Profil zaníceného evolucionisty

pavelkabrt Úvahy o kreacionismu, stvoření ad. Napsat komentář

Pavel Kábrt

Každý, kdo se baví s evolucionistou a snaží se mu upřímně vysvětlit, proč mnohé složité soustavy prvků nemohly vzniknout evolucí, by si měl nejprve uvědomit, koho má před sebou. Ušetří si tak trápení, zklamání i čas.

Bavíš-li se s člověkem, který je evolučními pohádkami pouze krátkodobě podveden, pak se snaž, milý kreacionisto, předložit mu fakta, dokud je naděje, že je chce slyšet a hledá pravdu a poctivě váží všechny argumenty pro i proti. Mnoho lidí je evolučním divadlem okouzleno již ze školy a na takové lidi se nesmíme zlobit, evolucionisté jsou mistři v propírání mozků a všechno, co je v rozporu s evolucí, dovedně zakryjí. Je to tedy náš úkol, abychom lidem zprostředkovali všechna fakta, na nich je pak, co s nimi udělají. Za komunismu učitelky mateřských škol podepisovaly, že budou děti vychovávat v duchu materialistické filozofie, tedy na základě darwinismu a všech těch nesmyslů s ním spojených. Dnes toto nepodepisují, jen tak dál děti vychovávají – vždyť samy vyšly z těch školek. Vynaložme tedy snahu uvolnit člověka ze spárů evoluční lži a mějme naději, že se to podaří. Dost brzo se však ukáže, zda má cenu v této snaze pokračovat, nebo je to nadále už jen ztráta času.

V případě člověka, který se propagací evoluce zabývá třeba i profesně, který zaprodal evoluční víře svou duši i intelekt a patří do skupiny evolučních fanatiků, lektorů, učitelů či jen prázdných evolučních tlachalů (těch bývá hodně třeba na internetových diskusních fórech, ale nejen tam), pak brzo poznáme, že rozhovory s takovými lidmi jsou mařením času. Ani nemluvě o lidech, kteří toho o evoluci či kreaci moc nevědí, ale jen si dělají legraci z těch, kteří věří ve stvořitele.
Ukažme si dále, jaký je typický profil takového evolučního fanatika. Jak vypadá jeho pokřivené vnímání reality, jakými deformacemi logiky, soudnosti i citu pro pravdu musí takový člověk projít, aby mohl zastávat tak absurdní názor na svět, a které společné charakteristiky můžeme u takto nemocných duší diagnostikovat.

1. Nehledá pravdu
Zanícený evolucionista nehledá pravdu o původu světa a věcí v něm, protože se předem již pro ni rozhodl: pravda je evoluce. Rozhodl se pro evoluční vysvětlení dřív, než zvážil i ostatní možnosti. Od bakterie přes kytičky, od našeho mozku až ke galaxiím, od lidské řeči až po zpěv ptáků, od neživé hmoty k živé, vše vzniklo kauzálně, evolučně, jedno z druhého, samovolnou transformací tvarů a funkcí, za miliony let, shodou okolností, postupným sebevývojem, bez předchozího intelektu, programu či informace – tak se evoluční nadšenec rozhodl věřit, aniž by pečlivě prověřil i jiné možnosti vzniku světa a aniž by zvážil všechna pro a proti evolučního vysvětlení a všechna pro a proti kreačního vysvětlení. Chybou není si vybrat. I kreacionista si vybral jednu z možných vysvětlení původu světa. Vybrat si není špatné ani nepoctivé. Špatnost a nepoctivost spočívá v úmyslném ignorování jiných dostupných alternativ, ve zbrklém zaprodání vlastní duše jediné, většinovou společností propagované a preferované verzi. Evolucionista úmyslně ignoruje vše, co evoluční pohled na původ světa i života nepodporuje.

Budeš velmi zklamán a rozčarován, kreacionisto, pokud si budeš myslet, že evolucionista bude rád, když mu řekneš nové informace, když ho pozveš na přednášku nebo mu daruješ knihu plnou zajímavých argumentů pro stvoření, když mu nadšeně sdělíš nějaký další nález či objev, který staví evoluční teorii do obtížného světla či vzhůru nohama, jak tomu často bývá. Zatímco si kreacionisté evoluční knihy pečlivě čtou, nové evoluční spekulace sledují a zamýšlí se na nimi a jsou chtiví vědět vše, co evoluční i kreační vědci ohlašují a přináší, postoj evolucionisty je zcela opačný. Všechno, co je proti evoluci, je mu jako obtížný hmyz. V některých kruzích se dnes už nesmí ani na chvilku zapochybovat o pravdivosti evoluce, nemá-li být okamžitě člověk vyobcován nebo se přinejmenším dostat do problémů. Biolog Jan Zrzavý ve Vesmíru napsal, že věda nehledá pravdu. Správně měl ale napsat, že Zrzavý nehledá pravdu, nebo že jeho evoluční parta pravdu nehledá, nebo že ji nehledá evoluční biologie. Věda ji jistě hledá, a to v té (velmi úzké) části reality, ve které na to má prostředky (více o tom níže).

Za desítky let rozhovorů s evolucionisty dobře vím, že propagátoři evoluční pohádky žádné skutečnosti, pokud nejsou v souladu s jejich zamilovaným evolučním scénářem, znát nechtějí. Řekne-li někdo na tomto místě, že totéž dělají kreacionisté, že si přece už pravdu také vybrali, tak jen prázdně kontruje nebo lže. Jde snadno prokázat, že kreacionisté vyhledávají evoluční fakta stejně pilně jako kreační a pečlivě posuzují obé, někdy se dokonce zabývají evolucí víc jak kreací. Kreacionisté čtou evoluční knihy a pečlivě se zamýšlí nad argumenty obou stran (stačilo by jen jednoduše srovnat, kolik evolučních knih má doma kreacionista a kolik kreačních evolucionista). Je to proto, že kreacionista stále pravdu hledá i přesto, že se mu alternativa stvořitele jeví jako nejpravděpodobnější a obhajuje ji. Protože však zároveň ví, že pravda nás lidi vždy přesahuje, je k ní otevřený, má k ní úctu a nic ze svého dílčího poznání neabsolutizuje. Každá nová fakta, ať proevoluční nebo prokreační, chce znát a poctivě je váží. Nic takového neshledáme na evoluční straně! Evolucionista miluje svoje evoluční, dávnou minulostí a miliony let zamlžené příběhy, libuje si v nich, nic jiného ho nezajímá a zůstává bez oponentury zcela dobrovolně. Nechce znát a ani se zamýšlet nad ničím, co by mohlo dát protiváhu k jeho zamilovaným konstrukcím a vytvořit vědě tak nutnou a zdravou kritiku. Fakta zpochybňující evoluci ho nezajímají a často jsou tabu. Pokud je nějak dotlačen se k nim vyjádřit (toto ovšem není postoj poctivého hledání pravdy, že?), buď nepříjemná fakta odloží s tím, že se v budoucnu vysvětlí (jak jinak než evolučně), nebo použije taktiku zpochybňování a prohlašování nových nálezů za padělky, případně nová fakta začlení do své velmi poddajné a zcela netestovatelné teorie o dávné minulosti s poukazem na všeho schopné miliony let.

Tento postoj úmyslné izolace od reality přivedl evolucionisty v USA do situace, kdy před veřejností, hodnotící průběh debat mezi nimi a kreacionisty, prohrávali jednu debatu za druhou mnoho let, až se postupně ze strachu a studu začali těmto debatám vyhýbat. Sami to vysvětlovali tím, že na ně nejsou připraveni a svoje evoluční kolegy před těmito veřejnými debatami s kreacionisty varovali. Tím jen dokazuji, co jsem výše řekl, že evolucionisté vše, co nepodporuje jejich teorii, systematicky ignorují, následkem toho pak ani neznají potřebná fakta a vystavují se ostudě. Žijí dobrovolně izolováni ve svém evolučním hradu nevědomosti.

Tato situace nastala ihned po Darwinovi. Evoluční nápad se okamžitě zalíbil mnohým a byl přijat, aniž by byl testován. Darwin samozřejmě doufal v budoucí potvrzení a vítězství své hypotézy, ale také počítal s tím, že tato představa (že druhy vznikly přírodním výběrem z předchozích nižších forem, od bakterie k člověku) se bude teprve ověřovat, testovat, že to bude boj argumentů proti argumentům, faktů proti faktům, předmětem mnoha dalších výzkumů, než se tato představa o minulosti stane akceptovatelnou hypotézou. Jaká naivita. Nic takového se nikdy nestalo! Jeho nápad byl okamžitě nadšeně přijat velkým množstvím lidí, odpůrci vysmíváni a ostrakizováni, a postupně se stal vědeckým dogmatem, nikoli hypotézou. Jeho stěžejní kniha „On the Origin of Species…“, nazývaná biblí darwinistů, byla ve velmi krátkém čase rozebrána a znovu dotiskována a překládána do dalších jazyků (roky 1859, 1860 atd.).

Vědci zde udělali pozoruhodnou výjimku z vědecké etiky, intelektuální poctivosti a zavedené praxe. Ve vědě běžně platí, že nové hypotézy se vždy ověřují, a když se ukáže dalšími výzkumy a pozorováním, že jsou postaveny na omylech a neodpovídají novým poznatkům, tak se odvrhnou – nevylepšují se a nepřizpůsobují se tomu, co je s nimi v rozporu a diskvalifikuje je. S Darwinovou hypotézou se však od začátku zacházelo zcela jinak, a to z důvodu, že nejde o neutrální, chladnou a nevinnou spekulaci, ale zasahuje příliš do citů a osobních emocí lidí, do jejich světonázorového pohledu. Evoluční představa ruší obraz o minulosti světa vžitý v lidstvu po tisíciletí, obraz v té době učený na školách všech stupňů a přijímaný vědci i laickou veřejností a zavádí zcela nový pohled. To není jen tak! A tak se stalo to, co je ve vědě nevídané: nadšení pro evoluční představu převálcovalo vše, co se jí ve vědě postavilo do cesty a co se ukázalo být s ní v rozporu. Za značného úsilí (často za použití vhodné rétoriky) do ní byla integrována všechna protichůdná fakta, anebo ignorována – a tato nepoctivá praxe je dodnes interpretována a vydávána za zcela normální způsob vědeckého pokroku a hledání pravdy, přestože takto věda v jiných oblastech nikdy nepostupuje – to by to dopracovala! Kdyby měla líbivou hypotézu udržovat za každou cenu proti všem faktům. Dokonce se během dalších výzkumů ukázalo, že už samy základy, na kterých byla evoluční teorie postavena, byly mylné, že prakticky všechno, co Darwin tvrdil, je chybné. Avšak láska mnohých vědců k této hypotéze byla a dodnes je silnější než jejich vědecká čest, a elastická teorie o evoluční minulosti umí vstřebat všechny důkazy proti své platnosti. Evoluční myšlení se dá připodobnit ke zhoubnému viru, který si podmaní řídící aparát buňky, nicméně je vnímán jako její integrální a užitečná informace až do doby, než tuto buňku zcela zahubí. Tak i škody, které darwinismus dosud napáchal (např. v medicíně, politice, v morální oblasti atd.), jsou nedozírné, nicméně fanatickými evolucionisty bagatelizované a ignorované.

Je ještě jeden důvod, proč k této katastrofě došlo. Mnoho lidí dnes netuší, že už v 19. století touha nahradit Boha stvořitele a jeho zákony, odstranit biblický či církevní obraz světa o jeho původu a vysvětlit vše jinak (např. materialistickou filosofií), byla obrovská. Na tuto poptávku pak Darwinova teorie odpověděla tak, jak reaguje vyhladovělá ryba na chutnou rybářovu návnadu – okamžitě ji pozře. Hladová ryba nic netestuje, návnadu neprověřuje, prostě ji okamžitě zhltne. Oním rybářem však nebyl Darwin, ale ďábel, který si tuto teorii (tak jako řadu jiných lží) použil pro odvedení bezbožných lidí od Boha a jejich zotročení a zničení, jak to vidíme až podnes. Můžeme se na to ale dívat i zcela kladně. Bůh poslal bezbožným návnadu, aby ho neobtěžovali, avšak s možností tuto lež vyvrhnout a vrátit se k němu.

Jak jsem řekl, pro početnou vědeckou komunitu se stalo evoluční myšlení paradigmatem a začalo být halasně vyhlašováno jako jednotící princip celé vědy. Tedy jakési náhradní náboženství, místo toho, které bylo zavrženo. Je poučné všimnout si zcela zjevných náboženských prvků celého darwinismu: vyznačuje se fanatickým uctíváním, celá teorie je založena na jedné základní „svaté knize“ darwinistů, napsané vousatým teologem a prorokem v jedné osobě (Charlesem Darwinem), tato teorie má dnes už svoje mučedníky, duchovní klér, chrámy, je povinně vyučována na školách, pronásleduje své odpůrce, má na kontě bezpočet lží, podvodů, afér a soudních sporů. Její historie je srovnatelná s historií leckteré fanatické sekty, sterilní ve svých názorech. Odmítají svoji hypotézu testovat ba zuří, když někdo (občas i z jejich vlastních řad) zpochybní evoluci jako takovou. Nemá-li se dnes vědec dostat do potíží, může klást pouze otázku „jak“, tedy jak něco evolučně vzniklo, nikoli zda to evolučně vzniklo! To je jednou provždy ve vědě (nejen v biologii) zakázaná otázka, svět prostě musel vzniknout evolučně, a to celý svět. Jak jinak by mohl vzniknout, když nebyl stvořen? Musel se tedy vyvinout. Nediskutuje se zda se vyvinul, ale jak se vyvinul.

„Jak něco v dávné minulosti vzniklo evolučně?“ To je povolená otázka ve všech oblastech přírodní vědy. Naproti tomu otázka „Opravdu to vzniklo evolucí?“ je nepovolená, evolucionistům při ní nabíhají žíly a je nebezpečná pro postavení každého vědce, který by ji položil. Přečasto je až legrační, jak se evoluční rétorika a frazeologie povinně a násilně vyskytuje v různých, jinak solidních vědeckých pojednáních, něco jako za komunistů, kdy se povinně odborné i jiné články hemžily výrazy typu „v souladu s usnesením XIII. sjezdu KSČ“ nebo „v souladu s marx-leninskou teorií….“. Dnes je všechno, od výzkumu ve farmakologii přes výzkum galaxií až po obyčejný film o přírodě „v souladu s evoluční teorií“. Úlitba bohu evoluce je nepovinně povinná pro vědce i média.

Představte si, že přijdete do svého bytu po dlouhé době své nepřítomnosti a najdete ho perfektně uklizený, umytá okna, umyté nádobí, na stole napečené buchty a ve váze čerstvé květiny, žádný prach. Trochu to znázorňuje příchod každého z nás na tento svět. Protože v bytě žijete sami, můžete stanovit jen dvě hypotézy: evoluční a kreační. Evoluční říká, že nikdo v bytě nebyl, nikdo neumyl nádobí, nikdo neutřel prach, nikdo nenapekl buchty. Rozhodnete-li se pro tuto hypotézu, pokud ji prohlásíte za jedinou vědeckou a dáte jí své srdce i duši, už není co řešit – má to i „výhodu“, nemusíte nikomu děkovat nebo se dokonce nějak snažit odměnit, nejste nikomu za nic zavázáni. Navždy už se budete zaměstnávat (na jiné věci ani nebude čas) jen tím, jak se to vše evolučně stalo, nikdy ne zda. Jak se vlastně ty talíře dostaly do těch polic? Jak se samy umyly? Jak vznikly ty buchty? – no, mouka zde byla, voda také, sůl i povidla, musíme jen najít procesy, které to dokázaly. Nebudeme líní a nebudeme nic svádět na milující maminky či přátele, půjdeme na to přísně vědecky….

Zda je tento směr uvažování správný, to už neřešíte, protože už jste se jednou definitivně rozhodli – pořádek v bytě (v tomto světě) VZNIKL EVOLUČNĚ. Důležité je, abyste ignorovali vše, co tomuto směru uvažování neodpovídá a odmítali všechny pochybovače s tím, že do vašeho evolučního vysvětlování zavádí netestovatelné prvky (zásah milující bytosti). Proto evoluční biolog Dawkins říká kreacionistovi Behemu: neříkejte, že toto nemohlo /evolučně/ vzniknout. To je moc pohodlné. Nebuďte líný! Raději se snažte přijít na to, jak to /evolučně/ vzniklo. Přečasto jsou z lenosti (myslet a bádat) obviněni ti, kteří by chtěli stanovit jinou než evoluční hypotézu! Je to příliš pohodlné svádět pořádek v bytě na nějaké neznámé bytosti. K čemu je to dobré? Dešťová voda umyla okna, to je přijatelné vysvětlení, prach zametl průvan a podtlak jej vysál pootevřeným oknem ven, to by šlo přijmout, musíme to však důkladně propočítat a proměřit, bude to velká a náročná vědecká práce, ale my nejsme líní a vynaložíme úsilí na to přijít. Jsou tu sice některé obtížnější věci, ale všechny jednou budou vyřešeny ve světle evoluce. Nebuďme líní a nedovolme připustit jiné řešení než evoluční! Tak takto smýšlí zanícený evolucionista o světě kolem nás. Banány? Pomeranče? Zažívací trakt? To, že vidíme a slyšíme a žijeme? Slunce, Měsíc, hvězdy? Žádný problém. Žádný milující Pán Bůh, nebuďte líní, snažte se vše vysvětlit evolucí, tedy shodou okolností, příhodnými podmínkami, přírodním výběrem a miliony let trvajícím bojem samců o samice! Ano, jsou tu obtížná místa, ale vše bude jednou vyřešeno z evolučního pohledu…

Zkuste se bavit s evolucionisty třeba o vzniku života, tedy o tzv. chemické evoluci. Ve velké většině se o tom odmítají bavit, protože je to nyní evolučními prostředky neřešitelné a vše, co dosud vyzkoumali ukazuje, že život z neživé hmoty samovolně vzniknout nemohl! Tato část minulosti je pro ně tak bolestivá, že někteří dokonce tvrdí, že „o tom evoluční teorie ani není“ (málem by někteří připustili i zásah vyšší moci, až tak si zoufají, ale nenechme se zmást…). Vznik života z neživé hmoty (vznik nějaké dávné protobakterie) do evoluční hypotézy skutečně spadá, nejen chemie se tím zabývá, ale i biologie (evoluční protobiologie). Oni ale nemají nic, čím by víru, že se neživá hmota sama oživila, prokázali, a jsou zcela zoufalí. Přesto však všichni tito materialističtí fanatici jedno vědí dopředu (bez ohledu na vědu a současná fakta): neživá hmota se na živou zcela jistě, sama od sebe, kdysi dávno, přeměnila a STALO SE TO EVOLUČNĚ! To vědí dřív než se to prokázalo!

Jiný příklad evolučního vizionářství. Nikdo nedokázal ani za Darwina, ani ještě několik desítek let po něm, zjistit stáří zemských hornin, protože nešlo přesně změřit poměry izotopů v horninách. Přesto evolucionisté okamžitě odvrhli biblické stáří světa a „věděli“ už tehdy, desítky let před vlastním měřením, že zemské vrstvy jsou stovky milionů let staré – dopředu. Prostě se rozhodli, dříve než věda něco naměřila, že horniny jsou velmi staré – musí být, potřebovala to totiž jejich teorie. I tento příklad ukazuje, že evoluční teorie není věda, ale rozhodnutí vůle, touha, aby věci byly tak, jak si evolučním nazíráním posedlý člověk přeje.

Tyto dva jednoduché příklady (vznik života a stáří zemských hornin) jsou názornou ukázkou, zda zanícený evolucionista je přírodovědec nebo šašek. On neřeší, jestli evoluce ano či ne, co říkají fakta, kterým směrem ukazují, jak daleko je v této otázce věda. Na příkladu přeměny neživé hmoty na živou, kde věda už 150 let vytrvale potvrzuje stvoření a ne evoluci, nebo na příkladu svévolného rozhodnutí pro výši stáří hornin, můžeme zarputilé evoluční myšlení jen snadněji demonstrovat. Evolucionista se netrápí žádnými fakty proti evoluci, ani tím, že dnes je kolem nás samé stvoření a tvoření a intelektuální úsilí myslících bytostí, aby součástky ve složitých soustavách třeba lidských výrobků, tak často podobných tomu, co je i v přírodě, správně fungovaly, a nikde kolem nás žádná evoluce. Netrápí se, že bez programu, informace, intelektu a myšlenkového úsilí nevznikne dnes nikde nic složitějšího a funkčního, ani v přírodě ani ve světě lidí či zvířat. Ne, nic z toho ho netrápí – rozhodl se, že v minulosti to bylo všechno jinak než dnes – BYLO TO EVOLUČNÍ. A jiná fakta ho nezajímají.

2. Pohrdá přírodní vědou i celou realitou hmotného světa
Z výše řečeného logicky plyne, že zanícený evolucionista musí zcela nutně pohrdat realitou a všemi výsledky přírodních věd, které jsou v rozporu s jeho evoluční vírou. Tato schizofrenie evolučního ducha, ostentativní pohrdání fakty i výsledky vědeckého výzkumu a každodenní realitou, postihuje své nositele už od začátku darwinistického tažení proti pravdě. Trochu to připomíná Marxovo pohrdání dělnickou třídou a fakt, že „nikdy v životě nevkročil ani do mlýna, továrny, dolu ani na jiné průmyslové pracoviště“ (Paul Johnson: Intelektuálové), s dělníky se nestýkal, protože ho nezajímali, flákal se, pil a vykořisťoval Bedřicha Engelse, který Marxe i jeho rodinu živil – ale psal o dělnické třídě a proti vykořisťovatelům. A ovšemže byl nadšený darwinista. Podobně evolucionista pohrdá skutečným děním v přírodě i výsledky přírodních věd, ačkoli se přírodní vědou často zaklíná.

Je mu zcela lhostejné zjištění, že sterilní prostředí zůstává sterilní, a že život se předává a vzniká jen kopírováním již předchozího života. Z toho plyne, že nikdy nemohl být ve vesmíru ani okamžik bez života (pak by nebyl život ani dnes), a tedy že otázka „jak vznikl život“ je nesmyslná, protože život nikdy nevznikl, vždy byl – jinak by nebyl ani dnes. Ani ne jednu nanosekundu nemohl být vesmír v minulosti bez života. Evolucionisté tyto Pasteurovy závěry ignorují a stále věří v dávno vědou popřené samoplození – tedy možnost, že neživá hmota sama sobě může dát život. Americký vědec dr. Patrick Briney v této souvislosti upozornil, že evolucionisté v USA postupně vytlačili ze školních učebnic biogenetický zákon (že živé pochází jen ze živého), který se dříve všude učil, protože nevyhovuje jejich evoluční představě. Uveďme si další příklady, čím vším z vědy a naší reality musí zanícený evolucionista pohrdat, aby si mohl věřit evolučně.

Evolucionista pohrdá nálezy v paleontologii, které od Darwina až podnes jasně dosvědčují, že zkameněliny nepotvrzují evoluci. Čím více zkamenělin, tím méně evoluce, platí jako přímá úměra.

Evolucionisté svého času nenáviděli Johana Gregora Mendela a ignorovali jeho pokusy i výsledky jeho genetických výzkumů, protože ukazovaly a stále ukazují proti evoluci.

Evolucionista pohrdá stovkami nálezů z různých vrstev země, které jsou v přímém rozporu s evoluční teorií. Viz o tom vynikající kniha Dr. Ing. Hans-Joachima Zillmera „Evoluce – podvod století“ (Euromedia Group 2006). Bez mrknutí okem evolucionista prohlásí 35000 dinosauřích figurek, nalezených v Mexiku, za padělky, stejně jako všechny ostatní podobné nálezy. Nehodí se do evoluční teorie.

Evolucionista pohrdá výsledky laboratorních výzkumů třeba na octomilce (Escherichia coli) nebo na bakteriích, které po stotisících generací a desítkách let výzkumu nevykázaly ani sebemenší evoluci, ale pravý opak, devoluci a smrt.

Darwinistům je také zcela jedno, že všechny hlavní závěry, které jejich zakladatel učinil v oblasti biologie a na kterých postavil svůj evoluční nápad, byly dalšími výzkumy odhaleny jako omyly. Módní výraz „věda“, tak evolucionisté používají jen jako zástěrku svých nereálných představ. Ve skutečnosti však vědou pohrdají.

Už Darwin pohrdal řadou poznatků a stále si vedl svou, že evoluce je pravda; jeho následovníci v něm mají svůj velký vzor dodnes. Ve druhé polovině 20. století bylo zjištěno, že každý živý organizmus je řízen programem, který se kopíruje z rodičovské generace na potomstvo. Každý program obecně je něco zcela umělého, v jistém smyslu „nepřirozeného“ vůči soustavě, kterou řídí. Objev struktury DNA a programu, který nese, byl a je tak nesmírně závažný argument proti všem evolučním příběhům, že po tomto zjištění, jak řekl jeden vědec, se měli evolucionisté veřejnosti omluvit, odvolat svoji lživou teorii, sebrat se a odejít – přestat škodit. Proč by to však dělali? Oni přece vědou pohrdají, nemusejí tedy odcházet, žádný fakt je nemůže ohrozit, protože vědecká poctivost je jim neznámý pojem. Na evoluční teorii se výborně hodí známé rčení o dvou zásadách:

Zásada č. 1: Evoluční teorie je vždy a za všech okolností pravdivá
Zásada č. 2: Pokud by se někdy ukázalo, že evoluční teorie přece jenom pravdivá není, použijte zásadu č. 1.

3. Je to schopný řečník, herec, dějepravec a všeznalec, často nadutý a pyšný
Evoluční fanatik je velkomyslný, žoviální, výborný řečník, umí používat bonmoty, perfektně ví, co se kdy a kde dělo před miliony let (stačí mu na to třeba jeden nalezený zub), tedy výborně vidí do vzdálené minulosti (evolucionisté jsou takoví drobopravci minulosti) a v některých oblastech je i velmi tolerantní k odlišným názorům, prostě nad věcí. Kuriózně to souvisí s tím, že je přečasto velmi nadutý a pyšný na své „vědomosti“. Evolucionisté „dobře vědí“, jak by svět měl vypadat lépe a i „perfektně rozumí“ lidskému tělu a co je v něm špatně. Vědí např., že asi 180 částí lidského těla jsou zcela zbytečné věci, které by tam být nemusely, dále že stovky tisíc genů jsou jen nesmyslné nukleotidové sekvence, zcela bez významu, jen takové rudimentární pozůstatky dávné evoluční minulosti. Evolucionista sice neumí vyléčit slepého člověka, ale velmi dobře ví, že naše oko je špatně sestrojeno, stejně jako řada dalších orgánů našeho těla.

Ještě jsem nepotkal fanatického evolucionistu, který by nebyl suverénním řečníkem, žertéřem a bavičem, který prokládá svoje evoluční příběhy a výmysly nádhernými bonmoty, rozřechtávajíce studenty či publikum, a tím paradoxně dodává důvěryhodnost všem těm nesmyslům, složitým konstrukcím a krkolomným, nepodloženým spekulacím o minulosti. Prostě evolucionista je šaramantní herec, který svoji roli hraje profesionálně a se značnou pýchou, jsa si vědom svého „nemalého významu“ a „bohatých znalostí minulosti, přítomnosti i budoucnosti“. Nikdo z publika, kdo se daným tématem víc nezabývá, nepostřehne, že konfabuluje, vymýšlí si, tvrdí neověřené věci a vypráví dějepisné pohádky s falešným nadpisem „věda“ – pohádky, které byly již nesčíslněkrát změněny a budou zítra opět zavrženy a nahrazeny jinými verzemi, opačnými příběhy, se zdůvodněním (nepravdivou výmluvou), že právě tak pracuje věda. Ve skutečnosti tak věda právě nepracuje a pracovat nemůže, jen falešná ideologie a zarputilý fanatismus, jak jsem již uvedl.

Evolucionisté bývají také (až na menší výjimky) velmi tolerantní k věřícím lidem (neříkám ke kreacionistům), to je zcela obecný jev (předních evolucionistů nenávidících náboženství není mnoho). Evoluce, jak tvrdí, vůbec není proti Bohu; vždyť o Bohu je jiná oblast, říkají s nadhledem, která s evoluční biologií nemá nic společného. Bůh je v oblasti teologie, filosofie a víry, ale my jsme vědci, tvrdí evoluční ideologové, my nikomu nebráníme, aby si v Boha věřil (ba mnozí z nás v něj věříme) a naše věda (přesněji lživý dějepis) je zcela irelevantní vůči jakékoliv víře. Je to prostě jiná oblast, tuto písničku zpívá většina evolučních kazatelů už mnoho let ve všech tóninách. Věřte si, že Bůh je někde nad tím, pod tím, v tom, za tím, vedle toho, před tím či potom (je kuriózní, že podobný postoj zaujímá i mnoho liberálních teologů vůči Genesis a celé Bibli a říkají nadutě, že Bible není přírodovědecká učebnice – jakoby byli jejími autory).

Evolucionista nebrání nikomu věřit v Boha i jako ve stvořitele, ale smí to být jen hodně neurčitý stvořitel, takový, který do ničeho nezasahuje. Stvořitel, který se do konkrétního vzniku vesmíru a hmotných těl organizmů neplete – to přenechal evoluci. Bůh stvořitel nemá od evolucionistů právo vstupovat do biologie, genetiky, do vzniku oka, křídla, imunity, skeletu, plic, končetin, mozku, krevního oběhu, sluchu, do vzniku ptáků, savců, mnohobuněčných či člověka. Stvořitel, kterého nám evolucionisté tak velkoryse povolují, nic konkrétního nestvořil – jen tak vágně nad tím trůní a zabývá se pouze morálkou, kterou evolucí vyvinutému stvoření vnucuje. Tuto roli mu evoluční církev svěřila. Vlastní tvoření nechte nám, evolučním vědcům, to je naše oblast, to je naše doména, říkají. A my víme (viz výše, jak a odkud to „vědí“), že neživá hmota se sama oživila (přesněji: jednou na to přijdeme), my víme, že slepá hmota sama od sebe začala vidět a „vytvořily se“ oči (přesněji: jednou na to přijdeme), my víme, že hluchá hmota začala slyšet, a bez plánu a programu a bez tvůrce „se vytvořily uši“ (přesněji: jednou na to přijdeme) – atd. – my víme, že se to stalo evolucí, a náš úkol je pátrat po detailech, mechanismech tohoto procesu. Vy si zpívejte v kostelech, čtěte Bibli jako nějaký mýtus o stvoření, strojte vánoční stromky a meditujte o Bohu, který nad světem kdesi daleko trůní. Věřte si v Boha jako nějakou tajemnou prapříčinu – když to tak nutně potřebujete mít.

Jak dojemné, skoro bych se rozbrečel nad jejich tolerancí a velkou ohleduplností k nám, primitivům, věřícím v Boha. Jak jsou taktní a nad věcí, cítíte to? Jak jsou exaktní, vědecky přísní, průhlední, jasní, nesmlouvaví, jak věcně oddělují zrno od plev – a přitom k nám, náboženským lidem, jsou tak laskavě tolerantní. Slzy by mi kanuly jako hrachy, kdybych nevěděl, co je to za sedmilháře a podvodníky, beznadějné primitivy a slepé fanatiky, kteří mají na svědomí tolik zla, že to žádný historik nemůže ani vyčíslit. Kolik lží a nesmyslných čarodějných pověr už evoluční grupa vyrobila od Darwinových dob, nekonečných příběhů a stále se měnících pohádek o minulosti? Čím jiným než čarodějnickou pověrou a holubem taženým z klobouku je třeba učení o sebeoživení materiálu? A to nejhorší nás teprve čeká – vždyť jejich pavědecká ideologie a obraz světa, stojící na evolučních nesmyslech, automaticky převzala vládu nad názory milionů současných lidí, dala jim kvazivědecký důvod být ateisté a přeorientovala jejich systém hodnot.

Nenech se, kreacionisto, obalamutit jejich tolerancí a pyšným nadhledem. Jejich evoluční divadlo je příčinou neuvěřitelného utrpení současných milionů lidí zbavených víry, pravdivého obrazu o původu světa, smyslu, příčině i původu života, obrazu, který nám zanechali naši moudří a inteligentní předci v Bibli i mimo ni. Nejen to, evolucionistům se jejich demagogiemi povedlo zbavit mnohé lidi normální lidské soudnosti, co je možné a co možné není, co příroda umí a co neumí, co můžeme od shody okolností a milionů let čekat a co je vyloučeno.
Nacistické koncentráky, likvidační pece a programy „konečného řešení“, Stalinovy gulagy či Maova kulturní revoluce a všechny ty miliony mrtvých a mnohé utrpení, které lidi potkalo a dodnes potkává, to je dědictví evoluční filozofie a evolučního pohledu na svět. Miliardy zabíjených nenarozených dětí po celém světě jsou důsledkem evoluční pavědy, která říká, že zabíjeni nejsou lidé, ale nějaké zvířecí „polotovary“, procházející před narozením jen opakováním své zvířecí minulosti v děloze lidské samice, a tudíž jejich zabití není žádný nemorální čin, stejně jako jím není zabít zvíře. Darwinův bratranec Sir Francis Galton (1822-1911) dal Hitlerovi evoluční impuls v jeho eugenických zločinech, stejně jako vlastní Darwinovo dílo inspirovalo nacistické konečné řešení ve vyhlazování židů. V 19. století a na začátku 20. století evolucionisté vozili domorodce z různých ostrovů, líčili je jako herce, platili jim a vydávali je za mezičlánky mezi člověkem a zvířaty, zcela vážně, aby dokázali celou tu obludnou teorii svých nesmyslů naivnímu davu.

Evolucionista má víru založenou na podvodech a pohádkách, to je třeba si uvědomit, když s ním mluvíme. Základem je však zvrácená touha srdce, aby Bůh nebyl žádnou normou a nehrál žádnou roli ve vysvětlení původu světa, aby tedy nebyl ani normou pro naše jednání a smýšlení (nenechme se zmást tím, že někteří evolucionisté v Boha věří), je to touha, aby neosobní evoluce byla zodpovědná za vše, co je kolem nás, aby šlo všechno vysvětlit jen kauzálně – jak dobro, tak i zlo, a my jsme nad tím vším byli pány. Je to boj s ďáblem, boj mezi dobrem a zlem, Boha s drakem, s jeho anděly a dětmi. Jak říká jeden fyzik, není to boj intelektuální, je to boj duchovní a mravní. Boj o to, kdo má právo říct „toto je dobré a toto je zlé“ a „já vím, jak povstal svět a řekl jsem vám to“.

Všimněme si té kuriozity: evoluční teorie se často vyhlašuje jako jednotící faktor přírodních věd a snad vůbec všeho. Je to typické počínání lidí, kteří opustili Boha a zdroj života a vydali se hledat pravdu někam jinam, mimo něj. Protože však svět od Boha pochází, je bez Boha nevysvětlitelný. Na každém kroku základního výzkumu pozorujeme, jak se zodpovězením jedné dílčí otázky otevře několik otázek dalších. Ať jdeme hluboko do atomu nebo vysoko do vesmíru, nebo daleko do minulosti. Fyzika bez Boha hledá jednotící princip pro všechny síly a nějaký algoritmus, kterým by vysvětlila všechno. Jak marné a naivní! Protože vše pochází od Boha, žádný jiný společný jmenovatel či jednotící princip nemůže existovat mimo něj. Boha nelze rozložit na prvočinitele či podchytit nějakou rovnicí nebo vzorcem – a nejde to ani udělat s jeho stvořením. Naivní evoluční biologové a fyzici se však o to už mnoho let snaží, následkem falešné koncepce o „vývoji všehomíra z pradávné singularity“ bez Boha.

4. Nelze ho přesvědčit
Fanatického evolucionistu nelze přesvědčit. Evoluční teorie obecně je nevyvratitelná a lidskými prostředky ji nelze porazit, jak už bylo řečeno – to může udělat a jistě udělá až Bůh. Neporazitelnost evoluční teorie plyne už z výše řečeného – není přírodní vědou, ale jen nepravdivou dějepisnou verzí dávné minulosti. Dějepisná tvrzení (ať pravdivá či nepravdivá) nelze přírodovědecky potvrdit ani vyvrátit, navíc, jak jsem napsal, evolucionisté vědou pohrdají a její závěry ignorují. Evoluční pohádky na špatnou noc jsou nefalzifikovatelné konstrukce o minulosti. A když se tato tvrzení smíchají s přírodovědeckými výroky, cizími slovy, výpočty a pod., tak to vše získá ohromující punc vědeckosti, věda je však v evoluční teorii pouze jen kouřovou clonou, nikoli testovatelnou oblastí lidského poznávání. A protože minulost je vědecky neprokazatelná, mohou se evolucionisté s kreacionisty soudit, která teorie je platná a která má být vyučována na školách. Nic takového nenajdeme u přírodních věd, třeba fyziky či chemie.

Žádný chemik se nesoudí s jiným chemikem, zda při elektrolýze vody vzniká kyslík a vodík, anebo jiné plyny. O pravdivost Archimédova zákona se nebudeme soudit, protože ho lze kdykoli komukoli předvést v každém kýblu vody. Zde vidíme jasný rozdíl mezi evoluční „vědou“ a skutečnými přírodními vědami. Jak vzniklo křídlo ptáka můžeme jen věřit, můžeme se o to přít, přijímat nějakou dějepisnou verzi tohoto vzniku nebo mít vlastní verzi, ale s testovatelnou vědou to nemá nic společného. Zopakovat vznik prvního křídla, a tak skutečně přírodovědecky prokázat jeho původ, už nemůžeme. Tvrzení evolučního ideologa, že křídla vznikla z předních pracek nějakého nelétavce před miliony let a „to je věda“, je ve skutečnosti testovatelnou vědou méně než tvrzení, že křídla ptáků byla vytvořena znalcem aerodynamiky podobně, jako vznikají křídla našich letadel. Tvrdit, že mutace měnily genetickou výbavu nějakých dávných suchozemských plazů, jejichž kostry se (jako obvykle!) nezachovaly, až jejich běháním, máváním prackami a padáním ze stromů jim vznikla křídla, je úsměvné, jen ne vědecké (viz článek „Dinosauři kontra ptáci-zkameněliny nelžou“). Fanatického evolucionistu však nikdo nepřesvědčí, že tomu tak v minulosti nebylo a že jeho tvrzení je jen hodně nereálná víra. On se předem a bez důkazů rozhodl, že tomu tak v minulosti bylo a jen tento jeho pohled je „věda pravá“.

Tento aspekt má ještě jednu důležitou polohu, kterou nutno zmínit. A to je výběr metody. Evolucionista správně tvrdí, ale neoprávněně tím brání svoje spekulace, že přírodní věda může pracovat jen s kauzálními jevy, tedy deterministicky (příčina-účinek), naturalisticky, a nemůže pracovat s „duchovnem“, s náboženstvím či filosofií. To je zcela pravda a nedá se proti tomu nic namítnout snad s výjimkou toho, že i přírodovědecké hypotézy jsou na svém počátku vždy jen domněnky, založené na víře, povrchním odhadu, citu či nějaké filozofii, a až jejich ověřování podléhá přírodovědeckým metodám. Přírodní vědy, právě svým přísným důrazem na svoje vlastní kontrolní mechanizmy, jako je opakovatelná pozorovatelnost jevů, jejich testovatelnost i vyvratitelnost a kauzální zdůvodnitelnost závěrů, dosahují velkých, všude kolem nás viditelných výsledků (ve vědě, technice, medicíně atd.). Problém však leží zcela jinde a důrazem na testovatelnost přírodovědeckých tezí si evolucionista jen sám sobě protiřečí.

Přírodní vědy jsou totiž naprosto nepopiratelně jen velmi malou částí naší reality a hlavně jen velmi malou část naší reality jsou schopny postihnout, tj. popsat, vysvětlit a matematicky kvantifikovat. Například nejsou schopny (ze svých vlastních principů) rozlišit kauzální (samovolné) jevy od všech těch mnoha ostatních, zcela reálných jevů, např. úmyslných. Přírodní věda neumí prokázat, zda nějaká soustava v minulosti vznikla uměle, tedy úmyslně, nebo „přirozeně“ (třeba shodou okolností). Příklad: pokud shodím několik tašek ze střechy nějakého domu dolů na zem, neexistuje žádný způsob v přírodní vědě, jak z díry ve střeše a rozbitých tašek na zemi zpětně prokázat, že tašky odstranil člověk, a ne třeba vítr. Prostě z té díry ve střeše a tašek na zemi už příčinu této změny zjistit nejde – minulé události a jejich příčiny může rozhodovat třeba soud, a to i s přihlédnutím k přírodovědeckým argumentům, nemohou o tom však vypovídat přírodovědecké zákony, ani to na jejich základě nejde odvodit. To samé platí o úmyslné kontra samovolné změně chemického uspořádání atomů a molekul v chemických sloučeninách (anorganické i organické povahy) a veškerých takových změnách ve hmotném světě. Obecně řečeno, přírodní vědy ze své vlastní podstaty neumí zpětně ze hmotné soustavy rozpoznat, které procesy vedly k jejímu vzniku či její změně. Tento základní atribut „neschopnosti přírodních věd“ lze vztáhnout přirozeně na celou minulost. Přírodovědec z principu své vědy neumí zjistit, jak vznikla třeba Cheopsova pyramida, tím méně jak vznikl velbloud, který vedle ní stojí. Přírodověda na to nemá prostředky.

Přírodní věda nejenže neumí zjistit, jak vznikly pyramidy, staré hrady a zámky, velbloudi či lidé, ale ani jak vznikl počítač, na kterém právě píšu. To je zcela mimo její oblast a to i přesto, že ten počítač díky znalostem v přírodních vědách vznikl. Ale zpětně to už přírodověda prokázat neumí. Dokonce ani tak bezprostřední událost, jakým je vztah dvou či více po sobě kauzálně vzniklých soustav, nedovede přírodovědec zpětně rozklíčovat. Když například roztaje sněhulák, ze vzniklé louže už nelze zjistit, jak ten sněhulák vypadal, a tedy jej znovu přesně tak vytvořit; podobně žádná přírodovědecká metoda nezjistí, jak vypadala kostka cukru, která se před minutou rozpustila ve vaší kávě. A tak nemůže-li přírodověda postihnout ani takto hmatatelné (hmotné) objekty a reálné, každodenní kauzální děje, tím méně může ovšem mapovat duchovní oblasti, jako je třeba etika a estetika (co je správné a nesprávné, dobré či zlé, mravné a nemravné, hezké a ošklivé) a řadu dalších duchovních jevů včetně myšlení. Tím méně si může usurpovat právo rozhodovat, co se dělo v dávné minulosti.

Z výše uvedeného vidíme, že přírodní věda není schopna postihnout a matematicky formulovat mnohé i zcela banální jevy, natož oblast duchovní. Umí totiž postihnout jen velmi malou výseč skutečnosti, reality, a sice jen jevy opakující se, zákonité, cyklické (periodické) – nic jiného. Celá minulost je mimo obor přírodní vědy, stejně tak celá budoucnost, ale i dokonce velká část přítomnosti je mimo dosah přírodovědeckých prostředků.

Nechť nás přitom nemate, že přírodní věda se snaží do všech těchto pro ni nepostižitelných oblastí přesto zasahovat a přinášet podpůrné argumenty pro jejich lepší pochopení (uchopení). Proto se u soudu mohou používat přírodovědecké argumenty jako důležitá část procesního materiálu, přestože čin byl spáchán v minulosti a již ho nelze přírodovědecky uchopit, proto se dělají prognózy na základě přírodovědeckých pozorování (ale jen prognózy a vždy, i přes sebevětší pokrok vědy, to budou z principu jen prognózy), proto se přírodovědci snaží zjistit původ a příčinu mnoha minulých dějů, třeba stavby pyramid, přestože to nespadá a nikdy spadat nebude do oblasti přírodních věd a ty to také nemohou definitivně rozhodnout. Je třeba naučit se jasně rozlišovat, kde končí přírodovědecká postižitelnost hmotného světa a začíná pouze vážení argumentů pro rozličné hypotézy, spekulace a názory. Je třeba naučit se oddělovat reálnou složku přírodních věd od složky imaginární. Reálná složka je ta opakovatelná a pozorovatelná, imaginární je ta, kde přírodovědec extrapoluje do oblastí, ve kterých došlo k jednorázovým, neopakovatelným procesům a interakcím mezi prvky.

Z výše uvedeného můžeme lépe pochopit onu evoluční neoprávněnou troufalost vysvětlovat pomocí jedné úzké metody, schopné postihnout jen pranepatrnou část naší obrovské světové reality (tu část opakující se), CELOU naši dávnou minulost. Jedna velmi omezená lidská metoda, neschopná z vlastního principu postihnout nejen minulost, ale i řadu jevů ze současnosti, byla evolucionisty a materialisty povýšena na arbitra veškeré minulosti a původu všeho, co náš svět obsahuje. Je to nejen neoprávněné, ale i hodně směšné, asi jako by si nějaký člověk umanul prozkoumat kompasem svět atomů a molekul i celý vesmír.

Řeknu-li to opět na příkladu, evolucionista je jako člověk, který se rozhodl vysvětlit svět pomocí jediného měřícího přístroje. Třeba pomocí kompasu. A tvrdí, že co neidentifikuje kompas, neexistuje. Pomocí kompasu nelze vysvětlit chemické složení látek. Pomocí kompasu se dostanete občas z místa A do místa B a poznáte, kde je sever, ale kytaru kompasem nenaladíte ani nevysvětlíte její původ. Proto jsem napsal, že evolucionista ve své podstatě vědou a realitou pohrdá. Musí jí pohrdat, protože všechno, co mu neukáže jeho „kompas“ (přírodní věda), pro něj neexistuje, ignoruje to, prohlásí za padělky anebo pokroutí tak, aby se to do jeho omezeného úhlu pohledu vešlo. Je to své vulgarita(pýcha) tak častá u malých paličatých dětí, kdy „jejich pískoviště je celý svět“ a „jejich lopatička a kyblíček“ to jediné, co má platnost. U dospělých se tomu říká omezenost či hlupáctví. Děcko vezmete za ruku, odvedete ho z pískoviště, vysprchujete a dáte do postýlky. Ale co s paličatým evolučním omezencem, který navíc svoje primitivní fantazie o původu světa učí studenty jako jedinou možnost? Obávám se, že studená sprcha nepomůže.

5. Působí dojmem semknutého šiku
Evolucionisté se spolu navzájem hádají, protože jejich nekonečné příběhy o minulosti jsou samozřejmě v neustálém rozporu s realitou i vědeckými výzkumy už od Darwina, avšak semknou se v pevné jednotě do neprůstřelného šiku, když se na obzoru objeví kreacionista. Pak působí dojmem jednomyslného vědeckého týmu, kde to všechno klape jedna radost a téměř není co řešit. Když ale za kreacionistou zapadnou dveře, všechno je jinak. Nesmíme zapomenout na několik skutečností: ve světě přísné vědecké specializace je každý vědec i v blízce sousedním oboru jen laik. Nezbývá mu, jako každému laikovi, prostě jen věřit, že to, co mu vědci z jiného oboru říkají, je pravda. Nemůže si to ověřit. A tak genetik musí věřit paleontologovi, že zkameněliny jasně podporují evoluci. Paleontolog musí věřit genetikovi, že je vše s evolucí v pořádku. Ten, kdo se pohybuje v biochemii je pánem nad vědcem, který se věnuje jen obecné biologii nebo zoologii a naopak. Jsem si jist, že kdyby evoluční vědci viděli do ostatních oborů svých kolegů, a „kolik evoluce tam je“, byli by zděšeni, protože doufají, že důkazy, které nenalézají ve svém vlastním oboru, určitě mají jejich kolegové. Ne, nemají!

Dále nesmíme zapomenout na důležitou poučku: má-li být velký nesmysl dlouhodobě udržen, je k tomu třeba mnoha lidí, týmová práce. Jedinci by neměli šanci. Nesmysl je třeba rozpracovat do mnoha dílčích problémů, hypotéz a teorií, aby se celková absurdnost této spekulace zakryla. O tom by mohly dějiny hodně vyprávět! Abyste lidi přesvědčili, že se kamení nějaké planety změnilo v ryby a ptáky a lidi (a o čem jiném evoluční teorie je, že?), musíte vynaložit velké intelektuální úsilí, aby tato zjevná absurdita nebyla tak průhledná. Nesmíte to takto lidem podávat, to by tomu nikdo nevěřil. Musí se to zabalit do mnoha dílčích kroků, rozkouskovat a převést do složitých konstrukcí – přečtěte si nějakou zasvěcenou evoluční knížku a bude vám jasné, o čem mluvím. Musí se zakrýt jasný fakt, že evoluční návod na vznik života je až primitivně nesmyslný. Vždyť říká: posaď se na nějaké pusté mrtvé planetě, kde je jen písek a kamení a čekej, čekej, čekej, dlouho čekej. Za nějakou tu miliardu let tu bude voda, v ní ryby, vytvoří se vzduch a v něm ptáci, kolem tebe budou růst rostliny a chodit lidi a přemýšlet, jak to ta evoluce dokázala. Ne, takto to lidem podat nesmíte, to by to nepřijali.

Aby tento evoluční scénář nebyl až tak do očí bijící nehorázností, kterou by i nejtupější člověk zavrhl jako nesmysl, musí týmy evolučních ideologů vymýšlet dnem a nocí neuvěřitelné dílčí spekulace, které ten celkový nesmysl zamlží. A to je jejich hlavní pracovní náplní už od Darwina – vymýšlet příběhy o dávné minulosti a tvrdit, že změny a různé samovolné procesy jdou „stále výše a výše“. Když si pak někdo troufne nějaký ten dílčí problém zpochybnit, může tak udělat, ale nemá šanci tím porazit celou teorii, jako celek je tento evoluční slepenec neporazitelný. Zde je jeden z tisíců příkladů:

V anatomii šimpanze a gorily se odrážejí jen možnosti (adaptace) ke šplhání, zavěšování se a kotníkové chůzi. Proto anatomické úpravy potřebné k tomu, co na druhé straně dokáže tělo člověka, by musely být hodně rozsáhlé. Muselo by dojít k dopředu zakřivené bederní části páteře, opačně zakřivené kosti křížové a úhlovitě zalomené páteři mezi nimi (tzv. předhůří), u člověka je také kratší a širší pánev, hlavice kosti stehenní je zakloubena v jámě kyčelní pod úhlem 120°, kost stehenní je prodloužená se zvětšenými kloubními plochami na obou koncích a dolní končetina může být v koleni zcela natažena. Noha je připojena k bérci v pravém úhlu, má silný palec a zvětšenou patu a její dopadová plocha (ploska nohy) je nesena podélnou a příčnou klenbou. Horní končetiny jsou zkrácené, hrudník je předozadně oploštělý a hlava je díky poloze velkého týlního otvoru uprostřed spodiny lebeční skloubena s páteří tak, že se bez větší svalové síly udržuje v rovnováze. A nyní se zamysleme nad sérií evolučních hypotéz a příběhů, jak k této změně (přeměny anatomie typu lidoopa na typ lidský), došlo:

1. používáním zbraní,
2. překonáváním vzdáleností v otevřené krajině,
3. přenášením dětí,
4. přenášením potravy a vody,
5. sběrem semen,
6. česáním ovoce,
7. obranou před predátory,
8. ochranou rodiny před šelmami,
9. sledováním stád lovné zvěře. Takže toto jsou ona geniální a „vědecká“ evoluční vysvětlení a různé hypotézy, jak a proč se zvíře podobné lidoopům přeměnilo na člověka. (Prof. dr. Jan Beneš, DrSc.) Samozřejmě, že můžete učeně diskutovat, zda k tomu vedlo to, co je popsáno v čísle 1, nebo 2, 5 či 9. Touto diskusí a třeba i vášnivou hádkou s oponenty však neohrozíte evoluční teorii ani její pevný článek víry, že člověk povstal ze zvířat.

Když řekne kreacionista, že chybí ve zkamenělinách mezičlánky dokazující vývoj a že by jich měly být miliardy miliard, napěchovány ve všech zemských sedimentech, pokud je pravdivé evoluční tvrzení, že se všechny současné organizmy vyvíjely jeden ze druhého stovky milionů let – tak se evolucionisté semknou a jedním hlasem volají: mezičlánků máme dost, je jich víc než dost, žádné další nepotřebujeme, to jen kreacionisté otravují a pořád chtějí další a další, protože tomu nerozumí, ani pořádně neví, co vlastně mezičlánek je. Není co řešit!

A pak se stane toto: někdo ohlásí nález jakéhosi dalšího pochybného mezičlánku, třeba mezi rybou a obojživelníkem. A nyní pozorujte tu veselici: evolucionisté šílí štěstím, oslavné projevy a komentáře, média bzučí od rána do večera nadšením, experti nešetří komentáři, našli jsme mezičlánek, och, ohoj, hurá, sláva evoluci, další důkaz, kýžený, na ten jsme dlouho čekali, halasí evoluční nadšenci. Najednou všichni vědí, co mezičlánek je a čeho je tak zoufale zapotřebí. Takže: „mezičlánků by mělo být asi tak miliardkrát víc, ale nikomu to neříkejte, tvařte se, že je jich dost.“ Hrajte divadlo, že v evoluční teorii je všechno v naprostém pořádku. Semkněte se do jednoho šiku. Takhle to v evolučním táboře funguje ve všem, od vzniku života až po antropologii, od Darwina až dodnes.

Závěrem:
Evoluční teorie je moderní ideologie materialistické společnosti, její náhradní náboženství a náhradní morální imperativ na mysli porušených jedinců. Je to ideologie, která jako virus opanovala mnohé oblasti lidského nazírání na svět. Když lidem vezmete Boha, který stvořil svět na základě své inteligence a vůle, něčím ho musíte nahradit a vyrobit jim nějaké jiné vysvětlení; tedy jak se onen byt, z našeho příkladu, sám od sebe uklidil a kde se vzaly ty čerstvé květiny a napečené buchty, když jsme hned bez váhání škrtli milující bytost – tedy kde se vzalo v našem světě tolik složitých a uspořádaných soustav, a dokonce živých soustav, složených z neživých molekul. Pokud lidem vezmete přirozené a miliardkrát ověřené poznání, že samo od sebe nic složitého nevzniká, pak musíte proprat lidské mozky nějakou náhradní povídačkou. Jednou z těch dnes rozšířených a oblíbených je evoluční příběh. Věřit mu dlouhodobě a pevně tváří v tvář realitě i přírodovědeckým faktům vyžaduje povahové vlastnosti, způsoby a jednání, které jsem zde výše popsal a které se dají souhrnně kvalifikovat jako choroba duše.

Ta postihuje nejen profesionální evolucionisty, ale také mnohé evolucí infikované tlachaly, kteří toho moc o evoluci nevědí ani vědět nechtějí, ale pevně jí věří a zarytě obhajují. K nim lze přiřadit i některé náboženské lidi, toužící zalíbit se světu a stmelit evoluci s biblickou zprávou o stvoření a vlastní vírou v Boha. Řada lidí (říká se jim teističtí evolucionisté) si tak vytvořila svého „evolučního stvořitele“. O něm už jsem zde psal, jak trůní kdesi daleko, ale skutečného stvoření se nedotkl ani prstem ani myšlenkou, nedovoluje se mu ani projektovat ani projekt realizovat. Smí jen pozorovat, jak evoluce tvoří prvního člověka z nějakého dávného zvířete, ne ovšem šestý den stvoření, ale po milionech let bojů a utrpení, ne Božím slovem a za pomoci ducha svatého, ale krveproléváním a za pomoci smrti, mutací a selekce. A Bible? Ta se neumí bránit. Můžete se jí ohánět tak, jako se evolucionista ohání vědou, kterou ale ve skutečnosti naprosto ignoruje. Zpráva první knihy Mojžíšovy je pro tyto lidi jen jakýmsi velkolepým básnickým mýtem, kde nejde o detaily a prakticky o nic, je to vágní hymnus na Boží velikost – zřejmě onu evoluční velikost.

Mám zato, že evolucionista zavrhující Bibli je poctivější než tito lidé, kteří tak hrubým způsobem deformují její zvěst. Když totiž takto bezostyšně někdo překrucuje Starý zákon, proč by nepřekroutil i Kristovo učení, které je o mnoho náročnější než to, že Bůh stvořil svět v šesti dnech před šesti tisíci lety. Co brání, při takto svévolném přístupu ke Starému zákonu, mít stejně svévolný přístup k Novému zákonu? Co potom brání prohlásit také všechno náročné učení Krista (miluj nepřátele, nastav druhou tvář, neshromažďuj si poklady na zemi, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mě atd.) za nezávazná podobenství a básnické obraty?
Porušená lidská mysl vždy hledala cesty, jak se vyhnout pravdě a být pánem všeho – výsledkem je však život ve lži, otroctví a nakonec smrt. Být vládci nad vším je i Boží cíl pro člověka, ale bez lásky k pravdě tento cíl nelze dosáhnout.

Příloha Velikost
Profil zaníceného evolucionisty.doc 118.5 KB

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na