Pravidelnost přírody

pavelkabrt Úvahy o kreacionismu, stvoření ad. Napsat komentář

William A. Hoesch, M. S.
vědecký pracovník v geologii

Z www.icr.org časopisu Acts and Facts, roč. 37, č. 2 (únor 2008), str. 14, přeložil M. T. – 4/2008

  • Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu….Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kazatel 1:4-7, 10).

Pisatel knihy Kazatel věnoval mnoho důvěry v pravidelnost přírodních procesů. Stálé střídání lidských generací, opakované sekvence východu a západu slunce, kruhové cesty větrů a kontinuita hydrologického cyklu jej vedly k vizi věčné země, a k zoufalství, mezi jiným. Aristoteles a Charles Hutton, později uniformisté, zvolili stejný přístup; a i oni dospěli k věčné zemi (a, problematicky, k zoufalství). Bláznivá honička lidstva za vysvětlením veškeré přírody bez odkazu na Boha v úsilí být „vědecký“ není tudíž překvapivá. Ale kolik je příliš, když přijde na důvěru, kterou vkládáme v pravidelnosti přírody?

  • (Charles Hutton (1737-1823), anglický matematik – ač samouk, proslul spisem o stavbě mostů (1772). S Maskalynem konal v letech 1774-76 pozorování a měření na hoře Shehallien v Perthshiru, na jejichž základě byla poprvé stanovena průměrná hustota země. Poz. př.)

Dvě radikálně odlišná úsilí soupeří dnes o autoritu jako „věda“; obě mají ve velké vážnosti pravidelnost, kterou vidíme v přírodě, ale z různých důvodů. Experimentální vědec, jako třeba chemik, míchá svoje chemikálie za pečlivě kontrolovaných podmínek (v laboratoři), a když může opakovat své výsledky, pak objevil něco o světě zde a nyní. Tento přístup je bezproblémový. Taková vědecká úsilí musí vyloučit možnost jakýchkoli vnějších zásahů do laboratoře (Božských či jiných), mají-li mít výsledky průkaznost.

Nyní uvažujme o forenzním (čili historickém) vědci. Archeolog zkoumající kruh kamenů, detektiv vyšetřující vraždu, geolog zkoumající výchoz horniny – všichni se účastní mnohem odlišnější hry. Jejich cílem je porozumět minulosti, na základě toho, co mohou pozorovat v přítomnosti. Mít vysokou důvěru v pravidelnost běžné přírody je zásadní podmínkou pro poznání mimořádného, jak to ilustrují Paleyovy hodinky v divoké přírodě. (1). Na rozdíl od experimentální vědy by popření možného „zásahu“ inteligentní síly do pozorovaného fenoménu znamenalo znehodnocení celého úsilí!

Pro kreačního vědce jeho důvěra v pravidelnost přírody činí jeho věc tak jistou. Přes všechny paradoxy a záhady, kterým čelíme jako kreacionisté, náš světový názor je mnohem pevnější než názor evolucionistů, přestože se evolucionisté vychloubají opakem. Nebojíme se, že nějaký nový objev zničí naše pojetí; ani nepřijímáme extrapolaci uniformních procesů a vztahů puštěných z uzdy, do nekonečné minulosti, coby „vědu“. Není to o debatě věda versus náboženství, ale o pravé vědě proti té falešné. Ti, kdo uctívají Otce, mají tak činit „v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24, zdůraznění přidáno autorem).

Odkazy

  1. William Paley (1743-1805), napsal v knize Přirozená teologie svou slavnou analogii s nalezením hodinek v poli a závěrem, že jejich evidentní plán vyžaduje hodináře.

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na