Proč jsem se já, přírodovědec, stal křesťanem

pavelkabrt Ostatní, různé Napsat komentář

Zdroj: Zápas o duši, říjen 1994, č. 36, www.reformace.cz/Zapas_o_dusi

Aktualizoval, upravil a doplnil Pavel Kábrt

Prof. dr. A. E. Wilder-Smith, jeden z autorů seriálu „Jak vznikl svět“, se narodil 1915 v Anglii. Na univerzitě v Oxfordu studoval přírodní vědy, v roce 1941 mu udělila univerzita Reading doktorát za organickou chemii. V letech 1945-49 se zabýval výzkumem rakoviny na Middlesex Hospital University v Londýně. V roce 1950 se Wilder-Smith přestěhoval do Švýcarska, kde pracoval jako profesor farmakologie. Od roku 1962 byl profesorem farmakologie lékařské fakulty na univerzitě v Illinois. V r. 1969 obdržel další doktorát v Curychu a další v Ženevě. V roce 1969 přijal pozvání vyučovat farmakologii v Turecku. Právě zde si jej vyžádalo NATO coby odborníka na drogovou závislost. Vysloužil si hodnost tříhvězdičkového generála. Dr. Wilder-Smith je autorem více než 50 vědeckých publikací, více než 20 knih, které byly přeloženy do němčiny, francouzštiny, ruštiny, norštiny, rumunštiny, češtiny a dalších. Prof. dr. Wilder-Smith byl uznávanou světovou kapacitou a patřil k žádaným řečníkům mnoha kongresů.

V posledních letech vedl profesor Wilder-Smith ve Švýcarsku a v Německu semináře pro studenty zvané „Pro Universitate.“ Tyto odborné semináře, konané na různých místech, se staly studentům křesťanskou pomocí v jejich studiu a povolání. Profesor Wilder-Smith zemřel v roce 1995.

Předem chci ujasnit, říká prof. Wilder-Smith, že jsem se nestal křesťanem jen skrze argumenty. Poté, co byl můj rozum přesvědčen o pravdě křesťanství, musela i má vůle k tomuto rozumovému přesvědčení říci „ano“. Bez rozumového přesvědčení nemůže vůle říci „ano“.

Vyrostl jsem na selském statku v Anglii, v blízkosti Oxfordu. Moje milá maminka byla věřící dáma a můj otec, majitel statku, byl svobodný zednář vysokého stupně. K rodině ještě patřily tři starší sestry a jeden mladší bratr. Pro nás děti byl život na statku pravý ráj. Bylo vždy co pozorovat nebo co dělat, lovit v Temži, plavat, veslovat nebo něco kutit.

V 13 letech jsme my děti byly dány na studia. Tam jsme se rychle naučil, že přírodní vědy nám údajně nedovolují věřit tak, jak věřila naše matka. T. H. Huxley měl již před lety dokázat, že náhodné procesy byly schopny vytvořit život, nevyjímaje člověka, právě tak jako Stvořitel. Jediný rozdíl by měl být v době k tomu potřebné. To, co může vytvořit Stvořitel v krátké době, k tomu je při náhodě třeba dlouhého období. Země a kosmos jsou velmi staré, proto je lépe považovat za správné, že stochastické (náhodné) procesy, které trvaly dlouhé periody, měly toto vytvořit a nepřipisovat stvoření Bohu. Je nemožné, aby dobrý Bůh mohl udělat tak zlé a nedokonalé stvoření.

Tento „úsudek“ byl později, když jsem studoval na univerzitě v Oxfordu, plně potvrzen. A tak jsem byl přesvědčen, že ateismus by měl být intelektuálně únosnější než víra v Boha – Stvořitele. K tomu přišlo ještě uvažování o tom, že biblická zpráva s jejich šesti dny stvoření je zřejmě po vědecké stránce omyl. Jestliže Pán Ježíš Kristus těmto mylným zprávám věřil, pak nemohl být Bohem, jak o sobě tvrdil, neboť Bůh nemůže věřit dokazatelným omylům!

V té době se má matka dostala do styku s jedním generálem britské armády, který se stal křesťanem. Odešel poměrně mladý do důchodu, protože – jak řekl – nechtěl jen destruktivně pracovat, on chtěl pomoci pozitivně stavět království Boží. Já jsem tehdy vůbec nerozuměl, co to mělo znamenat. Pro mne to byly jen nábožné a proto prázdné řeči. Tento generál mne pozval na čaj o páté, což tehdy žádný slušný Angličan nemohl odmítnout. Nikdy jsem nenavštívil přednášky, které měl v okolí, protože jsem byl přesvědčen o tom, že se jedná o pouhé sentimentální žvásty. Pozvání na čaj byla ale úplně jiná záležitost!

Generál se mne pokoušel přesvědčit o nevědeckosti mých argumentů proti křesťanské víře. On však neměl vzdělání v přírodních vědách, proto se mu tento pokus beznadějně zhatil. Spíše jsem mu já ukázal, že on je křesťanem jen proto, že je po vědecké stránce – nevědomý. Takto skončil náš první společný rozhovor. Zvítězil jsem.

Avšak generál nebyl jen tak pro nic generálem, on se nenechal porazit a pozval mne ještě jednou na čaj. Během našeho prvního rozhovoru jsem s ním já, mladý, arogantní a nezkušený student nepatřičně a často i urážlivě jednal. Povyšoval jsem se nad ním natolik, že jsem označil jeho křesťanskou víru jako výsledek nevědomosti a nevzdělanosti, což byla neslýchaná drzost, neboť on nejenže byl vzdělaný pán (i když o přírodních vědách toho moc nevěděl), byl též velice vyrovnaný.

Během druhého rozhovoru se vyhýbal vší vědě a vysvětloval, že tomu nerozumí. Věděl však jak nutně potřebuji uzdravení mého srdce Ježíšem! Ptal jsem se ho, jak to ví. On mi četl epištolu ke Galatským, 5. kapitolu, kde jsou vyjmenovány hříchy těla. Na to jsem se do něj pořádně pustil. Domníval jsem se, že mluvil za mými zády s mou matkou. To však on nikdy neudělal. Zeptal jsem se ho, odkud to tak všechno o mně přesně ví. Jeho odpověď byla odzbrojující: „Vím to z Bible. Bible nás zná lépe, než nás může znát člověk, neboť ona nás zná z Božího pohledu, ona je slovo živého Boha“.

Potom mi dal generál velice osobní otázku: „Chceš mít v srdci živého Krista? Chceš ho denně poznávat?“ Tento muž byl absolutní ztělesnění toho, co mně o hodně později svěřil profesor Karel Heim. Zeptal jsem se zestárlého profesora Heima: „Jaká je nejefektivnější metoda k zasažení dnešních vzdělaných lidí Kristovým evangeliem?“ Starý pán několik minut přemýšlel. Pak odpověděl s velkou určitostí: „Nejefektivnější metoda, jak dnešního nevěřícího člověka zasáhnout Kristovým evangeliem, je konfrontovat ho s živým Ježíšem v našem srdci a v našem životě.“

Tohoto živého Ježíše jsem viděl před sebou na generálovi, kterého jsem neustále urážel a ponižoval. Stačilo jen vidět jeho milé, jasné a upřímné oči, aby se v něm poznal tento živý Kristus. Jeho sebeovládání při mých zmíněných provokacích o tom také svědčilo. On se mě ptal, zda chci mít živého Krista ve svém srdci. Ihned jsem odpověděl, že by to jistě bylo pěkné, ale nemám na to kvalifikaci. Nevěřil jsem ani Bibli, natož pak na samotného Ježíše! Poznamenal: „Poznání není závislé na tom, co víme, nýbrž na poznání, že jsem hříšník a potřebuji odpuštění a Kristovo spasení!“ Pak se mne ptal, zda chci Ježíše poprosit, aby se stal pánem mého života: „Když jej požádáte, aby mocí jeho smrti na kříži vám odpustil vaše hříchy a usídlil se ve vašem srdci, on vaši modlitbu vyslyší.“

Po jednom dalším rozhovoru poklekl a prosil Spasitele, aby se mně dal poznat skrze odpuštění. Na tento způsob víry jsem nebyl připraven. Když však on skončil svou modlitbu, povzbudil mne, abych se také pomodlil. Já jsem to učinil jako on.

Co jsem udělal se všemi svými pochybnostmi a těmi domnělými omyly v Bibli? O těchto a jiných problémech jsem vedl s generálem dlouhé a vážné diskuse. On mi dal jednu základní odpověď, kterou jsem nikdy nezapomněl, neboť se osvědčila jako pravdivá. Řekl: Přišel-li jsem k poznání jakékoliv pravdy a zůstanu-li tomuto poznání věrný a poslušný, dá mi Bůh postupně více poznání a postupně vyřeší mé intelektuální problémy. On buď přímo osvítí můj rozum nebo mně pošle do cesty člověka, který mně bude pomáhat při řešení mých těžkostí. To nejdůležitější je, abychom po poznání nové pravdy jí byli poslušní celým srdcem, dali jí zvláštní právo, potom Bůh náš rozum postupně otevře a tak vyřeší jeden problém za druhým. (viz Daniel 1:18-21)

Skrze mé kontakty s generálem jsem získal jedno podstatné poznání: viděl jsem živého Ježíše v generálovi, muži, který by jako člověk bez Ježíše byl jistě velmi problematický. Mám být tomuto novému poznání poslušný tím, že přijmu Ježíše jako Pána svého života? Rozhodl jsem se otevřít mu své srdce a požádat ho, aby se stal od nynějška Pánem mého života.

Po více než 50 letech křesťanského života přiznávám, že Ježíš tehdy opravdu začal mé problémy s Písmem svatým a přírodní vědou postupně řešit – problémy stvoření, evoluce, problémy týkající se Adama a Evy, Adamova žebra, problém šesti dnů stvoření a mnohé jiné. Stále ještě existují otázky, které nejsou vyřešeny.

Zůstává však princip:

  • Budeme-li mít Krista v srdci, budeme-li mu poslušní ve všech poznaných pravdách, pak nás po etapách přemění ve svůj obraz. (2. Korintským 3:18)

Tato přeměna v jeho obraz zahrnuje i řešení problémů s chápáním Jeho vůle a Jeho úmyslů s námi.

  • Nebo v něm přebývá všeliká plnost Božství tělesně (Koloským 2:9) a proto též potenciálně i v nás, když on naplní celé naše srdce.

Uveďme jeden klasický příklad, na němž chci ukázat těžkosti přírodovědce, který se chce stát učedníkem Kristovým. T. H. Huxley vedl v roce 1860, rok po vyjití Darwinova „O původu druhů“, velkou debatu proti biskupu Wilberfoce z Oxfordu. Wilberfoce zastával doktrínu stvoření světa a života skrze Boha a T. H. Huxley zastával právě zveřejněnou Darwinovu evoluční teorii. Darwin učil, že náhodné chemické procesy a selekce mohou vytvořit život, když jim bude dopřáno dost hmoty a času. Wilberfoce použil „přirozené teologie“ pro svůj argument: Kde existuje stvoření, tam musí být též i Stvořitel (Římanům 1:19-20), kde jsou hodiny, tam musel pracovat hodinář. Člověk, zvíře i rostlina jsou stvoření, proto musí předpokládat Stvořitele. Nato uvedl Huxley jeho mezinárodně známý klasický a uznávaný argument šesti věčných opic a šesti věčných psacích strojů, které byly vybaveny nekonečným množstvím papíru, aby dokázaly, že není nutný Stvořitel pro existenci tvorstva. Poté, co uplynula téměř věčnost (zde jsem měl osobně těžkosti s Huxleyovým důkazem!), můžeme, tak tvrdil Huxley, nalézti v množství nesmyslů, které opice napsaly, text 23. Davidova žalmu. Biskup byl tímto lehkomyslným Huxleyovým příkladem rozhořčen.

Poté se zeptal Huxley Wilberfoce, který byl nejen anglikánským biskupem, ale též profesorem matematiky, nezná-li vzorec pravděpodobnosti. Kde existuje T = ∞ (T =čas) a nekonečné množství hmoty, tam musí P=1 (P=pravděpodobnost). To znamená: Všechno se stane docela jistě, když bude existovat dost času a hmoty. Je-li T nekonečné, tak je jistá pravděpodobnost (P = 1), že 23. žalm vznikne náhodně – skrze náhodné ťukání na stroji. Vzorec pravděpodobnosti vyžaduje právě a přesně toto. Vznik žalmu 23. se dá tedy vysvětlit dvojím způsobem: buď jako výtvor autora žalmu, Davida, nebo jako produkt náhody a dlouhého časového úseku. Tedy existence 23. žalmu není žádný pádný důkaz pro existenci stvoření, žádný přesvědčivý důkaz pro existenci Stvořitele. Náhoda a dlouhé časové období by mohly vysvětlit existenci stvoření právě tak jako předpoklad existence Stvořitele.

Měl-li Huxley pravdu, pak se apoštol Pavel silně mýlil, když v epištole Římanům 1:19-21 tvrdil, že samotná skutečnost stvoření je přesvědčivý důkaz pro Boží existenci. Podle Pavla by měl každý člověk, který vidí stvoření Boží, věřit ve Stvořitele, neboť jeho logika jej k tomu přivádí a nechá ho stát bez omluvy, když chce být ateistou. Podle Huxley existence stvoření neznamená žádný pádný důkaz pro existenci Stvořitele. Kdo se mýlí – Huxley, nebo Pavel? Potom, co jsem se stal křesťanem, jsem léta přemýšlel právě o tomto problému. Neboť jestliže se Pavel ve výpovědi o víře v epištole Římanům v1.kapitole vědecky mýlil, tak nemusí být ani jeho ostatní výpovědi jisté! Mluvil jsem o tom s mnohými svými kolegy, a ptal jsem se na tento problém. Nikdo mi nedal uspokojující odpověď. Všichni však chápali, že Pavel by se musel zmýlit, kdyby Huxleyovo vysvětlení vzorce pravděpodobnosti mělo být správné. V čem vězí řešení tohoto problému? Zde se setkáváme s konfrontací mezi liberální a konzervativní teologií v přírodovědeckých otázkách.

Přešlo 25 let a já jsem stále ještě neměl řešení. Pak přišlo jako duchovní blesk, tak jednoduché a tak přesvědčivé! Jednoho lednového dne v zimě 1965 jsem vystoupil z vlaku od Wheaton do Chicaga, USA. Venku silně mrzlo, -25 stupňů C, ve vlaku bylo naproti tomu k udušení, vedro +25 stupňů C. Tepelný šok byl silný. Stál jsem venku v ostrém chicagském větru a čekal na přechodu pro chodce, abych přešel ulici. Jak jsem zde tak stál, vyřešil se ten 25 let starý problém ve zlomku vteřiny sám od sebe. Vyjasnění přišlo bez řečí a bez vědomé práce, najednou bylo zde, jako blesk!

Ale jak? Běžel jsem do laboratoře a všechno jsem v několika hodinách napsal, tak dlouho jsem potřeboval, abych vyjádřil slovy obsah duševního blesku na papír! Řešení se týkalo podstaty Huxleyova psacího stroje – což doposud nikdo nerozebíral – a vypadalo následovně:

Představme si nový druh psacího stroje, stejný jako je Huxleyův stroj, jen s jediným rozdílem: můj nový stroj vlastnil jednu jedinou dodatečnou páčku. Byla-li tato páčka v levé poloze, fungoval stroj jako každý jiný Huxleyův psací stroj: Opice zmáčkla písmenko „A“ na Huxlyově stroji, „A“ vystoupilo zmozku a pohybovalo se skrze ruku opice do špičky prstů, skrze knoflík „A“, skrze mechaniku stroje, až se konečně objevilo písmenko „A“ na papíře. Opice pak zvedla prst z knoflíku „A“, ale „A“ zůstalo na papíře. Tento celý psací proces byl jednosměrný, to znamená, byl to ireverzibilní (nevratný). Normální Huxleyův stroj tiskl písmenka, ale nebral je zpět, nevymazal je. Když však u mého nového stroje byla dána páčka vpravo, psal stroj písmenko „A“, když opice zmáčkla knoflík „A“. Jako „odpověď“ přijde „A“ na papír právě tak jako na normálním „Huxleyově stroji“. Když však opice svůj prst z knoflíku „A“ zvedne (je-li páčka tohoto nového stroje vpravo), opustí již vytisknuté písmenko „A“ papír a to bez jakékoli stopy. „A“ jde zpět skrze stroj, do knoflíku, pak nahoru skrze prst a ruku opice zpět do opičího mozku, ve kterém písmenko „A“ vzniklo a kde také zůstane. Mechanismus této vratnosti není pro náš nynější účel důležitý. Důležitá je pro nás jen ta skutečnost, že tento nový stroj s páčkou v pravé poloze je totálně a absolutně vratný, tj. že právě tak rychle a dobře tiskne na papír, jako opět „odtiskne“.

Normální Huxleyův stroj přirozeně jen tiskne. Potřebujeme-li něco vymazat, musíme učinit zvláštní opatření. Tato opatření nejsou však skutečně vratná, protože vždy zanechávají stopy původně vytisknutého. Oproti tomu je můj nový stroj mnohem lepší, neboť když je páčka v pravé poloze, tak „odtiskne“ cokoli právě tak důkladně, jako natiskne. To znamená, když se „A“ natiskne a pak se knoflík pustí, „A“ se absolutně, beze stopy „odtiskne“.

Avšak nyní následuje důležitá otázka. Jak dlouho by musela naše opice ťukající na stroji pracovat, aby náhodou vznikl Žalm 23? Při odpovědi na tuto otázku je nutno vzít v úvahu, že každé písmenko je právě tak rychle a důkladně natisknuto, jako „odtisknuto“. To znamená, že opice za vteřinu práce napíše právě tolik kolik za milion let. Opice „odtiskne“ všechno stejně rychle, jako natiskne.

Na naši otázku existuje tedy jen jedna odpověď. Na totálně reverzibilním (vratném) stroji nemůže opice za celou věčnost napsat ani jedinou větu 23. Žalmu! Reverzibilita zakazuje každou časově podmíněnou syntézu. Je třeba si to představit. Chceme-li běžet z Londýna do Edinburgu – uděláme dopředu půlmetrový krok. Pak uděláme další půlmetrový krok stejným směrem. Máme-li dost času, tak za nějakou dobu dosáhneme Edinburgu. Když však uděláme půlmetrový krok vpřed a vzápětí půlmetrový krok vzad, a budeme-li v této metodě pokračovat: po kroku vpřed následuje právě tak velký krok vzad. Potom do Edinburgu nedojdeme ani za celou věčnost. Tento fenomén se nazývá reverzibilita.

Před několika lety obdržel fyzik Ilia Prigogine, přesně za tuto myšlenku Nobelovu cenu. Zjistil, že pro vznik struktur skrze náhodu a čas (čas = T) musí být všechny chemické reakce, které jsou reverzibilní, odstraněny. Existuje-li rovnováha (dopředu a dozadu jako u mého nového stroje), nikdy k syntéze nedojde, nevznikne Žalm ani cokoliv jiného. Jde se právě tak věrně vpřed jako vzad. Dokonce i když T = nekonečno, nemůže v reverzibilním systému vzniknout Žalm nebo život.

Jak bychom měli teď tuto poněkud složitou úvahu aplikovat na Darwinovu biogenesi a na problém stvoření? Velice jednoduše a zřetelně: Organické reakce, které domněle podle Darwina a evolucionistů měly spontánně za dlouhých časových period vést k biogenesi a k životu, jsou všechny reverzibilní. Probíhají stejně tak dopředu jako nazpět. Podléhají, jak to chemici nazývají, zákonu působení aktivní hmoty, protože jsou reverzibilní. Proto nikdy nemohou ve smyslu biogeneze v takzvané „prapolévce“ vést k spontánnímu vzniku života – přestože už po generace naše školy a univerzity učí tento omyl bezpočet žáků a studentů. Stále se tvrdí: život je jen chemie a fyzika.

Jak vzniká život ve skutečnosti?

Dnes je známo, že informace DNA programuje molekuly tak, že je reverzibilita částečně zrušena. Speciální genetické programování přináší ireverzibilitu do jinak reverzibilního chemického systému tak, aby byla syntéza možná. Tímto způsobem vzniká biogeneze dnes (Sol Spiegelman a Kornberger již na tento způsob syntetizovali viry), to znamená: skrze spolupráci hmoty, chemie a informace a to informace, která nevzniká z chemických zákonitostí hmoty.

Biogeneze tedy vzniká z hmoty, biochemie a informace. Proto se určití přírodovědci, kteří stále tvrdí, že život pochází jen z hmoty a chemie, velmi mýlí. Zapomínají – často, zdá se mi, vědomě – že informace musí přijít dříve, než se sdělí celá pravda. Informace má hodně společného se starým řeckým slovem logos, neboť logos znamená koncept, slovo nebo také překvapivý efekt. Tento obraz biogeneze odpovídá biblickému obrazu celkem přesně, neboť duch Boží, logos (informace), působil na hmotu (podle 1. Mojžíšovy 1:1-3), čímž vznikl život. V tomto bodě se materialističtí badatelé velmi mýlili – zapomněli rozhodující úlohu, kterou má logos neboli informace!

T. H. Huxley se dopustil závažné přírodovědecké chyby, když u reverzibilních reakcí použil vzorce pravděpodobnosti! Tento vzorec může být samozřejmě aplikován jen na ireverzibilní systémy! Tato skutečnost činí celou darwinistickou hypotézu spontánní biogeneze ze surové hmoty během milionů let v hypotetické „prapolévce“ přírodovědeckým nesmyslem.

Během dlouhých let mého života byly mnohé přírodovědecké otázky tohoto druhu vyřešeny. Proto jsem plný důvěry, co se týče těch ještě otevřených problémů. Proč jsem se tedy jako přírodovědec stal křesťanem? Protože mně přírodní vědy stále a nově potvrzují výpovědi z Bible a protože má vůle byla otevřena pro mého Stvořitele jako Pána mého života. Chovám proto pevnou důvěru, že ještě otevřené otázky najdou vyřešení podobným způsobem.

Prof. dr. Wilder-Smith

Poznámka na závěr

Přírodní vědy neznají žádnou evoluci (PDF) – kniha s tímto názvem (The Natural Sciences Know Nothing Of Evolution), kterou napsal prof. dr. Wilder-Smith, byla vydána česky v Římě v roce 1981 a pašována přes komunistické hranice do ČSR. V době komunistického materialistického temna byla jednou z mála informací proti evoluci a proti všem těm darwinistickým nesmyslům. Čeští evoluční vědci (zvláště katoličtí, ale nejen ti) v ní viděli hrozbu. Provedli proti ní kampaň. Osobně jsem byl na tajném vědeckém minisemináři (bylo to v době komunistické totality), kde se řada vědců kriticky vyjádřila proti této knize, kritizovala některé údajné věcné chyby v ní obsažené, ale o hlavním tématu knihy, vzniku informace spontánní cestou, nepadlo ani slovo! Jeden katolický vědec pak anonymně poslal do Říma protest proti vydání této knihy, mám doma jeho dopis, později jsem se dozvěděl jeho jméno a to, že již zemřel. V úvodu svého dopisu píše: „Já jsem více než vědec…..“.

Čeští evolucionisté se také postavili proti seriálu prof. Wildera-Smithe „Jak vznikl svět“ (ORIGINS: How the World Came to Be), který po sametové revoluci začala vysílat Československá televize. Vysílání bylo však přerušeno, a to na popud Rady pro televizní vysílání v čele s katolíkem dr. Jiřím Grygarem, známým odpůrcem kreacionistů. Vysílání zastavili, i když už v relativně svobodné době a rozhodli, která pravda smí být zveřejňována – jen ta evoluční. Poté následovala televizní beseda, kde myšlenky Wildera-Smithe odsoudili, ovšem bez jediného oponenta, tedy stylem „o nás bez nás“. Dohodli se tam navzájem, že evoluce je historický fakt a „to se nebude zpochybňovat“.

Já jsem tehdy volal do Švýcarska a hovořil s profesorem Wilderem-Smithem, zda by byl ochoten přijet do Prahy a obhájit se, což on ochoten byl, ale nakonec k tomu nedošlo. Ve zmíněné besedě nebyl nikdo, kdo by evoluční teorii kritizoval, přestože tam byli mnozí lidé věřící v Boha. Všichni si tam navzájem radostně odsouhlasili, že krvavou darwinistickou metodu, tedy boj o život, zabíjení a smrt, Bůh určitě kdysi dávno použil jako svůj nástroj k tomu, aby „vytvořil člověka z dávného zvířete“. Žádný kreacionista, který by oponoval tomuto nehoráznému nesmyslu, jenž je jak v rozporu se zápisem Bible, tak i přírodovědou, nebyl do besedy vpuštěn. Čtyři roky poté Wilder-Smith zemřel.

Dodnes jsou v celém světě bojkotováni vědci, kteří nesouhlasí s evoluční teorií a ukazují na její nesmyslnost a přírodovědeckou neudržitelnost, často jsou vyhozeni z univerzity nebo je jim znemožněna vědecká práce. Evoluční teorie je dnes přírodovědecké dogma, povinná ideologie pro každého, kdo chce dělat vědu a nechce mít potíže. Wilder Smith byl v tomto naprostou výjimkou. Jedno z posledních vědeckých ocenění, které profesor Arthur Edward Wilder-Smith dostal, říká:

  • „On nás učinil nejen lepšími vědci, ale i lepšími lidmi“(„He made us not only better scientists, but also better men.“).

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na