motor_diversity_wide

Pestrost buněčných molekulárních motorků uvádí evoluci do zmatku

pavelkabrt Genetika-teorie informace 0 Koment.

Jeffrey Tomkins, Ph. D.

(Z http://www.icr.org/article/8037/ přeložil M. T. – 4/2014. Překlad stál 161 Kč. Článek vyšel na stránkách ICR 7. dubna 2014.)

Dr. Tomkins je výzkumný spolupracovník v Institute for Creation Research a doktorát v genetice získal na Univerzitě Clemson (Jižní Karolína, USA).

Otcem evoluční fantazie je neúcta k pravdě, matkou hromada omylů.

Děkuji všem, kteří modlitbou, slovem, vlastní prací i financemi pomáhají ostatním vybřednout z evolučních slátanin a zrůdné darwinistické mytologie.

Když rozumný člověk pozná fakta, která popírají jeho názor, změní názor. Darwinisti popřou fakta!
Pavel Kábrt

Vědci věří, že studium genů kódujících proteiny pro molekulární motorky pomůže vyřešit tajemství evoluce. Výsledek studie zveřejněné v časopisu Genome Biology and Evolution však posloužil jen k podpoře předpovědí speciálního stvoření – že specifická pestrost skrytá v buněčné složitosti a unikátních nových řešeních existuje na všech úrovních života1.

Molekulární motorky jsou důležitými znaky eukaryotních buněk, které jsou tvořeny celou škálou různých proteinů. Jedna skupina molekulárních motorků se nazývá myosiny; ty byly v uplynulých letech prostudovány v nejrůznějších organizmech od jednobuněčných eukaryot po lidi. Cílem této i mnoha dalších studií bylo popsat dosud stále jen iluzorní vlastnosti mýtického, posledního eukaryotního společného předka (LECA – Last Eukaryotic Common Ancestor)2.

Bájný tvor LECA představuje konečné stadium přechodu mezi bakterio-archeálním prokaryotem (nejmenším a nejjednodušším organizmem) a jednobuněčným eukaryotem (buňkou s jádrem a dalšími organelami). Hlavním problémem tohoto pojetí je nejen to, že žádný takový tvor neexistuje, nýbrž i to, že eukaryota vykazují rovněž molekulární podobnosti jak s bakteriemi tak s archaeami – prokaryoty vyskytujícími se ve zcela jiných sférách buněčného života. Dalším velkým problémem je to, že mnoho složitých molekulárních i buněčných znaků specifických pro eukaryota nenalézáme u žádných prokaryot. Vzhledem k této důmyslné mozaice buněčných znaků je konstrukce nějakého evolučního příběhu o původu eukaryot velmi obtížná.

Badatelé doufali, že celou záležitost pomůže objasnit studium myosinových bílkovin (to jsou proteiny označované jako molekulární motory – pozn. edit.) získaných ze sekvencí DNA různých jednobuněčných eukaryot jako třeba bičíkovců (prvoků s metlovitým ocáskem), měňavkovitých prvoků a řas1. Ale namísto nalezení vývojového vzorce myosinových „motorkových“ genů (od jednoduchých ke složitým), ve kterých by se zrcadlilo údajné zdokonalování života, zjistili, že největší pestrost myosinových genů panuje u jednobuněčných eukaryot. Autoři studií LECA konstatovali, „Počet myosinových genů v jednotlivých vývojových liniích (typech eukaryot) značně kolísá“ a „genomy holozoí jakož i některých měňavkovitých prvoků a heterokontů mají největší počet myosinů ze všech eukaryot. Konkrétně haptofyt Emiliania huxleyi má nejvyšší počet myosinových genů (53), následován ichthyosporním Pirum gemmata (43), filasterním M. vibrans (39) a mnohobuněčným Homo sapiens (38)“1.

Konečný výsledek všeho tohoto snažení byl nakonec kontraproduktivní, pokud jde o vytváření různých evolučních stromečků. Badatelé prohlásili, „Naším cílem není vydedukovat z myosinového genomického obsahu nějaký eukaryotický strom života“1. Příčinou je to, že se jim k tomu získaná data nehodila. Místo toho poznamenali, že „předkládají integrující a masivní klasifikaci vhodnou pro budoucí genomické i funkční studie této významné eukaryotické genové rodiny“1.

Jak tedy autoři vysvětlili tu neuvěřitelnou složitost, pozorovanou u genového obsahu myosinů napříč celým spektrem života, která nevykazuje žádné jasné evoluční vzorce? Vysvětlili to 1) konvergencí (náhlým a současným výskytem genu bez evolučních vzorců u různých taxonů), 2) šířením po specifických liniích (různé složky myosinových genů nalézané u různých tvorů) a 3) ztrátami genů (v případě chybění genů, o kterých si evolucionisté mysleli, že by měly být přítomny). Žádná z těchto představ však ve skutečnosti nevysvětluje, proč neexistuje napříč spektrem života evoluční vzorec vývoje od jednoduchého ke složitému v obsahu myosinových genů. Zejména představy konvergentní evoluce a šíření po specifických liniích nejsou ničím víc než vybájenými konstrukcemi kamuflujícími fakt, že se tyto odlišné typy myosinových genů objevily náhle a zároveň u nepříbuzných tvorů.

Je jasné, že jediným vědeckým modelem, který předpovídá tento druh molekulární i buněčné složitosti a inovace napříč všemi formami života, je model spojený se speciálním stvořením. Každý stvořený druh je geneticky jedinečný a má svůj vlastní, zvláštní a složitý repertoár genů, potřebných pro niku, kterou vyplňuje.

Odkazy

1. Sebé-Pedrós, A. et al. 2014. Evolution and classification of myosins, a paneukaryotic whole genome approach. Genome Biology and Evolution. 6 (2): 290-305.

2. Koumandou, V. L. et al. 2013. Molecular paleontology and complexity in the last eukaryotic common ancestor. Critical Reviews in Biochemistry and Molecular Biology. 48 (4): 373-396.

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz