavřenou do jádra je ideálním pro bakterie, protože umožňuje velmi důležitý proces – z hlediska bakterie – transferu plazmidů (to znamená transferu DNA z buňky do buňky).

Plazmid = kruhová molekula DNA nesoucí jeden nebo několik genů, která může existovat v bakteriích mimo vlastní chromozom a nezávisle na něm se množit. Plazmid může být mezi bakteriemi předáván (viz konjugace). Někdy obsahuje geny rezistence proti některým antibiotikům. (pozn. překl.) .

Protože evoluční teorie musí sestavovat živé organizmy v řadě „od primitivního ke složitému“, předpokládá, že prokaryotní buňky jsou primitivní, a že se eukaryotní buňky vyvinuly právě z nich.
Než začneme probírat neplatnost tohoto tvrzení, bude užitečné ukázat, že prokaryotní buňky nejsou vůbec „primitivní“. Bakterie má asi 2000 genů; každý gen obsahuje okolo 1000 písmen (spojení). To znamená, že informace v bakteriální DNA měří asi 2 milióny písmen. Podle téhle kalkulace se informace v DNA jedné bakterie rovná 20 románům, každému po 100 000 slovech (326). Každá změna v informaci v kódu DNA bakterie by byla tak zhoubná, že by to vyřadilo veškerou činnost bakterie. Jak jsme viděli, chyba v bakteriálním genetickém kódu znamená, že bakterie nebude fungovat – tj., buňka zemře.

Kromě této citlivé struktury, která nevzniká náhodnými změnami, činí tvrzení evolucionistů neopodstatněným též fakt, že nebyla nalezena „přechodná forma“ mezi bakterií a eukaryotními buňkami. Například slavný turecký evolucionista profesor Ali Demirsoy přiznává nepodloženost scénáře, že se bakteriální buňky vyvinuly v buňky eukaryotní a pak ve složité organizmy vystavěné z těchto buněk:
„Jednou z nejobtížnějších fází k vysvětlení v evoluci je vědecky vysvětlit, jak se organely a složité buňky vyvinuly z těchto primitivních tvorů. Mezi dvěma hlavními formami života nebyla nalezena žádná forma přechodná. Jedno- i vícebuněční tvorové mají všichni tuto komplikovanou strukturu, a ještě nebyl nalezen žádný tvor či skupina tvorů s organelami jednodušší konstrukce v jakémkoli ohledu či vůbec primitivnější. Jinými slovy, děděné organely se vyvinuly právě takové, jaké jsou. Nemají jednoduché nebo primitivní formy“ (327).

Člověk se diví, co přimělo profesora Aliho Demirsoye, loajálního přívržence evoluční teorie, k tomu, že učinil tak otevřené přiznání? Odpověď na tuto otázku můžeme dát zcela jasně, prozkoumáme-li velké strukturální rozdíly mezi bakteriemi a rostlinnými buňkami.

Ty zahrnují:

  1. Zatímco stěny bakteriálních buněk tvoří polysacharid a bílkovina, stěny buněk rostlinných tvoří celulóza, zcela odlišná struktura.
  2. Zatímco rostlinné buňky mají mnoho organel, uzavřených v membránách a majících velmi složité struktury, buňky bakteriální typické organely postrádají. V bakteriálních buňkách jsou pouze volně se pohybující nepatrné ribozomy. Ribozomy v rostlinných buňkách jsou však větší a jsou připevněny k buněčné membráně. Dále, syntéza proteinů probíhá v oněch dvou typech ribozomů rozdílným způsobem.
  3. Struktury DNA v rostlinných a bakteriálních buňkách se liší.
  4. Molekula DNA v rostlinných buňkách je chráněna dvouvrstvou membránou, zatímco DNA v buňkách bakteriálních je uložena volně v buňce.
  5. Molekula DNA v bakteriálních buňkách se podobá uzavřené smyčce; jinými slovy, je kruhová. V rostlinách je molekula DNA lineární.
  6. Molekula DNA v bakteriálních buňkách nese informaci patřící pouze jedné buňce, ale v buňkách rostlinných molekula DNA nese informaci o celé rostlině. Například všechny informace o ovocném stromu – jeho kořenech, kmeni, listech, květech i plodech – se nalézají společně v DNA v jádře pouhé jediné buňky.
  7. Některé druhy bakterií jsou fotosyntetické, jinými slovy, provádějí fotosyntézu. Ale na rozdíl od rostlin není ve fotosyntetických bakteriích (například cyanobakteriích) chloroplast obsahující chlorofyl a fotosyntetické pigmenty. Tyto molekuly jsou spíše ponořeny do různých membrán kolem celé buňky.
  8. Biochemie tvoření informační RNA v prokaryotických (bakteriálních) buňkách a v eukaryotických buňkách (včetně rostlinných a zvířecích) se podstatně liší (328).

Informační RNA = druh ribonukleové kyseliny, která vzniká přepisem z DNA (transkripcí) a „sestřihem“ (splicing). Z jádra je transportována do cytoplasmy, kde se ve spojení s ribozomy účastní syntézy bílkovin (translace). Přenáší dědičnou informaci, která je uložena v genu, a kóduje přesné pořadí aminokyselin v bílkovině. (pozn. překl.).

Informační RNA hraje životně důležitou roli v přežívání buňky. Ale třebaže informační RNA hraje stejnou vitální roli jak v prokaryotických tak v eukaryotických buňkách, její biochemické struktury se liší. J. Darnell napsal toto v jednom článku uveřejněném v časopise Science:
Rozdíly v biochemii tvoření informační RNA u eukaryot ve srovnání s prokaryoty jsou tak hluboké, že svědčí o tom, že návazná evoluce prokaryotických buněk v buňky eukaryotické se jeví nepravděpodobnou (329).

Původ rostlin – buňky

Původ rostlin_buňkyStrukturální rozdíly mezi bakteriálními a rostlinnými buňkami (o nichž jsme uvedli několik příkladů výše) zavedly evolucionisty do další slepé uličky. Ačkoli mají rostlinné a bakteriální buňky některé rysy společné, většina jejich struktur se podstatně liší. Pravda je, že jelikož v bakteriálních buňkách neexistují organely obklopené membránou nebo cytoskeletonem (vnitřní sítí bílkovinných filamentů a mikrotubulů), pak přítomnost některých velmi složitých organel a celková organizace buňky u rostlin činí zcela neplatným tvrzení, že rostlinná buňka se vyvinula z buňky bakteriální.

Biolog Ali Demirsoy to otevřeně připouští, když říká: „Složité buňky se nikdy nevyvinuly z buněk primitivních procesem evoluce .“

Endosymbiotická hypotéza a její neplatnost

Nemožnost toho, aby se rostlinné buňky vyvinuly z buněk bakteriálních, nezabránila evolučním biologům v tom, aby produkovali spekulativní hypotézy. Experimenty je však nepotvrzují (331). Nejpopulárnější z nich je hypotéza „endosymbiózy“.

Tuto hypotézu navrhla Lynn Margulisová roku 1970 ve své knize Původ eukaryotických buněk. V této knize Margulisová tvrdila, že výsledkem primitivně pospolitého a parazitického života bakterií bylo to, že se jejich buňky změnily v buňky rostlinné a zvířecí. Podle téhle teorie se rostlinné buňky objevily tehdy, když byla fotosyntetická bakterie pohlcena jinou bakteriální buňkou. Z fotosyntetické bakterie se stal uvnitř rodičovské buňky chloroplast. Nakonec se vyvinuly, tak či onak, organely s vysoce složitými strukturami jako je jádro, Golgiho aparát, endoplazmatické retikulum, a ribozomy. Tak se zrodila rostlinná buňka.

Jak jsme viděli, tato evolucionistická teze není ničím jiným než dílem fantazie. Nepřekvapuje tedy, že byla kritizována vědci, kteří prováděli velmi důležitý výzkum na tomto poli s řadou témat: Můžeme citovat D. Lloyda (332), M. Graye a W. Doolittlea (333), a R. Raffa a H. Mahlera jako příklady takových vědců.
Endosymbiotická hypotéza je založena na faktu, že mitochondrie živočišných buněk a chloroplasty buněk rostlinných obsahují vlastní DNA, jinou než je DNA v jádře rodičovské buňky. Takže, vzhledem k této skutečnosti, je navrhováno, že mitochondrie i chloroplasty byly kdysi samostatnými, volně žijícími buňkami.
Budeme-li však studovat chloroplasty podrobně, ukáže se, že toto tvrzení je neprokázané.

Četné námitky činí endosymbiotickou hypotézu neplatnou:

  1. Pokud by zejména chloroplasty byly kdysi nezávislými buňkami, pak by došlo k jedinému výsledku, pokud by byl chloroplast pohlcen větší buňkou: totiž, byl by stráven rodičovskou buňkou a využit jako potrava. Musí tomu tak být, protože i když připustíme, že příslušná rodičovská buňka pozře chloroplast z vnějšku omylem (místo aby jej úmyslně ulovila jako potravu), trávicí enzymy v rodičovské buňce by jej nicméně zničily. Samozřejmě, někteří evolucionisté obejdou tuto překážku tvrzením „Trávicí enzymy vymizely“. Ale tohle je jasný protimluv, protože pokud by trávicí enzymy buňky zmizely, pak by buňka zahynula nedostatkem potravy.
  2. Ale přece jen, představme si, že vše toto nemožné popsané v bodě 1 se stalo a že buňka, o níž tvrdíme, že je předkem chloroplastu, byla pozřena buňkou rodičovskou. V tomto případě čelíme dalšímu problému: Programy všech organel v buňce jsou zakódovány v DNA. Pokud by rodičovská buňka hodlala použít jiné buňky, které spolkla, jako organely, pak by bylo třeba, aby veškeré informace o nich byly již přítomny a zakódovány v její DNA. DNA buněk spolknutých by musela obsahovat informaci patřící buňce rodičovské. Nejen že je taková situace nemožná, ony dvě složky DNA patřící rodičovské buňce a spolknuté buňce by musely být kompatibilní i v budoucnu, což je také jednoznačně nemožné.
  3. V buňce vládne velká harmonie, kterou náhodné mutace nemohou vysvětlit. Buňka obsahuje více než pouhý jeden chloroplast a jednu mitochondrii. Jejich počet stoupá a klesá podle úrovně aktivity buňky, právě tak jako počet jiných organel. Existence DNA v tělech těchto organel je též užitečná v reprodukci. Když se buňka dělí, všechny ty chloroplasty se dělí také, a buněčné dělení probíhá v kratším čase a pravidelněji.
  4. Chloroplasty jsou generátory energie s absolutně životní důležitostí pro rostlinnou buňku. Pokud by tyto organely nevyráběly energii, mnoho buněčných funkcí by nepracovalo, což znamená, že by buňka nemohla žít. Tyto funkce, jež jsou tak důležité pro buňku, probíhají díky proteinům syntetizovaným v chloroplastech. Ale DNA vlastní chloroplastům nestačí na to, aby tyto proteiny syntetizovala. Větší část proteinů je syntetizována díky rodičovské DNA v buněčném jádře (334).

Vezmeme-li v úvahu, že situace předpokládaná endosymbiotickou hypotézou se objevuje díky procesu pokusu a omylu, jaké důsledky by měla v DNA rodičovské buňky? Jak jsme viděli, jakákoli změna v molekule DNA v každém případě nepřináší pro příslušný organizmus přínos; naopak, jakákoli taková mutace by jistě byla škodlivá. Ve své knize Kořeny života vysvětluje Mahlon B. Hoagland tuto situaci:

Vzpomeňte si, že jsme se učili, že téměř vždy je změna v DNA pro organizmus zhoubná; to znamená, že vede k omezení schopnosti přežít. Analogicky vzato, náhodné přídavky vět do Shakespearových her by těžko znamenaly jejich vylepšení!… Zásada, že změny v DNA jsou škodlivé tím, že omezují vyhlídky na přežití, se vztahuje jak na případ, že změna v DNA je způsobena mutací, tak na případ, že ji způsobí nějaké cizí geny, které do ní úmyslně přidáme (335).

Tvrzení pronášená evolucionisty nejsou založena na vědeckých experimentech, protože žádná taková věc jako fakt, že by jedna bakterie spolkla druhou, nebyla nikdy pozorována. Ve své recenzi další knihy Margulisové, Symbióza v evoluci buňky, popisuje molekulární biolog P. Whitfield situaci takto:

Prokaryotická endocytóza je buněčným mechanizmem, na němž celý problém S.E.T. (seriální endosymbiotické teorie) zřejmě končí. Kdyby jeden prokaryot nemohl pohltit jiný, pak je těžké si představit, jak by endosymbiózy mohly být prováděny. Bohužel pro Margulisovou a S. E. T., neexistují žádné moderní příklady prokaryotické endocytózy nebo endosymbiózy…(336).

Endocytóza = aktivní proces, jímž buňka pohlcuje větší částice. K endocytóze patří zejména fagocytóza a pinocytóza. Opak: exocytóza. (pozn. překl.).

Původ fotosyntézy

Další záležitostí ohledně původu rostlin, jež vnáší do evoluční teorie strašlivý zmatek, je otázka, jak rostlinné buňky začaly provádět fotosyntézu.

Fotosyntéza je jedním ze základních životních procesů na zemi. Díky svým chloroplastům produkují rostlinné buňky škrob za použití vody, kysličníku uhličitého a slunečního světla. Zvířata nejsou schopna produkovat své vlastní živiny, a musí místo toho využívat škrob z rostlin ke své výživě. Z tohoto důvodu je fotosyntéza základní podmínkou složitého života. Ještě zajímavější stránkou celé věci je fakt, že tenhle složitý proces fotosyntézy nebyl dosud plně pochopen. Moderní technologie ještě nebyla schopna odhalit všechny jeho podrobnosti, natož pak ho reprodukovat.

Původ rostlin_fotosyntéza

Původ rostlin_fotosyntézaJe možné, aby tak složitý proces jako je fotosyntéza vznikl přirozenou cestou, jak tvrdí evoluční teorie?

Podle evolučního scénáře rostlinné buňky za tím účelem, aby mohly provádět fotosyntézu, spolkly buňky bakteriální, které to už uměly, a přeměnily je v chloroplasty. Takže, jak se bakterie naučila provádět tak komplikovaný proces jako je fotosyntéza? A proč nezačala provádět takový proces předtím? Jako je tomu i u jiných otázek, tento scénář nemá vědeckou odpověď. Podívejme se na to, jak evolucionistická publikace na tuto otázku odpovídá:

Hypotéza heterotrofie navrhuje, že nejranější organizmy byly heterotrofní a živily se polévkou z organických molekul v primitivním oceánu. Když tihle první heterotrofové zkonzumovali přítomné aminokyseliny, bílkoviny, tuky i cukry, živinová polévka se vyčerpala a nemohla už uživit rostoucí populaci heterotrofů…Organizmy, které by mohly využívat alternativní zdroj energie, by byly měly velkou výhodu. Pomysleme na to, že Země byla (a stále je) zaplavována sluneční energií, kterou vlastně tvoří různé formy záření. Ultrafialové záření je zničující, ale viditelné světlo je bohaté na energii a neškodné.
Takže, když se organické složky stávaly stále vzácnějšími, již přítomná schopnost využívat viditelné světlo jako alternativní zdroj energie mohla umožnit takovým organizmům a jejich potomkům přežívat (337).

Kniha Život na Zemi, jiný evoluční zdroj, se pokouší vysvětlit vznik fotosyntézy takto:

Bakterie se nejprve živily různými uhlíkatými sloučeninami, jimž trvalo mnoho miliónů let, než se nahromadily v prastarých mořích. Jak však bakterií přibývalo, tato potrava se musela stávat vzácnější. Jakákoli bakterie , jež byla s to nalézt jiný zdroj potravy, by jistě byla velmi úspěšná v boji o přežití, a nakonec se to některým podařilo. Místo aby si braly hotovou potravu z okolí, začaly si vyrábět svou vlastní v rámci svých buněčných stěn, čerpajíce potřebnou energii ze slunce (338).

Stručně řečeno, evolucionistické zdroje praví, že fotosyntézu nějakým způsobem shodou okolností „vynalezly“ bakterie, ačkoli člověk, se vší svou technikou a znalostmi, to napodobit nemůže. Taková vysvětlení, která nejsou ničím lepším než pohádkami, nemají vědeckou cenu. Ti, kdo studují tento předmět trochu důkladněji, přiznají, že fotosyntéza je velkým dilematem pro evoluci. Například profesor Ali Demirsoy připouští následující:

Fotosyntéza je dosti komplikovanou událostí a zdá se nemožné, aby k ní došlo náhle v organele uvnitř buňky (protože je nemožné, aby jakékoli stadium vzniklo náhle, a je nesmyslné, aby se vynořilo osamoceně). (339).

Německý biolog Hoimar von Ditfurth říká, že fotosyntéza je procesem , který se asi nemůžeme naučit:

Žádná buňka nemá schopnost „naučit se“ nějaký proces v pravém slova smyslu. Je nemožné, aby jakákoli buňka jen tak nalezla schopnost vykonávat takové funkce jako je dýchání či fotosyntéza, a to jak při prvním výskytu této funkce, tak později v životě. (340).

Jelikož se fotosyntéza nemůže vyvinout náhodou, a buňka se jí nemůže naučit, zdá se, že první rostliny, které žily na zemi, byly speciálně naplánovány tak, aby prováděly fotosyntézu. Jinými slovy, rostliny byly stvořeny tak, aby tuto vlastnost měly.

Původ řas

Evoluční teorie předpokládá, že jednobuněční tvorové podobní rostlinám, jejichž původ nejsme s to vysvětlit, se časem změnili v řasy. Původ řas sahá do velmi vzdálených dob. A to tak vzdálených, že byly nalezeny zbytky fosilních řas staré 3.1 až 3.4 miliónu let. Zajímavé je, že neexistuje strukturální rozdíl mezi těmito mimořádně starými organizmy a řasami žijícími v naší vlastní době. Článek zveřejněný v časopisu Science News říká:

Jak fosilie modrozelených řas tak bakterií datované zpět na 3, 4 miliardy let byly nalezeny v horninách z Jižní Afriky. A co je ještě podivnější, řasy čeledi Pleurocapsaceae se ukázaly být téměř identickými s moderními řasami čeledi Pleurocapsaceae na úrovni čeledi a možná i na úrovni jednotlivých rodů (341).

Pleurocapsa = rod (typ čeledi Pleurocapsaceae) rozvětvených vláknitých epifytních modrozelených řas rozmnožujících se pravými endosporami (někdy řazeny do zvláštního řádu). (pozn. překl.).

Německý biolog Hoimar von Ditfurth má tuto poznámku o složité struktuře takzvaných „primitivních“ řas:

Nejstarší fosilie zatím nalezené jsou předměty fosilizované v nerostech, jež patří k modrozeleným řasám, více než 3 miliardy let starým. Ať už jsou jakkoli primitivní, přece jen reprezentují dosti komplikované a dokonale organizované formy života (342).

Evoluční biologové se domnívají, že ze zmiňovaných řas vznikly časem jiné mořské rostliny a že se přestěhovaly na souš asi před 450 milióny let. Avšak právě tak jako scénář o zvířatech stěhujících se z vody na souš je myšlenka o rostlinách stěhujících se z vody na souš opět jen fantazií. Oba scénáře jsou neplatné a neprokázané. Evolucionistické zdroje obvykle usilují vysvětlit tento proces takovými fantastickými a nevědeckými domněnkami, jako „řasy se nějakým způsobem přestěhovaly na souš a přizpůsobily se tamním podmínkám“. Ale existují četné překážky, které činí tento přechod zcela nemožným. Podívejme se krátce na nejdůležitější z nich.

  1. Nebezpečí vyschnutí: Aby mohla vodní rostlina žít na souši, musí být její povrch především chráněn před ztrátou vody. Jinak rostlina uschne. Suchozemské rostliny jsou opatřeny zvláštními systémy, aby se to nestalo.
    V těchto systémech existují velmi důležité podrobnosti. Například, tato ochrana musí probíhat tak, aby důležité plyny jako je kyslík a kysličník uhličitý mohly volně odcházet z rostliny a vstupovat do ní. Zároveň je důležité, aby se zabránilo vypařování. Nemá-li rostlina takový systém, nemůže čekat milióny let na to, aby nějaký vyvinula. V takové situaci rostlina brzy uschne a zemře.
  2. Výživa: Mořské rostliny si berou vodu a minerálie, které potřebují, rovnou z vody, v níž žijí. Z tohoto důvodu by měly jakékoli řasy, které by zkoušely žít na souši, problémy s potravou. Nemohly by žít, aniž by je vyřešily.
  3. Rozmnožování: Řasy, se svou krátkou dobou života, nemají šanci rozmnožit se na souši, protože, jako u všech svých funkcí, využívají vodu k šíření svých rozmnožovacích buněk. Aby byly s to rozmnožit se na souši, potřebovaly by mít vícebuněčné rozmnožovací buňky jako je mají suchozemské rostliny (tyto jejich buňky jsou pokryty ochrannou buněčnou vrstvou). Protože je nemají, nejsou řasy schopny ochránit na souši své rozmnožovací buňky před nebezpečím.
  4. Ochrana před kyslíkem: Všechny řasy, které by dorazily na souš, by byly do té doby přijímaly kyslík v rozložené formě. Podle evolučního scénáře, nyní by začaly přijímat kyslík ve formě, s níž se předtím nikdy nesetkaly, jinými slovy, přímo z atmosféry. Jak víme, za normálních podmínek působí kyslík z atmosféry na organické substance jako jed. Suchozemští tvorové mají systémy, které je chrání před tímto škodlivým vlivem. Ale řasy jsou mořské rostliny, což znamená, že nemají enzymy, jež by je chránily před škodlivými účinky kyslíku. Takže, jakmile by přistály na souši, nevyhnuly by se těmto efektům. Ani nelze uvažovat o tom, že by čekaly, až se u nich ochrana vyvine, protože by to nemohly tak dlouho na souši přežít.

Existuje ještě jeden důvod, proč je tvrzení, že se řasy přestěhovaly z oceánu na souš, neudržitelné – totiž nepřítomnost přirozené pohnutky, jež by činila takový přechod nutným. Představme si přirozené prostředí řas před 450 milióny let . Mořská voda jim poskytuje ideální prostředí. Například, voda je izoluje a chrání před extrémním horkem, a poskytuje jim všechny druhy minerálů, které potřebují. A zároveň mohou přijímat sluneční světlo fotosyntézou a vyrábět si vlastní uhlovodany (cukr a škrob) z kysličníku uhličitého, který se rozpouští ve vodě. Z tohoto důvodu není nic, co by řasy v oceánu postrádaly, a proto nemají důvod stěhovat se na souš, která jim neposkytuje „selekční výhodu“, jak to evolucionisté nazývají.

Z uvedeného vyplývá, že evoluční hypotéza, podle níž se řasy přestěhovaly na souš a vytvořily suchozemské rostliny, je zcela nevědecká.

(Poz. editora: Uváděné miliony let jsou pouze evoluční nepodloženou chronologií, poplatnou potřebám darwinismu.)

Původ rostlin_fosilie

Původ krytosemenných rostlin

Původ rostlin_fosilieZkoumáme-li fosilní historii a strukturální rysy suchozemských rostlin, vynořuje se opět obraz, který se neshoduje s předpověďmi evolucionistů. Neexistuje sled fosilií, jenž by potvrdil i jen jednu větev „evolučního rodokmenu“ rostlin, který uvidíte téměř v každé učebnici biologie. Z většiny rostlin zbylo mnoho zbytků ve fosilních nálezech, ale žádná z těchto fosilií nepředstavuje přechodnou formu mezi jedním druhem a druhem jiným. Všechny jsou speciálně a originálně stvořeny jako zcela zvláštní druhy, a mezi nimi nejsou evoluční spojovací články. Jak připustil evoluční paleontolog E. C. Olson, „Mnoho nových skupin rostlin a zvířat se objevuje náhle, zřejmě bez přímých předků.“ (343).

Botanik Chester A. Arnold, který studuje fosilní rostliny na univerzitě v Michiganu, komentuje situaci takto:

Dlouho vědci doufali, že vymřelé rostliny konečně odhalí některá stadia, jimiž prošly existující skupiny během svého vývoje, ale musíme otevřeně připustit, že tato aspirace byla naplněna jen velmi malou měrou, i když paleobotanický výzkum trvá více než sto let (344).

Arnold uznává, že paleobotanika (věda o rostlinných fosiliích) nepřinesla výsledky, jež by podpořily evoluci: „Nebyli jsme s to vystopovat fylogenetickou historii ani jediné skupiny moderních rostlin od jejího počátku do současnosti“. (345).

Původ rostlin – fosilní kapradí

Původ rostlin_fosilní kapradí:

Původ rostlin_fosilní kapradí: Původ rostlin_fosilní kapradíFosilní objevy, jež nejzřetelněji popírají tvrzení o evoluci rostlin, se týkají rostlin kvetoucích čili krytosemenných (Angiospermae, nověji Magnoliophyta), abychom jim dali vědecké jméno. Tyhle rostliny jsou děleny do 43 zvláštních čeledí, z nichž všechny se vynořují náhle a nezanechávají za sebou stopy jakýchkoli primitivních „přechodných forem“ ve fosilních nálezech. To poznali vědci už v devatenáctém století, a z tohoto důvodu označil Darwin původ krytosemenných za „odpornou záhadu“.

Veškerý výzkum provedený od Darwinovy doby prostě jen přidal na nevolnosti, kterou tahle záhada vyvolává. Ve své knize Paleobiologie původu krytosemenných činí evoluční paleobotanik N. F. Hughes toto přiznání:
…S několika málo výjimkami týkajícími se podrobností se však stále nedaří najít uspokojivé vysvětlení, a mnoho botaniků došlo k závěru, že problém nelze vyřešit za použití fosilních důkazů (346).

Ve své knize Evoluce kvetoucích rostlin říká Daniel Axelrod toto o původu kvetoucích rostlin:

Původní skupinu, z níž vzešly krytosemenné, se ještě nepodařilo ve fosilních nálezech identifikovat, a žádná žijící krytosemenná rostlina neukazuje na nějaký organizmus, z něhož by byla vzešla. (347).

Toto vše nás vede k jedinému závěru: Jako všechno živé, i rostliny byly stvořeny. Od okamžiku, kdy se poprvé vynořily, existují jejich všechny mechanizmy v konečné a úplné formě. Termíny jako „vývoj během času“, „změny závislé na náhodách“ a „přizpůsobení se, k němuž došlo pod tlakem nutnosti“, které nalézáme v evolucionistické literatuře, nemají v sobě pravdivé jádro a jsou vědecky nesmyslné.

Odkazy:

326 Mahlon B. Hoagland, The Roots of Life, Houghton Mifflin Company, 1978, p.18
327 Prof. Dr. Ali Demirsoy, Kalitim ve Evrim (Inheritance and Evolution), Ankara, Meteksan Yayýnlarý, p. 79.
328 Robart A. Wallace, Gerald P. Sanders, Robert J. Ferl, Biology, The Science of Life, Harper Collins College Publishers, p. 283.
329 Darnell, „Implications of RNA-RNA Splicing in Evolution of Eukaryotic Cells,“ Science, vol. 202, 1978, p. 1257.
330 Prof. Dr. Ali Demirsoy, Kal?t?m ve Evrim (Inheritance and Evolution), Meteksan Publications, Ankara, p.79.
331 „Book Review of Symbiosis in Cell Evolution,“ Biological Journal of Linnean Society, vol. 18, 1982, pp. 77-79.
332 D. Lloyd, The Mitochondria of Microorganisms, 1974, p. 476.
333 Gray & Doolittle, „Has the Endosymbiant Hypothesis Been Proven?,“ Microbilological Review, vol. 30, 1982, p. 46.
334 Wallace-Sanders-Ferl, Biology: The Science of Life, 4th edition, Harper Collins College Publishers, p. 94.
335 Mahlon B. Hoagland, The Roots of Life, Houghton Mifflin Company, 1978, p. 145.
336 Whitfield, Book Review of Symbiosis in Cell Evolution, Biological Journal of Linnean Society, 1982, pp. 77-79.
337 Milani, Bradshaw, Biological Science, A Molecular Approach, D. C.Heath and Company, Toronto, p. 158 .
338 David Attenborough, Life on Earth, Princeton University Press, Princeton, New Jersey, 1981, p. 20.
339 Prof. Dr. Ali Demirsoy, Kal?t?m ve Evrim (Inheritance and Evolution), Meteksan Publications, Ankara, p. 80.
340 Hoimar Von Ditfurth, Im Amfang War Der Wasserstoff (Secret Night of the Dinosaurs), pp. 60-61.
341 „Ancient Alga Fossil Most Complex Yet,“ Science News, vol. 108, September 20, 1975, p. 181.
342 Hoimar Von Ditfurth, Im Amfang War Der Wasserstoff (Secret Night of the Dinosaurs), p. 199.
343 E. C. Olson, The Evolution of Life, The New American Library, New York, 1965, p. 94.
344 Chester A. Arnold, An Introduction to Paleobotany, McGraw-Hill Publications in the Botanical Sciences, McGraw-Hill Book Company, Inc., New York, 1947, p. 7.
345 Chester A. Arnold, An Introduction to Paleobotany, McGraw-Hill Publications in the Botanical Sciences, McGraw-Hill Book Company, Inc., New York, 1947, p. 334.
346 N. F. Hughes, Paleobiology of Angiosperm Origins: Problems of Mesozoic Seed-Plant Evolution, Cambridge University Press, Cambridge, 1976, pp. 1-2.
347 Daniel Axelrod, The Evolution of Flowering Plants, in The Evolution Life, 1959, pp. 264-274.)

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na