science-consensus

Proč je vědecká shoda protivědecká

pavelkabrt Ostatní, různé 2 Koment.

Poznámka redakce: Články na webu kreacionismus.cz jsou vydávány bez přestávky od roku 2003. Občas publikujeme z našeho archivu některé starší, ale zajímavé články, jako je právě tento. Pro získání nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku prohlédli ještě sekci „Články podle témat“.

(Z creation.com přeložil Pavel Kábrt – pavelkabrt@seznam.cz – 5/2015. Translated with permission from Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Článek vyšel v časopise Creation 27(2):78-84 v srpnu 2013. Anglickou verzi časopisu je možné si objednat zde.)

Závažným argumentem proti darwinistické opozici je námitka, že na evolučním materialismu se shoduje vědecká komunita, a tudíž tato věc není předmětem k otevření debaty. Přehled problémů, které byly způsobeny vědeckým konsensem (shodou názorů) signalizuje, že většinová vědecká shoda ubližuje vědeckému pokroku, protože se špatné názory upevní a stanou se překážkou výzkumu, který sám jako jediný má určit skutečnou situaci. Důvody, proč se nesprávné závěry stanou vědeckým konsensem, spočívají v selhání postupovat podle standardního vědeckého výzkumného protokolu, jako je striktní důraz na správné vědecké postupy a chybějící opakovatelnost. K tomu se ještě přidruží skutečnost, že když je nějaká myšlenka ve vědě zastávána většinou, je obtížné to zvrátit.

Wikipedia/Dibner Library of the History of Science and Technology

Louis-Pasteur

Obrázek 1. Louis Pasteur bojoval ve svých dnech proti vědeckému konsensu. Nakonec po dlouhém boji zvítězil a popřel obecně přijímaný názor o původu života spontánním samoplozením.

Proti kritikům Darwinovy teorie se jako jedna z hlavních metod používá argumentace vědeckým konsensem. Vědecká shoda je argumentem, že evoluce je pravdou, protože s ní souhlasí opravdové autority, tedy že velká většina vědců přijímá evoluci; a tudíž opozice vůči darwinismu je ´zcela jasně´ tak bláznivá jako tvrzení, že Země je placka.1 Typickým příkladem takového tvrzení o vědecké shodě je výrok Národní akademie věd, že „Vědecký souhlas kolem [darwinovské] evoluce je obrovský“, a proto myšlenky, které jsou proti, jsou oprávněně cenzurovány.2

Becky Ashe, prezident Asociace učitelů vědy v Tennessee, napsal proti zákonu, který by měl chránit kariéry učitelů kritizujících evoluci, že „vědecká teorie evoluce je přijímána hlavním proudem vědců po celém světě coby úhelný kámen biologie, a jako jedinečné sjednocující vysvětlení rozmanitosti života na zemi, a tak je mimo diskuzi.”3

Profesor antropologie Cameron Smith rovněž přirovnal vědecký konsensus k nepochybnému faktu: „Existuje souhlas uvnitř vědecké komunity, že Darwinova evoluce probíhá [a] je faktem“, ne teorií.4 K tomu uznávaný švýcarský katolický teolog Han Küng prohlašuje: „Teolog by neměl vrhat pochybnosti na vědecký konsensus, ale hledat, jak se s tím popasovat“, čímž myslí to, že teolog musí podřídit teologii aktuálnímu vědeckému konsensu.5

Tento můj článek dokumentuje fakt, že shoda ve vědě, vědecký konsensus, může překážet cíli vědy, tedy snaze odhalit přesné znalosti o světě přírody. Budu uvádět mnoho historických příkladů, abych toto svoje tvrzení doložil.

Věda, založená na shodě, poškozuje vědu

Daniel Sarewitz, ředitel Vědecké společnosti při arizonské státní univerzitě tvrdí, že konsensus ve vědě ve skutečnosti poškozuje vědu. Napsal, že „Když vědci touží mluvit jednohlasně, tak to dělají typicky velice nevědeckým způsobem: Zprávou o shodě.“6 Problémem je, poznamenává, že „proces pro dosažení takové shody často probíhá proti … [vědě], a může podkopat právě tu autoritu, kterou chce chránit“, totiž autoritu vědy.6 Dodává, že v kontrastu s „neslaným nemastným konsensem prudká neshoda mezi experty poskytne těm, kteří rozhodují, dobře promyšlené alternativy, které přinášejí nové informace a obohacují diskuze v procesu kontroverze, a nechávají tak ve hře otevřené myšlenky a jiné možnosti.“6

Ještě je tu další problém: nárok na vědecký souhlas „vytváří ve veřejnosti očekávání neomylnosti, a pokud je toto očekávání podkopáno, může to veřejnou důvěru [ve vědu] erodovat.“6 A právě toto je to, co se stalo ne v malém počtu případů. „Myšlenka, že věda svoji autoritu nejlépe vyjadřuje konsensuálními tvrzeními, je v rozporu s energickým vědeckým podnikáním“, protože

  • „… věda je závislá ve svém pokroku na neustálé opozici vůči aktuálnímu stavu vždy nedokonalého poznání. Pro politiky by věda měla větší význam, kdyby vyslovovala širší paletu přijatelných vysvětlení, možností a pohledů od nejlepších odborníků, než jen tlačit na soudržnost údajně jednolitého hlasu.“6

Řečeno krátce, Sarewitz dospěl k tomu, že hlasem vědy by měl být souhlas s nesouhlasem. Stejně tak zprávy o konsensu jsou jen „skalním podložím vědy založené na politice;“ zůstává faktem, že „nesouhlas a hádky jsou mnohem užitečnější“ pro rozvoj vědy.6 Samotná neshoda existuje i mezi skutečnou shodou a shodou, které bylo dosaženo jen nakupením předpojatě nastavených výběrů, jako jsou třeba vystavované schopnosti elitních univerzit, což se dělá pro politické a společenské cíle. Skutečný konsensus je založen na opakování pečlivě navržených, řízených experimentů. Skutečnost může ležet pod povrchem tvrzení o shodách, ale existuje, a je třeba ji hledat, což je úkol, kterému konsensuální shoda ve vědě překáží.

Michael Crichton zatracuje vědeckou shodu

Lékař erudovaný Harvardskou univerzitou, Michael Crichton, citoval ve svém rozhovoru v Kalifornském technologickém institutu nejprve profesora Stanfordské univerzity Paula Ehrlicha, že „vědci vždy pronáší absurdní výroky,“ a pak vystoupil proti domněnce, že určitý názor byl téměř vždy správný, pokud o tom existoval „konsensus velké skupiny vědců.“7 Ve svém rozhovoru dr. Crichton detailně rozebral „představu o konsensu, a jak vzniklo to, co se nazývá shodou ve vědě.“ Na závěr uvedl, že vědecká shoda je „extrémně destruktivním vývojem,“ protože historicky

  • „… tvrzení o shodě bylo vždy prvním útočištěm darebáků; je to způsob, jak se vyhnout debatě tím, že se řekne, že věc je už vyřešena. Kdykoli uslyšíte, že se vědci na něčem shodují, nebo něco podobného … tahají vás za nos.“7
    [Poznámka překladatele: Když bylo v roce 2014 nabídnuto evolučnímu biologovi a katolickému knězi v jedné osobě Orko Váchovi, aby ve veřejné diskuzi na téma evoluce-stvoření oponoval Pavlovi Kábrtovi, odmítl to se slovy, že „vše už bylo dostatečně prodiskutováno“.]

Důvod, proč Michael Crichton odsuzuje vědecký konsensus je ten, že úkolem

  • „ … vědy není v žádném případě dosahování konsensů. Konsensy jsou pracovní náplní politiků. Na druhé straně věda vyžaduje jen jediného badatele, kterému se povede, že má pravdu, což znamená, že on nebo ona má výsledky ověřitelné odvoláním se na skutečný, reálný svět.“7

Crichton dodal, že „ve vědě je všeobecný souhlas lhostejný. To, co platí, jsou reprodukovatelné výsledky.“7 Na podporu svého tvrzení Crichton poznamenal, že „největší vědci v historii jsou právě proto velikány, protože prolomili všeobecný konsensus“, s vědomím, že

  • „ … nic takového jako je konsensus ve vědě neexistuje. Jde-li o konsensus, souhlas, pak to není věda … požadavek na konsensus je vyžadován … pouze v situacích, kdy si věda nestojí moc pevně v kramflecích … . Nikdo neřekne, že všeobecný konsensus je, že Slunce je od Země vzdálené 150 miliónů km [protože jde o ověřitelný fakt].“7

Ještě dodal, že „záznam průběhu všeobecné shody [ve vědě] není nic, čím by se dalo chlubit“ a připomenul několik z mnoha existujících příkladů, jako byl jeden z nedávných předních

  • „… zabijáků žen, kterým byla horečka po porodu. Jedna ze šesti žen zemřela na tuto horečku. V roce 1795 Alexander Gordon z Aberdeenu tvrdil, že horečky jsou infekčními procesy a byl schopen je léčit. Konsensus řekl ne. … . Konsensu pak trvalo sto a dvacet pět let než dosáhl správného závěru navzdory úsilí prominentních ´skeptiků´ po celém světě, kteří byli ponižováni a ignorováni … přes stále pokračující umírání žen.“7

Jiným příkladem jsou desetitisíce Američanů, kteří ve dvacátých letech 20. století umírali na pelagru [lombardské či červené malomocenství], a vědecký konsensus pravil, že pelagra

  • „… je infekční onemocnění a je nutné najít ´bacila pelagry´. Americká vláda požádala vynikajícího mladého badatele, dr. Josepha Goldbergera, aby zjistil příčinu. Goldberger došel k závěru, že klíčovým faktorem je strava. Konsensus vědců však zůstal pevně při své mikrobiální teorii. Goldberger ukázal, že může onemocnění ovlivnit pomocí stravy. Dokonce prokázal tím, že vstříkl krev pacienta nakaženého pelagrou sobě a svému asistentovi, že pelagra není infekční nemocí. Všeobecný vědecký souhlas pokračoval v tom, že tyto závěry nepřijal. … až do 20. let 20. století … i přes epidemii ve dvacátém století, vědeckému konsensu trvalo roky než prohlédl.“7

Crichton vypozoroval, že příkladů, kdy vědecký konsensus byl prokázán jako chybný, může být téměř nekonečně, jako třeba v případě Jennera a neštovic, Pasteura (obrázek 1) a bakteriální teorie a hormonální substituční teorie.7 Někdo může ještě přidat objev dr. Barry Marshalla, že většina žaludečních (peptických) vředů je způsobena bakterií a ne stresem, jak vědecká komunita věřila po desítky let. Marshallovy studie byly odmítnuty a on získal pověst cvoka následkem toho, že tvrdošíjně obhajoval stanovisko, které vědecký konsensus považoval za nepodložené. Nakonec se ukázalo, že Marshall měl pravdu.

Alfred Wegener

Jeden z neznámějších příkladů problému s všeobecným souhlasem ve vědě je případ profesora Alfreda Wegenera, který v roce 1912 přišel s tím, že všechny zemské světadíly byly kdysi jedinou pevninou jménem Pangea, a později se rozdělily a vytvořily velké pevniny.8Vědecký konsensus nazval jeho teorii „Německou pseudovědou“, a „šílenými blouzněními“ negeologa.9 Profesor Rollin T. Chamberlin z Chicagské univerzity napsal, že přijetí Wegenerových hypotéz by vyžadovalo, že

  • „… zapomeneme na všechno, co jsme se naučili během uplynulých 70 let a začneme úplně nanovo.“ Místo toho si geologové většinou vybrali zapomenout na Alfreda Wegenera, kromě občasných výpadů proti jeho ´pohádkové´ teorii … . Ještě desítky let poté starší geologové varovali nově příchozí, že jakýkoliv náznak zájmu o kontinentální drift zničí jejich kariéry.“9

V tomto případě

  • „… se vědecký většinový názor poškleboval kontinentálnímu driftu padesát let. Tato teorie byla co nejzuřivěji popírána velkými jmény geologie – až do roku 1961, kdy se začalo zdát, jakoby se mořská dna rozšiřovala. Výsledek: vědeckému konsensu trvalo padesát let uznat to, co vidí každé školní dítě.“7

Jak napsal Conniff , „velikáni geologie se mu [Wegenerovi] vysmívali. Ale dneska už se nikdo nesměje.“10 Uznání této teorie přišlo kolem „poloviny šedesátých let 20. století, poté, co starší geologové vymřeli a mladší začali shromažďovat důkazy, že mořské dno se rozšiřuje a ohromné tektonické desky se drtí jedna přes druhou hluboko v zemi.“9

Případ Carl Woese

Mikrobiolog Carl Woese také čelil ohromné konsensuální opozici vědy, ale nakonec byl rovněž ospravedlněn.11 Woese přišel s tím, že existují tři domény života, kdy už k zavedeným bakteriím a eukaryotům přidal archea. Navzdory mnoha Woesovým vědeckým úspěchům s ním vědci zacházeli velice bídně „po téměř dvě desetiletí, protože vyvracel strom života. Kolem stromu [života] není radno se motat. Ale … Woese se nebál zpochybnit dogma.“12 Na konferenci pořádané časopisem Science vypukla proti němu tak jedovatá a neprofesionální kritika, že Woese „po většinu času seděl tiše jen s jakýmsi roztrpčeným pohledem ve tváři, což bylo zcela oprávněné.“13

Profesor Friend poznamenal, že žádný z Woesových hlavních kritiků se ani neobtěžoval přečíst si Woesovu studii o archea, když byla poprvé publikována v prestižním Sborníku prací časopisu Národní akademie věd.14 Jeho hlavní kritik, přední evoluční biolog Salavodor Luria

  • „… reagoval výsměchem na jakoukoliv představu o možnosti existence třetí domény života. Woese řekl, že ta nevraživost byla šokující … . Byl nazván pošukem a pomatencem, který nemá co pohledávat mezi mikrobiology či evolucionisty … . Kritiku čekal, ale ve formě vědecké debaty.“15

Woese nebyl dokonce ani „zván na konference, aby mluvil o své práci nebo ji obhajoval … . Postgraduální studenti se ve Woesově laboratoři neshromažďovali.“14 Woese napsal, že Salvador Luria telefonoval svému blízkému kolegovi, Ralphovi Wolfemu, a řekl mu „Ralphe, od tohoto nesmyslu se musíš distancovat, nebo si zničíš kariéru!“16

Profesor Woese dodal, že existovalo významné množství biologů, kteří reptali a „jen jeden biolog měl v té době odvahu dovolávat se v tisku konceptu archea“. Důvodem této opozice nebylo to, že navrhl „sám o sobě třetí typ živých soustav, … ale to, že by tato případná existence domény archea zničila ústřední dogma, dichotomii eukaryota-prokaryota … a tak než tedy zpochybnit dogma, většina biologů se raději spokojila se zavržením toho, co bylo objeveno.“15

Woesova teorie oponovala teorii, že se z prokaryot vyvinula eukaryota a tato nová životní forma způsobila této teorii ty největší potíže. Z toho důvodu se jeden vůdčí světový evoluční biolog, Harvard Ernst Mayr, připojil k útokům proti Woesovi a „až do své smrti [Mayr] odmítl přijmout, že archea představují novou doménu života.“15

Vědecký konsensus uvádí v omyl vědecký planetární výzkum

Dalším příkladem, kde všeobecný vědecký souhlas ublížil vědeckému pokroku, je výzkum planet. Kaufman napsal, že

  • „… existuje v astronomické komunitě konsensus, že šance pro podporu života je ve sluneční soustavě závislá na existenci velké planety, jako je svými rozměry Jupiter nebo Saturn (300 a 100 krát hmotnější než Země), a musí být zhruba stejně umístěná, jako jsou tyto planety v naší sluneční soustavě.“17

Zdůvodňoval, že je to proto,

  • „…že gravitační síla velkých planet pomáhá přitahovat a ničit asteroidy a jiné vesmírné objekty, které by mohly jinak zamířit do ´obyvatelné´ zóny a zničit na kousky menší skalnaté planety. To je také důvod, proč je mezi astronomy Jupiter často nazýván naším ochranným ´velkým bratrem´ nebo ´velkým hromotlukem´. Ale pokud jsou v mnoha jiných slunečních soustavách Jupiter a Saturn … na, jak se tomu rozumí, špatném místě, pak už nemohou vůbec žádnou ochranu nabídnout.“17

Jak ale bylo objevováno více nových planet,

  • „… stávalo se zřejmější, že mnohé, a pravděpodobně většina, jsou naprosto odlišné od toho, co téměř všichni astronomové a planetární vědci očekávali, a co Butler označuje jako etapu výzkumu extrasolárních planet, ve které ´Všechno, co víte, je špatně´ … . Astronomická komunita se shodovala v tom, že vzdálené sluneční soustavy budou podobné té naší.“18

Takže se ukázalo, že použití naší sluneční soustavy jako modelu je horší než nemít žádný model,

  • „… protože vás to vede pevně po určité cestě a nepředstavíte si jiné možnosti. Ale kvůli dalšímu zkoumání … se na tomto poli, kde se pátrá po planetách, opustily předchozí předpoklady, a nyní se zde tvrdě pracuje s vědomím nové reality, že sluneční soustavy strukturované jako je ta naše jsou [ve vesmíru] jen ve výrazné menšině.“17

Fiasko jaderné zimy

Dalším příkladem nutnosti prorazit přes všeobecný vědecký konsensus bylo tvrzení sedmdesátých let 20. století, že v důsledku atomové bomby nastane po jeden nebo více roků počasí bez léta, což se nazývalo nukleární zimou. Dnes už víme, že myšlenka jaderné zimy nebyla podpořena solidní vědou, ale spíše sloužila politickým cílům, a od samého začátku byla podporována dobře organizovanou mediální kampaní. Bylo to jasné z odpovědí na kritiku těch, kteří myšlenku jaderné zimy zastávali:

  • „Ačkoliv Richard Feynman byl svým charakteristickým způsobem neomalený, když říkal ´Opravdu si nemyslím, že tihle hoši vůbec vědí, o čem mluví´, jiní prominentní vědci byli značně zdrženliví. Freeman Dyson byl citován, jak říká ´Toto je absolutně ohavná část vědy, ale kdo si přeje, aby byl obviněn, že je příznivcem jaderné války?´ A Victor Weisskopf řekl: ´Věda je strašná – ale snad psychologie je dobrá´.“7

A dále muž nazývaný „otcem vodíkové bomby“, dr. Edward Teller, jednou řekl, že

  • „Zatímco se všeobecně uznává, že detaily jsou pořád ještě nejisté a vyžadují mnohem větší studium, dr. Sagan stejně zaujal pozici, že celý scénář je tak robustní, že může existovat jen málo pochybností o jeho hlavních závěrech. Nicméně…skutečnost, že jaderná zima byla představa prošpikovaná nejistotami, nevypadá nijak významně [k Saganovu závěru].“7

Myšlenka na nukleární zimu se brzo vytratila, jak o ni média ztratila zájem, a celý scénář přestal být přesvědčivý. John Maddox, vydavatel Nature,

  • „…opakovaně tato tvrzení kritizoval; Stephen Schneider, vůdčí osobnost tohoto klimatického modelu, začal během jednoho roku mluvit o ´jaderném podzimu´. To už nemělo stejný zvuk. Poslední mediální trapas se odehrál v roce 1991, kdy Carl Sagan předpověděl při nočních zprávách, že hořící kuwaitská ropná pole způsobí efekt jaderné zimy, což bude znamenat ´rok bez léta´, který ohrozí úrody po celém světě.“7

Nic se z těchto hrozivých předpovědí nesplnilo. Lekce nám udělené z fiaska nukleární zimy zahrnují použití

  • „… strhujícího názvu, silné politické pozice a agresivní mediální kampaně, kdy se nikdo neodváží kritizovat vědu. Tak se v krátké době vybuduje smrtelně slabý názor, který se usadí jako fakt. Poté už každá kritika je mimo hru. Je po válce bez jediného výstřelu.“7

V krátkosti, jakmile vědec opustí přísnou oddanost stádnímu konsensu tak, že nabídne jiná vysvětlení pro vědecká data, pravověrní vědci často hned začnou vyhlašovat konsensus jako etablovanou pravdu a potlačovat konkurenční myšlenky. Výsledkem vědeckého konsensu je to, že situace vyústí do mobilizace proti jaderné válce, nebo v jiné situaci je výsledkem

  • „lysenkismus. V jiné situaci dostanete nacistickou eutanazii. Jestliže podryjete vědu politickými cíly, je tu vždy toto nebezpečí. Proto je tak důležité pro budoucnost vědy, aby hranice mezi tím, co věda může říct s naprostou jistotou a co nemůže, byla narýsována ostře a bráněna.“7

Ještě více příkladů škodlivého konsensu ve vědě

Wikipedia/National Maritime Museum, Greenwich, London

Galileo Bonaiuti de’ Galilei

Obrázek 2. Galileo Galilei bojoval proti mocnému vědeckému konsensu a z krátkodobého pohledu to prohrál, ale historie rehabilitovala jeho teorii, že planeta Země není středem sluneční soustavy, jak se ve vědě učilo po generace.

Profesor Jorge Barrio z katedry molekulární farmakologie kalifornské lékařské univerzity (UCLA) v Los Angeles a šéfredaktor časopisu Molekulární zobrazování a biologie napsal, že

  • “… sledování historického záznamu vědeckého konsensu je pouze chmurnou záležitostí. Může být citováno mnoho příkladů, ale máme některé všeobecně známé. Mikuláš Koperník a jeho následovník, Galileo Galilei [obrázek 2] zažili dopady konsensu, když předložili nové teorie o tom, že planeta Země není středem vesmíru. Šestnácté a sedmnácté století nebylo tím nejlepším časem, kdy jít proti zavedeným [vědeckým] dogmatům.”19

Ještě dodal, že metody vynucování

  • “… konsensu se změnily, ale výsledek může být ten samý: smrt ducha. Užití a zneužití ´vědeckého konsensu´ je přinejmenším částečně zodpovědné za současnou krizi v systému vědecké a lékařské odborné recenze (peer review). Ačkoliv peer review může být považován za jeden z posvátných pilířů stavby vědy, nějaký čas už je nyní pod palbou, protože recenzenti ovládají přístup k publikačním možnostem a zdrojům peněz.”19

Barrio uzavřel tím, že on

  • “… si je jist, že většina z nás už byla – tím či oním způsobem – vystavena konceptu (a důsledkům) ´vědeckého konsensu´. Ve skutečnosti vědečtí recenzenti časopiseckých článků nebo grantových žádostí – typicky v biomedicínském výzkumu – snadno a často použijí tento výraz (tedy: ´…v tomto oboru panuje vědecká shoda …´) jako ospravedlnění skoncovat s myšlenkami, které nejsou v souladu s jejich vírou.”19

Případ Semmelweis [1818-1865]

Je danou skutečností, že vědci, kteří vytvářejí konsensus, nečtou vždy dost pečlivě vědeckou literaturu. A je důležité vědět, že věda často není příliš objektivním procesem: když se dogma a předsudek vhodně zakryje, vplíží se do vědy stejně tak snadno jako se dostanou do většiny jiných lidských aktivit, možná ještě snadněji, protože ve srovnání s politikou a náboženstvím se ve vědě existence dogmatu neočekává.

Wikipedia/Benedek, István

Ignac-Semmelweis

Obrázek 3. Ignác Semmelweis, chirurg, který ve své době bojoval proti vědeckému konsensu. Cena, která byla zaplacena za ignorování výsledků jeho vědeckého výzkumu, byly nesčetné ztráty na životech a mnoho utrpení.

Ale příliš často je skutečností, že experimentální důkaz není sám o sobě dostatečně schopen zvrátit vědecký konsensus. Ať jsou nové výsledky sebepádnější, jsou často odvysvětleny, aby byla ubráněna všeobecná shoda (konsensus). Čítankovým příkladem je případ maďarského lékaře Ignáce Semmelweise (obrázek 3), který objevil, že horečka omladnic, která způsobovala běžně 10 až 30procentní úroveň úmrtnosti v nemocnicích celé Evropy, může být velkou měrou zlikvidována, pokud si lékaři před vyšetřením rodiček omyjí ruce v chlórovém roztoku. Poté, co Semmelweis toto začal vyžadovat od svého personálu, tak míra úmrtnosti na jeho klinice klesla z 18 na nulu procenta.

A přece tento mocný důkaz nebyl schopen přesvědčit jeho nadřízené i navzdory skutečnosti, že lékaři, kteří tuto jednoduchou Semmelweisovu dezinfekční techniku nepoužívali, stále ztráceli ten samý počet pacientek, jako tomu bylo u Semmelweise, než zavedl svoji inovaci.20 Yalský profesor Sherwin Nuland napsal: „Bylo stále těžší unést frustraci z neschopnosti přesvědčit lékařský svět o zásadě, která se jevila tak zřejmá a byla v praxi skutečně prověřena.”21

Semmelweisův postup, který je pro nás dnes samozřejmostí, byl v rozporu s celou lékařskou teorií, která tehdy existovala a byla ve všeobecné shodě přijímána. Stejně jako je to pravda o dnešních vědcích, jeho lékařští kolegové tehdy nepřijímali nové myšlenky snadno. Semmelweise nakonec z kliniky propustili a poslední roky svého života strávil tím, že se snažil přesvědčit evropské lékaře o efektivnosti své metody.22 Lékaři odmítli přijmout skutečnost, že oni sami neúmyslně způsobili tak velkému množství pacientek smrt vlastníma rukama, kterýma přenášeli bacily způsobující horečku omladnic.

Jedním z důvodů, proč se Semmelweisovi nepodařilo svoje současníky přesvědčit, bylo to, že nebyl dobrým propagátorem. Ať už jsou výsledky výzkumu jakkoli dobré, nebudou realizovány, dokud se nenajde přesvědčivý propagátor, který tyto výsledky výzkumu bude inzerovat a prodá je. Skvělý vědec musí být přinejmenším i velmi vynikajícím zprostředkovatelem, komunikátorem.

Po 20leté snaze, následkem frustrace a patrně i komplikacemi stáří, skončil Semmelweis v psychiatrické léčebně a jeho myšlenky byly zapomenuty; až opět Joseph Lister [1827-1912] znovu zahájil bitvu, tentokrát úspěšně. Tvrzení, že se věda zásadně liší od jiných věroučných systémů, protože spočívá pouze na rozumu, je falešné.23 Toto tvrzení musí být pozměněno ve světle toho, co nám mohou historikové říct o vědeckém vzdoru vůči novým vědeckým myšlenkám a jejich tendenci odmítat myšlenky na základě prismatu jejich vlastních teorií. Historie nám ukazuje, že „komunita vědců je často připravena spolknout celé dogma, které je jim naservírováno, pokud je stravitelné a má správný rozměr vědeckého uvažování … objektivita často nemá sílu vzdorovat pronikání dogmatu.“24

Historická kontra empirická věda

Vědu můžeme rozdělit na vědu empirickou či operační [experimentální], jako je fyzika a chemie, a na vědy historické, jako je paleontologie či archeologie. Jedním krokem, který by pomohl čelit problému všeobecné vědecké shody, je zdůrazňování rozdílu mezi vědou operační, která může být prokazována laboratorním výzkumem, např. hustota zlata, a vědou historickou, jako jsou biologické počátky, kdy se hodnotí současný život plus důkazy ze zkamenělin, a z toho se vědci pokoušejí zpětně extrapolovat minulost konstruováním evolučních teorií. Dnešní experimentátoři „mají sklon podceňovat tvrzení svých kolegů historiků s tím, že jimi nabízený důkazový materiál je příliš slabý, aby se mohl počítat do ´dobré´ vědy.“25 Cleland dodává, že dobrým příkladem tohoto konfliktu mezi historickou a operační vědou

  • „…je zarážející počet fyziků a chemiků, kteří útočí na neodarwinistickou evoluci s tím, že tato teorie nebyla dostatečně ´testována´. Nejprudší odsouzení historické vědy však přišlo od Henry Gee, vydavatele prestižního vědeckého časopisu Nature. Podle slov Gea [historické hypotézy] nemohou být nikdy testovány experimentem a jsou tudíž nevědecké … . Žádná věda nikdy nemůže být historická.´ Jinými slovy, pro Gea ryzí testování hypotéz vyžaduje klasické experimentování.“26

Jak se jednou zabydlí konsensus, často vlivem vysoce respektovaných vědců, jako jsou Steven Jay Gould, Richard Dawkins nebo Carl Sagan, překonat tento konsensus vyžaduje často enormní sílu. Jak napsal Max Planck, „Nová vědecká pravda netriumfuje proto, že přesvědčí své oponenty a osvítí je, ale spíš tak, že oponenti postupně vymřou a vyroste další generace, pro niž je tato nová teorie už běžná.“26

Když se toto vědcům namítne, vždy jsou schopni uvést nesčetně příkladů vědeckého konsensu, jako je zákon gravitace, který byl prokázán jako správný po mnoha empirických výzkumných studiích a pečlivých zkouškách. Tím problémem je však vystříhat se přijetí ukvapených závěrů, zvláště takových závěrů, které podporují určitý politický nebo filozofický pohled, nebo ideologii. Větší přijímání pohledů od disidentů je krokem k omezení intelektuální bariéry, kterou vytvářejí mnohé myšlenkové koncepty ve vědě.

Peer review [recenzní expertní proces]

Způsob odborného posuzování článků v časopisech je v rukách uzavřené, elitní skupiny lidí, kteří často provádějí cenzuru, která může být občas extrémně destrukční. Elitářský problém ve vědě často vyústí v to, že jsou myšlenky přijímány ne pro jejich hodnotu, ale kvůli tomu, kdo s nimi přišel. Chabé názory „jsou přijaty, protože jejich zastánci jsou členy elitní“ skupiny vědců, a v důsledku toho „mohou být dobré myšlenky ignorovány jen proto, že jejich obhájci mají v sociální struktuře vědy nízké postavení.“27

Elita jednak papouškuje a zvěčňuje svoje vlastní názory, jednak zakládá další elitní skupiny. Výsledkem je, že další elity mají tendenci souhlasit s myšlenkami těch předchozích elit. Takže elity a jejich názory se zvěčňují, odolávají změně a pokroku, ale má to i kladnou stránku, že to zamezuje módním trendům a bláznivým nápadům. Rozeznat mezi těmito dvěma možnostmi není snadná věc, a nejlepší přístup k tomu se jistě musí vyhnout zaujetí postoje dřív, než existují jasné důkazy pro jednu či druhou alternativu.

Stádní myšlení

Stádní myšlení je sociální psychologický fenomén, kdy tlak skupiny směřuje k produkci konformity (shody) a odrazuje jak od novátorství, tak i od kritického myšlení. Skupinové uvažování „občas posiluje chybné názory svých hlasitých členů“, což může vést k tomu, že „nás to činí více bezbrannými vůči různým logickým bludům … studie ukazují, že když dáte dohromady stejně smýšlející lidi a necháte je diskutovat na určité téma, tak mají tendenci být ve svém už daném názoru ještě víc a víc upevnění a extrémní.“28 Navíc skupinové myšlení může pramenit ze sil tak

  • „…choulostivých, jako je sociální tlak, důraz na skupinovou soudržnost, vnímání něčího postavení nebo dokonce přikládání významu tomu, kdo promluvil jako první … . Když uvážíme ty jemné síly, které mohou udusit otevřenost a zamezit výměnu názorů, k tomu přistupuje otevřená hrozba trestu za promluvení – a to vše se velmi často stává na [univerzitní] akademické půdě, pak je toto všechno jedem v procesu dosažení lepších, zajímavějších a pozoruhodnějších myšlenek.“29

Problémem je, kolik ochotných lidí najdete, kteří by

  • „…hráli ďáblova advokáta ve věcech, které jsou veřejně politicky choulostivé, kdy každý ví, že když zaujme ´špatný´ úhel pohledu, může se dostat do potíží? Pokud chceme, aby naše univerzity produkovaly ty nejlepší myšlenky, musíme udělat víc než jen chránit škály různých názorů; musíme cvičit a navykat studenty, aby vyhledávali nesouhlas, vyhledávali fakta, která je mohou usvědčit z omylu, a aby byli tvrdě skeptičtí, kdykoli najdou jen trochu větší shodu kolem nějaké otázky. Jenže [univerzitní] akademické půdy často dělají přesně pravý opak: odměňují stádní myšlení, trestají ďáblovy advokáty a zaškrtí diskuze na současné nejpalčivější a nejdůležitější náměty.30

Tohle je běžný problém u studentů a jiných lidí, kteří mají větší výhrady k darwinismu. Lukianoff uzavírá, že naše vyšší odborné školy a univerzity

  • „…vezmou naše nejlepší a nejchytřejší a podrobí je čemusi, co se pokládá za intelektuální desetiboj, který má pomoct celé naší společnosti vytvořit ty nejlepší myšlenky. Promrháme však tuto příležitost, pokud odradíme oponenty a necvičíme studenty mít odvahu postavit se tváří v tvář myšlenkám, které je znervózňují, neučíme je, aby vítali protichůdné nápady a zapojovali se do nikdy nekončícího myšlenkového experimentu.“30

Závěr

Z historie je zcela jasné, že vědecký souhlas, konsensus, spíše než aby podporoval vědecký pokrok, je velmi často jeho brzdou.30 Příklady, které zde byly zmíněny, mohou být ještě tisíckrát zmnoženy k doložení této věci. Jak uzavírá Richard Muller, profesor fyziky z kalifornské univerzity v Berkeley, „všeobecný vědecký souhlas je proslule špatným průvodcem k pravdě“.31 Věda musí jít tam, kam ji vedou fakta, a ne se slepě či apaticky držet konsensu ortodoxního vědeckého establishmentu.32 Moderním příkladem ve mnoha

  • „…akademických institucích, a neméně těch, které jsou spojené s federální vládou, je ID [vědecká organizace Inteligentní design], která je vlajkovou lodí. ID nesmíte při diskuzi zmínit, jedině pokud byste chtěli ID zatratit, jinak můžete čekat, že dostanete nakládačku nebo vás ušlapou k smrti. Takto funguje ´vědecký souhlas´ ve prospěch darwinistické evoluce a pravověrné materialistické vyznání víry.“33

ID poukazuje na ´inteligentní projekt´, což je v současnosti jedna z předních myšlenek na indexu vědy, myšlenka, která se má zesměšňovat; a kreacionistická věda není od této položky na indexu vědy daleko. Inteligentní design a kreacionistická věda jsou pádnými příklady ze současnosti, jak funguje vědecký konsensus, aby se stopla otevřená diskuze o podstatě myšlenek, které jsou v rozporu se všeobecným vědeckým souhlasem a jeho napomáháním deformovat vědu.34

Je faktem, že velké vědecké pokroky často začínají silnou opozicí. V případě kreační vědy a inteligentního projektu existuje opozice i vůči byť jen samotnému zveřejňování vědeckých údajů, které zpochybňují neodarwinismus, nebo které naznačují, že země či lidstvo jsou nízkého stáří. Profesor historie Lawrence Principe z Johns Hopkinsovy univerzity napsal, že všeobecná víra, že „pravda se rodí pouze z dohody“ je nesmysl. Pravda není výsledkem vědecké dohody, ale je spíše „souzněním mezi intelektem a objektivní realitou.“35 Tlak na shodu také přispívá k problematice podvodů, je ve vědě spojen s běžným nedostatkem opakovatelnosti a příčinou problémů s publikovatelností těch závěrů výzkumu, které se neslučují s vědeckým konsensem.36

Podobné články v angličtině

Pro další četbu v angličtině

Videa v angličtině k tomuto tématu

Odkazy a poznámky

  1. Ravitch, F., Marketing Intelligent Design; Law and the Creationists Agenda, Cambridge University Press, New York, 2011. Zpět
  2. Anonymous, Science and Creationism: A View from the National Academy of Sciences, National Academy Press, 2nd edn, p. 28, 1999. Zpět
  3. Ashe, B., The Tennessee Science Teachers Association Bulletin, 2012, p. 1. Zpět
  4. Smith, C.,The Fact of Evolution, Prometheus Books, Amherst, New York, p. 28, 2011. Zpět
  5. Heneghan, T., Don’t Preach to Scientists in Evolution Row, Küng, templeton-cambridge.org, 2006. Zpět
  6. Sarewitz, D., The voice of science: let’s agree to disagree, Nature 478(7370):7, 2011. Zpět
  7. Crichton, M., Aliens Cause Global Warming, Transcript of a Caltech Lecture, 2009. Zpět
  8. Levy, J., Scientific Feuds: From Galileo to the Human Genome Project, New Holland, London, pp. 22–29, 2010. Zpět
  9. Conniff, R., When the earth moved, Smithsonian 43(3):36–38, 2012. Zpět
  10. Conniff, ref. 9, p. 36. Zpět
  11. Friend, T., The Third Domain: The Untold Story of Archaea and the Future of Biotechnology, The Joseph Henry Press, Washington, D.C., pp. 64–65, 85–87, 92–93, 2007. Zpět
  12. Friend, ref 11, p. 60. Zpět
  13. Friend, ref. 11, p. 65. Zpět
  14. Woese, C. and Fox, G., Phylogenetic structure of the prokaryotic domain: the primary kingdoms, Proceedings of the National Academy of Science 74(11):5088–5090, 1977. Zpět
  15. Friend, ref. 11, p. 85–86. Zpět
  16. Friend, ref. 11, p. 86. Zpět
  17. Kaufman M., First Contact: Scientific Breakthroughs in the Hunt for Life Beyond Earth, Simon & Schuster, New York, p. 131, 2011. Zpět
  18. Kaufman, ref. 17, p 130. Zpět
  19. Barrio, J.R., Consensus science and the peer review, Molecular Imaging and Biology11:293, 2009. Zpět
  20. Nuland, S., The Doctors’ Plague: Germs, Childbed Fever, and the Strange Story of Ignac Semmelweis, Norton, New York, 2003. Zpět
  21. Nuland, ref. 20, p. 151. Zpět
  22. Carter, K.C. and Carter, B., Childbed Fever: A Scientific Biography of Ignaz Semmelweis, Transaction Publishers, Piscataway, NJ, 2005. Zpět
  23. Broad, W. and Wade, N., Betrayers of the Truth: Fraud and Deceit in the Halls of Science, Simon and Schuster, New York, p. 140, 1982; Roman, M., When good scientists turn bad, Discover 9(4):50–58, 1988. Zpět
  24. Broad and Wade, ref. 23, p. 193. Zpět
  25. Cleland, C.E., Methodological and epistemic differences between historical science and experimental science, Philosophy of Science 69:474–496, 2002. Zpět
  26. Kuhn, T., The Structure of Scientific Revolutions, University of Chicago Press, Chicago, p. 151, 1970. Zpět
  27. Broad and Wade, ref. 23, p. 98. Zpět
  28. Lukianoff, G., Unlearning Liberty: Campus Censorship and the End of American Debate, Encounter Books, New York, p. 25, 2012. Zpět
  29. Lukianoff, ref. 28, p. 26. Zpět
  30. Knight, D., Brilliant scientists dare to dream, New Scientist, 13 August 2005, pp. 52–53. Zpět
  31. Muller, R., Physics for Future Presidents: The Science Behind the Headlines, Norton, New York, p. 251, 2008. Zpět
  32. Campbell, P., Complacency about misconduct, Nature 427:1, 2004 | doi:10.1038/427001a. Zpět
  33. Klinghoffer, D., Performance reviews support David Coppedge’s claim that NASA punished him for advocating intelligent design, evolutionnews. org, 22 March 2012. Zpět
  34. Campbell, P., Reflections on scientific fraud,Nature 419:417, 2002 | doi:10.1038/419417a. Zpět
  35. Principe, L., Science and Religion, The Great Courses, Chantilly, VA, p. 47, 2006. Zpět
  36. Moonesinghe, R., Khoury, M.J. and Janssens, A., Most published research findings are false—but a little replication goes a long way,PLoS Medicine 4(2):218–221, 2007; Abrahamson, C., A Fine Mess We’re In: Majority of Cancer Preclinical Research Findings Not Replicable, andidaabrahamson.wordpress.com/, 25 April 2012; Yong, E., Bad copy: in the wake of highprofile controversies, psychologists are facing up to problems with replication, Nature 485(7398):298–300, 2012; Ioannidis, J.P.A., Why most published research findings are false, PLoS Medicine 2/8/:696–701, 2005. Zpět
Příloha Velikost
00766-3.5.2015-proc_je_vedecka_shoda_protivedecka-english-10093-czech-10136.doc 323 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Proč je vědecká shoda protivědecká"

Upozornit na
Václav Dostál

Dva protichůdné postoje:
Smith: „Existuje souhlas uvnitř vědecké komunity, že Darwinova evoluce probíhá [a] je faktem“, ne teorií.“
Crichton: „ve vědě je všeobecný souhlas lhostejný. To, co platí, jsou reprodukovatelné výsledky.“

wpDiscuz