Populační statistika a mladá země

pavelkabrt Původ člověka Napsat komentář

Jeff Miller, Ph.D.

(Z článku Population Statistics and a Young Earth přeložil Pavel Kábrt – 11/2013)

Obě strany debaty stvoření/evoluce jsou uzamčeny ve vzrušené bitvě o původu lidstva, věku vesmíru a prapříčině všech věcí. Je zajímavé, že zatímco tato debata zuří a argumenty létají z obou stran sporu, existuje velmi rozumný důkaz, kterým lze docela dobře obejít onu složitost sporu, a který by velmi dobře pomohl osvětlit pravdu o lidském původu. Tento důkaz přichází z oblasti populační statistiky. Jaký rozumný závěr by mohl být odvozen z důkazů v této oblasti?

Není sporu o tom, že oba názory – biblický i evolucionistický – vyžadují výchozí bod, kdy se lidský druh začal rozmnožovat. Biblický model (počítající s Potopou) tvrdí, že Bůh tento proces začal stvořením Adama a Evy – jednoho muže a jedné ženy – přibližně před 6000 roky. Z nich se vytvořila lidská rasa až k jejímu vyhlazení v celosvětové potopě za dnů Noe (Genesis 6-9), s výjimkou Noema a jeho rodiny. Po potopě Noemovi tři synové a jejich manželky zahájili novou populaci lidské rasy (Genesis 9:19).

Evoluční model tvrdí, že se první člověk rodu Homo vynořil před dvěma až třemi milióny let (sr. Corballis, 2002, p. 183; Johanson, 2001; “The Emergence…,” 2011; University of Utah, 2005; Walker, 2002). Bylo vždy kuriózní, jak evoluční strana sporu zůstává potichu ohledně skutečnosti, že při počátku lidských ras se museli současně vyvinout mužská a ženská bytost, v té samé geografické oblasti, a protože museli být živí, aby se lidské druhy mohly dál rozmnožovat, nemohl to být jen jeden muž nebo jedna žena, ani dva muži či dvě ženy. Navíc lidské tělo tohoto muže a této ženy muselo mít plně funkční rozmnožovací orgány pro replikaci lidstva. Toto dilema diskutuje Graham Bell v The Masterpiece fo Nature: The Evolution and Genetics of Sexuality, kde říká, že:

Sex je korunním problémem evoluční biologie. Snad žádný jiný přírodní fenomén nevypůsobil tolik zájmu; a určitě také žádný jiný nezasel tolik zmatků. Darwinovy i Mendelovy pohledy osvítily mnohá tajemství, ale selhaly dát aspoň matné či váhavé světlo na ústřední tajemství sexuality; jen pouze zdůraznily záhadu její naprosté izolovanosti (1982, str. 19).

Evolucionista Philip Kitcher připustil, že „I přes některé duchaplné nápady ortodoxních darwinistů, neexistuje přesvědčivá darwinistická historie pro vynoření se sexuální reprodukce. (1982, str. 54) Evolucionista Mark Ridley poznamenal, že „sex je dosud nerozřešenou záhadou; nikdo neví, proč vlastně existuje (2001, str. 111). Julie Schecter řekla, že „sex zůstává pro vědce záhadou, nejen pro zbytek populace. Proč sex?“ (1984, 34:680. [Viz Thompson a Harrub, 2002, kde je diskuze do hloubky o původu pohlaví a sexuality.]

Je tu však nejen evolucionistický problém se sexuální reprodukcí; existuje mnohem více problémů, kde evolucionisté dělají mrtvé brouky. Například patriarchální a matriarchální zřízení lidské rasy, které se zázračně vynořilo ve stejné historické době zcela vedle sebe a muselo jedno druhé nalézt na planetě Zemi, aniž by dříve vyhladovělo, aniž bylo sežráno divokými zvířaty, která evoluční imaginace tak ráda zobrazuje vedle dávných lidí, a aniž by příliš zestárlo pro replikaci. A ještě dál, znamená to, že když máte vedle sebe jinou lidskou bytost, bude vás on či ona nutně přitahovat? Muž a žena se musejí rozhodnout, že se chtějí mít rádi, a musejí s tím něco udělat dřív než umřou. A ještě dále, matka i dítě museli přežít tu těžkou zkoušku narození dítěte v oněch údajně primitivních podmínkách. I když je už samo vynoření se lidské bytosti z ne-člověka dosti směšné vzhledem k zákonu biogeneze, tak jeho vlastní uskutečnění činí z evolučních spekulací víc než absurditu.

Populační statistiky a evoluční model

Nicméně aspoň z důvodů další argumentace popřejme ateistickým evolucionistům několik zázračných výkonů přírody – dvě živé bytosti s opačným sex-appealem, které disponují nutnou tělesnou výbavou pro reprodukci druhu, žijí ve stejné oblasti země, jsou chráněni proti nehostinnému prostředí, touží po sobě a jsou dostatečně mladí pro rozmnožování. I když poskytneme evolucionistovi tyto zcela nereálné, ale podstatné, předpoklady, stejně mu zůstanou statistické překážky. Zvažme nyní matematickou stránku tohoto argumentu.

Předpokládejme, že lidské páry napříč historií měly v průměru (2 x c) dětí (tj. c chlapců plus c dívek). Začneme-li se dvěma lidmi, bude populace po první generaci vypadat takto, Pn = 2+2 . c. Poté děti, které se budou brát mezi sebou, budou mít další (2 . c) dětí na jeden pár. Jak je to uvedeno v Scientific Studies in Special Creation (Lammerts, 1971), při pokračování tohoto procesu dojdeme k následující rovnici, kde n je počet generací zahrnutých v tomto výpočtu.

(1) Pn = 2+2.c+2.c2+2.c3+…+2.cn

Po vynásobení obou stran rovnice (1) c, odečtením výsledné rovnice od rovnice (1), seskupení a podělení obou stran (c – 1), nám vyjde tato výsledná rovnice:

(2) Pn = 2(cn+1 – 1)/(c – 1)

To dává celkovou populaci po n generacích, bez umírání. Za předpokladu, že každá osoba žije průměrně d generací, v konečné generaci (tj. v (n – d) generaci) můžeme počet zemřelých lidí stanovit podle této rovnice (3):

(3) Pn-d = 2(cn-d+1 – 1)/(c – 1)

A tak celkovou populaci po n generacích při zakalkulovaném umírání můžeme spočítat odečtením (n – d) generace od populace vypočítané z rovnice (2), což je ve výsledku toto:

(4) PnE = [2/(c – 1)](cn-d+1)(cd – 1)

Pokud každý pár má jen dvě děti (tj. c = 1), zůstává populace konstantní, a pokud má každý pár v průměru méně jak dvě děti (tj. c < 1), populace bude klesat (Lammerts, str. 198-205). [Viz též Morris a Morris, 1996 a Wysong, 1976, kde je více informací k derivacím výše uvedených rovnic]

Skutečné hodnoty konstant (c, d, a n) nejsou známy, protože velikost lidské populace nebyla s valnou jistotou známa až do několika málo stovek let před námi. Určitě docházelo k fluktuacím v různých dobách lidské historie, což pramení z úrovně technologií, délky života (zvláště uvážíme-li dlouhý život v generacích po Potopě a kratší život lidí před námi v těch dobách, kdy ještě nebyla rozvinuta medicína), a také z kolísavého počtu potomků. Nicméně tento přístup k věci umožňuje užitím dlouhodobých průměrů stanovit hrubé odhady toho, jak mohla populace během doby vypadat.

I za velmi konzervativních předpokladů, když uvážíme období hladu, nemocí, válek, přírodních katastrof apod., předpokládejme, že c = 1,2. Každý pár měl tedy během historie lidstva v průměru alespoň dvě děti, a častokrát se narodily tři nebo víc. Dále předpokládejme, že se každá osoba v průměru dožívala jedné a tří desetin generace (tj. d = 1,3). To by znamenalo, že každý člověk, než zemřel, viděl ne-li všechny, tak alespoň některé ze svých vnoučat. Ještě jednou třeba zdůraznit, že tento odhad je velmi skromný, zvláště když uvážíme, že metody účinné kontroly porodnosti jsou teprve moderními novinkami. A je to tak, že tyto konzervativní odhady berou zcela jistě v úvahu dlouhá období lidské historie, kdy lidé žili kratší životy a měli méně dětí. Uvažujme dále délku ´generace´ 38 let. To by znamenalo, že každý pár by měl všechny svoje děti ve věku 38 let. Všechna tato čísla mohou být po právu a snadno zvýšena, ale pokud by tomu tak bylo, pro evolucionisty by to bylo ještě katastrofálnější.

Pokud však použijeme i tyto velmi konzervativní odhady a lidské bytosti by na této planetě po dobu jednoho miliónu let plodily děti, pak by se vystřídalo 26.000 generací. Nyní, k roku 2011 („U.S.&World Population…,“), je na zemi 6,9×109 lidí. Jenže podle rovnice (4) by tu dnes na zemi mělo být přes 102000 lidí, pokud se skutečně začali rozmnožovat před jedním miliónem let. Což je číslo s jedničkou následovanou dvěma tisíci nulami. Abychom si to uměli představit, zvažme tuto analogii. Průměr dnes známého vesmíru je uvažován v hodnotě 28 miliard světelných let (Powell, 2006; Tully, 2000). To se rovná objemu více jak 1070 krychlových mil. Pokud bychom vytvořili model malinkatých lidí v podobě válce, který by byl asi jeden metr vysoký a 10 cm v průměru (úzká ramena), a nacpali je do tohoto vesmíru jako sardinky, vešlo by se do něj jen 1082 těchto lidiček (a nesměli by ztloustnout). Ten zbytek by zaplnil ještě 101918 dalších, stejně velkých vesmírů! A co je ještě horší, pokud by se zvýšilo c, d nebo n, a to by legitimně tak mohlo být, problém se ještě zvýší.

Mějme také na mysli, že tato čísla jsou založena na době jednoho miliónu let. Ale evolucionisté tvrdí, že lidé jsou na této zemi již od dvou do tří miliónů let. Aby to měli ještě trapnější, evoluční komunita si kope vlastní hrob ještě hlouběji, protože spekuluje, že vedle jejich Adama a Evy tu žilo ještě 10.000 dalších lidí (Hawks, et al., 2000). I kdyby těch dalších 10 tisíc zázraků proběhlo v tomto časovém rozsahu lidské historie, snadno si lze představit, oč by ještě populace vzrostla, kdyby těch původních párů, plodících děti, bylo 5.000, místo pouze jednoho páru. Kde tedy, při všech svatých, jsou všichni ti údajní lidé, kteří by tu museli být, kdyby byla evoluce pravdivou historií lidstva?

Evoluční spolek má zcela jistě potíže upravit čísla tak, aby jejich komický scénář byl přijatelný. Bezpochyby musejí vyrukovat s nějakým snesitelně přijatelným vysvětlením, aby ubránili svoji pozici. Pokud by byla evoluce pravdou, pak je nutné předpokládat, že tu byly časové úseky, kdy lidská populace zůstávala konstantní po dlouhá časová období, nebo poklesla až k bodu úplného vymření během některých úseků historie (cf. Weiss, 1984; Hawks, et al., 2000). Tyhle spekulace jsou však skokem do temnoty, bez dostatečných, ověřitelných důkazů. [Poznámka: Ostatně jsou takové spekulace i v rozporu se zásadami principů uniformitarianismu, které jsou podstatné pro evoluční datovací techniky. Pokud se Země nevyvíjela v konstantním, uniformním tempu, jak to vyžaduje makroevoluce, pak nemůžeme ani Zemi přisoudit ony vysoké věky, založené na uniformních předpokladech. Zdá se, že evoluční spolek by se chtěl najíst, ale koza by měla zůstat celá.] Historie nám neposkytuje žádná sčítání lidí před 200 lety. Předtím, dle odhadů odborníků na populační statistiku, byl průměrný přírůstek populace relativně konstantní a pohyboval se mezi 0,03-0,15% od roku 1750 n. l. až do 10.000 let př. n. l. (“Historical Estimates of World Population,” 2010) [Poznámka: Světové populace jsou odhadovány v tomto časovém období na základě domněnky, že teorie evoluce je pravdivá. Tímto časovým rozvrhem se však dostáváme před čas stvoření a autor toto odmítá.] Pravděpodobně díky průlomům v medicíně a pokroku techniky, roční přírůstek populace od té doby skočil až na okolo 2%. Je dobré si povšimnout, že i světská společnost uznává pravděpodobnost průměrného populačního růstu během lidské historie a svoje odhady vytváří podobným způsobem. Aby mohl evoluční spolek nějakým způsobem vůbec dál existovat, musí být k tomuto faktu v opozici. Jenže fakta, stejně jako zdravý rozum, nelze popřít. Pokud vzrůst obyvatelstva je standardem, jak to ukazuje realita, evoluce je nemožná. Důkaz, který přináší populační statistika, jednoduše evoluční model nepodporuje.

Populační statistika a model stvoření

A jak je tomu s modelem stvoření? Lze je podepřít důkazem z populační statistiky? Biblická výpověď tvrdí, že po Potopě došlo na zemi k novému populačnímu růstu, počínaje šesti lidmi (to jsou Sem, Cham, Jáfet a jejich manželky), nikoli tedy ze dvou lidí (nebo 10.000). Použijeme-li tedy výše uvedený postup, následující rovnice může být odvozena pro výpočet jakékoliv dané populace v jakémkoliv čase, počínaje nyní se šesti lidmi:

(5) PnB = [6/(c – 1)](cn-d+1)(cd – 1)

Za předpokladu na základě biblických genealogií, že Potopa začala zhruba před 4.300 roky (sr. Bass, 2003), za použití stejného c a d jako výše, stejně jako pro generaci 38 let, pak tedy uběhlo od velké Potopy Noemových dnů 113 generací. Na základě těchto čísel můžeme spočítat, jak velká populace by měla být dnes. Podle výpočtů, by tu zhruba dnes na zemi mělo žít sedm miliard lidí – 6,7×109. Toto je neuvěřitelně blízko současné populaci, jak ji uvádí Statistický úřad Spojených států – 6,9×109.

Závěr

Co nám ukazují důkazy? Je evoluční model přijatelným vysvětlením lidské existence? Důkaz z oblasti populační statistiky říká „určitě ne“. I když pro výpočet populace vezmeme jen velmi skromná čísla, je to právě biblický model, který drží krok s údaji o světové populaci. Důkazy podporují nízký věk země i lidstva. Člověk musí být hodně nečestný, aby prověřil takováto konkrétní data a jen tak lehce je odmítl. Nicméně právě tento postoj převládá v současné vědecké komunitě. Právě tihle lidé, kteří prohlašují, že to jsou oni, na rozdíl od věřících, kteří jako jediní prověřují fakta bez zaujatosti, a docházejí k závěrům, které jsou zaručeně odvozeny z důkazů – jenže je to právě naopak, oni jsou těmi lidmi, kteří se k důkazům obrátí zády, pokud se tyto důkazy nehodí do jejich úmyslů a agendy. Filozof David Hume jednou řekl, že žádný člověk se neobrací proti rozumnému závěru, dokud se rozumný závěr neobrací proti němu (citováno Warrenem, 1982, str. 4). Toto jistě zobrazuje mentalitu mnoha lidí ve vědecké komunitě. Proč si nezvolit život na základě rozumného závěru, který lze odvodit z faktů? Země je mladá. Evoluce není schopna vysvětlit lidskou existenci. Biblický model to dokáže…a ten ji také vysvětluje.

Doplnění k článku

(Pavel Kábrt)

Člověka a růst jeho početních stavů nelze srovnávat s jinými organizmy na této zemi. Člověk není loven žádným tvorem, je na konci potravního řetězce a dožívá se mezi ostatními tvory relativně vysokého průměrného věku; navíc je obdarován rozumem a schopností řešit mnohé situace tak, aby přežil; situace, které zvířata či rostliny řešit neumějí. Nelze proto srovnávat růst populace lidí třeba s hlodavci či jinými savci a ptát se, proč se i oni (podle těchto rovnic) nepřemnoží do vesmírných rozměrů. Bůh dal už v ráji člověku právo „panovat nad celým stvořením“ (Gen 1:28) a nastavil přirozené mantinely k omezení počtu ostatních organizmů, podobně, jako to dělá i člověk: některé organizmy chrání před vyhubením a cílevědomě rozmnožuje, stavy jiných omezuje.

Ať se to evolucionistům líbí či nelíbí, průměrná hustota lidské populace na této planetě přirozeně dlouhodobě vzrůstá; člověk zaplňuje nová a nová území, rozšiřuje svoje města či osady a zabírá stále více půdy pro svůj život, i přes četné války, epidemie, katastrofy, neplodnost či snahu omezit porodnost – a právě výpočty tohoto růstu jasně ukazují, že se toto lidské rozmnožování nemohlo dít na naší planetě po milióny let. Je kuriózní, že evolucionisté se posměšně ptají, jak chtěl Bůh podle Bible zabránit přelidnění země, zvláště když lidé neměli umírat. Když ale mají sami čelit stejnému faktu přelidnění, hned vyrukují s tím, že přelidnění nehrozí ani za milióny let, a že tyto rovnice nelze použít, přestože je demografové běžně používají. Je třeba mít na mysli, že matematika a statistika jsou už dlouho pro evolucionisty noční můrou, nejen u výpočtu růstu lidské populace; zde jsou další příklady, jak matematika popírá evoluční dějepravu:

kreacionismus.cz/stari-sveta-101-argumentu

Evolucionisté vedou proti matematice už od Darwina vysilující boj – výpočty růstu populace jsou jen jednou z mnoha bitev mezi evoluční teorií a vědou. Pro kreacionisty je matematika věrnou přítelkyní jejich pohledu na dějiny stvoření.

Odkazy

Bass, Alden (2003), “Which Came First, the Pyramids or the Flood?” Reason & Revelation, 23[11]:97-103, November, http://www.apologeticspress.org/pub_rar/23_11/0311.pdf.
Bell, Graham (1982), The Masterpiece of Nature: The Evolution and Genetics of Sexuality (Berkeley, CA: University of California Press).
Corballis, Michael C. (2002), From Hand to Mouth: The Origins of Language (Princeton, NJ: Princeton University Press).
“The Emergence of Modern Humans” (2011), Dolan DNA Learning Center, http://www.geneticorigins.org/pv92/intro.html.
Hawks, John, Keith Hunley, Sang-Hee Lee, and Milford Wolpoff (2000), “Population Bottlenecks and Pleistocene Human Evolution,” Molecular Biology and Evolution, 17[1]:2-22.
“Historical Estimates of World Population” (2010), U.S. Census Bureau, http://www.census.gov/ipc/www/worldhis.html.
Johanson, Donald C. (2001), “Origins of Modern Humans: Multiregional or Out of Africa?” American Institute of Biological Sciences, http://www.actionbioscience.org/evolution/johanson.html.
Kitcher, Philip (1982), Abusing Science: The Case Against Creationism (Cambridge, MA: MIT Press).
Lammerts, Walter, ed. (1971), Scientific Studies in Special Creation (Philadelphia, PA: Presbyterian and Reformed).
Morris, Henry M. and John D. Morris (1996), The Creation Trilogy—Science & Creation (Green Forest, AR: Master Books).
Powell, Richard (2006), “The Size of the Universe,” An Atlas of the Universe, http://www.atlasoftheuniverse.com/universe.html.
Ridley, Mark (2001), The Cooperative Gene (New York: The Free Press).
Schecter, Julie (1984), “How Did Sex Come About?” Bioscience, December.
Thompson, Bert and Brad Harrub (2002), “The Origin of Gender and Sexual Reproduction [Part I],” Reason & Revelation, 22[10]:73-79, http://www.apologeticspress.org/pub_rar/22_10/0210.pdf.
Tully, Brent (2000), “How Big is the Universe?” NOVA Online, http://www.pbs.org/wgbh/nova/universe/howbig.html.
University of Utah (2005), “The Oldest Homo Sapiens: Fossils Push Human Emergence Back to 195,000 Years Ago,” Science Daily, http://www.sciencedaily.com/releases/2005/02/050223122209.htm.
“U.S. & World Population Clocks” (2011), U.S. Census Bureau, http://www.census.gov/main/www/popclock.html.
Walker, Matthew (2002), “What Does the Archaeology Record Tell Us About the Lifestyles of the Early Hominids?” New Archaeology, http://www.newarchaeology.com/articles/earlyhom.php.
Warren, Thomas B. (1982), Logic & the Bible (Ramer, TN: National Christian Press).
Weiss, K.M. (1984), “On the Number of Members of the Genus Homo Who Have Ever Lived, and Some Evolutionary Implications,” Human Biology, December, 56[4]:637-49.
Wysong, R.L. (1976), The Creation/Evolution Controversy (East Lansing, MI: Inquiry Press)
Apologetics Press
230 Landmark Drive
Montgomery, Alabama 36117
U.S.A.
Phone (334) 272-8558

http://www.apologeticspress.org

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na