Pestrost buněčných molekulárních motorků uvádí evoluci do zmatku

pavelkabrt Genetika-teorie informace Napsat komentář

Jeffrey Tomkins, Ph. D.

(Z www.icr.org přeložil M. T. – 4/2014. Překlad stál 161 Kč. Článek vyšel na stránkách ICR 7. dubna 2014.)

Dr. Tomkins je výzkumný spolupracovník v Institute for Creation Research a doktorát v genetice získal na Univerzitě Clemson (Jižní Karolína, USA).

Vědci věří, že studium genů kódujících proteiny pro molekulární motorky pomůže vyřešit tajemství evoluce. Výsledek studie zveřejněné v časopisu Genome Biology and Evolution však posloužil jen k podpoře předpovědí speciálního stvoření – že specifická pestrost skrytá v buněčné složitosti a unikátních nových řešeních existuje na všech úrovních života1.

Molekulární motorky jsou důležitými prvky eukaryotních buněk, které jsou tvořeny celou škálou různých proteinů. Jedna skupina molekulárních motorků se nazývá myosiny; ty byly v uplynulých letech prostudovány v nejrůznějších organizmech od jednobuněčných eukaryot po lidi. Cílem této i mnoha dalších studií bylo popsat dosud stále jen iluzorní vlastnosti mýtického, posledního eukaryotního společného předka (LECA – Last Eukaryotic Common Ancestor)2.

Bájný tvor LECA představuje konečné stadium přechodu mezi bakterio-archeálním prokaryotem (nejmenším a nejjednodušším organizmem) a jednobuněčným eukaryotem (buňkou s jádrem a dalšími organelami). Hlavním problémem tohoto pojetí je nejen to, že žádný takový tvor neexistuje, nýbrž i to, že eukaryota vykazují rovněž molekulární podobnosti jak s bakteriemi tak s archaeami – prokaryoty vyskytujícími se ve zcela jiných sférách buněčného života. Dalším velkým problémem je to, že mnoho složitých molekulárních i buněčných znaků specifických pro eukaryota nenalézáme u žádných prokaryot. Vzhledem k této důmyslné mozaice buněčných znaků je konstrukce nějakého evolučního příběhu o původu eukaryot velmi obtížná.

Badatelé doufali, že celou záležitost pomůže objasnit studium myosinových bílkovin (to jsou proteiny označované jako molekulární motory – pozn. edit.) získaných ze sekvencí DNA různých jednobuněčných eukaryot jako třeba bičíkovců (prvoků s metlovitým ocáskem), měňavkovitých prvoků a řas1. Ale namísto nalezení vývojového vzorce myosinových „motorkových“ genů (od jednoduchých ke složitým), ve kterých by se zrcadlilo údajné zdokonalování života, zjistili, že největší pestrost myosinových genů panuje u jednobuněčných eukaryot. Autoři studií LECA konstatovali, „Počet myosinových genů v jednotlivých vývojových liniích (typech eukaryot) značně kolísá“ a „genomy holozoí jakož i některých měňavkovitých prvoků a heterokontů mají největší počet myosinů ze všech eukaryot. Konkrétně haptofyt Emiliania huxleyi má nejvyšší počet myosinových genů (53), následován ichthyosporním Pirum gemmata (43), filasterním M. vibrans (39) a mnohobuněčným Homo sapiens (38)“1.

Konečný výsledek všeho tohoto snažení byl nakonec kontraproduktivní, pokud jde o vytváření různých evolučních stromečků. Badatelé prohlásili, „Naším cílem není vydedukovat z myosinového genomického obsahu nějaký eukaryotický strom života“1. Příčinou je to, že se jim k tomu získaná data nehodila. Místo toho poznamenali, že „předkládají integrující a masivní klasifikaci vhodnou pro budoucí genomické i funkční studie této významné eukaryotické genové rodiny“1.

Jak tedy autoři vysvětlili tu neuvěřitelnou složitost, pozorovanou u genového obsahu myosinů napříč celým spektrem života, která nevykazuje žádné jasné evoluční vzorce? Vysvětlili to

  1. konvergencí (náhlým a současným výskytem genu bez evolučních vzorců u různých taxonů),
  2. šířením po specifických liniích (různé složky myosinových genů nalézané u různých tvorů) a
  3. ztrátami genů (v případě chybění genů, o kterých si evolucionisté mysleli, že by měly být přítomny).

Žádná z těchto představ však ve skutečnosti nevysvětluje, proč neexistuje napříč spektrem života evoluční vzorec vývoje od jednoduchého ke složitému v obsahu myosinových genů. Zejména představy o konvergentní evoluci (sbližování nepříbuzných organizmů, pozn.edit.) a jejím šíření po specifických liniích nejsou ničím víc než vybájenými konstrukcemi kamuflujícími fakt, že se tyto odlišné typy myosinových genů objevily náhle a zároveň u nepříbuzných tvorů.

Je jasné, že jediným vědeckým modelem, který předpovídá tento druh molekulární i buněčné složitosti a inovace napříč všemi formami života, je model spojený se speciálním stvořením. Každý stvořený druh je geneticky jedinečný a má svůj vlastní, zvláštní a složitý repertoár genů, potřebných pro niku, kterou vyplňuje.

Odkazy

1. Sebé-Pedrós, A. et al. 2014. Evolution and classification of myosins, a paneukaryotic whole genome approach. Genome Biology and Evolution. 6 (2): 290-305.

2. Koumandou, V. L. et al. 2013. Molecular paleontology and complexity in the last eukaryotic common ancestor. Critical Reviews in Biochemistry and Molecular Biology. 48 (4): 373-396.

 

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na