Palčivá otázka

pavelkabrt Úvahy o kreacionismu, stvoření ad. Napsat komentář

Pavel Kábrt
28. 8. 2010

Stále si kladu palčivou otázku, jak může nastat tak kompletně defektní stav mysli, že člověk uvěří v evoluční teorii. Jak k tomu může dojít? Jak může dojít k tak fatálně patologickému stavu rozumu? Kde jsou příčiny tak hlubokého zbláznění se, tak nedozírné krize myšlení a soudnosti?

Jak je možné, že dospělý člověk, který má nějakou zkušenost s tím, jak funguje náhoda (o které sám říká, že je vůl), který ví, jak se neřízené samovolné procesy chovají v průběhu delšího času a s jakými výsledky, člověk, který má zkušenost s tím, jak se chová hmota, když ji necháme jen tak „ležet a běžet“ delší dobu, může poté uvěřit v její samovolný, dlouhodobý dávný a dnes už nepozorovaný vývoj až k člověku? Jak může uvěřit, že se prach země změnil na maso?

Jak je možné, že člověk, který ví, jak je obtížné něco sestrojit, vytvořit, syntetizovat, vyrobit, aby to zdárně fungovalo alespoň chvilku, než se to zase samovolně pokazí (čím déle to funguje, tím spíše se to pokazí), jak může tento dospělý člověk onemocnět tak hroznou nemocí logiky a soudnosti, že uvěří, že naproti tomu ta nejsložitěji uspořádaná neživá hmota (člověk a živá příroda), na jejíž konstrukci nemají zatím ani ty nejbrilantnější vědecké mozky, se do tohoto stavu uspořádala zcela sama, bez úsilí inteligence?

Jak je možné, že člověk, který ví, kolik intelektuálního úsilí stálo myslící bytosti dosáhnout současného vědeckého a technického pokroku a donutit hmotu fungovat podle jejich představ (často podobně jako funguje v přírodě třeba létání, vidění, pohyb atd.), člověk, který ví, kolik generací vědců úporně pracovalo dnem a nocí, kolik bezvýsledných pokusů a jaké oběti to stálo, než něco kloudného sestrojili, jak může tento člověk při plném vědomí toho všeho přijmout tak šílenou víru, že kdysi se to samé podařilo i neživému materiálu jen tak shodou okolností, bez konstruktérů a jejich úsilí, prostě za dlouhý čas?

Jak může dospělý člověk, který není odmala léčen na psychiatrii na uzavřeném pavilónu, uvěřit, že sám od sebe mrtvý materiál ožil, pak začal dýchat, vidět a slyšet, získal křídla i mozek a stal se člověkem a živou přírodou? Že slepé buňky začaly shodou okolností vidět, hluché buňky začaly shodou okolností slyšet, pak vylezly na souš a narostly jim nožičky, jiným buňkám zase narostla křídla a začaly létat, a zase jiné začaly víc myslet a stavět domy a konstruovat auta a letadla a počítače. Jaká mozková příhoda, jaká zdravotní tragedie se musí stát člověku, aby tomuhle nesmyslu uvěřil? Jaké hrozné poškození ducha to umožňuje?

Stačí k tomu snad jen ohromná nenávist k církvi či odpor k náboženství, aby člověk takto totálně zblbnul? Nebo chorobná touha být sám sobě svrchovaným pánem? Nebo je to panický strach, že by mohl být souzen ze svého života, a tento strach zatemní člověku mozek natolik, že začne raději vyznávat ty nejnesmyslnější teorie o původu světa, jen aby si vsugeroval, že nad ním žádný Soudce neexistuje? A tak si raději vytvoří teorii, že za nějakých neurčitých příznivých okolností, může jedna plus jedna nabýt hodnotu dvě stě tisíc? Nebo si namluví či nechá namluvit, že i když se pravděpodobnost nějaké události jeví jako vysoce nepravděpodobná, třeba jedna ku deseti umocněno na dvě stě tisíc, přesto za nějakých neznámých příznivých podmínek tato událost stoprocentně nastane?

Je to naprosto palčivá, pro mne nezodpovězená a asi ne lehce zodpověditelná otázka, jak může lidská bytost, která není úplně smyslů zbavená, která odmala netráví většinu času v uzavřené kleci na psychiatrii, uvěřit až tak obrovskému nesmyslu, jako je evoluční teorie. Jak může normálně myslící člověk jíst banán nebo meloun nebo jahody nebo borůvkový koláč nebo hrozny a být vyznavačem myšlenky, že se kdysi dávno hmota přeměňovala a transformovala tak dlouho, až to nyní uspokojuje jeho chuťové buňky.

Musí to být zvláštní mechanizmus patologického a deviantního mozku, aby jeho majitel uvěřil, že se hromada šutrů začala kdysi dávno postupně měnit na živé organizmy a člověka jen proto, že na to měla hromadu času, a dlouho na ni svítilo sluníčko a tekla po ní voda, a vedle ní padaly meteority a nad ní burácely hromy a blesky. Jak tomuhle může myslící lidská bytost uvěřit? Myslím, že na to neexistuje odpověď a ani nejintenzivnější psychologický výzkum všech patologických jevů lidského mozku a různých deviací toto vysvětlení ještě dlouho nepřinese.

Vezmeme-li v potaz ty největší absurdity a nesmysly, které kdy lidé ve své historii vymysleli, nic z toho nemůže evoluční učení o samovolné přeměně neživého materiálu na člověka a přírodu trumfnout. Kdyby se Nobelovy ceny dávaly za ty největší hlouposti, evoluční vědci by tuto nadaci zcela ovládli a finančně zruinovali.

Příloha Velikost
Palčivá otázka.doc 34.5 KB

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na